Tato stránka (text cizojazyčného originálu provedený Moulou, popř. ve spolupráci se mnou) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Zápisky Aišy - Peníze točí světem

Autor: Michael Forbin, forbin1@mindspring.com

Překlad: (c)2001 Moula

"Roky ubíhají rychleji nežli dny, a dny jsou studené, bez tepla."
"Kde jsme strávili své poslední dny, s myšlenkami na Bensona."

No, na Bensona jsem zrovna nemyslel, ale zato se mi stále honilo hlavou, kde jsme strávili poslední dny.

Ještě stále jsem jen uvykal tomu, že jsem zpět doma, a že spím ve své vlastní posteli. Během měsíců strávených ve společenství Aišy jsem tomu odvykl. První měsíce jsem strávil, no vlastně ani nevím kde, a několik posledních jsem byl v ozdravných lázních někde na pobřeží.

Paní Minx mi slíbila, že mne nikdy neopustí, ale v těchto prvních dnech po návratu domů jsem přemítal, zda je to skutečně pravda, jestli si to jen nenamlouvám.

Zjistil jsem, že mé účty byly během mé nepřítomnosti placeny převody z nyní již zrušeného konta patřícího L. Minelli. Dokonce i daně jsem měl zaplaceny.

Schopnost Aišy zamaskovat mou nepřítomnost na mne udělala velký dojem. Přemítal jsem, kolik lidí se takto jednoduše ztratilo.

Probral jsem se poštou, která se nashromáždila během mé nepřítomnosti, ale nenašel jsem tam nic zajímavého. Jen kopie zaplacených účtů a pak další účty.

Mým hlavním úkolem nyní bylo najít si práci. Firma, kde jsem pracoval dříve, zbankrotovala, a já musel použit své úspory k placení každodenních výdajů.

První obtíž, které jsem musel čelit, byla, jak vysvětlit devítiměsíční černou díru v mých pracovních záznamech. Vysvětlení, že jsem si vzal delší dovolenou, většinu zaměstnavatelů nepotěšilo, a já musel brzy vzít zavděk krátkodobou prací, abych se nějak uživil.

První práce, kterou jsem takto sehnal, byla docela jednoduchá. Chtěli po mně nainstalovat počítačové zařízení v jedné letecké společnosti. Platili slušně, ale brzy mne to přestalo bavit a já se začal shánět po něčem jiném.

Každý večer, když jsem se vracel domů, jsem zpomalil u místa, kde jsem poprvé uviděl Minx v tu noc, kdy mne unesla z tohoto světa. A každý večer má světla osvítila stejně prázdné místo.

Čas ubíhal pomalu a já se brzy vzdal myšlenky, že bych svou Paní Minx ještě někdy spatřil. Možná jsem nebyl tak dobrý otrok, jak jsem si myslel, a tak mne opustila. Když mne prvně přijímala do služby, řekla mi, že přijde čas, kdy se budeme muset rozloučit. Tehdy jsem to uznal, ale s každou nocí, kterou jsem trávil sám, má rozhodnost ochabovala.

Možná jsem hledal něco jako Brigadoon, místo, které se objeví jen jednou za sto let.

Přišel den Díkůvzdání, po něm přišly Vánoce.

A vánoční zázrak.


Sledoval jsem v televizi Vánoční Koledu a přemítal přitom, jak moc se můj život podobal marnivému životu Scrooge, dokud do něj nevstoupila Paní Minx. Duch vánoc mne natolik ovládl, že jsem si koupil stromeček a opět ho poprvé po mnoha letech nastrojil.

Pod stromečkem se vršily dárky od spolupracovníků, i přání byla jiná než v předchozích letech. Také jsem začal obnovovat stará přátelství, která jsem dlouhou dobu zanedbával. Dokonce jsem se začal scházet s jednou mladou ženou, kterou jsem potkal v práci, nic vážného, jen jsme si občas zašli na večeři.

Jak jsem o tom všem přemýšlel, nejspíš jsem na chvíli usnul, protože když jsem se zase probudil, stála pod stromečkem stříbrně zabalená krabice, která tam předtím nebyla.

Film již dávno skončil, obrazovka nyní jen zrnila a vydávala přitom syčivý zvuk, který mi připomínal příboj.

Vypnul jsem televizi a uslyšel pravidelné bubnování deště dopadajícího na střechu. Byl podvečer štědrého dne.

"Skoro bych si přál, aby sněžilo.", přemýšlel jsem, zatímco jsem se blížil ke krabici.

Snad se do domu vplížila Kim a nechala mi to tu, aby mne překvapila.

Lísteček na krabici prozrazoval, že je určena pro M-5

Ruce se mi roztřásly. Zvedl jsem krabici a velmi opatrně jsem s ní zatřepal. Slyšel jsem, že se v tom něco přesouvá, něco lehkého, ale pevného.

Oči mi zalily slzy. Otevřel jsem ji a mezi papírovými vycpávkami jsem v ní objevil obojek, který mi téměř před rokem dala Paní Minx. Byl zapnutý, aby symbolizoval naše pouto. Na smyčce, kterou tak vytvářel, byl pověšený štítek s mým jménem.

Vzal jsem ho do rukou. Na podlahu vypadl lísteček. Byl to úryvek z Lewise Carrolla.

"Mrož řekl, že nadešel čas,
abychom mluvili o mnoha věcech.
O botách a lodích,
zelí a králích, vosku pečetním,
proč tohle moře pořád vře,
zda křídla mají prasata."

Když jsem to četl, zaslechl jsem zvenčí hluk. Znělo to jako zabouchnutí dveří automobilu. Rozrazil jsem hlavní dveře právě v čas, abych uviděl velký vůz se zhasnutými světlomety, jak právě odráží od obrubníku.

Běžel jsem ke kraji cesty a volal na řidiče, kterého jsem zatím nezahlédl, aby zastavil. Bylo však příliš pozdě, vůz mi zmizel z dohledu.

"Ne, tentokrát ne," přísahal jsem si a rozběhl se ke svému vozu.

Tentokrát nastartoval bez problémů. Vycouval jsem z příjezdové cesty a vyrazil pronásledovat svého nočního návštěvníka.

Nemůže být přede mnou moc daleko, říkal jsem si v ten deštivý vánoční svátek. Byl jsem pevně rozhodnut jej dostihnout.

O deset minut později jsem musel uznat, že mi unikl. Ten večer jsem už ten vůz nezahlédl. Zmizel mi ve studeném dešti jako Duch minulých vánoc.

Tu noc jsem spal s obojkem v ruce. Nedokázal jsem si ho nasadit okolo krku, to mohla udělat jen Paní Minx.

Následujícího rána jsem si lámal hlavu nad vzkazem, který byl přiložen. Četl jsem ho znovu a znovu, hledal v něm nějaký skrytý význam. Nic mne nenapadlo.

Večer jsem byl pozván na slavnostní večeři ke Kim a její rodině.

Večeře byla docela zdařilá, podařilo se mi na malou chvíli zapudit myšlenky na návštěvníka z minulé noci. Když jsme se po jídle dostali ke kávě, téma hovoru se stočilo k mé minulosti.

Otec Kim byl docela normální chlap, měl okolo padesátky, ale příliš se snažil zajistit pro svou dceru jen to nejlepší.

"Slyšel jsem od své dcery, že jste vdovec," nadhodil ledabyle.

"Tati!" skočila mu do řeči Kim.

"Ne, to je v pořádku drahá," řekl jsem,"ano, jsem."

"Už jste přemýšlel o tom, že by jste se znovu oženil? Jste stále ještě mladý muž," pokračoval.

Vstal jsem z křesla a postavil se k němu čelem.

"Pane, velice rád se s vaší dcerou vídám. Jsme velmi dobří přátelé. Ale v současnosti neuvažuji o tom, že bych si vzal vaši dceru, ani nikoho jiného."

Zamračil se na mne.

"A důvod? Pokud vám nevadí, že se ptám."

"Nevadí mi, že se mne ptáte. Vadí mi, že se mne ptáte před vaší dcerou. Nemiluji vaši dceru."

Když jsem to řekl, uvědomil jsem si, že je to pravda. Stále jsem miloval mou ženu. A taky jsem miloval Paní Minx.

Po vyřčení těchto slov se na mne Kim smutně podívala. Věděl jsem ale, že mne chápe.

"Tati, nechej to být," řekla. "Proč sis myslel, že bych si ho chtěla vzít?"

"Kim, miláčku. Už nejsi malá holka. Je čas, aby jsi se vdala, založila rodinu."

Kim otočila oči v sloup.

"Tati, už zase vedeš ty řeči typu 'Chtěl bych vnoučky'?" povzdechla si.

"Kim....," chtěl ještě něco dodat.

Otočila se ke mne a omluvila se.

"Michaele, je mi to hrozně líto. Táta už zase zkouší své staré triky a dělá dohazovače."

"Mně je to taky líto. Ale bude lepší, když ti to řeknu hned teď. Miluji někoho, kdo již s námi na tomto světě není, " řekl jsem něžně. "Dobrou noc."

Kim mne vyprovodila.

"Přátelé?" zeptala se a vzala mne za ruku.

"Navždy," usmál jsem se a políbil ji.

Cestou domů jsem přemýšlel. Bylo bláznivé milovat ženu, kterou jsem nikdy nemohl mít? Možná to byl důvod, proč jsem ji miloval. Protože jsem ji nemohl mít, bylo bezpečné ji milovat.

Tu noc se mi nespalo dobře. Snil jsem o Minx a Mei Ling. O noci, kdy jsem je viděl se milovat. Taky jsem ve snu viděl Denisu, mou ženu, jež odešla k bohyni. V tom snu se na mne smála a odpustila mi. Oba sny se smíchaly a byly jako jeden.

Denisa a Minx se milovaly s Mei Ling a pak se Denisa milovala se mnou a Minx nás sledovala a objímala se při tom s Mei Ling

Probudil mne zvonící telefon. Bylo dost pozdě. Obvykle vstávám mnohem dřív. Oknem v ložnici jsem viděl, že venku zase prší.

Než jsem stihl telefon zvednout, přestal vyzvánět, a tak jsem zůstal ještě chvíli ležet.

Ten sen se mi stále jasně promítal před očima a já se divil sám sobě, že si jej dokážu tak jasně vybavit. Pak jsem si uvědomil, že si nemohu vybavit jméno lázní, ve kterých jsem byl. Pamatoval jsem si lidi i místo, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde to bylo.

Co ještě se ztratilo z mé paměti?

Vstal jsem z postele a osprchoval se. Zkoušel jsem přitom přemýšlet a hledat další prázdná místa v mých vzpomínkách.

A kdybych nějaké našel, věděl bych o něm? Věděl jsem někdy o nějakém?

Skutečný paradox roku 1984. Co všechno zmizelo dírou v mé paměti?

Bylo to jako otázka o motýlu ve filozofii Zen. Jsem motýl, kterému se zdá, že je člověk, nebo jsem člověk, kterému se zdá, že je motýl?

No dobrá. Jako obvykle jsem se ve sprše oholil a pak si oblékl župan. Během toho, co jsem byl pryč, mi ze šatníku zmizela spousta věcí. Proto mne potěšilo, že můj starý obnošený župan tam zůstal.

Ten župan jsem dostal od Denisy na druhé vánoce, které jsme byli spolu. Měla ho na sobě taky ten den, kdy jsem ji odvážel do nemocnice, odkud se už nikdy nevrátila.

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se na něj mohl znovu podívat, či jej obléci aniž bych myslel na tu poslední cestu.

Přepásal jsem ho šňůrkou okolo pasu, abych byl lépe chráněn proti chladu v pokoji, a zamířil do kuchyně udělat si kávu. Cestou jsem prošel kolem pracovního stolu a záznamníku.

Zmáčknul jsem poslech vzkazů a uslyšel rachot a svištění, jak se páska převinovala. Pak se ozval vzkaz.

"Tady Anderson Agency. Pokud ještě stále sháníte práci, zavolejte nám," řekl neidentifikovatelný ženský hlas.

Hlas mi pak nadiktoval číslo, dvakrát ho zopakoval a než zpráva skončila, mohl jsem na pozadí zaslechnout kousek hudby.

"Bílý Králík".

Čím dál tím zajímavější.

Už druhá narážka na Lewise Carrolla během pár dnů. Něco se dělo.

Když jsem zašel na předzahrádku pro noviny, něco mne svádělo k tomu, abych se podíval na strom, zda tam neuvidím úsměv bez kočky. Jako kdybych byl v Říši divů.

Během snídaně jsem očima projel noviny, zda by něco neupoutalo mou pozornost mezi inzeráty nabízejícími práci. Nic zajímavého jsem tam nenašel.

Rozhodl jsem se zavolat číslo ze záznamníku. Uvidíme, co mají.

"Anderson Agency," ozval se hlas.

"Ano, tady je pan Forbin. Někdo od vás mi dnes ráno volal a nechal mi vzkaz," řekl jsem.

Bylo slyšet šustit papíry.

"Lituji, ale nemám tady žádnou poznámku o tom, že by vás někdo volal. Znáte jméno osoby, která vás volala?"

Už jsem chtěl říct, že ne, ale pak mi hlavou bleskla myšlenka.

"Myslím, že to byla Alenka," řekl jsem sebejistě.

"Okamžik prosím."

Dlouho bylo ticho, pak jsem zase uslyšel hlas.

"Tady je Alenka. Jak vám mohu pomoci?"

"Alenko, tady je Forbin. Dnes ráno jste mi zanechala vzkaz ohledně nějaké práce," řekl jsem.

Na chvíli se odmlčela.

"Ano, nechávala jsem dnes nějakou zprávu. Nejsem si jista, zda to bylo pro vás. Má váš telefon číslo ......?" zeptala se.

"Ano, to je mé číslo," potvrdil jsem." Můžete mi vysvětlit, co má všechno to tajnůstkaření znamenat?"

"Mohl by jste mi prosím nadiktovat číslo vašeho sociálního pojištění?"

Uvedl jsem ho a znovu se zeptal, proč mi volala.

"Měl jste co do činění s něčím neobvyklým během posledních dvanácti měsíců? "

Chtělo se mi křičet, jak jsem byl napjatý, ale dokázal jsem se ovládnout a odpověděl.

"Ano měl," řekl jsem napjatě. Byla toto má poukázka zpět k Aiše? Nebo to byla poukázka do spárů Lýdie?

"Děkuji, počkejte prosím."

Čekal jsem s rozbušeným srdcem.

"Promiňte pane Forbine. Klient požadoval splnění těchto formalit dříve, než vám sdělíme podrobnosti."

"Zahrnovalo to i zahrání úryvku z Bílého Králíka?" zeptal jsem se.

"Ano, nevím ale proč," řekla Alice." Přesto, pokud máte zájem o tuto práci, pak tady mám pro vás balíček. "

"Dobře, mám zájem."

Byla má zdrženlivá odpověď.

"Výborně, pošlu vám balíček a můžete klienta kontaktovat přímo," řekla, zkontrolovala si mou adresu a pak zavěsila.

Ten rozhovor mne velmi potěšil. Sice jsem se nedozvěděl o moc víc, než jsem věděl už před telefonátem, ale alespoň jsem zjistil, že se jedná o práci u záhadného klienta s vytříbeným smyslem pro humor. Celý rozhovor mě měl jen otestovat, jak jsem chytrý. Byla za tím Paní Minx? A proč na to šla tak tajemně? Mohla mi přeci zavolat a sdělit mi, kdy a kam mám přijít, a já bych přišel.

To v případě, že to byla Minx a ne Lýdie.

Prožil jsem tři nekonečné dny, když konečně balíček přišel.

Byla to nabídka práce ve velké finanční instituci v rozlehlém městě na sever od místa, kde jsem žil.

Mám se stát asistentem finančního ředitele, součástí pracovní náplně jsou i zahraniční cesty. Dopis napovídal, že se jedná o náročnou práci a že drtivá většina zájemců u pohovoru neuspěla.

Důvod, proč jsem byl vybrán, nebyl uveden. Jen, že jsem byl doporučen.

Balíček obsahoval letenky tam a nazpět a rezervaci na dvě noci v hotelu na mé jméno.

Bylo mi jasné, že pokud na sebe berou veškeré náklady, tak by se slušelo, abych na ten pohovor šel. Nebyl jsem si jist, zda o tu práci stojím, či zda jsem vůbec schopen ji vykonávat, ale konečně, proč si nevyrazit na placený výlet?

Dobrá, poletím.

Zatelefonoval jsem na číslo uvedené v balíčku a spojil se s hlasovým záznamovým systémem. Zanechal jsem tam vzkaz potvrzující můj zájem a ujištění, že se v daný den a čas dostavím k pohovoru.

Pokud to byla Lýdie, tak se mi na kobylku snažila dostat příliš složitě.

Obojek a lísteček mne ale povzbuzovaly.

Až konečně nadešel čas.


Byl to velmi nervózní Michael Forbin, který ten den nastupoval do letadla. Měl jsem s sebou batůžek a kufřík. V batůžku jsem měl přibalený obojek. Víte, jen tak, pro štěstí.

I když vysvětlit to bezpečnostní službě na letišti bylo trošku vyčerpávající.

Nakonec se spokojili s příběhem, že to byl dárek pro mého přítele a s chápavým mrknutím oka mne propustili.

Během letu jsem si prohlížel krajinu pod sebou. Můj spolusedící byl obtloustlý muž, který chrápal a zabíral z opěrek na ruce víc, než mu příslušelo.

Pokoušel jsem se soustředit na pohovor. Možná, že to nemělo vůbec nic společného s Minx, Lýdii nebo Aišou.

Má pověst řešitele problémů byla známá už z mého prvního zaměstnání. Možná proto jsem byl doporučen.

Zítra ráno se uvidí.

Noc v hotelu mi nepřinesla nejmenší odpočinek. Neustále mne strašil sen o Minx, jak je mučena tak hrozně, až křičí hrůzou.

Před svítáním jsem to vzdal a vstal z postele. Oblekl jsem si všední šaty a opustil hotel. Vyrazil jsem na procházku po ztichlých ulicích města. Mé kroky mne zavedly až k dokům a do velké nákupní zóny.

I přes brzkou ranní hodinu byly již obchody otevřeny. Rybí trh překypoval dary moře, pekařství vonělo čerstvým chlebem, jehož aroma se neslo ulicemi.

Stál jsem na konci hráze a sledoval, jak se slunce dere nad horizont.

Možná jsem se pokoušel uchopit sen. Ale tehdy jsem si myslel, že mé sny již byly navždy ztraceny.


Po snídani v kavárně na molu jsem se vrátil do hotelu, umyl se a oblékl na pohovor.

Nevěděl jsem, pro koho mám pracovat, ale chtěl jsem vypadat co nejlépe bez ohledu na to, jak jsem byl nervózní.

Někteří lidé bývají jako na trní, já jsem byl jako na kaktusech.

Má nervová soustava dostala ještě více zabrat, když jsem dorazil na místo konání pohovoru.

Byla to největší budova v této části města, a také nejrušnější.

Vstoupil jsem a připomněl si, že to oni si zavolali mne, a že jsem byl očekáván. Toto spolu s faktem, že jsem byl otrokem Paní Minx, její chloubou a hračkou, mi pomohlo nabýt zpět ztracenou rovnováhu.

Pohovor začal docela dobře. Dříve, než jsem mohl cokoliv říci, mi vedoucí personálního oddělení, paní Cabazonová, posunula přes naleštěný stůl nabídku.

Podíval jsem se na údaje a pak na paní Cabazonovou.

"Ta čísla myslíte vážně?" zeptal jsem se.

Přikývla.

"Berte to jako rizikový příplatek," řekla.

"Vážně je tak těžké s tou osobou vyjít a spolupracovat?"

"Musela jsem tento rok již třikrát vyměnit jejího asistenta. Slečna Dawesová je vždy zničí svými nároky," poučovala mne.

"Dobrá, vycházím prakticky s každým. Rád bych si s ní alespoň promluvil."

Personální vedoucí potřásla hlavou.

"Dobrá, varovala jsem vás. Jeďte výtahem. Její kancelář je v posledním patře."

"Dovolíte ještě jednu otázku? Je v nějakém vztahu k vlastníkům banky?"

"Její rodina tuto banku založila."

K čertu. Rozmazlené děvčátko v rodinném podniku. Pravděpodobně prosazená díky tatínkovým penězům a schopnostem asistentů. Z mého pohledu to vypadalo, že se stanu dalším obětním beránkem za její neschopnost.

Jel jsem výtahem vzhůru a uvažoval, jak se ke slečně Dawesové chovat.

Dveře se otevřely a recepční mi ukázala na kancelář na konci chodby.

"Očekává vás. Jednoduše zaklepejte a vstupte. "

Prošel jsem chodbou až ke dveřím a zhluboka se nadechl.

"M. DAWESOVÁ    FINANČNÍ ŘEDITEL" prozrazovala tabulka.

Dobrá, ona je M. DAWESOVÁ, ale já jsem Michael Forbin. Já jsem ten správný muž na správném místě.

Rozhodně jsem zaklepal a vstoupil přesně podle pokynů.

Rozhlédl jsem se po kanceláři, ale nespatřil jsem ani nejmenší známku přítomnosti záhadné M. Dawesové.

Z oken kanceláře byl výhled na většinu města.

Pracovní stůl byl dostatečně uklizený na to, aby na něm mohlo přistát i letadlo, a byl černý jako noc. Na malém stolku hned vedle hlavního stolu stál počítačový terminál. Od vyleštěné desky se odrážel neustávající tok dat zobrazovaných na monitoru.

Za stolem stálo velké křeslo, které ke mně bylo natočeno svou zadní částí a zakrývalo mi tak výhled na svého majitele. Viděl jsem jen její nohy a chodidla.

Chviličku jsem tiše postál a pak si odkašlal.

U sedící postavy to však nevyvolalo žádnou odezvu, tak jsem přistoupil blíže ke stolu a chtěl začít mluvit.

Křeslo se otočilo a osoba, která na mne z něj pohlédla, byla Paní Minx.

Padl jsem před ní na kolena a rozplakal se radostí.

"Vítej doma Michaele," řekla a něžně se dotkla mého obličeje.

Během toho, co mne hladila po hlavě a utěšovala, jsem vůbec nemohl mluvit.

Toto byla Paní Minx, jakou jsem ji neznal a jaká jsem nikdy nevěřil, že by mohla být.

"Co se stalo?", zeptal jsem se, když se mi konečně podařilo přestat brečet.

"Nic se nestalo Michaele. Jen jsem tě prozatím nepotřebovala. A ty jsi se potřeboval znovu zabydlet v normálním světě. Vím, že jsi se zase začal setkávat s lidmi. Jsem ráda."

"Jak dlouho..?" začal jsem se vyptávat.

"Ach, sleduji tě už od tvého návratu domů. Zanesla jsem ti tam dáreček. Riskovala jsem při tom, ale musela jsem."

"Proč?"

Něžně se na mne usmála.

"Protože tě miluji Michaele a musela jsem tě vidět. Potřeboval jsi malé ujištění o mé lásce, tak jsem ti tam nechala dáreček. Byla jsem si jista, že si všechno poskládáš dohromady a najdeš mne."

"Paní, promiňte mi. Má víra ve vás nebyla pevná," přiznal jsem se

"Já to chápu. Neměla jsem v úmyslu nechat tě samotného tak dlouho. Řekla jsem ti, že odchod Lýdie bude mít následky. Také měl a já měla plné ruce práce. Původně jsem plánovala přivést tě z lázní přímo sem, ale nebyl na to tehdy ještě správný čas.

Lýdie natropila v Aiše mnoho zla. Počet těch, kterým se dá nyní důvěřovat, je velmi malý. Ona a její přívrženci nám zmizeli z dohledu. Stejně jako žralok, kterého nevidíme, se může znenadání objevit, a pak ničit a zabíjet. "

Povzdechl jsem si při vzpomínce na zmatek, který jsem způsobil ve jménu lásky.

"Už se zase obviňuješ z něčeho, nad čím nemáš kontrolu," řekla, když se mi podívala do očí.

"Kdybych tehdy ne... " stačil jsem promluvit dříve, než mne umlčela prstem položeným na mé na rty.

"Tak by se to stejně stalo. Muselo se to stát, byl to normální vývoj. Byly jsme příliš spokojené se sebou samými, s tím, jak nenápadně a skrytě řídíme svět. Nyní musíme být aktivnější, více riskovat, abychom dosáhly svých cílů. Také je důležité zamezit Lýdii a jejím přívržencům škodit. Jejich neuvážené činy mohou vyzradit světu naše plány dříve, než na to bude správná doba."

"Rozumím," řekl jsem.

"Opravdu? Doufám, že ano. Máme pro tebe totiž v této věci úkol."

Srdce mi poskočilo radostí.

"Co by vám udělalo radost, Paní?" zeptal jsem se.

"Matka Mnoha a já chceme vyprávět světu o Aiše, tvými vlastními slovy."

"Bojím, se že vám nerozumím Paní."

"Michaele, máš jedinečný talent. Umíš vyprávět příběhy. Nejsi jen spisovatel, ale vypravěč. Umíš zaujmout lidi svými příběhy, svými vtipy. Nekážeš, ale vyzýváš. To je přesně to, co nyní potřebujeme. Někoho, kdo dokáže vyprávět příběhy."

"No a o čem mám psát? Myslím tím, co smím říct?"

"Vyprávěj své příběhy, které jsi zažil s Aišou. Vyjádři své pocity i strachy, své sny a touhy. Pomohu ti stejně jako Matka Mnoha. Zajistíme, aby jsi nevyzradil příliš. Až budou lidé číst tvé příběhy, pak snad pochopí naše úmysly.

Tak, jak se Lýdie a její lidé budou snažit škodit, my potřebujeme někoho, kdo bude vyprávět příběhy, aby zůstala zachována rovnováha. "

Klečel jsem před ní a přemýšlel o úkolu, který přede mnou stál.

Bude to velkolepý úkol. Pokusit se popsat vše, co jsem zatím jen cítil ve svém srdci a v duchu, pokusil se vysvětlit jak a proč.

"Paní, nejsem si jist, zda to dokážu. Dokážu vyprávět příběhy, ale nejsem žádný spisovatel. "

Jen mne pohladila po hlavě a nechala mne samotného zápasit se sebou samým a se svou váhavostí.

Snad měla pravdu. Mohl bych vyprávět příběhy. Možná se někdo poučí z mých chyb.

"Udělalo by vám to radost, Paní?" zeptal jsem se.

"Ano, udělalo. A byla by to velká služba pro Aišu."

Podíval jsem se jí do očí, poprvé od našeho nového setkání.

"Ano Paní. Napíšu povídky. Ale kdo je bude číst?"

Ukázala na počítačový terminál.

"Tam na Internetu jsou lidé, kteří hledají informace. A najdou i tvé příběhy. Ti, kteří uvěří, nás budou kontaktovat nebo nám dají o sobě vědět. Jiní to pustí z hlavy jako pouhé erotické sny.

Pravda ale vyjde najevo."

Podíval jsem se na počítač a pak zpět na mou milovanou Paní Minx, Minx Ovladač.

"Hádám, že bych měl raději začít. Řekl bych, že první příběh bude jak jsem se stal .... "

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče