Autor: airyn, její web.

Překlad: Tom

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Zasyčení

Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se ozvalo ostré zasyčení zápalky. Vyšlehl plamen. Kdybych neměla přes oči pásku, jistě by se mi v tom náhlém, ostrém světle zřítelnice stáhly bolestí. Nějaký pohyb… šramot, teď hlasitější. Cítila jsem síru z té sirky. Jinak byla tma – černá, neproniknutelná tma, všude kolem. Obklopovala mě, ztrácela jsem se v ní. Z ničeho nic jsem se otřásla. Co mě asi čeká?

Cítila jsem, že vstává a jde do protějšího rohu místnosti. Zase nějaký zvuk – otevírá dvířka, šátrá po něčem uvnitř. Duté bouchnutí. Zavřela je. Cvakot jehlových podpatků na dlaždičkách v koupelně. Pouští si vodu. Sotva slyšitelně si něco brouká. Cvakot, podpatky se blíží. Pořád si brouká. Cukla jsem nohou, jen malinko. Řetěz mezi kotníky slabě cinknul.

„Řekla jsem ti, ať se ani nehneš.“

Mlčky jsem přikývla a zůstala ležet.

Slyšela jsem plácnutí. Pleskla důtkami o stehno, představila jsem si.

„Myslím, žes mě nepochopila. Neměla ses hýbat. A co jsem právě viděla?“

Věděla jsem, že nesmím nic říct. Ani jsem se nehnula.

„Viděla jsem, že ses pohnula. Slyšela jsem to.“ Znovu se plácla po stehně, tentokrát silněji. Udělala to, abych si představila, co drží, čím mě přetáhne, co ochutná mou krev.

Když mě pohladila po tváři, málem jsem vyletěla z kůže.

„Nechci tě trestat… ale musím. Dlužím ti to.“ Řekla to tak jemně, že mi po tváři skanula slza… Cítila jsem se úplně pohlcená černým sametem, který mi zakrýval oči. Slyšela jsem, že o krok poodstoupila, že zvedá důtky nad hlavu, napřahuje se. Představila jsem si, jak napíná svaly, jak se na mě dívá.

Svištění pramenů. Pootevřela jsem ústa, nadzvedla se, vyšla důtkám vstříc. Uvědomila jsem si, že se nemám hýbat. Namazané prameny mi pleskly o břicho. Olízla jsem si rty, chtěla říct „přidej“, ale nemohla říct nic.

Věděla to.

„Neboj, přidám ti.“

Další polibek důtkami.

„Přidám ti…“

Další.

„Ještě ti přidám…“

Další rána – zasyčela jsem.

„A JEŠTĚ víc!“

Zasypávala mne ranami – přes prsa, přes břicho, přes stehna. Dýchala jsem mezi ranami, přerývaně. Slyšela jsem, že i ona dýchá rychleji, to tou námahou. Dávala to toho tolik…

Po pár dalších ranách přestala. Ovládala se, nefuněla, ale viděla jsem ji v duchu, jak tam stojí s rozšířenými nozdrami, záda se jí lesknou potem, pravou ruku s důtkami spuštěnou podél těla, pokrytou mým potem a krví. Bože, ale jak jsem ji milovala, jak jsem to milovala…

Donesla se ke mě nová vůně. Sladká, teplá, po medu… Včelí vosk. Břicho se mi napnulo očekáváním i strachem. Vosk kapaný do čerstvých ran po důtkách… včelí vosk… sladký, horký, tak horký. Uniklo mi zaúpění.

„Vím,“ chlácholila mě, „já vím… však se dočkáš.“

Odložila důtky na noční stolek. V duchu jsem se s nimi rozloučila. Zaslechla jsem, jak se za oknem vítr prohání korunou ohromné vrby. Nemohla jsem se na ni podívat, ale viděla jsem ji. Viděla jsem listy, větve, hvězdy probleskující mezi nimi. Chtěla jsem tam, ven, být přivázaná k mohutnému pni, s nohama a rukama od sebe, cítit, jak se mi do pokožky zařezávají velké šupiny té kůry, jak vítr hladí štiplavé pruhy zanechané důtkami…

„Carolyn!“ Stehnem mi projela ostrá bolest. Rákoska.

Vykřikla jsem překvapením a bolestí… nechala jsem se unést… něco důležitého jsem ignorovala… nezaměřila se na Ni, na to, jakou rozkoš Jí přináším. Rákoska dopadla podruhé, tentokrát mi neušlo, jak letí vzduchem. Málem jsem se stočila do klubíčka. Další slzy… samet je vsákl. Cítila jsem, že se mi třese dolní ret. Nešlo to ovládnout, chtěla bych se za to omluvit, ale to také nešlo.

Jasně jsem cítila, jak mi vystupují modřiny, představovala jsem si, jak temně rudou mají barvu. Rákoska znovu rozřízla vzduch. Chtěla jsem se na dopad připravit, ale jaké bylo mé překvapení, když rána dopadla na chodidla. Zařvala jsem, opět se chtěla schoulit do klubíčka, ale nešlo to.

„SOUSTŘEĎ se na to, co se děje.“

Přikývla jsem. Slabé cinkání, šramot… Stáhla jsem se tam dole… věděla jsem, že lituje, že mě tak seřezala, a že mě teď odmění, uklidní mě. Jezdecký bičík na pravé bradavce. Znovu jsem zadržela dech. Z bradavky se mi do celého těla, do všech jeho zákoutí, všemi nervy šířil pocit bolesti a šílené rozkoše. Údery sílily, až jsem si myslela, že mi bradavku roztrhne, že mi upadne a odletí. Vtom přestala a nasadila mi na ni svorku. Ten stisk, tvrdý ale příjemný… Nemohla jsem se ovládnout, sténala jsem. Hladila mě po čele, tak jemně, s láskou…

Totéž se opakovalo na levé straně. Přesunula jsem se do bradavek, hořela jsem, zamilovala se, patřila jí. Věděla to, jak dobře to věděla…

Pár lehkých plácnutí bičíkem po břiše, a už ho odkládá na noční stolek, vedle důtek.

Vnímala jsem, že se na mě dívá a obdivuje své dílo. Bylo mi jasné, že mám pěkné šrámy, které mi vydrží do příští schůzky. Už jsem se nemohla dočkat, až se na ně budu moci podívat.

Znovu si začala broukat, falešně, ale tak mile. Nevěděla jsem tím pádem, kam jde a co dělá. Samozřejmě věděla, co dělá. Teplé cákance na prsou… nijak zvlášť žhavé, nebyl to včelí vosk. Jen si se mnou hrála. Příjemně to hřálo, ale toužila jsem po prskání, skoro škvíření, rozpáleného, slaďoučkého včelího vosku. Chladnoucí vosk se stahoval a krabatil mi kůži. Nová dávka na břicho, na boky, do pupíku, okolo pubického ochlupení, na vnitřní strany stehen. Vychutnávala si mě! Chtěla jsem ji popohnat, říct jí, ať už konečně… ale to jsem samozřejmě nemohla.

Proud kapek se vracel na břicho – byly příjemně teplé, ale nebylo to ono pálení, které jsem si tak přála. Byla mistryní nečekaného – sotva jsem pod kůží ucítila pálení začínající v okamžiku, kdy už vosk vychládal, dopadly mi na prsa první kapky včelího vosku. Zasyčela jsem, prohnula se v zádech. Dech mi pomalu unikal mezi sevřenými čelistmi, chtěla jsem říct tisíckrát „díky, díky, díky…“, ale nesměla jsem… díky. Rozžhavený vosk na hrdle, postupně přes celé tělo a nohy a zpátky nahoru. Stružky vosku stékající po bocích, tvořící malá jezírka, která nepřestávala pálit.

Zrychlil se jí dech. Přesunula se k nohám postele a klekla si. Toužila jsem, aby se mi podívala mezi nohy a viděla, jak vlhká jsem. Pro ni. Něco mi přejelo po ochlupení. Zadržela jsem dech a zkoušela odhadnout, co to je. Něco zakulaceného, hrubého, mi přejelo po pyscích, zdola nahoru, tak lehce, že jsem nepoznala, co to je. Nadzvedla jsem pánev, abych se mohla lépe dotknout toho, čím mě hladila. Prudce na mě zasyčela. Padla jsem zpátky a ani se nehnula. Další pohlazení, nahoru, dolů, ale stále tak jemně, že jsem nevěděla, co drží v ruce.

Honilo se mi hlavou, co všechno by to mohlo být – svíčka, ještě hořící? jeden z mých oblíbených vibrátorů? rukojeť nože? láhev od koly? kukuřičný klas? … mohlo to být cokoliv.

Náhle to do mě zarazila. Bez problému, tekla jsem vrchovatě, ale vyjekla jsem překvapením. Šílela jsem rozkoší z toho, že nevím, čím mi to dělá. Zakňučela jsem, doufaje, že mi to řekne. Usmála se, zarazila to až po okraj, vytáhla, a znovu zarazila.

„Vážně? Tak moc to chceš vědět?“

Vrazila to úplně dovnitř.

„Tak dobře.“

Přestala s tím hýbat a poodešla stranou.

„Zavři oči a ne ať je otevřeš.“

Poslechla jsem. Sundala mi pásku. Zrychlil se mi dech. Ukáže mi to, ona mi to ukáže…

„Nech oči zavřené.“

Teď to bylo rozhodně ještě horší, než s páskou. Nejenže jsem neviděla, co mám v rozkroku, ale navíc jsem si za to mohla sama, že se nepodívám. Nikdo mi v tom nemohl zabránit, mohla jsem se přece podívat… Další slza. Tentokrát se nemohla vpít do sametu. Všimla si toho a nahlas polkla.

„Miluješ mě, viď? Vím, že mě miluješ.“ Setřela mi slzu. „Miluješ mě.“

Řekla to tak rozechvělým hlasem, že jsem se rozplakala. Doufala jsem, že jí to naznačí, jak moc ji miluji.

„Dobře… můžeš se dívat, jak ti to budu dělat.“

Srdce mi poskočilo radostí. Vrátila se do nohou postele a začala mě znovu dráždit. Chtěla jsem to o chvíli oddálit, připravit se na ten pohled, těšit se z těšení… ale bylo to na mě příliš.

Otevřela jsem oči.

Pohled na ni mě málem připravil o rozum. Všude kolem ní byly svíčky, vlasy měla rozcuchané, oči jí zářily, pootevřená ústa… byla tak krásná! Pak jsem to spatřila, poznala, co to je. Prameny držela v pěsti, takže jsem nepoznala, že to jsou důtky. Dělala mi to rukojetí důtek… důtky… vnikaly do mě a zase se objevovaly, prameny teď už nedržela, takže se třely o prostěradlo a vrzaly. Rukojeť byla celá mokrá. Dívala jsem se a přicházelo mi to.

Nemohla jsem se ovládnout, nemohla jsem zabránit tomu, abych nepřirážela. Teď na mě nesyčela, nezpražila mě. Místo toho se posunula blíž a začala mi sát klitoris. To mě dorazilo. Nepřestala mi to dělat rukojetí důtek, přitom mě sála a objížděla jazykem. Bože, to byla nádhera. Dělala jsem se znovu a znovu a znovu. Nemohla jsem zabránit tomu, abych řičela. Řvala, sténala…

Docházely mi endorfiny. Sála mě jemněji, píchala mě jemněji, všechno bylo jemnější, přitom tak krásné. Jemné. Přestávala jsem se otřásat a svírat. Políbila mě na vnitřní strany stehen a přisunula se ještě blíž, lehla si vedle mě. Důtky nechala tam, kde byly, cítila jsem se krásně vyplněná.

Stulila se ke mně, hladila mi vlasy a tvář, ale nerozvázala mě. Potřásla hlavou a usmála se. Celá její bytost vyzařovala lásku, kterou ke mě cítila. Vracela jsem jí to tísíceronásobně. Předla jsem, a ona mi ten malý požitek dovolila. Usnuli jsme a byli jsme si tak blízko, jak si jen dva lidé mohou být.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče