Autor: v

Překlad: (c)2000 Tom

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Laťka

"Takže ty si myslíš, že na to máš?"

"Pokud jsi dost silný na to, abys mě udržel pod kontrolou, tak se do toho dám. Ovšem pokud ne, tak… " usmála se, pokušitelka jedna.

Byla to zvláštní, ale hezká noc. Celý večer si povídali o nápadu, kterým se už nějakou dobu zabýval, ale zatím to byl jen sen, který se mu stále vracel, nic, do čeho by se chtěl skutečně pustit. Myslel si, že by do toho nikdy nešla... jenže pak, jako už tolikrát, ho překvapila tím, že do toho šla.

Scházeli se spolu na nejrůznějších místech už celé měsíce, hráli si jeden s druhým. Pokaždé to bylo jiné, pokaždé se to vyvinulo jinak, stále odhalovali, co v nich je, co mezi nimi je, jak se oba staví k sexu. Šlehali se důtkami, dávali si na holou, nebo zkoušeli, jak dlouho se dá po partnerově těle jazykem roztírat med, než ho úplně slížete. Hráli si v soukromí i za přítomnosti druhých, a jedna z jejich veřejných scének byla tak intenzivní, že ty prostory málem vyhořely. Pokaždé objevili něco nového, pokaždé je to obohatilo, pokaždé se o sobě a druhém dozvěděli víc.

Tohle ale... tohle bylo něco, o čem zatím nikdy neuvažovali, a otvíralo to možnosti, nad kterými se nikdy dříve společně nezamýšleli.

Princip byl prostý: poslušnost. Prostá poslušnost, ale nejen ta. Přísná, bezvýhradní poslušnost na úrovni, která hraničila se stupiditou. Udržování nařízené pozice, bez zaváhání, bez odchýlení, bez chyby. Nebo pokyny, jak stát, jak si sednout, pokyny řešící i ten nejdrobnější detail… a odpovědnost za jejich sebemenší porušení.

Bylo v tom i nebezpečí – krutý trest za drobnou chybu by v ní mohl vyvolat lítost… mohlo by jí připadat, že snaha a energie, kterou do plnění povelů vkládá, není oceněna, a to by nebylo dobré. Musel tedy vymyslet způsob, jakým jí připomenout její odpovědnost, aniž by jí trestal... ano, věděl, jak jí může ujistit o tom, že před ní staví náročnou laťku, že od ní čeká, že si s tím poradí, po celou dobu scénky, bez výjimky.

"Tak mi připadá, že jsme se dohodli... chceš začít?" pokynul jí, aby před něj předstoupila. K jeho radosti tak bez zaváhání učinila.

Když jí dovedl do mučírny, soustředil se, přepnul se a začal scénku. Považoval za důležité, aby se k ní hned od začátku obracel správným tónem, a nehodlal ztratit ani vteřinu.

"Dobrá, když ti tedy řeknu, abys zaujala určitou polohu, tak ji zaujmeš, přesně, jak ti jí popíšu. Pak ti řeknu, abys v ní setrvala a ani v nejmenším se od ní neodchýlila, dokud ti to nedovolím. Pokud tě neoslovím, nepromluvíš, pokud tě oslovím, odpovíš… jsou jen tři výjimky. Za prvé: pokud budeš potřeboval zvolnit, pokud ti bude připadat, že scénka není tak volná a hezká, jako jiné, které jsme spolu už zažili, naznačíš to. Máš na to zpomalovací stopku. Stopku můžeš použít jako kdykoliv jindy, ale místo "Ne, které znamená ne" řekneš "Prosím ne" a já uberu... rozumíš?"

Zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí a že se jí změna pravidel, jakkoli jemná, nelíbí. Potom jak se zdá pochopila, o co mu ve skutečnosti jde... udržet duševní rozpoložení, na kterém se domluvili. Přikývla.

Měl tak první možnost naznačit, jak se bude jejich večer odvíjet... a nepromarnil ji.

"Pokud se nepletu, tak jsem tě oslovil, čili máš dovoleno mluvit… a položil jsem ti přímou otázku, na kterou musíš odpovědět ano či ne. Takže se tě zeptám znova, jen jednou, drahá, a doufám, že už tu chybu dnes večer podruhé neuděláš. Takže ještě jednou… rozumíš?"

Z jejího pohledu bylo patrné, že se jeho důraz neminul účinkem – zdálo se, že se na odpověď skutečně soustředila.

"Ano Pane."

"Dobrá, tak tedy... "

"Za druhé, tvoje nouzová stopka je 'Ne', jako vždy. Rozumíš?"

"Ano Pane," odpověděla bez zaváhání – jasně se snažila naznačit, že už lépe chápe, co od ní čeká a že má na to, aby ho nezklamala.

"Fajn. Tak, a za třetí... pokud kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu, i kdyby šlo o pocit, který si neumíš vysvětlit, pokud prostě ucítíš, že nedělám něco, co bych měl, nebo dělám něco, nebo určitým způsobem, co by způsobilo, že bys litovala, že jsme tuhle scénku začali, pak mě okamžitě požádáš o dovolení promluvit. Pamatuješ, jak ses jednou chtěla nechat za trest seřezat, i když jsi si myslela, že se tím celá scénka zkazí? Naštěstí jsem si tenkrát nemyslel, že bych tě měl potrestat, a to ze stejných důvodů, jako sis ty myslela, že výprask nezasloužíš. Nakonec jsem ti ho nedal. Jenže zlato, to pro mě není, zjistit, že mě necháš scénku zkazit tím, že tě neoprávněně potrestám, a ty pak budeš litovat, že jsme ji vůbec začali. Takže… chci, aby mezi námi bylo jasno… pokud ucítíš, že něco, co se děje, kazí tuto scénku nebo jakoukoli jinou, do níž bychom se mohli pustit v budoucnu, okamžitě požádáš o dovolení promluvit a až ho dostaneš, řekneš mi, co se v tobě děje. Pokud požádáš o dovolení promluvit, jsem povinen zarazit to, co se děje – nikdy ti to neodepřu. Jako hořejšek se tak mohu rozhodnout a tak jsem se rozhodl. Chápeš všechno, co jsem zatím řekl?"

„Ano Pane.“

"Uvědomuješ si, že jsem ti to nařídil, že to je rozkaz, který musíš bez váhání splnit, že platí po celý zbytek večera a že se týká všech dalších scének, kdy budu nahoře?"

„Ano Pane.“

"Potřebuješ se na něco zeptat, než začneme?"

"Ne Pane."

"Tak se do toho dáme."

Dopřál si čas k promyšlení, jak ji rozehřeje, přelétl pohledem mučírnu, zjistil, kde je volno, a pak se k ní znovu obrátil...

"Až ti řeknu, půjdeš přímo do támhletoho roku, tam se otočíš zády ke zdi, uděláš čtyři kroky směrem ke mně, do středu místnosti, postavíš se do pozoru, ruce podél boků, hlavu držet zpříma, zatáhnout břicho, vypnout prsa, kotníky u sebe a budeš se dívat přímo před sebe. Počkáš tak, beze slova, dokud ti neřeknu, co dál. Připravím zatím pomůcky a další věci, které budeme potřebovat. Rozumíš?"

„Ano Pane.“

"Fajn, splň rozkaz."

Okamžitě se vydala do rohu, otočila se, přitlačila záda ke zdi, udělala čtyři kroky do středu místnosti a postavila se do vzorného pozoru.

Spokojen vybalil pomůcky a narovnal je na zem ke zdi. Pak z rohu vytáhl masážní lehátko a dotáhl jej před ni, takže stála přímo vedle něj. Znovu se k ní otočil.

"Máš na sobě podprsenku?"

„Ano Pane.“

"Takže asi máš i kalhotky?"

„Ano Pane.“

"A jak už jsem ti říkal, miluju tyhle boty. Takže… nic jiného než tyhle tři věci na tobě nechci vidět. Splň rozkaz a postav se pak znovu do pozoru, ale ať to sviští."

Záviděl jí rychlost a současně eleganci, s jakou se svlékla a nechala si jen věci, které si nechat měla. To, co odložila, nechala ležet, jak to na zem padlo, protože nedostala žádné pokyny, co s tím. Rychle se vrátila do původního postoje.

Sebral to, co ze sebe sházela, opatrně to naskládal do prázdné tašky, z níž před chvílí vybalil pomůcky a zapnul zip.

"Zůstaň, jak jsi. Budu tu hned."

Vzal tašku a vydal se ke dveřím. Byl si jist, že začne panikařit, že jí odnáší věci někam mimo dům, že je třeba zamkne v autě.I když ho to napadlo, pomyslel si, že to je zbytečné, že úplně stačí věci odložit mimo její dosah. Došel až k hlavním dveřím, odklopil víko lavice, tašku dal do úložného prostoru a víko zavřel. Tam zůstane, bezpečně mimo její dosah, dokud se nerozhodne jí věci vrátit. Prostě jí zbavil oblečení... nebyl v tom takový rozdíl, mohl tašku klidně nechat u zdi s ostatními pomůckami. Šlo mu ale o to vytvořit zdání, že se k věcem nedostane, že je má on – právě takové pocity v ní chtěl vyvolat.

"Tak," promluvil k ní, pomalu ji obcházeje a prohlížeje si ji, pečlivě sleduje její tělo, aby mu později během večera neušel sebemenší rozdíl. Obešel jí potřetí a zastavil se přímo před ní.

"Chci, abys aniž se podíváš na zem a pohneš kteroukoliv jinou částí těla, roztáhla nohy tak, abys kotníky měla metr od sebe."

Pomalu ukračovala, ve vysokých podpatcích to nebylo lehké, ale nakonec dostala kotníky skoro tak daleko od sebe, jak si přál.

Zvedl ruce a naznačil asi 20 centimetrů. "Ještě ti chybí tolikhle."

Stačilo se trochu snažit a dokázala to... a pak už bylo načase pustit se do ní a rozehřát ji.

"Chci, aby ses ohnula v pase, jen v pase, a opřela se dlaněmi o zem. Položíš je před sebe, tak daleko od sebe, jak ti to bude pohodlné."

Stačil mu krátký pohled a viděl, že se toho bojí. Bála se takhle se ohnout, zůstat tak, sama by to nikdy neudělala, ale beze slova poslechla. Hrdost jí nedovolovala nic jiného, než se snažit o dokonalost.

"Dívej se mezi ruce, na podlahu, nikam jinam. Za žádnou cenu se nepodíváš jinam. Rozumíš?"

"Ano."

To, že odpověděla jedním slovem, mu řeklo mnoho... samotný fakt, že nedodala 'Pane', mu prozradil, že se cítí úplně jinak, než před chviličkou.

Byl nejvyšší čas trochu ji rozehřát a vyvolat v ní jiné pocity. Nejlepší bude začít zvolna, nechat jí, ať si zvykne, co právě je, a nechá volně plynout energii scénky, která bude postupně sílit.

Beze slova se jí špičkou prostředníčku dotkl na kříži a pomalu, pečlivě pokračoval po svalech nalevo od páteře směrem dopředu. Byl to tak lehký dotyk, že byl rád, že není moc lechtivá. Nespěchal, přemýšlel, však jim nic neuteče. Líně pokračoval až ke krku… pak prstem přejel doprava a v klidu si vychutnával „zpáteční cestu“.

Přitom se díval, díval a sledoval detaily... sledoval, zda nepocítí drobné záškuby svalů, ucuknutí… sledoval, jak dýchá, jakou barvu má její pokožka… kontroloval, zda se nedívá jinam, než jí nařídil, zda ani na vteřinu neporuší, co jí nařídil. Nečekal, že by se takhle brzy něco změnilo, ale nebude trvat dlouho a přijde to.

Když dospěl zpět k jejím hýždím, rozevřel dlaň, opřel se palcem o její páteř a zbývajícími prsty ji objal jednu půlku. Pak přidal druhou ruku, opět palec opřel o páteř, dopřál ji chvilku, ať se s tím pocitem vyrovná, a pak stejně jako prve objal druhou půlku – rozložení prstů obou rukou se zrcadlově kopírovalo. Spojenýma rukama pak jel nahoru po páteři, hladil jí boky, laskal ji. Cítil a zapamatovával si každý sval, každý hrbolek, každý centimetr jejího těla – pomalu přejížděl výš, prsty přejel přes žebra a pokračoval k ramenům. Na ramenech už cítil, že se uvolnila – ztratila se sama v sobě.

Předklonil se a políbil ji těsně za krkem, mezi svými palci. Potom se jazykem pomalu a svádivě vydal po páteři dolů, přes její prohnuté proporce. Cítil každý detail, každý chloupek, přes který přejížděl… a každých pár centimetrů se zastavil, stáhl jazyk do úst, aby ho navlhčil, zahřál, připravil tak, aby cítila jeho vlhko a horko, pak se posunul níž, znovu jazyk stáhl, navlhčil jej, zahřál a pak pokračoval. Když dospěl na začátek prolákliny jejích hýždí, na okamžik se zastavil, kroužil jazykem na místě, nepřestával ji dráždit citlivé místečko pod křížem. Cítil, že je nervózní, že jí nevyhovuje, že se při tom sladkém mučení nesmí ani hnout. Nespoutal ji, ale pro ni to teď byla otázka hrdosti, neporušit postoj, setrvat v něm, jak vůbec nejlépe člověk může. Hrdost ji poutala mnohem silněji, než by jí kdy mohla spoutat kůže nebo kov.

Pokračoval v dráždění – pravou rukou jí zajel mezi nohy a prstem se dotkl jemné pokožky na vnitřní straně levého stehna. Nejdřív prstem, pak palcem... pak mezi ně sevřel kůži v místě, kde stehno přechází v pohlaví… masíroval ji a přiváděl k nepříčetnosti. Znovu stiskl dásně, aby měl jazyk co nejvlhčí a nejteplejší, a přejel jím v rýze jejích hýždí, shora dolů, a zároveň jí rukou masíroval v rozkroku, po straně odhaleného pohlaví, ale tak, že to musela cítit hodně hluboko. Byl si jistý, že ji dráždí velmi silně. Pocítil, že malinko poklesla v kolenou, ale vzpomněla si na jeho povely a zase se vypjala. Bylo to tak krátké zaváhání, že si ho ani nemusel všimnout… jenže on si ho všiml.

Pomalu se napřimoval, nepřestával ji dráždit rukou, a poté, co se zcela napřímil, ohnul dlaň a sevřel ji jako v hrsti. Pak pomaličku, jako lev odřezávající kořisti cestu k ústupu, přesunul prsty na jednu a palec na druhou stranu jejího pohlaví. A pak… se měkký, masitý svěrák… zavřel.

Cítil, jak okamžitě ztuhla. To nečekala. Držel ji pevně, ale ne tak pevně, aby jí to bolelo. Ve skutečnosti jí nechtěl ublížit, jen jí nekompromisně naznačil, kdo je tu pánem. Její osud byl v jeho rukou.

Když konečně promluvil, bylo to tónem, který nemohla než poslouchat. Poslouchat a nic neříkat, absolutně nic, vůbec nic.

Mluvil nevýrazným hlasem bez melodie, který zněl hrozivěji, než zamýšlel… "Málem jsi vypadla z pozice, drahá… podruhé bych ti to připomínal jen velmi nerad."

Tón jeho hlasu a pevně sevřená ruka ji nenechávaly na pochybách, kdo scénku řídí. Snad to tak bylo lepší. Nechtěl ji dnes večer potrestat. Ve skutečnosti ji nechtěl ponechat tolik volnosti, aby vůbec mohla udělat chybu. Bude tu, s ní, neustále… bude se dívat. Zabrání jí v tom, aby dělala chyby, ještě dřív, než je udělá. Bude ji opravovat, takže vše, co udělá, udělá dokonale. Při tom všem chtěl vytvořit náladu, v níž není místo pro chyby, kdy bude jasné, že neuposlechnutí nepřipadá v úvahu. Nešlo o situaci 'poslechneš, nebo…'. Kdepak. Poslechneš a tečka.

Řekl, co potřeboval, uvolnil sevření a láskyplně ji rukama sevřel v pase. Jemně ji vytahoval do stoje, řekl jí, ať se tomu tahu podřídí, dokud nestála zcela vzpřímeně, snožmo. Pak ji pustil – už jí nemusel říkat, ať tak zůstane… v tu chvíli už to věděla.

Otočil se k masážní lavici, seřídil nohy na nejkratší délku, takže horní plocha nebyla ani ve výši kolen. Vzal ji za ruku a vysvětlil jí další pozici...

"Až ti řeknu, lehneš si napříč přes lavici, se zadkem na vzdálenější hraně. Horní polovinu těla spustíš před lavici, ruce a hlavu položíš na zem. Dolní polovinu těla budeš mít podepřenou lavicí, stehna a kolena zůstanou ve vzduchu. Rozumíš tomu, co jsem ti právě popsal?"

"Ano Pane," odvětila bez zaváhání. Věděla, co od ní čeká, a i když si teď už nebyla tak jistá, že to zvládne… byla pevně rozhodnuta vydat ze sebe to nejlepší.

"Zaujmi polohu."

Pohybovala se rychle, ale elegantně, a za okamžik ležela přesně tak, jak jí nařídil. Přešel k jejím chodidlům a každou rukou popadl jeden kotník.

Ujistil se, že má nohy v kolenou napnuté a pak je roztáhl daleko od sebe.

Musel se na chvíli zarazit a vychutnat si ten pohled… ležela přes lavici, zadek a nohy v úrovni horní plochy, zbytek těla směřující k podlaze. Hlavou a zády směřovala do mučírny, zatímco roh, do nějž lavici postavil, skrýval její rozkrok případným nevybíravým pohledům. Popošel ke stěně a uchopil své oblíbené důtky. Vtom se jeden z hostů párty přiblížil, snaže se vmáčknout do rohu – bylo na něm vidět, že by se moc rád díval. Jenže on si toho všiml... vystřelil zpátky, očima probodával vetřelce, ruku se čtyřiceti šedesáticentimetrovými prameny jemné kůže napřaženou. A i když nebyl gay ani bi, něco v jeho postoji naznačovalo, že pokud se vetřelec okamžitě nestáhne, mohl by na lavici skončit místo ní.

Naštěstí se zdálo, že si nezvaného hosta nevšimla. Přejel jí prameny důtek po zádech a viděl, že se poddala tomu, co přijde – dlouhému, vytrvalému bičování. Nechal jí přivyknout dotyku pramenů, nechal ji, aby se připravila, a pak přišly první rány toho večera. Nepříliš silné, v pravidelných intervalech, které dokázala odhadnout, ale pomalu sílily...

Rovnoměrně zpracovával celou plochu jejích hýždí, nejdřív levou půlku, pak pravou, pak zas levou. Nepřestával, dělal osmičky, vedl údery zleva i zprava a postupně ji zahříval. Nespěchal, počkal, až se její pokožka zahřeje, prokrví a usnadní ji tak dlouhý výprask, který se jí rozhodl uštědřit. Pokračoval a sledoval, jak se celá uvolňuje, jak je na ní vidět, že už je někde hodně dole. Rovnoměrně přidával na síle, rány se začaly rozléhat celou místností - mnoho hostí procházejících kolem se zastavilo a zíralo. Mohl si to dovolit jen s těmi nejjemnějšími důtkami, z měkké hověziny nebo jelenice, a u jelenice už by si nebyl jistý, jak dlouho může pokračovat. Jemná hovězinka sice na pokožku dopadala velkou rychlostí, takže se její tělo po každé ráně otřáslo, ale ze zkušenosti věděl, že rány těmito důtkami nesnesitelně pálí až když jsou vedeny maximální silou a alespoň tři na jedno místo. Proto jen plynule měnil místo dopadu aby se štípání nesoustředilo na jednom místě.

Teď už to nebylo jen šlehání důtkami – používal nejjemnější důtky, které měl, a vkládal do toho téměř všechnu sílu… šlo skutečně o bičování, ale díky přesouvání místa dopadu důtek to nebylo nesnesitelné. Pohled na zrudlou kůži mu prozradil, že už je připravená. Další rány už počítal.

Dlouhý výprask důtkami vždycky milovala – potřebovala chvilku na zahřátí a na přepnutí do stavu, kdy si rány mohla skutečně vychutnat. Třesk důtek dopadajících na její zadek mnoha přítomným zněl, jako by jí trhal na kusy. Kdyby důtky byly z těžké hověziny, báli by se přítomní o její zdraví zcela oprávněně.

Jenže hovězinka byla měkká, pružná… přitom ale těžká. Nejbližším z přítomných už zaléhaly uši, když dopočítal do stovky a přesunul se mírně doleva. Nepřestával dělat osmičky, ale nechal důtky dopadat jen při pohybu vpřed. Neměla šanci uhnout, nemohla popojít dopředu ani se zaklonit… lavice jí držela v přesně stejné výšce a ona tak nemohla nic dělat. Když napočítal 125, ukročil doprava, a aniž by vynechal jedinou ránu, pokračoval v osmičkách, ale tentokrát nechal důtky dopadat při pohybu dozadu, kousek od místa, na které dopadlo předchozích pětadvacet ran.

Prásk....... prásk...... prásk...... zvuk úderů se odrážel od stěn. Prameny dopadaly vlevo, pak zase vpravo, několikrát změnil postavení, přehodil důtky do druhé ruky. Pětistovku ran už v rukou dost cítil, a navíc bylo vidět, že ona už se před každou ranou snaží ucuknout… takže ubral na síle, ale ani na okamžik nepřestal.

Po pětačtyřicetí minutách, včetně ran na zahřátí, které nepočítal, dospěl k číslu 700. Po tváři a krku mu stékal pot, kapky potu mu visely na řasách a také tričko na zádech měl úplně promočené. Její tělo bylo od ramen po kotníky jasně rudé, ačkoliv ani jedna rána nešla mimo hýždě. V žilách ji zběsile proudila krev – rozpálil ji, nechal ji neslyšně sténat do ohbí lokte, kam svěsila hlavu.

Blížili se k 750 a on znovu přidal na síle… posledních deset ran znělo jako výstřely, a každá z nich vyvolala výkřik, v němž se mísila rozkoš s bolestí. Pálení s každou ranou sílilo a při poslední ráně už dokázala jen zatlačit třesoucí se rty do ohbí lokte a pak přidušeně zavyla… dala mu tak najevo, že přesně odhadl její síly, že už by další ránu nesnesla.

Na nic nečekal, odhodil důtky stranou, klekl si za ni, mezi roztažené nohy a dotkl se jí tak jemně, jak jen dokázal. Přejížděl prsty přes rozšvihaný zadek tak pomalu, že z toho šílela. Cítil, jak je rozpálená, a z vlastní zkušenosti věděl, jak se musí cítit – jako by měla zadek rozsekaný do krve. Hovězinka přitom ani na jednom místě pokožku neprosekla, ovšem zcitlivěla tkáň tak, že se při sebelehčím doteku nedokázala ubránit a začala sténat a zmítat se. Z jejích reakcí mu bylo jasné, jak jí skutečně je… a užasle přemýšlel, zda v tom okamžiku cítila jednotlivé papilární linie na konečcích jeho prstů, kterými přejížděl její zmučenou, zbitou a nádhernou zadnici.

Měl pro ni připravenou další pozici, pozici, kterou si mohla nejlépe užít právě teď, dokud byla tak hluboko dole. Rozhodl se, že jí zrealizuje, a to hned.

Vztáhl levou ruku nad jejími zády, uchopil ji za vlasy a pod tělo, přímo mezi visící prsy, ji zasunul pravou ruku. Dlaní ji podepřel pod hrudní kostí a začal ji zvedat, dokud nestála těsně před ním, zády k němu. Okamžik počkal, aby se ujistil, že mu nespadne, pak se otočil k masážní lavici a vytáhl nohy na největší délku. Nařídil ji, ať si na lavici sedne a předpaží.

Opět se otočil ke zdi a za okamžik byl zpátky s věcmi, které potřeboval. Když je před ni položil, vytřeštila oči. Přesto neváhala a beze slova mu nabídla zápěstí.

Vzal dva kratší kusy provazu, smotal je do smyček, které jí položil do dlaně. Jeden konec jí visel přes prsty, druhý padal přes zápěstí. Pak každou ruku i s položenou smyčkou okolo zápěstí omotal silným, krátkým kusem černého nylonového lana. Po dvanácti závitech byl spokojen a konce pevně utáhl. Pak vzal obě smyčky bílých provazů, udělal na nich uzel a získal tak silná oka, která byla k zápěstí přivázána nylonovým lanem.

Sejmul ze zdi tyč, zavěsil ji na řetěz visící z navijáku pod stropem. Rozporka zavěšená na střed, visící jen kousek před dívkou sedící na lavici, vypadala až hrozivě.

Stáhl jí ruce k sobě, spojil levé a pravé pouto karabinou a tu zavěsil na řetěz kus nad rozporku. Vypadalo to, jako by byla připoutaná ke kůlu, kterým ale ve skutečnost byl řetěz se zavěšenou rozporkou.

Své dílo završil koženými, filcem vypodloženými pouty na kotníky. Připnul jí je, zajistil, pak vzal do levé ruky konec rozporky, sehnul se k dívce a prsty pravé ruky jí pevně obemkl kotník.

Zadíval se jí do očí a uvědomil si, že v nich vidí, na co myslí. Držel jí za kotník, byla bezmocná, jako by ji chytil do svěráku, a nebylo pochyb o tom, že ví, co ji čeká. Najednou se zdálo, že se v ní probudily všechny emoce a nejhlubší úzkosti. Zavěšení do prostoru ji fascinovalo, ale pevné bondáže se bála. Věděla, že vlastní zranitelnost na ní často působí jako nejsilnější afrodisiakum, ale nechat se takhle zavěsit, se zadkem a klínem přístupným a nechráněným – připadala si jak obraz na výstavě. A exhibicionistka tedy rozhodně nebyla. Nakonec jen jeho pevný stisk a neústupný pohled jí donutily vzdát se myšlenek na únik. Byla zde proto, aby poslouchala, stopku měla vyhrazenou jen pro skutečně nebezpečné situace a byla tu přece s ním, s tím, komu věřila, že jí nevyužije tak, jak by jí mnozí jiní rádi využili. Dnes byla jeho, dnes tu byla proto, aby poslouchala, a poslechne... bez váhání.

Zvedl jí kotník ke konci rozporky, a i když se nebránila, sledoval, jak opět vytřeštila oči, když karabina zapadla. Potom pomalu, klidně, soustředěně vzal za druhý kotník... a pomalu jej zvedl ke druhému konci rozporky. Když ji připoutal tam, kde ji chtěl mít, všiml si strachu v jejích očích. Mohl s jistotou prohlásit, že nejhlasitější zvuk, který kdy v životě slyšela, bylo zaklapnutí druhé karabiny.Začal jí zvedat, dokud se o lavici neopírala jen zadkem, velmi zlehka. Zkontroloval pouta, zkontroloval, zda drží, neskřípou ji a nebrání cirkulaci krve. Potom se postavil přímo před ni a jejich oči se střetly. Mohl zpod ní odsunout lavici. Jenže se chtěl dívat, chtěl se jí dívat do očí, sledovat, jak zareaguje, až se ocitne ve vzduchu. Chtěl, aby se dívala, jak jí sebere lavici, o níž se ještě stále opírala, chtěl sledovat, co s ní udělá přechod do volného bezmocného visu… s vysoko zdviženýma, roztaženýma a spoutanýma nohama, což jí učiní naprosto bezbrannou.

Soustředil se na její oči, chytil zespoda rukama okraj lavice. Dívala se mu na ruce… viděl vzrušení, nejistotu, strach. V ten okamžik se musel soustředit na to, co se v ní děje. Při odtažení lavice se mohla úplně rozplynout v extázi, ale zrovna tak mohla zpanikařit, což by zničilo její naladění a zanechalo by jí to jen v pocitu té nejhorší bezmoci a strachu. A tak se na ni díval, dokud se její pohled nepozvedl a nesetkal s jeho… v tom okamžiku jí dokázal číst myšlenky. Byla plná ohně a vášně, úzkosti a nedočkavosti, touhy a chtíče. Velká část jí samotné nechtěla, aby tu lavici odtáhl… a stejně velká část tajně doufala, že jí nemilosrdně vydá na pospas všemu, co se jí honilo hlavou. Ta druhá část doufala, že s ní bude dělat věci, o které ho nikdy nedokázala požádat. A nejvíc asi doufala v to, že jí bude ždímat, až z ní dostane vše, co mu může dát, a zůstane viset použitá a vyčerpaná… neschopná myslet ani se pohnout, bude se houpat pod stropem a koupat se ve vlastním potu a vlhkosti.

Její oči mu řekly, že nad strachem převládá vzrušení, a tak lavici pomalu vytáhl. Bezmocně to sledovala. Na okamžik si myslel, že se dá do pláče, ale pak zavřela oči, zaklonila hlavu, a poddala se osudu.

Popošel blíž, postavil se jí mezi nohy a začal jí hladit po vnější straně stehen. Okamžitě doširoka otevřela oči, protože cítila, že se blíží k jejímu rozpálenému zadku. Začala se přibližovat realitě, jako by se potřebovala vynořit z hloubky svého transu a nadechnout se… rozhodl se, že je čas poslat jí zpátky dolů.

Nehty jí lehce škrábal po málem do krve odřených půlkách… otevřela ústa jako by chtěla zasténat, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Když jí nepřestával škrábat, začala zrychleně dýchat... po několika minutách obrátila oči v sloup a uvolnila hlavu do záklonu – poddala se okamžiku. Ještě několik minut ji udržoval ve vytržení a pak udělal krok směrem k pomůckám rozloženým u zdi. Rozhodl se rozpálit ji ještě víc.

Vrátil se, postavil se nalevo od ní, vzal jí za vlasy a otočil jí tak, aby se dívala na něj. To jí připomnělo, kdo dnes večer drží v rukou otěže. Když jí otočil, jak potřeboval, změnil směr tahu za vlasy a tak jí zastavil. To, co viděla, jí vzalo dech a současně jí to nutilo začít panikařit.Nevěřila svým očím, bylo jasné, že z okolí vnímá jen pětadvacet centimetrů černěné oceli, kterou držel v ruce. Vojenský útočný nůž mu úplně přirozeně přilnul k dlani… nemusel jí vysvětlovat, co se s ním chystá provést.

Pozdvihl obočí, jako by ji chtěl vyzvat, že může něco říct, pokud má co - jako by jí přímo vyzýval promluvit. Pevně sevřel pěst, kterou jí držel za vlasy, takže ucukla strachem a trochu i bolestí, když začal druhou ruku s nožem spouštět níž a blíž k jejímu bezbrannému klínu. Jak jí ostří zbavovalo jemných chloupků na stehnech, a neúprosně se blížilo k jejím nejintimnějším partiím, začala přerývaně dýchat. Nemohl vědět, jestli mu omdlí nebo se udělá… pak si uvědomil, že to neví ani ona sama. Pomyslel si, že nejspíš dojde k obojímu, ale omdlet ji nechat nechtěl, protože s ní měl ještě další plány, ještě zdaleka s ní nebyl hotov.

Nechal ji vydechnout, zpomalil, počkal, až začne dýchat normálně, pak se vrátil k okrajům jejího klína a vyholil jí jednu a pak druhou stranu. Pomyslel na to, že by jí mohl vyholit celou, ale nechystal se udělat něco, s čím by musela žít týdny, když se na tom dopředu nedomluvili. V jejím současném rozpoložení jí nemohl klást otázky… nemohl se jí zeptat, zda jí může vyholit nebo ne.

Odhodil nůž stranou a neviděl žádný důvod, proč ještě odkládat, co stejně muselo přijít. Její okamžitou a soustředěnou pozornost si získal trhnutím za vlasy. Druhou rukou jí vjel do kalhotek – věnovala mu pohled, v němž se zračila jen vděčnost… vděčnost, že jí konečně dá to, na co byla připravená už po první stovce ran důtkami. Dráždil ji prsty, hrál si s ní sto různými způsoby. Když měl prsty dostatečně vlhké, vsunul dva dovnitř… visela tam neschopná jakkoliv se bránit, i kdyby nakrásně chtěla.

Pomalu do ní pronikal, rytmicky, s každým zhoupnutím o něco hlouběji. Zarazil se u kloubků, dál to nešlo. Opět jí sevřel vlasy a začal ji houpat, dával jí rozkoš a bolest zároveň. Rozkoš v klíně, bolest ve vlasech. Dívala se do prázdna, pochyboval, že vůbec něco vidí. Houpal jí prsty, kterými jí zároveň uvnitř dráždil. Nějaký čas tak pokračoval… dokud z výrazu jejího obličeje nerozpoznal, že necítí ani rozkoš, ani tu správnou bolest. Něco bylo špatně… něco se muselo okamžitě změnit.

Nebyl problém zjistit příčinu. Začínala být odřená. Změnil proto úhel, kterým do ní pronikal… nejdřív kousek na jednu, pak na druhou stranu, dokud nenašel úhel, který jí nezpůsoboval potíže. Pak se rozhodl, že přišel čas jí dorazit. Přišel čas, kdy musela narazit na hranice své odolnosti, kdy bylo potřeba dopřát jí uvolnění, vymačkat z ní poslední energii, kterou mu mohla dát.

Zpomalil, až se skoro přestala houpat… pak se ještě jednou ujistil, že nezměnil úhel, kterým do ní pronikal, přitlačil jí palec na naběhlý klitoris a zatlačil, dokud jí opět nerozhoupal. Teď se ale nehoupala dopředu, bránily jí v tom prsty, kterými měl hluboko uvnitř. Druhou rukou jí držel za vlasy – sevřel pěst až sebou začala trhat bolestí, a pak jí dal povel, na který tak dlouho čekala...

"Víš, co od tebe čekám."

Víc neřekl... ale úplně to stačilo.

Začala dýchat povrchně, stahovat svaly na stehnech. Jako by se ho snažila vcucnout dovnitř a zároveň vytlačit ven – byl to takový tlak, že mu připadalo, že je snad z kamene. Dráždil jí palcem, prsty měl uvnitř zmáčknuté její vlastní vahou. Pěst sevřená v jejích vlasech byla krutou, ale erotickou připomínkou, že nemá jinou možnost, než se vzdát. Visela tam, v rozkoši a bolesti, agónii a extázi, s jedinou možností – poslechnout ho... a přesně v ten okamžik se začala poprvé svírat.

Měl ruku jak ve svěráku, v prstech cítil, co se v ní děje. Nehýbal se, nechal ji, ať se o jeho ruku dělá, jak nejlépe umí… když skončila, poklesla v poutech a zůstala na konci řetězu viset jako zpocená hadrová panenka.

Ani teď se nepohnul, udržoval ji na místě. Postupně se uvolnila, uvolnilo se i sevření jejího lůna. Nehýbal rukou,a jak se okolní svaly uvolňovaly, začala do ní jeho ruka pronikat ještě hlouběji… jako by se jí propadala do břicha. Dokázala se na něj podívat jen koutkem oka a v tom pohledu byla otázka: co se to děje, myslela jsem, že už to bylo všechno?!… jak moc se toho ještě musela naučit.

O něco pohnul prsty, sotva pohnul špičkami. Zdálo se, že předtím necítila, že je tam má, protože ten drobný pohyb jí jakoby prohnal tělem elektrický výboj. Vytřeštila oči, zjevně netušila, jak hluboko v ní je… nato se všechny její břišní svaly stáhly, stáhly se i zádové svaly a pánevní… její tělo se ho snažilo vytlačit, nebo alespoň nepustit dál… a jediným způsobem, jak toho dosáhnout, bylo nepovolovat, když se jí gravitace snažila na jeho ruku narazit jako na kůl… jenže gravitace se neunaví.

Tlačila vší silou, dokonce se jí podařilo se mírně pootáčet, ale ty pohyby mu ještě pomáhaly. Jak tlačila a otáčela se, dráždil jí konečky prstů spoustu nervových zakončení… začala se znovu svírat s ještě větší silou než poprvé.

Pulsovala, sténala, házela sebou a kňučela,dokud se znovu neunavila natolik, až znehybněla. Když skončila, seděl u ní bez hnutí, jako dřív, a jen napnul prsty, aby jí uvnitř znovu pošimral.

Pevně spoutaná, zavěšená pod stropem, mezi bolestí ve vlasech a nekončícím tlakem v jejích útrobách to nemohla zarazit. Byla příliš vyčerpaná, než aby mohla promluvit, a když se začala svírat potřetí, zmohla se jen na dlouhé, temné zavytí, při kterém zavřela oči a naprosto se tomu poddala. Nemohla odporovat, mohla se jen znovu a znovu dělat, dokud se nad ní neslituje a nedá ruku pryč nebo dokud neomdlí… přelilo se to přes ni jako vlna, úplně se ztratila, byla ve vytržení, a tak na konci řetězu začal její třetí orgasmus.

Když se přestávala zmítat, naznačil hostiteli, aby mu přinesl deku a sklenici vody. Dívka byla úplně mimo, nemohla mluvit, nemohla myslet. Co nejšetrněji se z ní stáhl, snaže se nepodráždit jí odřené pysky. Pak jí rychle odpoutal kotníky a spustil ji na podlahu. Jednou rukou jí objal kolem pasu, druhou rozepnul karabinu, která jí poutala ruce k řetězu a rychle ji napůl donesl, napůl s ní došel k matraci v druhém rohu mučírny.

Zabalil ji do deky. Teplo, bezpečí a soukromí se pro ni prolínaly. Deka nahradila tvrdou slupku, kterou se normálně bránila světu, a která teď neexistovala. Kterou teď nemohla najít, a chvíli potrvá, než si ji znovu oblékne.

Tulila se k němu jako malé vystrašené dítě… bála se příšer, které ožily v její mysli a hrozily, že jí pohltí. Odhalil v ní něco, z čeho jí do morku kosti mrazilo a potřebovala čas celý zážitek vstřebat. Teprve pak bude moci vstát.

Poté, co hostitel donesl vodu, všiml si muž několika lidí, kteří se snažili přiblížit k jejich improvizovanému útočišti. Zadíval se na ně tak, že couvli – později se jim za to musel omluvit. Ale ve skutečnosti šlo o jediné – věřila, že jí dokáže dovést až sem, věřila jemu, ne jim. Teď potřebovala láskyplnou péči, někoho, kdo by jí chránil a dovolil jí zapomenout na svět kolem, držel jí v náručí,zatímco se bude snažit pochopit, co o sobě zjistila, a zkusí si vzpomenout, jak se postavit na vlastní nohy. Srkla si vody a opět se k němu přivinula. Utěšoval ji, znovu a znovu, tak jemně, jak dokázal, jí opakoval, že je v bezpečí… že od ní všechny udrží v bezpečné vzdálenosti, že jí nenechá někým vyrušit… že u něj může zůstat, stulená v klíně, jak dlouho bude chtít.

Za chvíli se utišila a jen se k němu tiskla, zatímco ji něžně houpal v náručí. O pár minut později si všiml, že začala dýchat pravidelně, zhluboka. Neuvolnil se jen její dech… uvolnila se celá, sklenice vody jí vypadla a rozlila se. Spala, usnula mu v náručí vyčerpáním.

Shlížel na ni, na její nádhernou tvář, a odpřísáhl si, že jí nikdo a nic ze spánku nesmí vyrušit. Nevěděl, jak dlouho bude spát… mohla spát deset minut nebo deset hodin… ale on tu zůstane, bez hnutí, bude jí držet, dokud jí to bude příjemné.

Nežili spolu, neměli k sobě žádné závazky. Sdíleli ale něco, co nesdíleli snad s nikým jiným. Vzniklo tak mezi nimi přátelství a blízkost, kterou by jim mohlo závidět mnoho manželství, pokud by vůbec tušila, že je něco takového možné. Součástí jejich přátelství byla důvěra, důvěra, jakou dřív k nikomu jinému necítil… důvěra, kterou byl odhodlán bránit do krajnosti.

Šlo o to, že mu nejen věřila, že jí ovládne železnou vůlí a ocelovou rukou… věřila mu, že se o ní postará a dá jí pocítit své zlaté srdce. Věřila, že vyřeší věci, které sama řešit nemůže, že na ni dohlédne a bude tu pro ni, když se o sebe nebude moci postarat sama.

Poctila ho tím, že jí jistým způsobem pomohl na svět. Právě proto... i když věděl, že mu nepatří… si alespoň na chvíli pomyslel, že… je jeho dítětem.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče