Autor: Isobel Silkwood (Silkswan), www.silkswan.com
Překlad: (c)2000 Tom
Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
Pozn. z budoucnosti - autorka má můj obdiv - nepíše jen články, ale stejné principy ilustrují i její povídky, viz Potěšení Lorda Cardana.
Dlouhá léta jsem se domnívala, že si to mohu pouze představovat. Potom se objevil internet. Zjistila jsem, že nejsem sama, že nejsem úchylná, že nás je víc! Milovala jsem se s partnery, kteří „na to byli“, a nakonec jsem našla Pána. Potkala jsem i pár otroků. Ano, líbí se mi to i s bičem v ruce. Líbí se mi, když mohu bičovat holou kůži mužů i žen, kteří se mi vydají napospas.
Někteří návštěvníci mých stránek se ptají, jaká jsem. Navenek vedu úplně obyčejný život na předměstí, daří se mi v práci, mám vlastní dům, dodávku a zlatého retrievera. Mám dceru a měla jsem i manžela (rozvedli jsme se). Pokud vím, nikdo ze sousedů neví, čím se zabývám! A určitě netuší, o čem sním, po čem toužím a co se svými partnery v soukromí toho tichého domu na klidné předměstské ulici, ve stromořadí, provádím.
Měřím 170 cm, nejsem tlustá, mám tmavě plavé vlasy, zelené oči a slušné nohy. Sukně nosím o trochu kratší, než je zvykem, což je jediné, čeho by si mohli všimnout. Když jdu do samoobsluhy, nechám náušnice ve tvaru okovů doma. Pokud si obléknu rudý sametový korset, černé hedvábné punčochy, deseticentimetrové podpatky a vybavím se psím obojkem, koženými pouty a jezdeckým bičíkem, jsem většinou zrovna v jiném městě.
Proč jsem vytvořila tyto stránky? Na webu je spousta lidí, jako jsem já. Není na škodu navazovat kontakty. Silnou motivací pro mě je snaha pomoci ostatním, pomoci jim otevřít se, vyjádřit se o touhách, které mají. Tolik let jsem si myslela, že se tak cítím a uvažuji tak jen já! Ta úleva, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama.
Takže – tyto stránky jsou určeny všem, kdo mají také rádi dobrovolné BDSM praktiky, dominanci a submisivitu, ovládání a podřízení se, sadomasochismus – nezáleží na tom, jak to nazvete. Najdete zde i galerii obrázků se žhavými popisy.
Najdete zde i pár skutečných epizod z mého života, které jsem doprovodila fotografiemi. Nejsem na nich já, je na nich skvělá BDSM fotomodelka. Omlouvám se, ale neměli byste se cítit zklamaní – titulek stránky je BDSM – můj TAJNÝ život. Příběhy se jmenují „Silkwan se učí poslouchat“, „Noc v klubu Hellfire“ a „Dívka a klec“ (ten poslední nepopisuje skutečný zážitek, je to povídka). Doufám, že se vám budou líbit (najdete je v sekci Povídky – pozn. překl.).
Pak pro vás mám ještě pár rad, zamyšlení a úvah nad BDSM jako životním stylem – jak si najít partnera, jak svého partnera, pokud „na to není“ k BDSM přitáhnout, jak BDSM bezpečně a zodpovědně praktikovat, jak se víc smát a lépe se bavit, více si užívat a zažít divočejší sex než kdykoli předtím.
Podle toho, co je vám bližší, můžete D/s vykládat jako 1) jiný termín pro BDSM, což je zastřešující označení pro BD (svazování, poslušnost), DS a SM (sadomasochismus) nebo 2) jako část BDSM, která klade větší důraz na psychiku a menší na bolest, než SM.
Pokud jde o termín „power exchange“ (předání moci), jeden z partnerů je dominantní („pán“ – pokud se scénka nese spíše v psychické rovině, „hořejšek“ – mluvíme-li o hrátkách zaměřených na „pouhé“ potěšení) a druhý je submisivní („otrok“ či „dolejšek“ se stejným rozlišením významu jako v předešlé závorce). Submisivní partner se vědomě a ze své vůle vzdává části své kontroly a předá ji dominantovi. Oba to dělají, protože se jim to líbí.
Předáním moci se rozumí, že se submisiv na určitou dobu (po dohodě partnerů) vzdá aktivního, nezávislého rozhodování a podřídí se vůli dominanta. Může to trvat pár minut, hodin, dní nebo i celý život (24/7 – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu).
Submisivní partner může souhlasit s tím, že jej dominant fyzicky omezí a bude jej eroticky dráždit poměrně drsnými prostředky (bitím, bičováním, rákoskou, kapáním vosku atd.) Pokud jde partnerům spíše o psychické ovládání a podřízení se, může do hry vstoupit prokazování uctivé podřízenosti, poslušnosti, případně ponižování submisiva či služba dominantovi.
Možností, jak vyjádřit dominanci či submisivitu, je pravděpodobně nekonečné množství. Záleží jen na tom, co si partneři přejí a co zvládnou. Nelze říct, že to či ono by bylo „lepší“ nebo „skutečnější“ verzí D/s než něco jiného. Zdá se, že přívrženci BDSM si uvědomují, že by měli držet pohromadě, a tolerují praktiky ostatních.
V heterosexuálním páru může být dominantem muž, žena, nebo se mohou role střídat. U homosexuálních párů nebo skupin více než dvou milenců tomu není jinak.
Vím jen o dvou obecně přijímaných pravidlech – všechno se musí dít na základě souhlasu obou partnerů a tento souhlas může být kdykoli odvolán. Parneři o sebe musí pečovat, praktikovat bezpečně, „především neškodit“.
Během několika let jsem si udělala názor: D/s vychází ze světa iluzí. Leží uprostřed mezi sebeklamem na straně jedné a absolutní realitou na straně druhé.
Můžete snít o tom, že patříte Pánovi, že jste jeho otrokyní. Ale ve skutečnosti to možné není, ústava to nedovoluje.
Ve skutečnosti jsme partneři, jsme si rovni, máme každý svou práci, ale přitom se milujeme. Tam se naše světy propojují.
Iluze (všimněte, si že nemluvím o sebeklamu, protože moje submisivita je skutečná a emočně velmi silně podložená) – je to můj Pán a já jsem jeho otrokyně.
Iluze vám mohou připadat zcela skutečné a vyvolávat odpovídající, velmi silné pocity. Představte si, že se díváte na Jurský park – film běží, lidé kolem se ve tmě šíleně bojí, prostě si nepřipouštějí, že jsou to jen obrázky na plátně. Jinými slovy, na určitou dobu se rozhodli brát to, co vidí, jako skutečné, i když to skutečné není.
Když se uvedete do takového stavu, je prožívaný strach skutečný, včetně fyziologických reakcí těla (zrychlený puls, vyšší tlak krve, zpocené dlaně atd.).
Samozřejmě že „skutečnost“, kterou jsme se rozhodli přijmout, není tak věrohodná, jako kdybychom v ní žili. Jsme na pomezí mezi přístupem „jsou to jen obrázky z počítače“ a „proboha, vždyť už dupou po schodech!“. I naše pocity jsou někde mezi netečností (která by byla na místě v prvním případě) a extrémním strachem (druhý případ, kdy by se na nás prehistorické příšery za chvíli vrhly).
Právě díky tomu, že si míru strachu můžeme regulovat (kdyby to na nás bylo moc, řekneme si, že je to jen film), dokážeme si strach užívat a těšit se z něj.
D/s scénka je velmi podobná záležitost. Když se scénka rozjede a klečím Pánovi u nohou, vypadá to, jako bych skutečně neměla vlastí vůli. Ve skutečnosti je to podobné tomu kinu – oba tomu právě v té chvíli věříme.
Jinými slovy, netrpím sebeklamem („má mě bezvýhradně ve své moci, jsem jeho majetek, nemám vlastní vůli“) ale neohlížím se ani na to, jak normálně žiji („jsem nezávislá, feministka, jsme si rovni“).
Pohybuji se mezi těmito extrémy, ve zvláštním stavu psychiky – věřím mu a vím, že je to zkušený a pečující dominant, který mi zaručí fyzické a emoční bezpečí. Nečiní mi problém poddat se silné a opojné iluzi.
Většina z nás, kdo k BDSM přičichli prostřednictvím internetu, diskusních skupin nebo chatů, se již setkala s lidmi, kteří by se mohli stát našimi partnery. Často je nepotkáváme proto, že je zoufale chceme potkat (zoufalství je málokdy přitažlivé pro ostatní), ale díky možnosti zachování soukromí a anonymitě internetu – můžeme se s partnerem nejdříve seznámit a pak přejít na osobnější rovinu.
Jsem submisivní žena, ale občas si zkusím dominantní roli. Obrátilo se tedy na mě mnoho mužů, submisivů, které bych ani poznat nemusela. Neobraceli se na mě jako na jedinečnou bytost, ženu, která žije běžným životem a myslí i na jiné věci, než D/s, ale jako na kus masa, něco, co si mohou přát, Paní, jako by o mě nevěděli nic jiného, než jak vládnu bičem.
Muž – submisiv nejčastěji dělá tu chybu, že se na možnou partnerku obrací neosobním tónem. Ženy mají zájem spíš o dlouhodobější vztah než muži. Často nechtějí jen nahradit manželku, která na to není. Vím, že existují i dominy, které si vztah nepřejí o nic víc, než vy, tj. žádný, ale obecně platí, že ženy touží po skutečném vztahu, „který někam směřuje“.
A zejména v D/s vztazích, které vyžadují tolik důvěry a důvěrnosti, bývají dominantní i submisivní ženy opatrné, navazují vztah pomalu a po krůčcích. Možná hledáte přísnou dominu, která si vás zotročí, donutí vás pokleknout a ostře vás vybídne, abyste jí sloužili. Co když si ale ona přeje milujícího partnera, který se stane důležitou součástí jejího života… a bude zároveň i jejím otrokem.
Muži i ženy si hledají a nacházejí partnery – ať už jde o D/s nebo ne. Vždy jde o to samé – hledáte-li, musíte se pro možného partnera stát přitažlivými.
Může se vám podařit dostat submisiva do stavu, kdy se „vznáší“ – kdy mu skutečně připadá, že je v jiném světě.
(Zdá se, že většina lidí si tento stav vysvětluje tím, že tělo si vytváří endorfiny – přírodní opiáty)
D/s scénka nemusí vždy obsahovat fyzické dráždění, může jít o čistě psychický prožitek. Příklad: stačí, když submisiv plní příkazy dominanta.
Představte si, že vám partner nařídí, abyste zaujali určitou polohu – předvedli, jak se mu poddáváte – určitým způsobem ho oslovovali, nebo dali jinak najevo své podřízení. Starali se o něj s tím, že je jen na něm, zda se bude věnovat i vám.
Tyto scénky nevyžadují fyzické znehybnění – submisiv zaujme příslušnou polohu a setrvá v ní, protože se dominantovi podřídil a ve stavu, v němž je, tak vyjadřuje ono podřízení.
Pocity z psychického D/s jsou jiné než z fyzického BDSM. Nejste biti a týrání, nevznikají endorfiny, ale užíváte si emoční a duševní stav, způsobený podřízením se dominantovi.
Skutečný vývoj konkrétní BDSM scénky závisí na obou partnerech. Scénka obvykle nějak začíná a končí, i když u psychického D/s to nemusí být tak patrné. Některé páry praktikují D/s 24/7, kdy scénka nikdy nekončí.
Scénka s mým Pánem většinou končí velmi pěkným milováním. Samozřejmě, že u vás to může být jinak, stejně jako by tomu bylo, kdybychom byli v klubu nebo na večírku.
Po intenzivní scénce se partneři většinou vyčerpají, fyzicky i emočně. Obvykle je nutno postupně „vychládat“.
Většina submisivů si po scénce přeje nechat se objímat, povídat si – sdílení pocitů ze scénky je velmi důležité, partneři by měli vědět, co se líbí druhému a jak to příště udělat ještě hezčí.
Jde přeci především o to bavit se, užívat si, potěšit jeden druhého a podělit se o intenzivní radost, kterou D/s může přinést.
Možná je to tím, že v naší kultuře je milování vnímáno jako intimní záležitost, o které se nám těžko mluví. Většina klubů, kde jsou povoleny BDSM hrátky, se ke genitálnímu sexu staví odmítavě, takže není takový problém být svědkem bičování, zatímco milování jen tak někde nespatříte.
Může to být i tím, že vzhledem k hrozbě AIDS některé páry genitální nebo orální styk ani neprovozují.
Na druhou stranu však pro mnoho z nás genitální sex zůstává aktivitou, která nás po erotické stránce nejvíc naplňuje. Není proto vůbec od věci zdůraznit to nováčkům a začátečníkům v BDSM, kteří mohou být daleko připravenější o něco rozšířit své pojetí sexu, který už praktikují, než aby se vrhli rovnou na kapání vosku a bičování!
Jak na to? Ukažme si příklad scénky, k níž nepotřebujete žádné pomůcky. Vycházejme z toho, že se jedná o heterosexuální pár, muž je dominantní. Nařídí partnerce, aby se pomalu a svádivě svlékla, pak svlékla jeho. Nařídí jí, ať si lehne na postel, s nohama od sebe a rukama založenýma za hlavou.
Pak nasadí dva nejďábelštější nástroje, které si vůbec umíte představit – ruce – a začne jimi přejíždět po těle, občas doteky zdůrazní lehkým štípnutím nebo plácnutím.
Připomene jí, že se nesmí hnout, nesmí dát nohy k sobě a ruce zpod hlavy. Pokud neuposlechne a pohne rukama, štípne ji do bradavek – velmi silně. Pokud dá k sobě nohy, štípne ji do vnitřní strany stehen.
Netrvá dlouho a její zmítání a prosby o milost je oba vzruší. Jsou připraveni na pohlavní spojení.
Muž je nahoře, nepouští její bradavky. Jsou stále vzrušenější, partnerka snese stále silnější dráždění. Kombinace slasti a bolesti jim oběma umožní dosáhnout orgasmu.
Když to porovnáte s přikováním do vlhkého studeného sklepení a nářezem tuctem různých pomůcek, je to vlastně úplně obyčejný sex.
Ale to, jak jste si blízko, jak cítíte druhého na celém těle, to, že se můžete udělat zároveň, to všechno na vás dokáže silně zapůsobit.
Ponižování má jako termín velmi negativní význam, rozhodně je tak vnímáno alespoň v situaci, kdy muž ponižuje ženu. Většinou vám v hlavě zazní, že se musí jednat o rozbíjení sebeúcty nebo statutu. Submisivové, kteří mají ponižování rádi, si tak ale vůbec nepřipadají.
Příklad: partner vám nařídí, ať padnete na zem, přilezete k němu po kolenou a štěkáte přitom. Kdyby se na to někdo díval, mohlo by mu to připadat ponižující. Jenže pokud vás to vzrušuje, pravděpodobně si nepřipadáte ponížení.
Zůstává ovšem pravdou, že ženy, které byly nebo jsou ponižovány v běžném životě, s tím mohou mít problém, a rozhodně s tím mají problém ženy, které si tak jako tak nevěří. Ani dominanti, kteří měli nebo mají v reálném životě ve vztahu k ženám problémy (ženy jako takové nerespektují, nevěří jim nebo je nenávidí), nejsou pro tento typ scének důvěryhodní.
Ponižování je pravděpodobně vnímáno nepříznivě proto, že se může zdát, že ponižovaný partner s tím, co se děje, nesouhlasí. Pokud dominant nutí submisiva dělat něco, co ho nevzrušuje, ale naopak ho to uráží a degraduje, pak mezi nimi něco není v pořádku. Pokud ale submisiv padne na kolena a rozštěká se, protože ho to vzrušuje, nic špatného na tom není.
„Pokud musí jedni lidé rozvázat poměr, který je spojoval s druhými, a zaujmout nezávislou a rovnocennou pozici, na kterou podle božích a přírodních zákonů mají právo…“
Tato věta z Deklarace nezávislosti hovoří o vládách národů. Přesto si dovolím omezit se na naše téma. Vztah národa k jeho vládě se podle mě podobá vztahu submisiva k jeho dominantnímu partnerovi.
V životě skutečně přicházejí okamžiky, kdy je nutno BDSM poměr ukončit. Osamostatnit se a postavit se na roveň ostatním – což je přirozený stav každého z nás.
„… věříme, že je přirozené, že všichni lidé si jsou rovni, že jim Stvořitel dal neporušitelná práva, mezi která patří právo na život, svobodu a hledání štěstí…“
Právo na život je nezpochybnitelné, právo na svobodu je u některých národů zakotveno po staletí, u některých už ne. Ale snad nejdůležitějším právem je právo hledat, co nás učiní šťastnými. Domnívám se, že právě to nás nutí hledat partnery, kteří budou sdílet naše nejhlubší a nejsoukromější sny a fantazie.
Přichází uznání jedné velmi lidské vlastnosti – vlády mohou občany zneužívat a nebrat na ně ohled:
„Pokud se jakákoliv vláda stane škodlivou, mají občané právo ji změnit nebo sesadit a dosadit novou, kterou jmenují podle toho, co jim bude připadat nejlepší pro jejich bezpečí a štěstí.“
V analogii k BDSM vztahu má submisiv v okamžiku, kdy vztah začne být zneužíváním, právo vztah změnit nebo ukončit a hledat nový, ve kterém se bude cítit bezpečnější a šťastnější.
Takové rozhodnutí by nemělo být bráno na lehkou váhu: „Prozíravost velí neměnit zavedené pořádky z nezávažných a pomíjivých příčin…“
Na druhou stranu je ovšem známo, že lidé spíše strpí něco nepříjemného, a to poměrně dlouho, jen ze zvyku, než se rozhodnou změnit svůj život: „… stejně tak nám zkušenost ukazuje, že lidé radši trpí, dokud to jde, než aby se postarali o nápravu tím, že změní režim, na který jsou zvyklí.“
Pokud je zneužívání opravdu závažné a dlouhodobé, že vážně poškozuje toho, komu se vládne, má tato osoba právo – ne, má přímo povinnost – vzbouřit se: „Pokud je zneužívání dlouhodobé a stále zaměřené na jeden subjekt, ten přijde s myšlenkou, jak se zneužívání bránit a zbavit se absolutní poroby. Má pak právo, ba i povinnost, takovou vládu svrhnou a postarat se o své bezpečí jinak.“
My submisivové se často chceme svěřit partnerovi do péče. Máme právo se tak rozhodnout.
Jenže někdy se vztah nevyvede, rozpadnou se úplné základy. Pokud se to stane, máme právo a povinnost osamostatnit se a rozhodovat o své svobodě a štěstí sami.
Naši předkové museli osvědčit značný díl odvahy, aby svrhli tyranii, která je před dvěma a čtvrt stoletími poutala k Velké Británii. V mikrokosmu vztahu dvou lidí, kde jeden druhého zneužívá, je často potřeba stejné odvahy a rozhodnosti k tomu, abychom povstali a řekli: „Ne, mám toho dost, už takhle nechci žít.“ A tím neskončit, ale odejít.
Pokud jste, byli jste, nebo se bojíte že jste v takovém vztahu, prosím vás, seberte se a nezapomeňte – za vámi stojí dost lidí, kteří se dokázali útlaku postavit!
Pěkný den nezávislosti všem (psáno 4. 7. 1998)
Proč jsem se tedy vůbec o TPE zmínila? Protože od doby, co jsem svého Pána potkala, se pod jeho vlivem změnily všechny aspekty mého života – od toho, co mě živí, přes koníčky a to, jak chodím spát, až po sex.
Nejen že mu sloužím jako otrokyně. Pracuji pro něj. Je to můj šéf, rozhoduje o mé výplatě a ta rozhoduje o tom, zda budu mít na živobytí. Je to nejdrsnější příklad ekonomické závislosti, jaký si dokážu představit. Ne že bych v podniku nebyla nikdo, ale on je výkonným ředitelem a předsedou společnosti – jeho peníze, znalosti a kontakty podnik vybudovaly a udržují v chodu. Spolupracujeme, zamýšlíme se nad tím, co a jak dělat, ale rozhoduje on.
V osobním životě je to podobné – tedy, „technicky“ to tak není, rozhoduji se sama. Věřím v to, že svůj život mohu ovlivnit, připadá mi to správné a vyhovuje mi to. Na rozdíl od několika dalších submisivních žen, které znám, jsem nikdy nechtěla být naprosto a bezvýhradně podřízená partnerovi. Zdá se, že mi to nikdy nechybělo.
Jenže ve skutečnosti jsem na tom tak, jako bych přesně to, co jsem popsala, chtěla. Jde o to, že se jen zcela výjimečně pro něco rozhodnu, aniž bych se Pána nejdřív nezeptala. Pečlivě mu naslouchám, i když se někdy ozvu a může se zdát, že s ním nesouhlasím. Ve skutečnosti ho ale poslechnu, pokud není úplně jasně vedle (což se sice velmi zřídka, ale protože je člověk, někdy stává).
Nevypadá to jako TPE, vždyť za mě nerozhoduje. Ale ve skutečnosti má na mě takový vliv, že se skutečně jen výjimečně rozhodnu jinak, než jak mi poradil.
Můj Pán je velmi šlechetný a morální – pečlivě zvažuje následky toho, pro co se rozhodne – pokud mi poradí, má to promyšlené. Určitě mu neušlo, jak závažný vliv na můj život má.
Poznamenávám, že jsme se k dnešnímu stavu dopracovali postupně – kdyby se mě někdo zeptal před rokem, jestli žiji v 24/7 vztahu, odpověděla bych, „ne, rozhodně ne, a dík za optání – pro mě tohle není“. A pokud byste se mě zeptali o tři roky dříve, odvětila bych, „když jsme spolu, je to 24/7 (žili jsme každý jinde a byli jsme spolu několik dnů v měsíci)“. TPE je poměrně snadná, pokud trvá pár dní a pak se vrátíte do “normálu“.
Tato „upravená“ TPE vznikla v praxi, teoreticky není nijak podložená (alespoň si to myslím, Fencer je v teorii zběhlejší). Bylo to trochu jinak než u pár dalších párů, s kterými jsem mluvila, a kteří si dali za cíl dopracovat se k TPE. My si takový cíl nestanovili – prostě to tak vyšlo, vyšla z toho ta upravená forma, s tím, jací jsme a jak jsme spolu žili.
Jak jsme se k tomu dopracovali? Milujeme se, a to pomáhá! Ještě v nás nevyhasl oheň erotické přitažlivosti. Nic z toho však není tak důležité, jako postupné a opatrné budování vzájemné důvěry. Už jsme zažili partnera v nejrůznějších situacích – profesních i osobních. Měli jsme ve vztahu potíže, jako v každém vztahu. Stále je tu dost věcí – někdy i těch důležitých – ve kterých si nerozumíme. Ale láska k druhému, důvěra v druhého, respekt k druhému – to vše, co se tak dlouho buduje – to nás spojuje daleko pevněji, než dominance a submisivita. Zároveň se nám díky lásce, důvěře a respektu podařilo prohlubovat D/s vztah tak, až nakonec zasahuje téměř do všech oblastí našeho života.
Ve skutečnosti je dost možné, že většina z nás partnerovi někdy řekla :“Miluji tě takovou, jaká jsi, a vůbec nechci, aby ses změnila.“
Někdy to říkáme, ač si zároveň myslíme, že to či ono by skutečně mělo být jinak. Někdy jsme tak zamilovaní, že si ani nevšimneme něčeho, co nás žere. Nebo to přinejmenším nějakou dobu ignorujeme. Někdy věříme, že nás láska změní, že budeme toužit po něčem úplně jiném, než dřív a bude z nás náhle někdo jiný.
Někdy to zajde tak daleko, že nejen nechceme změnit partnera, ale dokonce čekáme, že změní on nás. Není to tak neobvyklé, když se submisiv domnívá, že mu partner pomáhá rozvíjet se a stát se lepším (pro dominanta).
Myšlenka, že tím, že nás někdo bude milovat a my se tak staneme lepšími, je velmi stará. Není výsadou lidí, kteří žijí v BDSM vztahu. Není asi člověka, který by nevěděl o vlastních chybách a nechtěl je napravit. Pokud nám partner umožní se rozvíjet, nejspíš to obohatí celý vztah.
(V BDSM vztazích i jiných vztazích se často i dominantní partner mění a učí se od submisiva. Nemusí to být vědomé a cílené, ale často to funguje oběma směry).
Stát se dokonalým partnerem je velmi náročný úkol. Pokud neovládáte telepatii, ani nevíte, jak se jím stát. Můžete mít svou představu o tom, co to je dokonalý partner. Přitom nemusíte vědět, jak se představy vašeho partnera liší od těch vašich… Navíc, a to je ještě nebezpečnější, se partnerova očekávání mohou měnit. Nebo, když dostane, co chce, už se mu to nemusí líbit…
I v případě, kdy jsme si zcela jisti, že partnera bereme takového, jaký je, může se partner změnit, ať se nám to líbí nebo ne. I my se měníme. Změny jsou nevyhnutelné a vztahy, které se s nimi nedokáží vyrovnat, pravděpodobně vychladnou nebo i zaniknou.
V některých ohledech jsem pro svého Pána dokonalou partnerkou a v některých ne. V některých ohledech je pro mě dokonalým partnerem on, a v jiných ne. I po šesti letech děláme spoustu kompromisů, některé lehce, některé těžce. Snažíme se otevřeně komunikovat – nakonec děláme to i v práci, ale přes to všechno stále občas bušíme hlavou do zdi, protože nás druhý nechápe, neporozumíme tomu, co nám skutečně chtěl říct nebo se nám zdá, že nás kritizuje, i když nic takového neřekl.
Dlouhodobé vztahy nejsou procházkou růžovou zahradou. Změny nejsou procházkou růžovou zahradou. Zvyknout si na partnera, na jeho záliby, zvyky, touhy a odlišnosti není procházkou růžovou zahradou. Ale nejtěžší ze všeho je přijímat partnera jako člověka, se všemi nedokonalostmi, s tím, že nikdy – ani my sami nakonec ne – nebude tak dokonalý, jak bychom si přáli.
Skutečnost je taková, že každý z nás je v podstatě sám a izolován od ostatních. Mozek je uzavřen v lebce, tělo v kůži. Snažíme se dotknout ostatních, oslovit je. Hledáme blízkost – alespoň někteří z nás ji hledají. Jiní se jí vyhýbají. Oba toužíme po hlubokých vztazích s druhými, ale zároveň se jich bojíme. Chceme se rozplynout v druhém. Ztráta vlastní identity je však jistým druhem smrti, a té se chceme za každou cenu vyhnout. Chceme po druhých respekt, obdiv a lásku. Ceníme si malinkých projevů toho, že jsme si ji zasloužili. Bojíme se, že o vztah přijdeme a snažíme se udělat vše pro to, aby jsme neztratili blízkost, které jsme dosáhli.
Proto tedy chceme „vlastnit“ nebo „být vlastněni“, jako by to mohlo zajistit trvání toho, co se domníváme, že máme. Jako kdyby bylo možno lásku, respekt a obdiv vlastnit. Alespoň lásku, respekt a obdiv jednoho jediného člověka. Proto chceme být oslovováni uctivě (Pane…), a to i lidmi, se kterými nespíme. Snad si tak připadáme jistější, mocnější. Čím častěji vás tak někdo osloví, tím lépe – zejména v případě, že je vůbec neznáte a nemuseli jste jim dokazovat, že si to zasloužíte. Nakonec, je to šíleně těžké, dokázat někomu, že si jeho úctu zasloužím.
Někdo se zase snaží sebe i partnera přesvědčit, že jejich BDSM vztah nikdy neskončí – rozhodně ne, pokud „ty“ to neskončíš. Jak nádherný sen! Jak asi uklidňuje tohle si říkat, opakujete si to dokola a dokola a už se nemusíte bát ztráty, opuštěnosti a samoty!
Možná je to tím, že jsem starší, než je na internetu zvykem, možná proto, že už jsem si své prožila, vyzkoušela a napsala o tom knihy, prostě už nečekám, že život – nebo ostatní, když na přijde – bude tančit podle toho, jak já pískám, že se mi splní to, o čem sním a po čem toužím. Nejsem cynická – miluji život, miluji svět, miluji lidi – tedy většinu lidí. Nejhlubší úctu prokazuji pravdě, nenávidím nečestnost a nestrpím falešné iluze.
Začínající dominanti, kterým poučený partner, který chce projevit svou submisivitu, předkládá spoustu informací o BDSM, mají nepochybně strach. I zkušení dominanti v dlouhodobých vztazích mají občas strach.
Jste-li submisiv a doufáte, že svého milého, otevřeného, trošku dominantního ale jinak úplně „normálního“ partnera předěláte na dominanta, připravte se na problémy. Rozhodně se v něm ozve většina z níže popsaných strachů. (Pokud ne, je to ničema, který vás může začít zneužívat – zapomeňte na něj.) Pokud si přejete navázat vztah s dominantem, musíte mu pomoci, aby se jím stal. Možná, že jste si to tak nepředstavovali – ale tak to funguje.
Většina šťastných vztahů, o nichž vím, začala zájmem obou partnerů o jiné oblasti než BDSM. Neříkám, že z tohoto pravidla nejsou výjimky.
Pokud partner vůbec není dominantní nebo má zábrany otevřeně hovořit o sexu, nemáte moc nadějí. Pokud je dominantní, rozhodně ho všemožně podpořte a nevzdávejte to jen proto, že nemá dost zkušeností nebo odvahy.
Samozřejmě, že pokud s nikým nechodíte, čeká vás mnohem víc práce.
Každý slušný dominant se bojí, že submisivovi způsobí trvalou fyzickou újmu. Tím to ale nekončí. Další běžné obavy (některé se překrývají):
Co když jí ublížím po emoční stránce?
Co když jí budu připadat jako blbec?
Co když to přeženu?
Co když se mi to začne hrozně moc líbit?
Co když mě obviní ze zneužívání?
Dělá jí to skutečně dobře? Jak si tím mohu být jist?
Co když se rozhodne, že chce něco jiného, než chtěla? Řekne mi to?
Co když se mi bude bát říct, že chce něco jiného?
Co když neví, co chce? Jak si můžu být jist tím, že to ví?
Co když si myslím, že změní svůj názor na to, co chce, a ona mi přitom tvrdí, že to nehrozí? Mohu se spolehnout na to, že souhlasí s tím, co se děje?
Co když něco zkazím? Ublížím jí? Zničí mi to pověst? Budu se stydět?
Co když jí odradím od praktikování BDSM? Něco prostě nevyjde a…
Co když jí to přestane bavit, aniž bych to zavinil?
Co když to dělá jen proto, aby mě potěšila? Opravdu jí to dělá dobře?
Nemá na to náladu. Co se stane, když trošku přitlačím? Co když nepřitlačím? Jak dlouho mám čekat, než ji dostane?
Co když jen předstírá, že na to má náladu? Co když náladu má, ale přejde jí to, a uprostřed scénky bude jen dělat, že ji má?
Kdybych na ni trochu zatlačil… (viz předchozí otázky)
Jak mám vědět, co chce? Jak to mám splnit? Jak se mohu vyrovnat snu?
Chce, abych CHTĚL, co chce ona. Nechci. Mám se přetvařovat? Co když to odhalí?
Dělám, co chci já, nebo si hraji na něco, co chce ona?
Dělá, co chce, nebo si hraje na něco, co chci já?
Pokud se jí přizpůsobím, nepřestanu být dominantní? Pokud se jí nepřizpůsobím, vzbouří se? Pokud se nevzbouří rovnou, udělá to později? Bude to z mé strany zneužívání?
Pokud je naštvaná a neprojevuje se submisivně, a já to toleruji, znamená to konec D/s? Když to nebudu tolerovat, budeme se věčně hádat?
Myslí to, co říká, vážně, nebo mě jen zkouší? Opravdu nezná odpověď na otázku, kterou právě pokládá?
Co když si myslí, že ví, co chce, a já si myslím, že to vím lépe než ona? Co když jí to řeknu a ona se naštve?
Co když jí dovolím, aby mě milovala a pečovala o mě – znamená to konec D/s?
Co když se v něčem prostě neshodneme. Mám využít toho, že žijeme v D/s vztahu, k prosazení svého názoru? Když to neudělám, zůstanu dominantní? Když to udělám, bude to fér?
Co když prostě každý chceme něco jiného? (viz předchozí otázka)
Řekněme, že prosadím svůj názor. Pak zjistím, že jsem neměl pravdu. Ztratí ve mě důvěru? Stane se méně submisivní? Mohu příště zase prosazovat svůj názor?
Je pravda, že moc kazí charakter? Jsem už zkažený?
Atakdál, atakdál…
Být dominantem – tedy dobrým a důvěryhodným dominantem – je strašně těžké.
Závěrečná poznámka:
První verzi svého příspěvku jsem pustila do diskusní skupiny. Přišlo mnoho odpovědí, které uváděly věci, na které jsem při psaní zapomněla. Nejzajímavější snad byla diskuse o „temné stránce“ (D/s), z níž vyplynulo několik úprav textu, s tím, že se tomuto tématu věnuji více, než jsem původně pokládala za účelné. Co když naplno projevíme, co v nás je? Co když tu příšeru spolehlivě ovládáme? Co když nás stejně odsoudí za naše představy?
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče