Autor: Silkswan

Překlad: (c) 2000 Tom

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana tohoto webu: www.tom-bdsm.cz. Přijďte zas!

Potěšení Lorda Cardana

Pane, my Lorde, poznat vás za takových okolností, jak bych to jen řekla… Bylo to, jako byste byl někdo úplně jiný, než jste – tajemný cizinec s exoticky znějícím jménem. Cardano… Snad to popíšu přesně tak, jak se to sběhlo. Příběh začíná – Lord Cardano, tmavý, pěkný, renesanční pán, na koni, s ostře nabroušenou florentinskou šavlí po boku… s družinou panošů připravených splnit jeho rozkazy bez ohledu na to, čeho se týkají.

Vjíždí do malého městečka obehnaného hradbami, hledají místní hostinec, aby se najedli a přespali. Mladičká dcera hostinského jim okamžitě přináší pivo. Je nervózní, ví, o jakého pána se jedná – silného a odhodlaného, válečného taktika, vzdělance v době míru, rozhodného, ale k vlastním lidem spravedlivého, zatímco k nepřátelům nesmiřitelného. K ženám prý bývá hrubý.

Už slyšela, že vaší pozornosti neujde žádná mladá panna. A že co nedostanete dobrovolně, vezmete si násilím.

Podává vám pivo, vzhlédne k vám a vidí, že si ji měříte – tvář, ústa, hrdlo, horní stranu prsou skrytých ve výstřihu staženého korzetu. Je mladá a nezkušená, ale pozná pohled dravce.

Bojí se, roztřesou se jí ruce – nakloní džbán, který před vás staví a polije vám rukáv. Rázně vstáváte, odstrčíte stůl. Pivo vám vystříkne až na vestu, kalhoty a vysoké kožené boty.

Dívka zalapá po dechu, zhrozí se toho, co provedla, protože ví, že trest ji nemine.

Už stojíte a usmíváte se. Večer vám náhle přinesl překvapivou možnost. Dívka je krásná. A to, provedla, nemůžete jako host ve slušné hospodě trpět. Potřebuje lekci. Potřebuje trochu poopravit své způsoby – to pro ni uděláte moc rád.

Líně otřepáváte pivo z rukávu a přitom dívku druhou rukou popadnete za zápěstí. Cítíte, jak rychle jí tluče srdce. Hosté ztichli, všichni napjatě sledují, co se bude dít.

Vaše družina se viditelně těší na to, co přijde. Ta dívka vypadá slibně, panoši vědí, že ji potrestáte, a doufají, že se budou moci dívat… a třeba se i zapojit.

Snad proto, že cítí jejich hladové pohledy, se vám dívka vrhá k nohám. Padne na břicho a pak zdvihne hlavu, bledá v tváři, prosí o milost. Se slzami v očích šeptá, „Smilování, pane, já nechtěla, milosti, přísahám, že ne! Zapřísahám vás, neubližujte mi, pane, smilování! Jsem hloupá, nešikovná, ale nějak to odčiním, spolehněte se, pane!“

Shlížíte k ní, říkaje si, jak je hezká, a o co hezčí bude, až z ní strháte ty staré hadry, odhalíte její mladé rozechvělé tělo toužící vám uniknout ze spárů…

„Děvče,“ pronesete, obtáčeje prstýnek jejích dlouhých tmavých vlasů mezi prsty, „já ti dovolil mluvit?“

---

Dívka zavrtí hlavou a chce říct, „Ne, pane,“ ale hned jak vydá hlásku, sama se utne, oči rozšířené děsem, protože jí došlo, že si to právě ještě zhoršila. Cardano přikývne, potěšen, že dívka je inteligentní – čím rychleji jí to dochází, tím náročnější výcvik zvládne.

„Takže budeš zticha, dokud ti to nedovolím,“ rozkáže dívce, ta přikývne, zrudne a znovu přikývne. Lord Cardano ji nechá ležet ve špíně, zdvihne ruku a přivolá hostinského.

Venkovský balík se přihrne, je na něm jasně patrné, že se mu vůbec nechce a že má strach. „To děvče,“ povídá Cardano, „je tvoje?“

„Ano, my lorde, je to moje dcera,“ odpoví hostinský.

„To se ti tedy moc nepovedla. Dcera hostinského nemůže být taková nešika.“

„Samozřejmě, pane, je to bezcenný spratek,“ pokračuje hostinský a vrhne nakrátko pohled na dívku, která se rozpláče. „Dnes v noci si ji řádně podám, pane, nenechám řemen zahálet. Tedy pokud se toho neujmete sám, my lorde.“

Cardanovi prolétne hlavou, z jak zoufalých poměrů dívka pochází. Otec hrubián, jistě ji bil, a ne málo. Cardano pochybuje o tom, že by to hostinský vůbec uměl, že by dokázal být pevný a zároveň jemný. Není snadné ženu zbít tak, aby nekřičela jen bolestí ale i temnou rozkoší…

Uvědomil si, že dívku, která před ním stojí, chce zbičovat. Svázat a hrát si s ní… hladit ji konečky pramenů důtek… jemně ji rozpálit slabými údery… překvapit silnými ranami… označit si ji pruhy – na prsou a na vnitřní straně stehen… sledovat, jak se zmítá… poslouchat jak křičí…

„Možná, že se vaši urození panoši rádi podívají, jak ji trestáte,“ pokračuje hostinský, a z lesku jeho očí je jasné, na co myslí – myslí na to, o kolik víc piva prodá při takovém představení.

Zatracený lakomec, pomyslel si Cardano. Ukáže prstem na skvrny od piva na košili. „Když ji ztluču, mé košili to nepomůže… ani se mi nebude lépe nosit,“ pokračuje. „Je zničená. Musím si koupit novou.“

Věnoval hostinskému zamyšlený pohled. „Zdá se, že prosperuješ. Ty šaty mi zaplatíš.“

Hostinský zbledl. „Ne, to ne, vaše výsosti, odpusťte mi, ale jsem úplný chudák, sotva držím hlavu nad vodou. Nemohu si dovolit látku, ve které chodíte – to by mě ožebračilo.“

Pohled lorda Cardana se vrátí k dívce, která celou dobu poslouchá. Cardano si všiml, že jí svitla naděje – zaplatí otec za její chybu? Bude potrestán místo ní? Cardano ji však musí zklamat. Nedělá to rád, ale svět se s lidmi nemaže. Však to brzy pozná, už brzy…

„Pokud si nemůžeš dovolit zaplatit mi nové šaty, bude si to tvá dcera muset u mě odpracovat. Řekl bych, že to nějakou chvíli potrvá. Měls pravdu, ta látka není levná. Dáš mi ji. Vezmu ji na s sebou hrad – odpracuje si to, co provedla, v kuchyni.“

„Prosím, pane, ne,“ rozpláče se dívka. Obejme mu kolena. „Nikdy jsem nebyla pryč z domova. Bojím se, nenuťte mě, prosím!“

Prosí krásně, Cardano by si toho rád užil víc, ale nejde to. Dívka porušila přímý rozkaz, což nelze tolerovat. Cardano zvedne ruku a zacpe jí ústa. „Mělas mlčet, ne?“

Hlasitě se nadechne. Ví, že právě prohrála vše.

„Vypadá to, že jsi nejen nešikovná, ale i drzá.“ Cardano pokyne dvěma ze svých mužů. Přistoupí, popadnou dívku za ruce a zvednou ji ze země.

„Nelíbí se mi, že tu musím chodit v mokrých věcech. A tobě se to bude líbit tím méně. Dnes večer budeš obsluhovat nahá. Uvidíme, jestli to vylepší tvé způsoby.“ Cardano pokyne mužům, kteří dívku drží.

„Svlékněte ji,“ vyštěkne.

---

Vypadá to, že si panoši svlékání bezmocné dívky chtějí užít. Lord je nechá, ať si. Čím dříve dívka pochopí, do jaké situace se dostala, tím spíš se mu bude snažit vyhovět. Lord si sedne na lavici a nechá družiníky, ať si s ní dělají, co chtějí.

Jeden jí zkroutí ruce za zády a druhý z ní strhá šaty. Krásně tvarované, bílé prsy s růžovými bradavkami – nádhera, pomyslí si Cardano. S těmi si ještě pohraji. Pár svorek s připojenými otěžemi – to bude procházka po hradě…

Krátké kalhoty jsou z pevnější látky, než by se zdálo. Cardano hází jednomu z panošů dýku. „Do toho, chlapče,“ nařídí mu, „nenech nás čekat. Už se těšíme na to, co nám ukáže.“

Dívka spatří nůž a zalapá po dechu. „Neboj se, nemá tě podříznout, jen ti svlékne kalhoty.“ Chce, aby se bála, ale nechce ji vyděsit k smrti.

Kalhoty jsou na kusy. Dívka se zmítá, její nádherné tělo si nezadá s tělem urozené paní. Dlouhé, štíhlé nohy, pěkně tvarovaný zadek, štíhlý pas a hustý černý porost mezi nohama. Úplně zrudla, má ruměnec nejen v tváři, ale i na krku, klíčních kostech a horní straně prsou.

Rudne ještě víc, když družina začne komentovat její vnady a ostatní hosté si přisedají blíž. Jeden z panošů jí přejede prstem po bradavce, která okamžitě ztvrdne. Dívka se zoufale snaží odtáhnout… jak je citlivá, jak reaguje, pomyslí si Cardano. Tak citlivá.

Vytáhne od pasu jezdecký bičík a pleskne s ním o botu. „Pusťte ji,“ nařídí. Okamžitě je volná.

Nejistě zůstane stát. Cardano začne, „pokud si chceš lehnout na podlahu a zakrýt tak svou nahotu, zbičuji tě do krve.“ Dívka se zachvěje, ale zůstane stát.

„Na mě se dívej,“ vyštěkne Cardano. Dívka na něj upře zrak a lord Cardano ke svému překvapení zahlédne náznak vzdoru. Možná je nešikovná, ale není to slaboška. To je dobré znamení. Na okamžik se mu zdálo, že k ní cítí obdiv, ale rychle jej potlačil. Je to jen chudá venkovská dívka, je dobrá jen k tomu, aby si s ní užil.

„Jak se jmenuješ, děvče?“

Dál se na něj dívá a neodpovídá. Usměje se. Pochopila to. „Můžeš mluvit.“ „Bianka, pane.“ Napřáhne se a smete ze stolu sklenice. „Vylez sem.“

Nejistě se na něj zadívá.

„Dělej,“ řekne. „Sem na stůl. Vylez sem a klekni si.“

Trošku nešikovně vyleze na silnou dřevěnou desku. „Kolena od sebe,“ nařídí jí a pleskne ji přes stehno bičíkem. Dívka vykřikne a dostane další ránu.

„Ruce za záda. Vypni se vzhůru, roztáhni pořádně nohy. Chci, aby tě viděli. Chci, aby si užili toho, co vidí.“

Bianka vzlykne ponížením. Upře na lorda prosebný pohled a ten si povšimne, jak velké a krásně modré oči má. Propána, vždyť je skutečně nádherná. Nečekal by, že neurozená dcera hostinského může mít tak jemné rysy.

Jenže jí to není nic platné. Moc pomalu plní rozkazy.

„Když ti něco nařídím, čekám, že to hned splníš.“ Zvedne bičík a znovu ji šlehne přes stehno, tentokrát naplno. Dívka vykřikne. Objeví se ošklivá červená modřina. Dá ruce za záda, prsa vypne dopředu, a roztáhne nohy. Nejdřív o centimetr, o dva, pomalu, ale když Cardano znovu zvedne bičík, dívka zakloní hlavu a roztáhne nohy jak jen to jde. Všichni si mohou prohlédnou její odhalené pohlaví.

Osazenstvo hospody pochvalně zamručí.

Cardano spustí bičík. Nahne se k dívce, popadne jí jednou rukou za vlasy a nakloní její obličej na stranu k svému. Pošeptá jí do ucha, „takhle zůstaneš, zůstaneš takhle tak dlouho, dokud budu chtít. Nikdo se tě nedotkne, nikdo ti neublíží. Budou se nahlas bavit a mluvit o tobě, protože jsem se rozhodl, že tě potrestám právě tímto ponížením. Rozumíš?“

Bianka přikývne, upřeně se mu dívá do očí. „Pokud bez dovolení promluvíš, zbičuji tě. Pokud se pohneš, zbičuji tě. Pokud mě dnes večer ještě čímkoliv rozzlobíš, zbičuji tě. Je ti to jasné, Bianko?“

Dívá se na něj a je jasné, že pochopila.

„Až tu skončíme, vezmu tě s sebou na hrad. Odpracuješ si svůj dluh. Dostaneš možnost prožít lepší život než tady. Pokud jsi chytrá, učenlivá a poslušná, staneš se panskou služkou. Líbilo by se ti to, Bianko?“

Přikývla, ale vrhla provinilý pohled na svého otce. Cardano pocítil hněv. Bylo jasné, že i po tom všem, co prožila, cítí k tomu starému otrapovi mnohem víc, než on k ní. Místo toho, aby ji bránil, si ten starý ničema honil péro jako všichni ostatní.

„Na něj zapomeň,“ poradil jí Cardano, „od teď jsi jen moje.“

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče