Tato stránka (text článku poskytnutého autorem pro zveřejnění na tomto webu nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Zápisky Aišy - Procházka v parku

Autor: Michael Forbin, forbin1@mindspring.com

Překlad: Moula

"M-5, nechtěl by ses dnes večer projít?" zeptala se Minx Ovladač.

Vzhlédl jsem k ní z místa vedle krbu, kde mne připoutala řetězem, a souhlasně jsem přikývnul.

Předtím mi zakázala mluvit s tím, že když mi to posledně dovolila, dala mi příliš mnoho volnosti.

Ten problém vyvstal po sérii incidentů, když jsem byl několikrát vypeskován, a získal jsem pocit, že mne přestává milovat.

Když jsem se ji na to zeptal přímo, její výbuch mne tak vystrašil, že jsem se schoulil v rohu místnosti.

Řečeno krátce a jasně: upozornila mne, že kdyby tomu tak skutečně bylo, už by se mne dávno zbavila. Zdůraznila, že problémem je především můj vlastní pohled na sebe sama. Bez ohledu na mou očividnou a prokázanou schopnost sloužit, toto je má největší chyba, které už má tak akorát dost.

Věřila ve mne a já si měl začít věřit dříve, než ji to skutečně naštve a vymění mě za psa, kterého pak pustí.

"Je ti to už jasné? Už nechci slyšet žádné tvé další bezdůvodné pochyby. Vlastně dokud ti neřeknu něco jiného, nechci od tebe slyšet vůbec nic. Nebudeš se mnou bez přímého svolení mluvit."

Už to trvalo asi týden. Měl jsem přísně zakázáno s ní mluvit, pokud to nebylo vyloženě nutné.

Tohle bylo vlastně poprvé za celou tu dobu, kdy mi věnovala nějakou zvláštní pozornost.

Skrz balkónové dveře jsem mohl pozorovat mlhu, která se usazovala po okolí, hustá a sychravá. Pára se srážela na skle a vytvářela malé kapičky.

Minx odešla z místnosti. Když se po pár minutách vrátila v teplém kožichu, nesla si tašku a vodítko.

Odpoutala mne z řetězu a zacvakla mi za obojek vodítko a ukázala na dveře.

Mírně jsem zaváhal, protože jsem byl skoro úplně nahý až na ten nicotný pásek okolo krku. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale srazila mne zpět na všechny čtyři.

"Nějak moc troufalý, ne? Když budu chtít, aby jsi šel po dvou, tak ti to řeknu," upozornila mne.

Následoval jsem ji ven ze dveří apartmá k hlavnímu hotelovému výtahu.

Snažil jsem se kontrolovat svůj strach z odhalení, jak jen jsem mohl. Minx měla vrozenou odvahu, takže vždy všechno dělala bez nejmenších obav, zatímco já málem umíral strachy.

Výtahové dveře se otevřely, my jsme nastoupili a sjeli dolů na úroveň ulice.

Vyvedla mne ven a zamířila na nároží.

Mlha nás chránila tlumíc městské osvětlení. Cítil jsem se být chráněn mlhou stejně jako přítomností mé majitelky. Na křižovatce mi naznačila, abych se postavil. Přešli jsme cestu, za ní jsem opět zaujal svou psí polohu, a pak jsme vešli do parku.

Jak jsme do něj zacházeli hlouběji, mlha houstla. S rozprostírající se temnotou se mé smysly bystřily. Viděl jsem tak akorát boty Minx, která kráčela přede mnou. Cítil jsem vlhkou trávu a zem a také vůni pozdních květin.

Bystřil jsem uši na jakýkoliv zvuk, který by mne upozornil na blízkost lidí, ale slyšel jsem jen cvrčky a občas vykřiknout ptáka. Jediný zvuk vytvářený lidmi byl klapot Minčiných podpatků po dlážděném chodníčku.

Šli jsme v tichosti. Jak jsme pronikali hlouběji do parku, má kolena byla čím dál tím víc odřenější. Zatočili jsme. Šli jsme nyní po trávníku, jehož chladivá vlhkost zmírňovala bolest v odřených kolenou.

Klapot podpatků se ztišil v šustění. Zastavila se a sedla si na lavičku.

Chvěl jsem se zimou. Připlazil jsem se k ní co nejblíže.

"Je ti zima M-5?" zeptala se úzkostlivě.

Zakňučel jsem a přitlačil nos k jejím botám.

"Vzpomínám si, když jsi mi prvně dělal psa. Nasadila jsem ti psí uši a tlapy, dokonce i kožešinovou masku. A ocas. Ach, jak jsi bránil, abych ti ten ocas nedala. "

Slyšel jsem smích v jejím hlase a cítil tu radost, kterou ve svých vzpomínkách opět prožívala.

"Byl jsi vždycky těžký případ, i tu noc, co jsem tě unesla. Zkoušel jsi mne napadnout. Bál jsi se, vzpomínáš?"

Přemýšlel jsem o té noci, která se zdála být tak dávno. Tehdy jsem se ji bál. Tehdy jsem ještě nevěděl o její laskavosti a schopnosti milovat někoho jako já. Teď jsem už ale věděl o její lásce ke mně, ke všem, které si kdy vybrala za své otroky.

Třásl jsem se a přemýšlel o lásce, o té, kterou jsem ztratil kdysi, a o té, kterou bych mohl ztratit nyní, jestliže bych se nezbavil pochybností o své ceně.

Kdo jsem byl, abych směl soudit sám sebe? Podle jejich měřítek jsem nebyl tím pravým.

Té noci jsem se rozhodl, že ji dokážu, že jsem hoden její důvěry.

Dotkla se mého ramene a já se vylekal.

Během toho, co jsem přemýšlel o všem, co mi řekla a jak se můj život změnil, si Minx ke mně přiklekla.

"O čem přemýšlíš, Michaele?"

Poprvé během tohoto týdne mne oslovila jménem..

Čekal jsem na její svolení promluvit a zahlédl jsem stín jejího úsměvu v mlhavém pochmurném světle.

"Smíš se mnou mluvit."

Váhal jsem, nebyl jsem si jistý, jak začít.

"Paní - - ," začal jsem. "Chci se vám omluvit."

"Za co?" zeptala se upřímně zmatená.

"Že jsem vám nevěřil. Je mi líto, že jsem nedůvěřoval vašemu názoru na mne. Znáte mne lépe než já sám, znáte má tajemství, mé obavy.

Shledala jste mne hodným vaši pozornosti a důvěry. A já vás zklamal nedostatkem své víry. Je mi to hrozně líto."

Chytila mne za bradu a zvedla ji tak, že jsem se ji díval do očí.

"Poučil ses ze své chyby?" zeptala se prostě.

"Ano Ovladači. Nikdy nezapomenu, že si mne vážíte. Navždy si budu pamatovat, že dokud se snažím, odpouštíte mi chyby. "

"Moudrost nalezená v mlhavé noci je někdy více platná než ta, nalezená za jasného dne," pronesla hloubavě.

Čekal jsem. Vzala tašku, kterou se sebou nosila během naší procházky. Vytáhla z ní teplákovou soupravu a pár bot.

"Obleč se Michaele. Nechci, aby jsi se nachladil."

Odpojila vodítko, abych si mohl navléct horní část soupravy, pak ho zase připnula.

Vedla mne vzpřímeného zpět na chodníček a poté jsme zamířili ke vchodu do parku. Jak jsme přicházeli k hotelu, uslyšel jsem údery Big Benu rozléhající se Londýnem.

"Víš, že se zanedlouho vracíme domů, Michaele. Až se tak stane, vrátím se zpět ke svému životu a ty se musíš vrátit ke svému," připomněla mi.

"Ano, já vím," povzdechl jsem.

"Během mé nepřítomnosti nebudeš zanedbáván. Zajistila jsem, že budeš sloužit jiným, než se vrátím."

Překvapeně jsem se zastavil.

"Cože, vy jste ..," řekl jsem ohromen.

Podívala se na mne a začala se smát mému výrazu ve tváři.

"Přísahal jsi, že mi budeš sloužit. A přísahal jsi, že budeš podle potřeb sloužit i jiným. Čas dozrál. Musíš se držet v kondici i když jsem pryč. Během mé absence budeš sloužit jiným," řekla pobaveným tónem.

"Ale . ." začal jsem.

"Zpochybňuješ rozkaz M-5?" řekla nazlobeně.

Padl jsem na rozbolavěná kolena.

"Ne Ovladači!"

"Dobře. Důvěřuj mi Michaeli. Chtěla jsem po tobě někdy něco, s čím by sis nedokázal poradit?" připomněla mi.

"Stát na hlavě."

"No budiž. Teď vstaň a pojď se mnou."

Podíval jsem se na mou Paní zahalenou v mlze, mou majitelku, mou lásku. Osvětlení u vstupu vytvářelo okolí ní svatozář, tvořilo nadpozemský jas, zviditelňovalo moc, kterou nade mnou vládla.

Pokračovali jsme v chůzi k hotelu a já uvažoval, co mi budoucnost přinese.

Věděl jsem, že to nebude obyčejné nebo dokonce nudné.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče