Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
T: Po delší době jsme oba opět měli chuť na dlouhou scénku, u které by bylo dost času na intenzívní prožitky, na druhou stranu i na zklidnění, nějaké to focení (L to vzrušuje, mě vzrušuje, že jí to vzrušuje a navíc mi to pomáhá tvořit tento web :-). Prostě jednoho víkendu jsem se na pět minut zamyslel, dal si v duchu dohromady seznam věcí, které se nám líbí, z nich vybral ty intenzívnější, které vyžadují delší čas na rozjezd, než je možné je provádět. Pak jsem se zamyslel nad věcmi, které běžně neděláme, protože není dost klidu a času, a pak nad těmi, které jsme zatím nezkusili, ale vím, že je zkusit chceme.
A když nadešel ten den (byl to víkend, který jsme měli jen pro sebe), věděl jsem už, že to celé půjde - začali jsme v pátek večer nasazením obojku, proběhlo pár kratších scének, které se skutečně vyvedly, mezi tím krásně fungovalo D/s, hlavně to mezi námi pořád jiskřilo, prostě paráda. A to je ten správný moment, kdy nasazuji L na oči pásku, nechávám ji klečet vprostřed místnosti, vzdálím se, pak, aniž by mě slyšela, jsem zas u ní, hladím ji, buduji vzrušení.... Pak se vzdaluji na delší dobu, chystá mučírnu, i cestu k ní... a pak se k L opět vracím, lehkým trhnutím za obojek ji zvedám, následuje mě...
...a už scházíme po schodech do sklepa.
L: Odpolední siesta. Oba sedíme v křeslech a necháváme v klidu zažívat naše právě napucaná bříška. Zdánlivě se nic neděje, přesto oba víme, že to přijde. Povídáme si, slovně žertujeme, provokujeme se navzájem. A oba se těšíme. Čekej, dolehne k mým uším. Sedím, čekám ani malíčkem nepohnu: Odchází. Poskočí mi srdíčko radostí:půjdeme dolů! Ještě jednou se vrátí, aby mě ujistil, že přípravy trvají trochu déle a snad i proto, aby zkontroloval, jak plním příkaz. Směju se, mám tentokrát čisté svědomí, ani jsem se nepohla, ale ten prostředníček na pravé noze, ten mě teda svrbí. Za chvíli se vrací pro mě. Poznám to, jeho kroky jsou razantnější, spěchá. Ucítím trhnutí za obojek, nešikovně vstávám. Dostávám pásku přes oči a s kymácením a občasným zakopnutím se šinu kupředu. Prošli jsme dveřmi, na chviličku mi nadzvedne pásku. To, co vidím je úžasné, ohromující, jakoby mi spadl k nohám kus středověké nálady. T ale ví, čím mě potěší a zároveň i dostane...
Už jsem se naučil, že to má být i o sexu.
T: jak jsem psal na více místech tohoto webu, je pro mě na bdsm přitažlivá spíš D/s stránka, zatímco L dá víc na tělesno. Naučil jsem se s tím už pracovat - pokud se podíváte na předchozí fotku, pak ji můžete vidět buď z úhlu D/s (klečící submisiv), nebo SM (nucený orál). Vyberte si sami, co vás víc oslovuje....
L: Tímhle si mě naprosto odzbrojil. Vím, mluvila jsem o tom častokrát, že by pro mě bylo velmi vzrušující kdybys mi přikázal, udělat ti dobře. Mnohokrát jsem to prožívala ve fantazii, ale skutečnost je skutečnost. Rozklepala jsem se po celém těle a snažila se a snažila se.
T: Existuje víc druhů klečení - vítací, kdy submisiv klečí s nohama pod zadkem (u čubičky by to bylo "sedni", ale zde jsou ruce na stehnech dlaněmi nahoru), pak klasické čekání s rukama v týle, a třeba i klečení na všech čtyřech, kdy se ruce a nohy nesmějí podlomit, ať se děje, co se děje. Všemožně se stěžuje udržení správné polohy (hlazení k zešílení, bičíky, vosk, led...), každá chyba se opravuje, a s psychikou submisiva, který už je zcela ponořen do scénky, můžete dělat zajímavé věci - dá se zajít hodně daleko, posílit jeho programování, ale když jste nešikovní, i rychle skončit v přívalu slz. Těžko se to popisuje, a nedá se to fotit. Musí se to zažít.
Zde se trénovalo klečení na všech čtyřech, s hlazením střídaným bitím, troškou slovního ponižování, střídanou milujícím (skoro) rozhovorem lidí, kteří o sobě hodně vědí a hodně k sobě cítí (nálady během scének se rychle mění, nebo je to tím, že čas strašně rychle letí)?
L: Jeden z vydýchávajících momentů během scénky. Vím, že mohu reagovat na otázky i povídat. Nesmím jen jediné, porušit polohu. Po předchozích silných zážitcích jsem moc ráda, že mohu jen tak vstřebávat. Po chvíli cítím brnění nohou, kolena mě začínají tlačit. Ne, nepohnu se. Začíná to být zajímavé. Bojuji sama se sebou, dříve jsem to nesnášela a brzy se vzdávala, teď to mám ráda. Slyším tě, něco chystáš. Pokouším se podle šramotění odhadnout, co to bude.
Hlazení, zákaz orgasmu, pak jeho povolení, závažíčka, jehly....
T: V kleku dostává L závažíčka na bradavky a zároveň na chvíli zákaz se udělat. Jde o to, aby sebou pořád neházela a tolik se netřásla, protože vpíchnout hluboko do tkáně jehlu je bezpečnější pokud se submisiv nehýbe. Nakonec to dopadlo dobře. Proč jehly? Není to tím, že by L zlobila - zvládá to celé skvěle, polohu drží dobře, ale už je na ní hodně vidět, že se do scénky ponořila a chce vést stále dál - kam by při kratších scénkách zamířit nemohla. Proto ty jehly, proto to vše, co bude následovat.
L: Ještě než mám úpně jasno, dostávám svorky se závažíčky na bradavky. No, to je tedy síla. Klepu sebou, přestože vím, že bych neměla, bude to víc bolet. Stále silněji rozhoupávám závažíčka. Neškubej sebou tolik! Snažím se poslechnout, moc to nejde, ale trochu se zklidňuji. Vzápětí se mé kůže dotkne ostrý hrot, popojíždí sem a tam, hledá si místečko. Kdepak to asi bude. Na chvíli se vzdaluje, přijde rozmáchnutí a slabá bodavá bolest. A ještě jednou..
T: Když už se submisiv neovladatelně třese po celém těle, můžete s ním dělat prakticky cokoliv. Nemusíte se bát intenzívnějších trestů, protože si je vědom, že např. porušil pozici - stačí, že mu to váš hlas oznámí, a jeho mozek se s touto informací nehádá (jak tomu často je v normálním stavu). Trest přijímá jako věc, se kterou souhlasí a vnitřně se s ní ztotožňuje. Dokáže si tedy užít tu stránku své osobnosti, která je skutečně submisivní, a to bez omezování tím, co mu do hlavy vtloukla společnost - že rozkoš (třeba vlastní) není něco, co by si mohl bez výčitek užít...
Z jiné scénky jsem si vypůjčil dvě ilustrační fotky použití dvou různých trápících nástrojů...
Jiné použití ostnatého obojku.
L: T tak trošku přehání. Právě protože jsem tak trošku masochista tyhle nástroje pro mě nejsou mučící ani trápící, ale spíše slouží k páchání rozkoše. A jak jsou mnohostraně využitelné. Či spíše zneužitelné?
T: Kromě olizování různých částí partnerčina těla se její třes snažím omezit zahříváním kůže plameny svíčky :-) Pokud jste dost rychlí a přesní, může plamen svíčky zanechávat na těle černé stopy nespáleného vosku, přičemž chlupy někdy shořet stihnou, ale pokožka se nespálí. Plamen zanechává stopu i na fotografii (technické typy mohou z času expozice 0,5 s a délky stopy plamene vůči tělu odhadnout tu správnou :-) rychlost).
L: Nevím, zda si ze mě T opět dělá legraci. Třes v mém těle by zbrzdila snad jen vana plná ledu. No, nevím to stoprocentně, možná.:-) Svíčky miluju, dají se vnímat spoustou smyslů. Těší můj zrak, pokud se mohu dívat, čich, i s páskou na očích cítím, že jsou blízko, sluch, občas praskají, i hmat a jiná nervová zakončení, když se rozprskává teplý vosk o mé tělo.
T: Po přechodu z kleku na čtyřech do sedu na patách a spoutání rukou za zády sundávám závažíčka z bradavek (byly nadměrně citlivé ještě další tři dny:-) a vytahuji jehly. Z jednoho vpichu se na cestu vydává stružka krve...
L: Tedy, to jsem si oddechla. Závažíčka jsem sice neměla nasazená dlouho, ale gravitace a třes způsobily své. Docela jsem si zakřičela, když mi je T sundával. Zato jehly jsem vůbec necítila. Nebýt toho neposedného potůčku krve, který se mi rozběhl dolů po břiše, ani bych si nevšimla, že jsou pryč. Škoda jen, že té krve nebylo víc.:-)
T: oslovuji L jejím čubčím jménem a ona otáčí dlaně (teď už tlapky) dolů, dostává k obojku vodítko a já měním i místa, která drbu a hladím. Mění se i slova, která zní mučírnou...
L: Procházka na vodítku s povely. Už se mi daří je neplést. Trošku se proběhnu, přibehnu k noze. Aport dneska nebude, kostičky od oběda nezbyly.:-) Mohu i štěkat, vrčet, trošku se pereme. A vše je proloženo slaďoučkou odměnou, drbáním a hlazením.
T: Otlačená kolena potřebují odpočinek. Držela se skvěle, zaslouží si delší hlazení a objímání, odpočinek. Až se trochu sebere, projde se mi podél nohy. Pár povelů, přesně splněných. Zase se mi stulí k nohám...
L: A takhle odpočívám já, jako čubička. teda jen když můžu. Pravda, obyčejně se stulím do klubíčka mnohem víc, ale to by na fotce nebylo tak pěkné (už jsem vám říkala, že jsem exhibicionistka?). Nejradši ale odpočívám pod Pánovým stolem, mám tam svůj pelíšek.
Na závěr, než skončíme, ještě jeden výprask rákoskami (na L přání vyslovené večer před scénkou). K tomu je potřeba jí spoutat ruce a nohy a řetězy připnout k oku ve stěně mučírny. Při focení se mi jednou odpálil blesk, když jsem ale fotky upravoval na PC, všiml jsem si, kolik kouře ze svíček a louče v mučírně bylo - přišlo mi docela zajímavé nabídnout vám možnost porovnat, jak vypadá fotka s bleskem a tmavá, atmosférická fotka pořízená při světle svíček.
L:Byla jsem potěšená. Výprask nikdy neodmítnu. Hřeje zvláště ten za odměnu. A tenhle byl za odměnu. Skoda jen, že se výprasky špatně fotí. Rádi fotíme a pak si spolu prohlížíme pořízené obrázky. Vidím tak spoustu situací, které si jinak neprohlédnu. A taky se nám líbí si scénky ještě několikrát prožívat: poprvé při prohlížení na displeji, potom při stahování do PC, při výběru přírůstků do fotogalerie a ještě jednou, nikoliv však naposledy při psaní tehdle krátkých povídání.
T: Poté, co jsem se (scénka už trvala přes hodinu) L zeptal, jestli ještě vydrží něco, co jsem pro ni přichystal, a dostal kladnou odpověď, měl jsem ještě chuť si ji zavěsit pod strop, dopřát jí zpocení v igelitové pláštěnce, nemilosrdně využít jejího strachu z nezvyklé polohy (pád nehrozí, říkáme si oba, ale vyloučit ho nikdy nelze - zeptejte se parašutistů a bungee jumperů, proč dělají, co dělají) a v neposlední řadě ji trochu objet malinko větším plamenem.
Všechno se to nádherně zkombinovalo zavěšením na popruhy pod stropem, spoutáním rukou za zády pod popruhy v policejních poutech, mírným rozhoupáním, a pak zažehnutím propanbutanového hořáku (rozšíření zornic, němý výkřik), přiblížením hořáku k tělu (hlasitý řev "neééé") a nakonec mírným ohřevem těch částí těla, které nebyly pod igelitem (odezva se nedá popsat).
Technická poznámka - opět je zajímavé porovnat fotku s bleskem a bez něj - zejména modrá stopa plamene hořáku na temné fotce je to, co mě asi vede k pořizování všech fotek osvětlených jen svíčkami - ta atmosféra je prostě snová.
L: Kdepak strach z nezvyklé polohy. Pravda u popruhů a jejich přezek sice jeden nikdy neví, kdy upadne, ale o zabití to není a trocha toho adrenalinu nikdy neuškodí. A když si k tomu všemu vezmete vysoké podpatky a necháte si ruce znehybnit klepety, pak už je to opravdu úlet. Tušila jsem, co přijde. Několikrát jsme si o tom povídali, přesto jsem si do posledního okamžiku říkala, že to přece nemůže udělat. Znáte to, docela to funguje, když se potřebujete uklidnit. Udělal to. Ječela jsem, házela sebou, křičela. A uvnitř se příjemně klepala strachy. Mmmnooohem lepší než v hororu.
Zpět na hlavní stránku fotogalerie
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče
