Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Zápisky Aišy - Ztracená ovečka.

Autor: Michael Forbin, forbin1@mindspring.com

Překlad: (c)2002 Tom


Zápisky Aišy - Liška vyběhla do mrazivé noci

"Michaeli, pojedeme navštívit pár přátel na venkově," řekla mi Minx jednoho večera během naší cesty po Anglii.
"Bude mi ctí setkat se s vašimi přáteli, Paní," řekl jsem podle pravdy, vzhlížeje od laptopu, na kterém jsem připravoval shrnutí rozpočtu Banky.
"Jedná se o přátele z Aišy, a budeš jim muset sloužit stejně, jako mně. Rozumíš?" upozornila mě.
"Přísahal jsem, že budu členkám Aišy sloužit jako bych sloužil přímo tobě. Nerozmyslel jsem si to, Paní."
"Výborně. Tak se staň."

Dalšího rána jsme s Minx stáli na Paddington Station a nasedali do vlaku směr Hereford.
Poté, co jsme se usadili v kupé první třídy, mi Minx řekla něco víc o lidech, se kterými jsem se měl setkat.
"Navštívíme herefordský Hawes Institute. Částečně ho financuje Banka a slouží k plnému rozvinutí potenciálu, který v sobě skrývají jisté mladé dámy. Malá část vybraných absolventek se stane členkami Aišy.
Škola má právě prázdniny, takže tam nikdo jiný než členky Aišy není. Budou se na tobě učit. "
"Na mě?" zeptal jsem se překvapeně.
"Proč ne? Přesvědčils' mě i Aišu, že pro nás máš cenu. Matriarchy se domnívají, že můžeš být skvělým příkladem pro nové studentky i ostatní otroky."
Cítil jsem, že rudnu. Naučil jsem se snášet libovolné zacházení, pokud tak rozhodla Paní, ale nedařilo se mi stejně snášet i chválu.
"Nezdá se mi, že by ses někdy smířil s faktem, že jsi výjimečný," pokračovala a sledovala, jak mi tváře dál rudnou.
"O tom skutečně pochybuji, Paní," otočil jsem tvář k oknu a zadíval se do dáli.
Při přestupování v Oxfordu k nám do kupé přistoupila stará známá.
Vyšel jsem z kupé do jídelního vozu pro čaj pro Paní a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že cestujeme s doktorkou Ruthovou.
Tou, která se o mě starala, když jsem poznal Minx; tenkrát jsem ji znal jen jako Ruth.
"Vítej v Anglii, M-5," přivítala mě.
"Doktorko, rád vás zase vidím," klekl jsem si před ně a nabídl jim čaj.
"Já tebe též. Zotavil ses již po té nehodě?" zeptala se.
"Vy jste o tom už slyšela? Ano, nejspíš ano. Doktoři řekli, že jsem na tom lépe než před nehodou. Až na pár jizev, které jsem předtím ještě neměl."
"Požádala jsem Ruth, aby se k nám přidala ještě než přijedeme do Institutu, M-5. Chci, aby se ti podívala na nohu," řekla Minx a vzala si z mého plata šálek čaje.
Odložil jsem plato na podlahu a stáhl žaluzie směrem do chodbičky. Sundal jsem si kalhoty a nechal Dr. Ruthovou, ať si masíruje a probírá se mými jizvami.
Otočila se k Minx a přikývla.
"Myslím, že to zvládne. Na to, jak rozsáhlé bylo poranění, odvedli doktoři skvělou práci," řekla otočená k Minx a přitom mi pokynula, ať se obléknu.
Oblékl jsem se a nabídl jí čaj a přitom usilovně přemýšlel, proč najednou tak záleží na mém zdravotním stavu.
Rozbil jsem si nohu při nehodě s motorkou, když jsem chránil Minx před pokusem o zabití, který, jak se zjistilo později, směřoval proti mně.
Žena jménem Lydie mi přísahala pomstu, a jen jsem to na chvíli pustil z hlavy, už mě to stálo deset hodin na operačním stole a šest dalších týdnů v nemocnici.
Zpět do reality mě vrátilo cinkání čajového servisu, když jsme přejížděli přes přejezd.
Vrátil jsem se ke svým povinnostem obsluhujícího a nakonec si sedl proti nim dvěma a také si vzal šálek čaje.
Nepříliš pozorně jsem sledoval kolem ubíhající krajinu, zatímco Minx s Dr. Ruthovou potichu pokračovaly v konverzaci, a pak už vlak zpomaloval, až zastavil v Herefordu.
Než jsme sešli z nástupiště, nosič už nakládal naše zavazadla do kufru auta podle pokynů přitažlivé mladé černošky, která určitě musela auto řídit.
Přidržela Minx a Dr. Ruthové otevřené dveře a pak upřela pohled na mě, načež Minx posunkem naznačila, že si mám sednout dopředu.
Jeli jsme v úplné tichosti a ne více než dvacet minut, když jsme dorazili k velkému šlechtickému sídlu obklopenému rozlehlými lukami. V dálce jsem spatřil malý rybníček a skupinku stromů.
Řidička předjela před hlavní vchod a otevřela Minx a Dr. Ruthové dvířka, ale nepohnula se ani o píď ke kufru, natož aby vytáhla naše zavazadla.
Postaral jsem se o to sám a děkoval Bohyni, že Minx dokázala cestovat nalehko. Následoval jsem řidičku do ložnice ve druhém patře.
"Věci své Paní polož sem," byla první slova, která mi byla určena.
Položil jsem tašky Paní Minx na podlahu a své si znovu přehodil přes rameno.
Věnovala mi chmurný pohled a pak zopakovala rozkaz.
"Tyhle dvě jsou mé."
"Nepatří ti nic, otroku. Jen to, o čem tě tvá Paní nechá si myslet, že ti patří. Nech' je tady," řekla ostře.
Rychle jsem zvážil situaci a položil své věci k taškám Minx.
"Za mnou," nařídila.
Šel jsem těsně za ní po schodech a pak ven z hlavního vchodu ke stájím, kterých jsem si předtím nevšiml. Zavedla mě do boxu a nařídila mi se svléknout.
"Promiňte?"
"Šaty dolů. Spíš tady," dozvěděl jsem se.
Na stáj pro koně to nebylo vůbec špatné. Jen pro mě trochu spartánské.
Chtěl jsem něco říct, ale hned mi vrazila facku, takže jsem přistál na zemi.
To mě rozzuřilo a tak jsem jí poslal k zemi plochým kopem, otočil se zpět proti ní a přikrčil se k dalšími útoku.
Byla rychlá, ale já byl zkušenější. To mi ale bylo houby platné, když mě praštila do poraněné nohy, takže jsem šel zas hned k zemi, kde jsem se zkroutil bolestí.
"Tvá Paní se o tom dozví. Doufám, že za svou chybu budeš mučen pomalu a bolestivě," vytáhla z vesty nůž a rozřezala na mě šaty.
Nejhorší si schovala na konec - strhla mi z krku medailon, který mi dala Matka Mnoha, a odhodila jej do rohu. Odešla i se zbytky mých šatů, zabouchla a zamkla za sebou dveře a nechala mě svíjet se v klubíčku na podlaze, s nohou pomalu krvácející do slámy.
Nevím, o co později jsem ještě pořád seděl na zemi, když se odemkly dveře a vešla Minx.
"Na kolena, M-5 !" vyštěkla.
Převalil jsem se na kolena a hlavu nechal svěšenou. Bylo mi jasné, že Minx zuří, a stejně tak mi bylo jasné proč.
"Chci vědět, co se tady stalo, a chci to vědět hned."
"Nevyprovokoval jsem ji a ona mě napadla. Bránil jsem se," snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.
"Bránil ses," řekla posměšně. "Řekla jsem ti, že budeš sloužit, jak se po tobě bude chtít. Možná jsem to neřekla dost jasně. Tady ti může dávat rozkazy jakákoli žena, a ty POSLECHNEŠ. Tady mají i otrokyně vyšší postavení než ty.Už ti to je jasné?"
"ano, ovladači," řekl jsem mírně.
"NAHLAS!" vyžadovala poslušnost.
"Ano, Ovladači!" potvrdil jsem.
Minx se s námahou ovládla a pokračovala už mírněji.
"Přistupovala jsem k tobě s úctou, a tak jsi trochu zlenivěl. Částečně za to mohu sama. Čeká tě opakovací výcvik," rozhodla.
"Rozumím, Ovladači. Vynasnažím se, abyste na mě mohla být znovu pyšná," odvětil jsem smutně.
"Ale Michaeli, já na tebe nikdy nepřestala být pyšná. Musíš se ale osvědčit před těmi, které jsou mi rovny. Ne přede mnou. Miluji tě. Nezapomínej na to."
Shlédla ke mně a zaslechl jsem, jak polkla, když si všimla krve na seně.
"Poranila ti nohu?" klekla si ke mně.
"Malinko. Trefila se do jizvy a roztrhla ji."
"Nech mě podívat," nařídila.
Natáhl jsem nohu a odkryl tržnou ránu.
Minx z rány smetla slámu a nařídila mi lehnout si a počkat. Přesně to jsem udělal a Minx se vrátila s Dr. Ruthovou a její lékárničkou.
"Mladíku, kdypak se naučíte nedělat si to těžší?" řekla Ruth otvírajíc svou tašku.
"Copak bych vás mohl připravit o možnost předvést své lékařské umění?" zašklebil jsem se, když mi do rány lila dezinfekci.
"To byste tedy skutečně měl," ohradila se ostře. "A ze všech lidí, na které jste mohl narazit, jste si to rozházel zrovna s Majimou."
"Tedy, ne že by se mi představila, než mě srazila k zemi. Dělá to hodně často?" zeptal jsem se a třel si tvář.
"Jen otrokům. Je trochu prudší," pokračovala Ruth.
"Kdybych k tomu mohl něco říct..."
"NE!" okamžitě mě obě uťaly.
Tohle tedy bude dlouhá návštěva.
Ruth mi ovázala ráno a odešla potřásajíc hlavou. Minx se mi zadívala do očí.
"Po zbytek návštěvy nebudeš mluvit, pokud nebudeš tázán. Podřídíš se rozkazům, které dostaneš, pokud nebudou znamenat tvé vážné zranění. Bez dovolení nebudeš mluvit ani s ostatními otroky.
Otroci tu nosí obojky s čísly. Obojek ti nasadím ráno a ty si ho nesundáš. Nikdo jiný kromě mě nemá právo ti obojek nasadit ani sejmout.
Nebudeš mít možnost se volně pohybovat. Kdykoli vyjdeš z boxu nebo výcvikové místnosti, povedou tě na vodítku.
Jsi znovu ve škole, M-5."
Škola mi začala příštího rána, když se rozlétly dveře boxu a zaplavila mě voda z hadice. Teplá voda, musím říct, ale stejně - pekelný budíček.
"Vstaň, otroku!" nařídil mi cizí hlas.
Přetočil jsem se bok a opatrně vstal.
Zjistil jsem, že čelím tváří v tvář ženskému protějšku mariňáckého seržanta, a že je rozhodně nespokojená s mou pomalostí.
"Seš hluchej? Když řeknu vstát, znamená to OKAMŽITĚ!" řvala.
Okolo pasu mi obtočila řetěz a ještě ze mě kapala voda, když mě vedla ven do chladného rána.
Celou cestu do jídelny v hlavní budově už neřekla nic.
Čekala mě miska kaše z ovesných vloček; instruktorka mi druhý konec řetězu zajistila k lavici a nařídila mi dát se do jídla.
Lžíci jsem neměl, ale to nebylo poprvé. Nakonec, tentokrát jsem si dokonce mohl pomáhat rukama, takže jsem misku zvedl a po malých doušcích si její obsah lil do krku. Nespěchal jsem a přes okraj misky si prohlížel místnost.
Kolem mě bylo asi deset, kteří na tom byli stejně jako já, a u dalšího stolu v rohu místnosti seděl asi tucet dobře stavěných mladých žen a mužů. Neměli obojky jako moji spolustolovníci, ale místo obojků celotělové postroje.
Pozorování skončilo, když se instruktorka vrátila, odvázala konec řetězu od lavice a zavedla mě po schodech nahoru do ložnice Minx.
U dveří jsem si klekl a instruktorka zaklepala. Rozhodný hlas Minx nás vyzval, ať vstoupíme.
Hlavu jsem držel dole a klekl si k nohám Paní. A čekal.
Vše, co jsem viděl z Minx, byl jen můj vlastní odraz na páru dokonale vyleštěných černých vysokých bot.
Minx instruktorku propustila a nařídila mi, ať vzhlédnu.
Spatřil jsem svou Paní v učitelské uniformě, vlasy stažené do drdolu a v brýlích místo kontaktních čoček.
"Dobré ráno, M-5. Jsi připraven na dnešní lekci?' zeptala se.
Beze slova jsem přikývl.
"Výborně. Vidím, že sis včerejší promluvu vzal k srdci, ale to teď tady se mnou neplatí," usmála se.
"Chci se vyhnout všem chybám, kterým se vyhnout lze, Ovladači. Když nemluvím bez přímého rozkazu, snad nepromluvím v nevhodnou dobu."
"Vidím, že tě naše rozmluva skutečně zasáhla, což mě těší."
"Rozumím tomu, že musím být co nejlepší, aby ostatní viděli, že i další z vašich metod jsou nejlepší," řekl jsem.
"Nepřestáváš mě ohromovat," zasmála se. "Skutečně máš cit pro situace. I teď mnoho z nás ještě používá metody, které používala Lydie, to jest zastrašování a bolest. Stejně jako mnoho dalších se ale domnívám, že láska a citlivost jsou mnohem účinnější.
Dokážeš to i místním instruktorkám, a snad pomůžeš změnit budoucnost."
Uctivě jsem se před ní sklonil.
"Udělám, co bude v mých silách, Ovladači."
"S ničím menším se nespokojím."
Otočila se ode mne a když se otočila zpět, držela v rukou můj obojek. S mosazným štítkem M-5.
Nasadila mi jej a zajistila a přitom si poprvé všimla, že nemám medailon.
"Kde máš medailon?" zeptala se ostře.
"Majima mi ho strhla a hodila ho do rohu boxu."
Minx mlčela a bylo vidět, jak se v ní hromadí hněv nad urážkou Matky Mnoha a Maitriarch.
"Promluvím si s ní o neúctě. Večer ho zas budeš nosit." Víc neřekla.
Vzala mě na vodítko a po schodech do hlavní části budovy.
Cestou do třídy jsem držel hlavu dole. Když jsme tam dorazili, Minx mi nařídila kleknout si vedle katedry, zády ke dveřím.
Ozvalo se zvonění a já slyšel, jak se dveře otevřely a dovnitř vešlo více lidí.
"Dámy, prosím posaďte se!" nařídila Minx. Místnost ztichla až na vrzání židlí.
"Jsem Minx Ovladač. Některé z vás mě znají, a budete se na mě obracet výhradně jako na Paní. Přivedla jsem svého osobního otroka, na kterém se budete učit. Jeho označení je M-5 a na nic jiného nebude reagovat.
Tato lekce bude věnována správnému zacházení s bičem. Každá z vás si to na něm bude moci vyzkoušet.
Takže začneme. M-5, stoupni si a chytni se tabule."
Stoupl jsem si a přitiskl se k tabuli, zatímco Minx pokračovala ve výkladu.
"Běžný otrok má na těle místa, která by neměla být bita, aby nedošlo k trvalým škodám. Oblast kolem ledvin je velmi citlivá na nárazy a proto se jí vyhněte."
Koutkem oka jsem spatřil Minx, jak na tabuli kreslí obrys postavy a vyznačuje na ní polohu ledvin.
"Bič musí dopadat na horní část zad nebo na zadek. Pokud dopadá na záda, vyhněte se páteři a pozor na zasažení spodku lebky.
Dnes se budeme věnovat lehčím důtkám a devítiocasé kočce. Postupně se propracujete k jednopramennému biči. Ten má jediný účel. Způsobovat otrokovi krutou bolest. Sáhněte po něm jen jako po poslední možnosti a jen pokud chcete otroka potrestat, rozhodně ne, pokud chcete jeho chování změnit," uzavřela výklad Minx.
"Paní, mám dotaz," ozval se za mnou hlas mladé dívky.
"Ano?"
"Jaký je rozdíl mezi potrestáním a snahou změnit chování?"
"Dobrá otázka. Oprava chování je taková úroveň bolesti, která otrokovi nebo otrokyni připomene, že udělali chybu, obvykle drobnou. Například mluvení bez dovolení. Menší výprask jim osvěží paměť.
Potrestání je reakce na vážnější prohřešky, např. vzpurnost nebo neúctu k Paní. M-5, byl jsi již někdy potrestán? Mluv!"
"Ano, Ovladači," odpověděl jsem nahlas.
"A za co?"
"Choval jsem se neuctivě k Matce Mnoha a zpochybnil její rozkazy."
"A jaký následoval trest?"
"Bičovala jste mě před všemi jednopramenným bičem."
"A už se ti stalo, žes byl opraven za své chování?" pokračovala.
"Ano, mnohokrát."
"Jak se cítíš, když tě opravuji?"
"Vím, že byste mě neopravovala, kdybych si to nezasloužil. Považuji to za projev vaší lásky ke mně."
V ten okamžik to v místnosti zašumělo.
"M-5, věříš, že tě Paní miluje?"
"Ano. Kdyby mě nemilovala, nesnažila by se mě opravovat a učinit lepším."
Když se Minx obracela zpět k posluchačkám, zachytil jsem mírný úsměv.
"Byla to odpověď na vaši otázku?", zeptala se.
Dívka, která se ptala, neodpověděla.
"Byla to odpověď na vaši otázku?" zopakovala Minx zostra.
"Ano, Paní!" pospíchala dívka s odpovědí.
Po zádech mi něco přejelo a cítil jsem cosi jako barvu.
"Vyznačila jsem místa, kam rány nesmí dopadnout. Pokud je některá z vás zasáhne jinak, než omylem, čeká ji to samé. Nějaké otázky?
Dobrá, začne zadní řada, pojďte sem a každá z vás mu dá jedním a pak druhým nástrojem po pěti ranách."
Šoupání nohou, jak se za mnou řadily ženy, které jsem ani nespatřil, aby se na mně vystřídaly.
"M-5, jsi připraven? Chci, abys nahlas počítal, kolikátá z posluchaček tě právě bije."
Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl.
"Ano, Ovladači," odpověděl jsem a připravil se na bolest.
Když se teď ohlížím zpět, bylo to vlastně legrační. Až na pár výjimek byly všechny velmi nejisté.
Jen jedna mě ranami přinutila lapat po dechu, a navíc mířila přesně a zasahovala mě v pravidelných intervalech.
Když se všechny vystřídaly a znovu se posadily, zeptala se mě Minx na můj názor.
"Číslo sedm - nejsilnější a nejpřesnější rány, Ovladači. Zbytek nejistý, zato číslo sedm měla nástroje neustále pod kontrolou," řekl jsem opatrně.
"Číslo sedm, máš volno. Zbytek si to zopakuje, dokud to nezvládne," nařídila Minx.
Čekal mě vážně dlouhý a bolestivý den.
Cvičení zabralo většinu lekce, dokud Minx neusoudila, že už jim to jde, a dokud jsem nebyl rudý jako vařený rak. Byl jsem vděčný zvonku, když hodinu ukončil.
Až na to že se objevila další skupina studentek a lekce se opakovala.
Při třetí hodině už jsem sotva stál, protože bití bylo vyčerpávající a záda mě bolela. V žádné skupině se přitom neobjevil nikdo, kdo by se vyrovnal číslu sedm.
Minx se nade mnou po třetí lekci slitovala a nechala mě, abych si jí sedl k nohám a složil jí hlavu do klína.
"Je to vážně tak zlé, Michaeli?" tišila mě.
"Ne, Ovladači. Není to tak zlé, jen nevím, kolik jich ještě bude. Je to jako být uštípán k smrti kachnami."
Tomu se zasmála
"Ještě dvě hodiny a v noci si odpočineš. "
Chce se mi napsat, že zbytek dne uběhl jako voda, ale bylo to namáhavé, bolestivé a pomalé. Kromě krátké přestávky na polévku k obědu jsem byl celý den terčem.
Konečně Minx zavolala instruktorku, která mě na noc odvedla do stáje.

Ve stáji mě čekala novinka. Tenká matrace. Byl na ní nalepen formulář receptu podepsaný Dr. Ruthovou, který mě opravňoval k pohodlnějšímu spaní kvůli zraněné noze.
"Vrátím se pro tebe, až bude čas na večeři," řekla instruktorka zamykajíc za sebou dveře.
Prohrabal jsem seno a našel zahozený medailon. Uzávěr byl utržený, ale konce řetízku se mi podařilo ohnout v zubech.
Lehl jsem si na břicho, abych ulevil zádům, a okamžitě jsem usnul.
Probudil mě zvuk odsouvané zástrčky na dveřích a pak se dveře otevřely. Převalil jsem se a spatřil, že mám návštěvu, kterou jsem zatím neznal.
Měla elegantnější obojek než já, bez visačky s číslem, a byla skoro oblečená, ale ne moc. Byla to drobná blondýnka a mířila ke mě s grácií tanečnice. Nesla plátěnou tašku.
"Poslala mě tvá Paní, aby se ti postarala o záda," řekla vytahujíc z tašky lahvičku masážního oleje.
Znovu jsem si lehl na břicho a ona mi začala záda masírovat olejem. Prohnětla mi páteř a pak se věnovala nohám a chodidlům. Měla dost pevný stisk, takže mě nelechtala ani na místech, která mám jinak lechtivá.
Bylo to příjemné, a pak až moc příjemné. Napadlo mě, jak to vlastně je s pravidly. Jaktože přišla bez doprovodu? A jak mám vědět, že ji skutečně poslala Minx? Možná už jsem byl příliš paranoidní, ale přece....
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se nevzrušeně.
"Říkají mi Sheba," zanořila mi prsty do beder.
"A lekce Paní Minx se ti líbila?" pokračoval jsem nenuceně.
Zvedla ze mě ruce a vyprskla.
"Paní Minx mi řekla, že jsi chytrák. Kdy ti to došlo?"
"Myslím, že hned, co jsi vešla. Obojek bez štítku, a bez doprovodu," otočil jsem se na záda a díval se na ni.
Usmála se a sedla si na okraj matrace vedle mě.
"Po tom, cos řekl dnes ráno, jsem pro tebe chtěla něco udělat."
"No díky, ale já nelhal. Jsi vážně dobrá. Paní Minx je velmi náročná a pokud ti dala volno, musela být přesvědčená, že jsi v tom dokonalá."
"Vážně jsi tam stál celý den?" odložila lahvičku.
"Všech pět lekcí. A bylas nejlepší. Ne že bych se těšil na to, že se mezi nimi najde další taková. Určitě ne, pokud jde o moje záda."
Tomu se usmála.
"Tím chceš říct, že kdyby to Paní chtěla, neposlechl bys?" zkoušela to.
"Kdybych si mohl vybrat, nedělal bych to. Nemám rád bolest, ale když to po mě chce, udělám to."
"To, cos říkal o lásce. Myslels to vážně, viď?" sondovala.
"Ano, myslel. Miluje mě tak, jak dokáže jen ona. Matka dítěti naplácá, aby mu připomněla, co se má a co ne. Je to projev lásky, ne nenávisti," lehl jsem si pohodlněji. "Někteří ovládají strachem a bolestí. Jiní láskou.
Dávám přednost lásce."
Další rozhovor přerušil návrat instruktorky, která mě měla odvést na večeři.
Sheba instruktorku odehnala posunkem a vzala si od ní vodítko.
"Postarám se o něj. Vrať se ke svým povinnostem," nařídila.
Instruktorka se jí skutečně uklonila a odešla.
Sheba zacvakla vodítko k mému obojku a vyvedla mě ze stáje, ale vedla mě do polí, ne k hlavní budově.
Slunce právě zapadalo a z trávy začala stoupat mlha, když mě vedla k rybníku. Nařídila mi kleknout si jí k nohám a tak jsme sledovali klidnou hladinu čeřenou večerním vánkem.
"Jsi se svou Paní šťastný?" zeptala se Sheba s pohledem upřeným do oparu nad obzorem.
"Velmi šťastný. Vrátila mi život," sledoval jsem její profil v dohasínajícím světle.
"Jak?" otočila se ke mně.
"Obviňoval jsem se za něco, co jsem ve skutečnosti nemohl ovlivnit. Pocit viny zničil muže, kterým jsem byl. Paní mi ukázala, že se mýlím, a odpustila mi, protože já si odpustit nedokázal.
I přes mé chyby mě přijala jako svého otroka. Viděla ve mně to, co už jsem v sobě neviděl."
Sheba se znovu zadívala do dáli.
"Přála bych si dokázat, co dokázala," povzdechla si.
"Dokázat co, Paní?"
"Podnítit otroka tak, jak ona podněcuje tebe."
Nevěděl jsem, co na to říct. Jako otrok si začnete dávat pozor na pusu, protože se vám to někdy může nepěkně vrátit.
"Dokážeš to," řekl jsem potichu.
Otočila se a upřela na mě pohled.
"Aha, a ty to jako víš?" ohradila se.
"Ano."
"A jak to asi můžeš vědět?"
Bylo zřejmé, že se hněvá, a taky pevně přitáhla vodítko.
"Protože ses mi přišla postarat o záda. Zajímalo tě, jak mi je," řekl jsem.
Její hněv se zmírnil a povolila vodítko.
"Záleží mi na lidech, i na otrocích," řekla.
Trhnutím vodítka mě zvedla a odvedla do hlavní budovy na večeři.

Po večeři mě instruktorka odvedla zpět do stájového boxu a tam už na nás čekala Minx.
V ruce držela medailon, který jsem nahrubo spravil. Instruktorka mi odepnula vodítko já si klekl před Minx. Navlékla mi medailón a pak teprve promluvila.
"Byla jsem tu před večeří, ale tys tu nebyl," dívala se mi přímo do očí.
"Nebyl, Paní. Paní Sheba mě vzala na procházku," nedokázal jsem jejímu pohledu uhnout.
"Líbí se ti Paní Sheba, M-5?"
Na moment jsem se zarazil a pak odpověděl, "Prokázala mi laskavost, Paní."
Minxin pohled se přiostřil a já cítil, že mě zbavuje kontroly.
"Chci vědět pravdu, M-5. Nedokážeš mi odporovat," řekla tichým hypnotickým hlasem.
"Ano," zašeptal jsem, okouzlen jejím pohledem.
"Dobře," pronesla polohlasem. "Chceš jí sloužit?"
"Ano." Motala se mi hlava.
"Proč?" zeptala se.
Trvalo mi, než jsem dokázal odpovědět.
"Je v něčem jako vy. Jemná a milující."
"Ano, M-5, to je. Teď ale spi. Ráno vstáváš brzy."
Hlava mi klesla na matraci a dál si nic nepamatuji.

Vzbudil mě už zvuk západky na dveřích, takže jsem se z matrace skulil stranou a vědro vody mě minulo.
Zašklebil jsem se na instruktorku a ta nijak nereagovala, nic neřekla, jen naznačila, ať vstanu, aby mi mohla připnout vodítko.
Páteř mi trochu vrzala, ale díky péči Paní Sheby jsem mohl chodit.
Dnes ráno jsem si cestou do jídelny všiml jiné skupiny otroků, kteří se vraceli z polí. Byli zapřaženi po párech a táhli sulky, ve kterých seděly ženy. Když přijeli blíž, všiml jsem si, že v jedné jede Majima a v další Sheba. Minuly mne a Sheba mě pozdravila zvednutím násady biče, zatímco Majima po mě bičem práskla.
Proč se sakra tak snadno seznamuji s novými lidmi?
Když klusali kolem, připadal jsem si jako starý kůň od pluhu. Tak dobře jako ti poníci jsem nevypadal ani když jsem byl mladší.
Když projeli, instruktorka škubla vodítkem a vedla mě do jídelny. Snídali jsme pšeničnou kaši se smetanou a trochou džemu. Zatímco jsem jedl, vešli poníci a posadili se ke svému stolu.
Už jsem nebyl tak ignorován jako včera. Koutkem oka jem si všiml, že se na mě jedna ponynka dívá..
Nebyla tak nenápadná, jak měla být, protože se k ní instruktorka vrhla a udeřila jí do tváře.
"Oči níž!" nařídila jí.
Kdyby mě vodítko pevně nedrželo u lavice, už bych tam skočil. Zuřil jsem, když přede mnou bez důvodu bili bezmocnou dívku. Když ve výcviku pokročila tak daleko, že mohla bez doprovodu ven ze stáje, neměli ji přece takhle potupit.
Instruktorka si všimla, že jsem se pohnul, a hned byla u mě. Odmítl jsem sklopit zrak a ona se už rozpřahovala, ale pak se ovládla.
"Oči níž!" zaslechl jsem někde mimo mé zorné pole říct Shebu.
Okamžitě jsem poslechla.
"Máme tu problém?" slyšel jsem ji říct, zatímco jsem bez pohnutí upíral zrak do své misky. Instruktorka odpověděla, že ne, buď ji vlastní chování zahanbilo, nebo přesně nevěděla, co všechno mohli vidět ostatní.
"To je dobře."
Sheba nejspíš opustila místnost, protože se ostatní zase pustili do jídla a instruktorka nadále hlídkovala v místnosti, s jedovatým pohledem upřeným na mě.
Instruktorka mě tentokrát do schodů nevedla právě šetrně a málem jsem upadl, když jsem se za ní musel hnát. Zavedla mě k pokoji, zaklepala, a nechala mě klečet.
"Oči VÝŠ!" přišel rozkaz. Ale nebyl to hlas Minx.
Pomalu jsem zvedl zrak a zjistil, že zírám na Majimu.
"Dobré ráno, třído. Jsem Paní Majima a dnes ráno s vámi proberu spanking. M-5 se nabídl, že nám dnes pomůže."
Nabídl. Pokud mě svážete, dáte mi roubík a do třídy mě donesete, můžete říct, že jsem se nabídl. Já bych to spíš přirovnal k odvodu.
Přivázali mě k trestné koze, roztáhli mi nohy a taky je přivázali. Mohl jsem trochu otáčet hlavou, dost na to, abych mohl sledovat Majimu, jak si před třídou vykračuje tam a zpět.
"Předvedu na našem subjektu řadu spankingových pomůcek. Ruku, dřevěné plácačky, kožené pásky a jezdecké bičíky. Všechny si to budete moci samy vyzkoušet. Očekávám od vás, že na konci lekce bude subjekt pěkně rudý.
Takže začneme."
Informace, kterou poskytla studentům, nebyla nic proti bolesti, kterou mi během první lekce způsobila.
Plácačka, pásek, dřevěná plácačka, bičík, kožená plácačka a pak její holá ruka.
Každá rána byla jako blesk.
"Tak, viděly jste, jak na to, teď to předveďte samy!" pokynula jim, zatímco jsem přes roubík lapal po dechu.
Studentky se na mně postupně vystřídaly s plácačkami, řemeny a pak jedná po druhé i holýma rukama. Nakonec přišly na řadu bičíky.
Poté jsem měl chvilku oddechu, zatímco Majima hodnotila výkony jednotlivých studentek. Nebyla vůbec nadšena a nařídila jim, aby to zkoušely znovu.
Zase se začaly střídat a to už mi připadalo, že mám zadek promáčklý dovnitř.
Už to vypadalo, že omdlím, když Majima vyhlásila přestávku a lekci ukončila.
Třída se vyprázdnila a ona si ke mně dřepla a pobaveně si mě prohlížela.
"Připraven na další skupinu, otroku?" řekla.
Co nejvýrazněji jsem zavrtěl hlavou, že NE.
"To je mi líto, že se na to díváš takhle. Snad si pro příště zapamatuješ, že mě máš poslouchat. Možná, že ti to poučení další lekce upevní."
Snažil jsem se jí přes roubík uprosit, ale ignorovala mě a už jsem slyšel, jak se třída znovu plní.
"Dobré ráno, třído. Jsem Paní Majima a dnes ráno s vámi proberu spanking. M-5 se nabídl, že nám dnes pomůže," slyšel jsem ji zas.
A další bolest, po přestávce ještě intenzívnější, když znovu předváděla všechny nástroje.
Právě na mě začínala pracovat další skupina studentek, když vtom rány přestaly dopadat.
"Máme tu problém?" ptala se Majima.
"Sundejte mu roubík," zaslechl jsem přes rudou mlhu bolesti.
"Je tak hlučný, že to je lepší s roubíkem," namítla Majima.
Ucítil jsem na zátylku prsty a roubík mi vypadl z úst.
Hltavě jsem polykal vzduch a současně slintal na podlahu.
"Mám vyšší postavení než ty a řekla jsem, že bude mít roubík," opakovala Majima.
"Pokud ti to, co děláš, zaručuje vyšší postavení, tak to dokaž. Přivaž mě tam místo něj."
Byla to Sheba.
"Ne, Paní," zaskřehotal jsem.
"Tebe si nikdo na nic neptal, otroku! Mluvila jsem k Majimě. Takže?" nevzdávala se Sheba, "Přivaž mě ke koze a dokončete lekci na mě, místo na něm."
"To snad nemyslíš vážně. Jsi žena a jsi mu nadřízená. On je muž a je podřízený. My ovládáme, oni slouží."
"A co poníci?" obrátila její argument Sheba. "Máme tu ponynky a ty nám slouží. Copak jim neteče krev, když je zraníš? Tvůj argument neberu."
Situace se mohla ještě vyostřit, kdyby se neozval zvonek.
Třída se vyprázdnila až na Shebu, která mě odvázala od kozy a pomohla mi slézt. Nohy se mi podlomily a pádem na zadek jsem získal další do sbírky modřin.
"Myslím, že nakonec mám pravdu já," řekla Majima. "Musí ho zachránit holka. Velkého silného chlapa."
Ležel jsem na zemi a divil se, kdy se ze mě tak najednou stal velký silný chlap. Všechno mě bolelo jako zpráskaného psa a nejspíš to bude ještě horší, když byla Majima takhle ponížena.
"O tvém chování se dozví ředitelka, Shebo. Můžeš si o tom, cos udělala, popovídat přímo s ní," pokračovala Majima.

Cesta do ředitelny byla bolestivá i přes snahu Sheby vést mě pomalu.
Byl jsem připoután k oku v podlaze a Sheba s Majimou šly dovnitř.
Po pár minutách se dveře otevřely a stanul jsem před ředitelkou.
Ruth se na mě zadívala a podrážděně zatřásla hlavou.
"Ty, i když jsi zrovna dobrý otrok, působíš lidem problémy. Paní Sheba a Paní Majima se ohledně tebe přou. Mám pár otázek.
Souhlasil jsi se svou účastí na dnešní spankingové lekci?"
"Nikdo se mě neptal," řekl jsem neutrálně.
"Nařídila ti Paní Minx zúčastnit se dnešní spankingové lekce?"
"Paní Minx jsem dnes vůbec neviděl."
"Jak ses dostal do třídy?"
"Donesli mě tam."
"Kdo tě tam nesl?"
"Paní Majima."
"Když to zkrátím, říkáš, že ti nebylo nařízeno tam jít, nebyl jsi o to požádán, a ve skutečnosti jsi k tomu byl donucen. Je to tak?"
"Ano."
Ruth se otočila k Majimě.
"No? Co na to řekneš?"
"Samozřejmě lže. Všichni lžou."
Ruth svou reakci potlačila, ale přesto jsem si všiml, jak nadzdvihla obočí.
"Aha."
Stiskla tlačítko interkomu.
"Slečno Moriarty, přijďte do mé kanceláře," řekla.
Po chvíli se otevřely dveře. Konečně jsem si mohl spojit tvář se jménem.
Slečna Moriarty byla ta, kterou jsem znal jako instruktorku.
"Slečno Moriarty, dnes ráno jste vyvedla tohoto otroka ze stáje?" zeptala se Ruth.
"Ano, Madam."
"A kam jste ho odvedla po snídani?"
"Do pokoje Paní Minx."
"A předala jste ho Paní Minx?"
"Ano."
Začal jsem protestovat, ale hned jsem toho nechal. Někdy prostě není žádná spravedlnost. Mohl jsem jen doufat, že mě Ruth zná dost dobře na to, aby mi věřila.
Sheba zatím byla úplně zticha.
"Promiňte, ředitelko. Myslím, že byste měla o něčem vědět," řekla.
"Ano?" zeptala se Ruth.
"Viděla jsem dnes ráno slečnu Moriarty udeřit jednu z ponynek, Jen, v jídelně. M-5 se snažil vstát a bránit jí. Slečna Moriarty se ho chystala také udeřit, ale vtom si mě všimla."
"Co ta ponynka zrovna dělala?"
"Dívala se na M-5."
"Dostala nařízeno dívat se na zem?"
"Nejdřív dostala ránu, pak rozkaz."
"Slečno Moriarty, je to pravda?"
Slečna Moriarty neodpověděla. Jen se na Ruth dívala.
"Slečno Moriarty," povzdechla si Ruth. "Pokud nic neřeknete, budu předpokládat, že jste mi s Majimou lhaly."
Ticho pokračovalo.
"Slečno Moriarty, můžete jít. Proberu to s vámi později."
Slečna Moriarty odešla a Ruth se obrátila zpět k Majimě a Shebě.
"Majimo, až do odvolání přestanete učit. Běžte," nařídila Ruth.
Ještě, než Majima odešla, vrhla zlý pohled na Shebu, která ho ignorovala.
"Shebo. Svým chováním jsi narušila výuku. Chápu, proč jsi to udělala, ale nebylo to správné. Mělas' jít za mnou a nechat mě, ať to
vyřídím. Nemáš postavení na to, abys zasahovala do práce stálým instruktorům.
Až do odvolání se nebudeš účastnit lekcí. Jdi do svého pokoje."
Sheba udělala pukrle a odešla.
"M-5."
Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že tentokrát v tom vězím až po uši.
"Nebudeš už dál používán k výcviku, pokud to nepovolí Paní Minx nebo já osobně. Zůstaneš ve svém boxu, dokud tě z něj Paní Minx
nepropustí."
Sama Ruth mě odvedla do boxu a zamkla dveře.
Po zbytek dne jsem Minx neviděl. Taky jsem nedostal večeři. Minx se neobjevila ani další den ráno. Že plyne čas, jsem se dozvídal jen z putování světla prosvítajícího škvírami ve dveřích po podlaze.
Z hrobky jsem byl propuštěn až druhý den při setmění.
Nepřišla za mnou Minx, ale Jen, ponynka, kterou přede mnou udeřili.
Položila mi na podlahu ke dveřím košík s jídlem a odešla stejně tiše, jako se objevila.
Vrhl jsem se na jídlo jako trosečník - však jsem si taky přesně tak připadal.
Té noci jsem usnul s myšlenkami na to, co se asi tak mohlo přihodit mé Paní.

Tentokrát mě probudila sama Minx.
Lehce mě poplácala po hlavě a šeptala mi o své lásce ke mně. Nejspíš jsem se ze spaní usmíval, protože hned poté mi pořádně naplácala na zadek.
Okamžitě jsem se svalil z matrace a přesunul se na podlahu.
"Vidím, že se ti zkrátila reakční doba."
"Děkuji, Paní," odvětil jsem vkleče.
Chtěl jsem se zeptat, kde byla, ale věděl jsem, že kdyby si myslela, že to potřebuji vědět, řekla by mi to.
"Pokud je mi známo, nastal tu v mé nepřítomnosti jistý problém," pokračovala klidně, "v nepřítomnosti, kterou někdo naplánoval, musím dodat. Zavolali mě do Londýna. A když jsem tam dorazila, nikdo o ničem nevěděl."
"Netušíš, kdo to mohl být, Paní?" zeptal jsem se. Někoho jsem sice podezříval, ale zajímal mě její názor.
"Michaeli, přede mnou nemusíš dělat hlupáka. Ty víš o koho jde. Otázkou je jen, kdo tady pro Lydii nebo její skupinu pracuje."
"Zjevně by se mohlo jednat o Paní Majimu nebo slečnu Moriarty. Ale je to až příliš zjevné. Myslím, že Lydie by pracovala víc v rukavičkách."
"No jestli považuješ pokus přejet tě autem za jednání v rukavičkách, tak prosím," odvětila sarkasticky.
"Paní Majima si se mnou jen chtěla srovnat skóre. Kdyby mě skutečně chtěla zabít, už by bylo po mně," namítl jsem.
"Hra kočky s myší. A ty víš, jak ráda jsem kočkou!" zle utrousila Minx.
To mě neuklidnilo. Být myší není legrace, zejména když víte, že se vás kočka chystá sežrat.
"Takže, kde mě mají zavraždit tentokrát?" parodoval jsem starý film s Gregory Peckem.
"Chtěl bys pryč?" zeptala se.
"Cože, a přijít o všechnu legraci? Ti, kdož jdou na smrt, tě zdraví."
Objala mě a políbila na tvář.
"Zkus to přežít. Potřebuji tě."
Druhý den ráno mě Minx odvedla na snídani. Po slečně Moriarty nebylo ani vidu ani slechu. Poníci už byli na svých místech, když mě Minx připoutala k mé lavici a odešla.
Při jídle jsem přemýšlel, kdo by mohl stát proti mně. Mohl to být kdokoli z otroků nebo zaměstnanců. Jen, která mi včera donesla jídlo, se ještě méně než včera snažila skrýt, že se na mě dívá.
Zdvořile jsem na ni kývl, protože mi bylo jasné, že promluvit znamenalo zásah dvou Paní, které v jídelně měly dozor.
Nezdálo se, že by se jim chtělo zasahovat tak, jako slečně Moriarty, takže se atmosféra v místnosti zdála rázem volnější.
O chvíli později se vrátila Minx a odvedla mě do ředitelny.
Ruth seděla za stolem a já si klekl a sklonil hlavu, abych vyslechl, co měla na srdci.
"M-5, tvá Paní odmítla mou radu, že bys měl odjet. Jako členka Rady jí to mohu nařídil. Přeješ si zůstat?"
"Ano, paní doktorko."
"Proč?"
"Pokud mi jde o život, nezáleží na tom, zda zůstanu nebo odjedu. Pokud zůstanu, možná zjistíte, kdo tady pracuje pro Lydii. Pokud odjedu, nemusí se to zjistit nikdy. Je důležité, aby se to zjistilo, protože jinak mohou Aišu poškodit."
Ruth na to nic neřekla a Minx mě vyvedla z místnosti a pak ven, kde jsem se měl zúčastnit další lekce.
Tentokrát šlo o poněkud jinou přednášku. Minx mě vyvedla z budovy ke kůlu pro bičování a připoutala. Roztřásl jsem se. Když jsem byl naposledy v podobné situaci, snažil jsem se chránit Minx a v důsledku mé věrnosti se Aiša rozdělila na dvě nepřátelské skupiny.
"Paní, co jsem udělal špatně?" zeptal jsem se vystrašeně.
"Nic. Posloužíš jako terč pro jednopramenný bič. Jsi k tomu účelu nejvhodnější, protože už jsi to zažil."
Vážně jsem začal kňourat. Minule to bylo jiné. Snažil jsem se jí chránit.
Odešla, ještě než jsem stačil něco říct. Zkoušel jsem se přesvědčit, že by mě nevydala všanc něčemu, co bych nezvládl.
Zavřel jsem oči a soustředil se na svůj strach, snažil se ho z mysli vytlačit.
Slyšel jsem, že se mi za zády řadí stále víc lidí, jak jsem tam čekal na první šlehnutí.
"Studentky, dnes máme ve škole vzácnou návštěvu," ohlásila Ruth. "Jedna z nejlepších, pokud jde o jednopramenné biče, se dnes uvolila, že nám na otrokovi Paní Minx předvede své umění.
"Věnujte pozornost Paní bičů."
Zaslechl jsem za sebou kroky a skřípání bot drtících oblázky.
"Bič může řezat, bodat, tupě dopadat, šlehat, nebo se prostě praštit. Stačí s ním *prásknout* nad hlavou, a téměř jistě získáte pozornost kohokoli. Seknutí bičem jen do vzduchu, kolem ucha, je *nádherným* projevem ovládání, který subjektu dá najevo, kde je jeho místo. Na rozdíl od většiny důtek a devítiocasých koček, které zasahují větší část těla, můžete bičem zasahovat přesně. Samozřejmě to vyžaduje větší soustředění, dobré oko a pevnou ruku, na straně toho, kdo bičuje, a stejně tak i soustředěnou pozornost toho, kdo rány přijímá. Důtky jsou cítit asi jako masáž, ale jednopramenný bič můžete cítit, jako když vám záda někdo příjemně poškrábe dlouhými nehty," znělo za mnou nahlas a autoritativně.
"Z mého pohledu je bič silně erotický a zároveň jde o jasné vyjádření ovládání. Bičem mohu někoho zabít, nebo minimálně vážně zmrzačit. A současně bič vyžaduje kontrolu stejně citlivou, jaké musíte dosáhnout při "kata", to pro ty z vás, které se zdokonalovaly v bojových uměních.
Pravý bič musí být respektován i jeho nositelkou. Musíte se o něj starat mnohem víc, než o ostatní nástroje. Biče musí být udržovány stále vlhké, naolejované, a pružné - cvičením nebo používáním. Svůj mažu jednou za dva měsíce a používám jej dvakrát až třikrát týdně.
S tím pravým otrokem může být bič i smyslný. Dá se použít jako cokoli jiného - k ovládání nebo k potěšení, tak, jak si přejete.
Dnes vám předvedu, jak se dá využít k ovládání."
V ten okamžik mi bič práskl u ucha jako výstřel z pistole. Instinktivně jsem se snažil skrčit, ale pouta mi to nedovolila.
"Jistě jste si všimly, že i když jsem práskla čtvrt metru od něj, snažil se před bičem krýt.
To prásknutí způsobuje průchod špičky biče zvukovou bariérou, tedy pro ty, které ve škole neměly rády fyziku, špička biče se pohybuje rychlostí před 760 mil za hodinu, což je přes 1200 kilometrů za hodinu.
M-5, příště se ani nehni, nebo to schytáš."
Bič práskl blíž, ale nezbývalo mi, než se podřídit jejímu příkazu. Věděl jsem, co se stane, pokud mě bič zasáhne.
A pak mě zasáhl. Místo spalující bolesti, kterou jsem si tak dobře pamatoval, jsem ale cítil jako by mi po zádech přejížděl něčí nehet.
Udivilo mě to. Strach odplouval pryč. Pokud byla Paní bičů tak dobrá, nemohlo se mi nic stát, leda že bych něco sám zvoral.
Ten pocit tu byl zas. Bylo to příjemně teplé, vůbec to nepálilo. Dopadaly další rány a já se nepřestával divit.
Do reality mě vrátil výbuch smíchu.
"X právě zabrala další pole," slyšel jsem Paní bičů říct přes neutuchající smích.
"Tak, předvedla jsem jak bič použít při výcviku. Nyní předvedu, jak s ním trestat."
Zadržel jsem dech.
"Pamatujte si, abyste nezpůsobily trvalé fyzické poškození, NESMÍTE, opakuji, NESMÍTE bít podél páteře nebo přes ledviny. Bič před dopadem MUSÍ prásknout, aby ztratil rychlost, jinak to skončí jako byste otrokovi do těla vpálily kulku."
PRÁSK! Spalující bolest na levé lopatce. Zhroutil jsem se v poutech. PRÁSK! Ještě jednou, tentokrát napravo.
Poslední rána šla napříč přes zadek.
Zařval jsem. Nemohl jsem se ovládnout a ani mi na tom nezáleželo. Nejsem ze železa a zadek mě po včerejšku ještě pálil.
"Jak vidíte, kůže je neporušená, ale kdybych tohoto otroka měla trestat, byly by tržné rány na škodu, ne ve prospěch věci. Dobře vycvičený otrok je příliš cenný na to, aby byl mrzačen. Pokud jde ovšem o psychické hrátky...
Tím bychom dnes skončily."
Její kroky se začaly opět vzdalovat a já tam zůstal viset a přemítal, kdo vlastně je Paní bičů a zda se ještě někdy potkáme. Minx mě odpoutala a já si jí klekl k nohám zahanben tím, že jsem nedokázal být zticha.
"Vedl sis dobře a ani ses nehnul. Jsem potěšena."
Vzhlédl jsem ke své Paní a viděl, že se usmívá. Stálo to za to.
"Dnes mě doprovodíš na večeři, M-5"
"K vašim službám, Ovladači."

Minx se večer objevila v nejformálnějších šatech a odvedla mě na večeři.
Neřekla nic, jen mi k obojku připnula vodítko, vyvedla mě ze stáje a k hlavní budově.
Zavedla mě do jídelny osvětlené plameny svíček a do čela stolu. Poodtáhl jsem od stolu po pravici Dr. Ruthové židli, aby se Minx mohla usadit, znovu jí přisunul a pak poodstoupil.
U stolu sedělo deset žen, včetně mé protivnice, Majimy, a jedné spojenkyně, Sheby. Večeři servírovala skupinka otroků a otrokyň. Nebyl jsem tam jako doprovod sám, tři z žen měly také pobočníky, dvě muže a jedna ženu.
Na půl ucha jsem poslouchal, o čem se povídá, a přitom si pozorně prohlížel stolující.
Majima mi věnovala stejně času, jako svému jídlu. Ostatní ženy se o mě tolik nezajímaly, ale jedna otrokyně, když nalévala Minx polévku, na mě mrkla.
Večeře ubíhala pomalu, všechny ty chody až po kávu a portské. Pak se nabízely doutníky a Majima si jeden vzala, stejně jako dvě další ženy.
Konverzace se brzy stočila na metody výcviku.
"Zjistila jsem, že velmi účinné je neustále je překvapovat. Jejich malé mozečky nikdy netuší, co přijde," řekla jedna z kuřaček.
"Já zas zjistila, že lepší jsou přísná pravidla, aby věděli, co se stane, když neposlechnou. Mají své rozkazy a já nad nimi nemusím pořád stát," řekla další a usrkla vína.
"Strach je drží v lajně," řekla Majima a zdůraznila svůj argument rázným pohybem doutníkem. "Pevná ruka nad slabou myslí."
Minx na mě krátce pohlédla a pak promluvila.
"To jsem si všimla. Musím ale říct, že máš sklony nejdřív jednat a pak přemýšlet," komentovala Minx.
Majima stáhla oči do úzkých škvírek jiskřících ve světle svíček.
"Aha. A to jako proč?' zasyčela.
Minx ukázala na můj medailon.
"Tohle jsi servala z krku mému otrokovi."
"No a co má být."
"Podívala ses na to vůbec, Majimo? Aspoň ses koukla?"
"To rozhodně ne. Je to šperk, a otroci šperky nenosí."
Minx mi naznačila, abych se přesunul k Ruth a nechal ji se podívat. Udělal jsem to a její ústa se stáhla do tenké linky rozhořčení. Ukázala medailon ženě sedící po její levici a ta smutně pokývala hlavou.
"Majimo," řekla potichu Ruth, "s tímhle otrokem ses šeredně sekla."
"O čem to mluvíte?" chtěla to Majima vysvětlit.
Klekl jsem si před Majimu, která se na medailon nejdřív dívala zcela lhostejně. Pak jí došlo, jaký má význam, a úplně se v křesle schoulila.
"Nenapadlo mě se podívat. Neviděla jsem v něm nic než dalšího otroka, další kus."
"Dostal ho osobně od Anny. Zasloužil si její úctu. Tady taková práva nemá a podle toho jsem ho opravila," řekla Minx.
"Ale on jen reagoval na tvůj útok tak, jak byl vycvičen. Vědělas', že nad ním byl vyhlášen rozsudek smrti?
A přesto se neskrývá. Slouží mi a slouží těm, o kterých mu řeknu, že jim sloužit má. A proč?
Z lásky. Nic víc, nic míň. Přísahal mi věrnost až za hrob, a já ji přijala.
Věrnost do dobrého otroka nenatlučeš. Musíš mu ukázat, co mu věrnost přinese."
Minx se natáhla pro medailon a vzala ho Majimě z třesoucích se rukou.
"M-5, klekni si přede mne.
Slouží tak, jak mu nařídím a plní mé příkazy bez řetězů, bez násilí. Jen z lásky."
Všiml jsem si, že každá z žen reagovala jinak, některé souhlasily, některé ne.
Promluvila na konci stolu sedící Paní Angela.
"A není také náhodou tím, kdo od nás vyštval naši sestru Lydii? Není to on, kdo může za spory, které nás hrozí zničit?"
"Ano. To je," jednoduše uznala Minx.
"Tím ale dokázal, že tvé metody jsou k ničemu," zaznělo v odpověď.
"Anna a zbytek rady si myslí opak."
"Chceš se vsadit?" řekla Paní Simel
"Co přesně tím myslíš?' zeptala se Minx a usrkla vína.
"Zdá se, že věříš, že je chytrý. Už dlouho jsme nepořádaly hon na lišku. Pokud tvá liška vyhraje, budu uvažovat o tom, že začnu otroky vychovávat jinak. Pokud prohraje, svěříš mi ho a jeden den a noc si s ním budu dělat, co budu chtít," nabídla.
"Standardní pravidla?" zeptala se Minx, jako by o nic nešlo.
"Ano. Foukačky se šipkami a otroci-poníci."
Minx se otočila k Ruth.
"Je to tvá škola. Souhlasíš s tím?" zeptala se.
"S jednou podmínkou. Budeme lovit dvě lišky. Majima za svou neúctu zaplatí tím, že bude taky dělat lišku."
Majima po mě hodila doutníkem a já ho srazil stranou.
"To mi můžete rovnou uříznout kozy!" zavřískla.
"Do toho se ráda pustím," řekla Sheba temně. Vůbec poprvé jsem si všiml, že se taky dokáže hněvat.
V tu chvíli Ruth zasáhla.
"Ten lov se nestane vyřizováním osobních účtů. Ať vyhraje, kdo vyhraje, o trestech se pak dohodneme.
Začneme za úsvitu. Skončíme při západu slunce."
Minx vstala, všem se uklonila a odvedla mě zpět do stáje.

Ve stáji mi Minx vysvětlila základní pravidla soutěže, do níž jsem byl tak náhle vržen.
"V podstatě si budeš dvanáct hodin hrát na schovávanou. Pokud tě netrefí a nezajmou, vyhráváš. Pokud prohraješ, výsledek... se ti vůbec nebude líbit."
"Pokud tím myslíš mučení, krev a bolest, tak se vynasnažím, abych se tomu vyhnul," odvětil jsem upřímně.
"Michaeli, teď mě dobře poslouchej. Poražení byli v minulosti i kastrováni. Tyhle lovy začaly jako forma trestu, a postupně se změnily ve sport. Jenže ve tvém případě mohou znovu platit stará pravidla," řekla naléhavě.
To mě vážně vyděsilo, vážněji, než cokoli za velmi dlouhou dobu. Dokázal jsem si představit smrt z rukou některé z žen, které pracovaly pro Lydii, ale čistou, rychlou smrt, ne zmrzačení.
"Myslím, že bych měl radši vyhrát," snažil jsem nedat najevo strach. "Budu se moci bránit?"
"Co tím myslíš?" zeptala se.
"Liška má jisté možnosti obrany. Musím jen utíkat, nebo se mohu otočit a bojovat?"
"Pokud k tomu budeš mít příležitost."
Toto milé školení před mým vysláním do akce přerušil příchod Ruth doprovázené otrokyní, tou, která na mě mrkala.
Dívka nesla krabici, kterou na pokyn Ruth položila na zem. Ruth krabici otevřela a vytáhla z ní kostým. Liščí kostým.
"To nemyslíte vážně!" vyrazil jsem zděšeně.
"Budeš vypadat jako liška. S liščím ohonem, čenichem a ušima, včetně tlap a drápů," řekla Ruth.
Poddal jsem se nevyhnutelnému a nechal je, ať to na mě navlečou.
Tlapy s drápy byly zajištěny tak, že jsem vůbec nemohl používat ruce, a liščí maska mi podstatně omezila výhled.
Pak nasadily ohon a také jej zajistily, takže jsem si nemohl ani sednout.
"Ráno tě vypustíme s desetiminutovým náskokem. Pokud opustíš naše pozemky, budeš prohlášen za mrtvého a prohráváš."
"Doktorko," zamumlal jsem přes kožich, "Jak mám vědět, že lovci nebudou podvádět?"
"To prostě nevíš. Ale já budu rozhodčí a pokud se ti podaří někoho odzbrojit, vypadává ze hry," řekla na to.
"Díky. Nerad bych si hrál na humanitu, když mě mohou honit sadisté," protáhl jsem si tlapy.
"Neber to na lehkou váhu. Hon může být smrtící záležitost, pokud se ho účastní nesprávní lidé," upozornila mě Ruth.
Jako bych to nevěděl.
"Kolik lovců po mě půjde?" zeptal jsem se.
"Deset. Vylosujeme pět Paní a pět studentek," řekla. Otočila se k Minx.
"Zkus ho přesvědčit, ať to nebere na lehkou váhu."
Ruth s otrokyní odešly a odnesly krabici. Klekl jsem si před Minx na všechny čtyři.
"Bojíš se, Michaeli?" zeptala se drbajíc mě na zádech.
"Ano," přiznal jsem, "a taky mám vztek."
"Na mě, Michaeli?"
Šokovaně jsem k ní vzhlédl.
"Samozřejmě že ne. Mám vztek na Lydii a kohokoli, kdo nás nenechá v klidu. Mám vztek na to, že jsem cílem neznámých nepřátel. Unavuje mě neustále se ohlížet přes rameno, když nejsi se mnou a nechráníš mě.
'Vyzývají mě a já je dostanu. Půjdu za nimi, obepluji Maelstrom a plameny Perditiovy, nikdy se nevzdám.' "
"To je z Moby Dicka," překvapeně pronesla.
"Musím se něčím bavit, když ti nesloužím, takže čtu knížky, kterým jsem se dřív neměl čas věnovat."
Minx mě políbila na čenich, zhasla světlo a bez ohlédnutí jako kočka vyplula z boxu.
Snažil jsem se spát, ale s kostýmem to prakticky nešlo. K ránu jsem na chvilku usnul ale hned mě vzbudil zvuk odsouvané západky.
Rychle jsem se odvalil z matrace a stoupl si do nejtemnějšího kouta, abych příchozího zahlédl dřív, než on mě.
Málem jsem se na ni vrhl, když vtom jsem podle obrysu postavy poznal Jen.
"Co tu děláš?" zasyčel jsem na ni.
Úplně vyskočila překvapením.
"Musíš zmizet, ještě než se rozední. Někdo tě chce zabít," řekla.
"No to je novinka. Kdo?" zeptal jsem se naléhavě.
"Nevím kdo, nepoznala jsem je po hlase. Slyšela jsem přes stěnu boxu dvě Paní, jak se o tom baví. Musíš pryč," trvala na svém.
"Nemůžu. Ne, dokud nezjistím, o koho se jedná. Pomůžeš mi?"
Ustrašeně se rozhlédla.
"Ne, už teď jsem udělala příliš. Nechám ti dveře otevřené, uteč."
Zmizela a nechala mi možnost úniku.
A využil jsem ji? Jasně že ne. Já vůl! Jenže, kdybych utekl, klidně mě někdo mohl zabít zcela beze svědků. Na rovinu řečeno, chtěl jsem kolem sebe mít co nejvíc lidí.
Lehl jsem si a čekal na úsvit.
Nezajištěné dveře o pár hodin později vzbudily jistý rozruch, a já zvenku slyšel, jak už dávají dohromady pátrací skupinu.
Jen jsem potichu ležel a čekal, až se dveře otevřou. Slyšel jsem Paní Angelu, jak si Minx stěžuje, že jsem utekl.
Stálo to za to, vidět jejich tváře, když otevřely dveře a našly mě, jak si tam lišácky hovím.
"Nějaký problém, Paní?" zeptal jsem se zvesela.
"Dveře nebyly zajištěny," řekla.
"Vážně? Jsem si jist, že jste je při svém odchodu zajistila. Nezajištěné dveře... to se mi klidně mohlo něco stát," odvětil jsem naoko rozhořčeně.
Paní Angela se ohlédla dozadu a já tak mohl mrknutím Minx naznačit, že jsem o otevřených dveřích celou dobu věděl.
"Čas začít hrát, Paní?"
"Ano, M-5, je čas začít hrát," potěšeně kvitovala mé veselí.
Nemělo smysl pokoušet se být chytřejší než ona. Bál jsem se, ale oproti běžné lišce jsem měl jednu výhodu.
Měl jsem plán tak lišácký, že jste k němu mohli dát huňatější ocas a už by byl veverčí.
Nad poli se ještě válely mlhy a slunce se právě dotklo obzoru, což mlhu rozehrálo odstíny růžové a rudé.
Minx mě zavedla na kraj pole, poblíž místa, kde jsem se procházel se Shebou, a nařídila mi kleknout. Všiml jsem si vybraných Paní a studentek, které byly jen kousek ode mne, obklopeny svými poníky a ponynkami. Majima byla hned vedle mě, ve stejném kostýmu, ale s mnohem naštvanějším výrazem ve tváři. Na vodítku jí držela Ruth.
Ruth jí nařídila kleknout a pustila vodítko, Majima zůstala poslušně na místě, protože jí bylo jasné, že proti tolika kolemstojícím nemá šanci.
Ruth přišla k nám a promluvila.
"Připraven vyrazit?" zeptala se, kontrolujíc můj kostým.
"Ano, doktorko."
"A co noha, v pořádku?" ptala se znovu.
"Ano, doktorko."
"Minx, máš poslední šanci to celé zastavit," naléhala Ruth.
Minx se ke mě otočila a beze slova se tázala, zda vím, do čeho se pouštím.
"Pokračujme," odpověděla pevně.
Ruth se otočila a vrtíc hlavou odešla.
Klekl jsem do sprinterských bloků a čekal na signál. Věděl jsem, že nejsem tak rychlý, jako dobře trénovaný pony, ale bez jezdce jsem zase byl obratnější.
"Shromáždily jsme se k honu," oznámila Ruth. "Máme dvě lišky, Černou a Červenou. Hon potrvá do soumraku, nebo dokud nebudou obě lišky chyceny nebo zabity.
V každé foukačce je šest šipek. Pokud je vystřílíte, vypadáváte. Pokud vám liška vezme zbraň, vypadáváte.
Přísahaly jste, že dodržíte pravidla a nenecháte se unést osobními půtkami."
Otočil se k Majimě a ke mně.
"LIŠKY START!"
Tak jsem vyběhl přes plané růže a ostružiny, do keřů neprostupných i pro králíky. Ehm, mírně přeháním. Pro ponyboye rozhodně neprostupných.
Majima doběhla na kraj lesa dřív než já a dala se pěšinou doleva, já jinou doprava. Když jsem byl asi půl kilometru v lese, pěšinu jsem opustil a zahrabal se do hustého křoví.
Můj plán byl jednoduchý. Nechat je vystřílet šipky po pouhých stínech a pak zbytek dne prospat v dutině velkého pařezu nebo stromu.
Bylo mi jasné, že ten, kdo mě bude chtít skutečně dostat, si počká, až ostatní odpadnou, a pak to do mě pošle.
Smysly jsem měl zbystřené, napjaté, a naslouchal sebemenšímu náznaku, že se někdo blíží.
Ze své skrýše jsem spatřil první Paní na poníkovi. Opatrně postupovali po pěšině až tam, kde jsem z ní sběhl. S pohledem upřeným na zem se pak vydali dál. Další z lovců, studentka, byla trochu pozorná a trochu nepozorná. Na stejném místě odbočila po mých stopách, sesedla z ponyho a mířila ke mě s foukačkou připravenou k výstřelu.
Ale sama nebyla dost připravená, když jsem po ní skočil a zbraň jí vytrhl. Zahákl jsem dráp do lučíku spouště a zbraň si trním odnášel pryč. Nemohla mě dohonit.
Jedna to má za sebou, zbývá jich devět.
Foukačku jsem schoval do dutého pařezu a vylezl na strom, abych měl lepší výhled. Řeknu vám, drápy se při šplhání na strom vážně hodí, a taky se snáz udržíte nahoře. Ale ten ohon - proklatý ohon - málem to byl můj konec.
Zaslechl jsem tichoučké PFFFF a šipka připíchla konec ohonu ke stromu.
I když mě z jedné strany kryly listy, z druhé strany se Paní Angela chystala k druhému výstřelu.
Zhoupl jsem se pod větev a snažil se schovat, přičemž jsem musel kmen stromu stále držet mezi námi dvěma.
To bylo těsné.
Na úprku jsem prakticky vrazil do další Paní na ponym. Jenže jsem se kolem nich mihl tak těsně, že se splašil a shodil ji. Bleskově jsem se vrátil, sebral zbraň a zmizel.
Dvě to mají za sebou.
Snažil jsem se přijít na to, jak tlapou zmáčknout spoušť, ale nepodařilo se mi to. Stejně by to nejspíš bylo proti pravidlům.
Přiblížil jsem se k okraji lesa a zjistil, že se nacházím na břehu potoka, který napájel rybníček v polích. Skočil jsem do vody a málem vypustil duši. Voda byla studená a namočit si kožich nejspíš nebyl dobrý nápad.
Plaval jsem čubičku, tedy spíš lištičku, proti proudu až k okraji školního pozemku.
Vylezl jsem na břeh a otřepal se jako pes, abych z kožichu dostal co nejvíc vody. Pak jsem se vydal podél plotu, trním, ve kterém se mi zachycoval ohon.
Slunce konečně roztrhalo mlhu a vtom jsem spatřil Majimu krčící se v houští.
Myslel jsem si, že se blížím naprosto tiše, ale otočila se. Dokonce se na mě usmála a naznačila, ať jdu blíž. Říkal jsem si, že ji budu ignorovat, ale pokud se činila stejně jako já, máme vlastně půlku honu za sebou.
Připlazil jsem se k ní, drže se co nejvíc při zemi.
"Koliks' jich odzbrojil?" zeptala se a nepřestávala sledovat okolí.
"Dva, a ty?"
"Tři." Vypadala, že si hon užívá, a já jí to řekl.
"Hele, otroku, já vyrostla na jihu centra Los Angeles. Když jsem se dala k Aiše, nepomyslela jsem si, že se ještě někdy dostanu do války gangů. Když na to ale přijde, trochu mi to chybělo."
"Říkám si, že už se na mě nezlobíš," zkusil jsem to.
"Šetřím si to na později. Myslím, že jsi rozmazlené domácí zvířátko, které potřebuje skutečnou disciplínu, a na to se moc těším," pronesla posměšně.
"Pokud to přežijem, požádám svou Paní, abys mě ti na chvíli svěřila," ohlížel jsem se přes rameno.
"Přežijem? O čem to sakra mluvíš?" sykla.
"Myslela sis, že si Minx dělá legraci? Lydie mě už zkoušela zabít. Myslel jsem si, že někoho má i tady, třeba tebe."
"Ale hovno. Nešlo mi o nic jiného než tě pořádně zmáčknout. Proto jsem nechala slečnu Moriarty, ať tě ke mně přivede."
"Takže tys nevylákala mou Paní do Londýna?"
"Ne, jen jsem to využila."
V keři za námi něco zachrastilo. Majima se odkulila vlevo a já vpravo, a oba jsme se přikrčili, připraveni k útoku. Připravovali jsme se zbytečně, protože z keře vyběhla skutečná liška a proběhla mezi námi.
Někdo po mě šel. I paranoidní lidé mohou mít přece nepřátele.
V dálce jsme zaslechli štěkat psy. Štěkot se blížil.
Připlazil jsem se zpět k Majimě.
"Jsou při tomhle honu povoleni psi?" zeptal jsem se.
"Ve škole žádní psi nejsou."
Než jsem stačil něco říct, ozval se výstřel. Ne sykot foukačky, ale zasvištění skutečné kulky.
Bez přemýšlení jsem se vrhl na Majimu a zakryl jí svým tělem, za což jsem byl odměněn vražením kolena do rozkroku. Zůstal jsem ležet a kromě mého kňučení se ozval ještě další výstřel.
Reflexy z dětství v ní okamžitě ožily a Majima zůstala přitisknutá naplocho k zemi, jen ohon trčel do vzduchu. Pak už netrčel, protože ho někdo ustřelil.
Oba jsme zalezli do křoví, ona snadno, mě to tak dobře nešlo.
"Musíme vypadnout, než nás oddělají," namáhavě jsem procedil přes zuby.
Štěkání se stále blížilo. A pak jsem zaslechl koňská kopyta.
Koně. Psi. Lišky.
Ocitli jsme se uprostřed skutečného honu na lišku. A lovci vystřelí na cokoli, co se bude jen trochu podobat lišce. Nakonec na cokoli, co se jen pohne.
"OK. Tak co teď?" ptala se.
"Jsem jen otrok. Ty přemýšlíš, já sloužím. Pamatuješ, cos mi říkala?" zabručel jsem.
"S tím mi můžeš vylízat..."
"Snad někdy jindy. Odplížíme se zpátky ke škole. Bude lepší, když nás odpraví jen jako, než kdyby nás tihle oddělali doopravdy."
"Až se tam dohrabem, nakopu ti zadek."
"Kéž by se nám to podařilo a mě ho zatím neustřelili."
Prodírali jsme se lesem a snažili se splynout se zemí, zatímco se psi a koně stále blížili. Rozdělil nás shluk stromů a pak jsem padl do pasti.
Byla to prastará ocelová past a čelisti mi málem přesekly ruku.
Do prdele. Snažil jsem se čelisti vypáčit, ale packy překážely a ruka mi začala tuhnout. Pak jsem zaslechl kroky.
Vzhlédl jsem a nade mnou stála Paní Simel s puškou.
"Vidím, že se nám lištička chytila. Škoda. Těšila jsem se, že to do ní napálím v běhu," řekla sarkasticky.
"Vy pracujete pro Lydii?" snažil jsem se ignorovat bolest v ruce.
"Pracovat pro Lydii? To sotva. My, členky Kali, tě a tobě podobné zničíme. Aiša netuší, jak svět doopravdy funguje. Zmocníme se jej přímo, ne pomocí mužských a ženských loutek. Tak, tvá smrt bude vypadat jako nehoda. Proto jsem navrhla hon na lišku. Znala jsem datum skutečného lovu od místních lovců, a taky vím, že moc nekoukají, na co střílí.
Škola nikdy nedokáže vysvětlit, cos dělal v kostýmu lišky na jejím pozemku. Přitáhne to pozornost a budou to tady muset zavřít. Aiša přijde o svou základnu."
Zasmála se, jak dobře to naplánovala.
Namířila mi na čelo a zmáčkla spoušť.
Vtom sama padla.
Kulka mě škrábla, krvácel jsem a zůstal sražen k zemi.
V ranním slunci se nade mnou rýsovaly dvě siluety.
Zrak se mi projasnil a spatřil jsem Shebu s Jen. Sheba měla v ruce pistoli připravenou k dalšímu výstřelu.
"Zachraňovat tě je už pro mě denní chleba," řekla.
"Díky za něj," řekl jsem a omdlel.
Tentokrát jsem se probudil v nemocnici s trubičkami v nose a pachutí v ústech. Sestra, která si mě měřila, nebyla zrovna přívětivá.
"Dobrý večer, pane Forbine. Jakpak se cítíme?" kontrolovala trubičky.
"Ne zrovna skvěle," zaskřehotal jsem.
Do mého zorného pole vešla doktorka Ruthová a zabránila mi v dalším komentování situace.
"Máš povrchové zranění, ale nic se vlastně nestalo. Neměla by po tom zůstat ani jizva," řekla s klinickou odměřeností.
Málem jsem se ostře ohradil, ale kyslík mi tak vysušil hrdlo, že mi nedovolil udělat takovou pitomost.
Otočil jsem se, rozhlédl se, zjistil, že jsme sami, a pak požádal o sklenici vody.
Pomalu jsem si jí vychutnával, než jsem položil otázky, které jsem potřeboval položit.
"Co se stalo s Paní Simel?" zeptal jsem se.
"Postarali jsme se o ni," řekla Ruth rezervovaně.
Měl jsem ještě jednu neodbytnou otázku, a přes bolest hlavy jsem ji musel položit.
"Doktorko, mohou poníci sami z boxů?"
"Ne, samozřejmě ne. Mají trochu volnosti, ale nemohou si jít, kam se jim zachce. Proč se ptáš?"
"Jsem jen zvědavý."
Nemyslím si, že jí má odpověď uspokojila, ale nechala to být.

Když jsem se druhý den s Minx vrátil do školy, uvítaly nás Majima, Sheba a Jen. Stála tam i Paní Angela a působila zkroušeně.
Vystoupil jsem z auta a klekl si před ně se skloněnou hlavou. S obvazem na hlavě jsem musel vypadat jako kdybych se vrátil ze zákopů, a na rovinu říkám, že kvůli bolesti hlavy jsem se tak i cítil.
Ještě že jsem měl pořád hlavu, která mě mohla bolet.
Minx z nasazení obojku a připnutí vodítka udělala málem ceremonii, bylo to skoro jako pasování na rytíře. Až na ten dotyk mečem.
"M-5, chceš něco říct?" řekla Minx vstávajíc.
"Ne, Paní."
Myslím, že jsem toho řekl a udělal dost.
"Potom ti tedy něco řeknou ony," pronesla Minx. "Oči NAHORU!"
Na povel jsem vzhlédl a bolest hlavy se zhoršila.
"Ještě pořád si myslím, že ti nakopu prdel, otroku. Ale díky," řekla Majima.
"Pokud s tím má Paní bude souhlasit, jsem vám k službám," uklonil jsem se jí.
Pak mi poděkovala Sheba.
"Ne, Paní. Já děkuji vám - zachránila jste mi život. Jsem vaším dlužníkem," znovu jsem se uklonil.
"Nic mi nedlužíš. Paní své otroky chrání," řekla.
"Pochybovala jste, že se můžete stát dobrou Paní. Copak jste to právě nedokázala?" odpověděl jsem s respektem.
"Normálně by mě ani nenapadlo omluvit se otrokovi, ale teď chci udělat výjimku," řekla Angela.
Beze slova jsem se jí uklonil.
Jen chtěla promluvit, ale zarazila se a zadívala se do země.
Věděl jsem proč.
Podíval jsem se na Minx a snažil se naznačit, že potřebuji s Jen mluvit o samotě. Jako obvykle to rozpoznala přesně a pokynula Jen, ať jde k nám.
Odvedla nás kousek dál ke stromu, přivázala vodítka k větvi a nechala nás o samotě.
"Chtěl jsem ti poděkovat za laskavost. Řekni mi ale, proč jsi lhala, žes slyšela rozhovor dvou Paní?" díval jsem se na ni.
Chtěla se ohradit, ale otočila se ode mne a smutným hlasem řekla:
"Je mi to tak líto. Neměla jsem ti lhát."
"Nevěřilas mi, že bych tě neprozradil. Chápu to. Ale mohlo to mít smrtelné následky." pohladil jsem ji po zádech.
"Tys o těch dveřích věděl?" znovu se ke mně obrátila.
"Věděl jsem, že se můžeš kdykoli dostat z boxu. Zeptal jsem se ředitelky, zda se to smí. Nesmí se to a tys neměla mít možnost mi přinést něco na zahřátí nebo k jídlu. Věděla o tom Paní Sheba?" zeptal jsem se.
"Myslím, že ne. Nic k tomu neřekla."
"Nepodceňuj svou Paní. Není k tobě tvrdá, to ale neznamená, že jí máš znevažovat tím, že nedodržuješ pravidla. Co kdyby tě jiná Paní zahlédla a chytila? Čekal by tě trest. Nikdy nedělej nic, co může tvou Paní zbavit respektu. Já se o tom poučil, natvrdo. A zaplatil jsem vlastní krvi," pokračoval jsem v přednášce.
"Prozradíš jí to?"
"Co?" nevinně jsem zvedl zrak k obloze
Jen se na mě podívala a rozesmála se.
"Ty bys kvůli mě lhal?"
"Ne. Své Paní lhát nebudu. Jen neodpovím na otázku, která mi nebude položena."
"A co když se zeptá?"
"Neříkal jsem, že jsi z toho venku. Ale co jsem řekl, to jsem řekl a myslím to vážně, na sto procent."
Chvíli si mě zvláštně prohlížela.
"To už jsem někdy slyšela."
Přerušil nás návrat Minx.
"Už jsi skončil, M-5?" dívala se na nás.
"Ano, Paní. Děkuji."
Odvázala naše vodítka, zavedla Jen zpět k Shebě a vodítko jí podala.
"M-5, o čem jsi s Jen potřeboval mluvit?" zeptala se Sheba.
"Chtěl jsem jí osobně poděkovat za to, že mi pomohla," zdůraznil jsem slovo 'osobně'.
Reagovala rázně a rozhodně.
"Hlavu dolů, zadek nahoru! Hned!" nařídila.
Padl jsem k zemi a čekal. Ne dlouho, než mě ostrý dopad bičíku poslal dopředu.
"To máš za svůj chlípácký přístup." řekla Sheba.
Minx byla na řadě hned po ní.
PLESK její ruky na mém zadku .
"To bylo za nedostatek úcty k majetku jiné Paní!"
Přiklekla ke mně a zašeptala mi do ucha.
"Očekávám, že mi potom řekneš, jak to doopravdy bylo," řekla.
Vedla mě jedním směrem a Jen byla odvedena opačným, ale ještě než mi zmizela z dohledu, poslala mi pusu.
Minx mě zarazila a nařídila mi kleknout.
"Vedl sis dobře, Michaeli, a zasloužíš si odměnu. Co by sis přál?
"Jen jednu věc, opravdu."
"A to?"
"Pojedeme domů?"
Zasmála se.
"Domů? Teď pojedeme do Skotska. Tam tě budu moci navléct do sukně a nikdo se tomu nebude divit."
Už mi chutí v palci cuká, cosi úchylného ťuká.

Tištěnou verzi tohoto příběhu s obrázky můžete objednat na www.tawes.com

(pozn. Tom: jsem rád, že jsem s Michaelem v kontaktu, na dvou místech překladu byla jeho pomoc skutečně neocenitelná. Mám rád reálné příběhy. Než někdo zpochybní, že takové Instituty nejsou - všimněte si odkazu na Hawes institute na začátku povídky a tawes.com na konci. Institut provozovaný v Herefordu Sirem Guyem (viz má reportáž o setkání s ním v Devonu i na PetWeeku) má ve skutečnosti webovou adresu www.tawse.com ... Kdo si myslí, že se jedná o náhodu, je podle mě.... vedle :-)