Doktorka

Autor: Nurse Jones
Překlad: (c)2000 Tom.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Michale-Ty-Který-Oplýváš-Slovy,

díky za to, žes mi nabídl, že tento soubor uveřejníš na A.S.B. Nikdo jiný mi to nenabídl. Dočkala jsem se jen spousty mailů od lidí, co by si chtěli zapíchat a mají stejný fetiš – zdravotní sestry. Byli dost otravní. Jsem ráda, že se ozval i někdo, kdo se zdá být normální. Takže teď máš možnost předat můj příběh dál. Posílám první díl.

Tvá

sestra Jonesová


Milí čtenáři A.S.B.,

je mi jasné, že první díl příběhů je většinou zároveň i posledním. S tímhle to bylo zrovna tak. První díl jsem dopsala chvilku před tím, než jsem ho poslala Michalovi. Pokud to půjde, napíšu dalších dvanáct dílů, ve kterých najdete téměř doslovné svědectví o tom, co jsem zažila na jaře roku 1991. Říkám "téměř doslovné", protože jsem změnila podrobnosti, podle nichž by nás bylo možno poznat. Budu si říkat "M". Popisuji nás tak, jak skutečně vypadáme. Opravdu pracuji jako zdravotní sestra, ale vše ostatní, podle čeho by nás bylo možno poznat, jsem změnila. Prosím, berte na mě ohled a nesnažte se vystopovat, kdo opravdu jsem. Ještě nejsem připravena na to, abych se odhalila. Pokud jde o J (budu mu tak říkat) , myslím, že na tom je podobně.

Tento příběh můžete kopírovat podle libosti (pokud na tom nebudete vydělávat) . Nezapomeňte přitom uvést autora. Minulý duben jsem si totiž nechala notářsky ověřit kopii. A poslala jsem ji (na disketě) pár lidem, kteří pravidelně přispívají do A.S.B. a podepisují se skutečnými jmény. Chtěla jsem, aby to někdo z nich zveřejnil, ale nikdo se k tomu neměl. Tak jsem to celé znovu přečetla a přepsala – tady to máte. Nemám na počítači korektor pravopisu, J mi připomíná, že jsem v celém textu psala "v rospacích"...

Konec deníku svědčí o tom, že jsem J opustila, abych se dala trochu dohromady. Už jsme zase spolu, vzali jsme se a nakonec tedy přišel happyend, i když z textu to tak nevypadá.

Nazvala jsem to "Seznam" a rozdělila do dvou svazků. Právě začínáte číst první svazek. Ještě než jsme se vzali, začali jsme psát druhý svazek. Pokud se Vám první bude líbit, uveřejním i druhý. Já vím, že Vám připadá, že to celé nedává smysl, ale musíte si opravdu přečíst první svazek, než zjistíte, o čem to celé vlastně je.

Snažila jsem se o co největší srozumitelnost, znovu vytvořila dialogy a proložila to vlastními myšlenkami, které se mi honily hlavou, když jsem celý deník znovu četla a přepisovala. Pravděpodobně jste také přesycení koncentrovaným pícháním, kterého je diskusní skupina rec.arts.erotica a alt.sex.bondage plná. Snad mi tedy odpustíte, že jsem mezi řádky vkládala to, co se mi honilo hlavou a ostatními částmi těla v okamžicích, o kterých píšu. Navíc jsem při pohledu zpátky nedokázala odolat a snažila se o srozumitelnější popis všech událostí, čímž jsem zničila spontánnost původního líčení.

Když Vám teď budu říkat: "Přesně tak se to stalo, opravdu.", pomyslíte si: "No jasně, to už jsem slyšel ani nevím kolikrát." Jenže ono se to stalo. Přesně tak. Když Vám řeknu, že mě to nařídil napsat můj "hořejšek", řeknete si: "Takových začátků už jsem četl... ", jenže ono to tak bylo. Uzavřeli jsme takovou dohodu, J a já, a vůbec jsme tenkrát netušili, že nějaké diskusní skupiny jsou.

Tenkrát jsem netušila spoustu věcí.


SEZNAM

Svazek první

Záznam 1

H.

Teď je v práci, ale než odešel, řekl mi, ať začnu psát tenhle deník. Tak tu sedím a nevím, kde mám začít. Načrtla jsem velké písmeno H, abych nějak začala. Chci, abyste věděli, že píšu proto, že mi J nařídil, abych psala, ne proto, že bych si myslela, že by se někdo měl dozvědět, co se stalo dnes v noci. Řekl mi, že mám psát v první osobě, jako bych vše vyprávěla někomu, koho vůbec neznám, a ne jemu. Přesně to je součástí naší dohody.

Tak, první odstavec mám za sebou. Co teď? Nevím, kde začít. Ernest Hemmingway říkal, že máte začít prvním skutečným zážitkem. Takže začnu tam, kde to začalo, a až dojdu na konec, skončím. Nakonec, Alenka v Říši divů s tím vystačila, tak proč ne já – zrovna teď mi připadá, že máme tolik společného.

Před šesti měsíci jsme žili v Chicagu. Pracovala jsem tam jako zdravotní sestra. J dostal nabídku na skvělé místo a musel se přestěhovat. Nechtěla jsem se vzdát bezpečného místa, takže jsme se na čas rozdělili. Řekli jsme si, že je to jen na čas, a já zůstala v Chicagu.

Ani jednomu z nás se nová situace moc nelíbila. Psali jsme si skoro každý den. Dopisy nás začaly pěkně rozpalovat – začali jsme si vyměňovat fantazie. Takové, které jsme neprobírali v době, kdy jsme byli spolu. Začalo to poměrně mírnými narážkami, řešili jsme třeba, co bychom dělali na tropickém ostrově, kdybychom tam byli jen my dva, nebo v horské chatě zachumelené až po střechu, ale naše fantazie se postupně stávaly stále drsnější, jako třeba, že jeden slouží druhému jako jeho otrok, B&D a tak dále.

V každém dopise jsem navazovala na to, co mi napsal, a přidala jsem svůj nápad. J odpovídal stejným stylem. Stal se z nás dvoučlenný kroužek literárních kritiků. Myslím, že pro mě bylo snazší psát si o tom, než se o tom bavit tváří v tvář. Snad to bylo tím, že jsem si říkala, že hovor o takovém tématu není nejlepší nápad – když s ním začínáte, musíte si být absolutně jisti tím, co řeknete, a to se lépe dělá na papíře. Během rozhovoru se nemůžete vracet a opravovat věty, které jste řekli, tak jako to lze při psaní dopisu.

Měsíce ubíhaly. J se v novém zaměstnání začal cítit jako ryba ve vodě. Byl úspěšný, koupil dům, zatímco já si od něj připadala stále vzdálenější. Každý týden jsem odsloužila tři dvanáctihodinové noční směny, přes den jsem spala, měla jsem stále méně a méně času na to, abych cvičila, stačila přečíst dopisy, které mi chodily, no a moc dalšího se nestihlo. S nikým jsem se nestýkala, nechodila jsem ani do kina. Naše fantazie – v dopisech – byly stále odvážnější, a jak jsem se cítila stále osamělejší, začaly zabírat většinu mých myšlenek. Začala jsem se budit s představou, že se musím stát tím, čím jsem v nich byla. Strašně moc se mi chtělo být opět s J. Přestěhovat se k němu a žít s ním. Mohla jsem se vykašlat na práci – jako sestra bych snadno našla místo jinde. J mi ale neřekl, ať to udělám, a já se nemohla odhodlat k tomu, abych s tím přišla jako první. Moje vlastní pýcha, říkala jsem si.

Když jsme společným sněním prozkoumali, co se v nás skrývá, napsal mi J dopis, ve kterém známou formou vyprávěl o tom, jak mě navštíví, jak se dáme dohromady a prožijeme to, o čem jsme si psali. Odpověděla jsem, že tohle byl zatím nejlepší nápad, který poslal. Začali jsme to v dalších dopisech probírat, už vážně, s cílem opravdu se dát dohromady. Tón dopisů se změnil – psali jsme víc o věcech, které by šly uskutečnit, a jak bychom je dělali. Plánovali jsme budoucnost. Měla jsem se odstěhovat za ním a najít si práci tam. Ať bydlíte, kde chcete, všude shánějí zdravotní sestry – i když na Jihu jsou platy nižší. Stejně jsem se ale po zimě prožité v Chicagu nudila. Když jste šli sprdnout úředníky, kteří zpackali Váš telefonní účet, mohli jste po cestě zmrznout na kost, kdyby se ovšem po ulicích nepotloukalo tolik chamradi, že jste na to neměli čas.

A navíc – stýskalo se mi, byla jsem tak sama. Tak jsem se rozhodla, a od té doby se má nálada náhle změnila. Namísto osamělé, sexuálně vyhladovělé ženy, posedlé čekáním na dopisy a odpovídáním na ně, jsem se náhle stala OPTIMISTICKOU, osamělou, sexuálně vyhladovělou ženou, posedlou čekáním na dopisy a odpovídáním na ně.

Ještě než jsem se odstěhovala z Chicaga, J mi napsal, že se u mně zastaví. Několik posledních dopisů, které jsme si vyměnili, obsahovalo dost dlouhý seznam fantazií. Každou odpovědí se seznam prodloužil. Nakonec obsahoval téměř vše, o čem jsme si dříve psali, a navíc pár nových věcí. Poslední dopis od J odhaloval, že má možnost mě na služební cestě navštívit a že si budeme moci popovídat. O tom seznamu.

Kus toho posledního dopisu jsem opsala (schovávám si je všechny) :

"Než přijedu, chci, abys jasně pochopila jednu věc. Byli jsme si blízcí, ale posledních pár měsíců mezi nás vystavělo zeď, kterou naše dopisy překlenuly jen částečně. Až se přistěhuješ, budeme dělat věci, které ani jeden z nás nikdy dříve ani nezkusil. To, že to pro nás oba bude úplně nové, na tom možná bude úplně nejlepší. Možná, že se pustíme do něčeho nového, v širším slova smyslu. Chci, abys věděla, že se pouštíš do něčeho nového, a chci, aby ses na to těšila – možná trochu bála?

Proto, až se za pár dní uvidíme, nechci začínat tam, kde jsem před pár měsíci přestali. Nevím, jestli ti to budu umět vysvětlit, ale nechci, aby moje návštěva vyzněla jako pokračování v našem vztahu. V jistém smyslu chci začít znovu. Udělat tlustou čáru. Nechci, abychom se chovali jako dřív.

Fantazie, o kterých jsme si psali, jsou tím, co nás táhne k sobě. Nevím, jestli se na jejich základě, když je budeme skutečně prožívat, dá založit fungující vztah, ale pokud se o to pokusíme, chci to dělat pořádně. Realita fantazii zabíjí – naštěstí čas, který jsme prožili odděleně, ubral z našeho vztahu mnoho reálného. Základem pro mě je, že vím, že tě miluji a věřím ti. To zůstává i nadále nejdůležitější. Ale skoro stejně důležité je, že jsme se o sobě hodně dověděli, věci, které způsobují, že se vlastně skutečně, do jisté míry, neznáme. Chci, abychom se znovu sešli, abych tě znovu "poprvé potkal". Teď už vím, že jsem tě vlastně neznal. Rozumíš mi? Pokud vím, skrývá se v tobě velká neprozkoumaná pevnina. Máš ji v sobě, a to je dobře. Fantazie vyrůstají z neznámého, ne ze známého.

Až otevřeš dveře, nevrhnu se na tebe a nepovalím tě na postel, i když už na to oba dlouho čekáme a já to budu chtít udělat. Namísto toho probereme naše plány, vyspíme se každý na své posteli a pak se vrátím sem a počkám na tebe. Vydržíš to? Setkání s neznámým?"

Dopis pokračoval, ale opsala jsem to důležité. Když přijel, úplně jsem na to zapomněla a vrhla se mu do náruče. Odtáhl se. Byl to zajímavý večer. Oba jsme byli nadržení až na půdu, a bavili jsme se o sexu jako nikdy předtím, ale nedělali jsme to. Sotva jsme se dotkli. Nebyla jsem z toho nadšená.

Vzali jsme náš seznam a procházeli jej. Bylo tam tolik fantazií a scénářů. Rozstříhali jsme seznam na proužky s jednotlivými nápady. Byla to taková hra. Seznam jsme tvořili společně. Bylo tam všechno, co jsme napsali nebo o čem jsme četli – pírka, bederní roušky, ..., piercing, tetování, svazování. Dokonce i hypnóza, i když ani jeden z nás o tom v podstatě nic nevěděl, kromě jedné knížky o autohypnóze, kterou jsme přečetli. Byly tam věci, které jsem tomu druhému chtěli dělat. Nebo si je nechat dělat.

Pak jsme strávili hodinu tím, že jsme k sobě dávali dvojice papírků, na kterých byly naše představy. Pokud mi chceš dělat tohle, tak si s tebou budu moci dělat támhleto. Pokud ti udělám tohle, budeš mi muset udělat támhleto. Za věci v prvním sloupci se platí věcmi z druhého sloupce. Tak jsme získali dva sloupce – akce a reakce.

Dohodli jsme se, že pokud jeden z nás udělá jednu z věcí na seznamu, druhý má právo na příslušnou odvetu. Fifty-fifty. Jeho polovina seznamu byla delší – neměla jsem tolik nápadů jako on, takže některé z věcí zůstaly bez reakce. Byly tam věci, do kterých se mi nechtělo, ale na druhou stranu jsem k nim přiřadila to, co bych s ním moc ráda provedla a co jeho nápad vyrovnalo. Některé z nápadů byly tak drsné, že jsem k nim musela přidat několik papírků, než nám to přišlo jako fér výměna. Cokoliv jsme později na seznam přidali, bylo vyvažováno stejným způsobem. Seznam zůstal vyvážený. Je vyvážený.

[Poznámka z budoucnosti: jedna z věcí na seznamu (v mé části seznamu) bylo psaní o tom, co zažijeme, a zveřejnění. Tenkrát jsem sotva tušila, co to je e-mail]

Oba nás vzrušilo už to, jak seznam vznikal, ale nemilovali jsme se. Místo toho mě J vzal na večeři a povídali jsme si. Naštěstí jsme seděli v boxu, konverzace byla dost otevřená. Vyprávěla jsem mu o tom, co mě vzrušuje, a dozvídala se totéž. Vedli jsme opatrný rozhovor a postupně se stávali otevřenější jeden k druhému. Přiznali jsme se k tomu, co ani jeden ani druhý dříve nebyl schopen pronést nahlas ani v soukromí. Byla to rozhodně nejotevřenější debata o mých touhách, jakou jsem kdy zažila. Vyprávěli jsme si o věcech, které nešly uskutečnit, ale umožňovaly druhému vhled do nitra vypravěče, jeho motivaci. Třeba o tom, jaké by to bylo, být ženou, nebo mužem, v těle toho druhého. Svěřila jsem se mu s několika nápady. Chtěla bych být vetřelcem se schopností měnit tvar těla. Přiletěla bych na Zemi, vyhledala J a zotročila jej. Rozpalovalo nás to čím dál víc, ale tvářili jsme se tak, že si nikdo nemohl myslet nic jiného, než že jsme se právě potkali. Ani jsme se jeden druhého nedotkli. Bylo to velmi erotické, hla

ně když vezmete v úvahu tu spoustu lidí kolem, kteří netušili, o čem se bavíme.

Představte si vzrušení, které ve Vás vyvolá tajemný, přitom sexy, neznámý muž, u něhož se nemusíte bát, že by měl AIDS nebo byl úchylný. Víte, že se s ním vyspíte. Přitom jej pořádně neznáte. Bezpečné nebezpečí.

Plánovali jsme, co uděláme. Bylo mi jasné, že chvíli potrvá, než mě uvolní z práce a než někomu pronajmu svůj byt. V části Chicaga, kde jsem bydlela, bylo dost bytů pronajímáno studentům a poptávka během roku silně kolísala. Nakonec z toho byly dva měsíce. Dva měsíce, po které jsme pokračovali ve výměně dopisů a já se pokoušela byt pronajmout.

Naše plány však oné noci dostaly pevný tvar. Hodili jsme si mincí, když jsme čekali, než nám donesou zákusek, a J vyhrál. Mohl si vybírat ze seznamu jako první, a rozhodl se, že budu celý měsíc jeho otrokyní, počínaje dnem, kdy k němu přijedu.

Nad zákuskem jsem se ho zeptala, co za ten měsíc chce zažít, a odpověď mě tak zaujala, že jsme nakonec v restauraci zůstali až do zavíračky a probírali to. Musím se přiznat, že mě ten hod mincí a jeho rozhodnutí tak vzrušily, že jsem se v podstatě snažila přesvědčit J, ať nečeká, až se k němu přestěhuji, a abychom začali hned. No, nepovedlo se mi to, ale zjišťovat, co chce, bylo samo o sobě poučné, a o to mu celou dobu šlo. Skoro se mi chce říct, že se z mé psychiky postupně muselo sloupat mnoho vrstev, zní to hrozně, ale ve skutečnosti to přesně tak bylo – složité a zamotané.

Chtěl mě ovládat – alespoň na chvíli, jeden měsíc, tak jak to stálo v seznamu. Nechtěl ale, abych se trpně podřizovala – očekával, že se budu vzpírat – nejen vůči jemu, ale vůči něčemu ve mně. Měla jsem zjistit, že část mě samé si přeje být ovládána a měla jsem se snažit to nutkání potlačit, stejně jako jsem měla bojovat proti fyzickým prostředkům ovládání, které povoloval zápis na seznamu. Jak říkám, bylo to celé zamotané.

Chtěl, abych sama v sobě hledala tyto sklony a zjistila, zda se mohou dostat na povrch, podobně jako herečka hledá ve své minulosti zážitek, který může její roli učinit věrohodnější. Z našich dopisů bylo jasné, že v sobě něco takového mám, tím si J byl jist. Já si tím také byla jistá, i když nevím, co přesně to mohlo být.

(Dnešní noc mě přiblížila pravdě.)

J nechtěl, abych něco hrála – pokud by měl hledat něco, co ve mně není, nechtěl, abych předstírala, že to ve mně je.

Další spletitá věc: věděl, že to pro něj chci dělat, to byla druhá, vyšší vrstva v pozadí nad pouhým fyzickým ovládnutím.

Dalším faktorem se tedy mělo stát to, že jsem mu dala pocítit svou ochotu se do toho pustit, přestože jsem se měla zároveň bránit (a to skutečně – říkala jsem Vám, že to je zamotané) . Nešlo jen o další druh podřízení se, ale o něco jako dar, vyjádření mé lásky a důvěry, protože to, o čem jsem v předchozí větě psala, nemohl vynutit, ani to nemohl ovládat.

Pamatujte si: všechny tyto spodní proudy ve mně původně nebyly – chtěl, aby to tak bylo. Nevím, jak to se mnou ve skutečnosti je. Možná, že to všechno je o tom samém. Tak nějak.

A nakonec – muselo to být jen a jen pro něj. Chtěl si tím být jist. Taková ironie – máti a všichni, koho jsem znala, mi říkali, že pokud si chci muže udržet, mám ho udržovat v nejistotě, že by mě mohl ztratit. Měla jsem vždy naznačovat, že mohu mít na každém prstě pět dalších, kdykoli si zamanu. J mě ale naučil něco jiného – přitom mi nechtěl dávat žádné lekce. Chtěl, aby náš vztah byl odlišný od jiných. Konkrétně, nejprve jsme se těžko dostávali k takovým tématům, jako je svazování. Kdyby si kdykoliv zamanul, že najde někoho, kdo mě nahradí, těžko se mu to podaří. Budu pro něj nenahraditelná. Pokud to ve mně opravdu je, znamená to, že jsem jediná, kdo mu kdy může poskytnout to, co potřebuje.

Možná, že taková jsem. Připadá mi to takové, už teď, po první noci. Pokud mé vzrušení nevyprchá, pak jsem tím člověkem, kterého J hledal.

Zpět k příběhu – seděli jsme v restauraci. Po tom dlouhém rozhovoru mi připadalo, že je čas přejít od teorie k praxi. Vrhla jsem na něj nejnevinnější pohled, jaký jsem svedla. Umím se zatvářit tak nevinně, že z toho přímo čiší výzva. Pochopil, proč se na něj tak dívám.

J řekl, že počká, až spolu budeme někde na veřejnosti, třeba v restauraci (mráz mi přejel po zádech) a pak sáhne do kapsy a vytáhne obálku. Teď to byl on, kdo se na mně zpříma zadíval. Krátká pauza.

Pak sáhl do kapsy a vytáhl ji. Došlo mi, že začne právě teď a tady. Nevím, jestli si to dopředu připravil a rozhodl se zrovna teď, nebo ne. Jak o tom přemýšlím, určitě to musel připravit dopředu, protože z obálky vyjmul pár listů, dříve než mi ji podal.

"Půjdeš na záchod a všechno spodní prádlo, co máš na sobě, dáš do téhle obálky," řekl.

Šla jsem a všechno tam poskládala. Podprsenku, kalhotky, punčocháče. Obálku jsem mu odevzdala.

Seděla jsem na své židli, cítila se stále víc sexy a on mi podrobně vysvětlil, jaké oblečení si mám během několika týdnů, než se k němu rozjedu, připravit. Vím, že pokud to umíte se šicím strojem, moc Vám to v dělání kariéry nepomůže, ale já to umím. A to NEJSEM domácí puťka - pokud si to myslíte, přejde Vás to, až si přečtete mé líčení minulé noci. Ale nejdřív Vám musím dovyprávět zbytek toho, co jí předcházelo.

Jen tak na okraj: dodržel svůj slib a ten večer se mě nedotkl. Ten kousek se spodním prádlem, to pro něj bylo typické. Ale nic víc nebylo.


Cesta z Chicaga do ..., kde J bydlel, se dá v pohodě ujet za dva dny. Stihla bych to i za den, kdybych chtěla. K domu jsem dorazila asi ve čtyři odpoledne. Nemohu Vám samozřejmě přesně popsat, kde stojí, ale je to opravdu moc pěkné hnízdečko. [J mi nedovolí, abych pro části těla používala lékařské termíny, které jako zdravotní sestra dobře znám, takže se nedivte, když v textu občas najdete obstarožní fráze. J mi poměrně přesně říká, co a jak mám dělat, včetně psaní tohoto deníku, takže teď už víte, proč píšu tak, jak píšu].

Tady na Jihu je velmi příjemné klima, skoro středomořské. Místnosti v domě mají vysoké stropy, třeba v obýváku přes čtyři metry, podlahy jsou pokryty dlažbou, střecha z červených tašek a všude spousta omítnutých výklenků. Krb s nádherným ostěním. Je to jeden z těch domů v pseudošpanělském slohu, které byly v módě ve třicátých letech. Je tam velmi málo nábytku, přestože tam J bydlí už půl roku. S muži je to prostě hrozné.

Krb, kolem něhož jsou rozestavěny dvě pohovky, nižší a vyšší, a pohodlný ušák, stojí v místnosti, která slouží jako obývák a jídelna. Uprostřed tohoto pokoje stojí velký dubový stůl se dvěma křesly. Před krbem je roztažena velmi chlupatá kožešinová předložka. Nikde žádné závěsy, jen pár menších kožešin, žádné obrazy na stěnách, kromě (ehm) ložnice.

J mi odnesl zavazadla do domu. Naše kroky se rozléhaly chodbou a jejich ozvěna doznívala v sousedních prázdných pokojích. Polovina vypínačů nefungovala a bylo tam potřeba uklidit (to se zatím nezměnilo) . Na botách se tam nanosil písek, který nám vrzal pod nohama. Kromě mé ložnice se ve všech ostatních prostorách až doteď pouze lehce smýčilo, ale neuklízelo. Každou chvíli narazíte na pavučinu. Okna jsou zašlá. Seschlí švábi velikostí konkurující myším.

J mě zavedl do ložnice, kterou nepoužíval. Do mé ložnice. Byla čistá, bez poskvrnky a celá zařízená bílým nábytkem. Starobylá železná postel, jako z nemocnice z minulého století, bíle lakovaná. Bíle natřené stěny, prádelník, také bílý, jednoduchá židle a noční stolek. Skříně prázdné. Na stropě ostrá lampa a nepopsatelná lampička na nočním stolku. To bylo vše. Kdybych nezažila včerejší noc, mohla jsem žít jako jeptiška.

Nějak mi vadilo, že se s tím vším dřel jen kvůli mně. Vše v bílé. Bylo to dost zvláštní.

Představovala jsem si, že oddělené ložnice mohou mít jen starší manželské páry nebo ti, kdo se spolu chystají rozvést. My jsme ještě nebyli svoji. PŘEDPOKLÁDALO SE, že budeme spát spolu, takže to celé bylo velmi zvláštní. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil. Dočkala jsem se. Celé to znamenalo, že budeme pokračovat v našem odloučení, že začneme s tím, na čem jsme se dohodli při jeho návštěvě u mně v Chicagu. J řekl, že jsme se trochu odloučili, a že chce, aby to tak ještě chvíli zůstalo. Teorie vypadala lákavěji, než praxe. Myslím, že při zařizování mé ložnice od začátku sledoval tenhle cíl.

"Nakonec, od teď jsi má otrokyně," pokračoval, "a nebudeš se na nic ptát." Skoro jsem na to zapomněla. Tedy, nezapomněla, ale dělalo mi potíže tak o sobě uvažovat. Zase působil o něco cizejším dojmem. Připadala jsem si, jako že se neznáme.

[Poznámka z budoucnosti: ke konci jsem většinu nocí trávila v jeho ložnici, ale až do konce jsme měli ložnice oddělené. Jakýmsi zvláštním způsobem nás to vzrušovalo ještě víc, a náš vztah nebyl o nic méně intimní. Když jeden z nás vcházel do ložnice toho druhého, mělo to zvláštní význam.]

Jak už jsem psala, J si vylosoval možnost vybrat si ze seznamu jako první. První měsíc jsem měla být jeho otrokyní. Během toho měsíce provede mnoho z věcí, které byly na našem seznamu. Tím, že jsem o dva měsíce dříve odsouhlasila jeho sloupec seznamu, jsem souhlasila s tím, co se stane, i když jsem nevěděla, kolik věcí za ten měsíc stihne. Stačilo mi však vědomí, že se také dostanu ke slovu, až ten měsíc uplyne.

Pravděpodobně mu šlo o to, aby mě už od začátku vyvedl z rovnováhy. Když jsme vyložili mé věci z auta, řekl mi, ať se převléknu z džín a trika do halenky a sukně, vezmu si boty na podpatcích a zapomenu na spodní prádlo. Když jsem se převlékala, ve své ložnici, sama, ale s vědomím toho, že vyjdu ven, chvěla jsem se očekáváním. Cítila jsem se jako malá a bezbranná bytost, jako vězeň na Drákulově zámku. Vím, že to zní jako klišé, ale mezi mým bytem v Chicagu a tímto domem byl tak obrovský rozdíl. I teď, když tu sedím a píšu, za jasného denního světla, ozvěna mých úderů do klávesnice se strašidelně rozléhá prázdnými prostorami. Na jedné ze zastřešených verand jsem našla vyschlou ptačí mrtvolku. Podařilo se mi však vymést pavučiny a šváby.

Když jsem včera večer vyšla z ložnice, stmívalo se. Prostorným obývacím pokojem pronikal sloup posledních paprsků slunce. J seděl v ušáku. Řekl mi, ať si posloužím sklenicí vína a sednu si na gauč. Připravil i pár tenkých sendvičů. Nikdy dřív jsem ho je neviděla dělat. Tenké sendviče. Měla jsem hlad, ale nějak mi to nesedělo. Nehodily se sem.

"Jak ti je?" zeptal se.

"Fajn," odvětila jsem, "snad mi je jen trochu chladno." Zkoušela jsem narážku na to, že nemám spodní prádlo. Lehkou. J usrkával víno a nedával najevo žádnou změnu výrazu, když jsem jedla.

Házela jsem do sebe sendviče jeden po druhém a ani na chvíli jsem nepřestávala mluvit. "Tak, kdy začneme?" ptala jsem se naoko nezaujatým hlasem, jako kdybychom se chystali na malování pokoje nebo něco podobného.

"Hned teď," řekl neutrálním tónem, stále bez jasného výrazu tváře.

Vtom jsem si uvědomila, že se na mně dívá. Totiž opravdu si mě PROHLÍŽÍ. Většina mužů si Vás prohlíží pokradmu. Dělají, že se nedívají, a pak na Vás vrhají pohledy a myslí si, že si toho nevšimnete. Tohle bylo jiné. Putoval očima po mém těle a nebral ohled na to, co si mohu myslet, jako by ho to vůbec nezajímalo. Náhle mi velmi vadilo, že na sobě nemám spodní prádlo – překřížila jsem nohy a stáhla si sukni níž, jako by mi to mohlo nějak ulehčit. Spočinul pohledem na mé hrudi. Zkřížila jsem ruce na prsou.

"To ne," řekl.

"Promiň," zbytečně jsem ze sebe vyrazila. Odhalila jsem se a snažila se vypadat jakoby nic. Jenže bradavky mi stály. "Tak, čím začneme?" začala jsem znovu, zvesela, tónem vedoucího na pionýrském táboře. Prostě jsem nemohla přestat mluvit. Neodpověděl mi hned. Nevím, jestli přemýšlel o tom, co se mnou udělá, nebo zda jen nechával narůstat napětí, ale každopádně počkal, dokud ticho netrvalo (pro mě) příliš dlouho.

Pak řekl číslo. Číslo položky na seznamu, kterou chtěl začít. Nenaučila jsem se celý seznam nazpaměť a tak jsem nevěděla, o čem mluví. Bylo jasné, že si za to můžu sama. Nepřipravila jsem se tak, jak jsem měla.

"Někde tu máš svoji kopii seznamu, nebo ne?" zeptal se.

"No, balila jsem ho sebou, bude někde zahrabaný... "

Popsal mi, co si mám na sebe vzít, a že vše potřebné najdu v koupelně. Neřekl mi ale, co budu muset udělat.

"To víno si vem’ sebou," řekl. Pochopila jsem, co tím myslí, i když neřekl: "a jdi už." Okamžitě jsem se vydala do své ložnice a začala se hrabat ve věcech, dokud jsem nenašla seznam. Položky byly očíslované, ne že by jsme je řadili do určitého pořadí, pořadí nic neznamenalo. J mi řekl číslo – to teď bylo důležité.

Jak už jsem psala, šlo mu o to, dostat mě do úzkých. Zatlačit mě do kouta. Strávili jsme takovou dobu každý sám a teď, když jsme byli opět spolu, jsem potřebovala ujištění, že si nejsme úplně cizí. Chtěl mě vyvést z rovnováhy, proto přichystal ty sendviče, které jsem nikdy dříve nejedla. Proto chtěl, abych se cítila nahá a vydaná mu na pospas při naší první schůzce u něj doma. Šlo o to, abych se CÍTILA nahá, tak, jako bych ho vůbec neznala.

Chtěl, abych se dole vyholila.

Věděla jsem, že to mnoha mužům připadá sexy, ale nikdy mi nebylo jasné, proč. Jako zdravotní sestra jsem toho už viděla hodně, ale nikdy mě nenapadlo, že by na holení těchto částí těla bylo něco erotického, navíc, když jsem si uvědomila, jak to začne píchat, až chlupy začnou znovu dorůstat. Možná to bylo tím, že jsem si to spojovala s přípravou na operaci. Už jsem Vám říkala, že jsem holila pacienty před operací? Ale v koupelně nebyla žiletka. Jen tuba s depilačním krémem a nůžky.

V tomto místě začal J kontrolovat, co jsem napsala. Následující odstavce jsem musela dvakrát přepsat a rozšířit je, než byl J spokojený – sama bych nikdy nezašla do takových podrobností.

Musela jsem dávat velký pozor na to, co dělám – na tubě bylo spousta upozornění na to, jak se může pokožka při použití krému poškodit. Pár minut jsem seděla před zrcadlem a dívala se na sebe do zrcadla. Říkala jsem si v duchu: do čeho se to ženeš? Ale už jsem se nemohla rozmyslet, a ani jsem nechtěla. Tak do toho, pomyslela jsem si. Uchopila jsem kadeř ochlupení mezi prsty a rychlým pohybem ji odstřihla. Postupně jsem se propracovávala níž a níž, dokud jsem neměla jednu nohu opřenou o okraj vany a hlavu skloněnou mezi nohy. Když jsem skončila a narovnala se, zůstalo sotva viditelné strniště. Teď jsem vypadala nahá. Prohlížela jsem se v zrcadle a říkala si, jestli to je to, co J chtěl – holá nahota.

Depilační krém se prodává v tubě jako zubní pasta. Je růžový a je cítit po chemikáliích jako trvalá. Zacházela jsem s ním opatrně, nanášeje jej kulatým koncem pilníku na nehty, jako nožem na máslo. Řídila jsem se návodem a počkala po dobu uvedenou na obalu, s nohama roztaženýma, abych se nepopálila. Pak jsem vrstvu krému seškrábala pilníkem – pokud počkáte, až krém zapůsobí, opravdu účinkuje. Nevím proč, ale pár chlupů se nechtělo rozpustit, takže jsem je vytrhla pinzetou. Konečně to bylo za mnou. Byla jsem ráda, že se J nedíval, protože jsem v průběhu celé "operace" vystřídala několik opravdu zvláštních poloh. Nechtěla jsem se spálit.

Aniž bych se na sebe podívala, zalezla jsem pod sprchu. Depilační krém byl, i když slabě, cítit, a ten pach jsem ze sebe mýdlem smyla. Pak jsem se opláchla sprchovým gelem (i když se J nezmiňoval o tom, že by mi to seznam ukládal, byl velmi podrobný v líčení toho, jak se pro něj mám připravit) . Sprchový gel měl být bez vůně. Připravil mi jej na poličku. Když jsem si gel roztírala po těle, začalo mi docházet, co na tom vyholování chlapi mají. Připadalo mi, že mám na těle o jednu erotogenní zónu víc, tak hladkou, hedvábnou, ...

Když jsem se osušila ručníkem, cítila jsem se opravdu hlaďoučká a měkkoučká, hlavně tam dole, takže když jsem se oblékla do věcí, které jsem (před několika týdny podle pokynů, které mi dal J) ušila, připadala jsem si jako sametová ruka vklouzávající do sametové rukavice.

Šila jsem z měkké, téměř průsvitné, mušelínu podobné bílé bavlny, původem z Indie. Je to velmi tuhá látka a dalo mi hodně práce, aby mi to celé sedělo, protože ta látka opravdu není pružná. Přes prsa mi to sedělo opravdu těsně. Musela jsem tam všít trochu pružné tkanice. Horní část se skládala z dvou plátěných trubic, jimiž jsem sotva provlékla ruce. Vpředu byly zipy, od pasu ke krku. Krajkový límec by na obvyklém oblečení působil studeně a nepřístupně, ale tyto šaty byly téměř průhledné. Kalhoty byly také velmi těsné, kromě dolní části, kde se pod kolenem rozšiřovaly do zvonu. Vzala jsem si k nim otevřené lodičky na vysokém podpatku. Hodily se k tomu moc pěkně. Moc pěkně? Po dnešní noci je to slabé slovo...

Dnešní noci jsem se cítila nejzvláštněji kvůli svému klínu. Šaty neměly vpředu ani šev, který by překážel pohledu na mé pohlaví. Vše, co jej zakrývá, je těsná, průsvitná a tenká látka. Vzadu byla tenká pružná šňůrka, která napínala přední část šatů a vtlačovala kalhoty ze stejného materiálu hluboko mezi mé hýždě. Když jsem ty šaty šila, měla jsem ještě ochlupení, které mě zakrývalo, ale teď jsem byla tak ... vidět.

Podle pokynů, které mi dal J, jsem se učesala a nalíčila. Váhala jsem, zda se ještě nějak nezdržet, dávala jsem si načas s líčením a úpravou zevnějšku a zkoumala se v zrcadle. Udělala bych cokoliv, jen abych se nemusela vrátit do obýváku, kde na mě čekal. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Nebyli jsme spolu nazí už přes půl roku a navíc uvidí o mnoho víc, než jsem kdy komu ukázala.

Musím ještě něco dodat. Nepsala bych o tom, nařídil mi to. Byla jsem vychována tak, abych se styděla, ale jak říkám, J mi nařizuje, co mám psát, i když bych to radši vynechala. Tak tedy do toho. (Kdybyste si toho nevšimli, už zase zdržuju.) Byl tu ještě jeden důvod, proč jsem se nechtěla vrátit k J. Zní to divně, když uvážíte, že už mě nahou viděl, ale cítila jsem to přesně tak. Mám zvláštní bradavky. Vždycky jsem se za ně hrozně styděla.

Jsou vnořené.

Nedokážete si představit, jak dlouho jsem psala tato dvě slova. Vždycky, když na to narazím, snažím se přijít na to, co říct, aniž bych to na sebe řekla, ale nakonec jsem skončila s dvěma slovy, které jste právě přečetli. Už je to venku, k čertu s tím. Jsou vnořené, no a co, jsem na to zvyklá. O nic nejde, fakt. Hroty bradavek jsou vnořené do prsu, takže je vidět jen dvorec s úzkou vodorovnou štěrbinou v místě, kde by měla být vidět bradavka. Není to tak neobvyklé, při tělocviku jsem poznala dost dívek, které jsou na tom podobně, alespoň na jednom prsu. Já mám vnořené obě dvě.

Nevypadají odpudivě nebo tak, a kdybych měla děti, byly by v pořádku. Když se mi postaví, vypadají úplně normálně, ale když nestojí, vypadají tak, jak jsem je popsala. Nepoznala jsem moc mužů, možná i kvůli tomu, že jsem se za své bradavky styděla, ale všichni byli překvapení, když je poprvé spatřili. Myslím, že je to odpuzovalo. Všechny kromě J. Před všemi ostatními jsem se cítila jako prašivá. Hlavně když se ptali: "Co to s nimi máš?"

Jeden se mě dokonce zeptal: "Co dalšího’s mi zatajila?" Debil. Debildebildebil.

Omlouvám se, obvykle takhle nemluvím, ale byl to debil. Copak jsem nějaká modelka? To byl opravdu pan Citlivý. Ještě, než jsem ho vykopla, jsem mu popřála, ať miluje a množí se, ale ne přesně tak, jak to tady píšu. Byl to kokot. Na střední škole jsem byla dost mladá a hloupá na to, abych si sedla na zadek před tím, že má (ve dvaceti) svůj vlastní (no, koupený na splátky) dům (vlastně to byl obytný přívěs) .

Představte si to, v tom věku se vydával za samostatného. Byl to příklad toho, jak se člověku vymstí, když sejde ze správné cesty.

Omlouvám se, zase jsem odbočila.

J se k mým bradavkám nikdy nevyjádřil, kromě toho, že říkal, že mám nejkrásnější prsa, která kdy viděl, navíc ještě hezčí, protože jsou tak zvláštní.

Zvláštní – jako zvláštní olympijské hry, ale nechme to být.

Pořád jsem váhala, jestli se mám vrátit do obývacího pokoje. Nevím proč jsem se cítila tak nejistě, zkoušela zakrýt svou nahotu, jednou rukou si urovnávala krajkový límec (a druhou ruku měla úplně náhodou přes prsa) a občas rukou sjela k rozkroku. Pokoj, kde J seděl, již téměř úplně ztemněl a neviděla jsem mu do tváře, takže jsem nemohla posoudit, jakou reakci můj zjev vyvolal. Rozeznala jsem jen, že je oblečený. Cítila jsem se opravdu jako nahá v trní a zoufale jsem potřebovala utěšit. Útěchy se mi nedostalo.

Nad malou pohovkou bylo ve stropě zapuštěno světlo. J zůstal sedět a nařídil mi, abych se postavila před pohovku, právě do kužele jasného světla.

Když jsem vkročila do jasného kruhu na podlaze, moc z toho, co bylo mimo něj, jsem neviděla. Řekl mi, ať spustím ruce podél boků a narovnám se. S rozpaky jsem poslechla. Odkryla jsem to málo, co mé ruce skrývaly a roztřásla jsem se nervozitou. Ještě to odpoledne jsem řídila své auto po mezistátní dálnici. Teď jsem byla vržena do úplně jiného světa.

"Ramena dozadu, a přestaň se hrbit," řekl. Popadla jsem dech a zkusila se uvolit. Sebrat odvahu, důstojnost.

"Otoč se. Zakloň se a opři se lokty o matraci. Nohy od sebe." Zkusila jsem se opřít o ruce.

"Opři se o lokty," opakoval. Tak s tou důstojnosti, to bychom měli. Zadek jsem měla ve vzduchu, každý by se na něj mohl kouknout.

"Narovnej se. Zvedni bedra výš, ať se ti látka zařízne hlouběji do rozkroku. Uhlaď to vpředu, ať lépe vidím. Dobře. Teď mi řekni, jak se cítíš."

"Stydím se," řekla jsem příliš nahlas. Nemohla jsem se dívat jinam než do země. Nešlo mi to. Zdálo se mi, že trvalo věčnost, než něco řekl.

"Proč."

"Kvůli tomu oblečení," odpověděla jsem.

"Už jsem tě viděl méně oblečenou."

"Já vím, ale... to nebylo... to jsem nebyla vyholená," zajíkala jsem se a myslela si přitom: sakra, měla bych být v pohodě, zdravotní sestry by se neměly stydět, pokud jde o lidské tělo. Měla bych být klidná, chovat se profesionálně, mít to pod kontrolou... Narovnala jsem ramena.

"Ne, v ochlupení to není, ale co... Pojď blíž."

Šla jsem ke křeslu, v němž seděl, a zastavila se. Pokoušela jsem se stát vzpřímeně, abych mu ukázala, že se nebojím, a připadala si jako odvedenec, který se v kasárnách první den snaží vypadat jako starý mazák.

Přejel mi rukou po vnitřní straně stehna. Zachvěla jsem se. Pomalu přejížděl rukou po tenké látce, která jej dělila od mých stydkých pysků. Jeho prsty se stávaly stále neodbytnějšími a já cítila, že vlhnu. Stejně tak i látka mezi mýma nohama. Stále jsem se ještě třásla nervozitou. Ten večer jsem si tak ostře uvědomovala, že jsem se vyholila. Nevím proč, ale stále jsem na to musela myslet. Ještě jsem si na to nezvykla, ještě ne.

Nebyla jsem ve své kůži. Nebála jsem se, ale uvědomovala jsem si svou nahotu a nevěděla jsem, co mě čeká. Věděla jsem, že se bude držet seznamu, ale bylo toho tam tolik! A to jsem ho celých šest měsíců ani nepolíbila – viděli jsme se za celou tu dobu jen jednou – a už mě skoro udělal – v podivném domě za tak zvláštních okolností... Myslím, že to tak chtěl, ale já se NECÍTILA dobře.

Vstal a políbil mě. Konečně. Musel vycítit, že potřebuji nějakou jistotu. Cítila jsem jeho ztvrdlé mužství, když se ke mně přitiskl. Ano, to chci, pomyslela jsem si a cítila se jistější. Vyrazila jsem proti němu kyčlemi. Začala jsem se do té scény vžívat. Začal mě líbat vášnivěji. Naše jazyky se propletly.

Náhle se ode mně odtáhl. Přestože je štíhlý, je nejméně od dvacet centimetrů vyšší než já a má sílu. Cítila jsem, že se navzdory pevnému stisku chvěji. Můj přerývaný dech a zavřené oči svědčily o tom, jak moc ho chci. Řekl mi, ať se vrátím na místo. Cítila jsem vlhko na stehnech a byla si jistá, že to je na šatech vidět. Zkusila jsem se přikrýt rukou.

"Ne," řekl. "Nedělej to. Přede mnou se nemusíš stydět, to přece víš." Pauza. "Nebo ne?"

"Ano, vím," zašeptala jsem, hledě zarytě do země.

"Tak proč se stydíš?"

"To je tím světlem."

"Ne, není. Zkus se znovu zamyslet. Už jsem tě viděl nahou na plném denním světle, a viděl jsem daleko víc, a z větší blízkosti, než vidím teď. Proč se stydíš? Řekni mi to."

Přemýšlela jsem a on tiše vyčkával. Nakonec jsem ze sebe dostala, co jsem mu vůbec nechtěla říct. "Nepřipadám si nahá. Obnažená. Protože jsme se tak dlouho neviděli. Je to ... jako stát před někým, koho neznám." Čekal. A čekal. "A vadí mi, že nejsem oblečená a ty ano," rychle jsem vyhrkla, "není to fér, zahanbuje mě to, ... cítím se zranitelná a takhle jsem si to nepředstavovala." Znovu jsem se zakryla rukama, jako bych říkala: tak a dost. Přesto jsem zůstala v kruhu světla. Dívala jsem se směrem, kde jsem ho tušila, ale nespatřila jsem ho.

Ticho bylo nesnesitelné. Konečně se ze tmy ozvalo. "Dobře. Posaď se." Podle sluchu jsem poznala, že už nesedí v křesle, ale stojí u nezapáleného krbu. Do tváře jsem mu ale neviděla.

S úlevou jsem si sedla. Mohla jsem dát nohy k sobě a skrýt alespoň malý kousek mé nahoty. V tom krajkovém límci, s nohama těsně u sebe a rukama v klíně jsem musela vypadat jako karikatura ctnostné Viktoriánské panny. Kdybych ovšem nebyla rudá jak rak a skrz látku neprosvítaly vztyčené bradavky. Bolely mě. Zní to jako červená knihovna, ale opravdu mě bolely.

"Nechci, aby ses cítila poníženě. Věř mi. Ale stydět se, to je něco jiného. Chci, aby ses styděla. Udělej to pro mě," pokračoval. "Rozumíš? Uděláš to pro mě?" Nevím jak, ale zdálo se mi, že ho cítím, jak mě tam ve tmě, mimo kruh světla, sleduje, a čeká na odpověď. Snad to bylo tónem jeho hlasu.

Neuměla jsem přesně rozlišit, kudy vede hranice mezi ponížením a studem, ale zdálo se mi, že chápu, co pro něj mohu udělat. Neptejte se mě, jak jsem na to přišla. "Tak dobře," řekla jsem, a najednou jsem se opravdu cítila dobře. Nechala jsem ponížení, které jsem cítila, vyplout na povrch. Přestala jsem ho potlačovat a najednou to bylo venku, ale bylo to v pořádku. Své pocity jsem mohla dát najevo – chtěl to a vážil si toho. Spustila jsem zrak k podlaze, zrudla ještě víc a nijak se to nesnažila zakrýt. Zvedla jsem ruce z klína a o malinko roztáhla nohy. Styděla jsem se ještě víc, ale hrála jsem svou roli – vlastně nehrála, opravdu jsem se tak cítila. Vlastně jsem dávala najevo, jak se cítím. No prostě bylo o to o mnoho upřímnější než vše, co jsem dělala předtím.

"Tak," řekl, "je to teď lepší?"

"Ne," odvětila jsem podle pravdy, alespoň myslím. Nejsem si jistá.

"Takže tě to ... vzrušuje?"

"Ano," uvědomila jsem si pravdu. Ať už se mi líbilo nebo ne, bylo to tak.

"Chceš, abychom toho nechali?"

Další pauza. "Ne," řekla jsem. "Nechci."

"Pamatuj si, že jsi otrokyně. Teď ti řeknu něco, čemu se možná budeš smát. Chtěl bych, abys to vzala vážně a nesmála se. Seď, kde sedíš, a zkus se chovat tak – neřeknu ti jak - aby to bylo sexy." Když to dořekl, otočil se ke krbu a zapálil ho. Byl ke mně otočený zády.

Chovat se tak, aby to bylo sexy? Říkal to, jako by mi to ukládal za domácí úkol. Málem jsem se opravdu rozesmála. Nevěděla jsem, co mám dělat. Hrát si na pornohvězdu? Posílat mu pusinky? Špulit pusu a kroutit se jako v mizerných filmech?

Zdvihla jsem ruce a lehce se dotkla bradavek. Bylo chladno a byla jsem vzrušená. Nevěděla jsem, co dál, tak jsem pokračovala v hlazení, i když mě už bolely. Byla jsem vzrušená a nevěděla jsem, co dál. Pak mě něco napadlo. sundám si halenku – zkusím striptýz. Ano, to je ono! Uchopila jsem zip a napůl jej stáhla od krku na prsa.

"Stop." Zarazila jsem se. "Opři se o opěradlo gauč a zavři oči." Poslechla jsem. "Hlaď se." Zase jsem poslechla. Poslouchat bylo o mnoho jednodušší, než se rozhodovat. Stejně bych nebyla dobrá striptérka. Nevěděla bych přesně, jak na to.

"Dej ty ruce níž." Co po mě chtěl? Spustila jsem ruku k pasu. "Níž." Chtěl, abych masturbovala? Nebyla jsem na to připravená. Neudělala bych to. Ne, když by se díval. Nebylo to normální. "Níž," opakoval důrazněji. Posunula jsem ruku níž, spíš proto, abych se zakryla, než abych udělala to, co chtěl. Cítila jsem, jak jsem vlhká od toho, jak mě dráždil, a dokázala jsem myslet sotva na něco jiného, než že spočívám rukou na svém pohlaví. Stejně bych to ale neudělala, před ním ne. Seděla jsem bez hnutí. Ani jeden z nás nic neříkal. Pomyslela jsem si, že po mě nebude chtít víc. Udělala jsem maximum toho, na co jsem byla připravena, a on to zřejmě věděl, protože mě tam nechal sedět tak, jak jsem byla, jak jsem se přikryla rukou. Hlavou se mi honilo, jak moc obnažená jsem, jak moc bych si přála, abych nezašla tak daleko, nevyholila se. Cítila jsem, že to možná není to pravé pro mě, že to nechci. Přitom mě před malou chvilkou téměř přivedl k orgasmu, když mě líbal. Bylo to jako jízda na horské dráze.

"Vím, že to pro tebe bylo těžké," začal, "ale má to svůj důvod. Pamatuješ na ten večer, když jsme dávali dohromady seznam? Probírali jsme taky, proč jsme jeden i druhý navrhovali to, co jsme navrhli. Řekl jsem ti o sobě věci, které jsem neřekl nikomu jinému. A nikdy je nikomu jinému neřeknu. Takys’ mi něco vyprávěla. Pamatuješ se na to?" Přikývla jsem. Nebyla jsem si jista, kam směřuje, ale nic jsem neříkala. Cvakl vypínačem. Ostré světlo nad mou hlavou zhaslo. Jeho tvář nebylo vidět, byla zezadu ozářena plameny z krbu. Ani jsem se nepohnula. Ruku jsem nechala tam, kde byla, a věnovala se jak svým pocitům, tak i tomu, co říkal.

"Vyprávěla jsi mi, že by sis někdy přála zbavit se nutnosti rozhodovat se. Nejspíš to souvisí s tvou prací – pořád se o někoho staráš. Myslím, že hlavně z tohoto důvodu bys chtěla, aby se o tebe někdy někdo staral, chránil tě, někdo, komu bys mohla patřit, odevzdat se mu, záviset na něm – mít v něm jistotu. Teď zrovna se tak necítíš. Vím to. Ale já chci, aby ses tak cítila. Abys to chtěla. Chci, abys byla moje. Naprosto. Chci to přesně takhle. Znám tě dobře, vím, že by ses před nikým nedokázala takhle ukázat. Když ses vyholila, učinilas’ první krok k tomu, abys byla má."

Soustředila jsem se na svou ruku. Moc ti to mluví, pomyslela jsem si. Pokračoval.

"Proto je pro mě tvůj stud darem. Nedala bys ho nikomu jinému. Nepřeji si, abys toho vůbec kdy byla SCHOPNA. Chci tě jen pro sebe. Chci, aby ses mi naprosto odevzdala. Vše, co budu dělat příštích několik týdnů, bude mít za cíl právě tohle. Chci tě vlastnit."

No, takhle nějak to říkal. Nesoustřeďovala jsem se zase tak moc na to, co říká. Jádro věci jsem pochopila. Když mluví o psychologii našeho vztahu, vždycky zabředne do formalit. Jako kdyby si dopředu nacvičoval, co řekne.

Přesto jsem pomalu začínala rozumět tomu, co říká. POTĚŠILO mě, že chce, abych mu patřila. Patřila mu, s velkým P. Jako otrokyně. Začínala jsem rozumět tomu, že to celé mělo více vrstev. Na některé z nich myslel dopředu a důkladněji, než já. Pokračoval ve svém monologu a já si stále lépe uvědomovala, kam mě vede, co se děje. Uklidnila jsem se a cítila se stále lépe. Všechno do sebe začínalo zapadat. Když říkal, že chce, abych mu patřila, neznamenalo to, že mu budu sloužit, ale že ho budu bez výhrad uznávat a absolutně se mu oddám. Zaháněla jsem myšlenku, že mu přesně o tohle šlo od začátku, celých šest měsíců, ještě dříve, než jsme si začali psát. Zatímco dále rozvíjel a opakoval tuto základní myšlenku (často se mu stává, že něco vysvětluje zbytečně příliš podrobně nebo hned několikrát) , pohrávala jsem si s vlastními pocity.

Bylo to až ironické, ale moc, kterou chtěl nade mnou získat, mi dávala netušené možnosti, jak ho ovládat. Těžko by hledal někoho podobného, kdo by se mu tak otevřel. Seznam, kromě jiného, obsahoval poměrně osobní záliby, ne každá žena by zašla tak daleko. A ať už se mnou bude dělat cokoliv, znamená to současně, jak moc je na mně vázaný. To proto, že seznam měl dva sloupce, a cokoliv si vybral, mi dávalo právo na reakci. Činilo ho to zranitelným. Poslední myšlenka, která mi stačila ten večer projít hlavou, byla:

Seznam je má záchranná síť. J nepřekročí, na čem jsme se dohodli. Ze seznamu hmatatelně a přímo vyplývá, co k sobě cítíme.

Mé myšlení ten večer neprobíhalo v takhle jasných termínech, ale v tom podstatném jsem měla jasno. Uklidňovalo mě to.

Náhle jsem si uvědomila, kde spočívá má ruka. Odpočívala tam, kam mi ji J nařídil položit. Úplně jsem přestala myslet. Už jsem se nemohla soustředit na to, co J říkal, ale jen na váhu a teplo své dlaně na hladkých, vyholených záhybech pokrytých vlhkou tenkou látkou. Cítila jsem každou nit. Uvědomovala jsem si, jak napjatá je šňůrka mezi mými hýžděmi, jak napjaté jsou mé prsy... Nemohla jsem odolat a přitlačila. Zavřela jsem oči a pohnula pánví, zdálo se, že ten pohyb přišel sám od sebe.

Náhle mě J s trhnutím postavil na nohy. Otevřela jsem oči a zjistila, že se dívám směrem ke krbu. J mi držel ruce pevně u boků. Pokusila jsem se je vyprostit a znovu se zakrýt, ale nepodařilo se mi se pohnout.

"Ještě můžeme přestat. Stačí říct. Nebo chceš pokračovat?" zeptal se. "Poddáš se bez omezení?" Rozuměla jsem tomu, co říká, ale nemyslelo mi to. Nerozuměla jsem ani, proč se ptá. Zdálo se mi zbytečné cokoliv říkat. Vím, že bych neměla používat otřepaná klišé, ale zdálo se mi, že se čas zastavil. V krbu praskaly a třepotaly se plameny. Cítila jsem, jak se vlhká látka na mém klíně zahřívá. J mi dýchal na krk. Upírala jsem zrak do plamenů, náhle zcela klidná, uvolněná a, ač se to nezdálo možné, ovládala jsem se lépe, než on.

Je legrační, jak málo se člověk musí snažit, aby učinil tak zásadní rozhodnutí. Připadalo mi, že celý život s něčím bojuji a v půlce jsem se rozhodla, že to zabalím a vzdálím se z bitevního pole. Tolik jsem si přála vzdát se. A tak jsem pomalu, téměř nezaujatě, jedním slovem vydala všanc pevnost, kterou jsem nevědomky hájila celý život.

"Ano."


Svazek 1

Záznam 2

J mi nařídil, abych deník psala tak, aby ho lidé chtěli číst. Proto jsem, pro efekt, musela přestat psát u slova "Ano". Dnešní noc tím neskončila. Koneckonců mám dost času Vám vše vyprávět, J odjel a nějakou dobu se nevrátí. Zatím mám dost času, než se pro něj budu muset přichystat.

Když dnes ráno odjížděl, J mi sebral klíče od auta a také všechny tašky s oblečením. Mohu nosit jen průhledné bavlněné šaty (už jsem je popsala) a další z pružné lycry, které jsem si ušila ještě v Chicagu. Ani jedny nejsou nijak praktické a teplé. Tady na Jihu je tepleji, ale zas takové teplo tu není. Naštěstí mi nechal všechny boty a kozačky a teplý plášť obšitý kožešinkou (je to všechno, co na sobě právě teď mám, díky Bohu za to) . Toaletní potřeby a nějaké knížky, co jsem si přivezla sebou. Televize je mi k ničemu – dům je na samotě a není tu kabel. I kdybych se mohla obléci, auto nenastartuji a tak my nejspíš nezbude nic jiného, než si číst. A psát. Možná se podívám na zahradu, která tu je – deset akrů částečně zalesněné půdy. Vždycky jsem si přála vlastní zahradu, máti se o jednu starala, když jsme ještě bydleli v Indianě.

Je to pro mě velká změna. Před pár dny jsem trávila poslední noci ve svém starém bytě. Všechno zařízení jsem prodala a spala na matraci na zemi. Teď sedím před počítačem, nahá, jen ve svrchníku, a přemýšlím, kdy zasadit kterou zeleninu. Život je vážně zvláštní. Asi nemá cenu trvat na zbytečnostech. Ještě včera jsem se tomu smála, a moje první lekce, dnes v noci, byla tvrdá.

Když jsem včera večer souhlasila (myslím tím, s Tímhle Vším, nejen s tím, že o tom budu psát) , cítila jsem zvláštní směs úlevy z toho, že jsem se rozhodla, očekávání, co přijde, sexuální vzrušení, samozřejmě (proč to vůbec říkám?) a zároveň nebetyčný klid – pocit volnosti, nemuset se starat o to, co se bude dít. Možná si pomyslíte, že očekávání věcí příštích a bohorovnost nejdou příliš dohromady, co? Bylo to trochu jako bych byla mimo, sledovala sama sebe, jak se bojím toho, co přijde a zároveň o tom přemýšlím, jako bych si říkala fajn, dokážu se do toho vžít, očekávání? – to je v pořádku – jsem úplně nad věcí. Dává to smysl? Když to po sobě čtu, připadá mi, že se Vám to bude zdát nemožné, abych se uvolnila, když jsem zároveň napjatě očekávala, co přijde. Ale tak jsem to cítila – cítila jsem se jako osvobozená. Ten pocit teď postupně slábne – co bych dala za to, znovu jej prožívat naplno... Dnes v noci jsem jej měla – opravdu silný.

Omlouvám se za tu delší pitvu. Nejspíš byste chtěli, abych přešla k "věci", ale pokud už mám tohle psát, budu psát po svém. Podle svého. Totiž, i kdybych to psala rovnou bez obalu, nemohli byste pochopit, jak to že jsem já, konzervativní osoba (myslím tím své chování, s politikou to nemá nic společného) mohla dělat věci, které jsem dělala.

Když mě J navštívil v Chicagu, byla to právě sílící nálada "tak co, proč ne", která to všechno odstartovala. Souhlasila jsem, že se budeme držet seznamu. A to vedlo k tomu, co se stalo dnes v noci. Řekla jsem si "no však mě neubude, ať dostane, čeho si žádá, vyholím se" a pak i "tak co, když už, tak už, proč to nebrat tak, jak to je. Co se mezi námi za měsíc může změnit?". Kromě toho jsem si tak moc přála mu patřit a přála jsem si, aby chtěl, abych mu patřila. Takže jsem řekla "Ano". Jasné?

Když jsem to řekla, cítila jsem, jak se uvolnil a poznala jsem, jak rád to slyší. I já se uvolnila, ne že by se mi ulevilo, ale protože jsem se mohla zaklonit a opřít se o něj. Obejmul mě.

Nehýbal se z místa a přejížděl mně po těle rukama, na prsa, přičemž mi přes průsvitnou látku lehce dráždil bradavky. Pak ruce spustil a začal mě hladit mezi nohama. Zasténala jsem a zaútočila bedry na jeho ruce. Chtěla jsem mu naznačit: jsem připravená. Přitlačil. Znovu jsem začala vlhnout. Položil mi jednu ruku do klína a druhou na zadek – zkoumal mě z obou stran. Dýchala jsem přerývaně. Otočila jsem se a zašeptala: "Mohli bychom... ?" Celý večer jsem byla vzrušována nejrůznějšími způsoby a on na tom nebyl jinak, ale měl vše pod kontrolou a zašeptal v odpověď: "Ještě ne," a i to bylo v pořádku. Pořád jsem se vznášela vysoko nad zemí. Nechala jsem se unášet proudem. Pamatuji si však, jak jsem se začala těšit, když jsem si uvědomila, že řekl "ještě ne". Začal mě znovu hladit, tentokrát s rukama v mých kalhotách, přímo na mé čerstvě vyholené kůži. Postupoval stále níž.

Když mě opět dovedl na samý kraj, pustil mě a řekl: "Svléknout." Znovu se posadil do křesla a zadíval se na mě. Stála jsem u krbu, kde bylo poměrně teplo. Když jsem se vzpamatovala, rozepla jsem zip na horní části šatů. Látka je tenká a střih upnutý a proto jsem se musela vrtět a kroutit do stran, abych vyvlékla ruce. Prsy se mi vlnily před tělem a znovu jsem se začínala stydět – mrkla jsem na něj, ale zjistila jsem, že se mi dívá přímo do očí. Skopla jsem boty a abych mohla svléknout kalhoty, musela jsem se sehnout (pořád NEVĚŘÍM, že to právě píšu) .

Zdvihla jsem hlavu a stále se mu dívala do očí. Celou dobu jsme se jeden druhému dívali do očí. Cítila jsem váhu mých prsů, které visely mezi mýma rukama, když jsem si stahovala kalhoty ke kotníkům a pak je svlékla úplně. To je zvláštní, jak intenzívně někdy můžete vnímat úplně běžné věci. Od dlaždic na podlaze mi byla zima na chodidla. Když jsem se narovnala, třásla jsem se zimou, i když jsem stála těsně u ohně. Myslím, že jsem se třásla zimou, ale nejen zimou. Jednou rukou jsem si přidržovala zmuchlané šaty u pasu, abych se zakryla a zahřála. Druhou rukou jsem přeložila přes prsa. Zase mi stály bradavky, třásla jsem se zimou a studem. J se nesvlékl.

"Polož to na zem," řekl. Spustila jsem ruce k bokům a odkryla se. Teď mi opravdu byla zima. Hrozně jsem se třásla, ale donutila jsem se stát zpříma a dívat se mu přímo do očí. Už jsem se necítila jako úplně nezúčastněná osoba. Není nad trochu nepohodlí – hned jste zpátky ve svém těle. Už mi nepřipadalo, že se dívám na dva herce.

Soustředila jsem se na to, abych se přestala třást. Nebylo to k ničemu. Měla jsem se poddat a říct J, že mi je strašná zima, ale bylo mi jasné, že to ví. Měla jsem mu to říct - zřejmě na to čekal, ale chtěla jsem mu něco dokázat – nevím co, ale prostě jsem chtěla, takže jsem tam musela vydržet stát co nejdéle. Husa hloupá. Paličatá. J se pousmál – přerušil kontakt s mýma očima a začal si prohlížet mé chvějící se tělo. Zatnula jsem zuby, abych jimi nedrkotala. Sevřela jsem pěsti, napjala ruce a nohy, od samé snahy mě začaly bolet břišní svaly. Pohrával si očima s mým vyholeným pohlavím, na němž jsem jasně cítila husí kůži. Určitě jsem vypadala jako oškubané kuře. Pomalu se vracel pohledem k mému obličeji. Přestávala jsem se ovládat.

Náhle vstal, přikročil ke mně, popadl mě do náruče a odnesl přes předsíň do své ložnice.

Díky bohu za to teplo! V té ložnici to bylo nesrovnatelně lepší. Oproti obývacímu pokoji tam bylo skoro horko. Položil mě na postel a řekl mi, ať se přikryji. Popolezla jsem po všech čtyřech a shýbla se pro přikrývku. Třásla jsem se tak, že jsem ji chytila až napodruhé. Pod prostěradlem musela být zapnutá elektrická dečka. Bylo mi nádherně.

Zatímco jsem rozmrzala, rozhlížela jsem se po místnosti. Z domu jsem zatím viděla jen obývací pokoj, svou ložnici a letmo jsem nahlédla do několika pokojů, okolo nichž jsme procházeli. Spatřila jsem otevřené dveře do koupelny. Postel byla ve výklenku, který byl od místnosti oddělen klenutým obloukem, z nějž visela moskytiéra. Pomyslela jsem si: to je zvláštní, ta výlevka, tady v ložnici, to vypadá, že místnost původně sloužila k jiným účelům. J zapálil svíčku a odložil ji do výklenku na zdi. Na zdi viselo několik obrazů. Neznala jsem je, ještě z doby, kdy jsme oba bydleli v Chicagu. Byly to nějaké krajinky. V Chicagu jsme spali na vyhřívané vodní posteli a teď jsem ležela na lehké japonské matraci. Další změna. Příště to bude slamník. Na stropě byly otvory zakryté mřížkami, jako pro reproduktory. Neslyšela jsem hudbu.

Nad postelí byla do stropu zapuštěna čtyři kovová oka. Pomyslela jsem si, že tam nejsou dlouho. Na podlaze zůstalo pár drobků omítky. J zavřel dveře. Byly těžké, dubové, a zapadly s nezvykle hlučným prásknutím. Obrátila jsem se k J. Sledovala jsem ho z vyhřátého, útulného hnízdečka, zase jsem se vznášela, cítila jsem se mimo, ale dívala jsem se na něj. Posunul si křeslo k nohám postele. Těžké, dubové křeslo, které vypadalo, jako by ho vzal v nějaké staré kanceláři. Pak přišel blíž, posadil se na okraj postele a pohladil mě po čele.

"Jak je ti? Už ses zahřála?"

Přikývla jsem.

"To je dobře." Sehnul se a políbil mě. Přes přikrývku jsem cítila jeho ruku. "Teď si tě vyzkouším. Pokud ti je ještě zima, počkám."

"Je mi fajn," řekla jsem s očekáváním. "Jak – vyzkoušíš?"

"Posadíš se do křesla. Je tu celkem teplo. Myslím, že ti tak bude dobře."

"Tak jo," řekla jsem, dívaje se na křeslo. Když jsem se ani nehnula, pomalu mi stáhl přikrývku k pasu. Posadila jsem se. U nohou postele na mě čekalo křeslo. Vypadalo dost normálně. Chtěla jsem se J zeptat, o jakou zkoušku jde.

Jemně mě přidržel za ruku a pomohl mi vstát. Držel mě za špičky prstů, jako by mi chtěl políbit ruku, a když jsem vstávala, díval se na mě jako princ na Popelku.

Křeslo se nezdálo nijak vyjímečné, ale když jsem se usadila, připadalo mi obrovské. Špičkami nohou jsem sotva dosáhla na zem. Začala jsem si připadat jako v elektrickém křesle ze starých hollywoodských filmů, ve kterém se tolikrát smažil James Cagney.

J se posadil na postel proti mně se zkříženýma nohama a zvedl ruku. Měl v ní kolo černé izolační pásky. Elektrikářské. Odmotal něco přes čtvrt metru a přidržel mi ten kus u zápěstí.

Došlo mi, že mi připevní zápěstí k opěradlu. Zatím nepokračoval dál, jen tam ten kus pásky držel a sledoval, co já na to. Bála jsem se. Nemohla jsem si pomoci. I když jsem mu naprosto důvěřovala, nic takového jsme nikdy nedělali. Zdálo se mi, že ho vidím z úplně jiného úhlu než kdy předtím. Neubránila jsem se pomyšlení na skrytou psychózu, masové vrahy a obřadní čtvrcení oběti při svíčkách, Charlese Mansona a navíc jsem byla na tak odlehlém místě, nikdo nevěděl, kde jsem, nikdo by mě neslyšel křičet a nejspíš by nikdo nikdy nenašel tělo nebo to, co by z něj zbylo.

Ztuhla jsem.

Nic jsem neříkala, ale muselo být znát, jak se bojím, protože se J zarazil a zeptal se mě, jestli mi nic není. Přikývla jsem, že je to dobré, a dívala se mu do očí, jako bych pohledem do nich mohla zjistit, na co myslí. Až doposud jsem neměla nejmenší šanci zjistit, co se v něm děje, ale když mě viděl, nejspíš se v něm něco hnulo a obměkčilo ho to.

"Vážně jsi v pořádku?"

Něco ve výrazu jeho tváře mě vrátilo do normálu. Viděla jsem, že mu jde především o to, jak se cítím.

"No jo, fakt je to dobrý," přikývla jsem a dál se na něj dívala jako lapený králík. Srdce mi bušilo. Věřila jsem mu, ale kdybych se spletla, bylo by to moc zlé. Úplně nejhorší věc na světě je, když se někdo, koho si myslíte, že znáte, náhle změní v někoho úplně jiného. Proto jsou Invaze zlodějů těl a Exorcista dva nejděsivější filmy, které znám.

Bála jsem se, to přiznávám.

Třikrát omotal pásku kolem mých zápěstí a opěradel křesla a odřízl ji zavíracím nožem. Přešel za opěradlo křesla a shýbl se ke mně. Začal mě líbat za uchem. Připevnil mi lokty k opěradlům a pak omotal pásku okolo mých paží těsně pod ramenem a okolo svislé části opěradla pro záda.

Poklekl a jemně mi roztáhl nohy. Zastavil se.

"Je ti fajn?"

Zdráhavě jsem přikývla.

Spoutal mi kotníky a kolena. Měla jsem nohy daleko od sebe. Pak mi pásku obtočil kolem prsou a kolem opěradla křesla. Páska procházela přímo přes bradavky a stlačovala mi prsa k sobě.

Stál za mnou, sklonil se, políbil mě a položil mi ruku mezi nohy. Nehladil mě, nedráždil, jen ji tam položil. Celou dobu, co jsem seděla v křesle, jsem měla vztyčené bradavky. Zkoušely nadzvednout pásku. Pozvedl ruku a položil mi ji na prsa. Pokoušela jsem se trhnout zápěstími, ale nešlo to.

J přestal a otočil křeslo k zrcadlu. Viděla jsem se v něm celá, s nohama od sebe, odkrytá. Byla jsem ráda za milosrdně slabé světlo svíčky. Postavil se za mě a nahnul se mi přes rameno. Znovu mi dal ruku do klína, jemně mě třel a pronikal do mně a přitom mě líbal na krk a jemně kousal do ucha. Vždycky mě to dostane. Vždycky. I když jsem byla nervózní, nemohla jsem se ubránit tomu pohledu a jeho dotykům.

J pokračoval a mě došlo, že mi to dělá schválně. Mučí mě. Při pohledu zpátky mi to připadá nemožné, ale říkala jsem si, že se nemusím bát, že by se z něj stal Charles Manson. Vzrušovalo mě to víc a víc a nakonec jsem se nesnažila osvobodit z pout proto, že bych se bála, ale proto, že jsem to už nemohla vydržet. Vždycky, když jsem skoro byla, přestal. Rozpalovalo mě to na nejvyšší míru.

Náhle přeřízl pásku, která mě poutala ke křeslu přes prsa. Začal ji pomalu strhávat. Z obou stran, postavil se přitom přede mne a díval se na mě, a jak pásku strhával, cítila jsem, jak se mi místa, kde se páska odlepovala od pokožky (téměř bolestivě) , blíží k bradavkám. Zrychlil se mi dech. Zasténala jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat, jak se na mě dívá. Zvláštní, co člověka někdy napadne.

Znovu mě políbil. Umí to. Chlapi si myslí, že když Vám vrazí jazyk do krku, jsou kdovíjak skvělí. Ne, že bych měla něco proti jazykům, ale pokaždé mě to nevzruší. J mě vzrušil.

"Myslím, že jsi obstála," řekl. Nevím, v čem jsem obstála, ale myslím, že se chtěl přesvědčit, zda mu věřím, a chtěl mě přesvědčit, že když mu věřím, dělám dobře. Přinejmenším jsem se od té chvíle už ničeho nebála. Kdyby chtěl udělat něco opravdu úchylného, měl k tomu příležitost. To mi došlo.

Takže mě odřízl. Pořád jsem byla dost rozjetá. Ulevilo se mi, ale neměla jsem dost. Myslím, že to bylo vzrušení, očekávání a předehra zároveň – to vše najednou je pěkně silné kafe. Bála jsem se, i když jsem mu věřila víc, než komukoli jinému. Bála jsem se, když mě připoutal ke křeslu. Mohl si se mnou dělat, co chtěl. Ráda bych teď prohlásila, že má důvěra byla silnější, než můj strach, ale nejsem si tím úplně jistá. Od paniky mě dělilo jen to, že jsem mu nechtěla ublížit tím, že bych mu dala najevo nedůvěru. Jsem ten typ člověka, který staví etiketu nad instinkt velící přežít.

Řekl mi, ať si lehnu do postele. Poslechla jsem, pořád nadržená jako nikdy.

Spustil okolo nás moskytiéru – pomyslela jsem si: žádní moskyti v únoru nehrozí. Náš kout se stal malým izolovaným světem se dvěma obyvateli. Bylo to vyhřáté, bezpečné místo, osvětlené plamenem svíčky. Co tu dělají ta oka? Všimla jsem si dalších čtyř ok v rozích postele. Nepřipadalo mi to důležité. Zase jsem se vznášela. J vzal něco z nočního stolku a hodil mi to. Mám si to nasadit. Pásku přes oči.

Nevím proč jsem si v tu chvíli představila SS-mana s čapkou se smrtihlavem, oblečeného do koženého suspenzoru a černých punčoch na podvazkovém pásu. Rozesmála jsem se. Vyprskla smíchy. J se na mně lhostejně zadíval – přestal si rozepínat košili. Maličko se pousmál. Oči se mu nesmály.

Když jsme dávali dohromady seznam, nemyslela jsem si to, ale nejspíš jsem byla "normální". Bylo to tak nepřirozené. Ano, vyprávěla jsem mu, že bych chtěla, aby mě svázal a donutil k nekonečné řadě vyvrcholení, dokud bych neměla ani dost sil na to, abych ho prosila o milost, ale když došlo na věc, nemohla jsem dál.

Zeptal se mě, na co myslím a já mu to vysvětlila. Snažila jsem se přestat se smát. Zamyšleně přikývl, chvíli počkal, a pak ze mě rázně strhl pokrývku. Instinktivně jsem se snažila se přikrýt rukama, ale nemohla jsem se přestat smát.

J něco vytáhl ze stolku. Převalil mě na břicho a sedl si na mě. Chytil mě za ruku, odtáhl mi ji od těla a klekl na ni. Totéž udělal s druhou. Pořád jsem se ještě smála a snažila se uhnout hlavou a podívat se, co to dělá. Nešlo to. Jemně mě vzal za vlasy a táhl mi hlavu nahoru. Nechtěl mi ublížit, ale musela jsem se prohnout v zádech a zvednout hrudník z postele.

"Počkej, no tak," zkusila jsem říct. Něco mi tlačil do pootevřených úst. Jednou rukou mi to tlačil dovnitř a druhou mě stále přitahoval za vlasy k sobě.

"Otevři pusu," řekl, "pořádně."

Chtěla jsem říct: "Vždyť ji MÁM otevřenou", ale vyrazila jsem jen nesrozumitelné zamumlání. Ta proklatá věc se dostala dál. Nemohla jsem ho ze sebe setřást, ani tu věc vytlačit jazykem. Pokud bych ale neotevřela pusu o něco víc, nemohl to zarazit hlouběji. Chvíli to bylo nerozhodně, ale pak jsem chtěla něco říct a vtom mi tu věc vrazil ještě dál. Nakonec jsem to vzdala, sama pro sebe se zasmála a rozevřela čelisti, jak to šlo. Řekla jsem si, že se tomu poddám a zkusím se nesmát. J tu věc zmáčkl mezi prsty a trochu přitlačil. Bylo to tam. Připadalo mi to obrovské. Teď jsem se nemohla smát. Ani kdyby to po mně chtěl, nemohla jsem pohnout rty a vyloudit úsměv. Nikdy dříve jsem kulový roubík neviděla, ani o něm neslyšela.

J mě pustil a roubík zůstal tam, kde byl. Nemohla jsem otevřít ústa a roubík vytlačit, a stále jsem nemohla hnout rukama. Roubík měl slabou gumovou pachuť. Teda, začínala jsem přicházet k sobě.

Cítila jsem, jak mi roubík upevňuje řemínkem. Zacvakla přezka. Zaslechla jsem cvaknutí. Pak ze mě sesedl. Okamžitě poté, co se mi uvolnily ruce, jsem se pokusila roubík vyndat, ale nešlo to. Řemínek držel. Začala jsem panikařit. Hmátla jsem za hlavu, abych rozepnula přezku, a mé zoufale škrábající prsty nahmataly malý visací zámek. Nesundám to! Osahávala jsem roubík. Ani se nehne! Cítila jsem jej jako gumový míček na pálkovanou. Řemínek procházel středem té koule. Bylo úplně jedno, že mám volné ruce, nemohla jsem s tím hnout. Úplně zbytečně jsem se pokusila něco říct. Už nevím co. Otočil se ke mně zády, odhrnul moskytiéru a šel do ložnice. Vstala jsem a běžela za ním. Chytila jsem ho za ruku. Oběhla jsem ho, abych se mu mohla dívat do očí, a chtěla říct: "Nebudu se smát," ale vyšlo z toho jen "haahuuhu hu haaah". Vzhlédla jsem k němu a snažila se očima říct to, co jsem nemohla vyslovit. Poslyš, co se děje, říkala jsem si. Tohle ve skutečnosti nechceš, že ne. To je nějaké nedorozumění. Je to tak?

"Říkám ne," pronesl, "je čas dát ti lekci." Vyšel z místnosti a nechal za sebou otevřeno. Chvíli jsem ohromeně zůstala trčet na místě a nevěděla, co dělat. Pak jsem se rozběhla do koupelny, najít nějakou žiletku nebo nůžky a přeříznout řemínky, které držely roubík. Rozsvítila jsem a zahlédla se v zrcadle. Vypadala jsem strašně. Ústa jsem měla otevřená – dokořán – mé rty obepínaly TU VĚC, rtěnku jsem měla rozmazanou. Oči jsem měla dokořán a byla v nich vidět panika. Rozcuchané vlasy částečně skrývaly řemínky. Třesoucíma rukama jsem se neúspěšně pokoušela uvolnit roubík, tahaje za řemínky a snaže se zasunout prsty do koutků úst. Rozrazila jsem dvířka lékárničky a pak se začala probírat zásuvkami toaletního stolku, ale nic vhodného jsem nenašla. Věděl, že nic nenajdu. Jinak by mě nenechal o samotě.

Proběhla jsem ložnicí zpět do obýváku. J seděl v ušáku u krbu, díval se do ohně a ani se neotočil. Pokračovala jsem v běhu do své ložnice, kde jsem měla věci. Věděla jsem, že mám v manikúře nůžky. Dveře do haly byly zamčené. Dveře do kuchyně také. Stála jsem tam a nevěděla, co dál. Vracela jsem se do obývacího pokoje a zůstala stát ve dveřích. Bylo mi jasné, že se z toho sama nedostanu. Musela jsem se trochu sebrat. Šla jsem ke stolu, vzala obálku a napsala na ni: "PROSÍM, VYNDEJ MI TO!!!!" a podala mu ji. Ani se na ni nepodíval a řekl: "Sedni si." Posadila jsem se.

"Bolí tě něco?"

Na chvíli jsem se zamyslela, zhluboka a nejistě se nadechla (nosem; kolem roubíku jsem mohla jen vydechovat, mumlat a slintat) . "Hmmmm," řekla jsem, přičemž jsem vrtěla hlavou, jako že ne.

"Je to na seznamu?"

"Haammmm," přikývla jsem, otírajíc si rukou sliny od úst. Ruku jsem si otřela o kyčel. Svázat a zacpat ústa roubíkem, stálo na seznamu.

"Tak si to přeber, určitě tě napadne, co máš udělat," řekl. "Nemusíš být génius, abys na to přišla."

Tak jsem zůstala sedět na gauči, kolena u sebe, ruce v klíně, opět se tváříc jakoby nic, až na to, že ... všechno bylo jinak. Nemohla jsem nic dělat. J mě zcela ovládal, takže o tohle mu nešlo. Vím, že jsem za to mohla já, kdybych se nesmála, když mi podával pásku na oči... Fakt, smála jsem se spíš z nervozity, než abych se smála jemu nebo tak. Už kolikrát se mi stalo, že jsem se zasmála v nevhodné chvíli a úplně se ztrapnila, jako když mi někdo jednou řekl, že mu zdechl pes a já si myslela, že si dělá legraci a začala jsem se smát, a přitom to byla pravda a on toho psa miloval. Nejradši bych se někam propadla. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Když si na to vzpomenu, stydím se ještě teď.

Ale stejně si myslím, že to není správné, trestat někoho za to, že se nervozitou rozesměje. Je to jako trestat jej za to, že má škytavku. Samozřejmě, že jsem to teď J nemohla vysvětlovat. Nemohla jsem mu vysvětlovat vůbec nic.

Znovu jsem se na něj zadívala. Stále hleděl do plamenů. Chtěl, abych něco UDĚLALA, ne abych něco říkala. Bylo mi to úplně jasné, a to jsem opravdu nebyla geniální. Utřela jsem si znovu sliny z koutků úst. Začínalo mi být zima – vstala jsem a šla do ložnice pro přikrývku. Podívala jsem se na J, co na to říká. Nevzhlédl ke mně. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Tak trochu.

Cestou pro přikrývku jsem si všimla otevřené zásuvky nočního stolku. Té zásuvky, ze které sebral pásku přes oči. Bylo tam spousta řetězů, kůže a visacích zámků. Zavinula jsem se do přikrývky, podívala se na sebe do zrcadla a vydala se zpátky. Proboha, vypadala jsem hrozně. Mrkl na mě, ale nic neříkal.

Posadila jsem se. Začínaly mě bolet čelisti a znovu jsem se musela otřít. Vypadalo to, že mě nenechá jen tak z toho vyklouznout. Měla jsem se omluvit? Udělala bych cokoliv, aby už to bylo za mnou. Zvedla jsem obálku, kterou předtím upustil a napsala na ni: PROMIŇ. Ani se na ni nepodíval. Zklamaně jsem se ozvala. Chtěl, abych něco udělala. Souhlasila jsem, že budu jeho otrokyní, tak bych se tak měla začít chovat. Klekla jsem si k jeho křeslu a čekala. Podíval se na mě. Zamumlala jsem "hmmmmhmm". Musel vědět, že říkám "prosím?". Natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. Na to, co mi před chvílí provedl, byl ke mně jemný. Hajzl. Už jsem si myslela, že mi to sundá, ale hladil mě dál. Pak přestal. Čekala jsem. Nebylo to ono, ale lepší než předtím.

Vstala jsem a šla do ložnice. Páska ještě ležela na polštáři. Podívala jsem se na pootevřenou zásuvku a pak z ní vyndala pár věcí. Bylo tam do sebe zamotáno pár tenkých řetízků a čtyři krátké kožené pásky s přezkami a očky. Vypadaly jako zmenšené obojky s karabinkami, na které se věší psí známky. Nebo zámek. bylo tam spousta visacích zámků, malinkých, takových, jako jsem určitě měla za hlavou. Všechny byly otevřené, jen klíč tam chyběl. Řetízky nevypadaly kdovíjak pevně, ale určitě bych je nepřetrhla a většina lidí také ne. Byl tam jeden delší kožený pásek. Skutečný obojek. No, měla jsem se stát otrokyní. Byl čas začít.

Vytáhla jsem zásuvku ze stolku a odnesla ji do obýváku. Klekla jsem si a položila ji před něj. Konečně se díval na mě a ne do krbu. Vytahovala jsem jednu věc po druhé a pokládala je mezi nás na podlahu. Usmál se, ale nepohnul se.

Navlékla jsem si pouta na zápěstí. Pak i na kotníky. Spěchala jsem, roubík začal být dost nepříjemný. Stále jsem se k němu vzhlížela a zkoušela odhadnout, jestli je to to pravé. Musela jsem si otřít ústa. Pak jsem si nasadila obojek. Začínaly mě bolet čelisti. Pořádně. Znovu jsem vzhlédla. Kdybych mohla mluvit, upřímně bych ho prosila. Podíval se do zásuvky. Zámky. Provlékla jsem je karabinkami a zajistila. Na obojku mi to moc nešlo. Neviděla jsem na to a třásly se mi ruce. Pomohl mi.

Vrátila jsem se do kleku a čekala. Pokynul mi, ať přilezu blíž. Klečíc na pokrývce, poslechla jsem. Znovu mě začal hladit ve vlasech, ale na roubík nesáhl. Už jsem nevěděla, kudy kam. Nemohla jsem vydržet bolest v čelistech. Chtěla jsem začít řvát, ale pak to bylo mnohem horší. Objala jsem mu nohy a přes slzy zkusila ještě jednou vyrazit: "prosím", ale plakala jsem, třásla se zimou a teklo mi z nosu, takže jsem jen zakňourala. Sehnul se ke mně, jen aby mi podal tu proklatou pásku. Nasadila jsem si ji. Dál už jsem nemohla.

"Seber ty řetězy," řekl. Vkleče jsem poslepu nahmatala zásuvku a posbírala řetězy. Nemohla jsem přestat naříkat, kňourat a popotahovat. Vážně to bolelo. Cítila jsem to, čemu lékaři cynicky říkají "mírné obtíže". Zvedl mě a nesl do ložnice. Položil mě na postel. Řetězy chrastily. Cítila jsem, jak mi roztahuje nohy a připevňuje k poutům řetězy. Vnímala jsem jen bolest v ústech. Zacvakl mi pravé zápěstí k posteli.

Konečně jsem cítila, že mi odemyká zámek za hlavou. Pak povolila spona. Řemínek byl volný. Chtěla jsem si roubík vyndat, když vtom mě chytil za levé zápěstí a zacvakl mi jej k poslednímu řetězu. Roubík jsem nemohla vyplivnout. Zasténala jsem a pamatuji si, že jsem si pomyslela, že to určitě zní – a taky určitě vypadám – jako v S/M filmu. Jenže teď už mi nebylo do smíchu. Měla jsem dost. Dala bych cokoliv za to, abych se zbavila té strašné věci.

Cokoliv.

"Teď ti ten roubík vyndám. Do rána ani necekneš." Jemně mě osvobodil. Mohla jsem dát čelisti k sobě. I to bolelo, poté, co mi je roubík takovou dobu vyvracel. Když se tím teď probírám, mohla jsem mít roubík mezi zuby možná jen deset patnáct minut, ale zdálo se mi to jako věčnost. Začnou Vás bolet čelisti, pak kolem uší a v krku. Bolí Vás, když polknete. Jako když si narazíte koleno. Když mi J roubík konečně vyndal, zvonilo mi v uších.

Zaslechla jsem z koupelny téct vodu. Omýval mi nos a ústa teplou žínkou, natáhl přese mne přikrývku, která mi končila pod prsy. Jemně mě políbil na ústa, která mě už skoro přestala bolet. Polibek nebolel. Políbil mne znovu, přes pásku, ke koutkům očí. Umí být tak něžný. Když chce.

Cítila jsem, jak si sedá vedle mě. Hladil mě po tváři kloubky prstů. Jak jsem tam ležela spoutaná v řetězech, měla bych se cítit bezmocná a nahá, zvlášť když jsem měla přes oči pásku a nemohla jsem vidět, co chystá, ale vůbec mi to nepřišlo. Zajímalo by mě, jestli pštrosi opravdu strkají hlavu do písku, když chtějí být v bezpečí. Ale co to plácám. Chci si snad říct, že nejsem tak úplně geniální, ale jsem k tomu navíc hloupější než pštros?

Být v bezpečí a být bezmocná jsou dvě různé věci. Byla jsem bezmocná. V bezpečí a bezmocná. Ze začátku mě jeho polibky a hlazení uklidňovaly, nedráždily. Bylo mi fajn, byla jsem opět v teple a říkala si, že po mně nechce nic víc, než abych držela kušnu zavřenou. Stejně nemůžu dělat nic, než přijímat to, s čím přijde. Necítila jsem se za nic odpovědná.

Začal mě líbat vášnivěji a já se nechala unášet dál a dál, někam pryč. Ať mě líbá, říkala jsem si. Ať dělá, co ho napadne. Po tom, co se stalo, nemusím dělat nic, než tu ležet. Nebudu nijak reagovat. Nereagovala jsem. Připadalo mi, že celou scénu jen pozoruji, že se to děje někomu jinému, ochromenému. Vklouzl pod přikrývku a začal mě hladit po celém těle. Stihl se svléknout, zatímco jsem měla zavázané oči. Sklouzl mi rukou po břiše, pod pupek. A pak o kousek níž, kde jsem byla tak hladká. Zastavil se mi dech a břišní svaly mě zradily, když sebou škubly, jako by mě polechtal.

Sklouzl rukou ještě níž, na mé vyholené pohlaví. Jemně mě třel. Rozhodla jsem se, že nebudu reagovat. Zase se mi vrátil ten pocit odcizení. Hladil mě dál. Měla jsem tak jemnou kůži – už podruhé jsem musela myslet na to, že je dobře, že jsem se vyholila. Ale rozhodla jsem se, že nebudu reagovat. Ani se nehnu. Mohla bych dosáhnout orgasmu a nedat to najevo. To jsem si myslela. Vzdalovala jsem se někam pryč, vznášela se, snad začínala snít. Přitlačil – vstoupil do mě prsty. Nereagovala jsem. Schválně jsem se uvolnila.

Těžko to mohu vysvětlit. Stále mě líbal a hladil, ale já byla někde jinde. Přitom se mé tělo začalo pohybovat, samo od sebe. Určitě to vypadá, že si to teď vymýšlím, ale vážně mi připadalo, že se jen dívám, odněkud zvnějšku, jsem úplně uvolněná a moje tělo si dělá, co chce. Nejdřív jsem se začala pohybovat v kyčlích, vycházet vstříc jeho zkušené ruce. Ubral na síle, probíral se záhyby a hledal nejcitlivější místo. Začala jsem se rytmicky houpat v kyčlích. Zvedl ruku a přesunul ji na má prsa. Dotkl se jich a vztyčily se mi bradavky. Líbal je, sál a jemně do nich kousal. Ztuhly. Přidal, dokud mě nezačaly bolet. Náhle vrátil ruku na mé pohlaví. Vydechla jsem a prohnula se v zádech, jak mi to řetězy umožňovaly. Zdvihla jsem kolena, ohnula nohy, kam až to šlo.

Přestala jsem se zmítat, zarazila se a sledovala svůj přerývaný dech. Přesunul se nade mne a pomalu – velmi pomalu – do mne vnikl. Mé tělo se otřásalo už předtím. Vznášelo se nad postelí, ruce a nohy roztažené a připoutané, chvělo se očekáváním. Pomalu se začal pohybovat, tak pomalu a jemně – cítila jsem jeho obrovskou sílu, kterou dokonale ovládal – nechával ji v záloze.

Mé tělo lapalo po dechu a ztěžka oddechovalo, nasávala vzduch po velkých doušcích a stále vyráželo ty nejasné mumlavé zvuky, jako když jsem plakala do roubíku. Pak se mi záda napjaly do oblouku, končetiny napjaly v řetězech a celé tělo naráz zkamenělo, jemně se chvělo. Nedýchala jsem. Z úst mi uniklo písknutí a J do mne vstoupil, pomalu, až po okraj. Myslím, že mi to ještě nepřišlo, ale bylo to stejně skvělé jako kterýkoliv jiný orgasmus.

Začal se znovu pohybovat, tak pomalu, že jsem to téměř nevnímala. Skoro, skoro jsem byla. Musela jsem opět začít dýchat: zoufale jsem lapala po dechu a nekontrolovaně se zmítala. Položil se na mne a přibil k matraci. Tělem mi projížděly křečovité záchvěvy, ale nemohla jsem se ani hnout. Řetězy se rytmicky napínaly, házela jsem hlavou dopředu a zas dozadu. Vjel mi rukama pod ramena a přidržel mi hlavu jako ve svěráku. Vrhl se na má ústa. Teď už přirážel, vůbec ne jemně. Stavidla konečně povolila a zdálo se mi, že můj orgasmus trvá celou ... věčnost.


Ležela jsem tam, vyčerpaná, začala jsem teprve popadat dech a cítila, jak je uvnitř obrovský a tvrdý. Poznal, kdy může začít, a tentokrát to dělal jen kvůli sobě. Nejdřív pomalu, pak, jak se blížil vyvrcholení, ještě zpomalil a prodlužoval svou rozkoš. Udělala jsem se ještě jednou, a pak potřetí, zatímco dával průchod svému vzrušení (co jsem to napsala! Dával průchod svému vzrušení – opravdu to zní jako od staré panny. Proboha!) , ale nevšímal si toho. Prostě mě použil, dokud se sám neroztřásl, nezačal lapat po dechu a neudělali jsme se oba naráz. Kéž bych neměla zavázané oči. Jak ráda bych se na něj dívala! Na druhou stranu, když uvážím... No, proč hasit, co mě nepálí, jak říkal děda. Samozřejmě v jiném kontextu.

Nechala jsem se někam unést, ani si pořádně nepamatuji, jak mě otíral, odemkl, sundal řetězy a odnesl do ložnice.


Když jsem se dnes ráno probudila, ležela jsem ve své posteli a ještě na sobě měla kožená pouta a obojek. Právě vycházelo slunce a mě bolelo celé tělo. Byla to příjemná bolest. Vešla jsem do koupelny – vypadala jsem příšerně: pod očima se mi roztekla maskara. Za to mohla ta páska. Vyčůrala jsem se a trochu opláchla a stihla jsem akorát vklouznout zpátky do zahřáté postele, když vešel s tácem, na kterém byla káva a horké koblihy. Byl oblečený, jen jsme se stihli políbit, dal mi pár pokynů a vydal se na cestu do práce.

Pokyny – měla jsem začít psát tenhle deník. Chvilku jsem si ještě poležela, pak jsem vstala a vydala se prozkoumat dům. Kromě jeho ložnice, která byla zamčená, jsem se dostala všude. Až když jsem nikde nenašla své věci (dobrý vtípek) , napadlo mě, že jsem vůbec nepomyslela na to, že bych se odtamtud chtěla ztratit – ani ve chvílích, kdy mi v noci nebylo nejlépe. Nemusel mě zbavovat oblečení – byla bych i tak zůstala. Ale potěšilo mě, že mi ho vzal. Po dnešní noci by si měl být jistější. Zůstanu.

Tak, to bychom měli. Musím se připravit, co nevidět bude doma. Stejně už mě bolí ruce. Wordstar ukazuje, že jsem napsala sedmadvacet stran. Píšu jak v bezvědomí, snad mi trochu pomohly slohové lekce paní Cookové. J se vrátí nejpozději za hodinu a zítra je sobota.


Zdálo se, že J je spokojen s tím, co jsem v pátek napsala. Teď je neděle, zatím Vám nemohu vyprávět o páteční noci a sobotě. Dostanu se k tomu. Vypadá to, že z toho bude opravdový deník. J se divil, kolik jsem toho napsala. Přesto chtěl, abych se k některým věcem vrátila a popsala je podrobněji. Třeba ty bradavky. Nelíbilo se mi to. Měl i jiné připomínky. Musela jsem změnit jména, místa a tak – říkal tomu "chránit nevinné" (ve skutečnosti to bylo jinak) , aby nás někdo nepoznal. Takže pokud ještě stále čtete – dělala jsem úpravy. Ale nic jsem z toho nevykuchala, nebojte se. J chce, abych napsala o tomhle a ještě o tamtom, ale nechce, abych něco vynechávala.

Mám Vám říci něco o sobě, jak vypadám, proč to celé dělám, co mě motivuje. Mám na to jen hodinu. Dnešní zápis proto bude stručný, samá fakta. Měřím 167 cm a vážím 50 kg. Celý život mi říkali, že jsem "malá" nebo "drobounká". Ani jedno se mi nelíbí. Že bych měla problémy se svou výškou? Nosím boty s vysokými podpatky. Často. Já vím, nejsou teď v módě, ale bez nich si připadám jako trpaslík. Když se jdu proběhnout v teniskách a někoho potkám, většinou slyším "páni, netušil jsem, že jsi o tolik menší." Teda, díky.

Světlé hnědé vlasy, delší, ale musím se přiznat, že bych na tom mohla být lépe. Jsou trošku hrubé a zkadeřené, spousta malých vlnek. Vypadá to, jako bych si udělal trvalou, nepovedla se mi a chtělo to další pokus. Trvalou jsem si nedělala a ani nebudu. Nikdy nebudu mít hladké, zářivé vlasy, jako v reklamách, co dávají v televizi. Po každém mytí se mi zkroutí, vypadám jak černoška s afro účesem. Nedají se zvládnout. Na střední škole jsem je měla do půl zad, ale postupně jsem je zkracovala. Teď je mám po ramena. Dá to práci, sepnout je pod čepec, který v práci nosím, ale J si nepřeje, abych se stříhala. Stejně bych je ale chtěla mít kratší.

Mám světlejší pleť a šedomodré oči. Myslím, že oči jsou na mně to nejhezčí. Jsou dost velké a ještě jim pomáhám makeupem. Nejsem žádná kráska, ale taky žádná čarodějnice. Něco mezi pěkná a "pěkná". Žádná kost. I když nejsem zrovna nejvyšší, nikdo mi nikdy neřekl "ty diblíku". Díky za to. Nemohla bych dělat roztleskávačku. Nejsem ten typ. Známí říkají, že jsem hezká svým zvláštním způsobem. Ještě když jsem žila v Indianě, neměla jsem problémy s tím, jak se seznámit. Ani s takovými, co si potrpěli na "běžné", filmové krasavice. Tam, co jsem bydlela, se stejně vyskytovali takoví exoti, že mě nijak zvlášť nezajímali. Všechny krasavice, co jich tam bylo, vypadly pryč, jak jen mohly. Já taky. I ten pštros by odtamtud zmizel.

Kdybyste se tam rozhodli zůstat, stačily by Vám místo šatníku tři trička. Chlapi se zajímali jen o auta a o pivo. Necítili by se jako muži, kdyby se s Vámi jako se ženou začali bavit. Nestálo to za to, snažit se upoutat pozornost jednoho z nich, věřte mi. Bylo to jako pokoušet se osedlat krávu: dá se to zvládnout, ale je to dřina a co z toho máte? Ti dobří venkované tak akorát stáli kolem nějakého auta, trousili vtipné poznámky jako "Nikdy bys neměl zasít na více akrech, než tvá žena zvládne okopávat" a řehnili se jim. Občas se našel nějaký jednodušší borec, který to ještě nikdy neslyšel, začal se chlámat, až mu teklo pivo z nosu. To byl vrchol večera. Nezní to moc povzbudivě, co?

Většinu doby strávené na střední škole jsem se stavěla do pózy "nezkoušej se mě tam dotknout" a moc se nelíčila, to až v posledním járu. To jsem potkala jednoho, o kterém jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná. Abych vypadala "zralejší", začala jsem se malovat. Trvalo to dva týdny, než jsem zjistila, že má nad postelí zrcadlo. Řádně zašlé. Chyběla na něm jen nálepka "předměty se v zrcadle jeví větší, než jsou ve skutečnosti" (v USA povinná na zrcátkách aut – pozn. překl.) . No co, stejně se mu nezdály mé bradavky. Takže, když to k ničemu nebylo, rozhodla jsem se, že odejdu na vejšku. Zůstala jsem pannou do devatenácti, a pak ještě do dvaadvaceti (všechno mi tak trvá) . Seznámila jsem se s J.

Hodně čtu, cvičím, snažím se držet ve formě, ale stejně se mi nepodařilo proměnit se ve štíhlou šlachovitou kočku, ideál žen, které cvičily se mnou, ještě, když jsem bydlela nahoře. Zůstaly mi zaoblené křivky, ale makám na tom, abych ještě shodila. Musím si tady taky najít nějaký fit klub, jako dřív. Dobrá, dobrá, míry: 86-58-86, košíky dvojky (díky za připomenutí, J) . Mám úzká ramena a ještě mám co dohánět – posilovat horní partie.

Nohy ujdou – s podpatky jsou skvělé. Na moji postavu dost dlouhé. Mám širší pánev, širší než většina žen, a i když mám přes boky víc, stehna mám štíhlá. Prostě mám nohy trošku dál od sebe. Nevím, proč bych Vám to měla vyprávět, nenapadlo by mě to, kdyby mi J neřekl, ať to tak napíšu. J říká, že v džínách vypadám skvěle. Asi to bude tou mezerou mezi nohama, musí ho to brát. Mě to dříve ani nenapadlo.

Dobře se opálím, ale nepřeháním to, škodí to pokožce. U nás na severu navíc opálení znamená, že se živíte rukama, někde na farmě. Myslím, že bych Vám připadala bledá. Někomu jako velmi bledá. Mám ale pěknou pokožku, nejsem rozvařená a bílá. Jen bledá – snažím se o ni pečovat (nejím žádné sračky) . Má pokožka má jemné póry a pěknou barvu. Jsem na ni pyšná. Líčím se, možná víc, než by bylo nutné. Prostě se mi líbí to na sebe patlat. Mám dojem, že jsem ještě pořád jako malá holčička, která objevila máminu kabelku.

Vzhledem ke krátkozrakosti musím při řízení nosit brýle, ale většinu času mám kontaktní čočky. Mám jedny, které mi mění barvu očí na hlubokou modř, ale ty vypadají tak nepřirozeně, že jsem si sehnala ještě jedny, bezbarvé. Příliš nápadné na někoho jako jsem já. Ještě by si někdo myslel, že se chci něčím lišit, no to snad ne.

Takže jsem obyčejná farmářská dcerka – kromě nalíčení. Už jste někdy viděli dokonale nalíčenou ženu? Poznáte ji snadno: ostře obtažené rty, koutky úst protažené, tužkou obtažené oči, ostré konce čar, oční stíny – plynulý přechod mezi barvami, maskara bez hrudek, upravené obočí, hladká, jemně přepudrovaná pokožka. Vypadá, jako že líčení věnovala hodně času – já také. Na druhou stranu potkáte dost takových, které si zůstaly něco dlužny.

J si myslí, že se líčení věnuji tak pečlivě, protože chci být ve všem dokonalá. Domnívá se, že si líčením vynahrazuji nedostatky, o kterých si myslím, že s nimi nemohu nic dělat. Myslím, že mluví o vlasech. Nebo o bradavkách – jasně, vadilo mi to, ale nemyslím, že by to na mě mělo podstatný vliv. Možná má pravdu. Nedokážu se přesvědčit, že říká pravdu, když tvrdí, že se mu moje bradavky líbí. Nebo když říká, že bych se mu líbila i bez makeupu. To si jen myslí. Nebo si namlouvá, že bych se mu líbila. Takoví jsou muži.

Známí mi říkají, že mám typické životní postoje naší rodiny. Je to tak. Nikdy jsme se nebavili o sexu. Nikdy mi o životě neřekli to podstatné. Stud je u nás považován za způsob života, není to pouhá emoce. Prostě se o takových věcech nikdo nebaví. Díky bohu za sexuální výchovu ve škole.

Můžu mít víc orgasmů za sebou. Přála bych si, aby to něco znamenalo, ale znamená to jen, že J je citlivý milenec. Nikdy jsem to nebrala moc vážně, nakonec jsem se s ostatními nedostala tak daleko. Můžu předvídat, jak se udělám (ale ani tak mě to nenudí) . Když to dělám s J, skoro vždy nejdřív přijde takový malý, třepetavý drobeček, pak pořádný. J se snaží, abych si tenhle prostřední pořádně užila. Vždycky na mě počká. Tak v polovině případů mám ještě třetí, ale ten prostřední je skoro vždycky nejlepší. Vypadá to, že to musí být pěkná nuda, ale když si uvědomím, kolik holek mi říkalo, že si neužijí vůbec nic, říkám si, že mám štěstí. Možná, že se to teď změní, vstupujeme na neprozkoumanou půdu.

Musím ještě něco dodat. Nechce se mi tomu věřit, ale J říká, že to sem mám dát. Říká, že mám rezervovaný, skoro krutý obličej. Něco ve tvaru mých nozder, proboha. Kruté rezervované nosní dírky. Ale to snad ne. Říká, že ho na mně přitahovaly už od začátku. Nemůžu tomu věřit. Taková určitě nejsem.

Motivace. Důkladně jsme to probírali. Jako vrchní sestra se starám o celé patro – znamená to pořád někoho někam postrkovat, organizovat a řídit. Zas tak úplně mi to nesedí, patří to k mému životu, ale zcela to neovládám, přitom má práce vyžaduje, abych byla schopná řídit ostatní a já se plácám někde uprostřed. Nejspíš nejsem dost tvrdá osobnost. Myslím, že každý z nás musí někdy v životě nebo v práci umět být rozhodný. Daří se mi to předstírat, ale pořád je to jen předstírání. Snad proto mám chuť ovládat vše a všechny, a na druhou stranu se poddat a vzdát se odpovědnosti. Tak proto má seznam dva sloupce? J zažívá v práci něco podobného, a oba sloupce seznamu vyjadřují druhou stranu nás samotných.

Mám takovou teorii: rozdíly mezi muži a ženami (dominantními a pasivními rolemi, to je jedno) jsou dané společenským vývojem – možná i biologicky. Pokud to tak je, musí obě role vycházet ze společného základu, který je někde uprostřed mezi oběma extrémy. Proto musí mít muži skrytou "ženskou" tvář a ženy zase "mužskou". Je to přirozené a i pokud to někdo považuje za perverzi (ve skutečnosti odlišnost od tolerované většinové orientace) , jde jen o výraz přirozených a na pohlaví nezávislých pocitů, které se v nás skrývají.

Na druhou stranu jsem na patře jednou měla mladší zdravotní sestru, která měla přes metr osmdesát a byla by vážně k nakousnutí, kdyby se nesnažila ztratit se v podlaze. Hrbila se a styděla, dařilo se jí vypadat k ničemu a to vše jen proto, že nebyla spokojená s tím, jak vypadá. Vraždila bych, jen abych byla vysoká jako ona, vždycky jsem chodila málem po špičkách: neznala jsem jiné než co nejvzpřímenější držení těla a snažila se vyzařovat sebedůvěru namísto skromnosti. Je to zvláštní, jak jsou naše životy ovlivňovány tím, čím chceme být, a ne tím, co opravdu jsme.

Abych to shrnula, v práci se po mně chce, abych byla dominantnější, než ve skutečnosti jsem. Nelíbí se mi to, často bych radši vystupovala pasivně a zbavila se odpovědnosti. Protože navíc nejsem vysoká a jsem žena, těžko bych působila dominantně, i kdybych chtěla. Proto bych si přála někoho ovládat, bez nebezpečí, že to nezvládnu. Nejspíš si přeji oboje zároveň. Poznala jsem ten pocit zatím jen na lyžích. Umím lyžovat a vždycky cítím rozjařený pocit, že jsem ten kopec pokořila. Zajímalo by mě, jak bych se cítila, kdybych ovládala muže.

Možná si teď jen sama omlouvám, proč mě tak pohltil seznam, vymýšlím si složité psychologické motivy. Na veřejnosti jsem se vždy stavěla proti takovým věcem, ale v soukromí vítězí má "temná půle". Když vidím na pultě erotické materiály, bojím se, že mě někdo uvidí, jak na ně civím. Tak ráda bych se na ně vrhla. Držím se dál a přitahuje mě to. Holka bláznivá.

Když jste dočetli až sem, určitě byste nevěřili, co mám teď na sobě. Mysleli byste si, že se díváte na někoho jiného. Ale já jen poslouchat roskasy, můj futče. Mám na sobě to, co mi nařídil.

Sakra. J přijíždí k domu. Musím frčet. Až zítra zmizí do práce, popíšu, co se dělo o víkendu. Tak, všechno je venku. Žádná další psychologie. Dneska končím. Čas si jít pohrát...


Tak, je pondělí. Sedím u počítače, na sobě druhý z těch výtvorů, které mi J nařídil připravit. Nešila jsem to celé sama, upravila jsem sportovní trikot. Samozřejmě černý. Proč jsou chlapi tak vysazení na černou? Trikot měl už původně odvážný střih, mezi půlkami mě svírá jen tenoučký proužek materiálu. J mi nařídil ještě to vylepšit, ubrat něco látky mezi nohama i vepředu. Myslím, že už tenkrát počítal s tím, že se oholím. Mě ale ještě chvíli potrvá, než si zvyknu.

Obléká se to lépe, pokud si dospod vezmete punčocháče. MUSÍ být uhlově černé a hladké až k pasu. Další pokyny? Trikot se dá v rozkroku rozepnout, aby šel lépe sundat, nebo nechat na místě. Musela jsem vpředu i vzadu prohloubit výstřih a zvětšit otvory pro ruce, takže mi je vpředu vidět prsa. Kdybych se prudčeji pohnula, vyleze mi na jedné nebo na druhé straně bradavka.

Tak tohle jsem na sobě měla v pátek večer, když se J vracel. Neměla jsem punčocháče, protože vypadalo divně, když jsem se je snažila navléknout přes pouta na kotnících. Pouta bych bývala mohla odříznout, mohla jsem se už pohybovat po domě a našla bych nůžky, ale proč s tím ztrácet čas – stejně jsem se nechtěla z ničeho vyvléct. Teď už ne. Je to dost podobné starému rčení o hašení toho, co člověka nepálí.

Teď mě tak napadlo: říkám si, že se J líbí jak se líčím. (Psala jsem o tom v prvním záznamu deníku asi před sto lety.) Neřekl mi, ať se líčím jinak, a když mě políbí poté, co se vrátí domů, dává pozor, aby mě nerozmazal. To přijde až za chvíli (to rozmazávání) .

Když už odbočuji – J tenhle týden odjede na služební cestu do San Francisca. Vezme mě s sebou! Řekl mi to v sobotu, když mě vzal do města nakupovat nějaké další šat

Ale ještě jsem nepsala o páteční noci. Noc byla teplá, nemuseli jsme zavírat okna, ale stejně jsme si prostopášně zapálili v krbu. Teplý jarní větřík, rozpálený krb, v únoru... Tady na jihu se mi začíná líbit.

Teď zrovna mi volala máti, z Indiany, jestli jsem se vyrovnala se stěhováním z Chicaga. Z jihu nezná nic víc, než film Vykoupení, tak se o mě trochu bojí. Připadala jsem si v tomhle oblečení dost divně – sedím v kuchyni u telefonu a povídám si s vlastní máti. Kdyby mě tak viděla – nevím, kdo z nás by se styděl víc. Kdyby se Vykoupení točilo v Indianě, ústřední písničkou by musela být "Boj s puritány". Máti chce, abych se vdala. Říkám si, že všechny mámy jsou takové. Máti má naplánovaný celý můj život, má naplánovanou i mě. Položí si mě jako látku na šaty, a pokud na střihu někde něco nesedí, odstřihuje a pošťuchuje kousky sem a tam. Snaží se člověka umořit. U nás v Indianě se nehádáme, neřekneme, co si myslíme. Zavřeme dvířka od trouby trochu prudčeji. Nebo si čtu knížku a okázale otáčím listy. Kdyby se v Indianě válčilo a přijel tam někdo z New Yorku, ničeho si nevšimne.

Myslím, že jsem chtěla psát o pátku. Nebylo to tak drsné jako ve čtvrtek. Žádný roubík nebo tak. Milovali jsme se na velké chlupaté předložce u krbu. Není to medvědí kožešina, nic takového. Něco z Řecka, bílá vlna, asi čtvrt metru (vážně) dlouhé chlupy. Je to jak ležet v mracích. Když to zašpiníte, hodíte to do automatky a necháte uschnout.

Milovali jsme se na předložce u krbu. Když vzhlédnu od monitoru, dívám se na ni. Je Vám jasné, že jsem J ještě neviděla nahého? Nejméně šest měsíců. Zatím mi to nedopřál. Ne že by se měl za co stydět – vypadá skvěle. Nádherný zadek. Ne, své tělo neskrývá. Prodlužuje situaci, ve které on je oblečený a já ne. Není nic, co by se podobalo situaci, kdy jste nazí a Váš partner úplně oblečený. Když jsem navíc nahá i Tam Dole.

Nejdřív jsem musela z koupelny přinést pásku na oči a pudr. Bez parfému – proč muži nemají rádi příjemné vůně? Pak jsem se musela svléknout. Snažila jsem se působit svůdně. Chci se to naučit jako profesionálka, ale v soukromí. Stejně se mi ale zdá, že si víc užívá toho, že se stydím, než když se ladně svlékám. Dostalo se mu obojího – jak jsem se snažila o dokonalé provedení, cítila jsem se jako totální ucho a snažila se, abych nerudla. Nikdy si nezvyknu na to, že se svlékám a on zůstává, jak je. Možná se ale skutečné profesionálky poznají podle toho, že pořád vypadají jako kdyby to dělaly poprvé.

Když jsem se úplně svlékla, klekla jsem si před něj. Musela jsem si nasadit pásku. Tentokrát žádné dohady. Dělala jsem hodnou holku. Nařídil mi, ať ho svléknu. Začínalo to líbit – připomínalo mi to moje staré dobré jemné fantazie. Když jsem ho svlékla, vzala jsem ho do úst. Tak hluboko, jak to dokážu. To je další věc, kterou bych chtěla umět. Myslím. Pokud by mi to neškodilo. Říkám si, že moc ženských to neumí jako Linda Lovelace. Já tedy určitě ne. Orální sex je něco, co si teprve zkouším zamilovat.

Snažila jsem se a trochu se zakuckala. Všiml si toho, jemně mě uchopil za vlasy a odtáhl. Klekl si proti mně a stále mě držíc za vlasy, začal mě líbat na krk. Když mi rukou přejel po slabinách, zachvěla jsem se.

Jemně mě uložil na záda a začal mi celé tělo masírovat pudrem. Hnětl mě, uvolňoval, třel a pokrýval mě od hlavy k patě vrstvou prášku. Úplně jsem se uvolnila, až jsem tam ležela jako kdybych byla ze želatiny. Poprášené. Nohy, které jsem původně držela způsobně u sebe, jsem maličko poodtáhla. Pokračoval v pudrování. Všude. Mezi nohama, na prsou, na pohlaví. Pak mě obrátil jako pytel mouky a pokračoval na zádech. Když mi nanesl pudr na záda, zadní stranu nohou a rukou a zadek, skončil.

Jemně mi vtíral pudr do štěrbiny mezi půlkami. Pronikal prsty stále hlouběji, zastavil se těsně u okraje. Byla jsem celá zapudrovaná. Představovala jsem si jak vypadám – mramorová socha s páskou přes oči. Ještě stále mi masíroval půlky, uvolňoval mě, ale nepronikal mezi ně. Nebyla jsem na to připravená. Nejdřív jsem se trošku bála, že to udělá, při jeho dotyku se trochu stáhla, ale když pokračoval v pudrování, uvolnila jsem se. Soustředila jsem se na to, abych uvolnila řitní svěrač. Dost troufalé, když uvážíme, kde jsem vyrostla. Nevím, jestli je v Indianě vůbec LEGÁLNÍ uvolňovat řitní svěrač.

Nepřestával mě masírovat a dotýkat se mně. Fyzicky už jsem byla připravená. Zvedala jsem zadek, snažila jsem se nalákat ho dovnitř (ještě troufalejší) , ale J mi řekl, ať se uvolním. Zkusila jsem to. Kromě očekávání a nervózního vzrušení jsem se trochu těšila – tohle jsem nikdy nezkoušela. Fascinuje mě to a odpuzuje zároveň. Stále mě škádlil, ale nepokoušel se proniknout dovnitř. Bušilo mi srdce, ale J mi stále říkal, ať se uklidním. Schválně se zkuste uklidnit, když Vám srdce buší jako zvon. Konečně jsem se zklidnila. Nehnula jsem ani svalem, jen se stále trochu těšila, co bude dál. Mohl si se mnou dělat, co chtěl. Chtěla jsem to tak.

"Klekni si na ruce a kolena," řekl. Poslechla jsem. Byla jsem dezorientovaná – páska přes oči a předchozí úplné uvolnění a teď přechod zpět do reality. Podařilo se mi však kleknout si na všechny čtyři. Kymácela jsem se dopředu a dozadu. J pokračoval v masáži, z obou stran, břicho i záda najednou. Začala jsem sténat a přirážet hýžděmi, abych mu dala najevo, že jsem připravená. Byla jsem víc než jen připravená, strašně jsem to chtěla zkusit. TO. Nikdy dřív jsem si nemyslela, že bych zašla tak daleko. A chtěla jsem ještě víc!

Ale J ne. Chtěl mi jen ukázat, jak daleko mě dokáže dostat. Třásla jsem se na to. Doslova i přeneseně.

"Na koníčka," řekl. Ležel za mnou, na zádech, a pomohl mi, abych na něj obkročmo nasedla. Cítila jsem, jak mě tlačí mezi stehny. Klečela jsem nad ním na všech čtyřech, ale tentokrát mi pomáhal, abych ho dostala dovnitř. Byla jsem přímo rozpálená. Pomalu jsem poklesla v kolenou (jsem tam dole dost těsná) a postupně na něj nasedla. Držel mě, abych nemohla naráz přirazit. Svaly v pochvě a břiše se mi mimoděk stahovaly a uvolňovaly. Chvíli trvalo, než jsem přišla k sobě. Konečně jsem byla schopná sedět na něm, aniž bych z toho bláznila. Dech se mi ještě nestačil zklidnit. Tak, a co teď?

"Vezmi tu krabičku," řekl, "namasíruj mě." Natáhla jsem ruku a tápala ve vzduchu před sebou. Nahmatala jsem krabičku s pudrem. Ten si tedy vybral chvíli pro masáž. Myslela jsem jen na jednu věc a masáž to nebyla. Posypala jsem jeho hrudník trochou pudru a začala ho vmasírovávat do pokožky. Jak jsem se pohupovala dopředu a dozadu a cítila pod rukama jeho svaly, začalo se mi břichem rozlévat teplo.

Poprášila jsem se také a začala si hníst prsa. Nemít pásku přes oči, neudělala bych to, i když na tom vlastně nic není, jen že mi to připadá narcisistické, sama se hladit, zvlášť když se někdo dívá. Předešlé noci bych to neudělala, ale páska přes oči mi to usnadnila. Nemohla jsem zjistit, jak J reaguje, ani já jsem tedy nemusela reagovat – mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.

Představovala jsem si, že se dívá, a můj exhibicionismus mě vzrušil. Nebylo těžké uhodnout, jak se to J líbí. Rostl ve mě a tak jsem snažila o ještě provokativnější pohyby. Přejížděla jsem si rukama od pasu až k pásce na očích a přehrávala vzrušené dýchání.

Soustředila jsem se na předvádění svého těla a můj první orgasmus mě úplně překvapil. Popadla jsem dech, upustila krabičku pudru, ztuhla s rukama na jeho ramenou a začala se zmítat v bedrech. Snažila jsem se zrychlit přirážení, abych dosáhla dalšího orgasmu. I když byl ten první skvělý, přeci jen to bez dotyku celým tělem není takové. Přitáhl mě k sobě a náhle jsem naše těla cítila jako jedno, sametově hladký přechod mezi nimi se rozplynul. Naše těla po sobě klouzala tak jemně, nádherně... Připadala jsem si tak hlaďoučká a hedvábná! Všude. Bylo to, jako by kůže na mém vyholeném pohlaví pokračovala po celé délce těla, kolem dokola, a celou mě obepínala. Nás, oba dva. Sevřela jsem jej a objala v sobě a pomalu jsme se dobrali svého – prvního – společného vyvrcholení.

Myslím, že o tom nedokážu napsat víc. Napsala jsem několik odstavců, ale všechny pokusy jsem smazala. Orgasmus se popisuje těžko. Pokud jej máte společně, je to dokonalé, a já neumím psát dokonale. Pokud mi i tak chcete zatleskat, můžete.

Svazek 1

Zápis 4

Další den, v sobotu, jsme jeli nakupovat. Zní to suše, ne? No...

Asi v deset ráno mi sundal obojek a pouta z rukou a nohou, poslal mě se nalíčit. Měla jsem si vzít ty bílé boty na vysokém podpatku, o kterých jsem psala první noc – nic jiného. Udělala jsem co chtěl a nevěděla co se bude dít dál. Podal mi kabát lemovaný kožešinou a když jsem si jej oblékla, zezadu mě obejmul a řekl mi přes rameno, "Tak, a jdeme."

"Takhle?" doufala jsem, že žertuje. Nežertoval. Proboha, pomyslela jsem si. Takhle mám jít mezi lidi? Nebylo chladno, ale nevěděla jsem, zda to zvládnu. Na papíře, v seznamu, to vypadalo vzrušující a lákavé, ale teď...

"Nezapínej knoflíky," řekl. Pomalu, bok po boku, jsme šli k autu. Kabát se mi rozvíral a odhaloval mou naprostou nahotu. Dívala jsem se na sebe, a říkali si, že to je na mě moc. U auta jsem se zarazila. Věděla jsem se, že když nasednu, už ho nezastavím. Nerozhodně jsem tam stála a dívala se na J, jako by mi mohl něco říct a celé to rozseknout.

"Odmítáš jít?" zeptal se.

"Dohodli jsme se, že na veřejnosti jeden druhého neshodíme," odvětila jsem, "chtěla bych se zapnout."

"Pokud budeš dělat, co ti řeknu, veřejnosti to bude šumafuk," řekl s důrazem na slovo "veřejnosti". "Věř mi. Nebo se mnou chceš smlouvat?" pokračoval se stejným výrazem na tváři, jako minulý čtvrtek, než mi nasadil roubík.

"Ne," rychle jsem odpověděla. "Jde jen o to, že, že... ", rychle jsem vlezla do auta a doufala, že ještě není pozdě na to, abych ho případně zarazila, ať už plánuje cokoliv. Bylo mi jasné, že něco chystá. Ale nemělo cenu celé to zkazit, pomyslela jsem si. Nastoupila jsem do auta. Musíte druhému věřit.

Řekl mi, ať si kabát vyhrnu a sednu si holým zadkem na studené sedadlo. Poslechla jsem a pokoušela se kabát upravit tak, aby mě co nejvíce hřál na zbytek těla. Odjeli jsme k obchodnímu domu, J vystoupil, obešel auto a řekl mi, ať vylezu. Vystoupila jsem a přidržovala si kabát u těla. J mi dovolil, abych se zapnula. Parkoviště bylo obrovské, samé auto, žádní lidé v dohledu. Povídám, "Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady."

A pak jsme šli dovnitř.

Vešli jsme do obchodního domu. Připadalo mi, že se každý dívá přímo na mě, že každý ví. Nabídl mi rámě a vedl mě do oddělení oděvů. Procházeli jsme mezi věšáky a prohlíželi si šaty (on si je prohlížel, já se snažila vypadat, že si je prohlížím, zatímco jsem se klepala, že na to každou chvíli přijdou – jako kdyby mi snad ten, kdo na to první přijde, měl strhnout kabát a dát mě zavřít) . Blížil se k nám prodavač. Oslovil mě. Myslela jsem si, že to J vyřídí, ale on mě nechal ze sebe vyrazit, "Ne, díky, zatím se jen rozhlížíme." Prodavačka odešla a mě teprve potom došlo, že si ničeho nevšimla a ani nemohla. Chovala jsem se jak idiot. J narazil na něco, co by mi mohlo padnout. Šaty z bílého mohéru, s dlouhými rukávy a ne úplně krátkou sukní, přesto však dost nad kolena. J znal mé míry. Prodavačka se vrátila a ukázala mi cestu ke kabince.

"Mám Vám vzít kabát?"

Proboha. "Ne, díky," řekla jsem. Horlivě jsem se modlila.

"Kdybych Vám mohla nějak pomoci... " Díkybohu, díkybohu... Přísahám, že kdyby se mě zeptala, proč jí ten kabát nenechám odnést, tak řeknu, "Ale, ten kabát je po babičce, ponesu ho sama." Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Měla jsem úplně vygumováno. Idiot.

V kabince jsem si kabát svlékla, natáhla na sebe šaty, uhladila si je na těle a podívala se na sebe do zrcadla. Bilo mě do očí, že pod nimi nic nemám, ale nevěděla jsem, jestli to tak bude připadat i ostatním. Šaty mi padly (padnou) velmi těsně, ale alespoň skrz ně nebylo vidět. Alespoň mi to tak připadalo. Nemám bradavky tak tmavé, aby prosvítaly. A žádné ochlupení. Pokud se mi bradavky nepostaví – okamžitě se postavily – nikdo si ničeho nevšimne. I bez podprsenky vypadám slušně. Myslím tím, že mi prsa moc nevisí. J říká, že mi visí tak akorát – já si vždycky myslela, že by viset vůbec neměly, ale J tvrdí, že visí, tak akorát. Je to něco v jejich tvaru, říká. No, muži. Chvíli jsem čekala, zkoušela myslet na něco jiného, dokud se nepřestaly předvádět.

Vyšla jsem z kabinky a předvedla se J. Čekala jsem, že se každou chvíli musí objevit prodavačka s členem ochranky a řekne: "To je ona." Když se nakonec objevila, bála jsem se na ní podívat, abych se neprozradila provinilým pohledem. Stejně si teď myslím, že nemohla nic poznat. Každopádně se tvářila normálně. Chtěla prodat, a tak mi šaty pochválila, jak mi padnou. Samozřejmě, že se mi ihned probudily bradavky. Řvaly: "Tady jsme, podívejte, tady! Nemá spodní prádlo! Zavolejte policajty!" Možná, že by mě dala sbalit, kdyby neměla procenta z prodeje. Namarkovala to na pokladně a naúčtovala na jeho kreditní kartu.

"Mám Vám je zabalit?"

"Ehmm," podotkla jsem moudře. My z Indiany jsme proslulí svou chytrostí.

"Proč si je nenecháš na sobě," řekl mi J. A prodavačce: "Přinesla byste tady paní kabát?" Když se prodavačka vydala k převlékací kabině, zašeptala jsem J do ucha, "Vždyť pozná, že na sobě jinak nic nemám." Pousmál se. "Je tam jen kabát a jinak nic," vysvětlovala jsem, myslíc si, že mu to nedošlo. Smál se dál. Nejradši bych se někam zašila. Praštila jsem ho. Rozesmál se ještě víc. Nevím proč mě napadlo, že jsem se dopustila něčeho podobného, jako když vejdete do kabiny a vyjdete ve Vašich původních šatech, ovšem se třemi vrstvami ukradeného oblečení pod nimi. Prostě že musí být nějaké pravidlo, které říká: v jedněch šatech vlezete dovnitř, v jedněch vyjdete ven. Prostě jsem čekala, že mě hned zašijou. "Paní, je mi to moc líto, ale nemůžete opustit obchod, aniž byste na sobě měla spodní prádlo a něco přes něj. Takový je zákon. Měla byste to vědět, jste přece z Indiany."

Prodavačka se vracela s mým kabátem a zamyšleným výrazem na tváři. J ho od ní vzal a poděkoval jí, vzal mě pod paží a zamířil ke dveřím. Prodavačka se chystala něco říct, ale jen se podívala zpátky ke kabince a očividně nevěděla, co si má myslet. Myslím, že jí to nedošlo. Jak se říká o jihu, "Není to teplem, ale pilinami". Možná byla také z Indiany, jako já.

Zmákli jsme to! Bradavky mi znovu ztvrdly. Natáhla jsem se po kabátu. "Opravdu si ho chceš vzít?" zeptal se.

Zda si ho chci vzít? Jasně, že chci. Zašeptala jsem, "Mám na sobě jen ty šaty a jinak nic." Já idiot. Podíval se na mě a nic neříkal. Znovu jsem si přebrala, co jsem právě řekla, a došlo mi, jaká to je blbost. Pod šaty jsme všichni nazí. Proč vlastně na dveře restaurací dávají ty nálepky: "Vstup pouze v botách."

Mám slušnou postavu a už jsem bez podprsenky něco nachodila. Tak proč ne teď? Vzala jsem ho za ruku a pomalu jsme se vydali k autu. Procházkou. Cítila jsem dotyk jemné látky na holé kůži a to, co jsme právě udělali, mě povznášelo. Vznášela jsem se. Prošel kolem nás nějaký chlápek s manželkou. Věděla jsem, že se mu líbí mé tělo, jeho žena se taky dívala. Když jsme sedali do auta a jeli nakupovat, neřekla bych, že mi to J udělal. Ale vyjeli jsme. A když jsme byli v obchodě, zase jsem tomu nevěřila. Ještě teď tomu nevěřím. Ale bylo to tak.

V autě se mě J zeptal, "Budeš se někde chtít stavit na oběd?"

Podívala jsem se mu přímo do očí a řekla, "Když bys chtěl. Ale kdybych si mohla vybrat, jela bych domů a převlékla se do toho, co nosím normálně." J se usmál. Věděl, v čem teď doma chodím. Odemkl auto a nechal mě nasednout. Vytáhla jsem si sukni k pasu, aniž by mi cokoliv říkal. Druhá půlka cesty k domu je dvoproudovka v polích. Přetáhla jsem si šaty přes hlavu a řekla, "Přece si ty nové šaty nezmačkám." Zbytek cesty jsem vedle něj seděla nahá.

Když jsme přijeli k domu (skrytému deseti akry lesa) , vystoupila jsem a vydala se ke dveřím úplně nahá, jen v bílých lodičkách. Počkala jsem u dveří, až otevře. Věřila jsem si.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče