Autor: Spenser Patel

Překlad: Tom (c)2000

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Tři scénky

Text z diskusní skupiny alt.sex.bondage. Pokud nepotřebujete řešit otázku, jak manželce říct, že vám neublíží, když vás vyplatí na holou, nečtěte dál. Není to erotická povídka. Autor se v životě nevěnuje jen tomu, co popisuje, ale zde se v popisu schválně omezil na jedno téma - shrnuje v jednom příspěvku, jak používá konkrétní techniku.

Jak už jsem psal dříve, žena mi občas dá na holou. Je to jednoduché – plácačka, ložnice, já svlečený dostávám a E. mi dává do těla. Líbí se mi ten pocit. E. která je jinak dost nesmělá, to taky dělá dobře. Scénky obměňujeme, a tak i když pokaždé vlastně jde o to samé a využíváme jen ty nejzákladnější pomůcky, výsledkem je vždy trochu jiný zážitek.

Chystám se popsat tři základní varianty scének. Nejdřív ale musím přiblížit místo, kde se odehrávají. Náš dům má patro – ložnice dětí a manželská ložnice jsou v prvním patře, v přízemí je ložnice pro hosty, ve které se kupí staré krámy, které člověk nemá kam jinam dát. Kromě rotopedu, krabic starých hraček, polic se skripty ze školy, fotoalbumů a starých lékařských časopisů se tam nacházejí dvě podstatné věci – moderní dvojlůžko s nízkými dřevěnými čely a konferenční stolek z dřevěného hranolu, který váží asi 40 kg a přitom je jen 35 cm vysoký, 130 cm dlouhý a 45 cm široký.

Školní scénka

Svléknu se, kleknu si ke kraji postele, položím horní část těla nebo se opřu rukama o matraci a čekám. E. přijde, oznámí mi, co jsem provedl a za co dostanu, řekne, ať rány pěkně počítám, vezme plácačku a dá se do toho. Prásk. „Jedna“. Prásk. „Dvě“. Prásk. „Tři“. Prásk. „Čtyři“. To už nemůžu vydržet a začínám se naklánět dopředu, přelézat nad postel, aby to tak nebolelo. E. jen počká, až se zklidním a zaujmu původní pozici. Prásk. „Pět“. Natočím zadek do strany, aby plácačka příště nedopadla do stejného místa. Prásk. „Šest“.

A tak to jde dál. Snažím se narovnat, i když dobře vím, že to bude bolet víc. Vlastně si sám určuji, jak přísný trest mě čeká. Nejsem spoutaný, na místě mě drží jen psychika.

E. se to takhle líbí nejvíc – říká, že snadno pozná, jak moc mi dává zabrat. (E. má největší problém z toho, že by mohla ublížit někomu, koho miluje – to je věc, kterou asi nikdy úplně nevyřeší. Nejspíš proto každá scénka začíná tím, že mi řekne, za co mě trestá a proto také E. začíná většinou poté, co jsem ji něčím trochu naštval.)

Scénka s potrestáním

Teď to malinko upravíme. Místnost a plácačka se nemění, ale konferenční stolek zvednu a položím ho na postel. Stolek má krátké nožičky – jeden pár se zaboří do matrace a druhý se opírá o široké čelo postele. Dám na stůl ručník a ohnu se přes něj. Zadek mám vyšpulený přes jeden okraj stolu a rukama se držím nohou na druhém konci stolu. Teď se nemusím tolik soustředit na to, abych se před další ranou narovnal, nemusím se tolik ovládat, jen držím a dostávám nářez.

E. začne. Tak, jak ležím, se většinou rád podívám do zrcadla, sleduji, jak se E. rozpřahuje, jak rána dopadá, jak mé hýždě na podložce nadskakují. Vydržím většinou asi deset ran, pak musím zavřít oči, hlavu spustit k rameni a myslím už jen na dopadající rány. Počítám je a číslovky drtím mezi zuby. Svět zmizel, existuje jen bolest a mě zbývá jediná otázka: zvládnu to?

E. se to takhle tolik nelíbí, říká, že ji kolikrát vyděsí můj výraz a že se bojí, že mi ubližuje. Někdy ale „ulítne“ a jsem pro ni jen další kus, který musí vyřídit a napravit mu hlavu, jako mladšímu kolegovi na interně, který něco „zvoral“. Málokdy se mi udělá větší modřina, ale když se udělá, jsem na ni pyšný, pár dní se na ni koukám a vzpomínám, jaké to posledně bylo. Jsem rád, že je mám, ale před E. abych je schovával. Když si jich všimne, říká se, že mi ublížila a často pak říká: „Už tě nikdy tak moc nepraštím“ (naštěstí vždycky zapomene, že to říkala).

Scénka z vězení

Konferenční stolek přivážu k posteli rudými silonovými popruhy (koupíte v železářství). Modrá síť („pavouk“) ze stejných popruhů, která se používá k vázání nákladů na střešní nosič auta, stačí k přivázání kolen k nohám stolku. Dalším rudým popruhem jsem ke stolku připoután v pase a kolem ramen (tahle smyčka se vždycky uvolní – sakra!). E. mi nakonec sváže ruce za zády starou punčochou. Chodidla mám ve vzduchu – můžu se zmítat, ale nemám šanci uniknout z dosahu plácačky. Řeknu vám, to je teda rozdíl! Neovlivním, co se bude dít, ať se snažím jak se snažím, nezbývá mi než se podrobit. U ostatních scének mívám erekci, která se po prvních pár ranách rychle ztratí, ale při téhle scénce se dopředu klepu, jako bych umíral zimou.

Když plácačka dopadne, vzpínám se a snažím se vyrvat z pout, házím sebou ze strany na stranu a udělal bych cokoliv, aby to tak nebolelo. Samozřejmě nemám šanci. (Když jsme to dělali poprvé, nepřivázal jsem stolek k posteli, spadl jsem i s ním na zem a skončil pod ním. Povídejte mi něco o přerušované souloží – to byl konec scénky). Tahle scénka mi dává pocit naprosté ztráty kontroly, teď už se rozhodně nemusím na nic soustředit, jde jen o to, přežít. Jsem spoután fyzicky, ne psychicky, pouta nepřervu, i kdybych dělal nevím co. Nemám nic, čeho bych se chytil.

Tuhle scénku nepraktikujeme tak často, aby se dalo mluvit o nějakém pevném průběhu nebo stylu. E. byla překvapena, jak sebou házím, jak silně na to reaguji. Možná to na ní je příliš. Snaží se, ale aby mě skutečně ztloukla, to zatím nehrozí. (Tedy, možná to není až tak docela pravda. Pokud jste to už zkusili, víte, jak silně je cítit celkem nevinné plácnutí.)

Závěr

Abych to shrnul, máme tři stupně disciplíny – od scénky, kterou vlastně ovládám já, dolejšek, až po scénku, na kterou nemám vůbec žádný vliv. Moc, kterou nade mnou má E., naopak od scénky ke scénce zesiluje. Přitom stačí tak málo, stačí scénku jen malinko pozměnit. Samozřejmě netvrdím, že by se tím vyčerpávaly veškeré možnosti od S/M až po BD. Popsané scénky jsou velmi jednoduché a chybí v nich spousta klasických S/M a BD rekvizit – přesto si myslím, že je zřejmé, jaký posun od S/M k BD popsané scénky představují. Rozhodně si myslím, že to něco říká těm, kteří už nějakou dobu diskusní skupinu a.s.b. sledují, že jsem se dotkl některých často diskutovaných témat (sakra, jak to po sobě čtu, začínám pěkně kecat – radši těch úvah nechám).

Se scénkami jsme začali někdy před 4 nebo 5 lety. Nejdřív jsme oba zjistili, že máme o výprascích každý své představy, fantazie, začínalo to tím, že si jeden druhého přehnul přes koleno a dal mu pár na holou, nejdřív jen dlaní, pak plastovým hřebenem. Postupně jsem v sobě odhalil, že kromě pomyšlení, že dostávám na holou, mě „bere“ i ta bolest. Poté, co dostanu napráskáno, se milujeme intenzivněji. Mám VELIKÉ štěstí, že to ženu neděsí a že se jí to dokonce líbí. Oba navíc chápeme, že to nejde dělat každý den – už by to nebylo tak vzácné, ztratilo by to punc „úchylky“ ;-).

Samozřejmě bych se sám sebe mohl donekonečna ptát, proč se mi líbí bolest. Mohl bych to zabalit do spousty psychologických termínů, svést to na výchovu nebo zážitky ze základní školy. Domnívám se ale, že je ve skutečnosti podstatně jednodušší – potom je to tolik příjemné. Nejde jen o uvolnění napětí budovaného scénkou při orgasmu, ale i o celkové uvolnění, vzlétnutí, které po intenzivní scénce následuje.

Ještě bych se chtěl stručně zamyslet nad tím, co nás čeká. Budou scénky stále složitější? Nebo nás to přejde? Zrovna teď to vypadá, že to budeme muset omezit – nejstarší dceři táhne na osmý, chodí už spát docela pozdě a bojíme se, že by se mohla vzbudit a jednou nás dole překvapit. Říct jí, že věšíme obrazy, by možná platilo, kdyby jí byly čtyři, ale teď už by to asi neprošlo. Proto dveře ložnice zamykáme a než jdeme dolů, přesvědčíme se, že malá spí. Je něco jiného, když vás náhodou zaslechnou známí, kteří přišli na návštěvu a snaží se dozvonit u dveří, a něco jiného, když vás zaslechne vlastní dítě.

Sakra, vypadá to, že se budeme muset vrátit ke klasické misionářské… Řeknu vám, to teda bude bolet….

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče