Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
Autor: Michael Forbin, [email protected]
Překlad: (c)2002 Tom
Do lázní mě odvezla neoznačená dodávka. Přes oči jsem měl pásku, s sebou jsem si vezl jen oblečení, cestovní tašku a zlatý medailónek, se kterým jsem si nervózně pohrával.
Poprvé od mého zajetí ochutnám pocit svobody. Od smrti mé ženy uplynula už řada let. Strávil jsem je naprosto zlomený, dokud mě z mého utrpení nevysvobodila žena, kterou jsem nyní znal jen jako Paní Minx. Vycvičila mě, abych sloužil ostatním, ale já miloval jen ji. Doufal jsem, že se k ní brzy vrátím.
To ona rozhodla, že se musím naučit lépe pečovat o ženské tělo. A nejlepším místem k tomu se zdály být lázně vlastněné organizací Aiša.xxxx
To vše se mi honilo hlavou, když vtom dodávka zpomalila a ostře zabočila. Sjížděli jsme ze svahu. Ucítil jsem vůni moře a uslyšel příboj. Dodávka zastavila, motor zhasl. Neznámý ženský hlas mi nařídil zůstat sedět, dokud si pro mě někdo nepřijde. Na straně řidiče se otevřela a zavřela dvířka. Za chvíli se otevřela boční vrata dodávky a někdo mi sundal pásku z očí.
Spatřil jsem hotovou obryni. Určitě měla přes metr devadesát a byla při těle.
"Ty jsi ten nový příjem?" opatrně si mě měřila.
Přikývl jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli smím promluvit.
"Mluv! Poslali tě sem na výcvik?" zeptala se znovu.
"Ano, madam. Jmenuji se --," chystal jsem se říct.
"Tady nezáleží na tom, jak ses jmenoval. Sami ti dáme jméno, na které tady budeš slyšet. Je to jasné?" vyštěkla.
"Ano, madam," spěchal jsem s odpovědí.
"Výborně. Vem si věci a pojď za mnou. Než ti přidělím místo, musím tě prohlédnout."
Rozhlédl jsem se, než jsem se za ní vydal. Lázně v podstatě byly pevností postavenou ve španělském či italském stylu. Když jsem se otočil, všiml jsem si na vrcholku kopce, z něhož jsme k lázním sjeli, plotu a strážní věže.
Následoval jsem ji přes parkoviště a sešel po několika schodech do přízemí budovy. Vedla mě až na konec chodby, do ordinace.
"Odlož věci a svlékni se. Změřím tě a zvážím," nařídila mi.
Poslechl jsem ji na slovo a postál jí, aby mi mohla vzít krejčovské míry.
"Na váhu," zněl další povel.
Když si mě obryně začala soustředěně prohlížet, v duchu jsem své Paní poděkoval za dietu, kterou mi naordinovala.
"V normě. Jizvy na zádech se ti zahojily a podle zprávy, která mi přišla, jsi v přijatelné formě."
"Děkuji, madam."
Praštila pěstí do stolu.
"Přijatelná forma nestačí! Než odsud odejdeš, budeš ve skvělé formě. Budeš se potit s činkami, běhat, chodit na lekce sebeobrany. Když nic jiného, tak budeš dělat alespoň terč. Uběháš si nohy, otroku. Nebo s tím máš problém?" vyrazila ze sebe tónem protřelého mariňáckého instruktora.
"MADAM, NE, MADAM!" vykřikl jsem. Věděl jsem, kde je moje místo. Hodně dole.
Odpověď ji překvapila.
"Výtečně, otroku. Pozor na to, že ne všichni hosté v lázních jsou členky Aišy. Proto bez svolení mého, či osoby mnou určené, nebudeš s nikým mluvit. S NIKÝM. Jasné?"
"MADAM, ANO, MADAM!"
O něco ztišila hlas.
"Pošlu někoho, aby tě doprovodil na ubikaci. Pokud zrovna nebudeš cvičit, zůstaneš tam, dokud ti nenařídím něco jiného. Otázky?"
"Ne madam."
Odešla. Posadil jsem se na vyšetřovací lehátko a čekal, než si pro mě přijdou.
Měl jsem chvilku času zamyslet se, jak na tom jsem. Málem jsem si začal broukat "You're in the Army now (Od teď jsi v armádě)". Sakra!
Z rozjímání mě vytrhla pěkně opálená dívka v šortkách a tílku.
"Ahoj. Ty jsi určitě Charles. Já jsem Katy. Královna mě poslala, abych tě odvedla na pokoj," řekla a podala mi ruku.
Potřásl jsem jí rukou a kývl jsem.
"Vem ten bágl a pojď. Jen vyšlápnem schody a jsme tam."
Zvedl jsem tašku a vykročil. Zastavil jsem se, když vyprskla smíchy.
"Neměl by ses nejdřív oblíct?" podotkla.
Normálně bych se styděl, ale po službě u Paní Minx mi nepřišlo zvláštní, že na sobě nic nemám. Paní měla pravdu, když mě sem posílala. Musím se znovu naučit žít mezi lidmi.
Rychle jsem se oblékl. Vrhl jsem na Katy letmý pohled a vydal se za ní přes chodbu a do schodů.
Nedali mi špatný pokoj. Bylo tam okno, skutečná postel a dokonce i malá koupelna. A co víc, na stolku byl telefon.
"Na stole leží tvůj denní rozvrh. V šest tě vyzvednu na večeři," pronesla Katy.
Uklonil jsem se. Rozesmála se.
"Moc toho nenamluvíš, viď?' zeptala se.
Ukázal jsem na své rty a naznačil zavření zipu.
"Aha, ty jsi jeden z nich," zablesklo v jejím hlase pochopení. "Neboj, nikomu to neřeknu."
Odešla. Zapadl zámek. V hlavě mi znělo co řekla. "Jeden z nich." Jeden z kolika? Bylo mi jasné, že nejsem jediný, koho sem poslali, ale je nás tu právě v této chvíli víc?
Podle nástěnných hodin jsem měl hodinu času, než se Katy vrátí. Umyl jsem se a převlékl do čistých šatů. Prohlédl jsem si denní rozvrh - začátek v šest ráno, konec v šest večer.
Přesně v šest cvakl zámek, Katy zůstala stát venku a zavolala na mě. Vyšel jsem z pokoje, Katy mě vzala za ruku a vedla mě na druhý konec chodby ke dveřím.
Jídelna vypadala jako někde ve škole. Z výdejního okénka v protější zdi šla pára. Katy mě dovedla až k pultu a nakládala mi na tác jídla, na která jsem ukázal.
Měl jsem vybráno. Katy mě zavedla ke stolu, kde už pár lidí sedělo.
"Ahoj, tohle je Charles. Drží bobříka mlčení, nemůže vám odpovídat," řekla Katy.
Proč ne, neznělo to o nic hůř, než kdyby řekla pravdu.
Mohutný chlapík vstal od stolu a podával mi ruku.
"Jmenuji se Neils Pederson. Dělám tu plavčíka," pronesl se slabým dánským přízvukem.
Opětoval jsem stisk. Byl jsem rád, že mi nějaké prsty zůstaly.
Po Neilsovi mě přivítala starší štíhlá rudovláska.
"Já jsem Emma. Instruktorka sebeobrany," pronesla příjemnou britskou angličtinou.
Sklonil jsem se k její ruce. Katy se zahihňala.
"Charlesi, omluv Katy. Vůbec netuší, co je to slušné vychování," zpražila ji Emma.
"Bych si to tak nebral," prohodil další z přítomných drsným texaským nářečím. "Jerry Dodge, Chucku. Tě rád vidím. Se tady starám vo dobytek."
"Katy mi řekla, že tu budeš několik týdnů pracovat. Co přesně budeš dělat?" zeptala se Emma.
Katy znovu zasáhla a odpověděla místo mě.
"Královna si přeje, aby zkusil všechno. Prosí nás, abychom na něj všichni dohlédli."
Pak se natáhla k mému tácu.
"Vlastně s tím začneme hned."
Vzala z tácu kousek koláče, který jsem si nechal naložit, a rozmázla mi ho po obličeji.
"Držíš dietu, víš o tom?" zavrčela.
Po nose mi tekla šlehačka - určitě mi to mohla připomenout šetrněji. Určitě bych se pak nemusel tolik stydět. Chtěl jsem něco říct, jenže to nešlo. Mohl jsem se ale natáhnout pro koláč k Jerrymu.
"To neriskneš!" řekla Kate varovně, zatímco jsem si ho bral.
Potěžkával jsem koláč, měřil vzdálenost a zvažoval následky, přitom jsem na Katy upíral zlověstný pohled. Nestál jsem o roztržku, ale nechtěl jsem nechat urážku nepotrestanou.
Opatrně jsem koláč vrátil Jerrymu na tácek
Beze slov jsem naznačil, jak si Katy ohýbám přes koleno a plácám ji na holou.
Všichni se rozesmáli a Emma mi hodila ubrousek, abych se mohl pořádně otřít.
"Páni, ty toho bobříka žereš," smál se Jerry. "Jako s tím, když tě někdo praští, nastav mu ještě druhou tvář a tak. Bych ji tím koláčem fakt majznul."
"Zkrátka se umí ovládat lépe než ty," řekla Katy. "Nebo se pletu?"
Přikývl jsem.
Určitě byla z Aiši, teď už jsem si byl jistý, podle toho, co a jak říkala.
Nenápadně jsem se dotkl medailónku, který se mi houpal na krku. Katy přikývla.
"Dojez to, Charlesi. Královna tě chce po večeři vidět," řekla.
Vcelku bez dalších příhod jsem dojedl a Katy mě doprovodila do druhého patra.
Královna mě čekala sedíc za velkým stolem. Poklekl jsem. Katy za mnou zavřela dveře.
"Vidím, že víš, co se sluší v mé přítomnosti. Sledovala jsem ten malý incident na monitoru. Zachoval si se správně. Nařídila jsem Katy, ať tě přiměje promluvit. Jen já a Katy tady o tobě víme všechno. Ostatní ví jen, že se jmenuješ Charles Freeman. Poslali tě sem, abys zkontroloval, co tu děláme. Nikomu neřekneš nic jiného. Připravili jsme ti tréninkový program, který dodržíš. S hosty se budeš bavit jen v nejnutnější míře."
Vstala a obešla stůl. Stála přímo vedle mě.
"Cokoliv ti Katy nařídí, uděláš, jako bych ti to nařídila sama. Jasné?"
Přikývl jsem.
"Až vyjdeš ven, budeš už zase moci mluvit. JDI!" pokynula mi ke dveřím.
Vyšel jsem ven a narazil na Katy. Čekala na mě.
Popadla mě za ruku a odvedla na balkón s výhledem na moře.
"Ulevilo by se ti, kdybys mi naplácal?" pokoušela mě.
"Ne, slečno," odvětil jsem dívaje se na noční oblohu.
"Říkej mi Katy, ne slečno. Nemám titul. Nejsem Paní, Pán, prostě nic. Titul si musím zasloužit. Možná bys mi mohl pomoci."
"Jak?" otočil jsem se k ní.
"Kdybys chtěl utéci, mohla bych tě chytit. Královna by mi snad mohla propůjčit titul," navrhla Katy.
"Ne."
"Jak ne?" naléhala.
"Slečno Katy, nechci utíkat ani nechci, aby to tak vypadalo. Nechci utéct."
"Proč?"
"Protože miluji svou Paní. Nebudu vám pomáhat s tím, že bych se k ní kvůli tomu třeba už nevrátil. Pokud chcete titul, musíte si ho zasloužit stejně, jako jsem si ho zasloužil já. Tvrdou dřinou."
Začala se mi vysmívat.
"Jaký titul sis tak asi mohl vysloužil? Vždyť jsi jen pouhý otrok."
"Jsem otrokem Paní Minx. Žádný lepší titul si nemohu přát," odvětil jsem hrdě.
Zablesklo se jí v očích.
"Královna ti řekla, že musíš poslouchat mé příkazy, jako by pocházely přímo od ní?" ujišťovala se.
"Ano, slečno Katy."
"V tom případě za mnou .... otroku."
---
Odvedla mě do mého pokoje a zamkla mne tam.
Po pár minutách se vrátila s plátěnou cestovní taškou. Tentokrát zamkla zevnitř.
"Teď se pobavíme, otroku. Svlíknout!" nařídila mi.
Svlékl jsem se, klekl si jí k nohám a čekal.
Rychle mi svázala ruce ke kotníkům za zády a poodstoupila. Kochala se pohledem na své dílo.
"Víš, co ráda dělám, otroku?"
Zavrtěl jsem hlavou, že nevím.
Sáhla do tašky pro paruku a schránku s líčidly.
"Ráda dělám z chlapečků holčičky. Děsně mě to rajcuje."
Ta myšlenka mě znechutila. Ani jako chlap nevypadám nic moc, ale jako žena?
Snažil jsem se poodsunout, ale hned jak si všimla mého pohybu, chytla mě za vlasy a stáhla zpátky.
"Zlobivý kluk! Jestli nebudeš držet, maminka ti bude muset naplácat."
Vzpouzel jsem se, dokud mi jednou rukou nezapnula obojek a nepřipoutala mě za něj k rámu postele.
"Takže, když mi konečně věnuješ svou pozornost, mohu začít rtěnkou. Jasně rudá ti bude moc slušet."
Velmi bolestivě mě držela za vlasy, takže jsem se přestal bránit. Připadal jsem si jako pes, kterého nějaká malá holka obléká do šatiček.
Podařilo se jí přesně mi obtáhnout rty, ačkoliv jsem uhýbal. Pak mi na vůbec ne ženskou pleť nanesla krycí makeup. Zdálo se mi, že už mě trápí hodiny. Nakonec mi nasadila paruku.
"Tak, holčičko. Podívejme se, jak jsme dopadli!" pronesla.
Odvázala mě, odepnula obojek od rámu postele a vedla mě do koupelny. V zrcadle jsem spatřil... no nevím, co jsem čekal, že uvidím. Vlastně jsem nevypadal tak zle, vůbec ne.
"Je z tebe pěkná holčička. Příště tě obleču jako kurvičku - nic jiného nejsi," zajásala.
Když to vyslovila, cítil jsem, jak pod makeupem rudnu. Navíc se zdálo, že to nevzrušuje jen ji.
Odvedla mě zpátky k posteli, donutila mě lehnout si a pak se mi obkročmo posadila na hrudník, zatímco mi zápěstí poutala k posteli. Usmála se, zaklonila se a stáhla si tričko. Měla opravdu pěkná a pevná prsa, a až teď jsem si všiml, že má v bradavkách malé stříbrné kroužky.
"Nechtěla bys je do pusinky, holčičko?" ptala se mě, pohrávajíc si s nimi.
"Ach ano, chtěla," zašeptal jsem, fascinován hrou odlesků na kroužcích.
"Popros maminku, holčičko," zašeptala mazlivě.
"Mami, mami, dej mi napít, mám hrozný hlad," zafňukal jsem jako utrápené děcko.
Otevřel jsem ústa a ona mi začala bradavky otírat o nalíčené rty. Škádlila mě, trápila, nechala mi je vždy těsně uniknout z dosahu. Pak mi najednou vrazila levou bradavku dovnitř a nařídila mi ji sát. Cítil jsem kovovou chuť stříbrného kroužku, jahodovou příchuť rtěnky a nasládlou ženskou kůži. Uvolnil jsem se, úplně jsem se tomu poddal, s tváří zabořenou mezi její prsy, sál jsem a lízal, jak mi to nařídila.
Ucítil jsem na hrudi vlhko a vůni jejího pohlaví - vzrušovalo jí to čím dál víc.
Jazykem se zmocnila mých rtů, rozmazávala mi rtěnku po našich tvářích. Pokaždé když mi vrazila do úst jazyk, mi pták o něco ztvrdl. Posunula se níž a nasedla mi na něj, takže se mi o něj třela nyní již mokrými šortkami.
"Chci, aby ses udělal!" poroučela mi, stáhla si šortky a třela se o mě odhaleným pohlavím.
Sténal jsem rozkoší. Chtěl jsem se udělat, ale nemohl jsem to dopustit. Katy chtěla něco, co jsem jí nemohl dát. Mé sperma patřilo Paní Minx, ne mně.
Pak jsem to ale nevydržel. Postříkal jsem jí břicho a prsa. Katy to setřela prsty a vrazila mi je do úst.
"Dej si holčičko, chci, abys to slupla. Než se odsud dostaneš, naučím tě jíst semeno jiných mužů," syčela na mě, když jsem jí olizoval prsty.
Sesedla ze mě a oblékla se. Než odešla a zanechala mě přes noc připoutaného, sundala mi paruku a nacpala si ji do tašky.
"Vrátím se v šest ráno," řekla, odemykajíc dveře "a když budeš hodná, možná ti něco přinesu."
Zhasla světlo a odešla. Nechala mě strávit noc nalíčeného a potřísněného našimi šťávami.
---
Ráno přišlo příliš brzy - uplynulá noc byla příliš dlouhá. Ze snění mě vytrhl zvuk odemykaného zámku. Katy na sobě měla teplákovou soupravu, druhou nesla.
"Dobré ráno," s úsměvem prohodila směrem k mé svázané postavě. "Osprchuješ se a před snídaní si zaběháme," pokračovala zvesela.
"Jaká rozkoš," reagoval jsem sarkasticky. "Jaké další nepříjemnosti mi přinášíte?"
Uvolnila mi ruce od postele a postavila se.
"Jé, holčička má dnes hádavou. Možná bych jí měla naplácat," škádlila mě.
Svalil jsem se z postele a zamířil do koupelny. Katy byla jen krok za mnou.
Pár minut pod horkou sprchou mě vrátilo do normálu, dokonce jsem se začal stydět za to, že jsem jí tak odsekl. Bylo mi ještě lépe, když Katy vklouzla pod sprchu a trvala na tom, že mi musí pořádně umýt záda a smýt mi nalíčení.
Chovala se ke mně jako k partnerovi, ne jako k otrokovi. Bylo to pro mě dost neobvyklé, ale připomněl jsem si, že Katy si vždycky najde svou cestu, jak ovládat muže.
Pomohla mi s osušením. Oblékl jsem si tepláky, které mi skutečně seděly, což jsem si vysvětlil tím, že mi při příjezdu vzali míry. Ocenil jsem to. Souprava byla doplněna stejně dobře mi padnoucími botami, takže jsem mohl Katy následovat chodbou a pak ven směrem k pláži.
Běh po pláži byl příjemnou změnou proti běhu na gumovém pásu v laboratoři, kde jsem byl ověšen elektrodami, které mi uštědřovaly rány, kdykoliv jsem zpomalil.
Zase tak příjemné to ale nebylo, protože když jsme doběhli na místo, kam až Katy chtěla běžet, sedla si mi na ramena a musel jsem ji donést zpátky.
Určitě nevážila o moc víc než padesát kilogramů, ale i těch padesát kilogramů je v nohách pěkně poznat, zvláště pokud běžíte v písku. Nakonec jsem k hlavní budově doběhl, ale podstatně pomaleji, než když jsme z ní vyběhli.
"Napoprvé docela slušný. Zítra mě poneseš tam i zpět. Uvidíme, jak rychlý budeš," prohodila, když ze mě sesedla a já se složil do písku.
"Už ti někdo řekl, že umíš být tvrdá?" řekl jsem lapaje po dechu.
"Ano. Nezapomeň na to, otroku. Královna chce, aby ses naučil pár věcí, a je na mě, abych to do tebe natloukla. Přesně tak to taky udělám," odpověděla.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se, sedaje si.
"Copak jsem ti neříkala, čemu se věnuji? Mám na starosti fyzickou přípravu. Některé z našich ženských návštěvnic jsou v horší formě než ty. A pokud jejich formu zlepším třeba bičováním, podaří se mi to i u tebe. Teď vstaň a za mnou. Před snídaní ještě zajdeme do tělocvičny."
Zvedl jsem se a následoval mou novou velitelku do tělocvičny.
Po běhu se mi všechny posilovací stroje jevily jako mučidla. Přesto jsem se snažil vyhovět a položil se do stroje, který byl určen k posilování břišních svalů. V podstatě mě měl donutit dělat leh-sedy tempem, jakému by žádný normální člověk nemohl stačit.
"Nastavím nižší rychlost, aby sis na to zvykl. Chvíli potrvá, než si zvykneš, a ze začátku to bude bolet. Tentokrát to nastavím jen na pět minut, ale než se odsud dostaneš, budeš zvládat dvacet minut v jednom tahu," řekla.
"Dobrovolně?" nedůvěřivě jsem se zeptal.
Hlas jí o něco ztvrdl.
"Nebo nedobrovolně. To je jen na tobě. Ale teď zmlkni. Vyzvednu ti snídani, protože protože nevěřím, že bys dodržel nařízenou dietu. Vrátím se za pár minut."
Než odešla, zmáčkla tlačítko a stroj se rozjel.
Ten, kdo ho vymyslel, určitě studoval metody Svaté inkvizice. Celých pět neuvěřitelně dlouhých minut jsem byl ohýbán a narovnáván. Pak se stroj se zasyčením zastavil a já se posadil.
Všiml jsem si několika fleretů v rohu tělocvičny. Řekl jsem si, že jeden vyzkouším. Ne, že bych to uměl, ale kdysi jsem dělal Kendo.
Nasadil jsem si kuklu a vzal do ruky fleret, když vtom vešla jakási žena.
"Dobré ráno," začal jsem, "Jen tady tak blbnu."
"Nečekala jsem, že takhle brzy někoho potkám," odvětila, kráčejíc ke mně.
"Kdybych si mohl vybrat, tak tu nejsem," sundal jsem si kuklu. "Jsem Charles Freeman".
"Vy tu pracujete, pane Freemane?" zeptala se.
Bez kukly jsem si jí mohl lépe prohlédnout. Byla přibližně stejně vysoká jako já, ve středních letech a hovořila se silným německým přízvukem.
"Vlastně ani ne. Jen dohlížím na různé věci - můžete mě potkat na nejrůznějších místech, nebo mě potkat při cvičení - když už tu jsem, snažím se trochu dostat do formy," odpověděl jsem jí podle mé krycí historky.
Došla až ke mně, vzala si kuklu a fleret a nabídla mi, že mi dá lekci.
"Nebylo by od věci nejdřív mi vysvětlit základy. Nikdy dřív jsem fleret neměl v ruce."
Navlékla si kuklu, počkala, až ji budu mít i já a pak poodešla do středu místnosti.
"En garde!" vyrazila.
Hm, přinejmenším jsem věděl, co to znamená. Snažil jsem se rozpomenout se na všechny ty dobrodružné filmy, ale vybavil se mi jen "Dvorní šašek" s Danny Kayem. Ten s mečem neuměl ani trochu.
Flerety se střetly a zazvonily. Snažil jsem se bránit, jak nejlépe jsem dovedl, a když pokračovala v útoku, docela jsem se rozjel a začal jí to vracet. Byla zkušenější, ale já byl rozhodnut vyhrát.
Bitva skončila okamžikem, kdy se Katy vrátila s mou snídaní.
"Co to vyvádíte?" ostře nás okřikla.
Její hlas byl mým koncem - má tajemná soupeřka prorazila můj kryt a měla možnost propíchnout mi nad srdcem teplákovou soupravu.
Nakonec řekla jen "Touche'".
Stáhl jsem si z hlavy kuklu a uklonil se jí. I ona si právě snímala kuklu.
"Na to, že jste se to nikdy dřív neučil, vám to šlo dobře. Byl byste skvělým žákem," potěšila mě.
"Jestli někoho z vás ještě jednou načapu šermovat bez vesty, tak se postarám, aby se o tom dozvěděla Královna. Paní Hoffmannová, pravidla přece znáte," zpražila nás Katy.
"Katy, je to má vina. Jen jsem si tady něco zkoušel a paní Hoffmanová, říkám to dobře, mi nabídla, že mi dá lekci," ujišťoval jsem ji.
"Paní Hoffmannová je instruktorkou šermu, Charlesi. Máš štěstí, že to umí. Zkusit to s někým jiným, mohls' přijít k úrazu," pokračovala Katy.
"Nic se mi nestalo. Jsem jen trochu unavený. Víš, nikdy bych neřekl, jaká je šermování dřina," snažil jsem se jí uklidnit.
Katy se po výbuchu zklidňovala a navrhla, že by šerm zařadila na můj denní rozvrh.
"Velmi ráda se mu budu věnovat. Možná že si budu brát na zvláštní večerní hodiny," přijala návrh paní Hoffmannová.
"Myslím, že vás dvě nechám dohodnout se o mém osudu. Katy, můj denní plán znáš. Pokud se ti podaří nějak tam vecpat šerm, budu rád. Jsem si jist, že by s tím paní Královna souhlasila," a s tím jsem se otočil ke své snídani, která zatím rychle stydla.
Když jsem se otáčel, všiml jsem si Katyina ostřejšího pohledu.
Katy dohodla podrobnosti a vrátila se ke mně. Vůbec neměla dobrou náladu.
"Co jsi to za blázna?" ptala se.
"Jsem jen tvůj malý blázínek," snažil jsem se to zlehčit.
"Mohlo se ti něco stát. A mohla bych za to já," pokračovala.
Uchopil jsem kousek suchého toastu, namočil jej v kávě a podíval se na Kate.
"Včera v noci se mi taky mohlo něco stát. A nestalo. Ví Královna, co se dělo?"
Bylo vidět, že je nesvá a nechce se jí odpovědět. Ošívala se a pak připustila, že neví.
"Proč ne? Má právo to vědět. Nebo si myslíš, že by se jí nelíbilo, co se dělo?" podotkl jsem.
"Nejspíš ne. Bála jsem se, že by ses mohl dostat do potíží," přiznala.
Podíval jsem se na ni a usmál se.
"Katy, pokud se mám dostat do problémů, tak to prostě přijde. Nařídili mi tě poslouchat - rozhoduješ o všem, co se mě týká. Kdybych se dostal do problémů, byly by to tvoje problémy, měla bys problém protože jsi mě nechala mít problém."
Dívala se na mě zmateně.
"To nechápu."
Ukázal jsem si na hlavu.
"Nech to plavat, proč myslíš, že mám šediny? Můžu mít problémy a nikdo si toho nevšimne. Takže, co mě dnes čeká? Doufám, že to nebude příliš namáhavé," pokračoval jsem.
"Vlastně by sis to měl užívat. Dnes tě čeká kurs masáže nohou. Osprchuješ se a oblečeš se do nových šatů," pokynula mi.
"Jakých nových šatů?" připravoval jsem se na nejhorší.
"Pokud tu máš pracovat, musíš nosit stejnou uniformu jako ostatní zaměstnanci. Vím, že si tu kaštanově hnědou barvu zamiluješ."
---
Nesnášel jsem ji. Přesto jsem si kaštanově hnědou halenu a kalhoty oblékl. Ne že bych měl něco proti drobné ponižující scénce, ale proboha, měl jsem v tom jít mezi lidi.
"Vypadáš roztomile," zhodnotila mě Katy."Ještě roztomilejší budeš v korzetu a na vysokých podpatcích. "
Zašklebil jsem se.
"Díky. Zapamatuji si to, ta informace se mi může za neobvyklejších okolností hodit."
Vyvedla mě z pokoje chodbou do haly. Bylo to poprvé, kdy jsem se dostal do hlavní části budovy. Katy mě až dosud držela stranou od ostatních. Budova působila impozantně. Kdybych si mohl vybrat, nikdy bych tak nóbl místo nenavštívil.
U vchodu jsem se na okamžik zastavil a rozhlédl se.
"Copak?" zeptala se Katy. "Někoho jsi poznal?"
"Ne, já jen... na takové prostředí nejsem zvyklý... jsem jen obyčejný smrtelník."
Povzbudivě se na mě usmála.
"Neřekla bych, že jsi obyčejný. Vzpomeň si na to, kdo jsi."
"Kdo jsem?" Nebyl jsem si jistý, co tím myslí.
"Jsi otrok Paní Minx. O stupínek výš než průměr." připomněla mi.
Otrok Paní Minx. Zhluboka jsem se nadechl.
"Tak mě veď, Katy."
Obrovským předsálím mě provedla k recepci a představila mě vrchnímu recepčnímu.
"Pan Freeman u nás bude nějakou dobu pracovat. Ukažte mu jak má pracovat."
Vrchní recepční si pohrdavě odfrkl a zeptal se mě, zda mám nějaké zkušenosti s provozem lázní.
"Ne, pane, bohužel nemám," omlouval jsem se.
Recepční se podíval na Katy.
"To je další mazel paní Královny, slečno Katy?" zeptal se roztrpčeně.
"Ano, pane Terwilligere."
Obrátil oči v sloup.
"Doufám, že mu to půjde lépe než tomu poslednímu. No, uvidíme, co z toho bude," pokračoval.
Pečlivě jsem sledoval jeho výklad mých povinností. Začnu jako jeho pomocník, poslíček.
Nebyl jsem z nejlepších, jaké kdy poznal, ale zároveň připustil, že jsem rozhodně nebyl nejhorší.
Naučil jsem se balit věci, vybalovat zavazadla a věci rozložit, a jak se vyhnout potížím se ženami, které ode mě chtěly víc.
Dělal jsem ale mnohem víc.
Školil jsem se u maséra, naučil jsem se, jak správně provést masáž. V salónu mě naučili provádět pedikúru a manikúru. Přičichl jsem i k chemii, naučil se míchat barvy na vlasy a jiné roztoky.
Docela se mi hodila předchozí zkušenost s vteřinovým lepidlem - jednou se kolega nešťastně přilepil k zákaznici.
Stačí kapka odlakovače a je to.
Pro pana Terwilligera jsem vedl část účetnictví a mé počítačové znalosti dokonce lázním ušetřily nějaké peníze.
Ranní běh s Katy mi ještě stále dával zabrat, ale už se to lepšilo. Nosil jsem ji stále dál a běhali jsme déle.
Když jsme jednou ráno skončili, zeptal jsem se: "Mám se dostat do formy na maratón?"
"Nakonec, proč ne? Na svůj věk jsi ve slušné formě," odpověděla nevzrušeně.
To, jak to řekla, se mě trochu dotklo. Na svůj věk.
"Slečno Katy, máte na starosti mou fyzickou přípravu. A zastupujete mou Paní. Nejde mi něco, nesloužím vám dobře?" opatrně jsem se zeptal.
"Jde ti to dobře. V něčem i lépe, než jsem čekala. Každý den jsi na tom po tělesné stránce lépe. Emma mi hlásila, že máš v lekcích sebeobrany talent. Šerm ti podle paní Hoffmannové taky neškodí."
"Slečno Katy, děkuji."
"Při tom všem ale strávíš příliš málo času službou ženám. Nechám tě přeložit do salónu a kuchyně."
Snažil jsem se zvládnout svou nervozitu. Zatím se mi dařilo na sebe neupozorňovat.
"Ano, slečno Katy. Kdy mám začít?' zeptal jsem se.
"Dnes odpoledne. Teď ráno mě zavezeš do města."
Nebyl jsem si jist, zda jí správně rozumím.
"Promiňte, slečno Katy? Přejete si, abych opustil lázně?" ujišťoval jsem se.
"Ano, musím ve městě vyzvednout pár lidí a jiného řidiče nemám. Umíš řídit, ne?"
"Ano, ale nejsem si jist, že bych se měl dostat mimo lázně."
"Já za tebe odpovídám. Posledně jsi nechtěl utéct, že ne?" usmála se.
"Ne, slečno Katy."
"Výborně. Převlečeš se a za deset minut mě budeš čekat na chodbě."
Poslechl jsem ji, i když jsem byl stále trochu nervózní.
Až opustíme lázně, mohl bych utéct, kdybych chtěl.
Znovu mě pokoušela myšlenka na svobodu. Ale jakou svobodu bych získal? Svobodu vrátit se ke starému způsobu života, starým zvykům?
Na druhou stranu, mohl bych jít domů. Domov, postel. Knížky, pohodlí.
Jenže - existuje ještě něco z toho? Co se s nimi během mé nepřítomnosti stalo?
A jakou bych zaplatil cenu.
Ztratil bych Paní Minx.
Druhé noci, kterou jsem strávil v lázních, jsem ve svém pokoji zvedl telefon. Fungoval. Lákalo mě někomu zavolat. Komukoliv, jen abych slyšel hlas, který by neřídila Aiša.
Opatrně jsem zavěsil.
Komu bych asi tak volal? A vracela se mi otázka: proč vlastně?
Dojeli jsme k bráně, strážný na nás jen krátce pohlédl a odmávl, ať projedeme.
Cestou po dálnici Katy klábosila o událostech, kterých jsem si v lázních kvůli svému vytížení nemohl všimnout. Byl krásný den - když jsem tak poslouchal Katy, cítil jsem se nádherně naživu a po své izolaci jsem velmi silně vnímal okolí.
Zajel jsem k malému letišti a na žádost Katy zastavil u hlavního terminálu.
Vystoupil jsem a pomohl do dodávky naložit zavazadla. Katy mě mezitím představila nově příchozím.
"Charlesi, tohle je Janice, moje stará známá," řekla Katy a já se uctivě uklonil.
Janice byla rozložitá, s vlasy do drdolu a mateřským vzhledem.
"No, rozhodně má dobrý výcvik. Je to jeden z tvých hochů?" zeptala se Janice usmívajíc se na mě.
"Ne, je prostě dobře vychovaný," namítla Katy.
"Paní Janice, je to trošku jinak. Katy mě drží zpátky, jinak bych byl na odstřel," vyhrkl jsem bez přemýšlení.
Katy se na mě zděšeně zadívala a já se začal omlouvat za frázi, kterou jsem použil, ale zastavil mě Janicin výbuch smíchu.
"Líbí se mi. Nebojí se promluvit," rozesmála se.
Žena stojící hned za ní to viděla jinak.
"Já bych řekla, že je drzý," pronesla tónem, který by zmrazil i polárního medvěda.
Měla tmavé vlasy, štíhlou ale svalnatou postavu a na sobě sáčko.
"Charlesi, to je slečna Clairová," rychle doplnila Katy.
Slečna Clairová mi hodila aktovku a nařídila mi, ať ji opatrně položím do auta.
"V mé přítomnosti budeš držet klapačku. Promptně splníš všechny rozkazy a pokud ti neřeknu něco jiného, budeš zticha," vyštěkla.
Rychle jsem přikývl.
Mladá blondýnka se představila Katy jako Amanda Gayleová
"Jsem tu poprvé. Přečetla jsem si inzeráty a řekla si, že to musím vidět na vlastní oči," řekla.
"Doufám, že se vám tu bude líbit. Máme tu spoustu zajímavých aktivit. Jízdu na koni, plavání, vybavenou tělocvičnu a lázně," pronesla přívětivě Katy.
Amanda se na mě podívala a pak se usmála na Katy.
"Myslím, že bude. Charlesi, vzal bys mi tašky?" požádala mě.
Vzal jsem za držadla a málem mi upadly ruce.
Musel jsem vzít jednu a pak druhou, oběma rukama, a při ukládání do dodávky jsem si málem vykloubil rameno.
"Promiňte, slečno Amando. Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, co je v těch taškách?" zeptal jsem se.
"Knížky. Píšu knihy i recenze. Potřebuji na chvíli vypadnout z kanceláře a přečíst je. Takže jsem si je vzala s sebou," odpověděla.
Poslední pasažérkou byla mladá orientálka, která se představila jako Judy Chen.
"Ve firmě mi řekli, že si potřebuji odpočinout. Poslali mě sem," řekla potřásajíc si rukama s Katy. "Já si myslím, že si ode mne potřebují odpočinout především oni."
Líbilo se mi, v jaké je pohodě. Nosila brýle a tvářila se vesele.
Když jsem všechno naložil, zavezl jsem je dodávkou do lázní a zatímco Katy pomáhala návštěvnicím na recepci, zase jsem všechno vyložil.
Za okamžik se objevil pan Terwilliger a řekl mi, na jaké pokoje mám věci roznést.
Tentokrát mě napadlo vzít si na stěhování knížek slečny Amandy vozík.
Slečna Clairová ode mě převzala aktovku, ukázala mi, ať dám ostatní věci do skříně a pak vypadnu.
Což jsem udělal moc rád.
Když jsem slečně Janice vybaloval věci, poplácala mě po zadku.
"Pěkný zadek," řekla.
"Díky. Vyhovuje mi," usmál jsem se.
"Mám ráda, když je otrok upřímný."
To mě zmátlo.
"Otrok? Lituji, ale to nechápu."
Usmála se na mě a vytáhla ze záňadří medailón, jaký jsem měl na krku i já.
"Samozřejmě, že nechápeš."
Neřekl jsem nic, jen jsem si klekl.
"Jsi dobrý. Jak dlouho tu jsi?"
"Jen chvíli. Paní Minx mě sem poslala na výcvik."
Zdálo se, že to na slečnu, nebo bych spíše řekl Paní Janice, zapůsobilo.
"Jsi otrokem Paní Minx?"
"Ano, Paní."
"To jsi opravdu jiný než ostatní. Můžeš jít," pokynula mi.
Slečna Judy mi řekla, ať jí jen donesu věci do pokoje.
Ohlásil jsem se panu Terwilligerovi a zeptal se ho, co dalšího mám udělat. Poslal mě do kuchyně.
"Slečnu Katy by zajímalo, jak si poradíš jako číšník. Já jsem zvědav, jak hrozné to bude," potěšil mě.
"Vaše důvěra mě jednou zabije," odvětil jsem.
"Mladý muži, připomínáte mi mé studenty. Opravdoví nešťastníci."
"Studenty? Co jste učil?" zeptal jsem se.
"Hru na piáno. Ty chudinky vůbec nechtěly cvičit. Nakonec jsem toho měl dost a nechal toho."
"Pokud jste je v jejich talentu utvrzoval stejně jako mne, tak se ani nedivím."
Pan Terwilliger na mě zůstal zírat. Zamířil jsem do kuchyně a nevšímal si ho.
Vrchní číšník mi rychle přiblížil mé úkoly a poslal mě na plac.
Všechno šlo dobře, dokud se neobjevila slečna Clairová.
Nic jí nevyhovovalo. Polévka byla studená, salát zvadlý a steak nedopečený. Každá další stížnost mě zbavila kousku smyslu pro humor, a kuchař na tom nebyl lépe.
Nakonec se mu podařilo připravit jídlo přesně podle jejích požadavků.
Samozřejmě by jí do něj nejraději nasypal trochu jedu na krysy.
Zbytek dne uběhl v podstatě bez potíží. Ne že bych občas něco nepokazil, ale hosté chápali, že je to můj první den.
Když jsem skončil a převlékl se na večerní lekci šermu, měl jsem už chuť někoho zabít.
Paní Hoffmannová si toho všimla.
"Dnes jsou vaše výpady opravdu rázné - ale duchem jste jinde," komentovala prvních pár minut tréninku. "Co kdybychom toho pro dnešek nechali?"
Omluvil jsem se jí za nedostatek soustředění, ale jí to nestačilo.
"Pokud vás něco rozčílilo, nemá cenu trénovat. Můžu s tím něco dělat?" zeptala se.
"Ne, madam. Jde jen o to, že se nesnesu s jedním z nových hostů."
"Pletu se, když si myslím, že jde o slečnu Clairovou?" zeptala se odkládajíc fleret do stojanu.
"Ne, máte pravdu," sundával jsem si masku.
"Není lehké s ní vyjít. Zejména jste-li muž. Nejraději by vás vykastrovala a pak zastřelila."
Zdálo se, že Lýdie má kamarádku.
"Hmm, tak to abych se jí vyhnul. Díky za varování," řekl jsem.
"Není zač. Proč si nezajdete do sauny? Pošlu tam Katy, řeknu jí, že jsme dnešní lekci vypustili," navrhla.
Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak souhlasil.
V sauně nebyla ani noha. Nechtěl jsem ale vyvolat problém a pověsil jsem proto na dveře kabiny ceduli OBSAZENO.
Natáhl jsem se ve vytopené místnosti a zkoušel se uvolnit.
V duchu jsem se vracel k výstraze, kterou mi Matka Mnoha dala, když mi na krk zavěšovala medailón.
"Těm, kteří vědí, tento medailón řekne, že máš Paní a patříš k Aiše. Až dosud by ti žádný z členů neublížil, ale když teď Lýdie odešla, měl by sis dávat pozor na muže i na ženy."
Nakonec jsem usnul. Netrvalo dlouho a probudil jsem se pokrytý potem.
Svalil jsem se z lavice a otevřel dveře. Nebo bych spíš měl říct zkusil jsem otevřít dveře.
Nehnuly se ani o píď. Řekl jsem si, že se roztáhly v rámu, a zkusil jsem víc zatlačit. Nic.
Vykoukl jsem okénkem ve dveřích a všiml si kupy činek poskládaných přede dveřmi.
Podíval jsem se na teploměr - pomalu se blížil do červené zóny. Zkusil jsem otočit knoflíkem na zdi, ale teplota stále stoupala.
Zpanikařil jsem. Někdo se mě snažil uvařit zaživa. Vrhl jsem se proti dveřím, malinko se pohnuly. Zkoušel jsem to znovu a znovu. K ničemu. Ty dveře neotevřu.
Lehl jsem si na lavici a přemýšlel. Horko sílilo. Neměl jsem nic, čím bych vyrazil okénko, nebo snad ano? Ale ano, pěstí. Obalil jsem si ruku ručníkem a stoupl si ke dveřím.
"Síla vychází z ramene a prochází pěstí," vzpomněl jsem si na Emmu a její lekce sebeobrany.
Pěstí. Praštil jsem do okénka. Rukou mi projela ostrá bolest a sklo prasklo.
Ještě jednou. Prasklina se rozšířila.
Zkusil jsem to druhou rukou.
Sklo se vysypalo a do kabiny vnikl chladnější vzduch. Lačně jsem ho nasával.
Obě ruce jsem měl od ran napuchlé a byl jsem si jist, že alespoň jeden prst mám zlomený.
Začal jsem volat o pomoc. Objevil se Jerry Dodge, který ode dveří odtáhl činky.
"Co se sakra stalo?" zeptal se a táhl mě ze sauny.
Ohlédl jsem se a všiml si, že někdo ceduli OBSAZENO nahradil cedulí MIMO PROVOZ.
"Úplně jsem se uvolnil a usnul jsem. Někdo nejspíš stěhoval nářadí a nevšiml si cedule OBSAZENO, kterou jsem dal na dveře," řekl jsem otíraje se do ručníku.
"Vždyť tam visí MIMO PROVOZ," namítl Jerry.
"Já tam pověsil OBSAZENO. Ten, kdo si tam odložil ta závaží, nejspíš ceduli vyměnil."
"Člověče, mohls tam zařvat," řekl Jerry.
"Jako bych to nevěděl."
Když jsem potom na pokoji přemýšlel o tom, co se stalo, bylo mi jasné, že to nebyla náhoda. Kdo to ale mohl udělat? Paní Hoffmannová věděla, že jdu do sauny a řekla, že o tom řekne Katy.
Nakonec si mě tam ale mohl všimnout kdokoli a využít toho.
A kde vlastně byla Katy? Vůbec se neukázala a když jsem šel za ní, nenašel jsem ji.
Měl bych o tom říct Královně? Komu vlastně mohu věřit?
"Paranoia vniká do tě hloubš, do života vkrádá se ti poušť," zněla jedna stará písnička.
Teď už jsem jí rozuměl.
Ten večer jsem poprvé za dobu svého pobytu zamkl dveře a snažil se spát.
Vzbudilo mě otáčení klíče v zámku. Převalil jsem se a vzhlédl ke dveřím.
Do místnosti se vplížila Katy, zalezla ke mě do postele. Posadil jsem se a rozsvítil.
Zamrkala a omluvila se, že mě budí.
"Slečno Katy, kde jste byla?" zeptal jsem se mírně.
"Nenašels' můj vzkaz? Královna chtěla, abych z města přivezla zásoby. Nechala jsem ti vzkaz."
"Nedostal jsem ho," řekl jsem dívaje se jí do očí.
"Zasunula jsem ho pod dveře."
Vstala a zvedla papírek, který ležel kousek ode dveří.
Přečetl jsem vzkaz a zahodil ho.
"Je mi to líto. Asi jsem si ho nevšiml, když jsem se vrátil na pokoj. Měl jsem mizernou náladu."
"Nevadí, už jsme se sešli. Co se stalo?" zeptala se nevinně.
"Nic, jen slečna Clairová mi dala zabrat."
"Je hrozná, co?" uchichtla se Katy, "Jak na tebe na letišti vyjela - měla jsem chuť jí praštit."
"Říkal jsem si, že ji Rudolfo snad otráví, když pořád komentovala co uvařil," přisadil jsem si.
Katy zalezla zpátky do postele a stulila se ke mně.
"Tak už to nech plavat. Dělej, co umíš nejlíp," řekl, natahujíc se přese mne k vypínači aby zhasla.
Jemně jsem ji políbil, za což mi dala facku.
"Zlobíš. Políbím tě, když na to budu mít sama chuť," varovala mě.
"Ano, Paní."
"Nech toho," řekla a světlo zhaslo.
Ráno jsme si šli zaběhat na pláž a Katy pak navrhla, abychom si šli ještě před snídaní místo návštěvy tělocvičny zaplavat.
"Slečno Katy, plavání není moje silná stránka," upozornil jsem ji.
"To neva. Když tak tě Neils vytáhne," řekla, rozesmála se, a rozběhla se k bazénu.
Skočila ze břehu jako tuleň. Já ji následoval spíš jako mrož.
Ačkoliv bylo brzy, Neils už seděl v křesílku plavčíka.
"Neilsi, vylezeš vůbec někdy z toho křesla?" zavolal jsem na něj.
"Jen když se jdu najíst nebo vyspat. Jsem tu od otevření do zavření. Bezpečnost především," odvětil.
"Učíš taky lidi plavat?"
"Jo, a taky potápět. S tím mi pomáhá Katy."
Mrkl jsem na Katy vznášející se na hloubce v druhé části bazénu.
"Ještě něco bych o tobě měl vědět?" zavolal jsem na ni.
Vyrazila ke mně, ponořila se až ke dnu bazénu, pak zamířila k hladině a stáhla mi plavky.
Zvedla je do vzduchu. "Katy!" volal jsem na ni.
"Jestli je chceš zpátky, tak si mě chyť!" řekla a znovu zamířila na hloubku.
Zatímco jsem se snažil ji dohonit a neutopit se přitom, objevily se u bazénu slečny Judy a Amanda.
"Hmmm, tak se mi zdá, že tady opravdu mají úplně všechno, i nahé plavčíky!" smála se slečna Amanda, když si všimla, že Katy má mé plavky.
"Katy, no tak, to už není k smíchu," ozval jsem se ostře.
"Charlesi, nebuď ke mně hrubý. Nebo je hodím do přepadu," řekla.
Neils se konečně rozhoupal k akci, skočil do bazénu a stáhl Katy ke dnu.
Pustila plavky, ty vyplavaly na hladinu, kde je sebrala slečna Judy, která se mezitím také vrhla do vody.
"Tady máš," řekla házejíc je mým směrem.
Než jsem do nich vklouzl, Katy a Neils se vynořili.
"Neilsi, tohle si vypiješ!" kašlala vodu.
"Katy, musíš se naučit zbavit se tonoucího, který se tě chytí. Trénuj to, potřebuješ to," pronesl Neils vylézaje z bazénu a sedaje zpátky do křesílka na věži.
Poděkoval jsem slečně Judy, vylezl z vody a následoval Katy k hlavní budově.
"Proč ses mě nesnažil chytit?" ptala se trochu podrážděně.
"Slečno Katy, plavání mi moc nejde. Jako malý jsem se málem utopil a od té doby se vody trochu bojím," přiznal jsem.
"To je mi líto. Kdybych to věděla, nedělala bych to," řekla už klidněji.
Katy mi přinesla snídani, do které jsem se zrovna pouštěl, když vtom se objevil Jerry.
"Čéče, včera večer to fakt bylo drsný," poplácal mě po rameni.
Zavrtěl jsem hlavou, abych ho zarazil, ale už bylo pozdě.
"Co se stalo?" podívala se na mě Katy.
"No jéžiš. Nějakej vůl ho zamknul v sauně. Musel rozbít vokno, abych si ho všim. Ještě že sem tam byl. Moh se uvařit."
Katy si mě přísně měřila.
"Takže včera večer se nic nedělo, jo?" pronesla rozzlobeně.
Polkl jsem.
"Po snídani se budeme muset vypravit za Královnou," řekla.
Nějak mě přešla chuť jíst, ale co se dalo dělat?
Rozhovor s Královnou byl krátký a věcný.
"Po dobu tvého výcviku odpovídám za tvou bezpečnost. Pokud se ještě stane něco podobného, musíš to Katy nebo mně okamžitě hlásit!" řekla.
"MADAM, ANO MADAM," vyštěkl jsem z kleče.
"Katy, odveď ho a potrestej. Nechám na tobě, jak to uděláš," nařídila.
Katy mi nařídila vylézt z místnosti po čtyřech a pak se v předpokoji posadila do křesla, zatímco já jí klečel u nohou.
"Takže, co s tebou udělám? Něco, co by ti stále připomínalo, že mi nemáš lhát," přemýšlela nahlas.
Jen jsem čekal. Muselo to přijít, to jsem věděl. Přestože jsem byl varován, že nikomu nemohu věřit, Katy jsem to vyprávět nemohl.
"Napadl mě skvělý trest," řekla nakonec, "za mnou, OTROKU!"
Za pár minut jsem byl převlečen do teplákové soupravy a Katy mě poutala ke stroji, který mě nutil dělat leh-sedy.
"Tak, a teď si to protrpíš. Nastavím nejvyšší možný počet cyklů a budu se jen dívat. Až s tebou skončím, odpovíš mi na cokoliv, na co se zeptám," řekla Katy utahujíc pevně poslední řemen.
"Paní, prosím," škemral jsem.
"Ne. Za lhaní tě musím potrestat."
Zapnula stroj a poodstoupila. Ohýbalo mě to dopředu a zas zpátky. Každý cyklus stroje mne kroutil jako žížalu - pot a slzy ze mě jen lily.
"Už nikdy přede mnou nebudeš nic skrývat. Řekneš mi vše, na co se zeptám," doprovázela krutost stroje svými slovy.
"Ano, Paní," dostal jsem ze sebe, zkroucený bolesti.
Aby toho nebylo málo, vstoupila do tělocvičny slečna Clairová. Sledovala, jak se kroutím, a rozesmála se.
"Mnohem lepší. To by toho šmejda mělo naučit," řekla.
Stroj mě stále ohýbal a narovnával, záda a břicho mě bolely, až jsem se nakonec pozvracel.
Bylo to horší než bití. Stroj se nezastavoval, nezpomaloval ani nedělal přestávky. Prostě mě jen mučil. Bez citu, bez slitování, bez rozkoše. Pouhá mechanická činnost.
Námahou se mi zatmíval zrak, pak už jsem viděl jen šedou mlhu.
Stroj se konečně zastavil a já zůstal zhrouceně ležet v sedačce, pokrytý potem a zvratky.
"Měl by to sníst," poznamenala slečna Clairová kousavě.
Ležel jsem tam s očima zavřenýma a čekal, až Katy vysloví rozkaz.
Udělal bych cokoliv, jen aby mě odpoutala od té hrozné mašiny.
"Ani bych neřekla," poznamenala Katy. "Ale přesto to uklidí. Rukama"
Odpoutala mě - po povolení posledního řemenu jsem se bezvládně svalil na podlahu.
"Teď uklidíš, cos naprasil, a poděkuješ mi, že můžeš uklízet rukama a ne hubou," vyštěkla Katy.
Otevřel jsem oči a spatřil zbytky své snídaně. Vzhlédl jsem k ní se slzami v očích.
"Paní, děkuji že mě necháte po sobě uklidit," spíš jsem zašeptal než řekl.
Popadla mě za vlasy a zaklonila mi hlavu.
"Nahlas!"
"Paní, děkuji za to, že mě necháte po sobě uklidit!" dostal jsem ze sebe o něco hlasitěji.
Pustila mě, takže jsem zvratky shrnul do kupičky a stáhl si tričko, abych to setřel.
"Katy, nechtěla jsi někdy takovou svini trápit tak dlouho, až by kvičela?" ptala se slečna Clairová, zatímco jsem stíral ten humus.
"Ne, vážně ujíždím na tom, že trpí a ani neceknou. Vůbec mi nechybí jejich řev," odpověděla Katy.
"S takovým přístupem se nedivím, že ještě nejsi Paní. Lydie by s takhle měkkým zacházením s muži nikdy nesouhlasila."
Lydie. I když mi bylo mizerně, pocítil jsem nával strachu.
"Možná máš pravdu. Radši bych mučila skutečného muže a ne tohle," odvětila Katy.
Jen jsem tam ležel, čelem na podlaze, a čekal na dovolení pohnout se nebo promluvit.
Slyšel jsem slečnu Clairovou odcházet a čekal na další část trestu.
"Jsi v pořádku?" zašeptala mi Katy do ucha.
"Ne, Paní. Bolí to," zasténal jsem.
"Fajn. Už budeš poslouchat?" zeptala se.
"Ano, Paní."
Napůl mě dotáhla, napůl donesla k lavici a položila mě na záda.
"Donesu ti něco k pití. Lež a čekej."
Poslechl jsem a ani se nehnul. Ani pomyšlení na Lydiinu známou se mnou nepohnulo.
Katy se vrátila s plastovou lahví vody a nechala mě jí pomalu vypít. Nic neříkala, jen se na mě dívala.
"Potřebuji vědět, proč ti někdo chce ublížit," ptala se rozhodně.
Na okamžik jsem se zarazil. Slíbil jsem, že budu poslouchat. Pokud ovšem Katy hrála s Lydií, mohla mě znovu připoutat ke stroji a nechat mě tak umřít.
"Paní, nemohu vám to říct - Matka Mnoha mě zavázala k mlčení," řekl jsem omluvně.
Katy na mě zprudka pohlédla.
"Ty znáš Matku Mnoha?" zeptala se.
"Ano, Paní. Ten medailón mám od ní," pronesl jsem hrdě.
"Nechci po tobě, abys porušil slib daný Matce Mnoha. Pokud ovšem hrozí nebezpečí lidem kolem tebe, musím o tom vědět."
Měla pravdu. Byl jsem varován, abych nevěřil lidem, ale svým mlčením bych neměl ohrožovat ostatní.
"Znáte Lydii?" ptal jsem se opatrně.
"Slyšela jsem o ní. Na mužích jí vůbec nezáleží. Nejspíš proto je sympatická slečně Clairové."
"Lydie opustila řady Aišy. Nesouhlasila s Matkou Mnoha a spolu s pár dalšími odešla."
Katy se na mě nevěřícně podívala.
"Proč? Nedává to smysl. Sama by se dříve či později stala Matkou Mnoha."
"Lydie se s Paní Minx kvůli mě pohádaly. Má Paní věří, že muže lze i bez brutality vycvičit, aby ženám dobrovolně sloužili. Nabídl jsem se k potrestání, aby za mou chybu nezaplatila Paní Minx, a Lydie si myslela, že jsem se zbláznil. Prohlásila, že to, že chci trpět místo mé Paní, prokazuje, že muži si nezaslouží ží,t pokud nejsou pod kontrolou."
"A byl jsi potrestán?"
Zhluboka jsem se nadechl a znovu se napil.
"Ano. Minx mě osobně zbičovala. Jako má Paní měla právo mě potrestat. Za mou chybu chtěli potrestat ji a to jsem nemohl dopustit," dodal jsem tiše.
"Jako otrok nejsi víc než zvíře. Pokud uděláš chybu, neodpovídáš za ni," namítla Katy.
"Proto Lydie opustila Aišu. Trval jsem na tom, že za své chování odpovídám, i když jsem na tom trvat nemusel. Odmítl jsem roli pouhého zvířete, pokud to mělo mé Paní přinést bolest.
Z celého srdce Paní Minx miluji."
Katy tiše seděla a přemýšlela.
"Co by se stalo, kdyby tě Lydia našla?"
Podíval jsem se jí do očí.
"Zabila by mě," řekl jsem.
"To nemyslíš vážně?"
"Ona ano. Neviděla jste, jak se tvářila. Opravdu mě chce zabít. A já nechci zemřít její rukou," otřásl jsem se při vzpomínce na Lydiina slova.
"Odejdu z Aišy," přísahala Lydia, "a ty, otroku... Jednou přijde den, kdy budeš litovat, že jsme se poznali. Sestře neublížím ani ji nezabiju, ale ty zaplatíš za své hloupé způsoby."
Katy mě pohladila.
"Bereš to vážně. Zabila by tě."
"Jako když rozplácneš mouchu," řekl jsem.
Potřásla hlavou.
"Tady ne. Nedovolím to," řekla ochranitelsky.
"Paní, nemůžete mě stále hlídat," pronesl jsem tiše.
"Pokud nebudeš pracovat nebo se učit, zůstaneš ve svém pokoji a zamkneš se," nařídila.
"Ano, Paní. Nemyslím ale, že to pomůže," nechtěl jsem se hádat.
"Pokud někdo něco zkusí, bude to alespoň mít těžší," komentovala.
"Nebo lehčí. Nehnu se z místa. Budu snadný cíl."
Povzdechla si.
"Umíš taky něco jiného, než odporovat své Paní?"
"Omlouvám se, Paní," zarazila mě prudkost její výtky.
Pohladila mě ve vlasech a trhla řetězem.
"Tak jdem."
Královna nebyla příliš nadšená, ale souhlasila s Katy, že možnost zranění nevinného kolemjdoucího je závažnější problém než bezpečnost mé osoby.
"Přijmeme opatření ke zvýšení bezpečnosti. Postarej se, ať po setmění nechodí nikam sám," rozhodla Královna, "Přes den je kolem něj dost lidí na to, aby se nic nestalo."
"A co v noci?" ptala se Katy.
Královna se pousmála.
"Věřím, že tak, jak teď spíte, se mu nemůže nic stát."
Zrudl jsem - Katy ne.
"Vím o všem, co se tu děje. O tom nepochybuj," upozornila mě Královna. Nepochyboval jsem o tom ani na okamžik.
---
Katy mě odvedla zpět na pokoj a dostrkala do sprchy, abych se umyl po předchozích radovánkách.
Když jsem vylezl ze sprchy, hodila mi pracovní oblečení a nařídila odchod do kuchyně.
"Zpátky do práce, otroku. Až tam skončíš, vrátíš se sem a počkáš na mě. Po setmění nepůjdeš ani do tělocvičny ani nikam mimo budovu, aniž bys mi to řekl nebo jsem šla s tebou.."
"Ano, Paní," rychle jsem se oblékal. Z tónu jejího hlasu bylo patrné, jak jí vadí královnino rozhodnutí, a že s ním nesouhlasí.
"A neříkej mi už Paní. Pokud je nutné formální oslovení, zůstaň u slečno Katy."
"Ano, slečno Katy. Nedělejte si se mnou starosti, prosím," poprosil jsem ji.
"Byla bych raději, kdybys odsud odešel. Nestojí to za to, abys zemřel."
Natáhl jsem ruku a zlehka se dotkl její.
"Nemám nic jiného. Nemám domov, práci ani nic jiného, slečno Katy. Byl jsem... nevím ani, jak dlouho jsem byl jen číslo. Přátelé si nejspíš myslí, že jsem zemřel. Kam bych tedy šel? Tady mám alespoň nějaký domov a lidi, kterým na mě záleží."
"Je mi to líto," řekla.
Zhluboka jsem se nadechl.
"Mně ne. Býval jsem na tom hůř. Teď alespoň vím, že mě někdo miluje. Už jsem nedoufal, že by se mi to mohlo stát."
Jemně mě políbila na tvář.
"Na to nikdy nezapomínej."
I když jsem si celý den připadal, že bych potřeboval ještě jeden pár očí vzadu, ten den jsem jako číšník nic nezkazil. Jediným nepříjemným momentem bylo setkání se slečnou Clairovou, která se mě zeptala, jak se mi ráno cvičilo.
"Šlo to, slečno Clairová. Díky za optání," odvětil jsem beze stopy sarkasmu.
Rudolfo se mi v pauze mezi obědem a večeří věnoval a učil mě aranžovat talíře.
Položit na talíř snítku petrželky a kolečko rajčete tak, aby vznikla růže, je druh umění. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil, dokud jsem neměl možnost sledovat mistra kuchaře při práci.
"Tááák, pisáno, tak si to zkus. Udělej mi růžičku," řekl podávaje mi nůž a zralé rajče.
O osm rajčat později mě zarazil.
"Hmmm, ušetřils mi práci se sekáním rajčat do omáčky," smál se, "Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Budeš mít spoustu času se to naučit."
Smetl zbytky mé snahy do hrnce a otřel si ruce.
"Tak se mi zdá, že to s nožem moc neumím," omlouval jsem se.
"Ale prý ti to jde s mečem. Paní Hoffmannová se zmínila, že jsi dobrý," řekl.
"Mě to neřekla. Asi si nepřeje, abych se nafoukl jak balón," řekl jsem.
Usmál se.
"O to nemám strach. Když tak tě klidně propíchne a vypustí."
Děsivá myšlenka.
Ten večer nepřišlo na večeři moc lidí. U jednoho stolu seděly Janice a Amanda.
Obě si objednaly steak s garnáty. Cítil jsem se poctěn, že je mohu obsluhovat. Pomohl jsem Rudolfovi s úpravou talířů.
Obřadně jsem jim jídlo donesl, naservíroval, uklonil se a zeptal se jich, zda jim mohu ještě nějak posloužit.
Janice se na mě zadívala, usmála a řekla:
"Ano. Budeš mě krmit garnáty. Prsty."
Nevěděl jsem, co mám dělat, ale pak jsem si řekl, že rozkaz je rozkaz.
Vzal jsem prvního garnáta do prstů, namočil v omáčce a počkal, až se Janice dostane až k mým prstům. Amanda to překvapeně a zároveň pobaveně sledovala.
"Chtěla bys taky?" zeptala se jí Janice.
Amanda se na mě se zaujetím podívala a pak přikývla.
Deset minut jsem je krmil garnáty a pak mě teprve nechaly jít si po obvyklé práci.
Saul, vrchní číšník, si mě po návratu do kuchyně prohlížet zcela konsternován. Čekal jsem, kdy se do mě pustí.
"Řekl byste mi laskavě, co jste to u těch dvou dam předváděl?" zavrčel.
"Krmil jsem je garnáty," přiznal jsem barvu.
"Krmil jste je garnáty," napodobilmě. "A zatímco jste je krmil, ostatní hosté museli čekat.
"Ano, pane."
"A nemáte k tomu co dodat?" vyhrkl.
"Ne, pane."
Obrátil oči v sloup a pokynul mi, ať se ztratím.
Pokračoval jsem v práci a do konce směny už nic zvláštního nezažil, kromě pár zvláštních pohledů ostatních stálých hostí.
Saul si mě po večeři zavolal do kanceláře a pronesl ke mně "holou řeč nelakovanou na růžovo".
"Očekávám, že se budete ke všem hostům chovat stejně a s úctou. Nevím, co do vás a těch dvou dam vjelo, ale příště už to nenechám jen tak."
"Ano, pane," řekl jsem.
Katy mě dohonila jen co jsem odešel ze Saulovy kanceláře.
"Janice mi řekla, co se dělo. Co sis myslel?" zeptala se.
"Já nemyslel. Poslechl jsem rozkaz Paní Aiši. Nic jiného."
Zavrtěla hlavou.
"Nemůžeš slepě poslouchat rozkazy. Všichni na tebe zírali. Co si pomyslí?"
"Mělo mi na tom záležet?" zeptal jsem se nejistě.
"Sloužit Paní nebo skupině Paní můžeš v soukromí, ale na veřejnosti, to je něco úplně jiného," vysvětlovala.
"Pokud si zvyknu, že někdy nemusím poslouchat rozkazy, co když je příště neposlechnu," namítl jsem.
Znechuceně si odfrkla.
"Vím, že se říká, že muži-otroci mají jen dva neurony, ale doufala jsem, že jsi výjimka," zaklela.
"Omlouvám se. Kladu přílišný důraz na správnou službu?" zeptal jsem se.
"Ano, nejspíš ano. Žádná z Paní, které tu potkáš, nemá právo tě potrestat. To může jen Královna nebo já. Až se vrátíš ke své Paní, bude tě trestat jen ona. Nikdo jiný," vysvětlovala mi trpělivě.
Ulehčeně a zároveň zahanbeně jsem si oddechl.
"Takže jsem v průšvihu?" řekl jsem s očima upřenýma k zemi. "Ne, hlupáčku. Spousta lidí chce ale zjistit, co Janice a Amanda udělaly, žes jim vyšel tak vstříc."
"Jen jsem splnil rozkaz?"
Katy se usadila v rohu tělocvičny a sledovala mě v roli Errola Flynna bojujícího s paní Hoffmannovou.
Po přestávce navrhla paní Hoffmannová odložit flerety a zkusit to se šavlemi.
"Napadlo mě, že byste měl zkusit něco náročnějšího," navrhla.
Předchozí cvičení mi rozproudilo krev a tak jsem souhlasil.
Šavle byla o něco těžší a vyžadovala o něco pevnější zápěstí a jistější ovládání.
Rozdíl byl po pár minutách jasně vidět - paní Hoffmannová mě několikrát "zabila".
"Pane Freemane, ostří musíte držet výš," poučila mě, když už poněkolikáté pronikla mou obranou.
Rozzlobilo mě to a můj výkon se ještě zhoršil.
Po pár minutách odstoupila a ruku se šavlí spustila.
"Hmmm, pokud vás někdo napadne šavlí, jste mrtvý. Zítra zkusíme kordy. Jsou o něco lehčí a pro vás možná ovladatelnější."
"Kéž bych tu měl katanu. S tou by mi to šlo lépe," pronesl jsem vraceje šavli do stojanu.
Paní Hoffmannová si mě upřeně prohlížela.
"Mám je tu. Ovšem neodložím katanu, dokud neochutná vaši krev, je vám to jasné," upozornila mě.
"Pokud to dokážete," věřil jsem si.
Usmála se a vyšla z tělocvičny.
"Zbláznil ses?" obrátila se na mě Katy, když jsem sundával a věšel masku. "Ostří ochutná krev?"
"Ano. Ano, katana se nevrací do pouzdra, aniž by na ní neulpěla krev. Vaše nebo soupeřova."
"Ne," řekla na to.
"Pardon?" namítl jsem.
"Ne. To nedovolím."
Paní Hoffmanová se vrátila s dvěma katanami.
"Co jsi mu zakazovala?" ptala se.
"Nechci, aby bojoval se skutečnou zbraní. Někdo by mohl přijít k úrazu," namítala Katy.
"Tvrdí, že to zvládne. Trocha krve ho naučí tolik se nechvástat," podávala mi paní Hoffmanová katanu.
Sevřel jsem rukojeť meče a cítil, jak se reflexy získané dávným tréninkem vracejí.
Katy si všimla změny v mém postoji a stáhla se.
Byl jsem jakoby vyšší, víc jsem si věřil. Věděl jsem, že to zvládnu, a i když Katy možná nevěděla proč, já věděl, proč to chci zvládnout.
Tasili jsme.
Na okamžik jsme se navzájem měřili a paní Hoffmanová vyrazila jak kobra. Podvědomě jsem její výpad blokoval a pak odrazil, švihl ostřím dozadu a sekl jí tak přes ruku, což odnesla její halena.
Otočil jsem se a podíval se na ni. Zuřila.
Poodstoupil jsem a uctivě se jí uklonil.
Zarazila se, také se uklonila a znovu zaujala postoj.
Tentokrát jsem zaútočil já a předstíral útok nalevo od ní. Klamný útok ignorovala, vyrazila přímo na mě a donutila mě otočit se a blokovat. Její katana mě těsně minula a na zpáteční cestě jsem jí musel záklonem udělat dost místa, jinak by mě sekla přes břicho.
Cítil jsem, co udělá. Bylo to jako obroda, vrátilo se mi vše, co mne naučil můj mistr meče, bylo to jako bych se znovu narodil.
Koutkem oka jsem zahlédl, že nás Katy sleduje.
Rychlý pohyb, švihnutí blýskavého ostří jsem zarazil, přičemž se ozvalo řinčení oceli.
"Mám to teď udělat jako Ben Kenobi?" ptal jsem se ukláněje se jí, "nebo mi předvedete Darth Vadera?"
Paní Hoffmannová nadzdvihla masku a viděl jsem, že se usmívá. Jako vlk, který se chystá sežrat králíka.
"Tvá síla už vyprchala, starče. Neměl ses vracet," řekla spouštějíc masku.
"Myslíte, že jsem vás neměl vyzývat na souboj? Komu jste řekla, že jdu do sauny?" zeptal jsem se s katanou připravenou k boji.
Odpověděla seknutím, načež jsem se přikrčil, podrazil ji nohy a vykopl ji meč z ruky.
Katy se na ni vrhla a přidržela ji. Vstal jsem.
"Měla jste něco společného s tím, co se dělo v sauně?" udeřila na ni Katy.
"Ne! Jedné z návštěvnic jsem vyprávěla o vybavení lázní a zmínila jsem se i o sauně. Upozornila jsem jí, že jste tam, aby se nelekla."
"Komu?"
Zavrtěla hlavou.
"Je tu nová, předtím jsem ji tady neviděla."
Katy paní Hoffmannovou pustila a pomohla jí vstát.
Podal jsem jí katanu a otočil ruku dlaní vzhůru.
"Krev pro vaše ostří," nabídl jsem jí.
Zvedla si kuklu a jemným tahem ostří po mé dlani mi trošku pustila žilou. Otřela čepel a nabídla mi svou ruku.
Provedl jsem tentýž rituál, otřel katanu a uklonil se.
Úklonu opětovala a potřásli jsme si rukama.
"Měl jste dobrého učitele. Líbilo se mi to. Dokonale jste se soustředil."
"Také bych řekl. Když jsem ho poprvé dostal přetočením meče, zastavil se, uklonil a od té doby se ke mně choval s větším respektem," řekl jsem.
Katy se omluvila za svou prudkost - paní Hoffmannová se jen usmála.
"Katy, je milé, že se tak o někoho staráš. On se ale dokáže dost dobře o sebe postarat i sám."
"Katy se po té nehodě v sauně stará víc, než by možná musela. To víte, kdyby se někomu z hostů něco stalo, mohly by lázně mít potíže," vysvětloval jsem.
"Ano, mrtvoly přitahují pozornost. A jak se mi zdá, nejste tu moc populární," pronesla zlehka.
"Také jste si toho všimla?" řekl jsem zvesela.
Katy mě odtáhla ven, než jsem se do toho stihl zamotat ještě víc.
Počkala, dokud jsme nevyšli z hlavní budovy a pak se do mě pustila.
"Na kolena, OTROKU!", osopila se na mě.
Padl jsem na zem a svěsil hlavu čekaje na trest.
"To sis dovolil dost. Zakázala jsem ti to a tys neposlechl," pokračovala.
"Ano, slečno Katy. Jenže já musel."
"Musel? Proč? Byla jsem právě svědkem záchvatu samčího šílenství?"
"Slečno Katy, potřeboval jsem si dokázat, že čas strávený s Aišou nezničil mou osobnost. Potřeboval jsem se přesvědčit, zda ještě stále uvnitř planu."
Nic neříkala, čekal jsem, co bude dál. Porušil jsem přímý rozkaz.
"Vstaň," nařídila mi, odvedla mě k bazénu a strčila mě do vody.
S prskáním jsem se vynořil.
"K čemu zrovna tohle?"
"Musela jsem tě zchladit. Vnitřní plamen, dobrá, proč ne. Nesmí se ovšem projevit navenek."
Úsměvem mě odzbrojila. Musel jsem se smát.
"Ano, slečno Katy. Píšu si," zavolal jsem na ni.
Měla pravdu. Chtěl jsem být super otrok. Ne pouhý dobrý otrok, ale nejlepší ze všech.
Umírněnost, to mi Minx a Dr. Ruthová tlačily do hlavy - a já se to ještě stále nenaučil.
"Čemu se směješ?" ptala se Katy, natáhla ruku a chtěla mi pomoci z bazénu.
Strhl jsem jí do vody - hrozně to cáklo.
"Právě jsem si vzpomněl na něco legračního!" odpověděl jsem jí poté, co se vynořila.
"Co to děláš?" smála se.
"Vzpomínám na lekci, kterou mi daly Minx a Mei Ling. Jsem dobrý otrok, ne nejlepší, ale dobrý," řekl jsem.
"No a?"
"No a tak bych se měl snažit být dobrý."
"Jsi nejzvláštnější člověk, kterého jsem kdy potkala."
"A navíc jsem roztomilý."
---
Mokří, šťastní a blbí, jak se za chvíli zjistilo, jsme kráčeli po pláži. Vtom jsem zaslechl, jak někdo volá o pomoc. Světla z kavárny stačila k tomu, abych ve vlnách rozeznal člověka mávajícího rukama.
Katy mi řekla, ať doběhnu pro pomoc a vrhla se do vody. Doběhl jsem ke kavárně a zavolal Neilsovi.
"Neilsi, tady Charles. Na pláži se někdo topí. Katy se ho snaží vytáhnout."
"Okamžitě upaluj zpátky, už tam letím!" zněla odpověď.
Doběhl jsem na pláž právě včas, abych spatřil Katy doplavat k tonoucímu a pak oba zmizeli pod hřebenem vlny.
Čekal jsem, kde se vynoří. Po několika vteřinách se znovu objevili a zase zmizeli.
S každou další vlnou se vzdalovali od břehu a mávání paží sláblo. Už jsem nepoznal, kdo je kdo.
Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu. Kde je sakra Neils?
Pláž olízlo světlo reflektorů a uslyšel jsem motor auta.
Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se směrem k tonoucím. Snažil jsem se k nim doplavat a v odrazu světel vozu spatřil Amandu.
Jednou rukou držela Katy kolem krku a táhla ji pod vodu. Kate se neúspěšně snažila ji setřást.
Když se znovu vynořily, popadl jsem Amandu za ruce - pustila Katy a dala se do mě.
"Mám tě," a táhla mě ke dnu.
Určitě tam nebylo víc než tři metry vody, ale když jsem se snažil dostat se na hladinu, připadalo mi to jako deset mil.
Vynořil jsem se a spatřil, že se k nám snaží dostat Katy a z pláže na nás míří reflektory.
"Snažím se ti pomoci," lapal jsem po dechu.
"Já ne," zasyčela Amanda a opět mě táhla pod vodu.
Přestal jsem vzdorovat, v uších mi lupalo, jak mě táhla stále hloub. Zaplašil jsem hrůzu, která se mne snažila zachvátit při vzpomínce na nehodu z dětství.
Stalo se to na jezírku u malého horského městečka, kde jsme žili. Sestra mě měla hlídat, ale ztratil jsem se jí a začal se brodit vodou. Pár metrů od břehu byla díra, do které jsem se propadl.
Nějak jsem se dohrabal na hladinu a zkoušel volat o pomoc, ale hned jsem byl zase pod vodou. Kdybych nepanikařil, určitě bych sám vyplul na hladinu, ale místo toho jsem se ve vodě plácal jako zdivočelé zvíře. Znovu jsem vyplul na vzduch a vykřikl.
Sestra mě zaslechla, skočila do vody a vytáhla mě na břeh. Potřetí bych se už sám nahoru nedostal.
"Michaeli, ty pitomče," řvala na mě, vystrašená a rozzlobená, zatímco jsem plakal.
Dovezla mě domů a celé léto jsem se na jezero nemohl ani podívat, aniž bych se nerozplakal.
O pár měsíců později jsem plakal znovu, to když jí pohřbívali.
Zabila se při autonehodě, když mi z města vezla dárek. Bylo jí devatenáct.
Snažil jsem se co nejdéle zadržovat dech a poslouchal, jak to kolem mě vře, pak mě náhle někdo táhl na hladinu.
Vyskočil jsem nad vodu jak korek a nadechl se. Neils nás s Amandou od sebe roztrhl.
Kopla ho do tváře a zkusila mě znovu stáhnout pod vodu, jenže já se stihl chytit plováku, který Neils dotáhl, takže se jí to nepovedlo.
Pustila mě a zmizela ve vlnách. Objevila se Katy a také se chytla.
Neils se pustil za Amandou, ale zavolal jsem ho zpátky.
"Nech ji plavat. Později to vysvětlím," snažil jsem se překřičet příboj.
Neils se podíval do míst, kde zmizela, a pak se k nám přidal. Plavali jsme ke břehu.
Celou dobu jsem se díval přes rameno, jestli se Amanda, jako v Čelistech, neobjeví a nezaútočí.
---
Neils neměl žádnou radost z toho, že jsme po něm chtěli, aby na všechno zapomněl a taky se trochu bál, že moře ráno vyplaví Amandinu mrtvolu.
"Neilsi, toho bych se nebál. Plave jak ryba, jen dělala, že se topí, aby se mi dostala na kobylku," vysvětloval jsem mu v kuchyni srkaje horký čaj.
"Ale proč?" vypadal ustaraně.
"Zkusila to na mě a já jí odmítl. Nechci flirtovat," mrkal jsem na Katy, aby mě trochu podpořila.
"Ta tedy musí být naštvaná," řekl Neils.
"Až moc," pronesla temně Katy.
Pokud jde o Neilse, měli jsme to z krku.
Na druhou stranu Katy to nechtěla "nechat plavat".
Když jsme se vrátili na pokoj, nařídila mi, ať se svléknu a kleknu si s čelem opřeným o podlahu, a nehýbu se, dokud se nevrátí.
Poslechl jsem a čekal, věda, že tentokrát jsem to opravdu trochu přehnal, jak by řekl Chuck Yeager.
Ne že bych neposlechl rozkaz, ale rozhodně jsem riskoval.
Možná ne zbytečně. Katy se mohla utopit, nemohl jsem tam jen tak stát a navíc Neils věděl, kde jsem. Takže jsem snad neriskoval tak moc.
Když se Katy vrátila, viděl jsem jen, že má lodičky na vysokém podpatku. Víc jsem tak, jak jsem klečel, vidět nemohl.
"Ani hnout, otroku," řekla zavírajíc dveře.
Ani jsem nepohnul, když zhasínala světlo. Klečel jsem a začínal se bát. Co kdyby mě Katy chtěla zabít, co když je jednou z nich? Snažil jsem se strach potlačit. Co to dělá, proč zhasla? Slyšel jsem, jak chodí po místnosti. Pak cvakl zapalovač.
Místnost pomalu rozjasnilo mihotavé světlo svíčky.
"Jsi připraven přijmout trest?" zeptala se stojíc mi za zády.
"Ano, slečno Katy," odpověděl jsem.
Na holý zadek mi se svištěním dopadla rákoska.
Zaskučel jsem bolestí.
"Jedna!" řekla.
Další zasvištění a bolest.
"Dvě!"
A další.
Zasténal jsem pod tou ranou a snažil se popadnout dech.
"Tři!"
Chvíle oddechu a pak mi přejela prsty po modřinách.
"Teď už budeš poslouchat, nebo ne?" řekla ostře.
"Ano, slečno Katy," zasténal jsem.
Pustila mě a praštila mě ještě silněji, takže jsem se zhroutil na podlahu.
"Nevěřím ti. Zatím jsi neposlouchal. Všechno děláš po svém, neptáš se na dovolení nebo na radu. Snažíš se být dobrý otrok a většinu času ti to jde, ale dnes večer jsi dvakrát riskoval život, aniž by ti záleželo na tom, co si o tom myslí tvoje Paní nebo já.
Já i Královna tě ochráníme. To, že se snažíš chránit se sám, znamená neúctu a nedůvěru k nám. Budeš nám věřit tak, jako své Paní, věřit, že tě ochráníme a postaráme se o tebe, nebo doporučím tvé vyloučení - vrátíš se k Paní s tím, že jsi neuspěl."
Ležel jsem tam a poslouchal jí - bolelo to o moc víc než rákoska.
Chtěl jsem něco namítnout, říct jí, že se mýlí, ale nemohl jsem. Měla pravdu.
Dříve jsem příliš uvykl tomu starat se sám o sebe. Když o mne teď měl pečovat někdo jiný, nebyl jsem schopen to přijmout.
Musel jsem se k tomu postavit čelem. Sakra. Paní Minx mě milovala a starala se o mě. To jsem chápal. Proč jsem nechápal, že by to mohli dělat i jiní?
Po smrti mé ženy a dcery jsem žil sám. Věnoval jsem se jen práci, nikam nechodil. Přestal jsem si rozumět s přáteli. Chodil jsem jen do práce a zase se vracel do prázdného domu.
S Denise pro mě zemřela láska jako taková a zemřela i má láska ke světu. Trestal jsem se za to, že jsem jí nedokázal zachránit.
Kdybych té noci nezastavoval a nepomáhal tomu člověku v nouzi, nedostal bych se k Aiše. Žil bych úplně zbytečně až do smrti. V zapomnění a osamění.
Rozplakal jsem se nad tím, jak hloupý a nesmyslně pyšný jsem byl.
Nikdy bych nepoznal odpuštění.
Paní Minx.
Tak moc jsem si přál být s ní.
"Tvá Paní tě miluje, jinak by tě sem neposílala. Jsi výjimečný," slyšel jsem nad sebou Katy.
Nic jsem neříkal. Nebylo co.
A tak jsem strávil noc. Ležel jsem na podlaze, přemýšlel o tom, jak hloupě pyšný jsem a jak moc mě Minx miluje.
---
Katy se k tomu, co se večer dělo, druhý den ráno vůbec nevrátila. Spala, zatímco já ležel na zemi a přemýšlel.
Celé tělo mě bolelo, do sprchy se mu rozhodně nechtělo, a mýdlo v modřinách na zadku pálilo, ovšem se zahanbením to bylo horší.
Ranní běh po pláži byl lehčí, protože Katy běžela se mnou, nenechala se nést. Náš vztah znatelně ochladl, což bolelo jako rány rákoskou - snažil jsem se proto zaměřit na to, co mě ten den čekalo.
Cestou do tělocvičny jsme minuli slečnu Clairovou. Zdvořile jsem pozdravil.
Ignorovala mě a pokračovala směrem k bazénu, aniž by se ohlédla.
"Tak si říkám, že s tím, co se nepovedlo včera v noci, nejspíš nemá nic společného, nebo je sakra dobrá herečka," přemýšlel jsem nahlas.
Katy mou poznámku ignorovala. V tělocvičně už cvičila Paní Janice.
"Dobré ráno vy dva," přivítala nás zvesela.
Klekl jsem si před ni, počkal, až mě poplácá po hlavě. Shlédla nejdřív ke mě a pak se podívala na Katy.
"Vidím, že vy dva máte dnes nějaký problémek. Můžu pro vás něco udělat?" zeptala se s porozuměním.
"Ano. Mohla bys mi ho na chvíli pohlídat? Musím si o něčem promluvit s Královnou. Vzala bys ho na snídani, až docvičí?" zeptala se Katy.
"S radostí. Postarám se o něj dobře," ujistila ji Paní Janice.
Katy odešla a já se pustil do známé cvičební dávky. Během pobytu jsem se vypracoval, pokud šlo o zvedání činek, a teď jsem na lavici tahem nohou zvládl přes 150 kilo. Podíval jsem se na ta závaží a musel se zasmát. Kdybych se býval do těch dveří opřel nohama, nemusel jsem rozbíjet sklo. No jo, po bitvě je každý generálem.
Paní Janice mě sledovala, jak přecházím od stroje ke stroji, neříkala nic, ale všimla si, že jsem duchem někde jinde.
"Charlesi, nech toho a pojď ke mně," zavolala na mě.
Vrátil jsem se k lavici, na které seděla, a klekl si před ní.
Plácla rukou na lavici, abych si k ní přisedl.
"Tak, a teď mi povíš, co se děje. Co se mezi tebou a Katy stalo?" zeptala se vlídně.
"Paní, nevím, jestli bych o tom měl začínat," řekl jsem.
"Víš, můžu ti nařídit, abys mi to řekl," usmála se. "Tak v čem je problém?"
"Někdy nejsem moc dobrý otrok a Katy mě musela potrestat. Myslím, že se domnívá, že není dobrá Paní, protože jsem to nezvládl," přiznal jsem.
Paní Janice mě na okamžik obejmula a pak pokračovala.
"Znám pověst Paní Minx. Je velmi náročná, protože nehledá červy plazící se v prachu. Chce otroka, který se dokáže sám sebe zastat a je pyšný na to, že jí může sloužit. Někoho, kdo slouží jí, a ne takového, který jí slouží, protože mu něco chybí.
Katy je ještě mladá a teprve hledá sebe samou. Nikdy nepoznala, jaké to je být Paní Aišy, i když svou podstatou už jí je. Katy má jiný přístup k věci než Paní Minx nebo třeba já. Moji otroci mi chtějí sloužit protože je miluji a starám se o ně."
"Já ale nevím, co by Katy potěšilo. Snažím se naučit se to, proč jsem sem byl poslán. Nechci, aby se Katy trápila tím, že nejsem dobrý otrok," protestoval jsem.
"S tím nemůžeš nic dělat. Můžeš se jen snažit plnit její rozkazy, jak nejlépe dovedeš."
"Je hrozně těžké nesnažit se to celé řídit."
"Tomu se říká snaha řídit všechno zdola, což vůbec není dobrý nápad," upozornila mě.
"Ano, Paní."
"Pokud ti neřeknu něco jiného, oslovuj mě Janice. A pojďme už jíst."
Katy nejspíš servírce řekla, co mi má přinést, protože než jsem si u ní stihl objednat, už mi odpověděla, že ví, co si dám.
Janice to pobavilo. Objednala si a začala:
"Drží tě pěkně zkrátka, co?"
"Někdy bych si přál, aby to bylo volnější. Dal bych si nějaké čevabčiči," postěžoval jsem si.
"Jen se o tebe stará, jako se o tebe starala tvá žena," odpověděla srkajíc džus.
"Cože?" opatrně jsem se ozval.
"Víš, poznala jsem, že jsi ženatý, nebo jsi přinejmenším byl. Poznám to podle toho, jak se chováš k ženám. Chceš je potěšit ale nepřeháníš to. A navíc je ještě pořád vidět, kdes nosil snubní prsten."
"Mohu-li se zeptat, kde jste se naučila všímat si takových detailů?"
"No, nějakou dobu už se po světě motám, a navíc vyrábím šperky. Jsem zvyklá dívat se lidem na ruce. Zbytek mi dala zkušenost," přiznala.
Donesli jídlo. Místo suchých kukuřičných lupínků a topinky jsem dostal malý steak a čevabčiči.
"Promiňte, ale to asi nebude mé jídlo," řekl jsem.
"Ne, slečna Katy dnes pro vás poručila maso. Dobrou chuť," odvětila servírka a odešla.
Jak by řekl Jim Nabors: překvápko, překvápko, překvápko.
"Nejsem si jist, zda mě jen nezkouší," pokračoval jsem dívaje se na tu porci.
"Myslíš, že tě Katy zkouší, zda porušíš rozkaz?" zeptala se Janice.
"Nevím. A dneska riskovat nebudu."
Zavolal jsem servírku, nechal talíř odnést a objednal si běžnou snídani.
Lítostivě jsem sledoval vzdalující se čevabčiči, ale byl jsem si jist, že s kukuřičnými lupínky neudělám chybu.
Katy se objevila o pár minut později a přidala se k nám.
Ke steaku neřekla nic a já mlčel.
Janice se po pár minutách omluvila, s tím, že jde na záchod, ale myslím, že Katy a já jsme dobře věděli, jak to ve skutečnosti bylo.
Promluvili jsme ve stejný okamžik a vzápětí se zarazili.
"Slečno Katy, povídejte," nabídl jsem.
"Ne, začni ty," odvětila.
"Chci se omluvit za to, že jsem vás zklamal. Nechoval jsem se zrovna nejlépe."
"A já se chci omluvit za to, že jsem ti své zklamání dala pocítit."
Podíval jsem se na ni.
"Přátelé?" podával jsem jí ruku.
"Ne. Pán a sluha," zavrtěla hlavou.
"Ano, slečno Katy." Ruku jsem spustil.
"'Ano, 'Paní Katherine', laskavě."
Oddechl jsem si.
"Ano, Paní Katherine," pronesl jsem.
Janice se vrátila a našla nás nad miskou ovoce, z níž jsem Katy, pardon, Paní Katherine, krmit kuličkami hroznového vína.
"Vidím, že už jste zase jako dřív," řekla s radostí v hlase.
"Ne, paní. Je to lepší než dřív," opravil jsem ji.
---
Zdálo se, že se změnou postoje Paní Katherine se můj čas trávený v lázních nějak zrychlil.
K žádným dalším "nehodám" už nedošlo a za nějakou dobu už jsem zase mohl chodit bez doprovodu.
Jerry Dodge mě naučil, no, přinejmenším sedět na koni, i když o ježdění nemohla být řeč. Díky Neilsovi jsem se zlepšil v plavání a za asistence Paní Katherine mi pomohl i s potápěním.
Lidé přicházeli a odcházeli. Slečna Clairová odjela pár dní poté, co zmizela Amanda, a slečna Judy si pobyt o týden prodloužila. Paní Janice mě, dříve než odjela, pochválila před Královnou a před Paní Katherine, a nakonec jsem se naučil i krájet rajčata.
Dokonce i pan Terwilliger si mě oblíbil, když jsem mu řekl, že bych se chtěl naučit hrát na piáno.
Jeho cvičení "Veselé prstíky" bylo k zblití, ale přinejmenším jsem v sobě objevil talent k přehrání "Ovčáků".
Ovčáky čtveráky nesnášel.
Týdny plynuly. Paní Minx řekla, že mě do lázní posílá na dva týdny. Co se s ní stalo?
Jednou ráno, když jsem docvičil, mě zavolali ke Královně.
Klekl jsem si k ní. Zvedla ze stolu zprávu.
"Po počátečních problémech jsi na sobě hodně pracoval. Po fyzické stránce jsi na tom mnohem lépe než když jsi sem přišel a zlepšil se i tvůj přístup k věci."
"Děkuji, Madam," odvětil jsem uctivě.
"Ano," pokračovala ve čtení, "zůstává tu jen jedna věc, na které musíš pracovat."
Čekal jsem. Co pořád dělám špatně?
"Musíš trošku omezit ten důraz, se kterým se do všeho vrháš. Ochota je dobrá věc, soustředění také, ale ty se často buď příliš zaměříš na konkrétní problém, nebo ti prostě chybí celkový pohled na věc.
To, co děláš a jak se rozhoduješ, má vliv na to, jak se ostatní dívají na tvou Paní a na Aišu. Na to nezapomínej."
"Ano, Madam."
Obešla stůl, posadila se na kraj desky a shlédla ke mně.
"Už jsi uvažoval o tom, co budeš dělat, až odsud odejdeš?" zeptala se.
Otázka mě vylekala. Odejít?
"Myslel jsem si, že se vrátím do služby k Paní Minx. O ničem jiném jsem vlastně ani nepřemýšlel."
Královna zavrtěla hlavou.
"Ne, já myslela, čím se budeš živit. Co bys chtěl dělat?"
"Mám vzdělání v oboru počítačů, Madam. A tady jste mě naučili věnovat se lidem. Nevím, pro co se rozhodnout," přiznal jsem otevřeně.
"Tak si to promysli," řekla a odvrátila se.
"Madam?" zeptal jsem se.
"Ano, otroku?"
"Zkazil jsem něco? Urazil jsem vás?" Mínil jsem to vážně.
Otočila se zpátky ke mně a rozesmála se.
"Ne, otroku. Ale tvůj výcvik skončil. Pojedeš domů."
Domů. Kde jsem byl doma? Minxiny pokoje poskytnuté Aišou jsem už považoval za domov, ale o ten jsem přišel. Pak jsem přišel sem. A i o tohle přijdu.
Zůstal jsem sedět na pokoji a zvažoval, co mě čeká.
V místnosti se se západem slunce rozprostřela tma. Co budu dělat? Uvidím ještě někdy Paní Minx? Opustila mě? Ne. Srdce mi říkalo, že ne. Řekla mi, že mě nikdy neopustí.
Z myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře.
"Vstupte!" řekl jsem.
Vešla Paní Katherine. Rozsvítila.
"Proč tu sedíš potmě?" zeptala se.
"Lituji, Paní. Nějak jsem neměl sílu rozsvítit."
Posadila se na postel vedle mě a položila mi ruku na stehno.
"Jsi v pořádku?" zeptala se.
Otočil jsem se k ní.
"Ne, ne tak docela. Zmatený, zraněný, trochu rozzlobený," přiznal jsem.
"Proč?"
"Nevím, co se děje. Řekli mi, že jsem otrokem Aišy, pak zase, že mám jít domů. Ani nevím, jestli ještě nějaký domov mám. Vůbec nevím, co se děje."
"Michaeli, je čas abys vylétl z hnízda. To se děje," pronesla potichu.
"Poprvé mi říkáš pravým jménem," podivil jsem se.
"Věděla jsem celou dobu, jak se jmenuješ. Charles Freeman už není. Propouštíme Michaela Forbina. Ten Michael, kterého znám, je silný, hrdý, zdravý a schopný se o sebe postarat."
"Už uběhlo tolik času. Vlastně ani nevím, jak dlouho to trvá. Dokud jsem nepřišel sem, neměl jsem ponětí o čase."
"Chceš vědět, jak dlouho jsi byl pryč?" zeptala se.
Váhal jsem.
"Ano."
"V moci Aišy jsi skoro rok."
Oněměl jsem úžasem.
"Nikdo o mě neví už rok?" řekl jsem.
"Skoro rok. Mezitím ses znovu narodil. Bábě i hraběnce trvá devět měsíců, než porodí dítě. Proč by to u otroka mělo trvat kratší dobu?" Znělo to logicky.
"Vím, ale..." chystal jsem se říct.
"Michaeli, poslouchej. Brzy ti bude vše jasné. Teď ale pojď se mnou. Musím ti něco ukázat," řekla vstávajíc a podávajíc mi ruku.
Odvedla mě na pláž, kde nás přímo na písku čekal koš s jídlem.
"Michaeli, pojez se mnou, naposled. Zítra se vrátíš, odkud jsi přišel."
Nemluvili jsme, jedli a sledovali východ Měsíce nad oceánem. Světlo se tříštilo na hřebenech vln.
Jistým způsobem, navzdory bouři v mém srdci, mě ten pohled uklidňoval. Měl jsem pocit, že na mě Paní Minx dává pozor. Měsíční světlo se na mě snášelo jako požehnání mé Bohyně.
"Děkuji," dokázal jsem nakonec Paní Katherine říct.
"Moře a světlo utěšují ztrápené duše. Moře a světlo jsou věčné, zatímco my ne," řekla.
"Čas a příliv na nikoho nečeká," vzpomněl jsem si na starou báseň.
"Ne, nečeká. Příliv nás během života často zanese na místa, která jsme dříve nespatřili nebo si je ani nedokázali představit. A když přijde čas odejít, jdeme."
Podívala se na mě, tvář vystupující z temné opony noci.
"Michaeli, jsi krásný muž. Něco jsem se od tebe naučila. Možná se ještě potkáme."
Políbila mě a já byl najednou strašně unavený. Podíval jsem se na moře a zdálo se mi, že mě odraz měsíce oslepuje. Pak se vše propadlo do tmy.
Probudil mě budík. Překulil jsem se a málem spadl na zem. Zamáčkl jsem budík a vylekaně se posadil.
Na pokoji jsem neměl budík. Budík jsem neviděl od doby, co mě unesla Minx.
Ležel jsem v
Ležel jsem v posteli. Doma.
To není možné. Nebo ano? Vysnil jsem si to všechno, Minx, Aišu, Lydii, byly to jen přeludy?
Připadal jsem si jako Scrooge, když se probudil. Podíval jsem se z okna. Na příjezdové cestě stálo auto. Moje auto.
Vstal jsem a šel do obýváku.
Místnost byla uklizena, v lepším pořádku, než jak jsem ji měl ve zvyku opouštět. Na stole byla kupička pošty a když jsem došel do kuchyně, našel jsem ve skříních jídlo a v ledničce čerstvé mléko.
Otevřel jsem dveře. Na rohožce ležely noviny, jako vždycky.
Podle data na titulní straně od té noci uplynulo něco přes devět měsíců.
Takže se mi to nezdálo. Nebo si ze mě někdo vystřelil? Nechal vytisknout jedno číslo novin se změněným datem?
Zapnul jsem televizi a zjistil, ze mě ještě neodpojili. Přepnul jsem na předpověď počasí.
Datum na obrazovce bylo stejné, jako na novinách.
Nakonec mě napadlo podívat se do zrcadla.
To nebylo tělo, v němž jsem z domu naposledy odjel. Viděl jsem tělo, které jsem si vypracoval během měsíců strávených s Pani Minx a Královnou.
Jsem doma. Zatočila se mi hlava. Pokud jsem doma, tak kde je Pani Minx? Uvidím ji ještě?
Neměl jsem medailon.
Byl jsem stale zmatenější.
Zvedl jsem telefon a zavolal do práce. Číslo neexistuje.
Oblékl jsem si věci, které jsem našel ve skříni. Seděly mi, takže se tu někdo musel zastavit a všechny staré věci vyházet.
V misce na stole jsem našel klíčky od auta - vždycky jsem je tam odkládal. Odemkl jsem auto, nastoupil. Nádrž byla plná a podle tachometru to vypadalo, ze s autem někdo jezdil.
Rozjel jsem se do Firmy.. Na mistě, kde jsem se poprvé setkal s Minx, jsem zastavil.
Nebyla tam žádná stopa, ani olejová skvrna, nic.
Dojel jsem do města a vnímal všechny změny, které mezitím nastaly.
Všechno se zdálo novější a jiné. Jednou ze změn byl nápis NA PRODEJ na budově mého pracoviště. Po firmě, kde jsem pracoval, tam nebyla ani stopa.
Vrátil jsem se domů, zaparkoval a vystoupil.
Odemkl jsem hlavni dveře a našel za nimi obálku nadepsanou mým jménem.
Otevřel jsem ji. Vypadl z ni medailon.
"Mému milovanému otrokovi," stálo tam.
"Vím, ze jsi z toho, co se dělo, zmatený a možná i vylekaný.
Prosím věř mi, když říkám, ze se zase sejdeme.
Uvidíš, ze všechno je přesně tak, jako když jsme se potkali, něco je možná i lepší. Nikdy nezapomeň, ze tě miluji."
A podpis mé Pani.
A tak se ztracená ovečka vrátila domů.
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče