Tato stránka (text poskytnutý autorem pro zveřejnění tomto webu nebo překlad překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

FOOT STORY - 3.kapitola LUCKA 2 – Dětské hry

Autor: METUJ@SEZNAM.CZ.

Druhý den jsem šel do školy s jasným cílem. Vůbec mě nenapadlo, že by tu příhodu Lucka mohla někomu říct. Myslel jsem jen na to, jak si Lucku udobřit, abych mohl znovu laskat její rozkošné nožky.

Lucka se na mě ve škole ani nepodívala. Bylo mi jasné, že se na mě zlobí, ale nevěděl jsem jak se s ní udobřit.

Nakonec jsem se rozhodl, že jí napíšu dopis.

Zplodil jsem úplné literární dílo, ve kterém jsem se omlouval, vysvětloval, sliboval a prosil. Dopis jsem jí vložil o přestávce do učebnice a pak jsem netrpělivě čekal na její reakci, či odpověď.

Lucka ale celý zbytek dne nedala nic najevo a vyhýbala se mi pohledem. Byl jsem zklamaný a zoufalý.

Následující den, jsem ale našel v učebnici odpověď na můj dopis.

Ahoj,
asi jsem se k Tobě chovala hloupě. Překvapilo mě to, co se ti stalo, i když vím, že je to celkem běžné.
Jestli chceš, můžeš se u mě v sobotu stavit. Naši jsou celý den na chalupě.
Lucka. B.

Nemusím asi vysvětlovat, že soboty jsem se nemohl dočkat. Zbývaly tři dny, a ty se vlekly jako celý měsíc.

Každou noc jsem si představoval jak znovu líbám, hladím a olizuju Lucčiny nožky.

Konečně sobota!

Měl jsem strach, aby se mi nepřihodila stejná ‚nehoda‘, jako minule a tak jsem půl hodinky před schůzkou v koupelně dvakrát masturboval.

Zazvonil jsem u Lucčiných dveří a musím přiznat, že jsem byl docela nervózní. Docela dlouho mě nechala čekat, než konečně otevřela. Vypadala nádherně. Ve škole jsem ji vídal vždy v sportovním a její nožky, pokud nebyly bosé, halily vždy bílé ponožky. Teď měl na těsné džíny, halenku, ze které vykukovalo bříško a také měla – snad poprvé – silonky. Vypadala velmi dospěle a nesmírně přitažlivě.

Pak se, ale vedle ní objevil její sedmiletý bráška Honzík. Kruci!

„Promiň,“ usmála se, „asi jsem ti to měla říct předem. Naši ho na chalupu nikdy neberou.“

„To nevadí,“ řekl jsem a snažil se, aby to neznělo moc zklamaně. „Bude zábava.“

„To bude,“ řekla trochu tajemně. „Uvidíš.“

Pozvala mě dál do obývacího pokoje. Její bráška nám byl – spratek jeden – stále v patách. Zřejmě se nudil a čekal ode mne nějakou zábavu.

„Budeš si s náma hrát?“ dorážel a culil se na mě.

„To víš, že bude,“ řekla Lucka. „Tenhle pán,“ ukázala na mě, „si hraje moc rád.“

No tím bych si nebyl tak jistý, myslel jsem si, ale nechtěl jsem být protivný.

„Na co si teda budeme hrát,“ zeptal jsem se Lucky.

„Na královnu a žadonící služebníky.“

To znělo docela zajímavě.

„Jakpak se to hraje?“ vyzvídal jsem.

„No, já budu královna a tohle,“ ukázal na Honzíka, „bude můj rádce. Ty budeš můj služebník a musíš mne prosit o snížení daní. Když budeš dostatečně výmluvný, zeptám se svého rádce, zda ti mám vyhovět.“

„Ale jak tě mám přesvědčit? A co je vlastně účel hry?“ nechápal jsem.

„No já myslím, že ty už přijdeš na to jak přesvědčit královnu,“ mrkla na mě. „Alespoň jsem měla pocit, že znáš různé způsoby. Můžeš dělat cokoli.. o čem si myslíš, že má královna ráda. A účel hry? To je můj souhlas. Až ho dám, hra končí – vyhráls.“

Panečku. Úplně mi vyschlo v krku. To je, ale rafinovanost. Vždyť mne vlastně nepřímo vyzvala k pokračování hrátek s jejími nožkami za přítomnosti jejího brášky.

Ten zjevně nic netušil. Tvářil se spokojeně – že bude mít tak důležitou roli.

Lucka si mezitím sedla do křesla – tvářila se důležitě a trochu panovačně, jako skutečná královna – a pokynula Honzíkovi, aby si sedl vedle ní. Mě pokynula také, směrem ke dveřím.

„Teď můžeš vejít a přednést svou prosbu.“

Vyšel jsem tedy ze dveří, obrátil se a vešel znovu do místnosti.

„Zdravím Vás Vaše Veličenstvo,“ poklonil jsem se. „Prosím Vás o přijetí a vyslyšení mé prosby.“

„Klekni a mluv,“ řekla Lucka panovačně.

Poslušně jsem si klekl na koleno a spustil záplavu lichotek a proseb. Jsem od přírody velmi výmluvný a tak mi to nedělalo žádné potíže. Když v mém proslovu zaznělo ‚Nejsem hoden toho klečet před Vámi a líbat Vaše spanilé nožky‘, dala si Lucka elegantně nožku přes nožku a ušklíbla se na mě.

„Samozřejmě, že nejsi, hlupáku, ale přesto ti to dovolím, abys mi mohl lépe vyjádřit svou úctu.“

Okamžitě jsem se chopil příležitosti, jemně uchopil její nožku v černé punčošce a přitiskl k ní svoje rty. Zároveň jsem nasál i příjemnou vůni, která značila, že Lucka nosila punčošky celý den. Hladil jsem její jemné chodidlo a mazlil se s jejím nártem. Slyšel jsem nad sebou Honzíkovo pochechtávání, ale nevšímal jsem si ho. Měl jsem příležitost dívat se zblízka na Lucčiny jemné prstíky, líbat je a čichat k nim a chtěl jsem jí beze zbytku využít. V hlavě mi bušilo a nebýt ranní masturbace, myslím, že bych měl v kalhotách dosti vlhko.

„Tak co můj rádce,“ slyšel jsem Lucčin hlas, „myslíš, že mi můj lid vyjadřuje dostatečně svou oddanost?“

Neslyšel jsem Honzíkovu odpověď – jen smích – ale zřejmě souhlasně přikývl.

„Dobře tedy, přesvědčils mne. Vyslyším tvoje prosby. Můžeš vstát, hra skončila.“

Docela neochotně jsem se zvedal, Lucčiným nožkám bych svou péči dokázal věnovat mnohem déle.

„Tak co, Honzíku, líbila se ti tahle hra?“ zeptala se Lucka.

„Jasně,“ řekl Honzík a culil se jak měsíček. „Byla to legrace. Ten pán byl tak legrační.. jak se plazil..hihi..“

„Tak se ti bude určitě líbit i další hra,“ usmála se Lucka a mrkla na mě. „Tady ‚pánovi‘ se určitě taky bude líbit. Ty teď Honzíku s ‚pánem‘ odejdeš za dveře a já tady v pokoji schovám nějakou věc. Až se vrátíte, bude ‚pán‘ dělat tvého pejska a spolu budete tu věc hledat.“

Honzík samozřejmě souhlasil a ihned se hnal za dveře. Zřejmě se mu moc líbila představa, jak budu zase ‚legrační‘. Já jsem ho následoval taky, ani mi nenapadlo, že bych nesouhlasil. Byl jsem připraven dělat cokoli, co Lucku napadne – zvlášť když mi odměnou bude dotek její nožky.

Stáli jsme za dveřmi sotva dvě minutky, když nás Lucka volala zpět. Honzík začal hned pokřikovat „Cos schovala? Cos schovala? Co máme hledat?“, ale já se ptát nemusel. Hned na první pohled jsem zjistil co chybí, co přede mnou Lucka schovala. Lucka seděla v křesle, nožku přes nožku a na nich obuté – naboso! – pantoflíčky. Ano, Lucka někam schovala svoje černé silonky, a já je teď budu muset – coby psík – vyčmuchat. Už jsem se moc těšil.

Honzík nezapomněl na roli a hned mě začal komandovat.

„Tak honem, Azore, hledej! Rychle to vyčmuchej!“

Podřídil jsem se dané roli a klekl si na všechny čtyři. Dokonce jsem i zaštěkal, abych mu – a hlavně jí - udělal radost. Honzík ne mne teď pohodlně dosáhnul a tak mě hned popadl za límeček košile a předváděl, že vede ‚pejska‘ na vodítku. Pohodlně usazená Lucka se smála a radila Honzíkovi:

„Musíš nechat Azorka aby si mne očichal, jinak nebude vědět, co má hledat.“

Výborný nápad.

Honzík mě za límeček – vodítko - dovedl před Lucku a ta mi poskytla k důkladnému očichání nejprve pantoflíček a poté i bosou nožku. Když jsem svůj nos přitiskl k jejím malým, růžovým prstíkům a nasál jejich vůni, v rozkroku mi pořádně zaškubalo. Rychle jsem se odtáhl – ani ranní masturbace by mě neochránila před nechtěným výstřikem. Honzík mě již koneckonců sám od Lucčiny nožky odtahoval a poroučel mi, abych začal s hledáním.

Rejdil jsem po čtyřech po celém pokoji a poslušně čenichal v každé skulince. Honzík mě tahal za límeček, div, že mne neuškrtil a Lucka nás sledovala a bavila se. Nakonec se mi punčošky podařilo najít zastrčené za pohovkou. Jemně jsem je uchopil do zubů a nechal se Honzíkem dovléci zpátky před Lucku. Tam jsem poslušně složil punčošky k jejím nohám a nechal se podrbat za uchem jako opravdový pes.

Ten den jsem hráli ještě další hry, které Lucka ve své bohaté fantazii vymyslela. Ve většině z nich hráli menší, či větší roli Lucčiny bosé nožky, které jsem mohl očichávat, líbat nebo se jimi nechat trestat. Pochopil jsem, že Lucce dělá stejné potěšení mě různě ponižovat, jako mě nesmírně těšilo být ponižován. Přítomnost jejího bratra, který po celou dobu netušil o co jde, to jen prohlubovala.

Sešli jsme se takto – někdy i sami – ještě několikrát. Lucku zpočátku nesmírně bavil pocit nadvlády, který nade mnou měla. Kdykoli mi pokynula ručkou, už jsem před ní klečel a líbal její nožky. Mohla mne odstrkovat, vysmívat se mi nebo mi nadávat a já jsem přesto nikdy neprotestoval. Ráda mě různě ponižovala. Třeba tak, že mi v lesíku za naším domem poručila, abych se svlékl do naha a pak se mi vysmívala, strašila mě, že někdo přijde a uvidí mě. Někdy utrhla trs kopřiv a šlehala mě jimi a jindy mě pořádně seřezala pružným proutkem. Když poznala, že hranice toho co udělám nebo si nechám udělat je takřka nekonečná, začala o naše hry pomalu ztrácet zájem. Nejprve jsem si myslel, že její odmítání je jen další hra, kterou se mnou hraje a která mě má ponížit, ale nakonec jsem pochopil, že je konec.

Tenkrát jsem byl zoufalý a myslel jsem si, že na ní nikdy nezapomenu. Teď, z dost velkým časovým odstupem, vím, že to byla pravda.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče