Autoři: © Jon E. Jacobs, Polly Peachum. [email protected].
Originální text naleznete na:http:// gloria-brame.com/Garden.htm
Přeložil: © Asdareel -Web: http://www.mujweb.cz/www/asdareel,Email: [email protected]
Tato stránka (text původního článku poskytnutého autorem ke zveřejnění nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Upozornění: Toto dílo podléhá autorským právům. Jeho šíření je možné pouze se souhlasem autorů. Překlad do češtiny a šíření v češtině je umožněno na základě jejich písemného svolení.
Máme domácí kočku a tak každé ráno nosím našeho malého tygra v náručí, když se procházím divokou džunglí, kterou mí sousedé nesprávně nazývají svou zahradou. Když nesu svého kocourka cestičkami lemovanými květinami, které jsou o téměř třicet centimetrů vyšší než já, podél temných borovic a zpět okolo magnóliového keře a zaplevelenou travou k prodírajícímu se rajčatovému záhonku, často se přistihnu, že sním s otevřenýma očima o tom, kdo nebo co může být schováno v rostlinstvu a sledovat mě hladovýma očima. V mých "neradostných" představách je temná, bující zahrada obydlena predátory. Za každým keřem, ve stínu tak, aby nebyl vidět, číhá někdo silnější a brutálnější než já, někdo, kdo mě přemůže a podrobí mě své vůli, někdo, kdo mě bude krutě mučit nebo ponižovat, aby mě viděl červenat se, naříkat nebo křičet bolestí.
Je to nádherné, vzrušující denní snění a já žiji jeho méně brutální verzi ve svém každodenním životě. Svůj život trávím jako otrokyně na plný úvazek v heterosexuálním sadomasochistickém vztahu. Vím, že mnohým se musím zdát jako sebedestruktivní oběť milující zneužívání. Tento pohled není ani správný, ani spravedlivý. Mé denní snění o džungli (a má skutečná realita) představují prožívání sexuálních tužeb, které jsou pro mě podstatně pozitivnější než to, co většina lidí považuje za zdravé nebo dokonce duševně normální, i když jsou radikálně odlišné od těchto názorů. Nejsem jediná která má tyto sny. Podle studie zmíněné Naomi Wolfovou v "The Beauty Myth" (2), dr. E. Hariton zjišťuje, že 49 procent amerických žen má submisivní fantazie. Tak jako já, sní o tom, že jsou zajmuty, bičovány, ovládány a používány jako hračky. Ale protože na sexuální dominanci, submisi a sadomasochismus se nahlíží s hrůzou a znechucením v hlavním proudu společnosti, většina lidí, kteří mají submisivní sexuální fantazie, ženy i muži, končí na úrovni fantazií.
Nicméně, já jsem se rozhodla své fantazie přeměnit ve skutečnost a když jsem to učinila, mé nejmilejší sny se staly realitou. Věřím ,že jsem nejšťastnější a nejspokojenější člověk jakého znám. Jsem přesvědčena, že za své štěstí vděčím jedné prosté skutečnosti: přijala jsem své nejhlubší touhy a realizovala je, namísto toho, abych je ignorovala. Stala jsem se člověkem, kterým jsem se vždy cítila být, člověkem, jakým jsem potřebovala být. Jsem celkem nekonfliktní, dostatečně naplněná vnitřním mírem a plná života. Přijala jsem svou vášeň pro podrobení absolutně jako zdravou, životaschopnou a báječnou volbu. Během šesti let, ve kterých prožívám svůj sen, jsem ani jednou nelitovala své volby ani jsem neproklínala své perverzní touhy. Ve skutečnosti se považuji za jednoho z nejšťastnějších lidí na světě.
Podezírám mnohé ženy z toho, že mě považují za ušlápnutou chudinku, přinucenou mužem k tomu, aby dělala to, co ženy dělaly pro muže ve většině kultur od nepaměti: sloužit, poslouchat a být jim sexuálně k službám. Naproti tomu já se považuji za sebevědomou, inteligentní a odvážnou individualitu, která se odvážila toho, čeho se odváží málokterá žena: podstoupila jsem obrovské riziko, odvrhla téměř vše o čem představitelé společnosti tvrdí, že mě učiní šťastnou a vědomě jsem šla za tím, o čem jsem věděla, že mě opravdu učiní šťastnou. A uspěla jsem. Svůj úspěch jsem si těžce vybojovala a tím je pro mě cennější.
Nikdo v naší kultuře není vychováván v duchu, že být otrokem je dobrá věc. Nikdo není povzbuzován k tomu, aby se stal sluhou ani není chválen pro svou podřízenost. Jste-li dítě s těmito tužbami, naučíte se je skrývat přes svými rodiči. A jak dospíváte, skrývate je před svými vrstevníky. A jestliže, tak jako já, jste v pubertě v době rostoucího feminismu, můžete se dokonce naučit skrývat je sami před sebou. Ale nakonec, potlačování Vašich opravdových sexuálních přání nikdy nefunguje. Tak jako vždy vyplave olej na vodu, sexualita každého člověka se vždy vynoří z hlubin, kam byla zatlačena a dříve nebo později se s ní bude muset vědomě pracovat, dokonce je-li vědomé rozhodnutí takové, že jste si vědomi svých potřeb, ale ignorujete je. Mnoho žen které, tak jako já, realizovaly své fantazie a jsou aktivně submisivní, bojují se zřejmým rozporem mezi těmito tužbami a tím, co široká společnost - a některé doktrinářské feministky - nám říká, co je dobré pro naše duševní a emocionální zdraví.
Vyřešení tohoto rozporu je zásadní pro naše hodnocení vlastní ceny a lidskosti. Je to, co sadomasochisté dělají, jak myslí nebo po čem touží špatné, jak mnozí budou jistě tvrdit ? Je-li tomu tak, proč to tak moc potřebujeme ? Emocionální a intelektuální konflikt, který submisivní člověk musí vyřešit, když se učí sebepřijetí, zahrnuje širokou škálu otázek přesahující hlavní otázku Jsem nemocná ? Zde vyvstávají otázky jako například Musím potlačit část své osobnosti, abych byla submisivní ? Můžu se někdy rozzlobit ? Jak můžu být pyšná sama na sebe jako silná žena a jako feministka, jsem-li stále k dispozici svému pánu ? Dopouštím se stálého násilí na ženách ve své sobecké touze po sexuálním uspokojení ? Co se stane, jestliže mi bude nařízeno udělat něco, čeho se doopravdy obávám, nebo co nenávidím a budu neschopná to učinit ? Můžu věřit, že mé touhy jsou správné, ale jak můžu žít, když vím, že ostatní ženy nenávidí to, co reprezentuji a - co je ještě horší - že mě litují?
Realita mého života je hluboce šokující pro většinu lidí. Mezi lidmi, kteří jsou aktivně submisivní, patřím k té vzácné části, která žije svůj sen 24 hodin denně, absolutně a kompletně, bez přestávek, oddechu nebo odkladů. V sadomasochistické subkultuře se to nazývá submisivitou životního stylu. Od okamžiku kdy jsem se odevzdala jinému, beru své otroctví velmi vážně. Pro mě je tak reálné, jako kdyby bylo potvrzené právně, možná dokonce ještě reálnější, protože mnoho skutečných otroků se odmítlo považovat za vlastnictví. Ačkoliv žádný soud by nepotvrdil, že jsem vlastnictvím svého pána, považuji náš vztah založený na panování a otroctví za podstatně závaznější, než jakýkoliv právní dokument, protože jsme se oba rozhodli, že tomu tak bude.
Když jsem se odevzdala svému pánu, bylo to s výslovným porozuměním toho, že nebudu moci opoustit tento vztah i kdybych sebevíce později chtěla. Podle naší dohody, pouze on má právo zrušit vazbu vlastnictví a toto zůstává skutečností bez ohledu na to, jak nešťastnou bych se mohla stát. Během šesti let jsem nikdy nebyla tak nešťastná, abych chtěla utéct.Nicméně, kdybych tuto potřebu pocítila někdy v budoucnosti, můj pán mi slíbil, že mě a náš vztah bude pečlivě pozorovat a snažit se během dlouhé doby vyřešit jeho těžkosti ve snaze dojít k rozhodnutí, zda odchod je pro mě opravdu to nejlepší. Jestliže, po mnoha měsících pozorného sledování, dojde k závěru, že to, že se cítím nešťastná s ním nebo z našeho vztahu, je stálý stav, který nelze vyřešit nikým z nás, propustí mě. Ale nepropustí mě z otroctví ihned po vyjádření takového přání. Nemůžu prostě odejít ze vztahu. Kdybych to učinila, oba dva víme, že mě má právo přivést nazpět jakýmkoliv způsobem, neboť mu plně a absolutně patřím a ne jen tehdy, když patřit mu mi vyhovuje.
Ačkoliv vztahy jako je ten můj nejsou ojedinělé, v mnoha ostatních dominantně-submisivních vztazích které jsem pozorovala, dvojice v těchto vztazích nezachází v této otázce vlastnictví do takového extrému jako my. Podstatou těchto vztahů je to, že otrokyně neustále poskytuje své otroctví svému pánu. Tento "dar" je neustále obnovován v každém momentu a může být odejmut, kdykoliv si to ona přeje. Tento čin by znamenal pravděpodobně konec vztahu, nicméně obě strany si přejí, aby otrokyně měla konečné slovo, konečné veto a tedy absolutní moc. Pro mě by takový vztah byl přetvářkou, asi tak, jako když si dítě hraje na maminku a tatínka v neskutečné a nereálné imitaci skutečné rodiny, beze vší morální odpovědnosti a beze všech právních závazků. Nikdy bych nesouhlasila s takovým falešným otroctvím. Ovšem, mohla bych vzít našeho kocourka, odjet v autě a nikdy se dobrovolně nevrátit, ale je pravda, že toto nikdy neudělám. Rozhodla jsem se být otrokyní tohoto muže tak dlouho, jak si to on bude přát a toto rozhodnutí plně se odevzdat je pro mne posvátné.
V kultuře, kde manželství, kněžství a jiné závazky, o kterých se předpokládá, že budou stálé a posvátné, se porušují tak snadno jako rozhodnutí o tom, co si oblečeme do práce, mnoho lidí shledává tuto myšlenku absolutního odevzdání obtížně pochopitelnou nebo uvěřitelnou, neboť nevěří, že doopravdy působí. Ale já o sobě vím, že jsem osoba schopná dodržet takový závazek a můj pán to ví také a to je vše co rozhoduje. Názory jiných lidí o opravdovosti mého otroctví mají ji ovlivňují asi tak, jako roj sebevražedných můr ovlivní táborový oheň. Efekt těchto můr je, pokud vůbec nějaký, ten, že ještě přiživí plameny mého odhodlání.
Můj život s mým pánem je velmi přísně řízen. Musím se snažit uposlechnout každý příkaz, který mi dá, a v těch několika málo případech, kdy neposlechnu, jsem velmi přísně potrestána. Mé skutky nejsou mé vlastní, s výjimkou těch několika případů, kdy můj vlastník mi dovolí, abych jednala svobodně (například, dovolil mi napsat tento článek; kdyby mi toto povolení odmítl dát, nyní byste jej nečetli). Mé sny mi nepatří, ani mé myšlenky: musím se s nimi svěřit, jsem-li o to požádána. Veškeré peníze, které vydělám, odevzdám okamžitě svému pánu a on rozhodne, kdy nebo jak se utratí.A stejně tak veškerý můj bývalý osobní majetek, vše, co jsem nazývala svým, nyní patří jemu. Musím dostat povolení na všechny podstatné věci a na mnoho nepodstatných. Například, chci-li si koupit nové šaty nebo podepsat novou pracovní smlouvu (jakožto poradkyně v oboru hi-tech pracuji na projektech mnohých klientů), musím obdržet jeho povolení. Doma a také často, když jsem mimo domov, chci-li použít koupelnu, opět musím dostat povolení. Nesmím opustit v noci postel bez dovolení, dokonce jsem připoutána každý večer k posteli provazem připevněným k obojku. Jestliže mě někdo, s kým pracuji, pozve na skleničku nebo na večeři, musím dostat povolení a často dostávám příkazy, kolik čeho mohu sníst a vypít. Můj majitel po mně žádá, abych dělala většinu domácích prací, abych pravidelně cvičila a okamžitě přišla, když to přikáže, bez ohledu na to, co právě dělám. Bití, bičování a jiná fyzická "zneužívání" jsou stálou součástí mého života.
Ačkoliv jsem vázána mnohými pravidly řídícími mé chování, můj všední život se zdánlivě podobá životu většiny lidí. V práci svou sexualitu absolutně skrývám a nejvýše občas nějaký vnímavý spolupracovník hádá, že můj partner je "panovačný". Jako pán a otrokyně vystupujeme pouze vůči ostatním sadomasochistům a vůči těm našim nejbližším přátelům a známým, kterým důvěřujeme. I když to neplatí o mém pánovi, já jsem zjistila, že jediní lidé, o které nyní stojím jako o přátele, jsou lidé, sdílející mé sexuální praktiky. Podrobení je tak významná část mého života, že přátelství, ve kterých musím skrývat tuto část svého života, se mi zdají být neúplná, dokonce téměř nečestná. Můj pán se svěřil nejbližším členům své rodiny; já jsem se svým nesvěřila, zejména proto, že se mi odcizili a nemůžu jim věřit. Opustila jsem svou rodinu a přátele když jsem se přestěhovala na druhý konec země, abych žila se svým pánem a od té doby, bohužel, jsem se seznamila s mnohými lidmi, ale nezískala jsem žádné blízké přátele (je obtížné najít dobré přátele, i když si můžete vybírat ze všech lidí; když máte omezený výběr jen na malou část těchto lidí, hledání sympatizujících lidí je podstatně zdlouhavější). I když aktivně hledám nové přátele, smířila jsem se s myšlenkou, že toto hledání může trvat léta a možná i desetiletí. I když hledám přátele mezi ostatními sadomasochisty, domnívám se , že přátelé, které jednou budu mít, budou se sexuálně konvenčními lidmi, kteří budou mít porozumění a vcítění nutné pro to, aby mě přijali takovou, jaká jsem. Ostatní lidé které potkávám a kteří se zabývají nekonvenční erotikou, mě často neuspokojují, protože se často ukáže, že jediné co máme společné je to, co děláme pro své erotické vzrušení a to nikdy není dost pro to, aby se na tom dalo budovat přátelství.
Vztah s mým pánem mi v mnohém vynahradí nedostatek blízkých přátel. Na rozdíl od chladných a omezujících rituálů, které jsou údělem vymyšlených otroků v erotické literatuře, náš každodenní život je naplněn intimními, láskyplnými rituály s příměsí sadismu, aby byly zajímavější. Ráno mě můj pán běžně budí tehdy, když rozhodne, že bych měla vstávat, obyčejně mezi půl šestou a půl sedmou ráno. dokonce i o víkendech. Vyprávím mu své sny z předchozí noci a , protože po tomto vyprávění jsem stále ještě v polospánku, poskytne mi několik minut na to, abych se probrala předtím, než mě odváže od postele a pošle mě vykonat mou ranní hygienu. Ráno, když vstáváme, se obvykle věnujeme některým činnostem jen pro zábavu: zápasíme v posteli, zazpíváme si a dostanu naplácáno pro dobré probuzení. Pak jdu připravit snídani, vyberu poštu a vezmu svého kocourka na jeho ranní procházku. Po klidné snídani umyji nádobí a věnuji se dalším ranním povinnostem. Jakmile je mám hotové, můj pán a já máme krátkou plánovací poradu o tom, co musím udělat během dne. Během těchto porad se svým pánem, tak jako ve všech našich rozhovorech, mám dovoleno - lépe řečeno, jsem povzbuzována - k tomu, abych vyjádřila své názory nebo návrhy, ale konečné rozhodnutí o tom, co doopravdy budu ten den dělat, závisí na něm. Pracuji-li na kontraktu, buď se obleču a jedu ke klientovi nebu jdu do naší domácí kanceláře a začínám pracovat. Nepracuji-li ten den, pak to, co dělám závisí na tom, co si můj pán přeje, abych udělala a také na tom, co si přeji dělat já. Mohu dělat pochůzky, uklízet dům, můžu psát emaily svým elektronickým přátelům nebo můžu se prostě uvelebit v pohodlném křesle s dobrým románem. Tak jako běžné dvojice, vyjíždíme na dovolenou do hor nebo na pobřeží. Zásadní rozdíl mezi tím, co běžně dělám já a co dělá člověk žijící konvenčním životem nespočívá v charakteru věcí, které dělám, ale v tom, že k jakékoliv činnosti potřebuji souhlas svého pána. Další rozdíl spočívá v tom, že když jsem doma, ať už pracuji nebo si hraji, můj pán často během dne přerušuje moji činnost nějakými rozkazy, například abych mu připravila oběd, přinesla mu něco z jiného pokoje, abych si nechala předčítat novou povídku, svolá další poradu, přikáže, abych se ohnula a vyplácí mě rákoskou a podobně. Může to být cokoliv. Večer, když je po večeři a mám hotové své večerní povinnosti, často něco děláme před ulehnutím, například sledujeme televizní hru, hrajeme nějakou společenskou hru - anebo něco více sadomasochistického. Když je čas jít spát, opět provádíme hravé rituály. Těsně před zhasnutím mě můj pán jsem připoutá k posteli a zaváže mi oči. Obvykle tvrdě usínám během deseti minut.
Můj přísně řízený život naplněný těžkou prací a nikdy nekončící nutností poslouchat se může zdát většině lidí nesnesitelný, ale pro mě je v mnoha směrech velice přínosný. Do svého pána jsem bláznivě zamilovaná a on do mě: rozumí mým zvláštním potřebám a báječně jim vyhovuje. V našem vztahu je taková míra blízkosti, jakou jsem nikde jinde nazažila. Je velice příjemné moci říci - vlastě, být žádána říci - svá nejtemnější tajemství někomu jinému: někdo jiný toto všechno ví; nejsem sama. Můj pán je jemný a soucítící dominantní muž a v našem vztahu je silný léčivý prvek. Podporuje mě, vede mě k tomu, abych byla sama se sebou spokojena, ale nikdy mi nelže. Naprosto mu důvěřuji. Zjišťuji, že čím déle s ním žiji a čím lépe ho znám, tím více času s ním chci trávit.
I když nadvláda je sebemírnější a fyzická bolest má sebevětší erotický nádech, zůstává nicméně otázka, proč by se kdokoliv podrobil tak obrovskému útoku na svoji osobní svobodu. Vysvětlení je částečně ryze sexuální: to, že jsem odevzdala řízení svého života někomu jinému a nemám žádný vliv na závažná i méně závažná životní rozhodnutí, která se mě týkají, mi způsobuje neustálé mírné erotické vzrušení. Mimoto, osobnost většiny submisivních lidí životního stylu, včetně mě, má v sobě něco co já nazývám "etikou služby". Toužím sloužit. Ráda svého pána potěším tím, že plním jeho příjazy. A nikdy ve svém životě jsem si nepřestala být vědoma této služební etiky.
Stejně jako radost ze služby je důležitá pro většinu nás submisivních žen intimní oblast: zážitky extrémní bolesti a ponížení z rukou dominantního partnera vytvářejí velmi intenzívní intimní pouto. Tato osoba mi může udělat cokoliv. Nemám proti němu žádnou obranu. Má duše je obnažena a může v ní číst jako v knize. Toto intimní pouto má až děsivou intenzitu. Prožívání těchto zkušeností vyžaduje zázračnou důvěru. Ale submisivní lidé, kteří ji prožívali v rámci totální bezmoci ji popisují extatickými, téměř mystickými pojmy. Pro nás je strach a zranitelnost cenou, kterou rádi platíme za vstupenku do Ráje na Zemi. Toto jsou některé všeobecné rysy podrobení, kterých si já a ostatní submisivní lidé ceníme. Ale to, co submisivní člověk cítí, co jej vzrušuje, mnohé lidi překvapuje.
Únavně jednotvárná a často posměšná odpověď je "biče a řetězy", ale pro mě jsou bohaté a výstřední pocity, fantazie a dojmy které vzrušují moji erotickou imaginaci a prohlubují mojí submisivitu ve své rozmanitosti prakticky nekonečné. Je to například opojná vůně nové kůže, pohled na někoho oblečeného kompletně do černého, vzrušující dotek chladných ocelových pout na mé kůži; pozorování rukavic pomalu oblékaných, ostrá a ponižující chuť mé vlastní šťávy na prstech vtlačovaných do mých úst; tvrdé a ostré zvuky, jako když například golfová hůl napálí míček, což mě připomíná dřevo nebo kůži dopadající tvrdě na nahé tělo; ohromující pocit když krev stéká po mých lýtkách; pohled na někoho poplácávajícího si rytmicky s bičíkem o svou ruku; nakyslá chuť strachu doprovázená zvláštním svíravým pocitem v žaludku, pozorný dravčí výraz, který je možné spatřit v očích některých dominantů, políček do tváře, ruka na mém hrdle, jemně přejíždějící a hrozivá, pohled na injekční jehlu pronikající kůží, neopakovatelný pocit když ležíte na zemi a bota Vám tiskne hlavu k zemi, intenzivní, zahanbující a pokořující vědomí nahoty před skupinou úplně oblečených lidí, být přinucena klečet, ležet tváří k zemi, plazit se, být přinucena zaujmout klasickou otrockou pozici s hlavou přitištěnou k podlaze, se zadkem zdviženým, odhalujícím hýždě a pohlavní orgány pro pobavení mého pána, neschopnost popadnout dech a bolest v ústech když jsem donucena poskytovat rozkoš ústy, smích mého milovaného jako odpověď na mé výkřiky utrpení, těsné objetí ocelového obojku okolo mého krku, chuť koženého biče přitištěného k mým ústům, abych jej políbila či lízala.
24/7 submisiv žije stále v mírné - a někdy ne tak mírné - fantasmagorii erotického dráždění, hluboké intimnosti, a intenzívního vědomí zvláštnosti. Je zřejmé, že takovýto životní styl se neobejde bez kladení si mnohých otázek. Otázky, jež si submisivní ženy kladou, vnitřní dialogy, jež vedou samy se sebou, mají svůj původ v kultuře, jež je obklopuje: otázky, jež si submisiv klade, jsou tím, z čeho jej obviňuje společnost. Ale, jsou tato obvinění spravedlivá, nebo jen odrážejí mýty kterým většina lidí věří prostě proto, že se to zdá být správné nebo samozřejmé? Samotné tyto mýty se musejí podrobit zkoumání. Odpovídají hodnocení, jimiž konvenční společnost posuzuje submisivní lidi, osobním zkušenostem těchto submisivních lidí? Motivace těch lidí, kteří prezentují mýty a negativní postoje k submisivní sexualitě musejí rovněž být zkoumány submisivními ženami při jejich hledání sebepřijetí a přijetí svých potřeb.
Podle těchto mýtů je submisivní žena slabá, neschopná či neochotná přijímat rozhodnutí, protože nechce nést běžné starosti a odpovědnost, kterou ostatní dospělí lidé přebírají, nebo pro svou patologickou potřebu být závislá na dominantním jedinci. O takové ženě a jejím dominantním partner se říká, že vytvářejí zvláště násilný vztah založený na nezdravé vzájemné závislosti. Tak jako v mnoha případech týkajících se názorů na lidi nebo věci se kterými nesouhlasíme, obecně rozšířený názor, že submisivní žena je slabá, je přesným opakem skutečnosti. Ve skutečnosti většina lidí by nebyla schopná žít v podřízení po celou dobu svého života bez ohledu na to, jak moc by si to přáli, prostě proto, že k tomu nemají potřebnou sílu osobnosti.
Většina lidí, když pomyslí na submisivní tvory, si představují rohožku bez vůle, po který každý, nejen určitý dominant, může šlapat po libosti. Je pravda, že i když jsou jistě slabí submisivní lidé, kteří se hodí do výše zmíněného vzorce, je i mnoho slabých lidí, kteří mají konvenční, nikoli D/s vztah. Sebedestruktivní lidé existují. Někteří jsou přitahováni k sadomasochismu, většina ale ne, ale vždy půjdou kamkoliv budou muset, aby si potvrdili svou bezcennost. Slabí jedinci jsou menšinou mezi uvědomělými submisivními ženami a zvláště jsou vzácností v celoživotním trvalém vztahu, z mnoha vzájemně spolu souvisejících důvodů.
Velmi důležitým důvodem je to, že lidé angažovaní v celoživotním podřízení berou svou sexualitu a své potenciální partnery velmi vážně. Dlouho oba, submisivní i dominantní jedinec, pečlivě rozvažují, předtím než se dohodnou na vztahu a spojení, zejména trvalém vztahu. Bylo by velice těžké pro slabého nebo sebedestruktivního jedince skrýt podobné sklony před zkušeným dominantem, protože náznaky patologicky nízkého sebehodnocení patří mezi hlavní rysy, které zkušený dominant hledá - aby se jim vyhnul - při poznávání submisivní ženy (zdraví dominantní muži se vyhýbají sebezničujícím submisivům protože dominanti se zajímají jedině o skutečnou výměnu moci, a moc není něco, čeho by sebezničující submisiv měl na rozdávání)
Úspěšný životní D/s vztah vyžaduje velkou sílu a nesobecké sebeodevzdání, kterého osoba posedlá potvrzením svého negativního sebehodnocení není ani schopna, ani o něj nemá zájem. Naprosto upřímná poslušnost toho druhu, která rozechvívá duši při provádění požadovaných úkonů, je vzácná a, dokonce i když ji máte dobře zažitou, je velmi obtížné ji kultivovat. Jenom jedinec s dobrým pochopením své vlastní síly a kladném hodnocení svých schopností je schopen naučit se poslušnosti toho druhu, jež je vyžadována v naprostém sadomasochistickém vztahu pán - otrok. Jenom velmi silná a tvrdošíjná osobnost bude schopna ji dodržet, když se situace přiostří: když nechce poslouchat nebo když rozkazy jsou dávány ponižujícím způsobem, například před ostatními, na které by dotyčný jedinec chtěl udělat dojem jako nezávislá osobnost.
Dalším rysem stereotypu nahlížení na submisivního jedince jako na slabou osobnost je názor, že submisiv "uniká" do životního vztahu proto, aby se vyhnul odpovědnosti dospělého člověka a nutnosti rozhodovat. Nemohu mluvit za ostatní celoživotní submisivy, ale já jsem zcela určitě nevolila celoživotní otroctví proto, že bych měla potřebu se vzdát rozhodování. Ve skutečnosti, vzdát se rozhodování bylo pro mě zvláště obtížné. Byla jsem zvyklá činit rozhodnutí týkající se mých osobních vztahů. Byla jsem zvyklá pohybovat se mezi lidmi, kterým se líbílo, když jsem rozhodovala a naučila jsem se důvěřovat svým hodnocením. Svěřit někomu jinému rozhodování o vztahu, a navíc o mě samotné, a věřit, že tato rozhodnutí jsou tak dobrá jako moje vlastní, nebo dokonce lepší, bylo velmi obtížné, a jen dlouhodobá zkušenost s někým, kdo je ve skutečnosti stejně kompetentní jako já, mi pomohla se s touto skutečností vyrovnat.
Stejně jako si lidé představují submisiva jako politováníhodnou rohožku, existuje podobný obrázek o dominantovi jako manipulativním, sobeckém a nemorálním dravci útočícím na slabé lidi: někdo, kdo nedokáže vytvořit vztah s někým sobě rovným. Zatímco někteří lidé jsou přitahováni k dominantní roli z důvodu své osobní nejistoty, protože se domnívají, že jediná cesta, jak přitahovat a udržet si ženu je ovládnout jí, úspěšní životní dominanti dělají to co dělají proto, že mají hluboký zdroj sebedůvěry, která jim říká, že to, co dělají, je bytostně správné, že to je to, co dělat mají. Je to zrcadlový obraz pocitů submisiva, který nalezl svoji parketu.
Zkušení členové SM komunit umí rozeznat mezi rádoby "dominantem", který vše dělá z falešných důvodů, a dominantem skutečným. Nejistí lidé, kteří nejsou skutečně dominantní, se projevují nejrůznějšími náznaky a tyto náznaky zkušený submisiv bezpečně rozpozná, stejně jako zkušení dominanti bezpečně rozeznají lidi s problémy sebehodnocení, tvářící se jako submisivové. Zásadní otázkou, se kterou se musí většina submisivních žen vyrovnat, a jež je zvláště důležitá pro feministky, je to, zdali se dopouštíme v touze po nebvyklém sexuálním uspokojení opakujícího se násilí vůči ženám.
Na sadomasochistický sex se běžně nahlíží jako na ritualizované násilí, neosobní, brutální, odlidšťující a zvěcňující. Říká se, že je násilný vůči ženám a že staví na hlavu obraz milujícího a intimního vztahu. Mnoho lidí jej vidí jako posilování mocenské nerovnosti mezi muži a ženami a upřednostňování toho druhu sexu, který je chladný a citově odtažitý. Tyto myšlenky jsou velmi komplikované a musíme se na ně podívat kousek po kousku. Má vědomá submisivita něco společného s kulturní nerovností mezi pohlavími? Mě se to tak nejeví.
Na internetu je sekce, kde si lidé zajímající se o SM sex mohou podat inzerát. Inzerenti tam naznačují svou dominantní nebo submisivní orientaci. Nejvíce podaných inzerátů je od submisivních mužů hledajících dominantní ženy. (Toto ovšem není konečná informace. Mnoho faktorů ovlivňuje ochotu hledat sexuální partnery veřejně. Ale realita, tak jak se jeví na internetu, nepodporuje názor, že hraní rolí v SM sexu posiluje sexuální stereotypy, a tento názor nepodporuje ani žádná další dostupná informace.) Podle knihy "Different Loving: The World of Sexual Dominance and Submission", "teoretici sexuality tradičně zastávají názor, že muži spíše než ženy budou mít sadistické sexuální fantazie... a že spíše ženy než muži budou mít masochistické fantazie.
Žádný důkaz, ani empirický, ani jiný, nepodporuje tyto závěry. Ve skutečnosti jsou submisivní muži největší podskupinou SM komunit a rozšířený zájem mužů o podřízení je zřejmý jev." Některé z názorů, že submisivní ženy opakují stereotypní sexuální role, mají bezpochyby své kořeny v neujasněných názorech na násilí. Ti, kteří věří na výše popsaný mýtus tvrdí, že když někdo udeří jiného člověka natolik tvrdě, že to způsobí bolest, tento fyzický úkon, bez ohledu na to, zda bitý člověk o to bijícího sám požádal a pociťuje přitom rozkoš a uspokojení, je násilí stejného druhu jako znásilnění nebo přepadení nebo domácí násilí. Žádnou roli přitom nehrají ani záměry "znásilňované" osoby, ani "násilníka". Ale co když submisivní žena pociťuje při bití a násilí erotickou rozkoš? Jestliže toto jsou ty věci, které chce, které přispívají k jejímu každodennímu sebepotvrzení a občas ji přivedou až k extázi, je potom možné je přirovnávat k brutálnímu násilí na zoufalé a neúmyslně bezmocné oběti? Názor, že submisivní ženy vstupují do vztahů, jež jsou neosobní a odlidštělé, je zvláště otřesný.
Ti, kteří tento názor zastávají, jsou zpravidla jedinci nemající žádné zkušenosti se sadomasochistickými vztahy. Zkušenost s takto zaměřenými lidmi a vztahy by je poučila, že lidé mající dlouhodobé SM vztahy jsou zpravidla lidé, kteří mají pozoruhodné zkušenosti s konvenčním sexem, který shledávají nedokonalým co se týče míry intimity a blízké osobní komunikace (např. já jsem měla několik krátkých vztahů, jeden dvanáctiletý s mužem a jeden dvouletý se ženou předtím než jsem se stala aktivní sadomasochistkou). Submisivní ženy obvykle shledávají, že SM sex jim poskytuje hluboce prožívanou intimitu a blízkost, k jaké se konvenční sex ani nepřiblíží. Tzv. "konsensuální nekonsensualita", jež je základem uvědomělého SM vztahu vyžaduje hlubokou, radikální poctivost a komunikaci mezi dominantem a submisivem, má-li úspěšně fungovat.
Úspěšní sadomasochisté se naučili praktikovat tuto hlubokou poctivost jako samozřejmost. Těm submisivům, kteří nejsou ochotní sdílet to, co opravdu pociťují, nebo kteří jsou aktivně neupřímní když bič dopadá nebo ponížení začíná, se zkušení dominanti vyhýbají, a tito lidé obvykle selhávají jako submisivové (podobně dominanti, kteří jsou neupřímní a nekomunikativní, jsou nebezpeční a zpravidla selhávají jako aktivní dominanti). Důvěra a čestnost, úhelné kameny intimnosti, mohou existovat v konvenčním sexuálním vztahu, ale nic v dynamice takového vztahu, nevyžaduje aby je účastníci vztahu měli v mimořádné výši.
Protože tyto vlastnosti jsou nezbytné mezi lidmi, kteří úspěšně praktikují vědomé SM vztahy, neosobní atmosféra v takových vztazích je prostě nemožná. Podobně odlidštění, ačkoliv je často používané dominanty jako technika určená k erotickému vzrušení submisiva během sexu, odsuzuje životní SM vztah k rychlému konci, jestliže odráží skutečné postoje některého z partnerů. Každá submisivní žena, přes to, že je submisivní, což ji krásně naplňuje i vyžaduje velkou sebedůvěru a emocionální sílu, každá taková žena bojuje, někdy opakovaně, s otázkou, zdali její sexuální a společenské preference jsou projevem něčeho patologického, něčeho možná spojeného s fyzickým týráním nebo sexuálním zneužitím v dětství. Já alespoň jsem s touto myšlenkou zápasila. Někdo kdo zná mé chutě a postoje velmi dobře, mi jednoho dne dal knoflík, ne kterém je nápis "Takto jsem byla ponížena". Velmi se mi líbí, ale trochu bych chtěla ten nápis poopravit, aby zněl: "Vždy jsem si přála být takto ponížena", neboť tato slova přesně popisují můj životní příběh.
Nevím, zda jsem vždy byla submisivní, ale některé z mých prvních vzpomínek, začínajících když mi bylo pět, obsahují submisivní skutky a myšlenky. Byla jsem holčička, která vždy toužila sloužit ostatním dětem, se kterými jsem si hrála. Pamatuji si na hry v nichž jsem tlačila dokola malý vozík se svými sestrami až k úplnému vyčerpání, zatímco jsem přemýšlela, jaký mají komfort a jak se dobře baví díky mé dřině. Milovala jsem pocit, že jim můžu sloužit. Se svými rodiči jsem se cítila podobně, ale bylo to ještě silnější. Zářila jsem, když mi dávali dělat věci v domácnosti, abych jim pomohla, a přijímala jsem všechny tresty, které přišly, s bezpodmínečnou poslušností. Potrestání v sobě mělo, dokonce i v tomto věku, jisté erotické vzrušení. Byla jsem fyzicky trestána někým silnějším a moudřejším, než já a to bylo nejenom spravedlivé a správné, ale také hrozně vzrušující.
Jak jsem dospívala, začala jsem mít jednoznačně erotické submisivní fantazie: vymýšlela jsem si příběhy, v nichž jsem byla zajatkyní nebo služkou, přinucena dělat mimořádně zahanbující věci a vytrpět bolestivé tresty od lidí starších a silnějších než já. Tyto fantazie mě vždy vzrušovaly: nikdy jsem se necítila zle nebo provinile. Myslím, že jsem předpokládala, že všechny malé děti sní o tom, že jsou nahé a honěné rojem včel v cirkusové aréně a obecenstvo se hlasitě směje této bolestivé a zahanbující situaci. Okolo devíti let jsem se snažila vědomě přimět děti se kterými jsem si hrála, ke hrám na pána a otroka, ve kterých jsem samozřejmě vždy byla otrok.
Ale i když většina dětí uvítala novou možnost být jednou pánem, být pro změnu ve vedoucím postavení, zřídkakdy jsem našla kamarády, kteří by chtěli hrát tuto hru po několikáté. Já jsem ji, ovšem, mohla hrát celý den kdyby jen chtěli, a cítila jsem se příjemně vzrušena, když jsem poslouchala stále divočejší požadavky svého Pána či Paní. Paradoxně, když jsem se okolo svých patnácti let skutečně něco dozvěděla o sexu, stálé a silné sadomasochistické myšlenky přítomné v mém dětství ustoupily do pozadí. Možná, že to bylo proto, že jsem byla příliš zaměstnaná tím, abych se naučila co se dělá na schůzce, možná to mělo co dělat se skutečností, že jsem jakožto náruživá čtenářka objevila feministickou literaturu v citlivém věku 13 let, literaturu, jež silně prosazovala, že podobné fantazie nejsou vhodné.
Ať už z jakýchkoliv důvodů, mé submisivní touhy se v pubertě staly mnohém méně vědomé než dříve a zjevovaly se pouze v noci jako fantazie při masturbaci. Ale ani v těchto okamžicích jsem nespojovala tyto fantazie se sebou nebo se svými potřebami, byly prostě něčím, co jsem dělala při masturbování. Po léta jsem se nevěnovala vědomě svým sexuálním fantaziím a sklonům. Když mi bylo 17, dala mi jedna starší známá kopii "Příběhu O.", klasického SM románu 20. století, abych si ji přečetla a jen řekla: "Myslím, že to bude pro tebe zajímavé". Tuto knihu jsem zhltla a tato kniha se stala základem mých fantazií v následujících letech, ale potlačovala jsem jakékoliv úvahy o tom, proč mi asi tuto knihu dala. Prostě jsem na to nechtěla myslet. Když se podívám nazpět, mé odmítání se zdá úsměvné a zároveň pochopitelné.
Zkuste si představit předčasně vyspělou teenagerku, chodící do školy a bydlící se dvěma vysokoškoláky o 10 let staršími. Jako správné dítě sedmdesátých let, její studijní plán zahrnuje studium ženské otázky, kterou vyučovala lesbička a choulostivou výuku lidské sexuality, kde sadomasochismus je zmíněn okrajově během pětiminutového povídání o různých variacích a fetišech a nikdy poté již nezmiňován. A tato dívka přichází domů každý večer a tráví 40 až 60 minut vkleče na podlaze u postele a masíruje nohy svého spolubydlícího, který je politicky správný,ekologicky uvědomělý a citlivý k rolím pohlaví, dokud tento spolubydlící neusne! A tato část dne je ta nejvíc vzrušující a intimní z celého dne. Zase jednou, v omezené a společensky přijatelné míře, jsem znovu prožívala ty vzrušující chvíle v dětství, kdy služba mi poskytovala takovou radost. Ale sexuální podrobení nebylo něco, co by se mě týkalo. Neodmítala jsem to, prostě jsem o tom nepřemýšlela - s výjimkou nočních fantazií.
Se svými fantaziemi jsem nic nedělala až do doby asi o šest let později, když jsem se ve věku 23 let pokusila okořenit pět let trvající vztah tím, že jsem vyprávěla situace z "Příběhu O.", zatímco jsem na něm obkročmo seděla při milování. Moje vyprávění jej tak vzrušilo, že, k mému velikému potěšení, mě jednoho dne překvapil tím, že mi přivázal ruce k háku na stropě našeho kolejního pokoje. Poté mě krutě zmrskal prutem, který venku uřízl, ponížil mě a pokusil se o anální sex se mnou. Tato první opravdová zkušenost s nuceným podřízení mě vzrušila do hloubi srdce, ale následujícího rána, když můj přítel spatřil modřiny na mých hýždích a stehnech, byl absolutně zdrcen. Jeho pocit viny, že své milé způsobil takové stopy na těle, jej odradilo od dalších podobných "zvrhlostí", i když jsem jej ujišťovala, že se mi to líbí. A tak se zdálo, že mé submisivní touhy zase jednou budou potlačeny, ale již nikdy nebyly pohřbeny tak jako dříve. Během šesti let, které jsem strávila se svým přítelem po té jedné submisivní zkušenosti, jsem poslouchala hudbu od Frankie jde do Hollywoodu a Eurhytmics a aktivně jsem si představovala, že jsem zajmuta, bita a zneužívána a přeměněna v něčí masochistickou hračku. Ale nic jsem nepodnikla.
Vědomí mé submisivity se mohlo zvolna vyvíjet během těch let, ale náhle jsem si to, že jsem submisivní, uvědomila bleskově. Bylo mi téměř 30 a navštěvovala jsem LuAnn, ženu, se kterou jsem pracovala devět měsíců. Byla vášnivou čtenářkou lidových románů a upozornila mě na knihy Anne Riceové o upírech. Když jsem je četla, silně mě přitahoval mocenský vztah mezi vampýrem a jeho vybranýmo oběťmi - mezi staletími starý, zkušeným vampýrem a jeho mladou lidskou chráněnkyní. Svým obvyklým bleskurychlým čtenářským způsobem jsem pokračovala v četbě všeho, co Anne Riceová napsala a nakonec jsem se pustila do jejích erotických románů, jež napsala pod pseudonymem A.N.Roquelaure.
Tehdy, když jsem začala číst erotická pohádková dobrodružství Krásky, probuzené z hlubokého spánku znásilněním a bičováním, jsem byla náhle probuzena ze svého osobního spánku a uvědomila si základní fakt: to jsem já. Jsem jako ta pohádková bytost. Jsem submisivní a nechci nic než se stát něčí otrokyní. Bingo! Kostky byly vrženy. Tak tady jsem. Ale co jsem? Byla jsem ubožačka a jenom jsem o tom nevěděla? Necítila jsem se jako ubožačka. Cítila jsem se dobře. V té době jsem neměla nejmenší představu, jak lidé nahlížejí na sadomasochistické vztahy jako na přijatelné pro jiné, nemluvě o sobě samých. Bolestivé poznání bylo, jak jsem rychle zjistila, že LuAnn nebyla naprosto připravená přijmout mé sebepoznání. Náhle jsem byla izolovaná, bez nejmenší představy kam se obrátit, abych potkala lidi sdílející mé nové zájmy, nebo dokonce abych mohla mluvit s někým, koho nebudou mé pocity odpuzovat.
Tak jako mnoho lidí osamělých jako já jsem se obrátila na počítač, abych hledala úlevu. Sama ve svém bytě, naučila jsem se jak připojit modem k počítači a objevila svět online komunikací. Rovněž jsem nalezla, díky poněkud překvapivé pomoci svého expřítele, "kinky" oblasti na BBSkách a komerční online služby, které jsem si objednala. Tady jsem začala potkávat jiné submisivy a dominanty. Zanechávala jsem dlouhé "průzkumné" zprávy o své sexualitě a během několika hodin jsem dostávala četné odpovědi a soukromé emaily. Poznala jsem mnoho lidí, dokonce jsem si "hrála" s několika přes počítač. Pochopila jsem, že totální životní podrobení po němž jsem toužila nebylo tím, co by všichni lidé zajímající se o SM sex chtěli. Ve skutečnosti, většina lidí, které jsem potkala online se zdála být spokojena s trochou SM se svými partnery v ložnici nebo přes víkend a pak se vraceli ke konvenčnímu vztahu založeném na rovnoprávnosti po těchto poměrně krátkých "scénách".
Já naproti tomu jsem si byla jista, že nechci ni míň než absolutní, nikdy nekončící otroctví. Hledala jsem svůj dominantní protějšek mezi lidmi se kterými jsem se setkávala on line: někoho, kdo by chtěl mi vládnout a řídit mě stejně tak, jako já jsem se chtěla podrobit a být řízena. Nakonec jsem ho našla - vlastně, on nalezl mě. Po dlouhé korespondenci, četných telefonických rozhovorech a několika schůzkách, které trvaly mnoho dní, jsem byla vzrušena z toho, že jsem dostala příležitost se mu odevzdat do otroctví. Ačkoliv mi mohl nařídit, abych se stala jeho otrokyní a já bych okamžitě poslechla, chtěl, aby to byla moje volba a mé poslední svobodné rozhodnutí. Pečlivě jsem o tom přemýšlela několik týdnů a až do chvíle kdy mi řekl, že je čas se rozhodnout, jsem vědomě zvažovala myšlenku, že mám na výběr, že z toho mohu vycouvat. Ačkoliv jsem nechtěla vycouvat a každá buňka ve mě křičela touhou po této zkušenosti otroctví, byla jsem si zároveň velmi vědoma toho, že až do chvíle, kdy se mu odevzdám, mám možnost zůstat svobodná. Nevymýval mi mozek, k ničemu mě nepřemlouval. Naopak, já jsem jeho nebo někoho podobného aktivně a agresivně hledala. Bylo to mé rozhodnutí a bylo to nejlepší (a poslední) vážné rozhodnutí, které jsem učinila.
Když jsem poprvé potkala svého pána online, očekávala jsem, že bude se mnou manipulovat. Očekávala jsem siláctví a předvádění se, maskující nekonečně nejistou osobnost,tak, jak jsem to poznala u mnoha mužů, se kterými jsem měla vztah. Řekl mi v jednom z jeho prvních elektronických dopisů, které mi napsal, že je léčitel, někdo, kdo pomáhá nešťastným lidem, aby se emocionálně cítili lépe. Dokonce mi řekl, když jsme spolu začali hovořit, že i když jsem ho přitahovala, viděl mě jako někoho, komu by mohl pomoci spíše než životní partnerku.
V té době měl otrokyni se kterou byl šťastný a ačkoliv tento vztah později skončil (rozhodl se ukončit několik dřívějších životních dominantně submisivních vztahů, které z různých důvodů shledal neuspokojivými), nehledal nové otroky ani se nesnažil mě přidat do nějakého sadomasochistického harému. Léčil na neformálním základě, řekl, a neúčtoval si nic za své služby lidem, kterým pomohl, protože to byla jeho vášeň, jeho poslání. Toto vše se ni zdálo být příliš vágní, ve stylu New Age. Pociťovala jsem to samé podezření, které bych cítila, kdyby mi někdo řekl, že je čaroděj nebo že může komunikovat s mrtvými. Předpokládala jsem, že toto takzvané léčení bude asi projev jeho ega. A tak jsem jej zkoušela. Nevěřila jsem, že by mi mohl pomoci emocionálně (nikdo v mém životě mi nebyl schopen pomoci - vše to, čeho jsem dosáhla i můj osobní růst bylo přese všechny lidi okol mě, ne díky jim), jsem jej podrobila zkoušce. V odpovědi na jeho léčitelskou zprávu jsem řekla, dost cynicky, "Ale ano, pane léčiteli, dělejte vše co uznáte za vhodné, ale nečekejte ode mě žádné zázračné výsledky."
Mnohem později mi můj Pán řekl, jak se usmíval nad těmito mými siláckými prohlášeními a jak věděl, dokonce ještě předtím, než jsme začali, jak rychle změním názor. Jak tohle mohl o mě vědět? Pečlivě četl mé veřejné příspěvky, měl velikou zkušenost s lidmi, a proto věděl, že jsem bystrá, motivovaná a velmi upřímná se svojí touhou po podrobení. Již věděl hodně i o mých osobních problémech: věci, jimž jsem nedokázala čelit, názory na život, které mi neprospívaly, mé obavy a citlivá místa. Brzy jsem si uvědomila, že o mně hodně ví, a toto bylo jenom první z mnoha dalších mimořádných zjištění, které jsem si o něm měla v následujících letech učinit.
Tak jak dynamika Pán-milenec-otrokyně se zvolna stávala součástí dynamiky léčitel-pacientka, jsem si začala uvědomovat, že vše, co o sobě řekl, dokonce i to, co znělo jako pusté vytahování se, protože to vypadalo příliš krásné, než aby to byla pravda, bylo pravdivé a opravdové. Opravdu měl velikou sebedůvěru a pozitivní postoj k podnikům, které byl schopen navrhovat lidem, jimž se snažil pomoci. Vždy měl odpovědnost za vše, co dělal, a vždy držel slovo. Jestliže řekl, že mi zavolá v úterý v 7 večer, zavolal. Měl absolutně vyrovnanou osobnost nedotčenou změnami nálad, nebyl náchylný ke změnám postojů (poté, co si přečetl tuto poslední větu, můj pán řekl se svým obvyklým sardonickým humorem - "Jinými slovy lze říci, že jsem fanatik"). Měl obrovskou emocionální sílu a vyzrálost a překvapující nedostatek emocionálně citlivých míst. Když se strašné věci staly v jeho životě, nepoložilo ho to, ani jej příliš nerozčílilo cokoliv, co jsem udělala. Nejvíc povzbudivé bylo to, že nebral ani sebe, ani nic ve svém životě příliš vážně a na vše nahlížel s jistou dávkou humoru - něco, čeho egoista, který se předvádí jako Všemohoucí Pán Vesmíru není schopen.
Tyto rysy silné osobnosti umožnily mému pánu, aby byl dosti úspěšný, a někdy dokonce velmi úspěšný, ve všem, co kdy podnikl. V padesáti letech svého života byl redaktorem a vydavatelem novin a časopisů, spisovatelem, fotografem, hercem, hudebníkem, měl malý podnik, byl odborovým předákem a pracovníkem v oblasti lidských práv. A ke všem těmto výdělečným povoláním si vždy našel čas, aby radil lidem, kteří k němu přišli pro radu a často aby jim pomohl uskutečnit hlubokou osobní změnu. A nakonec byl oddaný feminista po desetiletí a bojoval za práva žen dlouho předtím, než se stalo módou je slovně podporovat.
Uplynulo šest dlouhých, nádherných let a já jsem mimořádně šťastná, že jsem se tak rozhodla a že můj život se začal ubírat určitým směrem jako důsledek tohoto rozhodnutí. Kdybych dostala možnost, abych se rozhodla znuvu, jestli chci být otrokyní s tím, co je mi nyní známo, znovu bych se rozhodla stejně. Když se podívám na sebe, jaká jsem nyní, a na osobu, jíž jsem byla předtím, nežli jsem se stala životní otrokyní, mohu říci, že moje submisivní zkušenost obrovsky obohatila můj život a v něčem jej převrátila naruby. Bez zkušeného vedení mého pána, nevěřím, že by něco takového bylo možné.
Před šesti lety jsem nebyla schopná se dostat z těžké situace, již jsem si sama způsobila. Měla jsem nadváhu a stále jsem přibírala. Ačkoliv jsem měla celkem zajímavou práci, vlastní byt a milence, cítila jsem se v koncích. Byla jsem hluboce nespokojená sama se sebou a cítila se bezmocná, neschopná změnit život, který perfektně fungoval, ale byl emocionálně neutrální. Měla jsem svá drobná potěšeníčka, věci, jež mě činily šťastnou, ale většina z nich se staly neřestí. Pila jsem šest piv denně ke svým obrovským večeřím. Po měsících tohoto ničení těla jsem každé rána stěží byla schopná vstát z postele a jít do práce. Často jsem volala, že jsem nemocná a cítila proto obrovskou vinu. Ráda jsem si dopisovala s lidmi přes počítač, ale to se také rychle stalo závislostí. Kupovala jsem každý módní časopis hned jak vyšel a trávila jsem hodiny tím, že jsem si se závistí prohlížela krásné modelky a snila o tom, že vypadám jako jedna z nich. Tako jako jídlo a pití, touha přiblížit se společenským ideálům krásy byl způsobem, jak se vyhnout pohledu na skutečný problém: nenaplněný, prázdný život. Zvláštní na tom bylo to, že jsem se považovala za šťastnou.
Nyní se vše změnilo. Ztratila jsem nadváhu na základě zdravého plánu stravování a cvičení (ani bych to nenazvala dietou - tak to bylo mírné a pozvolné) Většinou již nemám nutkání se přejídat. Již mnoho nepiji, ani netoužím po pití jako po úniku. Málokdy čtu módní časopis v těchto dnech, protože ženy v těchto časopisech mi již nepřipadají atraktivní ani žádoucí k napodobování - ve skutečnosti se často přistihnu, když si prohlížím pytle kostí které tyto časopisy rády představují jako vrchol atraktivnosti, že si říkám že je škoda, že tyto ubohé modelky nemohou vypadat více jako já! Již nejsem nespokojená se svoji kariérou: uskutečňuji věci. Nečekané výsledky mého nevědomí mě již jen zřídka ovlivňují tak, jako mě dříve ovlivňovaly pravidelně. Nevyhýbám se již uvědomění si následků, jaké mají mé činy na mé sociální a pracovní okolí. Mé nevědomé snahy podkopat můj život ustaly. Nevěřím, že se snažím uniknout nebo se vyhnout jakémukoliv aspektu svého života. A co je nejdůležitější, kdo a co jsem již není pro mě temným tajemstvím.
Objevila jsem, kdo jsem, co chci od života a každý de se učím stále více jak toho dosáhnout. Již nenechám lidi, aby mě zneužívali a jsem schopná dělat věci - jako například projevit zlost vůči cizímu člověku - které byly před šesti lety pro mě nepředstavitelné. Má stálá mrzutá nálada se změnila z mírné deprese na pocit štěstí a vnitřního míru. Již nehledám své místo v životě, jsem doma. Tak jako můj pán mi pomohl s mojí léčbou a v mém růstu, sama jsem udělala většinu tvrdé práce. Ale to, co mi umožnilo vyvinout sílu potřebnou k tak důležité a pozitivní změně mého života tam, kde lidé mohou strávit desetiletí formální terapií aniž by dosáhli takových ohromujících výsledků je to, že konečně dělám to, k čemu jsem byla určena, to, co dělat potřebuji ve svém životě. Prožívám pozitivně a zdravě fantazie, které jsem měla po desetiletí, fantazie o znásilnění, ztrátě kontroly, erotickém utrpení a ponížení.
Po letech, kdy jsem se snažila porozumět proč jsem byla schopna dosáhnout všeho, co mám, došla jsem k závěru, že když člověk nalezne místo ve svém životě nebo nalezne něco, co opravdu rád dělá, velká část negativního chování, včetně obranných návyků, odpadne jaksi automaticky jako viditelné projevy hluboké životní nespokojenosti. Věřím, že jsem se stala submisivní přeso, v čem jsem vyrůstala, ne proto. Měla jsem zázemí, jež z lidí činí emocionální odpadní koš, ne sexuálně submisivní jedince. Můj otec byl alkoholik, který zemřel před tí, než jsem dosáhla puberty. Dokud byl živ, střídavě mi fyzicky a emocionálně ubližoval a rozmazloval mě láskou a pozorností. Když umřel, usínala jsem celé měsíce v pláči z pocitu osamělosti. I když byl špatný, byl jediný v mé rodině, kdo mi poskytl pocit, že jsem jedinečná a milovaná. (Uvědomuji si, že můj dospělý život je prožíváním vztahu s mým otcem. Rovněž si uvědomuji, že pro mě je to zdravé prožívání a že mnohem více se týká mé sexuality než návratu do dětství.)
Krátce po tátově smrti mě matka odhlásila ze systému veřejného školství a poslala mě do katolické školy. Projevily se na mě následky toho, že se naše rodina stále stěhovala z místa na místo a toho, že jsem chodila do jiné školy každý rok, a to se ještě připočetlo ke ztrátě mého otce. Byla jsem pateticky plaché, nejisté dítě. Stála jsem opřená o zeď hřiště, sledovala ostatní hrající si děti a konstruovala jsem si bolestné představy o tom, proč mě nikdy nepozvali, abych se podílela na jejich zábavě. Byla jsem příliš hloupá, byla jsem neobratná. Má rodina byla příliš chudá. Byla jsem cizinka. Nebyla jsem tak dobrá jako oni.
A pak zde byly vychovatelky. Představte si dítě již tak dost nejisté s velmi nízkým sebehodnocením a skupinu útočných a zahořklých pološílených emocionálních agresorů vrhajících se na ně a spatříte stříkat krev!
Během těchto mučivých let, má matka pracovala jako špatně placená učitelka, aby uživila šestičlennou rodinu. Její vyčerpání a nespokojenost v jejím životě způsobily, že byla emocionálně odtažitá a zcela slepá a hluchá vůči mému neštěstí. Ačkoliv jsem byla inteligentní a nadaná tvořivostí, vytvořila jsem si sebepojetí jež zahrnovalo téměř zdrcující prvky méněcennosti a porážky. Cítila jsem se bezbranná, cítila jsem, že téměř každý okolo mě byl mocnější nebo inteligentnější než já, že nemůžu nic dělat, a že nejsem schopná poradit si s mnoha věcmi v životě prostě proto, že jsem žena jako moje matka. Zatímco jsem v hloubi duše věděla, že mí spolužáci nejsou téměř v žádném případě inteligentnější než já, shazovala jsem své nápady a názory jako bezcenné ve srovnání s jejich a učitelé mě v tom ještě utvrzovali. Své rozsáhlé tvůrčí zdroje jsem využívala k tomu, abych si vymýšlela důvody, proč jsou chlapecké myšlenky vždy lepší než moje.
Když jsem vyšla z katolické školy, strašlivě zraněná, čelila jsem pubertě a své první opravdové sexuální zkušenosti, znásilnění ve 14 letech, zcela bezbranná. A s tímto báječným uvedením do světa sexu pod svou sukní jsem prošla léta dospívání a velké části mládí tak frigidní jako Severní pól. Feministická literatura, kterou jsem v té době začala číst, mi dala idealistické naděje o tom, jak by věci měly vypadat, jak já, jakožto silná mladá žena, bych měla jednat a jak bych se měla cítit, ale absolutně jsem nebyla s to uvést tyto myšlenky do praxe. Neměla jsem žádnou úspěšnou zkušenost, na níž bych mohla stavět. Ale tam někde v hloubce jsem stále žila a měla optimistické jádro, hloupou, neotřesitelnou naději, že nakonec se vše v dobré obrátí. Je to jako bych měla v sobě ocelové jádro, syrové a nevykované, nicméně neochotné se vzdát. Vím, že se mi podařilo si v sobě udržet místo chráněné před těmi strašlivými věcmi, které mi život nastrčil do cesty, chráněné před krutostí světa. Na tomto místě jsem byla šťastná, zde jsem chovala naději na lepší život a zde jsem také prožívala své nejdivočejší a nejsoukromější sexuální fantazie.
Můj příběh je obtížný, ale mnohem méně obtížný než některé jiné a v žádném případě se neodlišuje od příběhů milionů žen, jejichž submisivní pocity, pokud nějaké mají, nehrají v jejich životě žádnou roli. Nicméně mnoho z těchto žen, v téměř nekonečné rozmanitosti konkrétních okolností, jsou nešťastné, zmatené, a s pocitem ztráty - a já ne. Paradoxně jsem objevila jak uvést do praxe mé feministické přesvědčení a jak jej učinit skutečným ve svém životě, během posledních pěti let, která jsem strávila jako otrokyně muže.
Základní teoretický předpoklad feminismu je, jak jsem jej poznala, že ženy jsou tak schopné jako muži, že ženy by měly mít stejná práva, možnosti a odpovědnost jako muži a že je hluboce nesprávné, jestliže něco se má nebo nemá stát ženě jen proto, že je žena. Feminismus, jak jej prožívám během posledních šesti let, je těsně spjatý s těmi částmi mé osobnosti, jež byly zasaženy sexistickými společenskými postoji. To, že jsem se stala praktikující feministkou (na rozdíl od pouhé víry ve feministické ideály) zahrnuje v sobě pochopení toho, že lekce, jež jsem se naučila v dětství - že jsem méněcenná, neschopná vykonat nic důležitého, že mé názory jsou bezcenné nebo nedůležité zvláště v porovnání s názory mužů - že tyto lekce nejsou pravdivé.
Pracuji na smlouvu v oblasti high tech, což je extrémně riskantní kariéra s velkou konkurencí. Nemám žádnou jistotu svého zaměstnání, nevím odkud další zakázka nebo projekt přijde a přesto jsem velmi úspěšná v tom, co dělám. Častečný důvod, proč dostávám zakázky je ten, že pevně věřím, že je dostanu. Ačkoliv pracuji v technické oblasti, kde muži převažují, nevěřím, že muži soupeřící se mnou o zakázku jsou v čemkoli lepší než já. Nevěřím, že dostanou tu práci místo mě. A zpravidla ji nedostanou. Má víra ve vlastní schopnosti mi dovoluje přežít v prostředí, kde mnoho lidí se vzdá ze zoufalství nad velkým množstvím odmítnutí, což je riziko této práce. Tato sebedůvěra úplně nepochází jen z mého feministického čtení, které, ačkoliv položilo základy, by nemohlo být uvedeno do praxe, vezmeme-li v úvahu okolnosti mého života a očekávání selhání, ale rovněž z podpory a péče, kterou mi můj pán poskytl. Od počátku věřil, že mohu dělat výjimečné věci. Věděl, že to, co mě drželo zpátky nebyl můj nedostatek schopností, ale mé chmurné očekávání. Pomohl mi, abych sama sebe viděla jako silnou a schopnou ženu. Rovněž mě naučil, jak dosáhnout úspěchu a jak je důležité neignorovat a neodhazovat minulé úspěchy jako bezvýznamné.
Nyní se cítím silnější, kompetentnější, a prostě s lepším sebepojetím, než kdykoliv předtím a očekávám, že tyto pocity ještě vzrostou v dlouhé budoucnosti. Moje zkušenost s životem v mocenském vztahu a to, že se znám s ostatními sadomasochisty, mi rovněž poskytly důležitou dovednost, jež mi dává zvýšený pocit toho, že zvládám svůj život a své okolí. Nabyla jsem hluboký vhled do skutečnosti, že moc je součástí všech vztahů, ať již profesionálních, politických či osobních a tento vhled používám v každodenním životě, abych lépe uspokojila mé osobní a profesionální feministické ideály.
Většina lidí si není vědoma prvořadé úlohy, jakou mocenské okolnosti hrají v jejich životech. Neuvědomují si, kdy se vzdávají moci nebo kdy jim je tato moc chytře odnímána. Neuvědomují si vždy ani když ji berou někomu jinému. Tím, že si neuvědomují mocenské jevy vyskytující se v každodenním životě lidé často staví své činy a rozhodnutí na falešných předpokladech ignorujících důležitou součást reality. Protože dominanti a submisivové s mocí zacházejí přímo a vědomě ve svých hlavních vztazích, může být někdy pro ně šokující fakt, že ostatní lidé si neuvědomují tuto dynamiku tak jasně, jako oni.
Toto uvědomění si mezilidské dynamiky moci změnilo od základů můj život: vím, jak zacházet s většinou lidí. Umím vycítit, jak se situace vyvine a mohu tedy předpovídat, kdy je realistické se vzdát a kdy je realistické "tlačit na pilu". Tyto rozvíjející se dovednosti mi často pomáhají. Například jednou jeden manažer, pro něhož jsem připravovala projekt, zřejmě oceňoval mé vědomosti a zkušenosti, ale občas trval na tom, že jsem udělala nějakou zřejmou chybu, i když jsem ji neudělala. Z toho, jak se toto drama rozvíjelo (trval na to, že má pravdu a nejprve se odmítal podívat na jasný důkaz, který ukazoval, že jeho vývody jsou nesprávné) jsem si uvědomila, že dělám svou práci až příliš dobře na to, aby se on dobře cítil a že mě potřebuje takto opravovat každou chvíli, aby se utvrdil v názoru, že je stále šéfem projektu.
Pochopení této skryté dynamiky mi umožnilo udělat dvě věci. Projevila jsem jen minimální odpor a ustoupila v těch případech, kdy jeho názor, že má pravdu, by nepoškodil naší práci; toto mu umožnilo, aby se opět cítil šéfem projektu. Ale v okamžiku, kdy chyba, kterou dělal, by způsobila těžkou újmu pro úspěch projektu, jsem klidně trvala na svém přes jaho rostoucí zlost a obvinění že jsem to zkazila a pokračovala jsem v poukazování na fakta až nakonec pochopil, kam mířím. V jádru duše byl tento muž racionální a to, že jsem to věděla, mi dodalo výdrž přečkat emocionální bouři dokud se jeho racionalita nevrátila. Kdybych si neuvědomovala způsob, jímž lidé užívají moc aniž by si uvědomovali co dělají nebo proč to dělají, chování, jež předvedl tento manažer, se mohlo dotknout mé osobní integrity. (Jak se opovažuje mi nedůvěřovat, jak se opovažuje pochybovat o mém slově v tomto bodě!) a já jsem mohla opustit smlouvu a s dovolením pána se již nikdy nevrátit. Ale protože jsem věděla, co se děje v jeho hlavě, nebylo nutné, abych dávala průchod svému rozhořčení. Tak se řízením osudu stalo, že má submisivní sexualita mi pomohla překonat emocionální omezení, které mi byly vnuceny mou minulostí.
Vztah mé minulosti k mé sexualitě je zahalen tajemstvím. Je třeba pochopit že, ačkoliv teorie - z nichž mnoho je nesmyslných - překypují zdůvodněními sexuálních potřeb jednotlivce, žádná z těchto teorií se neukázala být všeobecně platná. A tak je nevyhnutelně bezpředmětné snažit se porovnávat sexuální potřeby ženy s nějakými uměle stanovenými a neprokázanými standardy psychologické "normality". A co je ještě horší a odlidštěné je snaha představovat si, že sexuální potřeby jedince mají nějaký všeobecný politický význam. Dr. Ronald Moglia, ředitel postgraduálního studia lidské sexuality, říká v jednom rozhovoru v knize Different Loving: The World of Sexual Dominance and Submission "Je mnoho věcí, které neznáme o tom, jak jsou utvářeny naše sexuální touhy. Lidé často chápou sexuální chování politicky. Mnohé z našeho chování je výsledkem společenskokulturního vlivu a tlaku, a zajisté, toto je velká síla v ženách. Ale uplatňování tohoto měřítka na lidi chovající se masochistisky - nebo nějakým jiným zvláštním způsobem - mě přimělo se ptát, jak moc jsou tato pozorování vědecká, jak jsou politicky ovlivněná a co by tito lidé řekli o sadistické ženě že je vhodné a o masochistické ženě, že je nevhodné."
Nicméně, nepřátelství hlavního proudu společnosti, a mnohých feministek i feministů k sadomasochistům, a zejména k submisivním ženám, je obrovské. Toto je bolestná ironie pro submisivní ženu. Dokonce po mnohých vnitřních bojích s emocionální rozervaností a politickou nejednoznačností, jež jsou v každé ženě se silnými submisivními touhami, a po dosažení určitého vnitřního řešení, musí čelit nenávisti a odmítání od většiny lidí, mezi nimiž musí žít a nějak fungovat. Nepřátelství se zdá být nevyhnutelné od nemyslícího hlavního proudu, který pravidelně spojuje sadomasochismus s pederastií a sodomií - toto je konec konců ten samý hlavní proud, který vyznává rasismus a sexismus, což popírá a který rychle a bezmyšlenkovitě ničí naší planetu. Nepřátelství většiny vysoce uznávaných feministek a feministů je ovšem podstatně obtížnější strávit.
Proč je tolik doktrinářských feministek a feministů, včetně některých vysoce veřejně oceňovaných, tak nepřátelských vůči submisivním ženám? Jejich vysvětlení, jak je zmíněno výše, se točí okolo názoru, že vztah, do něhož submisivní ženy vstupují, pomáhá posilovat mužskou kulturní dominanci a že obrázky submisivních žen, v SM erotice i jinde, podporují násilí vůči ženám. V knize Powers of Desire: the Politics of sexuality, říká esejistka Jessica Benjamin: "Vždy bylo nebezpečí, že ženy a jiné oběti násilí budou obviňovány za to, že to 'vyprovokovaly'. Toto vedlo k postoji protiobvinění: diskuse o erotické dominanci nebo rozumném násilí, kde účast je dobrovolná nebo fantazijní se zdá pro některé lidi být omluvou pro mužské násilí všeobecně." Ale první námitka - že D/s vztah posiluje mužskou dominanci - i kdyby byla pravdivá (a já nevěřím, že je) popírá důležitost pozitivní zkušenosti submisivních žen, když žijeme a prožíváme svou sexuální identitu. A druhá námitka - tak jako podobné námitky vznesené cenzory a reakcionáři v různých částech světa během mnoha staletí - není podpořena poctivými daty a je diskreditována.
Mám podezření, že nízká a odporná touha po moci se skrývá za touto spravedlivou starostí o politický význam aktivit mých a mých submisivních sester a za starostí o naše dobro. Ve zdůvodňování typu "Protože můj osobní názor je, že tato forma sexuality je hrozně špatná a ubližuje, je tedy hrozně špatná pro všechny a měla by se potlačit" je něco neuvěřitelně arogantního a znepokojujícně nacistického. Pro mě feminismus vždy znamenal dát ženám svobodu, aby se mohly samy rozhodovat, nebyl o tom tuto svobodu jim odebrat pro jejich vlastní dobro. Dost jsem toho prožila v patriarchální společnosti; viktimologičtí teoretici a antipornografické feministky světa snažící se mě oloupit o právo svobodně si vybrat ten druh sexuality a životního stylu, který mě učiní šťastnou, nejsou o nic lepší. Ve skutečnosti, protože svým způsobem feminismus ukradli, jsou horší.
Tito lidé, se svými snahami definovat a řídit lidi jako já, kteří nezapadají do jejich názoru o zdravém heterosexuálovi, ve skutečnosti se svojí potřebou řídit a určovat osudy jiných lidí kráčejí v patriarchálních šlépějích a já zcela jistě nevyměním svoji těžce nabytou svobodu od institucionalizované mužské moci za otroctví pod stejně nechutnou a chybnou - alespoň pro mě - ženskou moc. Chci, aby mi feminismus pomohl dosáhnout mých cílů svobody výběru a svobody jít za štěstím, a ne , aby mi toto upíral.
V závěrečné analýze, věřím, že tlak, jenž submisivní ženy pociťují ze strany některých feministů a feministek vyplývá z jednoho podstatného neporozumění. Tito feministé a feministky si neuvědomují, že jejich moc je prchavá a má přechodný charakter. Ani ne před 25 lety byly diskuse o feminismu a jeho praktickém významu převážně akademické. Nicméně dnes, díky ideologické agitaci v akademickém prostředí a nalezené schopnosti ovlivňovat média a některé zvolené představitele tím, že se na ně obracejí se zjednodušujícími působivými hesly, feministé a feministky jsou schopni vykonávat určitý vliv na praktický politický dialog a dokonce vykonávat určitou politickou moc. Někteří z nich si velmi rychle zvykli používat tuto moc k útlaku, jako např. v někdy úspěšných kampaních za zákaz erotických a pornografických materiálů, protože prý podněcují násilí vůči ženám. V těchto kampaních se ochotně spojují s křesťanskou pravicí a jiným tvrdozrnnými konzervativci, jejichž utlačovatelské plány jdou mnohem dále než plány některých do sebe zahleděných feministických ideologů.
Co si tito feministé neuvědomují je to, že až vyjdou z módy, až akademici a politikové se o ně přestanou zajímat a začnou být fascinováni něčím jiným, křesťanská pravice tady bude stále, tím mocnější, že se ji podařilo oklamat některé feministy, kteří ji podporovali. Dlouhodobé ohrožení emancipace žen pochází ze strany této křesťanské pravice, a ne od sadomasochistů. Jestliže dosáhnou toho, oč usilují, pak my všechny ženy, včetně jejich stávajících feministických spojenkyň, zjistíme, že jsme se my nebo naše dcery navrátili do úplně nedobrovolného otroctví.
Beru svého kocourka každé ráno do divoké zahrady, držím ho bezpečně v náručí protože venku, to co dříve bylo přírodním rájem pro kočky, se stalo smrtícím prostředím vinou rozšíření zvířecí leukémie a zvířecího AIDS. A stejně tak se obávám, že bujná sadonasochistická džungle kde se tak moc cítím být doma, se rychle stává velmi nebezpečnou. V těchto dnech by můj milovaný mohl být stíhán za to co dělá jakýmkoliv soudem této země a já bych ani nemohla přednést úřadům svůj protest. Kdybych protestovala a řekla, že ho miluji a podporuji v tom, co se mnou dělá, můj protest by mohl být ignorován a toto zcela nespravedlivé stíhání by pokračovalo. A současný rychlý politický obrat doprava, jehož průvodním jevem je volání po stále drastičtějších trestech, ve spojení s bdělostí a ostražitostí ke zločinům vůči ženám, nevěští nic dobrého. Tak my, submisivní ženy, jsem mnohem méně rovnoprávné než jiné a máme méně zákonných práv, tak jako homosexuálové v mnohých právních systémech.
Na rozdíl od žen spokojených s konvenčním sexuálním životem, tělo submisivní ženy jí nepatří a ona se nemůže rozhodnout, co s ním udělá a nepatří ani plně jejímu pánovi: namísto toho je vlastnictvím státu, jenž diktuje co s ním můžeme a co nemůžeme dělat a to podle politické definice toho, co je násilí. A toto rozhodli ty, jež by nás, jak ženy, měly podporovat a pomáhat nám, ne nás utlačovat! Jestliže my submisivní ženy nenahradíme naši bohatou, krásnou, divokou zahradu něčím, co by nám připomínalo upravené golfové hřiště, jsme ohroženy, v případě odhalení, potrestáním těch, jež milujeme. A snahy některých lidí, kteří se nazývají feministy, ještě tento stav zhoršují. Mám snad já a další submisivní ženy na výběr něco jiného, než úplně odmítnout to, co požaduje naši loajalitu, ale zrazuje naši důvěru a ignoruje naši žádost o osvícenou toleranci a podporu? Ačkoliv budu vždy žena, která všude podporuje případy žen, brzy se může stát, že bohužel, že se budu stydět nazývat se feministkou, zvláště když tento výraz se stává pro ženy jako já synonymem utlačovatele.
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče