Londýn očima L

Autor: (c)2001 moje L

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Následující text je pohledem L na naší návštěvu Londýna ve dnech 03.02. - 06.02.2001.Ačkoli já svou reportáž nazval Londýn, jak jsme ho viděli, píšu v ní o plánování a pozadí akcí, které jsme navštívili, ze svého pohledu, zatímco L v následujícím textu píše "dělali jsme", "šli jsme" a přitom do textu dává mnohem víc ze svých pocitů. Reportáž psala primárně pro mě, chtěl jsem vědět, co se jí líbilo a co ne, a překvapilo mě, jak se rozepsala, a jak přesně se shoduje s mým popisem, i když jsme oba vynechali spousty detailů (to by reportáže byly pětkrát delší) a i když moji reportáž četla až poté, co jsem její začal přepisovat do počítače.... Jo, musím se zmínit o tom, že slovo "čaj" v dalším textu si musíte nahradit slovem "sex" a že L "mimo kameru" prohlásila: "jaké 'nechala si udělat', v té kleci jsem byla půlku času nahoře!" :-)

Londýn mýma očima

Pátek, první v měsíci únoru, něco krátce po čtvrté. Nasedáme do autobusu směr Praha. Stále nemohu uvěřit, že se vydáváme na cestu. Oba jsme natěšení, plánujeme, kam se v Londýně podíváme. Nahlas si předčítáme průvodce, i když asi oba v duchu přemýšlíme nad pozvánkami do dvou SM klubů: jaképak to asi bude?

Za tři hodinky se autobus pozvolna dokodrcal do Prahy. Vylézáme a zvolna se zkoušíme rozhýbat. Přepočítáváme zavazadla a vyrážíme k metru. Vydáváme se do centra. Na chrupání je ještě brzy, a tak volíme večerní procházku centrem Prahy. V Tomíkově kapse si neseme dofocený kinofilm s trochu choulostivými obrázky. Zvažujeme, kde ho necháme vyvolat. Oba jsme chtiví obrázků. Zkoušíme bývalý OD Máj; máme štěstí. Za hodinu budou. Brouzdáme obchoďákem i v jeho okolí. Obloha je už úplně černá, ale bez mráčku, trochu mrzne. Potkáváme spousty lidí, většina z nich míří na Václavské náměstí. Za chvíli odněkud zaslechneme, že je tam demonstrace. Až si vyzvedneme fotky, podíváme se tam; rozhodujeme se okamžitě. U stánku si dáváme kuřecí řízek v housce - naši oblíbenou pražskou večeři - a kafíčko. Pozorujeme cvrkot a je nám skvěle prázdninově.

Vyzvedáváme fotky a kupodivu v nich nelistujeme hned vedle minilabu. Až na pokoji - říkáme si. Vydáváme se směrem na Můstek. Kolečka kufru kvílivě skřípou, nějak se jim nelíbí pražská dlažba. Když dojdeme na Václavák, zjišťujeme, že „demoška“ už skončila. Vsedáme na metro, vydávajíce se hledat hotel, který má stát poblíž Ruzyně. Avšak ouha! Jaké bylo naše zděšení, když jsme po vystoupení z autobusu zjistili, že hotel stojí v jiné ulici! Vůbec jsme netušili, jak daleko může být. Dorazili jsme k nejbližším vilkám, rozhodnuti se zeptat. Čtvrť je ztichlá, lidé buď spí, nebo se dívají na televizi. Zvoníme u prvního domku, nikdo neotvírá. Vydáváme se o několik uliček dál, zvoníme znovu. Tentokrát máme štěstí - paní se dokonale vyzná. Hotel leží asi 2 km odsud, je to jen přes pole, a tak nám radí zkratku. Vydáváme se cestou necestou. V duchu obdivuji Toma. Zápolí s kufrem, jistě má 20 kilo, a hrdinně šlape. Po chvíli bloudění narážíme na správnou cestu a skutečně přicházíme k hotelu. Spát se nám ještě nechce, navíc je v pokoji spousta krásných trámů k zavěšování a upevňování těl přímo vyzávajících. A tak T neváhá a po chvíli přehrabování se v kufru vytahuje lano. Zkušeně na něm v mžiku vykouzlí tři uzly a ováže mě diamantovým postrojem. Zálibně si mě prohlíží. „Je to moc volný,“ prohlásí. Než se stihnu začít bát, prostrčí mi nohy pod špagáty k zadku. No, to je teda síla, pomyslím si. Špagáty příjemně řežou, skoro ani dýchat nemůžu. Otáčí mě ze strany na stranu, zjevně spokojen se svým dílem. Vytahuje foťák, párkrát cvakne spouští. Ví, že si sama sebe ráda prohlížím zvnějšku. Ptá se mě, jestli chci viset. Moc nedůvěřuji trámům, a taky vím, že v tak pevném postroji by to nesnesitelně bolelo. Vrtím hlavou. Natahuje špagát mezi trámy, kleká mě, přivazuje mi obě ruce nahoru, oči mi přikrývá páskou. Propadám se do tmy, přestávám existovat. Vnímám jen jeho dotyky, začínám se třást. Nejdřív vevnitř, neznatelně, pak se třas zvolna šíří a vystupuje ven - tu na noze, tu na rukou. Drkotají mi zuby. Začíná si se mnou pohazovat. Jsem dokonale příjemně zmatená. Po chvíli končíme, špagáty docela řežou. Něžně mě odvazuje a chystáme se do hajan. Musíme být na letišti v šest, a tak je nejvyšší čas.

Ráno nás vytáhla rozespalá recepční přesně ve stanovenou hodinu. Rychle jsme zabalili rozhrabaný kufr a vyrazili před hotel. Na letiště nás místo domluveného taxíku hodil její přítel - ochotně a sám se bezplatně nabídl - jak milá a nečekaná služba v Čechách.

Let, až na malé zpoždění, zaviněné chemickým ošetřením letadla proti námraze, probíhal naprosto pohodově. Vidět sice nic nebylo, byly příliš husté mraky v několika vrstvách. Když jsme se nad ně vyhoupli, přímo jsme se koupali ve slunečních paprscích. Po necelých dvou hodinách jsme přistáli v Londýně. Uvítalo nás nečekaně jarní počasí. Bezmála 10 stupňů Celsia a polojasno. Jak příjemná a hřejivá změna oproti pošmourným a zasněženým Čechám.

Překvapivě bez otázek jsme zdolali imigrační úředníky a vydali jsme se poznávat Londýn. Vlak do centra jsme našli poměrně snadno, za chvíli se před námi míhala zelená rovinatá krajina s cihlovými domy. Tady se ale musí skvěle jezdit na koni, pomysleli jsme si. Za půl hodiny nás vlak vyklopil na stanici metra.

Přesedli jsme a směřovali dál do centra. Překvapila mě rozlehlost a velikost londýnského metra. Hotové bludiště několikráte se dělících a spojujících tras, co stanice, to křižovatka. Všechno pečlivě popsané a označené. Na každém kroku byl patrný vnitřní řád - vlaky měly krátké intervaly a ani jeden z nich nebyl počmárán graffiti. Stropy byly nízké, chodby dlouhé, téměř všechno, kromě nejnovějších stanic, bylo pokryto úzkými béžovými kachlíky.

Díky všudypřítomným plánům a šipkám se nám nepodařilo zabloudit. Brzy jsme stanuli v centru nejcentrovatějším - přímo pod londýnským kolem. Zamířili jsme k předem vybranému hotelu, kde však pro nás, vzhledem k časné hodině - bylo něco po desáté - ještě neměli pokoj. Využili jsme možnosti odložit si kufr v hotelové úschovně a vyrazili jsme poznávat velkoměsto.

Naše první kroky vedly k Temži a Parlamentu. Obcházela jsem ho s pootevřenou pusou a vytřeštěnými zraky. Pánečku, to byla nádhera! Centimetr za centimetrem nabitý skvostnými kamennými detaily. Nemohla jsem se vynadívat. Škoda jen, že Parlament nezasedal, a tak se nedalo jít do vnitřních prostor. Přešli jsme ulici, nechali se zlákat na prohlídku Westminsterského opatství. Skvostné, nádherné, úžasné! Tak překrásné gotické klenby jsem ještě neviděla. Kam se oko podívalo, vše překypovalo mistrovským kumštem. Během prvních pěti minut jsme měli mozky dočista přesycené novými dojmy a tak jsme se nechali jen tak dál unášet krásou, obdivovali, obdivovali a obdivovali.

Ven jsme vylezli dočista zmoženi gotikou. Usoudili jsme, že bude nejlepší se ještě trochu projít. Pak jsme zamířili k hotelu, kde jsme plánovali se ještě před nocí v klubu řádně prochrupnout. Napustili jsme si vanu horké vody a relaxovali. Myslela jsem si, že nás vana spolehlivě uspí. Místo toho nás však spíše probudila. Vylezli jsme jako znovuzrození. Únava byla ta tam a my popíjeli odpolední čaj a kávu, plánujíce další vycházku. Na pokoj jsme dorazili krátce po deváté, bohatší o spoustu nových zážitků a s přeplněnými bříšky. Protože jsme své nohy nikterak nešetřili a ve snaze spatřit co nejvíce jsme se posouvali téměř výhradně pěšky, začaly se ozývat první otlaky a puchýře. A tak jsme znovu hupsli do vany. Věděli jsme, že do anglických klubů se brzy nechodí, byli jsme předem varování e-mailem, a tudíž jsme měli spoustu času. Ostatně věci jsme měli sbaleny již z domova ve zvláštní tašce. Dodnes se divím, že nás s jejím obsahem pustili za hranice.

V deset hodin jsme vyrazili. Klub byl naštěstí ve středu města, jen dvě stanice metrem od hotelu. Vylezli jsme v blízkosti naší ulice a pomalu jsme jí procházeli, hledajíce naše číslo. Začalo drobně mrholit. Čísla rostla a my napjatě vyhlíželi. Jakpak asi bude klub vypadat? Poznáme ho? Pustí nás dovnitř? Jaképak to asi bude? Rostlo napětí a s ním i naše zvědavost.

Konečně jsme našli číslo z pozvánky - vešli jsme do dveří, zařadili se za předchozí příchozí, kteří zrovna hlásili dívce u vchodu svá jména. Každý z hostů musel být na listině pozvaných a musel doložit svou totožnost. Mírně ve mně zatrnulo; pustí nás vůbec dovnitř? Pustili. Vystoupali jsme do patra, usadili se ke stolku, začali se rozhlížet po místnosti, která byla tak způli zaplněna lidmi. Pohled naskýtající se naším očím byl prazvláštní, bizarní. Všichni, co tu s námi seděli, či postávali, byli naprosto rozkošní. Každý byl oblečen do toho, co mu dělalo dobře - viděli jsme spousty kůže, gumy, latexu, doplněných ostny, řetězy, řetízky, kroužky, kusy brnění. Byly tu postroje, boty na vysokých podpatcích, korzety, ale i skutečný majordomus v průsvitné černé říze či dokonalý středoškolský učitel doprovázený rákoskou a půvabnou studentkou.

Zarazilo mě, jak jsou všichni přátelští a přirození. Tvořily se malé hloučky, sedělo se, pilo, a povídalo. Nikdo hloupě necivěl, nikdo nikoho neodsuzoval, všichni byli skvěle naladěni. Zábava byla naprosto neřízená, každý dělal to, co chtěl, tak, jak dovedl. To, že jsem bezprostředně po dosednutí na židli uslyšela zasvištění rákosky, mě vůbec nepřekvapilo, přesně tohle byla ta nejlepší třešnička na lahodně chutnajícím dortu.

Klub byl docela malý - skládal se ze tří místností (určených k hrátkám), chodby se schody, záchodů, šatny a předsíňky. Byl docela dobře vybaven. V nejmenší místnosti, jakémsi séparé za rohem, byla umístěna obrovská postel (jak jinak, než s červeným přehozem), u stěn byly dvě lavice, na kamenné zdi veliké zrcadlo a svícen se svíčkou. Druhá místnost prvního patra byla daleko větší. Vcházelo se do ní po schodech okolo záchodů a malého baru. Místnost byla obdélníková - hned za barem byl na jedné straně výklenek se dvěma lavicemi, nad kterými se tyčila v patře dvojpostel. Následovalo několik stolečků (asi tři), dřevěný kříž s úvazky na ruce a na nohy, za ním veliké dřevěné otáčející se kolo s oky na bondáž, kousek dál, téměř ve středu místnost, stála koza, v rohu kovový rám a mohutná, vysoko u stropu pověšená kočka s mnoha řetězy, opět pár stolečků. Z druhé strany navazoval na bar kout s velikým promítacím plátnem (celý večer běžely pornofilmy, ponyfilm a SM film - i když na ně nikdo nekoukal), a křížem.

Hned na první pohled bylo jasné, že tenhle klub je akční. Pár, který přišel hned po nás, a zašoupnul tašku pod vedlejší stolek, ani nedosednul, hrnul se hned ke kříži. V mžiku byla jeho něžnější polovička připoutána, opatřena gumovým nafukovacím roubíkem, potom bylo slyšet plesknutí gumové plácačky. Naproti nám seděly dvě dominy v latexu, povídaly si, u nohou jim způsobně klečel otrok v postroji. U kola mučila další domina v rozkošném koženém korzetu docela pěknou transku. Okolo se procházeli ostatní účastníci, úplně v tichosti postáli, podívali se, šli zas dál. Nikdo nic nekomentoval, netrousil pochvalné či jedovaté poznámky, nebyl slyšet pískot ani chichotání. Ze vzduchu jsem cítila jediné - spoluúčast na jedné veliké radosti; sváteční náladu. Všechno bylo tak přirozené, že se člověk necítil být svázán žádnými pravidly, nechal se unášet, užíval si každičkou buňkou svého těla. Najednou jsem zbystřila sluch - všimla jsem si zacinkání v mé blízkosti. T se přehrabuje v tašce! Copak tam asi hledá? Brzy mi to bylo jasné - špagát. Jedním mi spoutal ruce v zápěstí k sobě, druhým nohy k židli. Oba konce spolu svázal pod stolkem. Začínalo to být zajímavé. Otočil mě ode zdi směrem k ostatním. Cítila jsem, jak pozvolna všichni lidé ustupují do pozadí, jejich hovor i vzdechy, zvuky, které vyluzovaly různé trestací nástroje - všechno se rozplizlo v jednolitý tichý šum. Seděla jsem mezi nimi, s nimi, a zároveň úplně jinde. Jako by mě od nich dělila tlustá skleněná zeď. T mi pod ruce rozložil černý igelitový pytel, na stole se objevila svíčka a sirky. Celá jsem se rozklepala. Bylo to zvláštní, zažívat příjemné pálení vosku mezi tolika lidmi. Dost mě to vzrušovalo, byla jsem v transu, vystavena pohledům jsem si začala užívat první kapky dopadající na mé ruce. Pak další a další, propadala jsem se do svých pocitů. Neviděla a neslyšela jsem. Trvalo to asi pár minut, než T sfouknul svíčku a začal mi pečlivě skalpelem odškrabávat vosk z kůže. Potom mi uvolnil ruce od stolu, vyklepal vosk do koše. Zvolna jsem se probouzela.

Otrok sedící u nohou domin byl už připoután ke koze, potichu, s oddaným pohledem, sklízel rány plácačkou a důtkami. Pár vedle nás se během naší „scénky“ switchnul. Nyní stál u kříže on, na obličeji nasazenou plynovou masku, poplácáván zvláštní plácačkou s úzkými dřevěnými špachtlemi.

Chvíli jsme seděli, T objednal víno, pozorovali jsme cvrkot. Pak odběhl sehnat známého majitele klubu, který nás pozval. Po několika minutách se vrátil. Povídali jsme si, T všem přinesl pivo. Po chvíli nám byla představena přítelkyně našeho hostitele - sličné blonďaté TVčko. Prohodili jsme spolu několik vět v německém jazyce, pak oba odkvačili. Ještě chvíli jsme jen tak seděli.

T se naklonil nade mě. „Polož to pivo.“ Okamžitě jsem poslechla. Přitáhl si mě za kovové očko na obojku. „Ke kříži!“ zavelel. Přivázal mi ruce a nohy. Vyhrnul sukni. Pak začaly dopadat první rány lehkými koženými důtkami. Okamžitě jsem se propadla, zdálky jsem slyšela, jak křičím. Zároveň jsem o tom pochybovala - jsem to vůbec já? Jsem, nejsem. Vzápětí jsem nad tím vším mávla v duchu rukou a přestala jsem přemýšlet. Zadek mě příjemně pálil, povzbuzován dalšími a dalšími ranami. Krátká pauza. První rána, zařvala jsem. T zvolil silnější a přilnavější nástroj - provazové důtky s uzlíky na konci. Chvěla jsem se po celém těle, ruce a nohy si dělaly co chtěly, čelem jsem se opírala o kříž, který příjemně chladil. Začínala jsem se potit, celé tělo mě zaplavovaly vlny příjemné bolesti. Než jedna odezněla, vynořila se nová, pak další... Najednou vše ustalo. T mě něžně pohladil po půlkách, odvázal mě. Klekla jsem, abych mu políbila botu. Byla jsem nevýslovně štastná a vděčná za vše, co mi umožnil prožít. Chvíli počkal, až hladina adrenalinu opadne. Posadili jsme se, už jen na jednu židli. Na tu druhou si zatím usedla půvabná blond lvice s otrokem, který se s velikým potěšením věnoval jejím krásným vysokým botkám. Povídali jsme, popíjeli a pozorovali. Za okamžik jsme se vydali na prohlídku dolní místnosti. Všimli jsme si v ní několika stolků k sezení, jedné právě obsazené kozy, houslí a kovového rámu. Spodní místnost měla tak trochu diskotékové osvětlení, hrála v ní tlumená hudba. Chvíli jsme v ní postáli a vrátili se opět nahoru. Okolo čtvrté hodiny, zcela zmoženi přehršlí nádherných zážitků, jsme se vydali zpátky na hotel. Pěšky, chladnější vzduch mě trochu probudil, přesto jsem ale celou cestu doslova proklopýtala, pohroužena do svého krásně bolestného a neuvěřitelného snu. A nebýt malých kulatých modřinek na pravém stehně, myslím si dodnes, že se mi vše jen zdálo.

Zapluli jsme do postele a spali jako když nás do Temže hodí. T vstával druhý den ráno už v devět, vydal se hledat internetovou kavárnu, aby zjistil místo konání bazaru deviantních pomůcek a oblečení. Já jsem ještě dochrupávala. Přišel asi za hodinku s dobrou zprávou.

Po skvělé kávě jsme vyrazili opět do ulic. Nejprve jsme zatočili za roh do skvělého bufíku na snídani. Jelikož bylo brzo - bazar začínal až po jedenácté - šli jsme se ještě projít. Vyrazili jsme přes Trafalgarské náměstí na Soho. Podařilo se nám objevit čínskou čtvrť plnou vůní a maličkých obchůdků lemovanou ze tří stran branami ve tvaru pagody. Zapluli jsme do čínské samoobsluhy, kde nás zlákala plechovka kokosového mléka. Došli jsme až k nejbližší stanici metra. Byl nejvyšší čas vyrazit směr bazar. Byl od nás vzdálený jen kousek, ale po dni a půl chození v ulicích už nás docela pobolívaly nohy, a tak jsme rádi využili příležitost se svézt.

Byla jsem překvapená, když mě T hned po výlezu z metra vedl okolo muzea vězeňství do jakéhosi podivného tunelu. Vypadalo to jako staré opuštěné nádraží. Na jeho konci byly otevřené dveře, z nichž vycházela spousta mladých lidí, zjevně účastníci nějaké noční akce, která se protáhla až do dopoledních hodin.Nedali jsme se zmást. Kudy ostatní vycházeli ven, my mířili dovnitř. Připadala jsem si jako v krytu. Spleť chodeb s různými místnostmi. Ze dvou posledních místností pořadatelé vyhazovali účastníky noční párty. Zamířili jsme tedy opačným směrem. V další místnosti jsme objevili spoustu stolečků s různými bdsm pomůckami - důtky a důtečky všech barev a velikostí z kůže či s gumovými prameny, bičíky, obojky, okovy, postroje byly prostřídány nabídkou oblečení - od rozličných šatů pro TVčka přes divadelní kostýmy či korálkové spodní prádlo břišních tanečnic, k vidění byly kožené kombinézy, kalhoty, bundy, korzety - totéž i v gumě, latexu a PVC. Vidět bylo téměř vše...Pomalu jsme všechny místnosti dvakrát prošli, pozorně se rozhlíželi a nechali se inspirovat. Potom jsme zamířili ven. Dojeli jsme zpět do centra. Loudavě jsme se vydali přes Tower Bridge k Toweru. Odtud jsme se, značně zmoženi procházkou, vydali zpět do hotelu, těšíce se na vanu plnou horké vody. Ačkoli jsme byli přesvědčeni, že tentokráte usneme, nepodařilo se. A tak jsme se znovu vydali ven. Jelikož nás už nenapadal vhodný cíl k procházce ve vnitřním městě - taky jsme se chtěli trošku povozit a vyzkoušet jízdu a spolehlivost londýnských autobusů a vlaků (na odpoledne i následující den byla hlášena stávka metra) - rozhodli jsme se vyrazit kousek dál, do Greenwiche.

Pevně jsem doufala, že tentokráte alespoň trochu zabloudíme. Hrozně ráda se totiž na neznámých místech ztrácím a hledám. Nepodařilo se. Soukromým rychlovlakem jsme dojeli až na místo. Drobně mžilo.

Procházeli jsme se uličkami předměstí a připadali si jako na vesnici. Lidé byli příjemní, usměvaví. Na rozdíl od Čechů nikam nespěchali, užívali si časného nedělního odpoledne, ať už v četných hospůdkách nad jídlem, či jen šálkem čaje, nebo jen tak na procházce v parku. V jedné z uliček se nám podařilo objevit místní tržiště a zvědavě jsme okukovali, co se tu nabízí. Čaj, svíčky, sošky, povlaky na polštáře, polodrahokamy, vonné tyčinky, drobnosti z Orientu, keramika, hračky, drobnosti z barevného i bílého skla...

Konečně jsme dorazili až k parku, prošli jím k hvězdárně. Postáli jsme v blízkosti nultého poledníku, pořídili dokumentační fotky, obdivovali rozlehlou budovu námořního muzea i námořní akademie a vydali se šnečím tempem k nábřeží. Tam jsme si ještě prohlédli plachetnici dovážející před několika sty lety čaj a jiné přepychové zboží z Orientu. Zmoženi jsme nastoupili zpět do expresu, který nás odvezl zpět k hotelu. Složili jsme otlačené nohy, kam jinam, než do vany. Jelikož jsme byli opravdu uondaní, usnuli jsme.Přesně v šest nás probudil budík. Byl nejvyšší čas začít se připravovat na další akci. Metro nejezdilo, autobus jsme měli sice dopředu vybraný, bylo však nutné počítat s menším zpožděním. Zatímco v sobotu večer začíná život v londýnských klubech až těsně před půlnocí a trvá do časných ranných hodin, v neděli je tomu jinak. Začíná se již v osm a končí se o půlnoci.

K našemu překvapení námi vybraný autobus nejen zastavil na zastávce, ale zhruba po půlhodině jízdy nás dovezl přímo až ke klubu. Zjistili jsme si poslední předpůlnoční spoj, zpátky by se přece jen špatně šlapalo. Klub jsme našli poměrně snadno. Byli jsme jedni z prvních návštěvníků. Zaregistrovali jsme se, zaplatili poplatek a obdrželi členskou kartu. Klub se, opět jako ten předchozí, skládal z několika místností. Už na první pohled bylo však zřejmé, že je daleko menší a hůře vybavený. Nebyl to totiž klub zaměřený výlučně na SM, jednalo se spíše o swingers klub, který pravidelně jednou týdně pořádal večery s dominou. Podobně jako v minulém klubu i zde bylo nutno přijít patřičně oblečení - latex, PVC, kůže či postroj, nebo snad uniforma - vše bylo vyhovující.

Usadili jsme se ke stolečku a usrkávali pivo. Dost brzo naši pozornost upoutal človíček s podvázanými koulemi a jehlicí v penisu. Docela nevěřícně jsem zírala. Inu, jsou mezi námi i opravdoví masochisté. V druhé polovině místnosti se zvesela bavily dvě dominantní dámy. Přicházely za nimi povětšinou pánové, aby se v mžiku ocitli u kříže či na koze a mohli si vychutnat připoutání a následný výprask. Ani nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem přikázala T, ať poslušně sedí. Rozepla jsem mu trikot a začala ho kousat, škrábat a štípat. Zakázala jsem mu pohnout se a přejížděla mu ostrými nehty po napjatých rukách, nohách, i obnažených bradavkách. Obzvláště se mi líbilo mu syčet do ucha a kousat ho do obličeje. Držel se skvěle, ani malíčkem se nepohnul.

Měl smůlu, začínalo se mi to líbit. Rozhodla jsem se „trápit“ ho dál. Zpod lavice jsem vylovila tašku, vytáhla z ní svíčku a sirky. Zapálila jsem ji. Chvilku jsem počkala. Okolo knotu se vytvořilo jezírko teplého vosku. „Polož ruce dlaní nahoru!“ Poslechl. Vzápětí mu po pravičce stékal pramínek vosku. A další... Opět žádná reakce, jen tlumené vzdychání. Sfoukla jsem svíčku, vylovila bičík a lechtátko. Chvíli jsem hladila, pak švihala. Vnitřní strany stehen brzy krásně zrůžověly. Nastal ten správný čas pro další kolo škrábání a kousání. Tentokráte několikrát zasyčel. Trochu jsme zvolnili, na stolečku před námi se objevil sýr a loupáky. Nechala jsem se nakrmit a užívala si něžné pozornosti. Vzala jsem T za očko za obojku a šli jsme se projít.V zadní, maličké místnosti, civělo pár lidí na pornofilm, v přední části další místnosti jedna domina poplácávala v rozkroku asiatského subíka. Řval na celé kolo, přestože rány byly celkem mírné. Druhá zatím vyplácela onoho pána s jehlicí. Nejprve gumovou plácačkou, pak těžkými koženými důtkami. Ani nemuknul, partyzán. Přestože měl zadek celé jedno veliké krví se barvící jelito. Potom byl posazen a hlazen v rozkroku rukavicí s hřebíčky.

V zadní místnosti se diskutovalo. Sedli jsme si zpět na svá místa. Poslala jsem T pro druhé pivo. Trošku ulil na stůl. Vysloužil si pár pohlavků, několik kousanců a poškrábání. Vyslala jsem ho, aby našel majitele klubu, kterému jsme vezli dva kartóny jeho oblíbených cigaret. Chvíli si povídali. Začínalo se připozdívat, bylo téměř jedenáct hodin. Když jsme osaměli, všimli jsme si, že si pár sedící vedle nás docela pěkně hraje s botkami a nožkami. Někteří přítomní začali odcházet. Ještě jednou jsme obešli klub. Kromě jedné subinky, zrovna vyplácené, a párku slečen mírně se olizujících v boxu, se nikde nic nedělo. Přikázala jsem T, aby mi rozvázal boty. Chvilku se s nimi mazlil. Byl zjevně potěšen. Začali jsme se převlékat a těsně před půlnocí jsme vyrazili na zpáteční cestu.

Náš pobyt se pomalu nachyloval ke konci. Následující dopoledne jsme podnikli dlouhou procházku Hyde parkem ke Kensingtonskému paláci. Obdivovali jsme širokou pískovou cestu táhnoucí se po jedné straně parku, která byla určena pro jezdce na koních. Pánečku, to by byla dráha pro pony hrátky! Měli jsme štěstí a zahlédli jsme výcvik královských stráží na koních. Prohlédli jsme si Albert Hall a zvolna mířili ke stanici metra, od níž jsme měli v plánu nechat se dovést autobusem zpět. Cestou jsme se nechali zlákat ke koupi pohledů. Přestože jsme čekali na zastávce zhruba půl hodiny, náš autobus ne a ne přijet. Zřejmě uvízl někde v zácpě. Bylo těsně po poledni a autobusová doprava byla již zřejmě ochromena stávkou metra. Opět jsme šlapali pěšky. Vpřed nás hnala vidina horké koupele a čaje.

Samozřejmě, že nás procházka v okolí dráhy pro koně inspirovala k dalším „nepravostem“. Litovala jsem, že jsem nechala ohlávku a koňský ocas doma, ale jen na chvilku. Pak jsem dostala nápad. Z kusu špagátu jsem T vykouzlila na hlavě provazovou ohlávku. Chvíli se bránil, ale pak se nechal vyfotit. Jezdilo se napříč pokojem, krokem, pak klusem. Koníček dostal pásku přes oči. Vodila jsem ho pokojem. Poslušně mě následoval tak dlouho, dokud si nevysloužil sladkou odměnu.

Blížil se podvečer a my jsme si prohlédli Dalího výstavu (byla úžasná). Vyšlápli jsme si na poslední vycházku na Strand, do čínské čtvrti, kde jsme si dali bezvadnou „pravou“ čínu, přes Soho k Trafalgarskému náměstí. Uléhali jsme zmoženi, ale plni krásných zážitků, a tak nám ani nevadilo, že naše dovolená končí. Zítra už nás odveze letadlo zpátky domů. Tak ahoj, Londýne, a zas někdy na viděnou!

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče