Zápisky Aišy - Dům u vycházejícího Slunce

Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

New Orleans, město Půlměsíce. Dámy s pletí barvy kakaa, Cajunské speciality, a také tajemství, které Minx a mě přivedlo do světa nemrtvých stínů.

Pečlivě jsem zvažoval, co řeknu. "Možná o něco víc než většina lidí. Znám většinu běžných legend a pár dalších povídaček. Myslím taky, že jsem viděl úplně všechny béčkové filmy, co o nich kdy natočili," ukousl jsem si z česnekové houstičky.

"A co kdybych ti řekla, že se s jedním z nich znám?" zeptala se s pohledem upřeným k západu Slunce.

Zadívala se na mě a přísně pokračovala. "Nedělám si legraci, Michaeli. Jedna má kamarádka je, a potřebuje pomoc."

Další hovor přerušil příchod číšníka a nenápadný kopanec do mých nohou pod stolem. Svůj slavný smysl pro humor jsem se snažil krotit a Minx mi mezi sousty italské speciality vyprávěla příběh. Zdálo se, že její přítelkyně Julie je praktikující upírka. Samozřejmě nejde po lidské krvi, tedy až na výjimky, ale i tak je upírka. A jedna její známá v New Orleans má problémy s policií. Minx nevěděla přesně jaké, ale nabídla, že pomůže. A kam jde Paní má, tam jdu i já. "Takže," dokončila proslov, "chtěla bych vás seznámit a zjistit přesně, co ji trápí. Pokud by to vyřešila právní pomoc nebo peníze, bude to hračka. Jenže jí se s detaily moc svěřovat nechtělo."

"No dobrá. Stejně ale vždy, když bude poblíž, budu mít límec zvednutý," řekl jsem.

"Tak pojďme," zvedala se Minx od stolu. "Jenom ještě jedna věc...", vstával jsem a vytáhl kapesník.

Natáhl jsem ruku a otřel jí z koutků úst krvavě rudou omáčku. "Promiň. Už jsem se začínal klepat."

Zaparkovali jsme před domem ve starší části města a snad jsme si ani nemohli vybrat lepší místo. Stará rezidence ve španělském stylu, dokonce s malými věžičkami v rozích. Zdolali jsme řadu kamenných schodů a Minx z dubových dveří litinovým klepadlem dostala takový zvuk, který ještě dlouho dozníval temnou pěšinou, kterou jsme k domu přišli. Čekal jsem, že dveře při otvírání strašlivě zaskřípou, a trochu mě zamrzelo, že nezavrzaly. Zjevila se dlouhá bílá ruka evidentně patřící černě oděné postavě, a pokynula nám, ať jdeme dál. Minx šla za postavou, já šel za Minx, a tak jsme se dostali do haly osvětlené svíčkami a krbem. Minx políbila bílou ruku, ta stáhla černou kápi a odhalila bledou tvář obklopenou záplavou dlouhých černých vlasů, a také s nejrudějšími rty, jaké jsem kdy viděl. K tomu dva dlouhé bílé špičáky.

"To je ten otrok, o kterém jsi mi vyprávěla, Minx?" ozval se tichý hlas. "Ano. Michaeli, představuji ti Julii De Winter.", řekla Minx.

Co nejzpůsobněji jsem políbil nataženou ruku a uklonil se. "Jsem poctěn, že smím do vašeho domu, Mi'lady", řekl jsem zdvořile. Byla nádherná. Gotická.

"Prosím posaďte se. Pokud chcete, mám pro vás čaj," nabídla Mi'lady. Oba jsme si vzali po šálku a čekali, až nám Julia De Winter sdělí víc o svém trápení.

"Četli jste noviny National Star?" zeptala se usrkávajíc čaj. "Musí říct, že se mi ty jejich báchorky o létajících talířích, co tisknou, docela líbí," řekl jsem rozpačitě.

Julia natáhla ruku, zvedla roličku novin a podala ji Minx. Minx ji rozbalila a vydechla, "Ach." Natáhl jsem ruku, vzal si je od ní, a taky se podíval. "Upíři v New Orleans," zněl titulek. Rychle jsem článek prolétl. Mladá žena byla nalezena mrtvá. Dokonale zbavena krve.

"Policie se opřela do mého známého, Matthewa. Nic špatného neudělal, ale oni na něj tlačí."

"Mají nějaký důvod?" zeptala se jemně Minx. "Ne. Můj přítel se netají tím, že je upír. Malá skupinka jich tu žije už dlouhá léta. Ale po té vraždě a při nedostatku stop se policie začala zajímat o Kruh půlměsíce, jejich místní skupinu," řekla Julia.

"Pokud to bude potřeba, seženu právní pomoc," řekla Minx, "a mám i kontakty, které by mohly ztratit slovo na příslušných místech."

Zadíval jsem se na Minx, ta na mě kývla. "Dobrá," řekl jsem, "zamlada mi to celkem šlo, hrát si na Sherlocka Holmese. Dokonce jsem se chtěl stát detektivem. Řekl bych, že není problém tam zaletět a trochu začenichat. Nejsem ale profesionál," upozornil jsem ji. "Kdy vyrazíme?" řekla Julia vstávajíc.

"Kdy vyrazíme?" zopakoval jsem, "domníval jsem se, že pojedu jen já s Minx."

"Beze mne nenavážete kontakt s Kruhem. Vyrazíme už teď v noci, posledním letem?"

"Proč ne. Letěl ve dne by vám nejspíš nesvědčilo," uvažoval jsem už o nadcházející cestě.

Obě se na mne jen zadívaly a pak Julia dodala. "S denním světlem nemám problém. Noční lety jsou levnější."

Let do New Orleans proběhl hladce a většinu jsem ho prospal, i když se mi zdálo, že jsem krutě spoután mnoha provazy. Střední sedadlo na většině linek nabízí dost podobný pocit. I když to, že jsem seděl mezi Minx a Julií, mi to o dost zpříjemnilo.

Na místě jsme byli za východu Slunce, a na letišti jsem měl chvilku času, než se dámy vrátily z toalety. Sehnal jsem zatím kávu a limuzínu. Když se vrátily, Julia už neměla tesáky a voněla opalovacím krémem. Na druhou stranu Minx byla lehce zrudlá a zdálo se, že se jí podlamují kolena. Pomohl jsem jí usadit se a počkal jsem, než se trochu vzpamatovala, a až poté jsem navrhl, že půjdeme k autu.

"Myslím, že si dám nejdřív snídani, Michaeli. Řekni řidiči, ať počká," nařídila Minx. Doprovodil jsem proto dámy do bistra a pak se vydal za řidičem. Seděl opřený o kufr a četl si noviny. Vysvětlil jsem mu změnu plánů a nabídl mu, ať si během hodinky, kterou teď má, skočí pro něco k snědku. Vrátil jsem se do bistra a našel Minx nad talířem se snídaní. Ne talířem, celým tácem vajíček na slanině. Před Julií stála jen sklenice pomerančového džusu a suchá topinka.

"Ráno moc nefunguju. Před dvěma hodinami jsem si měla jít lehnout," řekla zívajíc.

Objednal jsem si k snídani steak a chtěl ho krvavý, jen abych ji trochu popíchnul. Minx mě ale překonala. Měla toho rána chuť k jídlu jako tasmánský čert. Zhltla i půlku mého steaku, když ho přinesli. Snídani jsem měl za sebou a tak jsem obě dámy doprovodil k autu. Julia řekla řidiči, kam jet. Zatímco ho instruovala, zatáhl jsem Minx do tichého rohu a k jejímu pobouření si ji pozorně prohlížel.

"Michaeli, tohle ti nemusím dovolit. Zapomínáš, kdo je tady otrokem," řekla se stopou hněvu v hlase.

"Paní, takhle jsem vás nikdy snídat neviděl. A nikdy jsem vás neviděl zničenou po cestě letadlem, ani když jsme letěli přes půl zeměkoule. Tohle není normální, a toho si všímám," řekl jsem dívaje se jí do očí. Zornice měla mírně rozšířené, jen trochu, ale bylo jasné, že za tím něco je. Musel jsem to zjistit.

"Ne. Nikdy tím netrpím," zpražila mne. Vzdal jsem to a vrátil se s ní k baru, kde už na nás čekala Julie s řidičem.

"Řekla jsem mu, ať nás zaveze do hotelu. Až do večera nemůžeme dělat nic," vysvětlila Julia a vyjeli jsme.

"Promiňte, ale nezacházíte s tou upířinou trochu daleko? Spíte ve dne, s vašimi přáteli nemůžeme mluvit, leda v noci, a přitom jsou podezříváni z vraždy," řekl jsem víc než jen trochu naštvaně.

"Ty jsi ale mrzutý," řekla Minx víc než jen trochu pobaveně. "Nepotřebuješ si od nás odpočinout, hochu?" To nesnáším.

"Ne, Paní. Ale rád bych si zdříml. Sice jsem v letadle spal, ale změna časového pásma mi nedělá dobře."

"Tak to musíme do hotelu. Trošku se prospíš a pak můžeš na policii, vyzvědět něco o těch vraždách," řekla Minx.

"Jak popovídat s policií? Říkal jsem si, že začnu v těch novinách. Třeba u Medical Examiner. Ale k policajtům se nepřiblížím ani na sto honů. Nakonec, jako reportér se dozvím víc," pokračoval jsem.

"Od té doby, co jsem byl u Mother Diego, však víš, toho vydavatele na jihu." Minx chvíli vypadala zmateně, ale pak si vzpomněla na členku Aišy, která byla majitelkou novinového vydavatelství.

"Řekl jsem, že by pro Matku bylo dobré, kdybych vystupoval jako reportér, a ona souhlasila." Minx se usmála, jak se vyhýbám otevřené zmínce o Aiše. Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot, vytáhl novinářskou legitimaci a podal jí Minx. Prohlédla si ji.

"Rozhodně ale mám prostředky, jak je zjistit," vrátila mi to. To tedy rozhodně měla. Ne příjemné. Julia se při naší výměně názorů usmála. "Vy jste teda dvojka. Vidím, proč jste spolu," řekla.

Kdyby tak tušila, jak jsme se tou dvojkou stali. To by asi vyplivla tesáky. Nebo možná ne.

Hotel, u něhož jsme zastavili, byl malý a v uličce vedoucí na hlavní ulici. Kousek od něj jsem zahlédl tok Mississippi. Minx požádala o tři pokoje vedle sebe se spojovacími dveřmi. Vedoucí hotelu pohledem do tabulek zjistil, že jsou volné jen dva pokoje vedle sebe a jeden o patro níž. Minx a Julia se odebraly do sousedících pokojů a mé nesouhlasné mumlání Minx rázně zarazila.

"Jako reportér musíš mít nějaké soukromí, Michaeli. Jsi velký kluk, zvládneš to."

Chtěl jsem pokračovat v debatě, ale bylo mi jasné, že je to zbytečné. Prostě jsem jen nechtěl spát sám. Radši bych spal na zemi u Minxiny postele. Doprovodil jsem dámy k jejich pokojům a pak sešel do svého, dal si sprchu a natáhl se.

O dvě hodiny později jsem vystupoval z taxíku u hlavního sídla největších novin v New Orleans. Rychlá kontrola na recepci a už jsem mířil k reportérovi, který, o něco méně senzacechtivě než bulvární plátky, zpracovával téma "Upíří vraždy".

"Musíte mluvit s Bradshawovou. Poslední stůl v řadě," řekla recepční. Trochu mě překvapilo, že na to přidělili ženu, hlavně proto, že podle mě ženy o zločinech v novinách nepíšou. "Hledám Bradshawovou," pronesl jsem k lehce mohutnější ženě sedící za posledním stolem.

Vzhlédla ke mně od svého terminálu, srkla si kávy a představila se. "Kate Bradshawová. Co pro vás mohu udělat?"

"Jmenuji se Michael Forbin a dělám pro Diego Union," ukázal jsem jí novinářskou legitimaci. "Zajímá mě takzvaná Upíři vražda."

Mé motivy se jí zjevně nezdály, a také nechtěla odhalit své zdroje. "Proč by se vaše noviny zajímaly o vraždu tady u nás?" zakrývala rukou nějaké poznámky před sebou.

"Řekněme že to, co se stalo tady, by mohlo souviset s něčím u nás," odpověděl jsem schválně vyhýbavě. "Jak třeba?" snažila se mluvit nezúčastněně.

"Mohl by," vyhnula se odpovědi. Tak teď jsem věděl něco, co jsem vědět nechtěl. Minx a já jsme se namočili do případu hrdelního zločinu.

"Co kdybych vám domluvil schůzku s jejich členkou, která může dokázat jeho nevinu?" nabídl jsem.

Opatrně se rozhlédla kolem a navrhla, že se půjdeme projít. Hned jak jsme vyšli z budovy, hrubě mě zatlačila do uličky a přimáčkla na zeď.

"Nevím, co za hru hraješ, ale je pěkně stupidní," vyštěkla. " Pokud vůbec něco víš, koukej si to nechat pro sebe."

"Podívej, já vím, že je nevinný. Neptej se mě, jak to vím. Prostě to vím. Ale poliši jdou i po mě."

"No jéje. Cestou na oběd mě míjí řada hrozně nenápadných aut," pokračovala. "Jediné, co ještě poliši neudělali, je vrazit maníka pod hajzl, aby kontroloval, co splachuju."

"No já nevím. Za určitých bizarních okolností by to mohla být zábava," řekl jsem se suchým úšklebkem. Zdálo se, že jí to nebylo příjemné, ale nakonec se také usmála. "Vsadím se, že tě v redakci milují. Jediný důvod, proč mě zatím nevyhodili, je to, že jsem příliš známá, než aby to mohli udělat. První dodatek atakdál," řekla s pousmáním.

Na okamžik jsem o Kate Bradshawové uvažoval. Rázná, kompetentní, silná a odvážná. "Ještě pořád máte zájem se s ní setkat? Nezávazně," řekl jsem.

Vytáhla z karty vizitku a naškrábala na ni adresu. Vzal jsem si odcházel jedním směrem, zatímco ona druhým. Nespěchal jsem, prohlížel si výlohy obchodů a obecně si užíval. Už po pár blocích jsem si všiml, že mám nového kamaráda. Vysoký černoch v nepadnoucím obleku a bílých botách. Proč mají policajti v převleku vždycky bílé boty? Jako kdyby ve skladu chtěli, aby byli co nejnápadnější. Ani ne za minutu jsem našel, co jsem hledal. Autobusovou zastávku. Stoupnul jsem si na obrubník a s davem cestujících čekal. Objevil se autobus a můj stín přeběhl ulici, aby jej stihl. Nastoupil jsem, koupil si lístek a prošel dozadu. Můj stín nastoupil a autobus se začal rozjíždět. To už jsem stál v zadních dveřích a seskočil. Vždycky jsem ten trik chtěl vyzkoušet a teď jsem měl poprvé možnost. Zastavil jsem si taxi a vrátil se do hotelu, zatímco můj stín mizel... no vlastně ani nevím, kam ten autobus jel.

Po návratu do hotelu jsem zašel k Minxinu pokoji a tiše zaklepal na dveře. Pak jsem je otevřel náhradním klíčem. Minx a Julia byly propleteny uprostřed postele, přesně jak jsem čekal, že je najdu. Svou Paní a její vášně jsem znal příliš dobře. Minx se potichu zvedla z postele a pokynula mi, ať jdu za ní do koupelny.

"Nic moc. Kromě toho, že na nějakého Matthewa z Kruhu půlměsíce je vydán zatykač. Řekla mi to reportérka, Kate Bradshawová, která taky tvrdí, že ví, že je nevinný," řekl jsem tak nenuceně, jak jsem svedl.

"Cože?!" ozvalo se ostře. "Takhle jsem reagoval taky. No, ještě jsem musel setřást policejního špicla, než jsem se sem mohl vrátit." Minx vystrčila ze sprchy mokrou hlavu a zadívala se na mě znechuceně.

"Myslím, že někdo potřebuje slušnou lekci, aby se naučil mluvit pravdu," dokončila.

"I když bych se na to s radostí taky podíval, musím uznat, že by mohla mít pravdu. Možná to nevěděla," snažil jsem se nechat znít hlas rozumu. "Nechtěla byste umýt záda?"

"Ne, to bych nechtěla," řekla mrazivě a místo vykřičníku zabouchla dveře sprchy. Vrátil jsem se do ložnice, abych dohlédl na Julii. Myslím, že odhadování charakterů není moje silná stránka, ale jak tam spala, věděl jsem,, že je nevinná. Nešlo o její krásu. Lydia je krásná jako korálová zmije a stejně nebezpečná. Věděl jsem dobře, že zlo i dobro se vyskytují v nejrůznějších podobách. Ale Julia, přes záhadnou zálibu v krvi a černém oblečení, byla prostě... dobrá. Minx přišla z koupelny zabalená jen do ručníku, což, netřeba říkat, poněkud rozptýlilo mé soustředění.

"Máš nějaký plán, co dělat teď?" zeptala se Minx, zatímco jsem jí pomáhal obléci se.

"Chystal jsem se sejít s Kate a vyměnit možnost interview s Julií za cokoli, co nám k té vraždě může říct. Ale když jsou v tom poliši, nejsem si úplně jistý, že je to dobrý nápad. Nakonec, neprospělo by vám nechat se zatknout za podíl na vraždě."

Minx v tomto poněkud zásadním bodě přikývla. "Ani tobě. I když vím, že by ti možná nepřipadalo tak hrozné octnout se za katrem s bandou nadržených chlapů...." uculovala se.

Od dalšího ponížení mě zachránilo Juliino zívnutí. "Dobrý večer, nebo je už ráno?" řekl jsem a odvrátil se, abych chránil její cudnost.

"Asi čtyři. Kdy můžeme zavolat tomu upírovi?" zeptal jsem se. "Asi v osm," zvedala se z postele. "Ještě něco bys měl vědět," řekla Minx a položila Julii ruku na rameno. " Policie na něj vydala zatykač."

Julia se zhroutila zpět do postele a rozplakala se. "Ale on to neudělal. Když došlo k té vraždě, ani nebyl ve městě," naříkala.

Poklekl jsem jí k nohám a Minx Julii obejmula. "Hele kotě," řekl jsem jemně, "Jsem zvyklý bojovat proti větrným mlýnům. Dělám to léta. Ale než svou Paní ohrozím zatažením do případu vraždy, musím vědět všechno, co víš ty. Klidně řekni, že se snažím vystupovat v roli ochránce, ale jsem už prostě takový."

Zadívala se na mě a pokusila se usmát. "Na otroka jsi hodně ochranitelský," řekla přes závoj slz.

Minx mě přerušila. "Julie, řekni nám, co víš. Jak můžeš vědět, že tu vraždu nespáchal?" zeptala se.

"Protože jsem byla s ním. Bydlel u mě. Když se vrátil domů, policie si s ním přišla promluvit," chopila se kapesníku, který jsem jí nabídl.

"Ale pokud jim řekl, že byl mimo město, policie si to u vás musela ověřit, ne?" řekl jsem. Zadívala se na podlahu a něco zamumlala.

"Matthew jim lhal. Řekl, že byl ve městě, když se to stalo, a zbytek Kruhu ho kryl."

"Je na podmínce. Kdyby policajti zjistili, že opustil území státu, znovu by ho zavřeli."

Zvrátil jsem oči ke stropu. "Takže ho teď hledají za vraždu a ještě tím ohrozil řadu dalších lidí. To musí být taktní mladý muž," řekla Minx s víc než jen stopou jízlivost v hlase.

"Tak, kdepak narazíme na Kruh?" zeptal jsem se. Julia pohlédla na Minx a pak na mě.

Podíval jsem se na Minx a pokrčil rameny. "Myslíš, že by lhala o něčem takovém?" zeptal jsem se.

Minx zareagovala tím, že si Julii přehnula přes koleno a začala ji řezat rukou, dokud se znovu nerozbrečela. "Tak znova. Kde je najdeme?" udělala Minx ve spankingu krátkou přestávku. "Mám jen telefon, vážně," vzlykala Julia. Minx ve výprasku pokračovala, jen přidala na síle.

"Paní, prosím, nechte ji. Myslím, že nelže," řekl jsem. "Michaeli, sama rozhodnu, kdy má dost!" vykřikla Minx aby přehlušila Juliin křik. Po pár dalších ranách jsem jí začal prosit, ať se na Julií smiluje. Minx zpomalila a pak přestala, nařídila Julii jít do koupelny a zůstat tam, dokud ji nezavolá zpět. Julia se odšourala do koupelny, třela si přitom zničený zadek a pak za sebou pevně zavřela dveře.

"Hru na hodného otroka a zlou Paní miluju," zašklebil jsem se. "Tak," řekla Minx s úsměvem, "ty ji věříš?"

"Ano. Není stavěná na to, aby tohle vydržela. Pojďme na inetu zjistit, komu patří to číslo," řekl jsem.

Minx vytáhla z tašky laptop a napojila ho na telefonní linku. "Julie, vylez z té koupelny, hned, a klekni si přede mne," zavolala. Julia se pomalu vyplížila a klekla si s hlavou skloněnou, ještě se stopami slz na tvářích.

"Tak sem s tím číslem," nařídila Minx. Jak Julia odříkávala číslo, Minx ho zadala do laptopu a pak se připojila na počítačovou síť firmy Dawes, Jones, Mosley & Grubbs, přes ni k záznamům telefonní společnosti a bankovních plateb.

"Je to veřejný telefonní automat v klubu, který se - jak příhodné - jmenuje Kýbl krve, je to v Algiers," řekla Minx po pár minutách.

"Takže tam začneme. Smím si půjčit ten počítač?" natáhl jsem se k ní. Minx mi ho podala a já se připojil k anonymnímu mail serveru, který používá Aiša, a zaslal zprávu Kate, že sraz je v Kýblu krve v osm. Z okamžitého rozmaru jsem zprávu podepsal Carl Kolchak.

Večeřeli jsme v Cajunské restauraci Sisko's. Mě osobně ostré jídlo moc neříká, ale kdepak Minx - té tedy ano. Julia se přidala. Majitel restaurace věnoval pár minut kontrole, zda je všechno tak, jak má být, a dělal si ze mne legraci ohledně prý slabého žaludku. "Pokud si někdy dáte něco vážně ostrého, bude s vámi rázem sedět víc než jedna krásná žena," smál se. "Co, myslíte, že bych zvládl víc, než kolik jich tu teď mám? Nejsem žádný mladík, víte?" smál jsem se s ním. Poplácal mě po rameni a šel bavit další hosty.

"Tos vybrala pěkné místo, Julie. Jak jsi ho našla?" zeptala se Minx poté, co zhltla sousto krevet. "To Matthew mě sem jednou vzal na večeři. Bylo to tu nádherné," povzdechla si.

S myšlenkou na svého přítele se usmála. "Příjemný, citlivý. Přednáší na místní univerzitě historii. Setkala jsem se s ním, když jsem studovala kult voodoo. Už tenkrát byl dost upírem, ale když jsme se poznali, začal ten životní styl brát ještě vážněji. S pár dalšími založili Kruh půlměsíce. Pak měl opletačky s policií. Chytli ho na soukromém hřbitově. Dostal podmínku, ale nesmí opustit stát," dořekla.

"Copak dělal na hřbitově? Chtěl se trochu prospat?" zeptal jsem se. Opovržlivě se na mě podívala.

"Ne, psal článek o Jeanu LaFitte, tom pirátovi. Řekl mi, že hledal jeden konkrétní hrob."

Zadíval jsem se na hodinky a zvedl ruku. "Musíme jít," řekl jsem. Vyšli jsme do noci a k přívozu, který nás měl zavézt přes řeku ke Kýblu krve. Minx a já jsme vedli Julii mezi sebou, a já propadl staré paranoii ohledně temných ulic a sevřel pěsti. Kráčel jsem ulicí s rukama mírně od těla jako pistolníci ve starých westernech. Cesta proběhla bez nehod, ale nemohl jsem si pomoci. I převoz přes řeku byl bez problémů, ale když jsme se blížili ke klubu, obklopil nás hlouček černých postav, které, jak se zdálo, se zhmotnily přímo z temnot noci. Minx a já jsme se instinktivně stáhli dozadu a Julia vytvořila třetí hrot obranného trojúhelníku. Popošel k nám dlouhovlasý muž.

Než jsem stačil něco říct, Julia odhalila své tesáky a zasyčela. Muž se polekaně stáhl, ale pak udělal totéž.

"Doufám, že máte kříž a svěcenou vodu, Paní," poznamenal jsem tiše a nepřestával sledovat neobvyklou podívanou. Julia vykročila k tomu muži a nabidla mu odhalené hrdlo. Na okamžik k němu přiložil rty a pak poodstoupil.

"Přátelé, jmenuji se Sebastian," řekl nám. "Zavedu vás k Matthewovi." Skupinka nás obkroužila a odvedla k čekající dodávce. Nepřekvapilo mě, že jsme u ní narazili na Kate Bradshawovou, také v černém a s nasazenými tesáky.

"Říkala jsem vám, že vím, že je nevinný," poznamenala s tesáky snad až příliš vystrčenými do úsměvu.

Odvezli nás zpět do centra a pak za město. O chvíli později jsme zastavili u starého domu v plantážnickém stylu kousek od hlavní silnice. Náš hostitel, Sebastian, otevřel dveře dodávky a ostatní nás odvedli do domu. První, co mě napadlo, bylo že majitel musí vlastnit podíl ve svíčkárně. Veškeré osvětlení zajišťovaly svíčky. Ze stěn se odlupovaly tapety a všude v rozích byly pavučiny. Celý dům zvláštně páchl, jakoby navlhlým dřevem a plísní, ale tyto pachy překrývala vůně svíček z včelího vosku. Byla tam ještě nějaká vůně, nevěděl jsem hned jaká, ale bylo mi jasné, že mi to dojde. Sebastian nás dvojitými dveřmi zavedl do obýváku osvětleného krbem a svícny rozmístěnými po obvodu místnosti. Julia vyrazila k mladému muži sedícímu ve velkém křesle, zírajícímu do plamenů, a objala ho. Oplatil jí stejně a pak vstal a uklonil se.

"Jsem Matthew Van Leeds. Vítejte v mém dočasném útočišti," řekl tak hlubokým hlasem, který se do jeho štíhlé postavy snad ani nemohl vejít.

"Jsem Paní Minx a tohle je můj otrok Michael. Julia nás požádala, abychom přijeli a pomohli dokázat tvou nevinu," kývla na něj Minx. Jen se zasmál.

"Dokázat mou nevinu. Už mě v nepřítomnosti soudili a odsoudili. Když se teď přihlásím, jen mě zavřou a formálně obviní ze zločinu. Policii nezajímá důkaz mé neviny. Teď chytají vraha. A když už mě považují za hanobitele hrobů, proč ne taky za vraha?" zuřil.

"Pardon. Lhal jsi policii o tom, kde jsi byl. Teď už vědí, že jsi lhal. Dobrý právník tě z vězení dostane a můžeš zase žít jako dřív," pokynul jsem rukou. "Právě proto jsme s Paní přijeli. Abychom ti pomohli."

"Na smrtelníky nemáte špatné úmysly. Jenže nevíte, co pro upíra znamená doživotí. Jak dlouho budu žít?" řekl smrtelně vážně. Rychle mi docházelo, že Matthew musí mít v hlavě o kolečko víc nebo míň. Vážně si myslel, že je upír.

Minx si stáhla vlasy stranou a odhalila krk. K mému zděšení na něm měla dvě krvavé stopy. "Julia a já jsme se podělily o krev a jsme svázány," upírala na něj oči. "Chápu, čeho se bojíš. My tě ale dokážeme ochránit."

"Dělá, co mu řeknu. Vděčí mi za život a mohu mu ho kdykoli vzít. Nebo se rozhodnout dát mu život věčný," zadívala se tentokrát do mých zděšených očí. Pomalu jsem začal couvat. Netušil jsem, co se tu děje, a ani jsem to vědět nechtěl.

"Na kolena a ke mně, M-5" zněl ostrý rozkaz. Padl jsem jí k nohám, na kolena, a čekal na další rozkaz.

"Dívej se mi do očí a poslouchej," řekla šíleně intenzívně. Vzhlédl jsem k ní - v očích jí tančily plameny.

"Ano, Ovladači," propadal jsem se do jejích očí. Můj odpor mizel. Bylo to silnější než jindy, v očích měla téměř šílený jas, který ve mě probudil starý strach, že bych z jejích rukou skutečně jednou mohl přijmout smrt. Otočila se zpět k Matthewovi.

Klečel jsem a děsil se toho, co přijde. Snažil jsem se soustředit na svou důvěru a submisivitu vůči ní. Přísahal jsem jí podřízení, v dokonalé lásce a s dokonalou důvěrou. Srdce mi říkalo, že by mi nikdy neublížila. Ale hlava, ta nevěřící část mě samého, řvala výstrahami nad možnou bolestí a smrtí. "michaeli, dýchej, soustřeď se na mou lásku". Z ničeho nic zazněl tichý hlas. Minx byla stále otočená k Matthewovi. Tak kdo to řekl? Nadechl jsem se a snažil se potlačit strach. Byl jsem se svou Paní, mou ochránkyní. Tou, která musí být poslechnuta.

Matthew mírně poodstoupil a pak se zatvrdil. "Pokud nebude s tebou, budeš ho držet zavřeného," nařídil.

"Samozřejmě. Protože se ještě nepřizpůsobil mé proměně, bude muset jít za chvíli spát. Máme ho kam uložit?"

Matthew ostře tleskl a objevila se další temná postava. "Vezměte ho a zavřete do jedné z místností," nařídil.

"Michaeli, půjdeš za touto osobu a poslechneš ji. Rozumíš?" nařídila Minx. "Ano Paní. Poslechnu," řekl jsem sbíraje dech. Když jsem se zvedal, hodila mi Minx kabelku. Chytil jsem ji. "Schovej i tohle!" volala za mnou.

Do místnosti jsme šli po vrzajících schodech a pak chodbou, která končila zamčenými dveřmi. Můj průvodce odemkl a pak za mnou zamkl. Místnost působila nepoužívaně a zaprášeně, ale byla v ní čistá postel. Můj průvodce položil svíčku na zem a odhrnul si z hlavy kápi. Zjistil jsem, že se dívám na mladou černošku s jemnými rysy a dlouhými špičáky.

"Ráno dostaneš najíst, koupelna je za dveřmi," řekla s rukou namířenou do stínů. "Děkuji," odvětil jsem zdvořile. "Pokud budeš něco potřebovat, nerozpakuj se řvát," řekla s náznakem tónu Morticie Addamsové v hlase. U dveří se na okamžik zastavila. Pak za sebou zavřela a uslyšel jsem cvaknutí zámku.

Ve snaze se uklidnit natolik, abych usnul, jsem místnost prohledal. Záchod, koupelna, šatní skříň. Minxinu kabelku jsem položil na horní poličku a zavřel dveře.

Vyhlédl jsem z umolousaného okna na skupinku stromu osvětlenou jen měsíčním světlem. Zaslechl jsem noční ptáky a v dálce občas projíždějící auto. Změna Minxina postoje mě mátla. Co se to s ní stalo? Julii jsem chápal, byla zaslepena láskou. Ale má Paní? Uvažoval jsem o tom, že uteču. Mohl bych rozbít okno a seskočit. Zámek byl starého typu, se skupinovým klíčem. Ten bych otevřel i drátem a klidně se vytratil. I když - na té vrzající podlaze by to těžko zvládl i ninja, natož já. Takže jsem musel zůstat. Nemohu odejít bez Minx a Julie. Lehl jsem si na postel a soustředil se na zkracující se svíčku. Ten pohyb mě nakonec uspal.

Těsně před svítáním vešla Kate Bradshawová se snídaní. "Dobré ráno, věřím, že jsi spal dobře," položila plato na skříňku.

"Tohle je Kruh půlměsíce. A co bychom tu dělali - chráníme svého velitele," řekla nevzrušeně. Vstal jsem z postele a pomalu s k ní blížil.

"Vašemu veliteli, pokud prominete, trochu straší ve věži. Vážně si myslí, že je upír. To přece víte. Žádní upíři nejsou," řekl jsem i přes hněv co nejvěcněji.

"Není Bohyní. Je Jejím vtělením. Ví, kdo je. Myslím, že Matthew to neví."

"Matthew ví, co je. Sebastian mu pomohl, aby se v sobě vyznal," odvrátila se. Když jsem se k ní přiblížil, vůně, které jsem si všiml už předtím, zesílila.

"Kate, podívej se na mne," poprosil jsem. Otočila se a já v jejích očích spatřil stejný pohled jako měla Minx na letišti. "Nádherný parfém," řekl jsem potichu. Na moment se zastavila a pak odešla. Zamkla za sebou dveře.

Snídal jsem a snažil se vzpomenout si, proč by ženy s roztaženými zornicemi a zrůžovělou pokožkou měly vonět jako něco co jsem znal. Vůně květin. Co mi připomínala? Další kousek vzpomínky. Protijedem je atropin. Opalovací krém. Mazání. Chodil jsem po místnosti a čekal, až to všechno zapadne na místo. Zadíval jsem se z okna a v ranním světle poprvé spatřil zahradu. Byla zarostlá plevelem, ale malý kousek zarostlý nejrůznějšími květinami byl stále dobře udržován. Všiml jsem si postavy, jak některé trhá a skládá je do košíku. Další záblesk vzpomínky. Kniha, kterou jsem četl ve škole. Postava přestala trhat a vracela se k domu. Sledoval jsem ji, dokud mi nezmizela. Zase jsem začal přecházet po místnosti, než jsem se příliš unavil a posadil se. Podíval jsem se na tác se snídaní a málem si přál, abych mohl zazvonit na pokojovou službu. Zvonit. Zvon. Květina. Belladona! Najednou jsem měl hlavu přecpanou vzpomínkami. Kniha o čarodějnictví a recept na mazání, po kterém se létá. Byla v ní belladona. Přinášela sny i halucinace. Julia si ji musela nanést, když jsme přiletěli, a nejspíš nabídla i Minx. Stále jí vysychaly rty, takže si ji nejspíš nanesla na rty. Ve vysokých dávkách je toxin rulíku smrtelně jedovatý, ale při správném zředění přináší euforii. Zbývalo jen zjistit proč. Proč by Matthew dopoval své přívržence? Co to říkala Kate? "Sebastian mu pomohl, aby zjistil, kdo je." Sebastian. Jakou roli v tomhle všem má Sebastian? Matthew, kterého nám s Minx popsala Julia při večeři, nebyl člověk, kterého jsme viděli včera večer. Zaslechl jsem odmykání dveří, otočil se a spatřil v nich objekt svého přemítání.

"Dobré ráno. Matthew by si s tebou rád promluvil, než půjde spát," zdvořile mě zval Sebastian.

"Jsem rád, že se rozhodl udělat si na mne čas. Vážně bych se chtěl omluvit za své chování včera večer," řekl jsem.

Nikdy neuškodí trochu to přikrášlit. Šel jsem za ní ze schodů zpět do obýváku. Oheň v krbu už dohoříval a Matthewa v jeho křesle ozařovalo slabé světlo prosvítající okenicemi. Sedl jsem si naproti němu a čekal.

"Chtěl bych se omluvit za své chování včera v noci. Nejspíš nejsem typ, který může být dlouho uprchlíkem," řekl unaveně s rozostřeným pohledem.

"To je v pořádku. To já se chtěl omluvit za urážku. Nedokázal jsem si přiznat, že mě tohle všechno trochu děsí," ukázal jsem neurčitě do místnosti. Usmál se a mírně poodhalil tesáky.

"Když jsem procházel přechodem, bál jsem se, ale Sebastian mi pomohl. Hodně mu dlužím," Sebastian tedy skutečně dokázal minimalizovat svou roli v tom, co ovládal.

"Sebastian učil na univerzitě chemii a biologii," řekl Matthew. "Byl jedním z nejlepších studentů, které jsem poznal."

Klap, klap. Další dva díly skládačky zapadly na místo. "Matthewe, pokud vím, přednášel jsi na univerzitě historii. Jaké období máš nejraději?" řekl jsem se zájmem.

"Ranou americkou historii. Pracoval jsem na článku o Jeanu LaFitte. Víš, kolik z jeho pokladu se nikdy nenašlo?" rozehříval se svým oblíbeným tématem. "Ale podle mé teorie..."

Vtom ho Sebastian přerušil a připomněl mu, proč jsem byl přivolán. "Samozřejmě, Sebastiane. Michaeli, tvá Paní mi řekla, že ti mohu věřit. Potřebuji něco z mého bytu. Mé deníky. Chci, abys je vyzvedl a vrátil se s nimi sem," řekl.

"Rozumím... Pane," řekl jsem submisívně. Čekal jsem, že mi při tom upadne jazyk, ale ujistil jsem přece Minx, že budu poslouchat.

"Díky. Za svou službu budeš odměněn," řekl a vstal z křesla. Když mě míjel, ucítil jsem vůni květin. Sebastian mě vyvedl z místnosti a vedl mě k předním dveřím. "Zdá se, že máš dnes lepší náladu," ptal se mě.

"Rozumím i řadě dalších věcí." Došli jsme k hlavnímu vchodu, kde už čekala Kate, v běžných šatech a bez tesáků.

"Kate tě zaveze do Matthewova bytu a pak tě zase přiveze sem," řekl. Šel jsem za Kate k malému krvavě rudému sporťáku.

I v ranním provozu mě do města vezla rychle. Zkoušel jsem si představit, jak asi pod vlivem rulíku vidí svět. Na její reflexy ale droga nijak nepůsobila, podle toho, jak předjížděla. Možná byl vliv drogy jen krátkodobý. "Jak dlouho znáš Matthewa?" zeptal jsem se, zatímco jsme kličkovali zácpou.

"Ne moc dlouho. Styl gotiků ho přitahoval, a když se přidal ke Kruhu půlměsíce, začlo mě to k němu táhnout. Stejně samozřejmě to k němu táhne řadu dalších žen, včetně tvé Paní."

Za léta, co znám Minx, jsem zjistil, že má podobný vliv na muže i na ženy.

"Nemohli bychom zastavit a dát si kávu?" navrhl jsem. Podívala se na hodinky a přikývla.

Sjela z dálnice k malé kavárně. Servírka nás odvedla do zadní kóje, já objednal kávu a Kate snídani. Bylo to stejné jídlo, jaké si dala Minx, jen s hustou kaší navíc. Vstal jsem a ona mě zarazila.

Šla se mnou a sledovala, jak vcházím dovnitř. Na záchodě nebylo moc čisto, ale bylo tam přesně to, co jsem potřeboval. Okno. Zkoušel jsem ho otevřít, ale rám byl zatlučený hřebíky. Ulevil jsem si a vrátil se ke Kate, která se na mě roztomile usmívala.

"Všechno šlo, jak mělo?" zeptala se zvesela. "Všechno, až na mě," odvětil jsem kysele.

"Doufám, žes neudělal nějakou hloupost, jako třeba naškrábat tam zprávu s prosbou o pomoc," řekla aniž změnila výraz tváře..

Ušklíbla se. "Sebastian mě varoval, že bys mohl zkusit kontaktovat policii a říct jim, kde je Matthew. I přes to, že ti tvá Paní nařídila poslouchat."

"Věci by se mohly vyvinout... pro ni velice nepříjemně. Věřím, že bys zemřel ve snaze ji chránit. Ale riskovat svévolně její život... Ne. Policie brzy najde skutečného vraha a Matthew se pak bude moci vrátit do práce. Do té doby ale s Paní budete našimi hosty," řekla rozhodně.

"Tedy zajatci. Je vám jasné, že policie bude Matthewův byt sledovat," změnil jsem téma.

"Ano. Věřím ale, že najdeš způsob, jak se bez problému dostat dovnitř i ven."

"Možná. Možná ne. Ale na tom nesejde? Tobě se to podaří," řekla jen se stopou zuřivosti v hlase.

Cesta k Matthewovu bytu proběhla beze slov. Musel jsem si promyslet, jak nejlépe na to jít. Byt byl ve třetím patře budovy v Garden District.

Přešel jsem s jejím kufříkem ulici, nastoupil do výtahu a zmáčkl trojku. Výtah jel pomalu, což se dokonale hodilo k mé náladě. Vystoupil jsem s výtahu a přešel chodbou k Matthewovu bytu. Jak jsem čekal, přes dveře byla policejní páska s velkými černými písmeny Vstup zakázán. Soustředil jsem se na zvuky případného příchozího, odemkl jsem a vklouzl dovnitř. V bytě byl bordel, ale nedalo se poznal, zda ho vyrabovala policie, zloději nebo zda byl bordelář sám Matthew. Na pracovním stole ležely úhledně srovnané deníky nadepsané VÝZKUM PIRÁTŮ. Prolistoval jsem je. Možná byl Matthew bordelář, ale historik byl precizní. Skutečně vyhrabal dost informací o tom, kde by měl být zakopán poklad Jeana LaFitte.

Schoval jsem deníky do kufříku a šel do ložnice. Pokud měl deníky k výzkumům, bude mít i osobní deník. I v ložnici byl nepopsatelný nepořádek, daleko větší, než který by měl v bytě svobodný mládenec. Ani poliši nemohli udělat takový bordel. Deník nikde. Pod postel jsem se dívat nemusel, byla roztrhaná na kusy.

Jejím vnitřkem stačilo prohnat elektrický výboj a život se mohl začít vyvíjet znovu od začátku.

Popadl jsem kufřík a chystal se odejít, když jsem z chodby zaslechl stopy. Otočil jsem se přes rameno, zahlédl dveře na balkón a vyšel na něj. Podíval jsem se na tři patra pod sebou a řekl si, že neskočím.

Kufřík ale skvěle zapadl do kontejneru na staré noviny stojícího pod balkónem. Vrátil jsem se do pokoje a zavřel balkónové dveře právě včas, abych se mohl pokochat pohledem na starého známého, který vykopl dveře a kolem rohu bokem, s vytaženou pistolí, vešel do pokoje.

Želízka mi zacvakl trochu moc natěsno, než aby to bylo pohodlné, a představil se jako inspektor Gilbert Castro, a v troskách Matthewova bytu mě začal vyšetřovat.

"Je vám jasné, že vás mohu zatknout za vloupání a nezákonné vniknutí, a odstraňování důkazů," přecházel po místnosti tam a zpátky.

"To těžko. Mám klíč, a pokud někdo něco odnesl, tak jste to udělali vy," řekl jsem zbytečně sebejistě.

"Už byla stržená. Jen se tu rozhlédněte. Copak New Orleans Police Department takhle likviduje byty podezřelých? Nebo slovo "prohlídka" teď nějak změnilo význam?"

"Skvělé. Takže mi teď odemknete pouta a necháte jít, nebo mě zatknete a vypadnem odsud," řekl jsem.

"Pane Forbine, zdá se mi, že vám nedochází, v jaké jste situaci. Pokud jsem vám to zatím neřekl, jste zatčen. Máte právo nevypovídat. Pokud jej nevyužijete, cokoli řeknete, může být a bude proti vám použito u soudu. Máte právo na advokáta. Pokud jej chcete a nemůžete si jej dovolit, bude vám ještě před výslechem přidělen. Rozumíte svým právům, tak, jak jsem vám je vyložil?" citoval zpaměti.

Inspektor Castro mě odvedl do výtahu a vedl ke svému autu, přičemž jsme minuli Kate ve sporťáku. Když jsme šli kolem, schoulila se v sedadle na druhou stranu, takže jsem jí nemohl naznačit, kde jsou deníky. Inspektor mě usadil na zadní sedadlo svého vozu a zamířili jsme na policejní ředitelství.

Všiml jsem si, že nás Kate z bezpečné vzdálenosti sleduje. Byl jsem rád, že to dělá. Bylo mi tím pádem jasné, že se nevrátí přímo k Sebastianovi. Na ředitelství mě hned neodvedli k výslechu, ale jen mi sundali pouta a šoupli mě do malé cely předběžného zadržení. Když jsem si řekl o svůj jediný telefonát, bylo mi řečeno, že dokud nenaplánují výslech, nebudu volat nikam. Dlouho jsem čekal, a pak mě inspektor vedl do kanceláře kapitána Dunstana.

Kapitán Dunstan byl mohutně stavěný chlapík, rudý ve tváři a jeho přístup by v ACLU nepropadl.

"Pane Forbine, myslím, že netušíte, o co tu běží. Kryjete podezřelého z trestného činu. Mohu vás obvinit z napomáhání a podněcování. Našli jsme vás v jeho bytě s jeho klíči. Zajisté tedy víte, kde ho najdeme," řekl kapitán.

"Kapitáne, jsem profesionální chmaták. Ukradl jsem mu je i s peněženkou v baru," řekl jsem. "Zabásněte mě."

"Poslouchej, ty debílku. Toho chlapa potřebujeme vyslechnout kvůli vraždě. Víš, kde je. Ty mi sakra řekneš, kde najdu Matthewa Kellera, nebo tu budeš smrdět ještě dvěstě let!"

Scotty, vem mě odsud. "Kapitáne, nemohu vám nic říct, i když bych chtěl," řekl jsem sladce, potlačuje nutkání ho do toho prstu kousnout, "Víte, musím chránit své zdroje."

"Tak to si počkáte. Castro, šoupni ho zpátky do cely," vyrazil ze sebe kapitán.

Jak mě Castro vedl do cely, zkoušel mi rozmluvit, ať nejsem tak zatvrzelý a něco jim řeknu. I když každý, kdo mě trochu zná, ví, že mluvím až moc. Takže jsem se rozpovídal. Jaké je New Orleans nádherné město, jak přátelští jsou zdejší lidé, jak mi chutnalo v Sisko's, a víceméně o čemkoli, co musel sledovat a co mu bránilo, aby na mě pořádně zatlačil. Myslím, že byl rád, když mě mohl zamknout a zmizet. Seděl jsem a přemýšlel, jak se dostat ven. Dokázal jsem dostat deníky z domu, teď se jen dostat z basy a zpět k Minx. Seděl jsem tam asi tři hodiny, než se objevil inspektor Castro s obědem.

Zbytek dne se vlekl. Bál jsem se o Minx. Pokud jí Sebastian a ta jeho čubka něco udělali, postarám se, aby umírali hodně pomalu. Asi v šest se dveře znovu otevřely a inspektor Castro mě vyvedl ven, aniž by mi dal želízka. Zavedl mě do propouštěcí kanceláře, kde mi vrátili věci.

"OK, inspektore. O co jde?" zeptal jsem se, když mě vyváděl z budovy. Zarazil mě před hlavními dveřmi a povídá: "Zavolali jsme vašim novinám a kontrolovali, zda pro ně pracujete. Před pár minutami nám zavolal Policejní ředitel a nařídil nám, abychom vás propustili. Nevíme, kdo volal komu, ale kapitán je nasraný jak troky. Takže nám udělejte laskavost. Zmizte z města," řekl.

"Inspektore, to bych moc rád, ale zatím nemohu. Ale pokud v tomto životě ještě někdy zavítám do New Orleans, nebude to brzy."

Vyšel jsem z budovy a sledoval, zda mě někdo nesleduje, ale tentokrát za mnou nikdo nebyl. Nevěděl jsem, co teď. Kate tam s autem nečekala. Nevěděl jsem, zda se mám vrátit do hotelu, zavolat Kate do redakce nebo se zkusit vrátit k Matthewovu bytu pro deníky.

Vše vyřešil příjezd taxi. "Pan Forbin? Vaše matka mě poslala, abych vás vyzvedl," řekl řidič. Nastoupil jsem a zamířili jsme do francouzské čtvrti.

Cílem bylo knihkupectví, Ženská tajemství, které bylo ten večer zavřené. "Dispečer řekl, ať vás tady vyložím," řekl řidič, když vystupoval a otvíral mi dveře.

Chtěl jsem mu zaplatit, ale bankovky si nevzal. "Už mi zaplatili, s velkým spropitným."

Odjel a nechal mě před setmělou výlohou obchodu čekat na... kdo ví na co. Dveře obchodu se otevřely a ženský hlas mě zval dál.

Vešel jsem a starší šedovlasá ženy mě vedla dozadu. Čekal tam čajník, z něhož se kouřilo, a tác zákusků.

"Čaj, Michaeli?" zeptala se, když si sedala proti mně. Rozhlédl jsem se o místnosti a vstřebával klid toho místa i uklidňující přítomnost hostitelky.

"Pokud smím nalévat, Ma'am?" zvedl jsem konvici. Nalil jsem jí šálek a pak nalil sobě. Nabídla mi kousek zákusku a pár minut jsme jen seděli. Došlo mi, kam míří. Prošel jsem situací, která by zatemnila úsudek každému. Čaj byl přesně to, co jsem potřeboval.

Náhle mi došlo, jak asi musím vypadat po noci strávené ve zbořenině a dni v cele, a omluvil jsem se za to, jak vypadám.

"Připadalo mi, že čaj ti pomůže víc než voda a mýdlo. Ale pokud se chceš dát do pořádku, koupelna je za dveřmi, které máš za zády." Její hlas hladil.

Umyl jsem se a vrátil se do její uklidňující přítomnosti, nalil si druhý šálek čaje. "Můžeš mi teď říct, co se svou Paní pohledáváte v New Orleans?" zeptala se jemně.

"Bude nezdvořilé, když se nejdřív zeptám, kdo jste?" zeptal jsem se opatrně. Usmála se a dotkla se mé ruky.

"Michaeli, v Aiše už jsem řadu let. Když jsem odešla do důchodu, otevřela jsem tenhle obchod jako útočiště pro ty, kdo jej potřebují. Matka Mnoha se na mě obrátila, když jsme se dozvěděli o tvém zatčení. Na mém jménu nezáleží, ale pokud chceš, říkej mi paní Taknějak," usmála se.

"Paní Taknějak, budete si myslet, že jsem se zbláznil, ale s Paní Minx jsme do New Orleans přiletěli kvůli případu Upíří vraždy. Minxina přítelkyně, tedy, její přítel, je podezřelý," začal jsem.

"Ano, ale myslím, že je v tom nevinně. Myslím, že to udělal Sebastian, aby z Matthewa dostal informace o pokladu, který Matthew odhalil při svých výzkumech na univerzitě. Když jsme ho chtěli vidět, zavezli nás do starého domu za městem. Našli jsme ho, ale je... zdrogovaný, rulíkem nebo něčím podobným. A Minx teď už nejspíš taky."

"Chtěl jsem Matthewovi přinést něco, co potřeboval. Deníky, ve kterých jsou informace o místu, kde je zakopána část pokladu Jeana LaFitte."

K mému překvapení se paní Taknějak rozesmála. "Ó jéje," konečně se sebrala, "Konečně někdo jiný našel Ericksonův hrob."

"Členka Aišy, historička, ho našla před padesáti lety. V tom hrobě je jen bedna železného šrotu. LaFitte si z lidí krutě vystřelil, i když je mi jasné, že přesně o to mu šlo."

"Zavolej policii, Michaeli. Řekni jim, kde ji drží, nech je to vyřešit," řekla.

"To nejde. Víte sama, jak šíleně to celé zní. Když mě zatkli, neřekl jsem jim nic, protože by Sebastian mohl Minx zabít, stejně jako zabil tu, o které píší noviny."

Paní Taknějak se mi zadívala do očí, "Michaeli, jak moc miluješ svou Paní. Zemřel bys pro ni?"

"To říkáš nějak rychle. Je to předstíraná odvaha, nebo dobře promyšlené rozhodnutí?"

Zamyslel jsem se. Skutečně jsem chtěl pro Minx zemřít. Vysoká cena, kterou můžete zaplatit za ženu. Ale Minx nebyla jen tak nějaká žena. Vrátila mi život a chuť do něj

"Vidíš. Není snadné se tak rozhodnout. I tvůj život má cenu. Nechtěla by, abys ho lehkovážně dával v sázku," připomněla mi.

"Paní Taknějak, v životě už jsem udělal spoustu hloupostí. Ponořil jsem se do kanálu, aby zachránil řidiče po nehodě. Při vlakové nehodě jsem byl jediným, kdo poskytl první pomoc. Neuvažoval jsem o rizicích, prostě jsem to udělal," usmál jsem se při vzpomínce na první roky s Minx.

"Pokud se bojíš, budeš to muset celé přehodnotit. Navíc, už když ses do toho pouštěl, věděl jsi, že to bude nebezpečné."

"Musím zajet zpět k Matthewovu bytu a vzít deníky," rozhodnutí mě uklidnilo.

"Vezmi si mé auto, Michaeli. Pošlu policii na hřbitov, budou tam čekat. Pokud se do zítřejšího večera nevrátíš..." nechala to doznít.

"Pak nebude nutno spěchat. Pokud se nevrátím, Matka mnoha má mou poslední vůli," klekl jsem si před ní. Jemně mě políbila na čelo.

Zajel jsem do uličky za Matthewovým opuštěným bytem. Kufřík tam stále ještě byl - zvedl jsem ho a položil na sedadlo. Pak jsem dlouho jen seděl. Ve světle jediné lampy jsem vytáhl vizitku, kterou mi dala Kate, otrhanou a špinavou, s číslem jejího pageru. Takže zpět do jámy lvové. Zajel jsem k telefonní budce u obchodu, který měl otevřeno celou noc, a zavolal na pager.

"Ahoj, dovolali jste se na můj pager. Nechte mi zprávu nebo naťukejte své telefonní číslo."

Píp. "Pustili mě z báně a mám ty deníky. Polišům jsem nic neřekl. Zavolejte mi na ......." řekl jsem co nejklidněji. Zavěsil jsem a nervózně čekal.

"Jsem rád, že ses řídil rozkazy své Paní, Michaeli. Nechtěl bych jí rozhněvat," ozval se Sebastian.

"Já bych jí teď nerušil. Je s pár dalšími dámami, a víš, jak se to může rozjet," řekl uhlazeně.

"Řekni mi, kde teď jsi. Kate tě vyzvedne." Přečetl jsem z nálepky na telefonu adresu a on jí zopakoval s jedním dodatkem.

Zašel jsem do obchodu a dal si kávu, která byla stejně mizerná, jak mizerně voněla. Upoutal mě balíček obálek. Koupil jsem si k nim známky a napsal stručný dopis uvádějící všechno, co jsem věděl. Adresoval jsem ho policii a odeslal.

Cítil jsem se jako trosečník, který svěří poselství láhvi a doufá v záchranu. Minimálně tak poskytnu cenné informace těm, kdo budou záhadu rozplétat po mně. Zbytek obálek a kávy jsem vyhodil. Přijela Kate.

Nastoupil jsem jí a ona se rozjela za město. "Nevěděla jsem, co dělat, když ses objevil s tím detektivem. Byla jsem si jistá, že jim nic neřekneš, ale Sebastian si tak jistý nebyl," řekla.

"Jak dlouho jste to celé plánovali?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na reklamy míhající se kolem auta.

"Vidím, žes na to přišel. Dlouho, už od té doby, co Matthew začal své výzkumy. Sebastian a já - jen jsme čekali na ten pravý okamžik," usmála se.

"Byla to přirozená smrt. Vykrvácela z malého kousnutí na krku. Samozřejmě, že tomu pomohla trocha antikoagulantu na mých tesácích. To byl Sebastianův nápad."

Znovu se zasmála. "Matthew neví nic. Sebastian ho zcela ovládá. Matthew ani netuší, co se děje, ani Julia netuší. Myslí si, že najdou poklad a získají tak peníze na to, aby Matthewa dostali za hranice."

"To se ale může ošklivě zvrtnout," řekl jsem potlačuje hněv."Chystáte se nás zabít všechny?"

"Samozřejmě že ne. Jen vás zamkneme, a než se dostane ven, už budeme dávno pryč."

"Jsi zapojena do vraždy a zločinného spolčení. Víš, co Sebastian dokáže. Vražda, zdrogování nevinných lidí, únos. Proč myslíš, že se tě nezbaví jako ostatních?". Zvedla ruku z volantu a vrazila mi facku.

Po zbytek cesty jsme mlčeli a když jsme dojeli na místo, přivítal nás Sebastian. "Zvládls to dobře. Tvá Paní bude mít radost," s těmito slovy mi vzal kufřík.

"Sebastiane, ví o našem plánu," upozornila ho Kate. Sebastianův výraz geniality okamžitě nahradila zuřivost.

"Dobrá. Tak to můžeme pokračovat, jako by se nic nedělo. Ale něco zkusíš a tvá Paní zemře."

"O pár minut dřív nebo později, vždyť je to jedno. Stejně nás zabiješ všechny," řekl jsem rozezleně.

"Tak v tom se pleteš. Ta mrtvá byla jen pouliční děvka, nic víc. Policie ji nemůže nijak spojit s Matthewem ani nikým jiným," zajíkl se.

"No to ale stejně nejsi o nic lepší než Jack Rozparovač?" zpražil jsem ho. Praštil mě.

"Nikdo další zemřít nemusí. Shrábnu poklad a do rána jsem pryč. Stačí, když vás na pár hodin zavřu a jsem z toho venku," pokračoval

"Nechtěl jsi říct 'a jsme s toho s Kate venku'?" schválně jsem to zdůraznil.

"No samozřejmě," opravil se rychle, ale já si všiml, že výraz Kate se už při tom opomenutí úplně změnil.

Sebastian a Kate mi šli po boku. Dostrkali mě do haly, kde seděl Matthew, s Julií klečící mu po boku. "Tak rád tě vidím, Michaeli. Máš ty deníky?" zeptal se úzkostlivě Matthew.

"Samozřejmě, vím, že by tě ráda viděla a poděkovala ti za služby, které jsi nám prokázal. Kate, odveď prosím Michaela do Minxina pokoje."

Šel jsem za Kate halou, chodbou a do místnosti, která se zdála být tvořena jen hedvábnými poduškami a svíčkami. Na velkém polštáři uprostřed místnosti se Paní Minx oddávala svým dvorním dámám. Jedna dívka jí rukama ve velké kožešinové rukavici přejížděla po těle, zatímco jí další olizovala bradavky. Rusovláska s hlavou zabořenou do Minxina klína se také snažila, a na Minxině tváři bylo patrné, že do orgasmu nemá daleko. Čekal jsem, protože i přes hrozící nebezpečí nebylo nejlepší rušit ji zrovna teď. Proč by nemohla zemřít v extázi. Roztřásla se v orgasmu. Pak otevřela oči a všimla si mě.

"Ke mně, otroku. Klekni si mi k nohám," nařídila mi líně a já se jí zadíval do očí. Drogy a sex jí úplně omámily. "Splnil jsi úkol?" protahovala se jako kočka.

"Jakou odměnu by sis přál, Michaeli?" zeptala se Minx a posadila se. Díval jsem se jí do očí a snažil se dát jí najevo svůj strach.

"To ne, Paní. Ale pokud se ptáte, co bych si přál, odpovídám. Při jménu Denise přísahám, že právě to si přeji ze všeho nejvíc." Její pohled se začal zaostřovat, když jí došlo, co jsem řekl, a začala vstávat, ale jedna otrokyně ji stáhla zpátky.

"Snad by Michael mohl s otrokyněmi strávit pár chvil o samotě, než odejdete," navrhla Kate. Než mohla Minx něco říct, napůl mě odvedly a napůl odtáhly do sousední místnosti a zavřeli za mnou dveře. Tři dívky mě svlékly a přitlačily svou vahou k matraci na podlaze. Snažil jsem se bránit, ale braly to jako součást hry, a nakonec mě přilehla černoška, která mě předchozího večera zamkla v pokoji.

Tiskly se k mému nahému tělu a já cítil intenzívní vůni belladony. Na tesácích se jím lesklo světlo svíček, když mě začaly kousat. Droga a jejich vzrušení vzrušily i mě. Bránil jsem se tomu, ale stejně jsem jim podléhal. Jedna se mi přesunula mezi nohy a začala si se mnou hrát, zatímco si černoška přesedla tak, že mi seděla přímo na obličeji. Pohltila mě vůně jejich těl a květin. Pak se stala až nepříjemnou. Potom přišlo ostré kousnutí, a další. Po noze mi začala stékat krev, chtěl jsem se jim vytrhnout, ale nedokázal jsem je setřást. Další kousnutí, a tentokrát mi ránu začala sát lačná ústa. Černoška, která mi seděla na obličeji, se překulila na stranu a zvrátila mi hlavu dozadu, aby se mi dostala k hrdlu.

"Dám ti život věčný," tišila mě a držela mi hlavu, abych jí nemohl ani hnout. Pomalu se tesáky blížila k mému hrdlu. Ochromil mě strach. Pak mě hryzla.

Byla to bolest neporovnatelná s ničím, co jsem za život cítil. Rozlétly se dveře a Minx, nahá jako Amazonka, vpadla dovnitř, shodila ze mě černošku a brutálně ji kopla do obličeje. "Slezte z mého otroka, nebo vás všechny zabiju," přikrčila se jako horská lvice připravená vrhnout se na kořist.

Dívky se rozlétly co nejdál od zuřící Minx a stáhly se do první místnosti. Minx mi zkusila zastavit krvácení.

"Nemusíš tím ztrácet čas," zaslechl jsem Kate. "Tesáky měly namočené do antikoagulantu. Brzy vykrvácí. Je ho škoda. Řekla bych, že se mi líbil."

"Ty zemřeš dřív než on," vyrazila po ní Minx. Srazila ji k zemi a začala ji škrtit, zatímco jsem krvácel do polštářů. Jenže se objevil Sebastian a praštil ji baseballovou pálkou do hlavy.

"Ty prostě nemůžeš klidně chcípnout, že ne?" zuřil. "Mohli jste umřít pěkně spolu, mohlo se vám to líbit..."

"Nikdo tady neumře," zaslechl jsem Matthewa s hlasem silnějším než jak jsem si ho pamatoval.

"A jak mě chceš zastavit, Matthewe? Nejsi nic, co jsem z tebe neudělal, a stejně snadno tě mohu i zničit. Nejsi žádný upír, jen zmatený smrtelník," vychloubal se Sebastian.

"Tví přívrženci jsou banda zdrogovaných volů. Ovládám je já, ne ty, a brzy taky zdechnou. Všichni do místnosti, padejte," nařídil Sebastian a vytáhl ze šatů pistoli. Zatlačil Matthewa do místnosti a zamkl dveře.

O pár minut později k nám zamkl i zbytek Kruhu půlměsíce, zamkl dveře a zajistil je petlicí. Doplížil jsem se k Minx, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Pokud jsem měl zemřít, tak u ní.

Ležel jsem u ní, zatímco se ji Julia snažila vzkřísit. Černoška, která mě kousla, mi zkoušela stlačit ránu na krku, ale k ničemu to nebylo a začínalo mi být zima a na zvracení. Minx se pomalu posadila a smutně se na mně zadívala.

Donutil jsem se k úsměvu, i když jsem byl už hodně slabý. "Nabídli mi život věčný. Radši bych ale zemřel. Nechtěl bych žít bez někoho jako jsi ty."

Podařilo se mi zaostřit na strop. Kachličky, v nebi? Zhluboka jsem se nadechl a svět se zase o něco přiblížil.

"Cože?" zakřehotal jsem. "Jsi v nemocnici. Vyrazili jsme dveře, ještě než se Sebastianem založený požár rozšířil. Všichni jsou v pořádku. Mobilním telefonem, který jsem měla v kabelce, jsem zavolal policii a vrtulník tě dopravil sem, na transfúzi."

Soustředil jsem se na to, co řekla. "Tys měla v kabelce mobil? Proč jsi mi to neřekla?" zasténal jsem.

"Nikdy neprohlížím vaši kabelku, Paní. Děsím se, co bych tam našel." Usmála se. "Sebastiana zatkli, když se objevil na hřbitově. Nechápu, jak mohli vědět, že se tam objeví."

"Krásná Rita, víla od parkovacích automatů," zamumlal jsem. Otočila se ke mně, krásně se usmála - tentokrát žádné tesáky.

"Inspektor Castro vám položí pár otázek. Čeká venku," vyšla z místnosti a za chvíli se v mém zorném poli objevil Inspektor Castro.

"Pane Forbine. Nerozumím tomu, jak se to semlelo, ale chci vám poděkovat za pomoc při vyřešení vraždy," řekl.

"Ano, Kate se přiznala a bude svědčit proti Sebastianovi. Všechna obvinění proti panu Kellerovi byla samozřejmě stažena. Takže kromě vaší výpovědi při čtení obžaloby po vás už nic nebudeme chtít."

"Inspektore, kdo všechno ví o všech detailech?" natáhl jsem se po zvonku u postele. "Zatím jen pár lidí."

"Ať to tak zůstane. Nechci, aby se na veřejnost dostalo, že jsem v tom zapleten. Odpřisáhnu svou výpověď, ale před soud nepůjdu."

"Ale jen tak. Asi jsem moc často koukal na Lone Rangera. Nebo jak se jmenoval ten v masce?"

O dva dny později jsem s Minx stál na letišti. Matthew a Julia nás vyprovázeli.

"Je nám líto, že jste málem přišli o život," omluvil se Matthew asi po sté.

"Matthewe, zdrogovali tě. To se může stát každému. Zaměř se teď na vydání svého článku o tom pokladu. Mohla by z toho být dobrá detektivka," uklidňovala ho Minx.

"Těším se, až se zase uvidíme," řekla Julia. "S Matthewem teď strávíme pár klidných dnů, než se budu také muset vrátit."

Ozvala se výzva pro náš let, nastoupili jsme a zacvakli pásy. Doktoři mě ujistili, že se rány zahojí a po téměř smrtelném kousnutí na krku zbyde jen malá jizva.

Cestou domů se mi Minx zadívala do očí a spokojeně vydechla. "Jsi hrdina, Michaeli. Zachránil jsi život nejen mě, ale i řadě dalších," řekla potichu. Zrudnul jsem.

Letuška se zeptala, co chceme k pití. Objednal jsem si kávu a zeptal se Minx, co chce.

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče