Autor: Jan van Veen

Překlad: (c)2000 Tom

Tato stránka (text původního článku poskytnutého autorem ke zveřejnění nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Se zámkem

Leželi jsme propletení a vyčerpaní. Řekl jsem "Mmmmmm. To bylo skvělé. Jsem rád, že jsme to zkusili normálně."

Odpověděla jsi "Nemyslím si, že to bylo úplně normálně, Pane. Nakonec, ještě jste mi nesundal obojek. A myslím, že je velký rozdíl mezi tím milovat se normálně nebo mít nařízeno dělat to normálně."

"Skoro jsi to trefila. Je mi fakt líto, žes mě nemohla najít. Myslel jsem si, že mě nebudeš hledat jinde, než právě tady na pokoji. Vždyť ta konference není pro milión lidí."

"Já se nezlobím, miláčku. Dobrou noc."

"Hmdobrdobrou…" okamžitě jsem usnul s příjemným pocitem, jak mě prsty svíráš kolem kořene penisu. Párkrát jsem se ze spánku probral – napůl jsem spal, napůl bděl – a vnímal, že mě nejen držíš, ale hraješ si se mnou.Časem jsem si na to zvykl a spal jsem dál.

Zdálo se mi, že stojím před třídou, odpovídám na otázky týkající se domácích úkolů, a najednou mi jsou kalhoty moc těsné. Styděl jsem se, nemohl jsem si ale do kalhot sáhnout, celé mě to hrozně odvádělo od výuky a navíc mi jedna holka v první řadě zírala do klína, jako by se tam dělo něco moc zajímavého. Nakonec jsem se skoro vzbudil do stavu, v němž někdy můžu své sny ovládat. Rozhodl jsem se otočit k tabuli stojící v rohu třídy, jako bych si chtěl prohlédnout schéma, které jsem na ni nakreslil. Přitom jsem si na okamžik zajel rukou do kalhot a zkusil si to tam srovnat. Narazil jsem na cizí prsty, a ještě na něco, a najednou jsem věděl, že ležím v posteli, dotýkám se tvé ruky a ta věc je visací zámek, který jsi mi zamkla kolem koulí. Budil jsem se náramně rychle. Ztvrdnul mi ještě víc, než ve snu, a navíc mě polilo horko. „Do prdele,“ začal jsem se bát.

"Tak jsem si říkala, když už se konečně vzbudíš."

Ležela jsi vedle mě a šeptala mi do ucha. Tvář ti osvětlovalo pouliční osvětlení pronikající okny hotelového pokoje.

"Už to bude pět minut."

Výraz tvé tváře a tvůj hlas – směs lásky, touhy a potěšení kočky, která si právě pochutnala na kanárkovi. Trošku jsi zámkem cukla, takže mě oko masírovalo – pták se mi zacukal a narazil do přikrývky.

Dával jsem si pozor, abych se ani nepohnul a promýšlel jsem, do čeho jsem to spadl. Sbíral jsem síly. Najednou jsem rukou vyrazil k tvému krku a snažil se zachytit řetěz, který jsem ti kolem něj zacvakl na karabinu. Prsty mi sklouzly po hladké pokožce, o nic jiného jsem ani nezavadil. "Doóó hajzlu," pomyslel jsem si. Stejně jsem si řekl, že už nemám co ztratit, když zkusím blufovat.

"Řekl jsem ti, aby sis sundala obojek?" vyštěkl jsem nejdominantnějším tónem, jaký jsem zvládl. Na okamžik jsi ztuhla a stáhla se do sebe, ale pak jsi s úsměvem zavrčela a trhla zámkem. Ne tak, aby to opravdu bolelo, ale trošku to bolelo a já rozhodně věděl, jak se na celou situaci díváš. Přitlačila jsi mi levou rukou ramena na matraci a ze vzdálenosti nějakých 20 centimetrů nad mou tváří se mi chladně zadívala do očí. Ne zrovna dvakrát jemně jsi za zámek potáhla nahoru, zatlačila mi okem na kořen penisu a zatahala mě za koule.

"Ani se nehni, nebo se ti to vůbec nebude líbit. Chtěla jsem být jemná, ale vypadá to, že si to nemůžu dovolit." Tak tvrdý hlas – už jsem v něm neslyšel kočku, co si pochutnala na kanárkovi.

Nehýbal jsem se. Nemohl jsem.

Šimrání v břiše přerostlo v čistý strach. Spousty strachu. Někdo, kdo nade mnou měl moc, se mnou nebyl spokojen. Byl jsem v prdeli. Pták mi splasknul. Tvá ruka a hlas mě naprosto paralyzovaly.

"Tak aby bylo jasno," zasmála ses, protože tě napadl příhodný citát.

Mě napadl taky a já se nesmál.

"Mám"
škub
"tě"
škub
"v"
škub, tohle opravdu bolelo
"HRSTI."
A škubla ještě jednou.
"Jau!"

"Promiň, bolelo to?"

Tu otázku jsi položila normálním hlasem – jak rád jsem ho zase slyšel.

"Trošku. Škubneš silněji a bude mě to bolet několik hodin."

"Jak blízko jsem byla tomu nebezpečnému škubnutí?"

"Málem už to bylo."

"Skvěle. Takže budeme pokračovat."

škub

"Sháněla jsem tě a nemohla tě sehnat. Napadlo mě, že tě zase celý víkend nebudu dělat nic, než tě hledat Jednou jsem ti to prominula, podruhé ti to neprominu."

"To není fér. Když chceš vědět, jestli budu na konferenci, máš mi zavolat."

"Nebyl jsi tam, kde jsi měl být. Vylekalo mě to. A ať za to můžeš nebo ne, ať je to fér nebo ne, odskáčeš si to. Námitky?" Zesilovala jsi tah za zámek, takže bylo jasné, že nemůžu říct nic než

"ne," úplně potichu.

"Ne co?" škub

"Ne, Paní."

Teď jsi za zámek táhla směrem dolů a zabloudila mi prostředníčkem ke kořeni penisu. Opět jsi promluvila, potichu, byl v tom opět slyšet vlídný úsměv. "Zdá se mi, že na tebe nepůsobí dobře, co se děje. Chci, aby ti stál. Fakt stál.

Celý víkend."

Polknul jsem. Navzdory zlé předtuše se mi díky hlazení tvým prstem začal znovu stavět. Druhou rukou jsi mi přejížděla po zadní straně krku. Políbila jsi mě na tvář. "Když se nebudeš bránit, BUDE se ti to taky moc líbit."

"Celý víkend!?" povzdechl jsem si.

"Joóó. Nechci tě podruhé hledat. Předpokládám, že dokud budu mít klíč k tvým koulím, budeš mi klusat podél nohy." Kousla jsi mě do ucha.

"Jo, a už se můžeš pohnout. Můžeš mě dráždit a líbat, ale zůstaneš ležet na zádech." Malinko ses nadzvedla, podívala se na mě a usmála se.

"Udělej mi dobře."

"Ach jo. Tak tohle mám za to, že jsem na tebe bral ohledy. Měl jsem ti nasadit obojek se zámkem, i když se v něm hůř spí."

"To by ses vzbudil, já bych tě držela za koule a chtěla po tobě klíč. Kdybychom se začali rvát, ty s rukou na řetězu okolo mého krku a já s rukou na tvých koulích, kdo myslíš, že by vyhrál? A už se do toho dej. Nezapomeň, zůstaneš ležet na zádech."

Jako housenka jsem se posunul níž, zvedl hlavu doprava a začal ti olizovat a foukat na bradavku. Podle tvých vzdechů jsem si mohl říct, že mi to jde.

Poté, co jsem spoustu času strávil líbáním, hlazením a hnětením, a taky tím, žes mi seděla na obličeji, jsem stále ležel na zádech, tys seděla na mě, otírala se mi rozkrokem o žalud a dráždila mě jen tak, že jsem samozřejmě chtěl mnohem víc.

"Můžeš si vybrat. Bude pro tebe lepší nechat si ten zámek nebo si necháš svázat ruce a nohy?"

"Proč nezůstat u toho zámku? Chtěl bych tě držet, dotýkat se tě. Pokud to začne bolet, můžu zámek sevřít mezi stehna, aby nevadil." Nasedla jsi na mě, bylo to úžasné. Po asi padesáti přírazech ses udělala. Ležel jsem pod tebou a prosil němým pohledem.

Seděla jsi na mě, měla jsi mě uvnitř a zeptala ses "Když se teď uděláš, za jak dlouho budeš moci znovu?“

"Nevím. Možná za půl hodiny, možná za dvě."

"To mi vyhovuje. Pokud na tebe dostanu chuť a nebude ti stát, vylížeš mě nebo tě seřežu, dokud se ti nepostaví."

To stačilo, aby mi v něm cuklo. Začala ses hýbat..

"Chci, abys do mě vystříkl. Až mi to přijde, uděláš se. Pokud ne, zmaluju ti zadek doruda."

O pět minut později nám to přišlo, oběma najednou, hrozně silně. Přitulili jsme se k sobě, spokojeně sis na mně vrněla, a pak ses svezla na stranu.

Ležela jsi vedle mě, částečně na mně, hrála sis s mými vousy a zeptala se "No tak, neříkala jsem ti, že když budeš spolupracovat, bude se ti to líbit?"

"Mmm hmmm. Když jsem stříkal, bylo to zvláštní. Normálně se mi koule před tím přitáhnou k tělu, ale kvůli zámku teď nemohly. Bylo to trošku nepříjemné."

"Měl‘s něco říct."

"Já nechtěl přestat."

Jemně jsem ti svými rty přejel po tváři. "Takže, oplatila jsi mi. Mohla bys ten zámek sundat?"

"Kdepak." Usmála ses a pak se zašklebila.

"Co je na tom k smíchu?"

"Ne že bych si myslela, žes bys mě něčím takovým vážně urazil, ale takhle mám jistotu, že tady nebudeš nahánět ženské. Asi by ses styděl."

Jemně jsi zatahala za zámek a překvapilo mě, jak brzo po tom se mi začal znova stavět. "A i kdyby ses rozhodl tohle někomu ukázat, doufám, že by dotyčná měla respekt k cizímu majetku (při těch slovech mě zase zamrazilo a zároveň mi ještě trochu ztuhl) a hned, jak by si všimla zámku, vrátila by mi tě."

"Navíc mám takhle další páku (zatáhla jsi za zámek, jemněji než minule, a zasmála se svému vtípku) jak tě donutit obléci si na zítřejší párty otrocké věci."

Celé tělo mi ztuhlo, jen pták zvadl. "Ummmm. Některé věci znějí skvěle když je člověk nadržený a sní, ale když se ráno probere a nestojí mu, a přemýšlí, zda to skutečně udělá, už se to nezdá být tak legrační. Teď vážně. Radši bych tam v tom nešel."

Podívala ses na mě rozmrzele. "Vážně bych tě tam v tom ráda viděla."

Chvíli jsme jen tak leželi a pak jsi pokračovala. "Uděláme to takhle. Můžeš si vybrat. Buďto tam půjdeš v otrockých věcech, nebo se zámkem. Vyber si. Pokud si zítra vezmeš kostým, sundám ti zámek hned teď."

"A když si kostým nevezmu, sundáš mi zámek až se vrátíme z párty?"

ŠKUB. "Pokud si nevezmeš kostým, sundám ti zámek, až budu chtít. A radím ti abys mě nenaštval a radši ani nezkoušej prosit, ať ti ho sundám, dokud ti nedovolím o to poprosit, nebo se naštvu, vezmu si klíček domů a pošlu ti ho poštou." Vrhla jsi na mě rozzlobený pohled. "Tak co, jak moc věříš poště? Jak ses rozhodl?"

To nebylo snadné rozhodování. Ani jedno ani druhé se mi moc nelíbilo, ale kostým byl rozhodně horší. Nešlo jen o hru na hraně, šlo i o to, že by mě někdo mohl poznat, a to bych rozhodně nechtěl, ani bych si neužíval to, že se to může stát. Právě ta hrozba, že by mě někdo poznal, způsobila, že s mým vzrušením byl konec. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych si zámek sundal sám. "Co kdybychom se na to trochu vyspali. Není lehké se rozhodnout."

"Jen jsem si říkala, že bys chtěl, abych ti ten zámek sundala."

"Teď to není nějak zvlášť nepohodlné. Zatím mi připadá, že raději budu chodit se zámkem, než v kostýmu. Chtěl bych se ale rozhodnout až ráno, co když si to rozmyslím?"

"Pokud chceš celý den chodit se zámkem a pak si to rozmyslet a vzít si kostým, nebudu se zlobit. Už ti zase stojí." Pohladila jsi mě tam dole, zatahala za zámek a chvíli mi žužlala ucho. "To máš tedy smůlu, jsem úplně uspokojená. Jestli si to uděláš, najdeš klíček příští týden ve schránce na dopisy. Dobrou noc."

Usnuli jsme jako před tím, až na to, žes‘ mě držela za zámek, ne za ptáka, a já si říkal, že se za hodinu musím vzbudit.

Pomalu jsem se budil. Spala jsi. Opatrně jsem ti nadzdvihl jeden prst po druhém, uvolnil zámek z tvého sevření – něco jsi zamumlala, ale spala jsi dál. Pomalu jsem se od tebe odsunul – zase si něco zamumlala a spala dál. Skvěle! Šel jsem do koupelny, potichu za sebou zavřel dveře a rozsvítil. Mám to! Tedy tu snazší část. Nešel jsem si ho vyhonit, i když nadržený jsem byl. I když jsem nevěřil, že bys klíček vážně poslala poštou, tak co kdyby - za to riziko to nestálo. Prohrábl jsem tašku a vytáhl kus ocelové pružiny a kleštičky. Po pár minutách práce jsem měl v ruce planžetu na otvírání zámků. Nic moc, ale mělo by to stačit. Nejsem kdovíjak dobrý, ale zámky Master už jsem párkrát otvíral, mají poměrně hrubé válečky. Opatrně jsem si zámek otočil otvorem pro klíč nahoru.

Nebyl to zámek Master. Bylo to zámek, který jsem v životě neviděl ani o něm neslyšel.

Trápil jsem se s ním dalších pět minut, ale nikam to nevedlo. Už jsem si říkal, že to zabalím a potichu se proplížím do postele, když vtom jsi za mě rozhodla.

Dveře se rozlétly. "Mám tě! Teď to schytáš!" hrozivě jsi mávala koženým páskem. "Říkala jsem ti přece...

"Aha. Neřekla jsem ti, že se nemáš snažit ten zámek otevřít." Na tváři se ti rozehrál úsměv. "To jsem totiž ani nemusela.

Napadlo mě, že to zkusíš, a tak jsem se zeptala Hariho, jaké zámky jsou fakt dobré. Řekl, že tenhle zámek odolá většině lidí, dokonce i zámečníkům, kteří ho zkusí otevřít. Jsou tam nějaké zvláštní šikmo seříznuté otočné válečky. I ten klíč vypadá hodně zvláštně."

"Můžu ten klíč vidět?"

Další úsměšek. "Za co mě máš, za blbce?"

"Musel jsem to zkusit."

Natáhla ses po zámku. "Ne, tos‘ nemusel. A to, žes‘ to zkusil, svědčí o neúctě ke mně. Dej si na sebe pozor.

Distributor v Nové Anglii by ti udělal náhradní klíč, jenže já vybrousila kódové číslo. Navíc jsou stejně 500 mil odsud a o víkendu mají zavřeno. Oko je kalené jako u zámků Kryptonite,. můžeš ho zmrazit tekutým dusíkem a praštit do něj kladivem, nebo strávit den s pilkou na železo a hodně často měnit plátky. Než najdeš zámečníka, který ten zámek otevře, docela se naběháš, a pak to asi pro tebe nebude nic moc zážitek, nechat ho pracovat. Máš ještě nějaký jiný skvělý nápad?"

Zamyslel jsem se. Myslela jsi na všechno.

"Ne."

"Takže jsem tě dostala, co? Rozpaluje mě, když na to pomyslím. Koukej mazat do postele. Udělám ti to ještě jednou."

Druhý den ráno (poté, co jsem si musel kleknout k židli a tys‘ mě svázala tak, že jsem se téměř nemohl hnout, ani hlavou jsem nemohl hnout, a tys‘ mě ojela tvář, načež jsi mě odvázala, svázala mi ruce za zády, sundala zámek, nechala mě, abych ti to dělal, pak jsme se trochu tulili, znovu jsi mi nasadila zámek, rozvázala ruce, abych tě mohl obejmout…) jsme šli na snídani, a pak se vydali na konferenci. Měl jsem na sobě volné kalhoty, volné spodní prádlo, které jsem neměl moc vytažené do rozkroku, a váhu zámku podpíraly kalhotky z provazu. Šlo se mi tedy pohodlně. Většina dne proběhla úplně normálně, jak byste čekali na srazu scifistů. Neobvyklé bylo jen to, že jsem občas zaběhl pro něco na pokoj, nosil materiály, které jsme dostali, sem tam sehnal sklenici vody atd. Čekal jsem, kdy někdo poprvé řekne „Ta ho tedy má v hrsti.“ Dával jsem pozor na každý pohyb, protože zámek činil můj rozkrok velmi zranitelným. Stačilo narazit do stolu a zatímco bych si toho normálně ani nevšiml, se zámkem to bolelo. Celou dobu jsem taky věnoval pozornost tomu, co bys mohla potřebovat. Byl jsem připraven okamžitě vystartovat. Plnil jsem každé tvé přání. Ta stálá připomínka – celý den jsem byl pod tvou kontrolou, i když jsi zrovna byla jinde - (ne že by to bylo často, na tomhle conu jsi neměla problém mě sledovat!) mě rozpalovala, což jsi samozřejmě skvěle využila.

"Tahle diskuse mě nudí. Jdeme na pokoj."

"Dělali jsme to před půl hodinou. A čeká nás dlouhý den. Co když mi nebude stát. "

"Tak tě seřežu, dokud se ti nepostaví."

A seřezalas‘ mě. Postavil se mi. Pak ses nechala lízat a nechala mě nedodělaného.

"To máš za to, že dostatečně rychle neplníš rozkazy. Končíme, bolí mě ruka."

Úsměšek. "Navíc, mohl bys teď mít lepší náladu a víc se těšit na párty. Jo, a zbytek odpoledne se chystám prodrbat s kámoši, takže se teď za mnou všude nepotáhneš jako smrad. Zabav se sám. Vím, že bys chtěl ten klíč, ale nedám ti ho, dokud se nevrátíme z párty. Pokud za mnou polezeš, naštvu se a nechám ti zámek dýl. Sejdeme se dole, v šest, a půjdeme na večeři. Jo, a jen tak na okraj, až tam přijdu, ne abys tam nebyl."

"Ano, Paní"

Následující dvě hodiny mi vůbec neutíkaly. Byl jsem si sakra dobře vědom toho, co nosím mezi nohama, a hlavně toho, že nejsi vedle mě. Nejhorší ale bylo sedět dole až do půl osmé – hlavou se mi honilo, jestli jsi náhodou nešla na večeři s kámoši, nebo se nerozhodla strávit noc ve městě s někým jiným. Ukážeš se vůbec do zítřejšího odpoledne, než budu muset domů? Když ses konečně objevila, hrozně se mi ulevilo. Byla jsi po večeři, šli jsme rovnou na pokoj pro kostýmy, chvilku jsem si s tebou hrál rukou, takže tys to měla opět za sebou, a já nic. Pak jsme šli na párty.

Párty byla docela fajn, až na to, že kdykoliv sis myslela, že se mi moc líbí něčí bikini z řetízků (což se mi vzhledem k tomu, jak jsem byl nadržený, stávalo skoro pořád), nahnula ses ke mně a zašeptala "Zajímalo by mě, co by říkala na ten zámek", načež jsem se vždycky rychle zklidnil.

Po párty ses rozhodla, že si půjdeme zatančit. Já bych šel rovnou na pokoj a mrdal jako tur, ale jak se zdá, na mém názoru vůbec nezáleželo. Když jsme se vraceli ztichlým schodištěm, řekla jsi "Můžeš poprosit ať ti ho sundám."

Udělal jsem to. Klekl jsem si. Plazil jsem se po zemi. Líbal jsem ti nohy. Líbal jsem tvůj klín. Řekla jsi jen "Ne". Škemral jsem dál.

"Zakazuji ti prosit," vyštěkla jsi. Když sis všimla, jak jsem se přikrčil, usmála ses na mě a přestala hrát přísnou Paní. "Neboj, nezešílela jsem. Děláš přesně to, co chci." Pohladilas‘ mě po tváři. "Tak jdeme trsat."

Nakonec tě tanec tak moc nebavil a vrátili jsme se na pokoj. Zapadly za námi dveře. "Kleknout." Klekl jsem si.

Po dalším doprošování, přičemž většinu času jsem byl svlečený, jsi řekla "Za chvíli tě odemknu. Teď se můžu pustit do všech těch okrků se svazováním, vázáním pásky přes oči atd. abys neviděl, kam jsem schovala klíč, nebo mi můžeš slíbit, že se nebudeš dívat a ani se nehneš, dokud ti neřeknu, že jsi volný"

"Proč mě prostě jen neodemkneš?"

"Chci mít možnost si tenhle víkend zopakovat a nechci, abys sis prohlédl klíč. Mohl bys zámek příště odemknout planžetou. Taky nechci, abys mi ten zámek sebral a vyhodil ho."

"Fajn, slibuju." Zůstal jsem klečet, zavřel oči, dal ruce za záda, péro mi mířilo dopředu. Cítil jsem, jak odemykáš a sundáváš zámek. "Aaaaaaah", ta úleva. Ještě jsem nevstával, klečel jsem a poslouchal, jak zámek schováváš mezi své věci. Vrátila ses ke mně, přejela mi rukou po krku, cítil jsem tvou vůni. Roztřásl jsem se, ale jinak se nehýbal. Neuvěřitelně mi tvrdnul.

"Jsi volný."

Vyskočil jsem, popadl tě do náruče, mrsknul s tebou na postel a začali jsme šoustat jak dvě veverky v říji. Netrvalo dlouho, než jsme vybuchli v neuvěřitelné extázi, a pak se pomalu propadali do spánku. Bylo to něco, co jsem nikdy dřív jako otrok nezažil, byl to naprosto dokonalý závěr dokonalého dne. A ta energie, která se v nás nastřádala… veverky by záviděly.

"Slibuješ, že mi to už nikdy neprovedeš? Bál bych se usnout."

"Ale ne, ani náhodou." Zase ten úsměv. "Sliby chyby. Nebudu to dělat často, ale kdykoliv u mě usneš, může se to stát znovu. Stojí ti to za to?"

Hlavou mi proběhl celý víkend. Udělat se tolikrát za 24 hodin, to se mi povedlo naposledy v pubertě. Poslední orgasmus byl neuvěřitelný. To všechno díky tobě.

Navíc mě napadlo, že tě příště můžu zneškodnit policejními pouty.

"Jasně že stojí."

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče