Čekání na Bohyni

Autor: Dr. Charles Forbin

Překlad: (c) 2001 Tom

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

-----

Nedávno jsem si něčeho všiml. Paní, kterým sloužím, mě někdy nechávají čekat.

Samozřejmě, jsem si vědom toho, že se od otroka čeká, že bude na svou paní čekat. Jak jen jsem si TOHO vědom!

Kde je ale hranice mezi trpělivostí na straně jedné a pocitu, že jste zneužívání, na straně druhé?

To vůbec není jednoduchá otázka.

Pokud Paní zavolám a dozvím se, že mi zavolá později, co to znamená později? Dětinská otázka, řeknete si, ale my submisivové jsme trochu tak děti. A co když se vůbec neozve, zavoláte jí a budete si stěžovat, nebo nebudete dělat nic?

V poslední době trávím nějak moc hodin sezením u telefonu a čekáním, až zazvoní. Většinu své poslední dovolené jsem strávil u telefonu čekáním na odpovědi na jednoduché otázky typu "Půjdeme dnes večer na párty?” nebo "Budeš chtít, abych tě dnes vzal na večeři? Ta poslední otázka: zeptal jsem se ve čtyři odpoledne. Teď je devět večer. Ptal jsem se včera.

Říkám si, že odpověď na mou otázku nejspíš zní ne.

Jenže se později mohu dozvědět, že jsem si tipnul špatně. Možná jsem měl Paní zavolat a víc dotírat.

Stejně si radši říkám, že jsem to odhadl dobře. Paní nemá ráda dotěrnosti.

Mary Poppinsová to jednou okomentovala: "Nikdy nic nevysvětluji.”

Jako submisiva mě ani nenapadne ptát se Paní na to, proč nezavolala. Určitě k tomu měla důvod. Dobrý důvod.

Nakonec, některé věci jsou důležitější než jiné.

Už se mi nejednou stalo, že jsme měli domluvenou schůzku, a pár minut předtím zazvonil telefon:

"Mám práci. Týká se to Ay’eshi."

Na to se nedá nic namítnout.

Samozřejmě, říkat si, že měla důvod k tomu, aby nevolala, dokážete jen omezenou dobu, pak začnete pochybovat o sobě, nebo, což je ještě horší, o ní.

Abych nezapomněl, s Paní Minx si nedáváme rande.

Scházíme se na večeři.

Vlastně je to o slušnosti. Na obou stranách vodítka.

Paní vyžadují úctu a také si ji zaslouží. Moje tedy určitě.

Přitom ale musí počítat s tím, že i otrok má v běžném životě nějaké povinnosti. Pokud jako submisiv řeknete, že někde budete v určitou hodinu, nesmíte zklamat.A naopak, totéž očekávám od své Paní.

Nechtěl bych příliš? Jsem nakonec jen otrok.

Ne, jsem také člověk, mám lidské potřeby a požadavky.

Vůbec nevadí, že si s radostí navléknu prasečí rypák, když to po mě Paní bude chtít.

Paní je ztělesněním Bohyně. Čeká se, že bude dokonalá.

Ve skutečnosti je zrovna tak lidská a smrtelná jako my všichni.

Má lepší i horší dny jako my všichni.

V Severní Karolině žije Paní, které sloužím přes e-mail. Jednou mi sdělila, že jsem ve vztahu k ní nějak odtažitý.

Přemýšlel jsem o tom a řekl si, že by mohla mít pravdu. Někdy se nechám příliš zaujmout jinými věcmi a nemám čas se věnovat zrovna jí. Rozhodl jsem se jí tedy zavolat.

"Nemám čas si s tebou zrovna teď povídat.”

Zavěsila.

Naštvalo mě to. Jak se může opovážit stěžovat si, že se jí dost nevěnuji, když jí zavolám a ona hned zavěsí?

Byl jsem z toho skleslý, dost dlouho, ani párty mi nezvedla náladu.

Když jsem se vracel domů, přemýšlel jsem. Došlo mi, že jsem možná reagoval přecitlivěle.

Doma jsem se usadil před oltářem a prosil Bohyni o odpuštění svých chyb – nedostatku porozumění a trpělivosti.

Neříkala nic, jako vždycky, ale najednou se mi zdálo, že jí po kamenných rtech přelétl úsměv, jak se plameny svíček rozestavěných kolem oltáře mihotaly.

Uhasil jsem svíce a šel spát. Vtom zazvonil telefon.

Už bylo dávno po půlnoci, takže jsem absolutně netušil, kdo by mohl volat.

Zvedl jsem sluchátko. Volala má Paní ze Severní Karoliny.

"Paní, tady už jsou skoro tři hodiny ráno, ” vyhrkl jsem překvapeně.

"Nemohla jsem usnout, tak jsem si řekla, že zavolám. Je mi líto, co se stalo odpoledne. Dneska to za moc nestálo, a pak jsi zavolal.”

Ulehčením jsem se málem rozesmál.

Když jsme dopovídali, zůstal jsem ležet vedle telefonu, a ve tmě myslel na to, co mě právě naučila.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče