Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text poskytnutý autorkou pro zveřejnění na tomto webu nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Autor má email, který není určen k veřejnému publikování. Jako vždy můžete psát na kontaktní adresu uvedenou na vstupní stránce tohoto webu.

Společný víkend Macovýma očima

Souvislosti této reportáže viz dokument o pořádání akčních srazů, část z konce záři. Ačkoli se mi reportáž zdá zbytečně pesimistická, ačkoli nevím o tolika důvodech pro smrtící ironii (proč je o tolik pesimističtější než Lailin pohled?) a řadu věcí se stala jinak (jak píšu jinde, s L se rozhodně nevídám přes ulici:-) a ani tentokrát tomu tak nebylo), nevyužiji své poslední slovo :-) a nechám reportáž bez svých podoteků. Tom Pozn. z budoucnosti - ač oba kandaulisté, oba jsme si při realizaci toho snu zažili své. Já s L o rok-dva později. Ty hořké pocity znám.

Nejdřív se musím v paměti vrátit o celé dva roky -možná déle- do minulosti, kdy jsem poprvé přijel na pozvání Toma do města N. Bylo to tehdy období nadšeného seznamování a otevřené komunikace, období objevování nových přátel a možností, zkrátka období, které se v dějinách obvykle označuje jako zlaté. U Toma se v té době odehrálo několik malých přátelských posezení, která nečítala dostatečné osazenstvo na to, aby se mohla honosit dnes tak oblíbeným názvem „sraz“. Většinou se těchto víkendových setkání účastnilo šest až deset lidí a náplní těch necelých dvou dnů bylo převážně povídání, diskuse proložené příležitostnou procházkou na zdravém severočeském vzduchu a neoddiskutovatelně půvabné večerní opékání masových výrobků, nám morávákům známých jako špekvuřty.

Vcelku o nic tehdy nešlo, nikdo si na nic nehrál, pokud vím, a všechna setkání proběhla víceméně v pohodě – až na drobné lokální půtky mezi partnery, které jsem se svojí tehdejší parnerkou obstarával převážně já.

S lidmi, kteří mi byli sympatičtí, jsem zůstával ve styku přes internet, ale každé přátelství na vzdálenost větší než je cesta do hospody postupně ustupuje do občasných kontaktů. Uplynul rok a kontakt se ztratil úplně. Věděl jsem, že Tom již dříve přerušil spolupráci se serverem bdsm.cz, a jeho styky s internetovou „bandou úchyláků“ se omezily na vzácné telefonáty a výměnu mailů s úzkým okruhem jedinců.

Uplynul další rok, během kterého jsem stihl opustit internet a vymizet z povědomí, nakrátko se vrátit, vycestovat za hranice naší malé a omezené zemičky, následující týdny obdivovat skvělé zázemí kanadských „kolegů ve zbrani“, vrátit se zpět, zkonzumovat hned dvě hořké pilulky v podobě rozchodu se svojí (tehdejší) partnerkou a závažného lékařského nálezu na plicích (kuřácké ptáče dál dokašle a dřív chcípne), strávit zmíněné, absolvovat (doposud) úspěšnou léčbu v rukou našeho postdiluviálního zdravotnictví, za nepříliš dlouhou dobu najít novou oporu ve svojí současné (doufám že již definitivní) partnerce, přestěhovat se do Prahy, vstoupit do pracovně-výrobního procesu a obnovit své působení online. Slušný výčet, že ano.

S návratem na místo mi velmi blízké –Mageo, někdejší Mamedia- jsem začal pátrat po přátelích, které jsem v dobách svých počátků měl, a kteří z internetu a z „bandy úchyláků“ vymizeli.Jedním z těchto „MIA“ (Missing In Action – Nezvěstný v boji) byl i Tom.Hned po lidech, se kterými se mi podařilo celou tuto hektickou dobu držet kontakt, byl mi asi nejbližší, v té podobě v jaké jsem ho poznal. Proto ihned, jakmile jsem začal obnovovat své kontakty, byl jedním z prvních na mém seznamu.

Jediným vodítkem mi byly jeho internetové stránky a e-mailová adresa.

Vyměnili jsme si pár nezávazných ale milých mailů, ve kterých se naťukla možnost setkání na utrální (jaký je opak od NEutrální?) půdě, respektive všech patrech jeho domku, z nichž mě již dávno zaujala nikoli půda, ale sklepení, vybavené a vyzdobené jeho šikovnými českými pařátky do podoby skromné, ale působivé mučírny.

Jelikož kontakt e-mailem je značně zdlouhavý v dnešní době mobilních telefonů (jejich největší nevýhoda je, že jste -teoreticky- neustále k zastižení), rozhodl jsem se vypátrat jeho telefonní číslo. Nebylo to nijak zvášť obtížné a za necelou půl hodinu jsem se mu (dokonce!) dovolal.

Po několika týdnech domlouvání (to je ta dnešní doba rychlého spojení, viďte) jsme já a L. seděli v autobusu na T.

Tom nás uvítal na nádraží.

Za ty dva roky se vůbec nezměnil. Přivítal nás potřesením ruky. Zbytkem těla nám celé uplynulé hodiny třásl autobus značky K-ROS-, kterému pravděpodobně ta „A“ někde vypadla a tak jezdil, jak měl ve svém názvu, jakoby měl vyhrát autokrosovou rallye.

Vstrčil nás do přijíždějící misky (nejedná se o nádobu, ale místní přezdívku místního autobusu) s pokyny kde vystoupit a našimi přetěžkými zavazedly (zavazela, zavazadla pitomá) a sám vskočil na svého bujného oře značky SIMSON a odrachotil pryč.

Zmatení, unavení a vytřesení jsme podle pokynů vystoupili na zastávce, kde kromě nás čekala pouze znuděně vyhlížející mladá matka s dítětem, které nás zvědavě pozorovalo skrze dva popelníky.

Znuděné nezúčastnění maminky se však změnilo v živý zájem, když z našeho hovoru odposlechla kam míříme a na koho čekáme. Vyklubala se z ní L, takto Tomova někdejší partnerka na cestě životem a matka jeho dítěte. S L. jsme se uvítali, prohodili něco o mé skleróze a mizerné paměti, zatímco malý Tomův klon, jenž mě nikdy nespatřil, na nás stále koukal a patrně si myslel něco jako „to jsou věci po dvou deci“.

Tom nás z druhé strany silnice přivolal a po mém nezbytném nákupu (vzduch byl až příliš čerstvý a čistý a mým prokouřeným plicím by to mohlo způsobit značné trauma) jsme se vydali k jeho domku.

Odložili jsme se do židlí, Tom nám naservíroval kafe (instatní Czech šmejd, jak říkáme my kafíčkáři) a po rekonvalescenci se nám jal huntovat naše zpohodlnělá těla výstupem po slavném Stairway To Heaven (tak nám to alespoň připadalo).

Vyšlápli jsme, vykulhali a vysípali, nějakých tři sta metrů výškového rozdílu, pro uklidnění protestujích plic jsem se oblažil cigaretou, a jelikož se již připozdívalo a Krakonošovo bylo hned za humny, prchli jsme zpět do útulných nížin. Tom sliboval vynikající řízek v místním pajzlu, a nutno říct že nezklamal.

Poté jsme doputovali do Tomova domku, dali si „něco“ na zahřátí a usadili se v mučírničce k hovoru.

Upřímně řečeno, když píši tuto „reportáž“, mám výhodu posledního psavce, jelikož jsem si mohl přečíst postřehy obou, T. i L. Je tak pro mě snadnější si vzpomenout na konkrétní věci a mohu upřesňovat dojmy z předešlých článků.

Mohu tak pouze podotknout, že ačkoli se mohlo zdát, že všichni víme, co chceme, omezím okruh lidí, kteří věděli, co by chtěli, pouze na Toma a L. Já jsem si prostě užíval pohody a ani ve snu jsem se nezabýval tím, co chci nebo co čekám. Neplánuji, nepřemýšlím dopředu (většinou) a spíše sleduji, užívám si a trochu analyzuji reakce a chování přítomných.

Věci se -jak často říkám- většinou samy nějak vyvrbí.

Tentokrát se vyvrbily tak, že hodinu nato jsme byli opět dole ve sklepě, smontovávali sulku a probírali zapletené postroje.

Bylo to hodně zvláštní, nechat si nasadit ohlávku. Jednak mi kožené řemínky vadily ve výhledu (Tom mi pak mile sdělil, že od toho tam přece jsou) a jednak mi postroj laškovně sklouzával na stranu. Naučil jsem se však udržet jej v poloze víceméně patřičné, načež si ohlávku nechal zapnout i Tom, uchopili jsme kola od sulky a kostru, vypochodovali jak halloweenské procesí před dům, překonali koleje, plot i zrádného psa, který na nás z dálky štěkal a složili sulku dohromady.

Připřáhli jsme se (Tom vzpěračským pásem, já několikrát přeloženým provazem), spořádaně složili ruce na záda a čekali jsme.

Po několika neúspěšných pokusech se L. za Tomovy mohutné instruktáže („My dua ffi dvepneme, ffulka ffe ffkloní a ty budeff moft naffednout..“) vyškrábala do sedadla.

Když jsem vzhlédl, myslel jsem že mě trefí.

Před necelými čtyři hodinami jsme s obtížemi zdolali výstup na Krakonošovo, a zase před námi čněl kopec jak #%&@*% . Navíc se již dávno setmělo, takže jsem se obával o svá ubohá kopýtka, kam zapadnou a jak si je na chabě osvětlené polní cestě omlátím.

Moje obavy se však ukázaly liché.

Kopec jsme vyšlápli v pohodě. Kola sulky přece jen značně zmírnila zátěž a ve dvou jsme L. vytáhli do kopce bez mrknutí oka. Tom, jak správný náruční, vedl spřežení neomylně na místo určení.Tím byl opuštěný betonový ovál, kdysi snad určený k.. bůhvíčemu, dnes útočiště nás, ponnyboys.L. nás relativně volnou procházkou dvakrát provedla okolo a teprve při třetím okruhu trochu přidala na rychlosti. Šlo to relativně lehce.

Sulka, kterou jsme vezli, byla konstruovaná pro jednoho tahouna, a tak to nebylo nejsnadnější, můj přípřah měl snahu mi klouzat na stranu a tak jsem musel táhnout a běžet trochu na stranu, natočený doprava. Díky tomu jsem nás málem všechny protáhl hustými křovinami, jelikož L. neřídila opratěmi, T. ve tmě pravděpodobně sotva mžoural, a já neznal cestu. Nic se nestalo, zašlajfovali jsme včas.Pro jistotu jsme stejně raději vyjeli po cestě do polí. Šikovně jsme se vyhnuli několika hlubokým dírám v asfaltu a uháněli okružní cestou směrem do centra.

Po chvíli jsme to na pokyn od L. otočili a klusali směrem zpátky. Drobným signálem jsme se však dohodli a rozehráli malou etudu nazvanou „Splašení koně aneb jak se držet zuby nehty“.

Uklidnění a trochu unavení jsme se poslušně vraceli stejnou cestou k Tomovu domku. Vypřáhli jsme, rozložili sulku (až se koně naučí sborku a rozborku, to budou klusácké dostihy..) a mířili vstříc sladké vidině teplé vany. Sice jsme se při běhu zahřáli, a před odchodem posilnili své žaludky prckem skotské, ale i tak už bylo relativně chladno.

Musím uznat, že tažení sulky nebylo zdaleka tak namáhavé, jak jsem si představoval, ale ani tolik vzrušující. Nejsem příliš koňský typ, nerad zvedám nohy vysoko, obrok mi nechutná, a po senu mám nadýmání, ale byla to zajímavá zkušenost, a nebudu se jí bránit ani příště.

Vhupsli jsme do teplé vany, otevřeli víno a pokračovali v přerušeném hovoru.

Už nevím přesně, o čem jsme mluvili, vím jen, že nás oba L. dráždila chodidly a seděla na okraji vany. Za chvíli se k nám přimotal i .... Tomův kocour, ale asi proto, že už L. nezbyla žádná noha volná, zase po chvíli odpochodoval pryč.

Po vykoupání na nás trochu padla únava, ale tu jsme statečně překonali a zmizeli všichni tři v ložnici.

I když jediné, po čem jsem v tu chvíli opravdu toužil, byla teplá postel, měkký polštář a skřítek Hajaja, děly se v tu noc věci, ze kterým by i mnohým ateistům naskočila svatá stigmata. Někdy nad čtvrtou ráno jsme konečně spokojeně usnuli, L. obložená námi dvěma jak řízek chlebem a my k ní přitulení jak dvě nemluvňata.

Ráno jsem se probudil do docela pěkné morální a citové kocoviny.

Znáte to... trochu to přepísknete s pitím, k tomu dvě krabičky cigaret s kumpány v hospodě, završíte to prckem na dobrou noc, doma zapijete hořkou kávou a pak to zalomíte v kalhotách a botech přímo na gauč, protože vás vaše polovička z postele vykopne. A jistě také znáte ten zvláštní pocit ráno, když si nedokážete vzpomenout, kam jste dali své klíče, kde se ve vaší kapse vzala šrajtofle vašeho kamaráda, a jak jste se ksakru dohrabali domů, když vaše hlava hrozí explozí při každém pohybu.

Tak nějak tak jsem se cítil na duši.

Tom správně odhadl, že bychom si s L. měli dát kratší nebo spíš delší procházku a popovídat si.

Poté, co jsme dohráli partii šipek, vyjeli jsme všichni tři do města, podívat se jestli je otevřená místní sauna, protože nás napadlo, že bychom mohli další chladný podvečer strávit příjemným vyhříváním v sauně. Tom zavolal L., jestli chce jít taky. Reakce byla pozitivní a mě v té chvíli potěšila.

Bohužel jsem zjistil, že někdy v průběhu našich hrátek se mi cosi stalo s nohou a tak jsem místo chození pajdal jak jednonohá vrána. Ale pajdal jsem tak ještě celý následující týden, takže se nedalo nic dělat, musel jsem si zvyknout. Tom nám ukázal místní památník, který připomínal někdejší ....., a od ní jsme já a L. šli –pajdali- pěšky.

Vyšlápli jsme kopeček k nádhernému kostelu, který mi na první pohled připomněl chrám sv. Petra a Pavla v Brně (ó jaká melancholie zmocnila se duše mé), vstoupili dovnitř a téměř hodinu se nechali oblažovat výborným varhanním koncertem, jehož většinu L. probrečela a já prospal.

Protože však nejen hudbou živ je člověk, napadlo nás navštívit nějakou místní špeluňku a dát si nějakého toho hamajzníka. Přepadli jsme tříhvězdičkový hotel a nechali si naservírovat maso na lávovém grilu.

Musím to pochválit. Žvanec vždycky zvedne náladu, ale když je dobrý – no, co vám mám povídat.

S plným bříškem jsme si v klidu promluvili, a mluvili jsme i pak cestou zpět k plaveckému stadionu, kde už na nás čekali Tom a L.

Saunu jsme si užili už ve velice dobrém rozpoložení, vtipkování a humorů bylo dost a dost.

Kdo nezažil ten nádherný pocit, když stojíte v pěti stupních vnější teploty a stále je vám teplo, z těla se vám hustě paří, můžete si klidně sednout a odpočívat, nepochopí.

Po sauně jsme se pak vydali na drobný nákup, který skončil u nějakého jídla, flašky ginu, toniku a dalších nesmyslností.

Když se nám povedlo nacpat nákup do vozidla, nacpali jsme se do něj i my sami, a vyjeli.

Další položkou v našem plánu byla návštěva v Bowling clubu, ale cestou jsme se ještě stavili u Toma, odložit nákup.

Jak nám šlo bowlování? Bezvadně. Alespoň mně jako začátečníkovi se to dařilo, takže jsem začal vážně uvažovat, že jako programátor jsem pravděpodobně promrhal svůj přirozený talent vrcholového sportovce.

Tento pocit se ve mně udržel až do chvíle, kdy jsem pocítil podivné škubnutí na noze, těsně pod místy, kde se záda začínají cenzurovat. Nicméně se mi to úspěšně podařilo utajit a všiml si toho až po půl hodině Tom. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl jediný (Tomově L. se stalo totéž), jsem si nemusel připadat jak největší vypasenec pod sluncem. Žal ze zničených riflí jsem zapil dvěmi dvanáctkami a takto posilněni jsme se vydali posléze na cestu zpět.

Tomáš se cestou zbláznil – tak to alespoň muselo připadat několika kolemjdoucím, slušně vypadajícím občanům. Pobíhal celou dobu okolo nás, řehtal a vyhazoval, chvílemi předstíral že na nás čeká, aby se vzápětí rozběhl znovu. Pak nám vysvětlil, že podle jeho zkušeností „Nikdo nemá koule na to, aby ti něco řekl“. Věřím rád, ale přesto pro mě podobné exhibice znamenají spíš nejlepší způsob, jak se ztrapnit.

Už jsem vám řekl, že jsme během hry uzavřeli sázku? Ne? Tak to musím hned napravit.

Abychom se při bowlingu trochu motivovali, dohodli jsme se nejprve, že poražený bude celý zbytek večera a celou noc v submisivní roli a musí se tak k ostatním chovat. Vzhledem k tomu, že T. byl na jasné cestě k vítězství, potají jsme se spikli proti němu a uzavřeli jsme interní dohodu, že kromě poraženého bude sloužit i vítěz, aby na každého připadl jeden otrok.

Tom jakoby to vytušil, začal hrát tak mizerně, že jsem se dokonce na chvíli ocitl před ním. Neměl ale šanci. Moji naprosto geniální sérii tří vrhů, které skončily neomylně v autu, neměl naději překonat, a tak potupně vyhrál.

Zdálo se, že všechno spěje o odvázanému úchylnému završení večera.

Najednou však Cvak a Prásk. Do ložnice v patře přišel Tom s poněkud posmutnělým výrazem ve tváři a oznámil nám, že neuplynou ani dvě minuty a ozve se zaskřípění garážových dveří. Vyčkali jsme dvě minuty, zaskřípěly garážové dveře a náš trojlístek, tedy Tom, Laila a já, v domě osaměl.

V nastalém rozpačitém tichu jsme pátrali po dokladech, které měl T. v kalhotách, jakož i po kalhotách samotných. V další hodině se odehrálo několik telefonátů mezi Tomem a L., která posléze opět přijela a byla před domem uvítána T., jenž s ní strávil následující dvě hodiny v pěti stupních, které panovaly venku, oblečen pouze do kraťasů a trička, v tlumené debatě, prokládané občasnými hlasitějšími projevy.Já a Laila jsme tuto dobu strávili u televize, zabalení do dek. Chtělo se nám spát, ale nemohli jsme jen tak zalehnout a nechat T. venku..

Když se vrátil, uspořádali jsme menší debatní kroužek na téma mentálních zkratů.

Únava dne se však přece jen projevila a tak jsme si popřáli dobrou noc a všichni tři sebou plácli na postel a spali jak mimina.

Vprostřed noci mě probudil velmi příjemý pocit v oblasti okolo pasu a níže.

Další hodinu ani jeden z nás tří nespal a když jsme pak opět usnuli, spali jsme až do hlubokého dopoledne.

Ráno - či vlastně už dopoledne jsme si uvědomili, že jsme měli v plánu udělat i pár zkušebních fotek v Tomově mučírně, a tak jsme se po snídani odebrali dolů.

L. se nechala v mučírně připoutat ke kříži – nutno říci, že nijak neprotestovala – nasadit si koženou kuklu, která jí zabránila ve výhledu na naše přípravy, a zvědavě čekala co jsme si na ni vymysleli.

Bez mučení přiznám, že na nějaké extra neobvyklé, neotřelé a originální nápady by bylo zapotřebí podstatně více času, než jsme měli k dispozici. L. se však i přesto později vyjádřila, že to bylo skvělé.

Zatímco T. zahříval fotoaparát, jal jsem se zahřívat L. za pomoci důtek, kterými jsem ji důkladně sešlehal, a neušetřil jsem ani místa nejcitlivější. Svíjela se sice při tom, ale zjevně se jí to líbilo.

Pak jsem jí raději sundal kuklu, protože bylo zřejmé, že se jí špatně dýchá, a protože už mám zkušenost, jak se jí snadno udělá nevolno z kukly latexové.

T. začal fotit a já jsem vyměnil důtky za jezdecký bičík.

K dokreslení atmosféry bylo v místnosti alespoň tucet hořících svíček, které byly jediným zdrojem světla. Napadlo nás, že by bylo zbytečným plýtváním, kdyby měl roztopený vosk jen tak bez užitku odkapávat na kobercem pokrytou podlahu, pročež jsme ho raději nechali odkapávat na potem pokrytou L.T. mezitím roztopil kastrůlek ztuhlého vosku na propanbutanovém vařiči. Tady musím podotknout, že propanbutanové bomby nesnáším od té doby, co mi na dovolené jedna bouchla necelých pět metrů od stanu, ve kterém jsem vychutnával polední siestu, takže tato část pobytu v mučírně přinesla muka – i když jen duševní – i mně.

Natřeli jsme L. rozehřátým voskem téměř po celém těle, tedy tam, kde jsme dosáhli, takže se jí na kůži vytvořila souvislá vrstva vosku, a tu jsme pak ještě zkrášlili dalším voskem, odkapávajícím ze svící.

Na fotografiích, které najdete jako přílohu k Tomově článku, můžete vidět na vlastní bulvy, jak pěkný efekt tento relativně jednoduchý postup měl.

Po chvíli si však L. začala stěžovat na nadcházející nevolnost a poněkud zbledla.

Tyto příznaky zná snad každý, kdo někdy BDSM opravdu intenzivně provozoval. Jedná se o šokový efekt z přemíry adrenalinu. Znám ten pocit sám – je vám při tom nepopsatelná zima, cítíte se slabí a všechno okolo vás jakoby ustupuje do dálky.

Okamžitě jsme L. od kříže uvolnili. Netrvalo to snad ani dvacet vteřin, ale mě se to v tu chvíli zdálo jako celá věčnost. Tím spíš, že T. v zápalu znehybňování vedl jeden z provazů těsně okolo jejího krku. Zatrnulo ve mně při představě, co bychom asi dělali, kdyby se nám v poutech zhroutila.

Naštěstí jsme dokázali tomuto stadiu předejít, položili jsme L. na postel a pečovali o ni, dokud se nevzpamatovala.

Když se tak stalo, opatrně jsme pokračovali s nanášením vosku, který v té době ztuhl do místy až půlcentimetrové vrstvy. To všechno snášela L. hrdinně, ale nejvíce sadistické zábavy jsem si užil až pak, při sloupávání ztuhlého vosku.

Nemusíte si do vosku ani zalít chloupky, aby vám to bylo nepříjemné. Vosk přilne dost dobře i tak, a na L. to bylo velmi dobře poznat.

Po této téměř hodinu a půl trvající zábavě jsme všichni byli opět tak rozdráždění, že jsme využili – jinak poněkud malé – postele k jejímu typickému účelu. Ne, neusnuli jsme. Na mysli jsem měl ten druhý účel.Pak už jsme ale bohužel opravdu musel začít balit.

Zatímco jsem po domě shledával své ostatky, L. využila dosud dostupných provazů a snažila se T. spoutat. Chvíli jsem se jejími pokusy bavil, až jsem zakročil a společně jsme T. svázali jako balík. Posadil jsem se do židle a pozoroval, jak si L. na Tomovi vybíjí svou energii, získanou z předchozího mučánkování. Nejsem voyeur, ale nechal jsem je hrát si a jen jsem to sledoval, neboť jsem si uvědomil, že odreaguje-li se L. teď, nebudu muset jejím sadistickým choutkám čelit já sám cestou zpět do Prahy.

Půlhodina uplynula jako nic a už bylo načase vyrazit. S mojí invalidní nohou mi totiž chůze příliš nešla od ruky (to je slovní spojení za všechny prachy) a potřebovali jsme ještě slušnou časovou rezervu. Kromě toho jsme se hodlali stavit na trhu něco malého koupit. Děti, nebojte se, pedofilové nejsme a obchod s bílým masem má v neděli zavřeno..

Prokulhali jsme tedy tržištěm, kde jsem se rozloučil s několika stovkami, a zamířili na autobusové nádraží.

Cestou nám do toho však začalo pršet, a tak jsme naše putování přerušili v jedné hospůdce, kde jsme si dali něco malého na zub (ne, děti, ani teď se nás nemusíte bát..) a na pití. Pršet však nepřestávalo, a tak jsme se opět zvedli a vydali se na cestu.

Rozloučení bylo srdečné, a zatímco s námi autobus spořádaně uháněl svojí maximální rychlostí padesáti kilometrů ku Praze, došla mi SMS od T.

„Fotky jsou na cestě, dorazí do Prahy dříve než vy. Tom.“

Následující pondělí jsem se na ně díval.. docela vyšly.

A tak je víc než jisté, že podobný víkend ještě zopakujeme, a obrázků z něj bude víc.

Máte se na co těšit.

Ostatně, my tři taky.. Raphael E. MacAran