Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Březen/duben 2002 - aneb po roce a dni

A tak mě napadá, když ta Fotogalerie je na rozdíl od zbytku stránek hlavně o tofkách - pokud by snad někdo z mých stránek kradl fotky, doufám, že mu bude blbě z toho (až je bude vydávat za vlastní nebo jinak bez dovolení používat), že je mám na disku neoříznuté a v minimálně třikrát lepším rozlišení... Samozřejmě tak mohu snadno prokázat i jejich autorství...

T: tento příspěvek do fotogalerie vznikl podle vzoru předchozího, tedy stejně jako on "trochu odlišně, než všechny předchozí. Namísto monotematických příspěvků jsme se rozhodli zmapovat poslední tři týdny našich radovánek. Fotky D/s scének neuvidíte, špatně se fotí, a fotky a doprovodné texty nebudou "výukové", zaměřené na jednu praktiku, jako tomu bylo u minulých příspěvků. Zkusili jsme prostě vybrat fotky víceméně náhodně, udělat takovou všehochuť." Součástí TOHOTO textu je slibovaná minireportáž z brigádnického víkendu na SM farmě dánského SISCu (sliboval jsem před měsícem na úvodní stránce, jejíž kopie za březen začíná tady).

Fotogalerie tak přesně po roce a dni navazuje tam, kde v lednu/únoru 2001 skončila. Jak zjistíte, i nadále se věnujeme hlavně ponyplay, bondáži, spankingu (pokud jde o izolované scénky) a D/s (spíš má parketa, vyloženě psychická a dlouhodobá záležitost), které se v náznacích zapojuje do celého zbytku života. Pokud se právě teď chcete zeptat na přísné rituální D/s - s běžným životem A rodinou se NEDÁ skloubit. Dá se z něj ovšem hodně čerpat, a to každý den... Pokud přečkáte (nebo přeskočíte) asi 3-4 následující obrazovky mého rozvleklého úvodu, můžete se těšit na skoro 30 obrázků přímo "z místa činu", s mým i L komentářem. Poznáte je podle v textu hustě rozmístěných odkazů - jeden odkaz=jedna fotka, jak mám ve zvyku. Teď ale ten úvod...

Před necelým měsícem jsem dostal zpravodaj dánské národní organizace sadomasochistů, Smil, jehož větší část tvořily materiály její sekce SISC, která v létě na odlehlé a pro SM dobře zařízené farmě pořádá "mezinárodní akční týdny". Zmínil jsem se L a nadhodil, že bychom mohli jet už na konci března na brigádnický víkend. V té době jsme si na sebe pořád ještě spíš zvykali a SM scénky byly velmi řídkým jevem. L rozhodně chěla jet, a před odjezdem překvapila rázným zabalením půlky mučírny s sebou (já stejně jako při odjezdu do Anglie před rokem počítal spíš s prací, než s proscénkovanými dny - ovšem (opět) to dopadlo tak, že práce a zábava byly v rovnováze, a co se týká zážitků, šlo vlastně o permanentní naladění na "strunu" SM, s několika dlouhými scénkami každý den).

Před odjezdem jsme se vlastně znovu seznamovali s některými položkami našeho "inventáře", získávali ztracené návyky, občas si sjeli výcvik tu koníka, tu pejska, někdy přešlo ranní, dopolední nebo večerní pohlazení v mírný spanking, jindy se zase při milování kousalo, škrábalo, dusilo, omdlévalo, no prostě bylo to takové jemné a milé. Po celém tom roce bez společného dovádění... Hlavně se budovala ztracená důvěra - pořád se oba učíme vycházet si ve všem vstříc ještě víc, než dříve. Před odjezdem do Dánska jsem chvíli neměl co dělat, což jsem využitl k výrobě dalšího páru svícnů a vylepšení ostruh (původní návod ke stavbě) o stylová ozdobná kolečka. Dostal jsem se taky k opravě čínského zapalovače s Teslovým transformátorem (+jednoduchý jednotranzistorový budič): na jedinou tužkovou baterii můžete stovky hodin vytvářet impulsní napětí několik tisíc voltů, které je naprosto neškodné, zvukově i vizuálně velmi efektní a podle délky působení jen štípe (jeden, dva impulsy), nebo nesnesitelně pálí (při delším působení na jedno místo - o tom, že dlouhodobé působení kůži propálí, není sporu). A abych nepsal pořád jen o dílně, společně jsme jezdili na koních.

Cesta do Dánska zabrala dva půldny - první den přes Polsko (víceméně náhodou jsme našli nádhernou gotickou katedrálu ve Strzegomi) a celé Německo do Hamburgu, kam Felicie po 9 hodinách a 700 kilometrech dojela na poslední zbytky benzínových par v nádrži a vyžadovala doplnění paliva. Po 2,5 hodinách prohlídky města a setmění posléze dalších 2 hodinách jízdy směrem k dánské hranici, její hladký přejezd a po poslední hodince jízdy nocleh těsně před Koldingem. Proč jen člověk musí strávit 4 hodiny ujetím 250 km po rozbitých českých a polských dálnicích (za poplatek), aby pak za další 4 hodiny ujel zbývajících 450 km v naprostém klidu (a až na benzín zdarma?) Přiznávám, že český stát s jeho nezájmem o to, aby se z daní také postavilo něco, co slouží občanům, příliš nechápu. Ještě, že nám Němci (kteří financují legraci jménem EU) v rámci programů PHARE, ISPA a dalších dávají peníze na budování infrastruktury, takže je z čeho lepit díry na stávajících "dálnicích"... jen se bojím, že Němci brzy zjistí, že se za jejich peníze u nás dálnice nestavějí, a peníze dávat přestanou. I když z vlastních (placených) překladů vím, že se peníze z veřejných fondů ztráceji i jinde než u nás. Ale to jsem odbočil.

Druhý den jsme si ráno prohlédli Aarhus, druhé největší dánské město, a po deváté dojeli na farmu. Díky německým a dánským dálnicím by se, jak jsem odhadoval, na místo skutečně dalo dojet za jeden den. Tachometr se zastavil na údaji 1100 km od domova. Těsně před cílem jsme mírně bloudili po vesničkách (stejně jako když jsem jel posledně na PetWeek sám), přitom ale našli nádherný zámek - vesnické sídlo - a projeli se asi 5 km po poli, naštěstí bez utržení čehokoli ze spodku auta - takže to bylo milé bloudění. Během těch posledních 20 minut se nám shodně oběma v žaludku usadil mírný strach - nejprve z toho, že farmu nenajdeme, posléze z toho, že na ní skutečně dojedeme (pocit "co to sakra na takovém místě, tak vyhraněně orientovaném a tak daleko od domova, vlastně dělám? :-)").

Na farmě ovšem byla skvělá, uvolněná, přirozená nálada. Poobjímali jsme se se všemi přítomnými (jiný kraj, jiný mrav - hlavně ale naprosto otevření lidé, bez nasraných/otrávených ksichtů, které jsou tak běžné v Čechách). Lidé ani farma si na nic nehráli - farma stála ve zvlněných polích nabízejících pohled na další farmy na obzoru jistě alespoň 100 let, a přítomní okamžitě působili dojmem, že na ní v její novodobé historii (po vybavení mučírnami a spoustou venku umístěného SM zařízení) už také párkrát byli...

L se vrhla na kávu, já do hovoru s přítomnými. Vyšlo najevo, že: 1. práce, na kterou jsme se chystali, není zdaleka tolik, a 2. přítomných rovněž není tolik, kolik se očekávalo. Mělo to své výhody i nevýhody. Méně práce, než jsme čekali, znamenalo, že jsme mohli většinu dní věnovat jeden druhému a SM. Vzhledem k tomu, že nás ale Dánové všestranně zásobovali jídlem a pitím, a věnovali nám nejlepší ložnici v domě, připadali jsme si ale vzhledem k (malému) množství odvedené práce trochu jako příživníci. Navíc jsme málem praskali. (Jednou, když už jsem si nemohl jít přidat další porci velikonočního jehněčího s bramborami vařenými ve smetaně, jsem byl vybídnut k přídavku skutečně slovy "tady jste v Dánsku, tady pořád jíme"). Příliš nepomáhaly přípitky aperitivu, skotské, která byla volně k dispozici na baru, ani vína z baronových sklepů (při večeři jsem se zmínil o sídle, které jsme viděli cestou na místo, a zeptal se, zda tak skutečně žije dánská šlechta. V ten okamžik mi vedle sedící pan baron - který vařil večeři - podal ruku a představil se celým titulem. Někteří šlechtici udržují sídla, jiní ne. Zajímavá zkušenost.)

(vsuvka) Pro ty, co neradi čtou dlouhé texty - klidně si klikejte jen na odkazy na obrázky, ale přijdete o hodně. Vžijte se do mé situace - my už si užili, já nemusím popisovat, co jsme dělali, i když k lepšímu pochopení toho, čemu se věnujeme, je popis příprav, akce i pocitů rozhodně důležitý. Tento text je ale čistě služba veřejnosti a celé to píšu hlavně pro to, aby případní zájemci věděli, jak náročná by byla organizace chodu podobné organizace či podobné farmy, kdyby v Čechách něco takového mělo vzniknout (jako že bych moc chtěl, aby vzniklo). Také to píšu pro ty, co by třeba 8-12.5. chtěli jet na další brigádu... (konec vsuvky)

Nevýhodou malého počtu přítomných bylo to, že jsem se trochu těšil na to, že nebudeme venku běhat nazí sami, ale že se takových dvojic (trojic...) najde víc. Takhle jsme museli sami najít odvahu udělat práci rychleji, pak skončit, a zatímco ostatní dokončovali, co začali, nebo seděli u kávy, vyrazit do mučírny nebo na zahradu.

Relativně málo práce i málo přítomných - obojí mělo stejnou příčinu. Před měsícem jsem se ve zpravodaji dočetl, že tři z pěti členů vedení SISC jsou na dovolené na Srí Lance. Den po našem příjezdu se objevila čtvrtá členka vedení (s 64letým partnerem, kterým nebyl její manžel, který je pátým členem vedení) a na můj dotaz potvrdila, že ostatní se ze Srí Lanky ještě nevrátili, naopak, posílají pozdravy (ve zpravodaji kromě tří stran hustě popsaných důležitými informacemi o chodu organizace a farmy stála za pozdravy členů vedení žertovným tónem psaná větička: "posílejte dál své členské příspěvky, jdou na dobrou věc").

Příspěvky členů Smil ovšem skutečně jdou na dobrou věc - členové vedení jsou šikovní, jinak si nedokážu vysvětlit, jak za roční členský poplatek 180 DKK (800 Kč - loni před PetWeekem jsem jej platil) mohli letos na jaře celou farmu od původního majitele koupit, a jak je možné, že jsme v pátek vystěhovali z jedné dvoupatrové budovy - ložnice - staré postele, vyházeli matrace, aby bylo místo na 42 nových postelí, které koupili. Nejspíš to bude v tom, že celá organizace táhne za jeden provaz, z farmy se vybavení neztrácí, spíš tam lidé nechávají vlastní, pokud umí někdo něco vyrobit, a vybavení se neustále zlepšuje (sauna, jídelna, "školní třída", "ordinace" na klinik, které jsou instalovány už léta, nemluvě o obložení sprch kachličkami v loňském ruce, budování nových sprch s vybavením pro vodní hrátky, skotské střiky, instalaci podlahového topení v druhé nové mučírně atd., což je plánováno na letošní rok...).

Myslím, že celá farma může fungovat díky skvěle fungujícímu vedení SISCu, které dokáže vše zorganizovat. V létě je farma otevřena pro lidi z celého světa a to přináší peníze. Samotné Dánsko je malé a peníze od lidí, kteří si rádi zajedou na dovolenou do zahraničí, navíc ještě za skvělou partou a do perfektního prostředí, jsou určitě hlavním zdrojem financování. (Konkrétně na PetWeeku nebyli žádní Dánové - ponyplay, jak jsem se dozvěděl poslední den naší brigády, není v Dánsku příliš běžná - a proto se zúčastnilo 15 lidí z Anglie a zbývajících 25 z Německa a Švýcarska. Ovšem i většinu Angličanů jsem tenkrát znal - že by ponyplay nebyla běžná ani v Anglii? SM tam přece umějí, to jsem měl možnost zažit na několika různých párty...). Hm, zase odbočuju...

Vedení dokáže kompletně zajistit chod farmy a tak se z relativně nízkého (když uvážíme poskytované služby a cenovou úroveň v západní Evropě) poplatku za týdenní pobyt (asi 5500 Kč) dá kromě jídla a pití (které je ve stejné kvalitě, jak už jsem popisoval, a servíruje se všem přítomným, kterých bývá každý týden kolem padesáti) zřejmě dá objednat a zaplatit i vše, co je potřeba pro opravy farmy a její rozšiřování. Proč jen mám ten dojem, že dokud nekoupím nějakou farmu sám (a nebudu všechno organizovat sám - a takové ambice rozhodně nemám), tak nic podobného v Čechách nevznikne? (I když mám od lidí, kteří se pohybují výhradně v reálu = mimo Internet = signály, že pár podobných, i když skromnějších zařízení, v Čechách funguje. Dvě jsem navštívil - fungují ovšem "v ilegalitě" a nemohou proto "přerůst vlastní stín" - protože nemají právní formu, nemohou oficiálně vybírat členské příspěvky, nebudou nikdy kryty tím, čím je kryt SISC - vede účetnictví, nechává si roční uzávěrku schvalovat auditorem - to bere vítr z plachet udavačům a závistivcům, kteří v Čechách spoléhají, že dobrý nápad, který se jim zrovna nelíbí, spolehlivě zabije "kontrola z berňáku". Organizace SISCu navíc jde dobře dohromady s tím, co je v zahraničí běžnější, než u nás - podvádět společníky ani stát prostě není v módě, a průhlednost financí je dobrá i pro členy, kteří přesně vědí, kam jejich peníze jdou - a tak bych mohl pokračovat...).

V pátek ráno jsme se tedy po úvodním představení nechali instruovat, co máme udělat. Vzal jsem L na obhlidku farmy, a pak už se tam i ona cítila jako doma (čtenářky asi budou vědět, kam tím mířím, když napíšu, že si na záchodové prkénko nesednete někde, kde si jako doma nepřipadáte). L při prohlídce mučíren zasvítily oči a tak jsme se po oblídce s velkým nasazením pustili do vyklízení postelí z budovy s ložnicemi. Fotka z minulého PetWeeku ilustruje, jak to tam vypadalo. Do oběda bylo hotovo a po obědě nás čekalo vysávání podlah (tedy L - a mě venku tahání všeho spalitelného na velkou hromadu, kterou jsem zapálil druhý den ráno, a která hořela ještě v sobotu večer. Skvělý terén pro zkoušky oddanosti při povelu "k noze" vydaném z druhé strany doutnajícího ohniště o průměru pět metrů - tak daleko jsem ale nezašel a jsem tomu rád).

Hned první den jsme letmo vyzkoušeli kládu, závěsné lehátko z plátu kůže (ve velmi šikovné výšce a zavěšené na řetězech, ke kterým se pohodlně fixovaly nohy i ruce "oběti" - ještě mnohokrát jsme se na něj vrátili :-), a klasickou kozu. Já v kládě a po prohození rolí o něco později L na koze - oba jsme s potěšením zjistili (tedy přesněji, o té kládě jsem to věděl už z PetWeeku), jak tyto na pohled primitivní pomůcky rázem zbaví kontroly a vydají napospas - v domácí mučírně je z nedostatku místa nemáme a přitom jsou tak skvělé... a snadné na výrobu. Mimochodem, po návratu mě čekal mail od australských zájemců o návod na výrobu klády, právě toho provedení, kde oběť musí stát "zlomena" v pase. (Fotka je na konci TOHOTO textu, jeden ze dvou posledních odkazů na Dánsko, před tím, než začnu psát o výletu do lomu první den po návratu). S potěšením jsem jim návod napsal a poslal (aha, další návod, který jsem napsal, poslal emailem, a nezařadil do Domácí dílny).

Taky jsme ověřili kvalitu terénu na sulku. První den jsme ještě nevěděli, že na okruhy kolem farmy vyrazíme ještě mnohokrát, ale přesto to už poprvé byla skvělá vyjížďka. Klid, výhled do dálky, do polí, spousta času, možnosti se věnovat jeden druhému, scénku pěkně prožít a nechat doznít... Na rozdíl od úvodního zkoumání mučirny, které přešlo v akci, jsem už teď měl při sobě foťák, a tak vzniklo několik málo fotek.

Tady je jedna z nich a tady druhá.

Poté nadešel čas zase máknout - práci plánovanou na celý pátek (a pro 4 lidi) už jsme po poledni měli hotovou, takže jsem se iniciativně věnoval opravě klece, kterou jsem z PetWeeku pamatoval jako rozbitou. Společně jsme ji vytáhli z mučirny a pak už se L slunila a odpočívala, zatímco já brousil, řezal, ohýbal a svářel. Klec se nakonec povedlo spravit novými ocelovými pruty, jen sváření některých tenkostěnných dutých trubek se mi nedařilo, takže jedna strana zůstala dole poškozená. Nicméně se jednalo o práci, na kterou původně organizátoři ani nepomysleli, neměli na ní ani materiál a tak nebyl důvod dělat si hlavu z toho, že se za pomoci železného šrotu, který jsem našel za kůlnou, nedá klec opravit celá.

Pak už se zase povídalo, sedělo venku na sluníčku u kávy, povídalo, a poté servírovala večeře (fotku zařazuji, abyste si udělali představu o atmosféře a vybavení jídelny). Při posezení u plápolajících amerických kamen (s okénkem), v nichž praskalo dřevo, se mi opět vybavil PetWeek a jeden pro mě památný detail. Rozhlédl jsem se a na místě u okna, které jsem si pamatoval, našel pivní tácek. Potěšilo mě, že ho nikdo neukradl (jak milé to je, o tom už jsem psal) a druhý den jsem ho vyfotil. Reklamní text jsem pro vás přímo do obrázku přeložil. Zajímavý je pro mě tím, že ačkoli mám pivo rád, na rozdíl od "normálních" lidí bych reklamu otočil: zodpovědné použití pout v rámci bdsm mi připadá mnohem zábavnější, než vysedávání v hospodě nad půllitrem. Ten půllitr ma pro společenskou elitu jistě mnoho výhod - lidi jsou spokojenější, ukolébanější a ve skutečnosti ovladatelnější, než v poutech. Mně je ale proti pivní měkkosti (schválně nepíšu nic o Čechách) sympatická nekompromisní ocel těch pout, která vyžaduje, aby oba partneři věděli, kde stojí, proč tam stojí a zda tam stát chtějí...

Sobotu jsem zahájil o hodinu a půl dříve než ostatní (ještě spali) tím, že jsem se kolem farmy proběhl. Bylo skutečně nádherně, na to že bylo půl šesté, a říkal jsem si, že jsme bývali měli předchozího večera vlézt do sauny, kterou jsme zprovoznili, ale bylo nám líto ji rozpalovat jen pro nás dva. (Zda jsme udělali dobře, že jsme nešli, se už teď nezjistí - byli jsme každopádně dost utahaní, takže v pátek jsme šli spát brzo, kolem deváté.)

Před snídaní jsem zatopil v kamnech a četl si z knihovny SISC nádherně ilustrované Dějiny rákosky (viz ukázka titulní strany - ani takovéto knihy se na farmě nekradou, a to nejsou připevněné ke zdi řetězem, ale leží v koutě na poličce a každý si je může půjčit). Pak jsem se vrátil do pelíšku k L, vzbudil jí jediným způsobem, kterým se okolo šesté vzbudit dá (hádejte jak, je to velmi příjemné!), a po základní hygieně jsme bez dalšího domlouvání vyrazili do mučirny. Bylo to krátké, prudké, ze začátku dost rituální, ke konci ne moc bolestivé, a tady z toho máte dvě ukázky: začátek a konec. (Kdo si všímá číslování obrázků, které na mých stránkách sleduje jednoduchý klíč "datum+pořadové číslo", zjistí hned, že po dobu scénky se nefotografovalo.) V mučírně nebyl nikdo, kdo by fotil, akce se příliš často a příliš náhle (ne že bych si stěžoval :-) ubírala jinými cestičkami, a na focení nebyla chuť ani čas.

Ostatní účastníci (ti, co v pátek večer neodjeli, tedy kromě nás dva) se postupně vzbudili, zašli na snídani, pak jsme si rozdělili úkoly na dnešek, na nás zbylo čištění zahrady od spadaných větví. Iniciativně jsme to rozšířili na shrabání listí a mimoto se do oběda ještě stihli párkrát pomazlit, L jemně promasírovat při spankingu na dřevěné pyramidě uprostřed zahrady (na fotce pokračujeme u pyramidy), projet se se sulkou (tentokrát už byla kobylka nahá) a na závěr si navzájem poděkovat, přitulit se a nechat to celé doznít...

Mezi scénkami jsme pracovali, a v rytmu hodina práce - necelá hodina SM - zase hodina práce - zase skoro hodina SM - hodina práce, jsme náhle byli zavoláni k obědu. Bylo úplně skvělé mít už od včera "nakoupeno" (přeci jen v běžných dnech tolik času na hrátky není a hlavně není zajištěno tolik vybavení a tolik klidu pro hrátky venku) a moci se těšit ještě na další dva celé stejně strávené dny. Čas utíkal jako splašený, a v podstatě bych řekl, že přestávky na práci vůbec nerušily, naopak pomohly k tomu, abychom vše vstřebali - vždyť i "těšení se" je podstatnou složkou "akčnění-mazlení".

Před obědem se objevila již zmiňovaná členka vedení SISCu a další dva muži. Povídání při obědě tedy bylo zase s jinými lidmi a trochu o něčem jiném. Musel jsem se zeptat, zda Dánům lidé ve střední Evropě připadají jiní, pokud s nimi mají zkušenost, nebo zda se mi to jen zdá. Sama "šéfka" mi potvrdila, že má maminku Maďarku a lidé jsou v Maďarsku skutečně jiní - když je dobře znáte, jsou stejně přátelští jako Dánové, jinak ale vždy, když se rozhovor stočí na možnost, že existuje SM, nebo že by nedejbože mohla existovat organizace typu SISC, nebo se pořádat akce (v pravém smyslu slova :-) pro velké počty lidí, Maďaři se odvolají na to, že SM je nelegální, veřejnost ho nevnímá dobře atd. atd., prostě, že to nejde. Trochu jako v Čechách, i když u nás spíš působí (podle mě) obyčejná lenost (národní švejkovský přístup) a také český národní přístup "čerte, když mi chcípla koza, nechci ji oživit, chci, ať sousedovi chcípne taky"...

Mimochodem, Dánové se při pokecu (pokud se setkají přívrženci SM) prý nejčastěji baví o tom, že mají málo sexu. Ti se mají, že to je jejich nejoblíbenější téma diskuse! (Pro mě D/s není o sexu, ale jak jsem už mnohokrát zopakovat, L je spíš na fyzičtější prožitky a pokud nalistujete přibližně polovinu délky jednoho staršího příspěvku ve Fotogalerii, narazíte na větu (s příslušným obrázkem) "Už jsem se naučil, že to má být i o sexu"). SM akcí mají Dánové dost a dost, takže jim nejspíš jiné téma k diskusi nezbývá... (o sexu se bavili velmi otevřeně i před námi). Polyamory (viz polyamory.org, o kterém jsem psal minule před aktualizací v komentáři na bdsm.cz), tj. vztah (milostný, sexuální, SM-orientovaný, v libovolné kombinaci) s více partnery zároveň a bez podvádění (protože všichni vědí o všem) je tam poměrně dlouho praktikovanou životní volbou. (V Čechách je podle mě běžnější ono "zahýbání", "podvádění" - ono to ale jde i jinak, přesnějši řečeno tak, že se lidé nepodvádějí, jen prostě milují víc lidí zároveň - pokud s tím všichni partneři souhlasí, pak vám žádný etik nemůže nic vytknout. Jak mám ve zvyku, zdůrazním i zde, že pokud někdo dokáže uspokojit více partnerů mnohem lépe, než jiný člověk jednoho partnera, nemůže proti tomu namítat už vůbec nikdo vůbec nic.

Po obědě jsme byli dost odpočatí, protože ranní práce na zahradě byla lehká (a scénky dlouhé :-), takže jsme se dali do práce plánované původně na neděli (a pro 4 lidi, nás a další dva, kteří měli přijet, přijel(a) ovšem jen jedna - S., ke které se ještě dostanu). Když už zase píšu o "měli přijet" - vyšlo najevo, že organizace víkendu kvůli nepřítomnosti větší části vedení (viz výše) probíhala především e-mailem a baron, který nás hostil v pátek, členem vedení není, ačkoliv má ty ambice. Proto zorganizoval některé práce, na které nebyl materiál ani lidé (protože měl neaktuální informace o tom, kdo přijet může a kdo má na Velikonoce jiné plány). V sobotu, když vedení převzala "šéfka", se začalo pracovat podle mírně upraveného plánu, který už seděl na počty přítomných.

Vrhli jsme se do jarního úklidu jídelny - všechno nádobí do myčky (4 hodiny práce, stolovací náčiní pro 50 lidí skutečně zabere několik skříni). Většinu práce ze začátku udělala L, protože při vytírání polic bychom si jen překáželi a taky myčka se rozpalovala velmi pomalu. Já si zatím překládal, takže jsem vydělal na benzín na cestu tam. Na benzín na cestu zpět jsem musel vydělávat první den po návratu večer (zdařilo se, práce odeslána, druhý den ráno jsme do 10 bondážovali a jezdili v lomu - viz níže - a včera večer pak jsem mohl strávit 4 hodiny psaním této reportáže až po předminulý odstavec, a pokračovat ve psaní dnes ráno). Ke konci už jsme myčku krmili oba, abychom ji stíhali a aby si L odpočala.

Někde okolo odpolední svačiny jsme byli povoláni do protějšího domu, kde při úklidu narazili na sbírku bot na 10-15 cm podpatcích ve velikostech 6-12. Vybídli nás, ať si z nich vybereme (už při obědě nevěřícně komentovali naše pracovní tempo a vyzývali nás k odpočinku, a to ještě nemuseli správně odhadnout, kolik času jsme dopoledne na zahradě proscénkovali). Pravděpodobně nás chtěli odměnit za naše výkony (nebo zpomalit tím, že se hned vrhneme do zkoušení bot, což jsme hned po domytí jídelny samozřejmě učinili :-).

L si po menším zdráhání vybrala nádherné lakovky, které jí přesně padly (na laku ani škrábnutí, snad byly nenošené), a pak ukázala na mě! Stud jsem nehrál, transvestitismem netrpím, naopak trpím, když mám být výjimečně na scénku takto oblečen. Teď navíc před dalšími třemi lidmi... Myslím, že jsem byl hodně rudý. Nicméně, L se nevzdávala a nakonec mi jedny boty na nohu nasadila! Asi měla něco takového v plánu už dlouho, protože mi padly jako ulité. Číslo 10,5 by mi v Čechách sháněla dost obtížně (i když o botách Munari už jsem kdysi psal v Nákupech). Sečteno a podtrženo - Dánové nám věnovali dárek v hodnotě 5-6 tisíc korun... Poděkovali jsme a tentokrát my nevěřícně odcházeli zpět do jídelny.

V pozdním odpoledni, příjemně unaveni, ale zas ne moc, se L projela na mém krku. Byla to po dlouhé době první scénka tohoto typu - od předloňska, kdy to byl víceméně "denní chleba" (nádherně mi chutnal :-), jsem přibral 10 kg (L ne!) a celý minulý rok netrénoval, až na krátké intermezzo na Muráni (víceméně takové blbnutí). Jinak loni ani pokud mě navštívili "devianti" (viz např. Lailina reportáž z víkendu u mě, resp. MacAranovo psaní o tomtéž) nebo já je, žádné ježdění na ramenou nebylo. Je to přeci jen dost fyzicky náročné pro mě (což mě na tom taky baví) a dost psychicky náročné pro jezdkyni (v případě pádu padáte ze stejné výšky, jako ze skutečného koně).

Před večeří jsme tedy obíhali farmu zhruba takhle. Nastupování, které je nejtěžší, jsme zvládli (když jsme to jen tak hravě zkoušeli na rodinném výletě před měsícem a půl v polích u Chlumu u Hradce Králové, L jsem na bahnité půdě nedokázal zvednout. Mimochodem, nevzniká tam pobočka OWK? Moc hezký statek uprostřed polí, který někdo nově rekonstruuje, kolem dokola zeď a otisky kopyt, uvnitř nová zjevně hotelová budova a ostatní stavby mají nové střechy...) L ovládání skvěle šlo, ze začátku přes udidlo, pak jen stiskem kolen - paráda. Jen se bála, že deset minut kroku a klusu v kuse nevydržím. Snad jsem ji příjemně překvapil :-) Po chvíli sesednutí (mazlení - pochvala pro mě, z mé strany "lísání" a drcání nosem - pochvala pro ni) jsme se projeli ještě jednou. Opravdu pěkné.

Celé odpoledne (i předchozí a následující den) bylo nádherně. Nešlo jen o práci a dovádění, ale i o skvělou dovolenou - zařazuji ještě jednu ilustrační fotku, na které L přichází ke stolu na svačinu (v levém dolním rohu na zmenšeném snímku už si cpeme břicha).

V sobotu večer šéfka + 2 odjeli, takže jsme absolvovali velký pokec se Susan. To byl transsexuál, který se po třech letech na hormonech chystá letos na operaci. Rozhovor byl skutečně zajímavý, hodně otevřený a zatlumočil jsem si (pro L) skutečně hodně. Když se Susan vracela s kabelkou do jídelny, viděl jsem ji od dveří v protisvětle a musím říci - postava by mě zmátla - nebylo pochyb, že je ženská. Rysy obličeje samozřejmě změní až plastika a hlas nebo číslo bot nezmění nic, ale stejně - bylo skvělé mít možnost získat takhle přímou zkušenost. (Jen pár hodin po návratu domů se stavili známí (pár) a známý se zeptal, zda jsem testoval i však víte co. Odpověděl jsem mu upřímně, že S. by si mě nejdřív musela k takovému "testování" vybrat a za druhé L by byla rozhodně proti, což bych respektoval. Známý se ale neptal jen tak - on měl s podobným přerodem zkušenost z Čech (ne na vlastním těle :-), ale osobní).

Váhali jsme, zda S. nechat u kamen samotnou, nebo jí pozvat do mučírny (na focení, na scénku ve třech ne - to není L-ina parketa ), nebo jít spát. Po dvou hodinách příjemné relaxace a povídání zvítězila poslední možnost. Čekala nás přeci ještě celá neděle...

V neděli nebyla už žádná práce - došlo tak na první skutečně dlouhou scénku, při níž jsem byl "dole": výcvik jako pejska a pak dvouhodinová scénka: závěs na rozporku, vosk zpředu, zezadu, jemné rozpohybování :-) - L to se mnou myslí dobře - potřebuji hnout kostrou, nebo třeba zvednout nohu v lodičce na vysokém podpatku (je to první výskyt té deset a půlky na mých stránkách - myslím, že ho ale ještě párkrát uvidíte). L při zpomalení scénky fotila i některé záběry, které zde zveřejňovat nechci, protože to by byla čistá pornografie :-). Řeknu vám, vydýchat jsem vážně potřeboval - už v sobotu večer při pokecu mě L krotila třeba tím, že si mi natvrdo sedla na obličej a začala po něm poskakovat - nos mi nezlomila, ale málem.... Vrátila mi tak nejspíš to, jak jsem ji v sobotu při zapřahání naháněl lasem po dvoře :-) (Z takových momentů prostě nepořídíte snímky, jednak kvůli zkažení atmosféry a za druhé kvůli spontaneitě a nečekanosti - je to vlastně to samé a je to na nich nejhezčí... Samozřejmě přijdete i k boulím, šrámům po nehtech, ale to je vlastně příjemné - nic proti tomu, když jsem si já šikula při broušení a sváření klece (viz výše) rozřízl ukazováček úhlovou bruskou s kotoučem o tloušťce 6 mm, který se zastavil až o kost.

V klidnějších momentech scénky L použila i samospoušť - v pravé části výše odkazované fotky je vidět jen L a vpravo bič, který na mě dopadal, já už ne. Časování fotky ale skvělé.

L měla na rozdíl od submisivního pátku a soboty vyloženě dominantní něděli. Před obědem došlo i na předposlední dlouhou projížďku se sulkou, s L na kozlíku a mnou v postroji, a poté jsme se rozloučili se S. tím, že jsem ji zapřáhl do dvojspřeží. L se na řízení dvojspřeží necítila (nebo možná neměla chuť, scénka se jí líbila, ale na konci se náhle zarazila a vypadala sklesle - pak jsem se o tom bavili, a stěžovala si na to, že slyšela jen anglické povely - kvůli S. byly ovšem nutné. No - vysvětlili jsme si to a došlo i na to, že scénky ve třech prostě nemusí. Prakticky se o tom ovšem ujistila až tím, že se jí zúčastnila, za což jí ještě jednou děkuji. Pro mě to byla ne první, nicméně velmi příjemná zkušenost). S. se v SM scéně pohybuje jen pár (osm) let a spoustu věcí ještě nezažila - ponyplay byla jednou z jejích fantazií. Překvapila mě ovšem tím, že měla vlastní kompletní uzdění, postroj do pasu i s pouty na ruce. A skvělými reakcemi během scénky... Vznikla jen jedna fotka samospouští, a několik fotek na Susanin kinofilmový foťák. (S. také pořídila několik fotek během naší předchozí scénky, ty jsem zatím neviděl a možná ani neuvidím. Každopádně vlastní fotky jí posílám.)

Po obědě jsme opět zvažovali, zda se ještě do něčeho pustit, ale protože Bernt (bývalý majitel farmy, který se o ni stále stará) tam vlastně byl jen kvůli nám, hrátek bylo dost a práce už žádná, rozloučili jsme se, S. jsem odvezl do prvního většího města na nádraží, odkud pokračovala domů (uvažovali jsme o svázání a svezení v kufru, a L vůbec nebyla proti, ovšem první co jsme v Dánsku při příjezdu viděli, byl zvědavý policajt, který nás velmi pomalu míjel na motorce, a při přejezdu hranic zpět nás odchytili celníci v autě a opět nám prošacovali kufr - takže průser by byl a nestál by rozhodně za to).

Zbyl ještě čas a místo ve foťáku na pár atmosférických fotek - škoda, že je vidíte v rozlišení sníženém na 1/6 - tak to asi nemá cenu uvádět víc než jednu: 1/25 saudkovské fotky klece a klády (v plné velikosti 1200x1800 muehehe z roku 2014 - dnes ani mobil neudělá tak MALOU fotku a tenkrát se musela slepovat z více pořízených jedna velká...).

Na úplný závěr reportáže-příspěvku do Fotogalerie už jen heslovitě: pohodový návrat domů v pondělí dopoledne, cesta zpět přes Pomezní boudy (plno sněhu), vybalení, večer scénka s TV (transvestitním) motivem, která přiliš nevyšla, protože to není moje parketa a po předchozích 4 hodinách překladu (viz výše, "vydělat na benzín") jsem nebyl dost "přepnutý" na SM hrátky, poté přitulení, povídání, ráno v úterý i přes předchozí neúspěch výlet do lomu, kde jsem L nasadil pásku přes oči, špital jí o únosu neznámými muži a tom, co ji čeká (na tuhle psychickou strunu se dá v dlouhodobém vztahu hrát jen velmi odlehčeným tónem, kdy si z toho v podstatě děláte legraci a přitom se submisiv neubrání tomu, představovat si, jaké by to doopravdy bylo. Dlouhodobý partner, který vás zná, vám prostě "nezbaští" vážně míněné líčení toho, jak ho na opuštěném místě předáte na hodinu tlupě nadržených chlapů, kteří vám za to dobře zaplatili.)

Aby nezůstalo jen u slov, vedl jsem L vlahým dopolednem k bříze (bříza má ne/výhodu, že barví šaty nabílo, ale současně barví i provazy nabílo - na rozdíl od ostatních stromů tak nemáte provazy časem hnědozelené) a tam ji pevně svázal. Původně jsem plánoval svázat jí náročněji a na okraji desetimetrového srázu (a poté strhnout pásku z očí .-), ale tam byly jen tenké stromky a nejsem takový blázen, abych riskoval naše životy (nejsme třeba horolezci). I tak ale došlo na hodně objímání, laskání a tulení, a nakonec na pár jemných ran bičem, které L složily do kolen (tedy, provazy ji nepustily, byly pohodlné, jak mi potom bylo řečeno, a přitom nekompromisní - výhoda na zakázku pleteného lana o průměru 12 mm). V ušetřeném čase došlo na ponyplay, ztracené návyky se obnovily již v Dánsku skutečně dokonale a projížďka byla přes kopcovitý terén a hrubý štěrk příjemná pro oba. Abych pomalu skončil, na závěr přikládám panoráma tří fotek - na poslední fotce vpravo je povoznický bič sakra unášený větrem - venku se snižuje přesnost všech bičů i při sebeslabším závanu větru, to vím, ale tento tenký a těžký kožený pramínek, který zanechává dvojité modřiny jako rákoska, mě v Čechách nemile překvapil.(na rozdíl od bezproblémového použití v dánském bezvětří).

V úterý ráno, ještě před odjezdem do lomu, jsem si na nákupu všiml skvělého velikonočního blahopřání, které jsem nám pro radost koupil. Moc se mi líbí, jak jsou zachyceny úsměvy od ucha k uchu na tvářích obou, přes slzičky toho "ubližovaného". Přesně tak to bylo třeba dnes ráno, když jsem "trpěl" v igelitové bondáži podpořené provazy a L mi přes staré šrámy na břiše dělala svými nehty šrámy nové... Opět jsem ve mně vzbudilo stejné emoce jako pivní tácek, o kterém jsem psal v první třetině tohoto textu - nejsem na to pyšný, nevykřikuji to na potkání, ale jsem sakra rád, že si "nezkouším užívat", ale užívám, a ne sám, že si neužívám "trochu jinak", ale "úplně jinak" a to přesně tak, jak oba chceme. Jsem taky rád, že znám tolik skvělých lidí, kteří to vidí stejně.

Včera večer, ještě než se dostal do poloviny psaní tohoto textu, začala psát L svůj pohled, který se od mého bude jistě velmi lišit, doplní víc emocí a pohledů na věci, které jsem ze své reportáže vypustil (aby byla přijatelně dlouhá a některé také proto, že mám emoce, o kterých neví nikdo, než L, a chci, aby to tak zůstalo). Její reportáž najdete pozítří zde, připojím ji na konec tohoto textu.

Poznámka z budoucnosti: L nakonec psala na papír a pak do počítače týden a i když se věnovala jen Dánsku, ne následujícímu týdnu, je její text stejně dlouhý jako můj. Najdete jej zde,

Zpět na hlavní stránku fotogalerie

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče