Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
Autor: Michael Forbin, [email protected]
Překlad: Moula
"Dobré jitro pane Forbine," pozdravil mne strážný, když jsem vstoupil do vestibulu banky. "'Brý jitro, Georgi," odpověděl jsem mu a zapsal si příchod. " Je tady už slečna Dawesová?"
"Myslím, že včera ani neodešla," řekl a nahlédl do docházkové knihy. "Ne, musela už zase přespat ve své kanceláři. To je už potřetí po sobě. "
"Díky Georgi. Zatím nashle," řekl jsem jda k výtahu s přilbou v ruce jedné a s kufříkem v ruce druhé.
To pro mne nevěštilo nic dobrého. Vždy, když Paní Minx, zatraceně, chci říct slečna Dawesová, nejde spát domů, je s ní následující den těžké vydržet.
Výtah mne dopravil do nejvyššího patra. Odložil jsem si u sebe přilbu na háček a pak zamířil do její kanceláře. Než jsem k ní vstoupil, zlehka jsem zaklepal na dveře spojující naše kanceláře.
Minx seděla za stolem. V jedné ruce držela sluchátko, druhou poklepávala perem o desku stolu v rytmu, který byl obvykle předzvěstí blížící se bouře. Asi budou padat něčí hlavy.
"Chápu váš problém, Heinrichu, ale vůbec mne nezajímá, " řekla neoblomně.
Vyslechla odpověď, pak se zhluboka nadechla.
"Prostě tu záležitost uzavřete. Máte svou práci, protože jste nejlepší. Tak to dokažte. Auf weidersein."
Zavěsila a podívala se na mě.
"Dobré ráno Michaele. Vyspal jsi se dobře?" zeptala se starostlivě.
"Vskutku dobře, Pan... pardon, slečno Dawesová."
Potřásla hlavou.
"Musíš si na to dávat pozor Michaele. Vím, že o mně smýšlíš jedním způsobem, ale musíš se naučit myslet oběma."
"Já vím. Chce to jen čas, abych si zvykl. Ještě jsem se nezabydlel," omluvil jsem se.
"Jestli potřebuješ den volna na zařizování, tak si řekni na osobním takže pokud potřebuješ zvláštní volno, tak si ho vyjednáš se mnou, a já to pak s nimi vyřídím."
"Děkuji, ale raději ne. Kamkoliv jdete, jdu s vámi."
Opřela se zpět do svého křesla a protřela si oči.
"Kolik je vůbec hodin?" zeptala se, zatímco se dívala z okna.
"Něco po sedmé. Mám vám přinést snídani?"
"Prosím. A co tady vlastně tak brzy děláš?" zeptala se.
"Musím vyřídit pár hovorů s New Yorkem ohledně zasedání MMF, jehož se máte zúčastnit. A pak jsou tady nějaké zprávy, které musím přečíst a zpracovat vám je na desátou ohledně Johnson and Associates."
Uklonil jsem se ji a opustil její kancelář. Přemýšlel jsem o tom, jak moc vypadala unavená.
Neuvědomil jsem si, jak byla důležitá a kolik práce dělala pro Banku i pro Aišu.
Pro Banku byla finanční ředitelkou - plánovala schůzky, uzavírala obchody, dělala všechno to, co finančníci dělají, a co je pro mne ve většině případů záhadou.
To mne lze popsat slovy - lehce nabyl, lehce pozbyl. Účetnictví si vedu na zadní straně použité obálky.
Pro Aišu dělala totéž, jen tajně. Kdyby někdo zjistil, jakou velkou finanční mocí Aiša disponuje, vyvolalo by to na světových burzách paniku.
Když k tomu přidáme povinnosti plynoucí z postavení První Dcery Matky Mnoha, tak si dovedete představit, jak drahocennou věcí pro ní byl spánek.
Pro mne byla mou Paní, které mám sloužit a milovat. Chtěl jsem ji pomáhat ještě více, jenže jsem nevěděl jak.
Než bych spoléhal na roznášku, rozhodl jsem se zařídit to sám a zašel jsem proto dolů do přízemí osobně. Jednou jsem udělal chybu a objednal snídani pro Minx telefonem. Přišla pozdě, byla studená a navíc to bylo něco úplně jiného, než jsem objednal.
V lahůdkách bylo jako každé ráno trochu přeplněno, ale obsluha věděla, co chci, a tak jsem byl již za chvíli s táckem na cestě zpět.
Vdolek sypaný mákem, pomerančový džus a jogurt, no a jako poslední věc v objednávce byla ovocná miska. Po návratu do kanceláře jsem ji ještě udělal její zvláštní čaj.
Ujistil jsem se, že jsou dveře zamčené, a pak ji v kleče obsloužil. Zatímco usrkávala čaj, hladila mne po hlavě.
"Děkuji Michaele. Jsi velmi dobrým otrokem, a opravdu se stáváš velmi dobrým v péči o mé záležitosti. "
"Děkuji ji vám, Paní. Jen bych si přál, abych vám mohl pomáhat ještě více. Zdáte se být velmi vyčerpaná."
"Pracuj i nadále stejně dobře jako dosud, nic víc už pro mne udělat nemůžeš. "
Zvedl jsem se z kleku a políbil její ruku.
"Provedu," řekl jsem a stáhl se zpět do své kanceláře.
Telefonáty s OSN mne stále ještě vyváděly z míry. Měl jsem na svém počítači telefonní čísla, které by vás udivily. Udivovaly i mne. Dospěl jsem k závěru, že jediné číslo, které jsem tam snad neměl, bylo do centrálního úložiště zlata ve Fort Knoxu.
Pochopitelně, to měla nejspíše Minx ve svém malém černém notýsku.
Zkrátka, domluvil jsem s OSN a pak zařídil vše potřebné pro její cestu do Ženevy prostřednictvím cestovního oddělení. Také jsem jim nařídil, aby ji objednali lyžařský zájezd. Pochyboval jsem, že toho využije, ale naděje umírá poslední.
Šéf cestovního oddělení se jmenoval McTavish. Byl to typický Skot.
"Lyžařský zájezd. A to má být připsáno na vrub firmy nebo na osobní účet slečny Dawesové?" zeptal se.
"Nemůžete to jednoduše někam zašít?" zeptal jsem se i když jsem znal jeho odpověď předem.
"Pane Forbine, na všechno tady mám kolonky. I na účtenky od taxíku. Nikde nenajdete takovou koncentraci podvodů jako v cestovních výkazech. Podívejte, jsem zaneprázdněný muž, takže mi řekněte do které kolonky to mám zanést, nebo nebude žádný výlet," uzavřel naši diskusi.
"Pane McTavishi, chci tím slečnu Dawesovou překvapit. Pokud to kdekoliv uvedete, tak to uvidí a zničí to moment překvapení."
"Raději zničit překvapení než sebe. Bez účtu nebude žádný zájezd. Sbohem."
Položil telefon a já si vzpomněl na pár historek, které jsem slyšel o jeho činnosti v účetním oddělení.
Říkali o něm, že dal označení "PO" nový význam.
No dobrá, alespoň jsem to zkusil.
Obrátil jsem svou pozornost zpět ke shrnutí, které mělo být připraveno na schůzku v deset hodin. Zjednodušoval jsem přitom grafy a převáděl výklady do jednoduché řeči.
Okolo půl desáté jsem zaskočil za Minx a ukázal ji shrnutí nabídky. Prolistovala ji a pak se na mne podívala.
"Co si o tom myslíš?"
Pokaždé, když mi položila tuto otázku, byl jsem zaskočen. Nikdy jsem se nepovažoval za odborníka v obchodování, přesto se mne čím dál tím častěji ptala na můj názor.
"Nelíbí se mi to. Zdá se mi, že se hodně mává rukama okolo nákladů na projekt," upřímně jsem odpověděl.
"Mává rukama?" zeptala se.
"Promiňte. Pamatujete si, když se na vysoké škole přednášející dostal při výkladu k určitému místu, a pak začal mávat rukama a změnil téma? To je mávání rukama. Obvykle to vypovídá o tom, že buď neví anebo si nejsou jisti svými závěry."
"Mávání rukama. Nikdy dříve jsem ten termín neslyšela. Když si myslíš, že mávají moc rukama okolo nákladů, nechtěl by ses zúčastnit schůzky a položit jim pár otázek?"
"Ne, slečno Dawesová. Nejsem kvalifikován k takovéto diskusi. Mám z toho jen špatný pocit," odmítl jsem.
"No, nebudeme riskovat pět miliónů dolarů jen proto, že se ti něco nezdá, že?" utahovala si ze mne.
"NE PANÍ!"
Ještě jednou prohlédla podklady a pak mi pokynula, abych opustil její kancelář.
Těsně před obědem si mne zavolala k sobě do kanceláře. Naznačila mi, že si mám sednout.
Naprosto nejistý, zda jsem neudělal něco špatně, jsem se posadil.
Pozvedla zprávu, kterou jsem ji připravil na schůzku, a pak ji zahodila do koše.
"Měl jsi pravdu," bylo vše, co mi řekla.
Polkl jsem.
"Promiňte?" řekl jsem třesoucím se hlasem.
"Řekla jsem, že jsi měl pravdu. Když jsem na ně přitlačila, aby mi předvedli detailnější podklady ohledně nákladů, neměli je. Rozhodla jsem se, že od toho ustoupíme. "
Pět miliónů dolarů. Rozhodla o něčem za pět miliónů na základě toho, co jsem ji řekl.
"Nekoukej tak překvapeně, Michaele. Je tady celé patro analytiků, kteří dělají totéž, co jsi udělal ty. Prohlížejí údaje a říkají mi své názory. Občas se mnou dokonce polemizují.
Pochopitelně ale neví nic o Aiše. Přitom mnoho obchodů pro Aišu řídím odtud. Chápeš, že nemohu žádat normální zaměstnance, aby pracovali na projektech pro Aišu, zato se ale mohu zeptat na tvůj názor."
"Na můj názor? Jenže já nevím vůbec nic o bankovnictví," koktal jsem.
"Ne, nevíš. Ale shromažďuješ informace a přemýšlíš o nich. Vidíš věci, které já mohu přehlédnout."
Moc se mi to nelíbilo. Myšlenka, že bych odporoval Minx, pro mne byla těžko přijatelná. V zásadě mi nařizovala nesouhlasit s mou Paní.
Naprosto to obracelo můj svět vzhůru nohama.
"Nejsem si jist, zda to budu schopen zastat," řekl jsem.
"Michaele, jsou to dvě oddělené věci. Když jsme v práci, já jsem Minkin Dawesová, tvůj šéf. Očekávám od tebe, že budeš dělat svou práci, a pokud to zahrnuje, že mi budeš odporovat nebo mne opravovat, pak očekávám, že to budeš dělat.
Kdykoliv jsme v soukromí, jsem tvou Paní a ty mne posloucháš bez jakýchkoliv připomínek. Já tyto dva životy od sebe odděluji, jak jen nejlépe umím, a totéž očekávám od tebe."
Než jsem odpověděl, promyslel jsem si, co mi řekla.
"Mám dovoleno svobodně mluvit?" zeptal jsem se formálně a vstal.
Pohlédla na mne, po tváři ji přelétl lehký úsměv a přikývla.
"Víte, co na lodi dělá výkonný důstojník?" zeptal jsem se.
"Ne. Řekla bych, že nějak pomáhá kapitánovi," řekla.
"Vlastně dbá na každodenní plnění příkazů. Kapitán vydá rozkaz a výkonný důstojník zajistí jeho splnění. Stará se o to, aby se vše dělo, jak si kapitán přeje," vysvětlil jsem.
"A tvůj závěr je?" zeptala se Minx.
"Jeho další povinností je sloužit jako poradce. Může s rozkazy nesouhlasit a je jeho povinností to říci. Předkládá kapitánovi ke zvážení další možnosti."
Minx přikývla.
"To je přesně to, co od tebe chci. Zvládneš to?"
"Ano, ale - - ," řekl jsem opatrně.
"Co?"
"No, trošku se obávám, abych za to nebyl později potrestán, když se na něčem neshodneme. "
Minx odmítavě mávla rukou.
"Nikdy tě nebudu trestat za něco, co má vztah k práci. Převálcuji tě nebo udělám cokoliv jiného, co se mi bude zdát správné, přímo tady a hned. Ne později."
"Kdy začínám?" zeptal jsem se.
"Už jsi začal. Proč?"
S úctou jsem ji zasalutoval.
"Uvolňuji vás ze služby," řekl jsem.
"Cože?" zeptala se překvapeně.
"Už tři dny jste se pořádně nevyspala ani nenajedla. Vaše vyčerpanost může ohrozit vaše zdraví a tím ohrozit správné vedení firmy.
Na tomto základě vás zprošťuji služby."
Nevěřícně na mne zírala.
"Michaele," varovala mne.
"Nemáte naplánovano nic, co by nemohlo počkat. Za dva dny odlétáte do Ženevy a musíte být proto ve výborném stavu. Běžte domů. Prosím."
Začala opět odporovat, pak se s pousmáním svalila zpět do křesla.
"Baví tě to, viď?"
"Ano. A taky mi to umožňuje dělat lepší práci, když vím, že vás mohu přimět lépe se o sebe starat."
Naklonil jsem se přes stůl a zmáčknul jsem tlačítko interkomu.
"Tady je pan Forbin. Prosím, dejte přistavit vůz pro slečnu Dawesovou. Pro dnešek již odjíždí," řekl jsem.
Její sekretářka se zmohla jen na rozpačité "Ano, pane."
Otočil jsem se zpět k Minx, která se zvedala ze svého křesla.
"Nepřeháněj to Michaele. Tentokrát tě poslechnu, protože máš pravdu. Neber to ale, že máš patent na neposlušnosti," varovala mne.
"Ne slečno Dawesová," souhlasil jsem.
Když odcházela z kanceláře, vrhla na mne podezíravý pohled.
Dobrá, tentokrát to bylo docela snadné. Až příliš snadné..
Zbytek dne jsem strávil v její kanceláři přepracovávaje její časový rozvrh a sbíraje informace pro její cestu do Ženevy.
Moc jsem si přál jet s ní. Nikdy předtím jsem moc necestoval.
Během toho, co jsem pracoval, sledoval jsem po očku nové zprávy z tiskové kanceláře. Odedávna mě bavily kvizy. Proto mě přísun informací v syrové podobě vždy zajímal.
A to i přesto, že už nějaký čas jsem si připadal, jako kdybych poslouchal starou píseň zvanou Merry Minuet.
Nepokoje v Africe a hladovky v Španělsku.
Hurikány na Floridě a sucho v Texasu.
Celý svět se rozkládá vlivem nespokojených životů.
Francouzi nenávidí Němce, Němci se naváží do Poláků.
Italové nenávidí Jugoslávce, Jihoafričané zase Nizozemce.
A já nemám rád žádné lidské existence!
Čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné. Zdá se, že ani s koncem studené války se věci nezklidnily. Pochopitelně s tím, jak se Aiša snaží zlepšit věci, jak jen může, stávám se více optimistický.
Přestože Lýdie nenechává mou mysl v klidu.
Konečně okolo sedmé večer jsem skončil s prací, vzal si přilbu a kufřík a výtahem sjel dolů do vestibulu.
George už dnes skončil službu a nový strážný mne pozdravil jménem.
"Už jsme se setkali?" zeptal jsem se a pozdravil jej.
"Ne pane. Ale dal jsem si práci a snažil se zjistit, kdo jste. Pracujete pro slečnu Dawesovou, že ano?" řekl.
"Ano. Jak to víte?" zeptal jsem se.
Ukázal na bezpečnostní kamery.
"Máme kamery po celé budově. Viděl jsem vás na patře s kancelářemi po pracovní době, a tak jsem se na vás zeptal počítače. Takhle."
Naťukal pár kódů a na obrazovce se objevilo mé identifikační číslo.
"Vidíte, vaše karta je zároveň i malý vysílač, takže můžeme sledovat váš pohyb po budově. Je to výhodné, když potřebujeme někoho sehnat."
"Určitě. Tak tedy dobrou noc," řekl jsem a sjel výtahem dolů do garáží.
Dojel jsem domů, zaparkoval motorku na příjezdové cestě k domu a pověsil přilbu na řídítka.
V domě byl ještě stále nepořádek, otevřené krabice po stěhování, balík nepřečtených novin. Na televizi se válely zbytky večeře, kterou jsem měl před dvěma dny.
Kde je Mary Poppins, když ji zrovna potřebuji?
Právě jsem se chystal připravit si večeři, když zazvonil telefon.
"Ano?"
"M-5, posílám pro tebe vůz," rezolutně mi oznámil hlas Minx. "Ať jsi připraven, až přijede."
Poznal jsem z jejího hlasu, že to byl příkaz, ne žádost.
"Ano Paní."
Telefon mi v ruce oněměl a já se vrhnul převléci se dříve, než pro mne přijede vůz. Taky jsem s sebou musel něco vzít.
Skončil jsem právě se zaklepáním na dveře. Otevřel jsem je a za nimi na mne čekal Minčin řidič. Byla to žena. Nic neřekla, jen mne odvedla zpět k limuzíně a otevřela mi dveře.
Nastoupil jsem, zavřela za mnou dveře a vyrazili jsme k domu Minx.
---
Slečna Minkin Dawesová bydlela v docela pěkné čtvrti na kopci, odkud byl pěkný výhled na město. Dům ve viktoriánském stylu byl postaven v devatenáctém století a určitým způsobem demonstroval své stáří, jiným zase odrážel kouzelný charakter Minx.
Měl vzadu malou zahrádku s besídkou, po její zadní stěně se pnula vinná réva. V malém stinném altánku u zadní stěny spočívaly dřevěné necky.
Už jsem tady jednou byl, když jsem se účastnil malé párty poté, co jsem nastoupil do práce v Bance, ale vlastně jsem vnitřek domu neviděl a ani Minx jsem od té doby nikdy nebyl tak blízko.
Byl jsem docela nervózní, a tak jsem se snažil držet se co nejblíže k Minx.
V tichosti to chvíli tolerovala a pak mi pohybem naznačila, abych se k ní naklonil blíže.
"Nejsem na tebe naštvaná Michaele, ale prosím, jdi pryč. Seznam se s ostatníma," řekla mi laskavě.
Jedna věc, kterou jsem se naučil, byla, nikdy se nepokoušet přimět Paní, aby mi věnovala pozornost. V případě Minx to zpravidla vedlo k tomu, ze by mne začala ignorovat.
Toto bylo poprvé, co si mne zavolala od našeho opětovného shledání.
Žena, která řídila, zastavila před vchodem, vystoupila a otevřela mi dveře. Stále v tichosti mi jen ukázala na dveře.
Vystoupil jsem po schodech a obdivoval barevnou skleněnou výplň dveří dveřích. Pak jsem zazvonil.
Co jen nejtrpělivěji jsem čekal, dokud se dveře neotevřely, a já stanul tváří v tvář rusovlasé ženě oblečené v zástěře a korzetu, který podpíral její nezahalená prsa.
Nejistě balancovala na pětipalcových podpatcích. Když mne uviděla, uctivě se mi uklonila.
"Jste M-5?" zeptala se tiše.
Přikývl jsem nejistý, co říci. .
"Paní vás očekává. Prosím, pojďte tudy, pane "
Následoval jsem ji chodbou a přemýšlel, že tak jak ona, bych já nikdy nedokázal chodit.
Uvedla mne do jídelny, kde v čele stolu seděla Minx. Minx mi ukázala, abych si klekl vedle ní a pak dívku propustila.
"Donesl jsi to?" zeptala se bez otálení.
Otevřel jsem kufřík a vyndal z něj stříbrně zabalenou krabici, kterou jsem ji nabídl na zvednutých dlaních.
Odstranila víko a odložila je bokem, pak vytáhla můj obojek a zapnula mi ho kolem krku. Bylo to poprvé po více než roce.
Váha okolo mého krku byla velice příjemná a naopak balvan, který spočíval na mém srdci během všech těch předchozích měsíců, konečně spadnul.
"Jsi rád, že zase nosíš svůj obojek?" řekla se zajiskřením v očích.
"Ano, Paní," téměř jsem zašeptal.
"Dobrá. Necháš si ho nasazený po celý zbytek večera. Vlastně, " řekla zlomyslně: "možná, že tě v něm nechám jít i zítra do práce."
Trošku jsem zčervenal při pomyšlení, že bych měl obojek i v práci. Vzápětí jsem opět získal kontrolu nad svým zevnějškem.
"Když vás to potěší, Paní," řekl jsem.
"Mohlo by," škádlila mne dál.
V její přítomnosti jsem byl opět tak šťastný. Chtělo se mi štěstím křičet.
Minx měla pravdu. Mezi slečnou Minkin Dawesovou a Paní Minx byl strašný rozdíl.
Slečna Dawesová by mne nikdy takhle netrápila, Paní Minx naopak vždy ano.
"Jsi hladový, otroku?" zeptala se.
"Ano, Paní"
"Dobře."
Zazvonila na malý zvoneček na stole a služka se vrátila.
"Dones mu jídlo, prosím," nařídila.
O pár chvil později se mladá žena vrátila s kovovou psí miskou a postavila ji přede mne. Byla plná hovězí pečeně s troškou šťávy.
Čekal jsem na povolení začít jíst. Už to byl nějaký ten pátek, ale na své vychování jsem nezapomněl.
Nechala mne několik minut čekat, pak luskla prsty a ukázala na misku.
S radostí jsem snědl jídlo a bez nejmenšího studu jsem se před ní choval jako zvíře. Ani přítomnost její služky mne nemohla rozptýlit od radosti být zase domácím mazlíčkem Paní Minx.
Když jsem dojedl, lehl jsem si u jejich nohou, zatímco ona dojídala. Třel jsem svou hlavu o její nohy v hedvábných punčocháčích.
Služka odnesla mou misku a talíře, pak se vrátila a poklekla vedle mne.
"Marie, prosím odnes jeho kufřík do šatníku v hale spolu s jeho šatstvem," přikázala.
Vzhlédl jsem k Paní Minx. Dala mi jednoslovný povel, slovo, které jsem už myslel, že od ní nikdy neuslyším.
"Svléknout!"
Svlékl jsem si šaty a pečlivě je poskládal, než jsem je položil před Marii. Vzala je spolu s mým kufříkem a odcupitala.
Klečel jsem před ní nahý a poprvé ji předváděl, jakých zlepšení dosáhlo mé tělo během pobytu v Lázních.
Vstala a vzala si od služky, která se mezitím vrátila se stříbrným táckem plným pomůcek, bičík.
"Skloň hlavu!" vyprskla.
Hlava mi slétla k podlaze a já jsem zvedl zadek jako k prohlídce.
Ani na vteřinu nezaváhala a použila na můj zadek bičík, který při dopadu plesknul.
Zaúpěl jsem a pohnul se, pak jsem opět zaujal svou pozici.
Další rána přes zadek, vyjeknul jsem v šoku.
Třetí rána a začal jsem pomalu sklánět svůj zadek k zemi.
"VÝŠ!" štěkla na mne a udeřila mne bičíkem přes záda.
Opět jsem zvedl zadek a čekal, třepal se přitom bolestí a vypětím.
Už to byl nějaký čas, co jsem byl naposledy takto bit. Dokonce i v Lázních jsem byl častěji opravován slovně než fyzicky.
Mé jedno já to neslo nelibě, zatímco mé druhé já plesalo radostí. Byl to zvláštní počitek, jakým jsem po tak dlouhé době reagoval na hrubé zacházení.
Opětovně použila bičíku, tentokrát jsem neucuknul.
Popleskala mou zuboženou kůži svou jemnou rukou.
"Velmi dobře Michaele. Neztratil jsi své základní návyky i bez ohledu na čas, po který jsem tě zanedbávala, " řekla s hrdostí v hlase.
Čekal jsem, že bude pokračovat, ale místo toho jsem slyšel cvaknutí a ucítil škubnutí, jak mne zatáhla za vodítko připnuté k mému obojku. Odváděla mne pryč z místnosti.
Prošli jsme zpátky chodbou a pak zastavili. Vytáhla mne na nohy a odemkla dveře.
Jak je otevřela, rozsvítilo se světlo a já uviděl schody dolů do sklepa.
Vedla mne dolů po schodech a pak mi poručila kleknout si na tvrdé kamenné podlaze.
Ze zdi visela sada železných pout a uprostřed místnosti stál velký koš na žhavé dřevěné uhlí se stojanem s cejchovacími želízky. Podél jedné zdi stál stůl s pouty a ve vzdáleném rohu se nalézala kovaná klec.
Byly zde k vidění i trestné klády, police s biči, bičíky, plácačkami a rákoskami byla připevněna na zdi. V podlaze poblíž kruhových okovů jsem viděl systém drenáží. Podlaha se mírně svažovala a vytvářela tak plytkou misku s kanálem uprostřed.
Minx zapálila svíce ve stojanech po obvodu místnosti a pak zhasla hlavní světla zanechávajíc nás tak v mihotavé lázni svíček.
"Teď, můj milovaný otroku, uvidíme, kolik jsi toho zapomněl z umění mne uspokojovat," řekla a táhla mne přitom za vodítko.
O chvíli později jsem byl zamčen do okovů ve zdi, s tváří otočenou k chladným kamenům a s horkými polibky jejího biče na mé zadnici.
Stál jsem tam a vnímal bodání a bušení biče, nacházel uvolnění ve směsi bolesti a rozkoše, kterou mi dávala. Bylo uklidňující cítit její bič a ještě víc cítit, že jsem středem její pozornosti.
Byl jsem výjimečný. Byl jsem otrokem Paní Minx. Její hračkou, se kterou si hrává.
Každý úder byl pro mou nicotnou kůži jako polibek milenců.
Vyměnila bič za plácačku a já ucítil dopad tvrdého dřeva na mé půlky a od úderu zaúpěl. Kolena se mi třásly, opíral jsem se o zeď a těžce jsem dýchal.
Od dřevěné plácačky přešla ke kožené. Bolest přerostla přes mé schopnosti ji snášet, začal jsem vzlykat.
"Milost Paní," kňučel jsem.
"Ano, můj otroku, ukážu ti, co je to milost. Byl to dlouhý čas, co jsem ti nevěnovala pozornost. Bál jsi se, že jsem tě opustila?" zeptala se.
"Ano," popotahoval jsem upřímně. " Bál jsem se toho. Ale řekla jste mi, že mne nikdy neopustíte a já vám musel věřit. Občas to bylo tak těžké. Málem jsem se vzdal naděje. Až o Vánocích."
"Málem jsem tě tu noc probudila. Chtěla jsem být s tebou, dokázat ti mou lásku. Položit hlavu do klína a konejšit tě za všechno, co jsi musel protrpět, zatímco jsem byla pryč.
Ale byly jiné věci, které byly důležitější. Věděla jsem, že jsi v bezpečí a daří se ti. Věděla jsem, že když ti něco naznačím, pochopíš, že je to ode mne. "
"Už jsem málem ani nedoufal. Přišel jsem na pohovor vlastně jen proto, že jsem si chtěl prohlédnout Město. "
Lehce se usmála.
"Já vím. Jednou v noci jsi mi to řekl. Prostřednictvím členky Aiši, která pracuje na úřadu práce, jsem zařídila telefonát o nabídce práce. Alence připadalo vtipné hrát White Rabbit, ale nepochopila, proč jsem to po ní chtěla. "
"Věděl jsem, že je nějaký vztah mezi vašim vzkazem a tím, co se dělo. Rozhodl jsem se věřit svému šestému smyslu," řekl jsem a zaúpěl.
Uvolnila mi ruce a zavedla mne ke kládám, do jedné mi zavřela hlavu a ruce, pak ji zamkla.
"Mám pro tebe přichystáno něco speciálního, ale nechci, aby jsi mi mezitím někam odešel," řekla a dotkla se mé tváře.
Zmizela mi z dohledu. Uslyšel jsem cvaknutí fénu a jemný vánek mi začal foukat na zadek.
---
Nervózně jsem čekal, až se vrátí zpět do mého zorného pole. To také po několika minutách udělala. Posadila se do křesla podobného vějíři páva a jen tak seděla a sledovala mne.
Byl jsem zvědav, co na mne připravovala. Ucítil jsem v místnosti ještě něco jiného kromě vůně vosku. Pochopil jsem, co to bylo a mé oči se rozšířily. Neřekla nic, jen se smála.
Zlehka jsem se začal potit hrůzou. Líbilo se ji sledovat, jak ve mne roste strach.
Vstala a s ďábelsky zlým úsměvem na tváři mi přešla za záda.
Slyšel jsem zaskřípění kovu třeného o kov a pak přede mne předstoupila se zářícím značkovacím želízkem v ruce.
Krčil jsem se před zářícím železem, když si s ním pohrávala.
"Už před časem jsem se rozhodla, že si tě označkuji. Tehdy, když si s tebou hrála Pán Melody. Jo, řekla mi o tom, jak jsi fňukal. Pobavilo mne, že jsem našla tvou další slabost."
Přiblížila železo k mému obličeji, pak je přiložila ke kadeři mých vlasů, které zasyčely a seškvařily se.
Cítil jsem žár na tváři a mé oči začaly od žáru slzet.
"Prosím," zašeptal jsem.
Poodstoupila a opět mi zmizela z očí.
"Mohu tě trvale označkovat, otroku. Je to mé právo vlastníka," slyšel jsem ji mluvit zezadu.
Ucítil jsem horko nažhaveného železa poblíž mého zadku. Chtěl jsem křičet, ale místo toho jsem žebronil.
Škemral jsem, aby mi udělala cokoliv jiného, jen ať mne nepálí, ať mi natrvalo neznačkuje kůži.
"Ale byla by to pro tebe pocta být mnou označkován. A ty to víš. Odporoval by jsi mému právu zacházet s tebou dle mého uvážení?" zeptala se.
Rozbrečel jsem se, zatímco jsem kroutil hlavou.
"Obávám se, že nechci být poškozen takovýmto způsobem."
"Odmítáš mou poctu?' zeptala se ostře.
Miloval jsem ji. A vždy budu. Věděla, že jsem byl její otrok, tělem, myslí i duší.
"Ne Paní, ale kdybych si mohl vybrat, tak raději ne, " řekl jsem tak klidně, jak jsem jen dokázal.
"Já si to nemyslím," řekla a já ucítil horko na mém zadku, ale ne tak spalující, jak jsem očekával.
Byl to je krátký okamžik horka a pak tlak.
Tlak pokračoval stejně jako žár, pak přestal spolu s tím, jak si přede mne zase stoupla.
"Teď jsi označkován, otroku. A tu značku budeš nosit na .... asi hodinu, nebo možná méně, dokud se vosk nesloupne, " řekla a usmála se na mne.
Klesl jsem v kládě úlevou i zahanbením.
Chytila mne za bradu a zvedla mi hlavu, až jsem se ji díval do očí.
"Nikdy jsem žádného svého otroka neoznačkovala. To ale neznamená, že to jednou neudělám. Ty jsi už označkován ve své duši. Vlastním tě a ty to víš. Tvá víra ve mne sice během našeho odloučení kolísala, ale nikdy jsi ji neztratil, " řekla s láskou v hlase.
"Promiňte," řekl jsem.
"Chceš, abych tě označkovala?" zeptala se vážně.
"No, to ne. Ale cítím se provinile, že jsem vás zklamal," řekl jsem.
Pustila mi bradu a odešla ke stojanu s pomůckami. Vzala si devítiocasou kočku.
Dvakrát mne s ní rychle šlehla přes záda nutíc mne tak padnout na podlahu.
"Už se cítíš lépe?" řekla.
"Ano Paní, děkuji vám Paní," zaskučel jsem v bolesti. Bolelo to, ale cítil jsem se mnohem lépe, když mne takto pokárala za selhání.
"Dobrá," řekla a odhodila bič bokem.
Přivedla si mne ke křeslu a posadila se, zatímco já si klekl u jejich nohou.
Nosem jsem se lísal k jejím nohám jako kočka. Sklonila se a vzala mi hlavu do klína.
Přes její hedvábné oblečení jsem cítil její sladkou šťávu. Zhluboka jsem ji nasával, byl jsem naprosto omámen její blízkosti. Chtěl jsem ji olízat jako to dělají psi, slízat z ní její šťávy vášně.
"Chceš mi takhle posloužit?" řekla hlasem, který kontrastoval s vášněmi v jejím těle.
"Ach ano, Paní," zamumlal jsem.
Odtlačila mne zpět na podlahu a postavila se nade mnou. Elegantním pohybem oprostila ramena ze šatů, které nechala se zaševelením sklouznout na zem.
Stála tam oděná jen v hedvábných punčocháčích a podvazkovém pásu, skrývajíc bělost své kůže pod černými punčochami a boty na vysokém podpatku.
"Je to to, co uctíváš, otroku? Je toto střed tvých zájmů, tvého života?"
"Ano," zaúpěl jsem.
Dotkla se svých bradavek a způsobila tak, že ji ztvrdly ještě více.
"Chceš se laskat s mými prsy?' řekla.
Dokázal jsem jen přikývnout, tak moc jsem byl ochromen touhou po ní.
Zajela rukou do svého klína a ukázala mi šťávy lesknoucí se na jejich prstech.
"Je tohle, po čem toužíš, Michaele?" zlobila mne.
Chtěl jsem sát její prsty, ale sám jsem se ovládl. Mohl jsem se těšit z chvilkové rozkoše, ale odrazovala mne možná ztráta její úcty ke mně vlivem mé neschopnosti kontrolovat se.
"Řekni!" dožadovala se, podsunula mi přitom své vlhké prsty pod nos.
"Ano Paní, ano, chci je. Chci vás opět ochutnat. Potřebuji vás Paní," breptal jsem naprosto neschopný se ovládat vlivem vůně její ženskosti.
"Popros jako pejsek, zaštěkej mi," řekla.
Zaštěkal jsem ji jako pudl vysokým ňafáním, které ji rozesmálo.
Nastavila mi před ústa své prsty a čekala až je otevřu. Otevřel jsem je, ona mi je tam vložila, pak je vytáhla a zase si zajela do klína. Pak je znovu zatlačila do mých dychtivých úst, prsty plné její sladké šťávy.
Sál jsem je jako vyhladovělá šelma, sbíral jsem z nich jazykem každičkou špetku její skvostné tekutiny.
Po chvíli cucání mi je vytáhla z úst.
"Hladový pejsek."
Hafnul jsem na souhlas s jejími slovy, zatímco mne hladila po hlavě.
Ještě jednou mne nakrmila svou šťávou a pak si sedla zpět do svého křesla.
"Smíš mne tam políbit otroku. Ale nesmíš lízat!" varovala mne.
Zabořil jsem obličej mezi její nohy a vášnivě ji líbal, cítil její šťávy na svém obličeji a její skvělou vůni v nose.
Trhala sebou a vzdychala, zatímco jsem uctíval její tělo, pak jsem ji uslyšel jemně zasténat.
Její ruka chytila mou hlavu a pak mi ji do sebe zatlačila.
"Teď, lízej," zašeptala hlasem plným vášní.
Lízal jsem mou Paní, mou Bohyni, mou lásku, dokud jsem ji neuslyšel vykřiknout rozkoší a uvolněním.
Odstrčila mne a zvrátila se do křesla, zavřela oči.
Díval jsem se na ni, na její kůži zářící ve světle svíček, a přemýšlel o svém šťastném osudu.
Byl jsem, kde jsem si přál být, s někým, koho jsem miloval, a dělal práci, která má nějaký význam.
Ach, jak se věci změnily od té noci, co jsem zastavil, abych pomohl s porouchaným vozem.
Opět jsem žil.
Pomalu otevřela oči a spokojeně se na mne podívala.
"Jsi šťastný Michaele?" zeptala se rozespale.
"Ach ano, Paní. Vděčím vám za život," řekl jsem.
"Tvůj život byl vždy jen tvůj, a stále je. Já jsem ti jen připomněla, že se z něj můžeš radovat a sdílet jej s jinými."
"Chci jej žít s vámi," řekl jsem.
"Žiješ. Možná, že ne až tak moc, jak by sis přál. Ale sdílíš ho se mnou. A já tě zatahuji do svého, jak jen to jde," odpověděla. "Mám v úmyslu tě s sebou brát na cesty, nejen jako mého asistenta, ale i jako svého otroka. Setkáš se s dalšími Paními stejně jako s otroky. Tvůj talent a schopnosti budou pro Aišu velkým přínosem."
Přemýšlel jsem o jejich slovech. Talent a schopnosti. Ale ani slůvkem se nezmínila o tom, že by mne chtěla.
"Jsi mým posledním otrokem. Velmi mi na tobě záleží. Chci, aby jsi byl se mnou. Je tohle, co jsi chtěl slyšet?"
"Ano Paní, je. Jen bych si přál, aby jste mi nečetla myšlenky," řekl jsem.
"Každý otrok chce být neustále se svou paní. Ty máš to štěstí, že k tomu máš šanci."
"Ano Paní, děkuji vám Paní," řekl jsem nadšeně.
"Ale v práci ne."
-----
Příštího rána jsme se vrátili ke svým rolím, ale pod kalhotami jsem nosil kalhotky jako stálou připomínku, že jsem jejím otrokem, ať jsme, kde jsme.
"Ber to jako zlaté pravidlo. Já mám zlato, já tvořím pravidla," bylo vše, co mi řekla, když mi kalhotky podávala.
No super. Ještě že jsem nemusím oblékat jako Dolly Partonová.
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče