Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Zápisky Aišy - M.A.S.H.

Autor: Michael Forbin, forbin1@mindspring.com

Překlad: (c)2002 Tom

Gumový oblek mi neuvěřitelně drtil nohu. Už jsem nemohl řvát, jen jsem zoufale chraptěl.

Myslíte, že šlo o nějakou novou mučící pomůcku, kterou se bavila Paní Minx? Ne. Jen standardní postup poté, co se rozsekáte na motorce.

Jak se to celé sběhlo.......

Bylo kolem sedmé ráno a právě jsem zajížděl do garáže v Bance na svém věrném oři, jinak Hondě 550/4, všiml jsem si Minxiny červené Corvetty a spatřil Minx, jak kráčí k výtahům.

Snažil jsem se co nejrychleji zaparkovat, abych ji ještě stihl. Vždycky jsem s ní rád jezdil výtahem - vkleče. Jistým způsobem riskantní, ale pro mě skvělé.

Jenže jsem nebyl sám, kdo spěchal. Na druhém konci uličky, přesně naproti mě, se objevil bílý Cadillac a začal nabírat rychlost směrem k Minx.

Protože jsem měl na hlavě helmu, nemohl jsem na ni zavolat. Zatroubil jsem, abych ji varoval. Otočila se ke mně a pak zaslechla motor auta, které se k ní blížilo.

Ve světle reflektorů ztuhla na místě jako srna, a já už nemohl dělat nic, jen se dívat. Vlastně mohl, přidal jsem plyn a vyrazil kolem ní naproti autu.

Asi šest metrů před srážkou jsem seskočil stranou a začal se kutálet po zemi. Ozval se zvuk trhaného plechu, jak motorka narazila do předku auta, a pak praskot po nárazu auta do betonového sloupu.

Minx vystartovala mým směrem, ale auto stihlo o kousek vycouvat, oba nás objelo a zmizelo. Tedy měl bych říct, že jsem se snažil uhnout, ale nestihl jsem to a když mi jedna z pneumatik přejela nohu, ozvalo se suché prasknutí.

Nohu jsem necítil. Cítil jsem jen bolest, šílenou, jako nikdy předtím. Minx mi sundala helmu, klekla si vedle mě a po tvářích jí tekly slzy. Snažil jsem se jí říct, že mi nic není, ale nedostal jsem ze sebe víc než "Teď mi tedy není dvakrát nejlíp".

Přál jsem si omdlít, ale nešlo to. Bolest neustávala a táhla mě zpátky z blaženého nevědomí.

Zvuk srážky přivolal hlídače, a ten vysílačkou zavolal pomoc. Minx mě držela za ruku, dokud se neobjevila záchranka. Byla mi hrozná zima, a třas mou bolest ještě posiloval. Chtěl jsem se podívat, co mám s nohou, ale hlídač mě nenechal. Zajímalo mě, zda ji ještě vůbec mám.

Pomyslel jsem na to, že mám po dovolené, a jak asi bude Minx zuřit, protože dnes nebudu v práci.

Osádka ambulance nejdřív posoudila, zda snesu převoz. Jediná příjemná věc, kterou udělali, bylo že na mě hodili deku.

Pak začali s mučením.

Rozbalili gumový oblek a opatrně mě do něj zasunuli. Pomocí pásků oblek stáhli a začali ho nafukovat.

Začalo to tlačit na nohu. Řval jsem, že jsem málem ohluchl.

A ani teď se mi nepodařilo omdlít.

Šoupli mě do sanitky, dali mi dýchat kyslík, já začal zrychleně dýchat, abych se trochu nadopoval.

Když jsme dojeli do nemocnice, byla bolest malinko snesitelnější a po kyslíku jsem byl docela v rauši.

Začali na mně pracovat. Minx se objevila jen pár minut poté, co mě přivezli, právě včas, aby byla u výslechu, kterému mě podrobil policejní důstojník.

Už si stihl ověřit, že jsem nebyl opilý, zfetovaný, blbější než kdokoli jiný, a že jsem věděl, co dělám.

Medik mi odstřihl nohavici kalhot a rozstřihl botu, aby zjistil, co mi z nohy zbylo. Z lýtka mi trčela kost na které visely kousky masa.

Natáhl něco do stříkačky a vydal se zpátky ke mně.

"Musím vám dám injekci proti tetanu."

"Ne," odvětil jsem.

"Promiňte, ale je to nutné, aby se předešlo infekci," řekl a chystal se mě píchnout.

"A já řekl NE. Stejně půjdu na operační sál, dejte mi to do infúze," opakoval jsem.

Ještě jednou mě chtěl přesvědčit, ale Minx ho chytla za kravatu a dost silně zatáhla dolů, takže pokud by nevycouval, rozbil by si nos o vyšetřovací lehátko.

"Pacient si nepřeje injekci," řekla potichu a výhrůžně.

"Chápu," odvětil a ona ho pustila.

Tuto roztomilou scénku přerušil příchod sestry a staršího pána s jistým krokem a rázným přístupem.

"Dr. Small jméno mé, nebojte se, Michaeli, dám vás dohromady," řekl zkoumaje mé zranění.

Jak to doktoři dělávají, jen si tak pro sebe broukal zatímco mi nej(h)různějšími způsoby kroutil s nohou, aby zjistil, jestli ještě bude k něčemu dobrá.

"Takže," řekl,"máte komplikovanou zlomeninu tibie, fibie a stehenní kosti. Hezky česky, zlomil jste si všechny kosti, co v noze jsou, a jednu z nich si o deset centimetrů prostrčil kůží. Za 45 minut vás budeme operovat."

S tím odešel a nechal sestru, ať mě připraví na operaci.

Za chvilku mě zavezli do výtahu a vyjeli se mnou na operační patro. Minx se pořád držela u mě, dařilo se jí odrážet všechny výzvy, ať se ztratí.

Když ji jeden mladší lékař požádal, ať odejde, chytla ho za koule a zmáčkla, dokud nezměnil názor. Mluvil pak asi o dvě oktávy vyšším hlasem.

Objevil se anesteziolog a začal mě uspávat. Poslední, co jsem viděl, byla Minx, jak se na mě dívá.

První, co jsem uviděl po probuzení, nebyla Minx. Byla to sestra, která musela sloužit ještě s Doktorem Who.

"Jakpak jsme na tom?" zeptala se, když jsem zamrkal, abych zaostřil.

"Podle toho, jak mi je, a jak vypadáte, to asi za moc nestojí," zavrčel jsem.

Popotáhla nosem a poodešla od lůžka. Otevřely se dveře.

"Je vzhůru, pane doktore. A sprostý."

Doktor Small mě pár minut zkoumal, načež mi vysvětlil, co se mnou prováděli.

"Byl jste na sále devět hodin. Do stehna a lýtka jsem vám voperoval ocelové výztuže, které vytáhneme, až vám kosti srostou. Nějaký čas si vás tu necháme, tak šest až osm týdnů."

Zasténal jsem, ne bolestí, ale při představě, že strávím v nemocnici skoro dva měsíce.

"Venku čeká vaše manželka, chce si s vám promluvit. Pošlu ji dál," otočil se a odcházel.

Manželka? Ta je mrtvá. Na okamžik jsem se zděsil, že mi léky proti bolesti úplně zatemnily mozek.

Vešla Minx a já viděl, jak ustaraná je. I ve stavu, v jakém jsem byl, si nešlo nevšimnout, že se o mě bála celou dobu, co jsem byl pod kudlou, nebo spíš v železářství.

"Je skvělé mít po tolika letech zase manželku," jen jsem na ni zíral.

"Kdybych jim řekla, že jsem tvá Paní nebo šéfka, asi by mě sem nepustili, co myslíš?"

"To je fakt", uznal jsem. "Jak je ti?"

"Jak je mi? Jsi v nemocnici, nohu na padrť, všude samé trubky, možná i nějaká vnitřní zranění, a ptáš se mě, jak mi je? Zbláznil ses!" vyštěkla.

"No, já tu přece skončit nechtěl. A podle toho, jak se k tobě to auto rozjelo, šli po tobě. Přes helmu jsem na tebe nemohl zavolat."

"Aha, takže ses rozhodl stát se hrdinou. Ty se nikdy nepoučíš, co?" zpražila mě.

"No tak, chtěl jsem obětovat motorku, ne sebe. Nohu mi přejeli až potom a ty to víš." odsekl jsem.

Zhluboka se nadechla a trochu zklidnila.

"Máš pravdu. Jen jsem se o tebe bála. Žádný z mých otroků nikdy nic takového neudělal."

"Myslím, žes mi zachránila život. Ber to jako splátku. Kromě toho tě miluju."

Zpod slupky drsné a nesmlouvavé Paní Minx se na chvíli vyloupla ta Paní Minx, kterou jsem z celého srdce miloval, a usmála se na mě.

"Však já vím."

Vtom se objevila sestra, vystrnadila ji z místnosti a seřídila mi kapačku. Něco mi do ní přidala a já usnul.

- - -

Vzbudil mě pocit, jako by mi za nohu visel zahryznutý pes. Zas tak moc to nebolelo, ale pocit to byl zvláštní. Pořádně jsem se probudil a až pak si všiml, že mě převezli do jiného pokoje a k noze mi připojili nějaký pekelný stroj.

Bzučelo to a pravidelně mi to cukalo nohou, což způsobovalo drobné návaly bolesti.

Také jsem si všiml, že mám dvě kapačky, v každé ruce jednu, na jedné straně nějakou průhlednou kapalinu a na druhé krev, přesněji krevní destičky, jak stálo na nálepce.

Natáhl jsem se a šátral po tlačítku, abych přivolal sestru.

Tentokrát přišla hezčí, ale jinak úplně stejně nepříjemná sestra.

"Nepotřebujete něco?" zeptala se kontrolujíc mé kapačky.

"Mohl bych dostat něco k jídlu a pití? Mám hlad."

"Bohužel ne. Dokud se nepotvrdí, že nemáte žádná vnitřní zranění, a dokud vám nedoplníme krev, nemůžete jíst."

Pomyslel jsem si něco ošklivého na její účet a rozvalil se v posteli.

"A jak dlouho budu muset čekat?" zeptal jsem se lítostivě.

"Dnes v noci byste mohl sníst něco měkčího. Možná rosol."

Rosol. Chtěl jsem steak, a oni mi dají želatinu. Co je tohle za svět.

Z mého pohledu na základě svých jistě rozsáhlých zkušeností usoudila, že se mi její odpověď nelíbí.

"Nebudeme se o tom přít, vím, že máte hlad, ale nemůžeme riskovat," upozornila mě.

Znechuceně jsem si odfrkl, počkal, až se ke mně otočí zády a vyplázl na ni jazyk.

"Viděla jsem to. Ještě jednou provedete takovou dětinskost a připnu vám na jazyk svorku," ani se neotočila.

Psychopatka.

"Ano Pa- -," málem jsem řekl, ale zarazil jsem se.

"Paní možná jindy a jinde. Tady jsem sestra Yaleová. Jasné?"

"Ano, sestro Yaleová."

Odešla z pokoje a já mohl přemýšlet, jak zajímavě se to vyvíjí.

Takže jsem v nemocnici se zlomenou nohou, sestra je Domina, ještě nějakou dobu mi nedají najíst a ta prokletá mašina mi hryže nohu.

Chtělo se mi řvát, co to je za život, ale to by mi nepomohlo.

Z černých myšlenek mě vytrhl příchod Dr. Smalla a slečny Yaleové.

"Tak, Michaeli, Susan mi řekla, že máš hlad. A to je dobře. Bolí to dnes víc než včera?"

"Ano, doktore. Tahle věc mi chce ukousnout nohu," ukázal jsem na přístroj.

"Ta věc vám stimuluje svaly, abyste se na tu nohu jednou mohl znovu postavit. Pokud jde o bolest, nechám vám sem přivézt PDA."

PDA? Zeptal jsem se, o co jde, protože tu zkratku jsem neznal.

"Budete si moct sám dávkovat utišující prostředek, aniž byste se mohl předávkovat. Hlídá to malý počítač," vysvětlil Dr. Small.

"A co bude s jídlem?" zeptal jsem se s nadějí.

"Dnes večer. Začneme tekutinami, a pokud to půjde, zítra ráno můžete začít normálně jíst."

Tekutiny.

"Co takhle kuřecí polévku k večeři?"

"Kuřecí vývar. Dohodnuto?" pokračoval.

Přikývl jsem.

Odešel se sestrou Yaleovou v těsném závěsu. Ta se za chvilku vrátila s další mašinkou do sbírky potrubí zastrčených ze všech stran do mého těla. Jehlu PDA zasunula do hadičky průhledné infúze a dala mi do ruky ovládání.

Trpělivě mi vysvětlila, jak přístroj ovládat, a upozornila mě, abych to s dávkováním nepřeháněl.

Kdyby věděla, jak nenávidím léky proti bolesti, ne proto, že bych měl rád bolest, ale proto, že nemám rád ztrátu kontroly nad vlastním tělem.

Zmáčkla knoflík, abych viděl, jak to funguje, a nechala mě o samotě.

S první dávkou jsem vydržel většinu dopoledne, a další jsem potřeboval až skoro před polednem.

Nudil jsem se. V posteli, tedy v této posteli, mě to vůbec nebavilo. Zkoušel jsem to zaspat. Spaní na zádech mi nikdy moc nešlo, a se strojem připojeným k noze jsem na spánek mohl těžko pomýšlet.

Den mi rozjasnil až příchod Paní Minx těsně před západem slunce.

"Vidím, že jsi vzhůru. Jak je ti?" zeptala se s pohledem upřeným na přístroje.

"Nuda. Nuda, nuda, nuda. Bolest, bolest, bolest." řekl jsem zvedaje tlačítkem postel v místě pod mou hlavou.

"Jsem si jista, že se nějak zabavíš. Zítra ti přinesu nějaké knížky."

Ukázal jsem na druhou postel.

"Možná by ses mohla nastěhovat," nabídl jsem.

Pousmála se.

"Zkus to vysvětlit doktorovi. Nebo spíš policii. Už se ptali na tebe i tu nehodu."

"Aha, jako na co?"

"No třeba, 'Nemá nějaké nepřátele', nebo 'Nejede v drogách', nebo 'Nechybí bance nějaké peníze'. Na takové věci," řekla.

"No, na ty druhé dvě otázky znáš odpověď. Pokud jde o tu první, nic mě nenapadá."

Minx se opatrně rozhlédla po místnosti.

"A co Lydie?" zeptala se potichu.

Lydie. Drogy mi musely zatemnit mysl víc, než jsem si připouštěl, protože mi nejdřív nebylo jasné, o kom Minx mluví. Pak mi to došlo. Lydie. Tenkrát při výcviku. Žena, která ze mě skoro vymlátila duši. Žena, která - -.

"Myslíš to vážně? Proč by tě měla chtít zabít?" stejně tak potichu jsem odpověděl otázkou.

"A proč si myslíš, že nechtěla zabít tebe?"

Na to jsem nedokázal nic říct. Zatím se mě nikdo zabít nepokoušel.

"Vážně myslíš, že by mě chtěla zabít? Ano, semtam jsem někoho naštval, ale zabít mě?"

"Ztratila svou pozici v Aiše, veřejně jsi ji ponížil svou ochotou trpět místo mě, zatímco žádný z jejích otroků to pro ni nikdy neudělal. Zranil jsi její ješitnost. Myslíš, že je to slabý důvod k nenávisti? Přísahala ti pomstu, a já ti řeknu jedno - pokud vím, Lydie zatím nikdy neporušila slovo."

Nebylo mi dvakrát nejlíp.

"Hm, tak z toho mi je hrozně. Je to jako mít v posteli zuřivou fretku."

Zakřenila se.

"Přála bych si, abys to nezlehčoval," zpražila mě.

"Vážně? Pochcal bych se strachy, kdyby to šlo. Kvůli katetru ale nemůžu."

"Potřebuješ ochranu. Minimálně dokud se nedáš dokupy. Pak ten problém můžeme řešit. Třeba někam odjet."

"Takže, řekneme policajtům, že mě někdo chce zabít? No to teda bude sranda. Zkus jim to vysvětlit. Ano, jistá žena jménem Lydie mě chce zabít, protože jsem ženu, kterou miluji, uchránil před bičováním. A oni se zeptají: kdepak a jakpak se schylovalo k tomu bičování. Odpovím: no potom, co mě unesla krásná mladá žena a udělala ze mě svého otroka. Že by se to krásně vyjímalo v Blesku? Nebo Hromu," prohodil jsem ironicky.

"M-5, je na mě, jak tě ochráním. Je ti to jasné?" reagovala nejchladnějším tónem.

Nasucho jsem polkl a potvrdil, kdo je Paní situace.

Náš rozhovor náhle přerušila sestra Yaleová, která vešla s mísou a houbou.

"Musím vás omýt. Je mi líto, ale vaše přítelkyně bude muset jít," nařídila.

Zavládlo ohlušující ticho. Má "přítelkyně" se na sestru podívala pohledem, který mohl krájet. V hlavě se mi nevím proč vynořila prastará melodie "Skrčit se a přikrýt" a já si přál přesně to udělat.

Sestra neuhnula pohledem ani nemrkla. Zjevně byla zvyklá dávat rozkazy a dostávat výsledky.

"Sestro, musím si s vámi promluvit venku," řekla Minx s pohledem na ní i na mě.

K mému překvapení se sestra Yaleová nehádala, ale šla za ní na chodbu.

Vrátila se ani ne za dvě minuty a tvářila se, že se nic nestalo.

"Slečna Dawesová je na své mládí překvapivě neústupná", řekla namáčejíc houbu v míse.

"To je. Je nejlepším šéfem, jakého jsem kdy měl. Vždy férová a chápavá," řekl jsem opatrně.

"Potvora je to," odvětila umývajíc mi houbou hrudník. "Nemám zájem, aby mi někdo radil, jak se starat o pacienty. Řekla mi, ať k vám nikoho nepouštím a neříkám o vás nikomu, koho neznám."

"Někdy se o mě stará až příliš," odlehčil jsem situaci.

Sestra pohrdavě frkla a rychle mě domyla.

"Ještě mi nikoho pod rukama nezabili. Pokud nepočítáme, co s vámi udělá nemocniční strava."

"Když už mluvíte o jídle..." toužebně jsem se ozval.

"Ano, objednala jsem vám jídlo. Kuřecí vývar a rosol k večeři. Pokud to zvládnete, od zítřka budete dostávat normální stravu."

Jen co to dořekla, ozvalo se zaklepání na dveře a služba přinesla jídlo.

Když z misky, kterou položil na stolek u postele, sundal poklop, začala se pokojem linout vůně kuřete. Pokývl na nás a odešel.

Rychle jsem se natáhl po lžíci, ale hned jsem zjistil, že kvůli kapačkám to nepůjde.

Málem se rozesmála, ale ovládla se.

"Chcete, abych vás nakrmila?" zeptala se.

"Prosím."

Připadalo mi, že mi jsou zase čtyři roky.

Při jídle jsem si poznal její měkčí stránku. Susan Yaleové na pacientech velmi záleželo, jen to skrývala pod příkrým vystupováním a břitkým postojem. Její přirozená dominance se jí při práci hodila, když měla zvládat některé vzpurné pacienty.

Někteří lékaři si myslí, že jsou jako bohové. Připomínala jim, že nejsou.

Když jsem dojedl, otřela mi tvář a doopravdicky mi přitáhla pokrývku k bradě.

Málem jsem řekl "Děkuju, mami," ale stihl jsem se udržet a neříct to. Natáhla se přese mě, zmáčkla knoflík na PDA a já usnul.

- - -

Ráno jsem se rázem probudil ostrou bolestí. Léky přes noc přestaly účinkovat a bylo mi jako těsně po nehodě. Šátral jsem po tlačítku PDA a zjistil, že na něj nedosáhnu. Ani na tlačítko k přivolání sestry.

Bolest byla skutečně intenzívní. Snažil jsem se otočit na bok a vytáhnout na matraci tlačítko, které spadlo na zem. Trvalo věčnost, než se mi to podařilo, protože jsem musel dávat pozor na jehly kapaček, ale nakonec jsem šňůru zahákl do prstů a přitáhl si ji.

Objevila se jiná sestra a rychle dala vše do pořádku. Posunula mě do správné polohy a položila mi obě tlačítka k ruce.

Bolestí mi tekly slzy, nedokázal jsem promluvit, ale sestra věděla, jak na tom jsem, odešla a za chvíli se vrátila s injekční stříkačkou.

Injekce štípla, ale za pár minut už mi bylo všechno jedno. Podle několik let staré zkušenosti bych to tipnul na Demerol. Sestra odpojila hadičku od PDA a čekala, dokud jsem nebyl schopen promluvit.

"Jmenuji se Tammi a budu se o vás starat ve dne. Předpokládám, že jste tu včera večer měl Susan. Ta má noční," pronesla zvesela, když upravovala žaluzie. "Jestli tomu dobře rozumím, nemám k vám pouštět žádné návštěvy kromě slečny Minkin Dawesové. O co vlastně jde?" zeptala se.

Byl jsem dost mimo, ale část mozku mi ještě fungovala.

"Jen se strachuje, že byste mě jí mohla odloudit, o nic víc nejde," odpověděl jsem a snažil se spočítat si prsty na rukou. Vyšlo mi dvanáct.

Vrátila se k posteli a změřila mi puls a tlak. Do úst mi dala teploměr, zvedla postel pod mou hlavou a znovu zapojila pekelný stroj na cvičení nohy.

Nejspíš jsem neměl horečku, protože když teploměr vytahovala, nemračila se.

Objevil se doktor Small a nejspíš si pomyslel, že jsem se předávkoval a proto jsem tak vysmátý. Zkontroloval mi zornice.

"Vidím, že jste ráno dostal dávku léků. Nějaké bolesti nebo křeče v břichu?" zeptal se.

"Nic. Můžu se najíst?" zeptal jsem se s jistě stupidním výrazem ve tváři.

Podíval se do záznamů, na nohu, a řekl Tammi, ať mi přinese jídlo.

"Pokuste se to jídlo přežít," víc neřekl.

A tak to šlo celý první týden. Jídlo, spánek, návštěva lékaře, spánek, jídlo, krátká návštěva Minx.

Jedinou odchylkou byl pátý den, když došlo na obsah mých střev. Tedy spíš na to, že na něj nedošlo.

Večer se objevila sestra Yaleová s ultimátem a krabicí švestkové šťávy.

"Pokud se nic nestane, dostanete klystýr."

Neváhal jsem ani na okamžik. Vypil jsem šťávu a myslel... no na déšť ne.

Bohyně se na mě ale příštího rána neusmála, protože mě Tammi začala připravovat na nejhorší.

Odpojila mi od nohy pekelný stroj a vytáhla z penisu katetr.

Neuvědomil jsem si, jak je dlouhý, dokud ho nezačala pomalu vytahovat, přičemž každý milimetr přinášel vlny nové bolesti.

Po vytažení jsem se sotva držel bolestí, a to jsem v sobě měl malou dávku utišujícího prostředku.

S klinickým nezájmem prozkoumala škody na mém penisu, pak mě otočila na zdravou stranu, aby mi mohla namazat řiť gelem.

Zaslechl jsem zvuk natahované gumové rukavice, který jsem znal z výcviku s Paní Minx a nedokázal jsem se ovládnout, abych se nestáhl.

Gel příjemně chladil. Zasunula dovnitř prst, pak ještě jeden.

Ucítil jsem, jak mi dovnitř pronikl vzduch a pak konec hadice. Tlak koncovky mě mírně roztahoval a já si vzpomněl, že ne tak dávno jsem tam nosil ohon.

Opatrně mě otočila zpět na záda, rozmotala hadičky infúze a pomohla mi se posadit.

Váha nohy mě táhla na stranu a při pohledu dolů jsem poprvé mohl posoudit, jak má noha dopadla.

Nejjednodušší příměr byla mapa bitvy. Mapa zákopů z první světové války by seděla.

Zapadl jsem do vozíku a sestra mě zavezla do koupelny. Hadice na klystýr mě následovala.

Byla silnější, než se zdála, protože mě v podstatě zvedla a usadila na mísu.

Naplnila a zavěsila sáček. Zeptala se, zda jsem připraven, ale přitom už otvírala kohoutek a začala mě plnit.

Objevily se křeče - snažil jsem se držet, ale zlomená noha mi sklouzla a málem jsem z mísy spadl, ale Tammi mě chytila.

Vak byl konečně prázdný, Tammi mi sáhla mezi nohy a vytáhla hadici.

Skoro okamžitě se ze mě vyvalila voda a však víte co.

Vlastně to bylo docela příjemné, konečně si ulevit a uvolnit se.

Změna mého výrazu asi musela Tammi pobavit, protože se pousmála.

"Jednou dojde i na tebe," řekl jsem.

"Jo, a pak se probudíš," odpověděla potichu.

Pomohla mi slézt z mísy a otřela mi zadek, úplně jako děcku, a pak mi pomohla zpátky do postele.

Pak mě čekalo další mučení katetrem.

Naprosto nezaujatě mi namazala penis a začala mě mírně hníst, dokud jsem se nepostavil.

Pak namazala i hadičku a trochu stiskla žalud, aby se otvor močové trubice rozevřel a ona mohla začít zavádět hadici.

Nemohl jsem se udržet a snažil se jí zachytit ruku, ale snadno mi ucukla.

"Jestli nebudeš držet, přivážu tě k posteli a pak ti to zavedu," pohrozila.

Nejspíš jsem už měl dost, protože jsem jí odsekl, že nemá jinou šanci, jak do mě tu hrůzu dostat.

"Jak chceš," odvětila a odešla.

O pár minut později se vrátila se sadou pout a sanitářem.

Ten začal pouta připevňovat k posteli a pak se jí zeptal, zda jí má pomoct mi je nasadit.

Podívala se na mě a řekla mu, že na mě stačí sama.

Sanitář odešel a Tammi mi dala ještě jednu šanci.

"Ne. Řekni doktorovi, že bych mohl dostat mísu, ale tu hadici do ptáka nechci," řekl jsem.

Změnila taktiku a snažila se mě líbezně přemlouvat, abych se jí podvolil.

Nemusím říkat, že jí to nevyšlo.

Právě mi začala tlačit za citlivý bod na zápěstí ruku dolů k poutu, když vešla Minx.

"Co se to tu sakra děje!" vyštěkla, zjevně přichystaná rozdat si to s Tammi.

"Je mi líto, ale sem nesmíte," pustila mi Tammi ruku.

"Jsem slečna Dawesová a jdu, kam se mi zachce. Tak o co tu jde?"

"Musím mu zavést katetr. Není na tom ještě tak dobře, aby vystačil s mísou."

Minx zaměřila svůj hněv na mě a já se přikrčil ještě než ke mně došla.

"Michaeli, zůstaneš klidně ležet a necháš jí to zavést, nebo to udělám sama."

Začal jsem protestovat a Minx mě v polovině přerušila přiložením ruky přes ústa.

"Poslouchej," zasyčela, "Bude to jak chci já, a doktoři a sestry, nebo jsi o koule kratší. Jasné, M-5?"

Podíval jsem se jí do očí plných hněvu nad tím, že jsem ji neposlechl, a přikývl jsem.

"Dívej se na mě. Nedívej se jinam.", řekla potichu.

Cítil jsem, jak mi poutá ruce, pak se ode mě otočila.

Párkrát mi po něm přejela rukou nahoru a dolů a já cítil, že se mi staví. Pak mu zmáčkla hlavičku a přidala pár kapek chladného gelu.

Kromě škrábání uvnitř to trochu bolelo. Slyšel jsem Minx, jak Tammi upozorňuje, ať se zasouváním katetru nespěchá. Pocit rozšiřování se šířil hloub a hloub, jak mi trubička směřovala k močovému měchýři. Když to přestalo, podíval jsem se k nohám postele.

Minx se otočila k Tammi, která mě právě v pase zakrývala prostěradlem, a řekla jí, že kdybych ještě někdy během léčby dělal potíže, musí se to dozvědět.

Tammi byla nejspíš rovněž pod vlivem Minx, protože najednou nevystupovala jako rozhodná sestra, ale spíš jako poslušné děcko.

"Ano, slečno Dawesová," řekla s respektem.

Minx přešla k Tammi, rukou jí zvedla bradu a držela jí tak během hlubokého polibku.

Tammi se jí začala skládat do náruče a vtom od ní Paní Minx poodstoupila.

"Za ochranu mého majetku budeš odměněna později. Rozumíš?" dívala se Tammi upřeně do očí.

"Ano, slečno Dawesová," téměř zašeptala Tammi v odpověď.

"Jednoho dne možná řekneš Paní. Přineslo by ti rozkoš, kdybys mi patřila?" navázala Minx podobným tónem.

Při tom Tammi zrudla, a Minx se pousmála, protože věděla, že právě získala další trofej.

"Teď tu ale," řekla Minx a Tammi pustila, "máš práci. Chci, aby se cítil, jak nejlépe to půjde, a zároveň si přeji, aby tě poslouchal. K jeho ovládání můžeš využít pouta, bude-li to nutné."

"Ano, slečno Dawesová," pokračovala Tammi už skoro normálním hlasem.

"A ty, Michaeli. Pokud jde o léčbu, podřídíš se jí," pokračovala Minx.

"Ano, Paní," řekl jsem poddansky.

Váš odpor je marný. Budete podrobeni.

Tím bylo víceméně dáno, jak uplyne následující týden. Ve dne se o mě starala Tammi a v noci slečna Yaleová (nedokážu na ní myslet jako na Susan).

A pak přišel den, kdy jsem poprvé mohl opustit pokoj.

Dr. Small jednoho rána vešel do pokoje a oznámil mi, že ještě ten den začnu s fyzioterapií.

"Děláte si legraci? Ještě tou nohou skoro ani nepohnu," zasténal jsem.

Tammi se na mě varovně zadívala tak, že jsem zavřel klapačku a jen poslouchal.

"Potřebujeme vám v noze znovu rozproudit krev a cvičení je základ, tedy kromě pár dalších věcí.

Také vás každý den čekají dvě hodiny v přetlakové komoře s atmosférou čistého kyslíku, který podpoří hojení rány," pokračoval. "Tammi, prosím dojednejte detaily. Dejte mu přípravu na přetlakovku a v poledne ať je na fyzioterapii."

Tak to bylo k obědu.

Doktor odešel a Tammi se za pár minut vrátila s kolečkovým křeslem a tabletou Valia. Nastoupit do křesla bylo snazší, protože mi včera vytáhli katetr a kapačky, ale ani tak to nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Tammi mě vyvezla ze dveří a k výtahu, přičemž se jen na chvilku zastavila pro dokumentaci na sesterně.

Ve výtahu mi ji odložila do klína.

Jak mívám ve zvyku, kdykoli se mi do rukou dostanou nějaké informace, začnu je studovat. Otevřel jsem složku a přes protesty Tammi ji začal prohlížet.

Většině poznámek a snímků z operace jsem rozuměl, a pak jsem se zaměřil na popis pacienta, tedy mě.

"Pacient," psalo se tam, "má obese posterior."

Obese posterior? Obese posterior!

"To je snad nejuhlazenější vyjádření faktu, že mám tlustou prdel, co jsem kdy slyšel!" neudržel jsem se.

"To máš za to, že koukáš, kam nemáš," zasmála se Tammi a složku mi sebrala.

Dveře výtahu se otevřely a nastoupila další žena.

"Kdepak obese posterior," protestoval jsem, "jsem jen pěkně obalený."

Nová spolucestující se na mě a na Tammi udiveně zadívala.

"Myslím, že bys to měl probírat spíš se slečnou Dawesovou," řekla Tammi.

Výtah zastavil a všichni jsme vystoupili. Tammi mě zavezla vlevo a naše spolucestující odešla doprava. Tammi mě provezla dveřmi s nápisem FYZIOTERAPIE a zaparkovala u stolu.

"Tohle je Michael a Dr. Small chce, aby ještě dnes začal s oživováním oběhu," řekla Tammi ordinářovi sedícímu za stolem.

"OK," odvětil a vzal si od ní papíry. "Zařídím to. Dr. Julianová tu bude za chvilku."

Ordinář poodešel k velké vaně a začal ji napouštět z kohoutku, nad kterým stálo STERILNÍ VODA, zatímco jsme s Tammi čekali na doktorku.

Když byla vana plná, ordinář zastavil vodu a odešel. Za pár minut se vrátil k dvěma kbelíky ledu a vysypal je do vody.

Ledová voda. Při vzpomínce mě zamrazilo.

"To si děláte legraci! Do toho mám vrazit nohu?" protestoval jsem.

Ordinář mě posadil na okraj vany a ponořil mi nohu do vody. Okamžitě jsem ji chtěl vytáhnout, ale on ji držel pod hladinou.

Bolestí se mi chtělo řvát. Samozřejmě to byla jen čistá voda, ale připadalo mi, že mi maso z nohy musí opadat.

Noha ve vodě s ledem postupně ztuhla a bolest zmizela. Ordinář mě pustil, nechal mě sedět na kraji vany a vrátil se za stůl. Tammi se omluvila a nechala mě, ať se máčím.

I přes bolest, kterou jsem cítil, jsem nejspíš usnul, protože mě vzbudilo až to, jak mnou jemně třásla žena, kterou jsme potkali ve výtahu.

"Jsem doktorka Julianová, Michaeli. Bohužel jsem se zdržela jinde. Chtěla jsem ti léčbu vysvětlit ještě než bychom začali."

"Myslím, že se nic nestalo," odvětil jsem ospale." Proč zrovna ledová voda?"

"Při nehodě se poničil krevní oběh. Střídáním ledové vody a horka se cévy roztáhnou a zase stáhnou, čímž se zmenší otok a obnoví se normální krevní oběh."

"Zní to dost jednoduše. Ale jak to bolí, když se ta noha ponoří."

"Problém je i v tom, že ti nemůžeme dát moc léků proti bolesti, protože ty by utlumily i krevní oběh."

"Jak dlouho už se máčím?"

Dr. Julianová pohlédla na stopky umístěné u vany.

"Asi půl hodiny. Už ji můžeš vytáhnout."

Bez přemýšlení jsem nohu zvedl. Pohnula se. Pohnula se! POHNULA SE!

Málem jsem vykřikl radostí, že s ní zase mohu hýbat.

Doktorka se nad mou reakcí pousmála.

"Ano, ještě funguje. Dr. Small je jeden z nejlepších v kraji, a pokud se mnou budeš spolupracovat, za chvíli budeš zase chodit."

Nohu jsem z vany úplně nevytáhl, i když jsem se snažil, a Dr. Julianová mi ji proto zvedla a zabalila do zahřátého ručníku.

Do nohy se mi pomalu vracel cit a s ním i bolest. Jak se mi do nohy vracela krev, začal jsem namáhavě oddechovat.

Doktorka mě dovezla zpět ke stolu, kde čekala Tammi, a podepsala zprávu.

"Tohle budeme opakovat dvakrát denně, takže si na to budeš muset zvyknout. Pokud to půjde podle plánu, asi za dva týdny tě začnu znovu učit chodit," řekla.

"Víte, že vás začnu nenávidět," upozornil jsem ji.

"Většina pacientů ano. Pokud nejsou masochisté."

Tammi mě vyvezla ze dveří a pokračovali jsme na další štaci. Přetlaková komora.

Ty věci už jsem předtím viděl na obrázcích, ale vidět jednu v reálu, to bylo svým způsobem zajímavé. Vypadalo to jako masivní trouba s těžkými dveřmi, skoro jako bankovní trezor. Mělo to okna, takže uvidím ven, a taky tam byla sluchátka, do kterých mi pustí hudbu.

Lékař, který měl zrovna u komory službu, se představil jako doktor Borrelo a vysvětlil mi základy celého procesu.

"Budete v atmosféře čistého kyslíku při trojnásobku běžného atmosférického tlaku. To do tkání natlačí kyslík, a čím víc kyslíku, tím rychleji tkáň regeneruje. Tedy do jisté míry. Kyslík při příliš vysokém tlaku může být jedovatý a způsobovat křeče.

Než vás zavezeme dovnitř, převléknete se do papírového oděvu, který nevytváří statickou elektřinu. Valium jste dostal proto, abyste se uvolnil a snížilo se riziko křečí."

To mě tedy uklidnil. O otravách kyslíkem jsem věděl od přátel, kteří se potápěli, a o požárech v kyslíkové atmosféře jsem věděl z vlastních přednášek historie.

Tři astronauti uhořeli v čistě kyslíkové atmosféře s jen o něco vyšším než běžným atmosférickým tlakem. Při trojnásobku běžného tlaku to bude, jako bych byl zavřený v bombě.

"Jestli vás správně chápu, nikdy jste v té komoře neměli žádný problém?" zadíval jsem se na komoru.

"Ne. Je vážně dost bezpečná. Jen jsem vás chtěl seznámit s tím, co vás čeká. Pokud si nasadíte sluchátka, mohu vám pustit hudbu, a pokud se mnou budete chtít mluvit, kdykoli můžete," řekl lehkým tónem.

Skoro se mi chtělo říct mu, že když je to tak bezpečné, ať si tam lehne místo mě.

Dr. Borrello mi pomohl vstát z křesla a držel mě, zatímco mě Tammi převlékala, a pak mi pomohl do komory.

Všiml jsem si detailu, který mě trochu uklidnil - velké červené páky s nápisem NOUZOVÁ DEKOMPRESE - a řekl to nahlas.

Doktor mě ujistil, že kdyby v komoře příliš stoupl tlak, aktivuje se automatický přetlakový ventil, a že páka je tam jen jako záloha a pro uklidnění pacientů.

Dveře za mnou zapadly a já si nasadil sluchátka.

"OK, začínáme," zapraskalo v nich.

Otočil ventilem a já cítil, jak se mění tlak. Pak se ručička tlakoměru zachvěla a začala stoupat. Vzestup na plný tlak trval asi deset minut a to už jsem měl z přebytku kyslíku řádně "nakoupeno".

"Všechno v pořádku?" zeptal se doktor za okénkem.

"Je mi fajn, a už vím, jak se musí cítit torpédo," odpověděl jsem.

Zasmál se a spustil stopky.

"Za hodinu začnu s vypouštěním. Chcete pustit nějakou hudbu?"

"Pokud máte něco od Bacha, tak to bych rád."

Pustil mi do sluchátek Bacha, konkrétně Brandenburský koncert, a do duše klid.

Chtělo se mi spát a probralo mě až lupnutí v uších při otevření dveří komory.

"Nebylo to špatné, že ne?" řekl Dr. Borrello a pomáhal mi zpět do křesla.

"Dokonce se mi uvolnily dutiny. Díky," řekl jsem podle pravdy.

"Od zítřka sem budete jezdit hned po snídaní. Pak na fyzioterapii, zase sem a zase na fyzioterapii. Nějakou dobu tedy budete mít co dělat," řekl dívaje se do složky, kterou mu dala Tammi.

Objevila se Tammi, zavezla mě zpět na pokoj a uložila na lůžko.

A tak skončil druhý týden.

- - -

Třetí a čtvrtý týden byly jeden kolotoč: postel - přetlaková komora - ledová voda - přetlaková komora - a zase postel, s občasnou návštěvou Minx, která narušovala jinak děsnou nudu.

Po Lydii stále nebylo ani stopy, ani po řidiči auta, které mě srazilo. Minx mi řekla, že o Lydii od jejího odchodu nikdo z Aišy neslyšel ani ji neviděl.

Nejzajímavějším vybočením z rutiny byl cvičný požární poplach.

V pátém týdnu jsem se začal znovu učit chodit.

Dr. Julianová mě zavěsila do postroje visícího ze stropu místnosti určené k terapii, který mě zbavil většiny tíže, a nechala mě chodit tam a zpět, přičemž kriticky zkoumala každý můj krok.

"Tu nohu za sebou nemůžeš takhle tahat. Zvedej ji, hýbej s ní. Klouby ti přece neztuhly. Levá, pravá, levá, pravá," poštěkávala na mě.

"Tu vaši rozhodnost nesnáším. Ta noha mě bolí jako střep, nejradši bych si sednul a řval, jasný?" odsekl jsem naštvaně.

Zareagovala tím, že postroj od stropu o něco spustila, takže jsem po místnosti musel tahat větší část své váhy.

"Jen pohni zadkem. Prej, pěkně oplácenej. Tlusťoch, tak je to," urážela mě.

Už jsem se otáčel, že jí něco ostrého řeknu, a přitom jsem se úplně zapomněl a naplno se opřel o nemocnou nohu. Vydržela.

"Vidíš to. Když tě naštvu, začneš se teprve pořádně snažit," řekla. "Tak nepřestávej. Ještě desetkrát tam a zpátky a nechám tě odpočnout."

"Čubko."

"Flákači."

Během následujících deseti otoček jsem se soustředil na to, jak bych ji asi tak mohl seznámit s Lydií. To by byla bitka!

Na Lydii jsem vlastně myslel neustále od doby, kdy to začlo vypadat, že mě vážně zabije. V nemocnici se přece může stát tolik "nehod". Samozřejmě za předpokladu, že ví, kde jsem.

A pokud bych to přežil, zbývalo mi ještě postarat se o přežití mimo nemocnici.

Konečně jsem dopochodoval a vyčerpán se opřel o zábradlí podél mé trasy.

Dr. Julianová ke mě přišla a začala mi rozmasírovávat ramena, zatímco jsem pomalu znovu popadal dech.

"Vím, že to není lehké, ale bolest snášíš lépe než kdokoli, kdo mi zatím prošel rukama. Jako bys byl trénován, abys ji snášel. Vidím, že bolest nemáš rád, ale přijímáš ji," a přitom mi zarývala palce hluboko do svalů.

"Řekněme, že mám jisté zkušenosti," ucukával jsem, když ještě přitlačila.

"Podle jizev na zádech bych řekla, že dost zkušeností. Vypadá to na deset starých tržných ran. Dobré šití. Měls' štěstí na doktora."

Začal jsem se narovnávat. Mířila k věcem, které jsem s ní nemohl probírat.

"Doktorko, není v tom nic osobního, ale o tomhle se s vámi nemůžu bavit. Kdybych vám to řekl, musel bych vás pak zabít!" snažil jsem se to zlehčit.

Plácla mě přes ramena a vyslala na další kolo cvičení. vPři každém našem setkání zašla s otázkami trochu dál. Kde jsem k těm jizvám přišel? Jak přesně se to sběhlo? Kdo mě šil?

Nadále jsem se vyhýbal odpovědím, ale pokaždé to bylo těžší.

- - -

Druhá sádra šla dolů v den mého propuštění z nemocnice, po sedmi týdnech. Na berlích jsem se docela slušně belhal, a všechny stehy už byly taky pryč. Léky už jsem nedostával podle rozpisu, ale "dle potřeby".

Z bezpečí nemocnice se mi domů moc nechtělo, ale nakonec - nikdo se mě nepokusil zabít, takže jsem se malinko uvolnil.

Domů mě dovezla Minxina limuzína a řidič mě dovedl až na práh, kde mi předal obálku od banky.

Stálo tam, že mám placené volno, dokud neproběhne audit.

Přejeli mě, a banka si myslí, že kradu. Co mě ještě čeká?

Takové otázky by si člověk neměl klást, protože odpovědi jsou málokdy příjemné.

Má odpověď se zjevila v podobě likvidátorky z pojišťovny, která chtěla vědět, jak přesně k nehodě došlo, a nebyla potěšena, když zjistila, že jsem motorku položil úmyslně.

"Je vám jasné, že na úmyslné zničení motorky se pojistka nevztahuje?", pronesla temně, zavírajíc poznámkový blok.

"Ano, díky, to přece vím. Máte ještě nějakou otázku?" řekl jsem nabroušeně.

"Zatím ne," vstala.

"Dobrá. Kdybyste mě teď omluvila, musím si vzít prášky," ukázal jsem jí dveře.

"Jo, ještě něco..." řekla, než se otočila k odchodu.

"Ano?"

"Kryj si záda. Jen malá přátelská rada."

No takovou radu bych tedy vážně nečekal, pomyslel jsem si sarkasticky.

Tok myšlenek mi nečekaně přerval příchod návštěvy, kterou jsem skutečně nečekal.

Slečna Yaleová se objevila s kufříkem a cestovní kabelou a ohlásila mi, že jí Minx poslala, aby se mnou strávila první týden doma.

Pokynul jsem jí, ať jde dál. Začla si vybalovat věci. Vtom zazvonil telefon a já ho šel zvednout.

"Haló?" řekl jsem a stále přitom sledoval slečnu Yaleovou.

"Michaeli," ozval se hlas Minx.

"Ano, slečno."

"Nevěděla jsem, zda to zvedneš nebo budeš moci zvednout. Musíš okamžitě pryč," naléhala.

"Co se děje?" otočil jsem se k telefonu, a zády k obýváku.

"Auto, které tě přejelo, patří Susan Yaleové."

Nezměnil jsem hlas a pokračoval, jako by se nic nedělo.

"No to je zajímavé. Kdys to zjistila?" zeptal jsem se.

"Už tam je, že ano?" řekla Minx.

"No, vlastně, když na to přijde, ano."

Vtom mi zezadu sluchátko vyrvala cizí ruka.

"Jen se rozluč se svým otrůčkem, Minx. Než se sem dohrabeš, už bude po všem," řekla Susan do telefonu a vyrvala šňůru ze zdi.

Otočil jsem se k ní čelem a čekal.

"To vám neprojde. Minx o vás ví všechno. O tom autě, o všem. Pravděpodobně už sem jede policie."

"No super. Kdyby mě náhodou chytli, budu to hrát na náhlý pomatení a za pár let mě pustěj."

Podkopla mi berle, srazila mě na podlahu a přišlápla mi krk.

"Fakt mě ničí, že to nebudeš mít tak bezbolestný jako vzduchovou bublinu do srdce."

Popadl jsem jí za nohu a zkusil ji povalit, ale stála příliš pevně. Kopnul jsem jí zdravou nohou, ale jen jsem si to zhoršil.

Docházel mi vzduch a tmělo se mi před očima. S rostoucím tlakem na krk mi v hlavě začalo bušit.

Najednou tlak zmizel a ozval se tupý dopad těla na podlahu.

Vrátil se mi zrak a nad ležícím tělem Susan Yaleové jsem spatřil Minx s obuškem v ruce.

"Kdes byla takovou dobu?" slabě jsem zasípal.

- - -

Na místo dorazila policie a já vysvětloval, jak se to celé sběhlo. Nasadili Susan želízka a odvedli ji, aby ji obžalovali z pokusu o vraždu.

Minx mě o tom nenechala mluvit, nechala si to celé vyprávět až druhý den ráno, když mi přinesla do postele snídani. Snědl jsem, co přede mne postavila, a pak jí to odvyprávěl.

"Jak jsi přišla na to auto?" zeptal jsem se.

"Tammi mi zavolala. Věděla, že Susan jezdí Cadillacem, ale dokud jsem jí neseznámila s tím, jak ses do nemocnice dostal, nemohla si to spojit.

Pak jsem se začala hrabat v minulosti Susan Yaleové a zjistila jsem, že jí na účet přišla velká částka. Zjistila jsem taky, že svého času měla trochu co do činění s Aišou. A že do nemocnice nastoupila v ten samý den jako ty."

"Myslím, že mi Tammi zachránila život."

"Mám v plánu ji odměnit. Stane se jednou z mých otrokyň."

Víc už neřekla, protože se ozvalo klepání na dveře.

Má Paní šla otevřít a vrátila se s Tammi. Tammi měla stejný otrocký obojek jako já, se stříbrnou visačkou.

"Přišla jsem se podívat, zda jsi v pořádku," řekla klekajíc si vedle křesla, v němž seděla Minx.

"Mám pár modřin a krk mě bolí, ale jinak jsem v pohodě. Děkuji, žes zavolala Minx a řekla jí o tom autě," řekl jsem a podal jí ruku.

"Vedli jste si skvěle, oba. Zachránils' mi život, Michaeli, a Tammi zachránila život tobě. Tammi, jakou odměnu budeš žádat? Jsem velmi bohatá a mohu ti splnit prakticky jakékoli přání," nabídla Minx.

"Paní," zdráhavě odvětila Tammi, protože si na to slovo ještě musela zvyknout,"nechci nic, než sloužit vám a Michaelovi."

"A Michaelovi? A to proč?" zkusila to Minx.

Tammi se na mě podívala.

"Proto, jak vás miluje. Budu sloužit i jemu," stydlivě dodala.

"Staniž se. A co ty, Michaeli. Co si budeš přát ty?"

Podíval jsem se na Tammi a zpět na Minx. Takový pár žen v mém životě...

"Prosím, dala byste za mě Tammi klystýr?" požádal jsem.

Minx na okamžik úplně ztuhla a pak přikývla.

Zadíval jsem se na Tammi a usmál se.

"Říkal jsem ti, že jednou dojde i na tebe."

Copyright 1996 Dr. Charles Forbin

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče