Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Středověk neskončil

T: mám rád kontrasty. Rád řádím venku a rád dovádím doma. Mám rád jasné slunce i světlo svíček. V našem sklepě se často odehrávají scénky tak trochu středověké.

L: den nic moc. Venku se snad žení všichni čerti. Doma je příjemné teploučko. Právě jsme si dopucovali bříška. "Pojď sem a svlékni se!" Že by mě vzal dolů?!

Pomalu obcházím
klečící otrokyňku
ze všech stran.

T: vím, že máš ráda řetězy. Na rukou, na nohou, kolem těla, nebo i zvuk řetězového zvedáku nebo cinkot řetízkových důtek. Na to vše dnes dojde. Rozestavuji a zapaluji svíčky. Mučírnu naplní vůně vosku. I toho si dnes užiješ. Teď ale musíš pokleknout a já tě spoutávám.

L: nechává mě stát za zavřenými dveřmi. Ne dlouho. Náhle se dveře rozletí. Panečku, tohle je teda pohled pro bohy. Pět zlatavých plamínků svící. Nemohu se vynadívat. Začínám se chvět jakmile ucítím dotyk obojku. Krásně voní. Copak mě dnes asi čeká, ptám se v duchu. Chřestění řetězů mě nenechá dlouho na pochybách.

Zase ses pohnula, a tos neměla.

T: Ačkoliv jsem ti jasně nařídil ani se nehnout, vím, že to při dotyku chladných řetězů nebylo lehké splnit - nevydržela jsi to a párkrát ucukla. Nezlobím se, protože cítím, jak krásně se třeseš. Trest bude mírný. Výprask ti udělím ve visu. Na nohy ti zapínám závěsná pouta, překlápím tě na břicho a zacvakávám kroužky pout do háku řetězového zvedáku.

L: to jsem tomu dala! Vypadá to, že se na mě zlobí. Hodně se zlobí. Teď si to vypiju! Mráz mi projíždí páteří. Dovede být vynalézavý. Odchází do vedlejší místnosti a přináší pouta. Ne ta obyčejná - dnes nepůjdu ke kříži. Proboha - to snad ne! Chce ze mě udělat netopýra. Neodvážím se ani pípnout. Oběd se mi převaluje v žaludku. Moc se netěší, ale já ano.

Slastné brnění.

T: ačkoliv to na obrázku nemůže být vidět, pod prsty cítím, jak okolí elektrod vibruje. A že prý se dá elektřina využít jen k mučení... kdepak, kdyby sis mohla vybrat, dáš si určitě nášup.

L: klečím na čtyřech jako kočka. Okolo krku vodítko z řetězu. Zámek mě spojuje s okem zapuštěným v podlaze. Vůbec nevidím, co děláš. Cítím hlazení, potom lehké štípání. Že by svorky? Štípání sílí a vrací se v krátkých odmlkách. Hmmm, elektřina...

Vůně včelího vosku.

T: jenže celou scénku řídím já. A já si tě teď trochu zchladím - kapkami horkého vosku. Kromě toho, včelí vosk tak nádherně voní. A až na kůži zchladne, čeká tě ještě jeho seškrabávání.

L: místnost plní vůně včelího vosku. Tuším, co přijde. Nejdřív zlehka oblízne mé paže plamínek svíčky a pak začnou zvolna dopadat první kapky - horké, štípavé a sladké.

Čekání
u kříže.

T: přišel čas ti trochu ulevit. Pravda je, že jsem dnes nepoužil rohožku z ostrých víček od lahví, ale i tak musíš mít kolena pěkně otlačená. Odemykám jeden ze zámků na řetězu, který máš kolem krku, a táhnu tě do stoje. Počkáš mě u kříže. Přes traverzu pod stropem přehazuji další řetěz a tvůj obojek k němu zamknu. Nasazuji ti přes oči pásku a začínám tě hladit jedněmi důtkami, pak druhými...

L: tma. Slyším cinkot řetězu. Hážeš jej ke stropu, přes traverzu, a připevňuješ k němu můj řetězový obojek. Balancuji na vysokých podpatcích. Klepou se mi kolena a drkotají mi zuby. Do nosu mě udeří sladká vůně kůže. Zatím mě hladíš. Přichází první rána. Jen tak zlehka štípne. Ty další, ač jsou silnější, už vnímám jen jako pohlazení. Líbí se mi to, moc se mi to líbí.

Přiostřuje.

T: scénka graduje a co by se na začátku zdálo jako nesnesitelná bolest, teď způsobuje rozkoš. Odemykám ti obojek, vedu tě k posteli a ty poklekáš. Nemusím tě přivazovat.Dál už nemusím nic říkat. Beru do ruky skalpel. Přišel čas obnovit mou značku, kterou nosíš.

L: dovedl jsi mě k posteli. "Kleknout" zní povel. Zaujmu pozici. Chvíli se nic neděje. Chvíli se nic neděje. Trošku znejistím. Cvaknutí dvířek, začínáš mě hladit. Cosi mě píchne. Je to ostré a studené. Ještě párkrát ucítím píchnutí, pak přitlačíš a táhneš. Vůbec to nebolí, jen štípe. Malounko. Začíná mi to docházet - je potřeba obtáhnout písmeno, které se začínalo ztrácet.

Lepší než
pás cudnosti.

T: cítím tvou vůni.Jsi rozpálená, za chvíli bych se taky nemusel udržet a vrhl bych se na tebe. Scénka by pak rychle skončila - párkrát už se nám to stalo. I když na druhou stranu, nemohu scénku gradovat věčně. Nebo že by přece? Co takhle zabít dvě mouchy jednou ranou...

L: opět cvakají dvířka skříňky. Slyším charakteristické zachřeštění. Tohle si opravdu nemohu splést - jehly! Téměř okamžitě vím, kde dnes jedna z nich najde útočiště. Víš, že už si to dlouho přeji. Těším se, přesto mi na zádech vyvstává studený pot, když mi přejíždíš jehlou v okolí stydkých pysků. Zkoušíš mě... Oba víme, že je to jen zkouška. Štípne to, když koneček jehly projede kůží. Bolest se ještě chvíli stupňuje, vykřiknu. Najednou je pryč, a já vím, že ti jsem moc vděčná.

Zklidnění.

T: hladím tě, pak vytahuji jehlu, objímám tě. Pláčeš štěstím. Ležíme vedle sebe, ty v mém náručí, bezpečná, odevzdaná, uvolněná. Po chvíli vstávám. Odvádím tě do kobky, kterou jsem dokončil před víkendem. Scénka pomalu končí a je čas ji odlehčit... hodně odlehčit. Budeš teď chvíli vězenkyní, ještě tě párkrát pohladím plamenem svíčky. Poutám ti ruce před mřížemi. Když dokážeš udržet na napjatých pažích rákosky, ani je nebudu muset použít. Vypadá to, že to zvládneš. Je vidět, jak se snažíš, nechceš mě zklamat. Napínáš poslední zbytky sil. Dříve než se ti ruce únavou roztřesou, stihnu tě pohladit po všech zákoutích a skulinkách. Pak poodstoupím a vychutnávám si pohled, který mám před sebou.

L: po chvilce na vydýchání si mě odvádíš ke schodům. Je čas vyzkoušet mříže. Ještě stále mám na očích pásku. Prostrkuji ruce mřížemi. Chladný dotyk, cvaknutí pout. Cosi mi na ně pokládaš. Je to lehké, dlouhé a kulaté - rákosky. "Drž." Držím a čekám - minutu, dvě, tři: chvějí se mi ruce a já se ze všech sil snažím rákosky udržet. Když už si myslím, že mi jistojistě spadnou, přicházíš a bereš si je. Otvíráš mříže, stoupneš si za mě. Vím, že přijde sladká odměna. Rákoska několikrát zasviští vzduchem. Opět mi běhá mráz po zádech - dnes naposledy.

Zpět na hlavní stránku fotogalerie

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče