Autor: Lenka (c)2001

Tato konkrétní povídka byla autorkou poskytnuta ke zveřejnění na mém webu (kromě jiných). Pozn. Tom: dokonale vystavěná atmosféra, miluji povídky s ostrou pointou v posledním odstavci, viz Vixen a Černý pán

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Televizní sen

Už zase seděla u televize. Zběsile přepínala z kanálu na kanál. Zprávy – samá vražda, stupidní kreslené seriály určené spíše dospělým nežli dětem, sladkobolně medové tisící páté pokračování Esmeraldy pro hodné domácí slepičky. Vlastně ani neví, proč to dělá. Měla by být „šťastná“, „zoufale šťastná“. Tak jako většina ostatních. Ne, měla by být šťastnější než lidičky, které každodenně potkává na ulicích, šťastnější než ostatní maminky malých ratolestí, s nimiž si občas popovídá v parku. Vždyť se má o tolik lépe než ony! Všeho má dostatek, korunku ke korunce střádat nemusí. Žije podle staletím prověřeného receptu – manžel, děti, domácnost. Čas jí ubíhá a vytrácí se někde mezi sporákem, plenami, písečkem a manželskou postelí. Šťastné a spokojené manželství. Tak to vidí jiní. Měla by to tak vidět i ona? Tak proč jí stále „cosi“ chybí? Vždyť přece má spoustu důvodů být sama se sebou spokojena. V manželově top ten žebříčku si poslední léta drží pěknou čtvrtou pozici – práce, přátelé, děti a pak ona. Hodně z výšky ukazuje záda fotbalu i kresleným groteskám. Co víc si může ženská po několika letech vedle jediného chlapa přát! Skutečně by měla být šťastná!

Teď tady není. Nikdo jí nebrání přemýšlet. Sedí sama u modře blikajícího světýlka, které pro ni znamená zájem, jiný život. Myšlenky se pomalu vytrácejí, upadají v zapomnění. Už se netrápí tím co je a tím co není. Poslouchá chlácholivá, něžná slova. Nevnímá jejich význam. Jen se tak kolébá na vlnách cizího hlasu, který se zdá být blízko a je tu jenom pro ni. Bezpečí. Pomalounku se uvolňují ztuhlé svaly, mizí křečovitý úsměv na obličeji a ona je zas sama sebou. Sní.

Křáp, buch. Co tady dělají ty podivné zvuky? Odkud to jen může být, blesklo jí hlavou. Křáp, buch – že by ze sklepa, nebo jen v dětském pokoji mlátí dítě hračkou? Křáp, buch – zvědavost jí nedá, pozvolna se zvedá. Ještě chvíli bojuje s tím, jak moc by chtěla sedět schoulená v křesle a pokračovat ve sladkém nebytí. Neochotně se vydává na obchůzku. V duchu proklíná původce hluku těmi nejobhroublejšími výrazy. Líně nahlíží do všech pokojů – nikde nic. Bude muset do sklepa. Na chvilku se zastaví, sbírá odvahu. Nechce se jí, ale musí. Cítí strach i zvědavost. Váhá. Posléze rázně vykročí po schodech dolů.

Našlapuje obezřetně, snaží se na sebe neupozorňovat zbytečným hlukem. První, druhý, třetí schod – Křáp, buch. Podivné zvuky sílí. Její zvědavost stoupá, ještě pořád nepřišla na to, co je způsobuje.

Tušila to. Teď už s jistotou ví, že se dole Něco děje. Najednou si uvědomí, že cítí tlukot srdce až v krku. Má pekelný strach. Uvědomuje si, že by nejradši utekla zpátky do bezpečí horního patra. Zpátky před blikající obrazovku, zpátky do pocitu uvolnění a snění. Zároveň ale instinktivně cítí, že už není cesty zpátky. Teď to nevzdá!

Na chvíli se zastaví přede dveřmi do prádelny. Snaží se odhadnout, co se uvnitř děje. Mozek vytáčí na plné obrátky. Stále žádný uspokojující výsledek. Pořád ještě nic neví a co je horší, ani netuší. Stále slyší ony podivné zvuky. Zlobí ji, že dosud nepřišla na to, co je způsobuje. Právě ona, která dokáže podle zvuku odhadnout, ať je kdekoliv v domě, jestli upadla na zem v kuchyni lžička, nebo nejstaršímu synovi nárazník z nového autíčka. Teď tady v zimě a pod příkrovem tmy stojí a neví. Jak ponižující!

Neví, co má čekat. Teď, právě teď – slyší nový zvuk. Pravidelný, tichý zvuk. Ví, co to je, ale bojí se to pojmenovat. Ví to naprosto přesně – tam za těmi tenkými dřevěnými dveřmi někdo dýchá. Polilo jí horko. Téměř současně se rozklepala. Vibrovaly jí ruce, chvěním se jí podlamovaly nohy, zuby jí cvakaly jako o závod.

Co teď? Rychle, co nejrychleji pryč. Nahoře popadnu alespoň smeták, nebo poprosím sousedy o pomoc – mihlo se jí hlavou. Kolena však jako by měla pevně vrostlá do betonové podlahy. Vrrz- otvírají se dveře, uvědomila si. Je pozdě, příliš pozdě na útěk. Svou šanci propásla. Jsou to lupiči, určitě ji zabijí. Bála se zvednout hlavu. Obrazotvornost spřádala ty nejkrvavější fantazie. Běh myšlenek přerušil známý hlas.

„Co tady děláš? Přikázal jsem ti snad, abys sem lezla?“ Zvedla oči, pohled, který se jim naskytl jí vyrazil dech. Ve dveřích stál její manžel. Takhle oblečeného jej nikdy neviděla. Obvykle nosíval celé týdny jedny staré umolousané džíny a triko. Ó, jak mu to teď slušelo! Kožená, výborně padnoucí ,vesta s malými stříbrnými knoflíčky, úzké, černé, taktéž kožené kalhoty zdobené fantaskními obrazci ze stříbrných cvočků, bezprsté kožené rukavice, masivní stříbrný řetěz kolem krku. Nemohla z něj spustit oči. Nikdy dřív si neuvědomila, jaký je vlastně štramák! Osmnáctiletí holobrádci mu mohli leccos závidět!

„Na kolena, mrcho! To si vypiješ!“ Normálně by se bránila. Protestovala by, možná by křičela. Teď zarytě mlčí a pomalu padá k zemi. Cítí mocnou přitažlivost, která naprosto ochromuje veškerou její vůli. Chtěla to, netoužila po ničem jiném, než padnout na kolena a schovat obličej v prachu. Nepoznávala se. Bylo to silnější, o tolik silnější,než to, co ještě před chvílí byla ona. Rozplývá se, mizí v okolním vzduchu, pohlcuje ji nicota. Stává se pouhým prostředkem jeho vůle, oddaným, poslušným, všeho schopným prostředkem. On je její Pán a Vládce. Zalila ji vlna štěstí. Chce být nic, chce se oddat, patřit, poslouchat.

„Ano, Pane.“ Špitla nesměle. „To se mi líbí, čubo! K noze.“

Zakmitala nohama, jak nejrychleji to šlo. Poníženě sklopila hlavu a čekala na další příkazy. Chvíle ticha. Jemný, slabý, neznámý dotyk. Vůně linoucí se z Pána ještě zesílila. Koupala se v ní, vychutnávala ji každým pórem svého těla. Nasávala ji rychlými nádechy. Opojně sladce voněla, připomínala jí krev a pot, moc a podrobení, živočišnost a lásku. Takhle nějak pro ni kdysi vonělo tajemství. Sladce, toužebně, tajemně a vzdáleně.

Uvědomila si, že totéž co se jí před chvílí jen lehce dotýkalo a tak nádherně vonělo ji obepnulo krk. Co to jen může být? Vteřina, dvě – rozsvítilo se jí. Obojek! Její první obojek. Tak pevný, hebký a voňavý! Vlna blaženosti jí zavalila nitro. Proplétala se s oddaností a ta s jistotou . Věděla, že bude sloužit Pánovi jak nejlépe umí až do roztrhání těla. Cítila naplnění, její život dostal nový smysl. Bylo to nepopsatelně krásné! Cítila, že se vzdává celé své osobnosti, vůle, plánů a snů proto, aby se nechala vést. Věří svému Pánovi. Její instinkt jí napovídá, že svou svobodu nemůže vložit do jiných rukou. Touží se dát,aby ji učinil lepší. Připadá si jako pravěká zem, jenž právě našla zemědělce, který ji bude mýtit, žďářit, orat. A až bude připravena uzraje na ní první obilí.

„Do spižírny, čubko!“ takhle nějak si představovala rozkaz, pevný, rázný, nekompromisní, neústupný. Okamžitě vyběhla. Ani ji nenapadlo se postavit na „zadní“. Submisivita jí seděla jako druhá kůže. Bylo to pro ni naprosto přirozené. Pociťovala radost, uspokojení a také zvlášní druh pýchy. Zní to sice divně, ale byla sama na sebe pyšná. Pyšná na to, že byla Pánem vybrána, oslovena. Že jí bylo dovoleno sloužit. Důvěru, kterou do ní Pán vložil, nezklame.

Myšlenky prohánějící se jí hlavou jí naprosto pohltily. Málem si nepovšimla změn ve spíži. Byla to skutečně táž spíž, o které manžel po poslední povodni tvrdil, že v ní nemohou být uskladněny ani kompoty? Kdyby ji tak tenkrát napadlo, k čemu spižírnu potřebuje! Určitě by neváhala pomoci.

Zmateně se rozhlíží po místnosti. Snaží se najít něco, co tu zbylo z minula. Nějakou maličkost, která by jí utvrdila v tom, že se nalézá skutečně ve své vlastní spíži. Její pokus je předem určen k nezdaru. Stěny potřené obyčejnou pokojovou bělobou se kamsi propadly. Místo nich stojí v hradním sklepení. Jen kamení,a tmel .Tmu rozptyluje několik loučí umístěných na stěnách. Vzduch je prosycen syrovostí a vlhkem. Jakoby se propadla o několik století nazpátek, kamsi do doby upalování čarodejnic. Jenom vlhko a plíseň tady chyběly.

Rozhodně však nechyběly rozličné pomůcky mučící. Tyhle nástroje jí naháněly hrůzu. Bič, důtky, kleště, palečnice, okovy, kříž, lavice, svorky, pouta, háky a meče. A to jí její zběžný pohled určitě neodhalil vše. Už zase se třásla. Tentokrát strachem. Co s ní jen bude?

„Jsi tu poprvé, tak tě budu šetřit. Padesát ran důtkami. Sypej ke kříži!“

Vyráží, aby splnila rozkaz. Nevnímá nic, co ji obklopuje. Chce tam být co nejrychleji, co nejelegantněji, co nejodhodlaněji. Něco důležitého přehlédla. Prolétne jí hlavou až když padne na tlamu. Hák v podlaze. Taky se mohla dívat líp. Okamžitě se zvedá na čtyři a ještě usilovněji pádí ke kříži.

„Hodná, čubi.“ Zalila jí vlna vděčnosti, musela ji vší silou ovládat, aby jí nepřemohla k panáčkování. Stulila se k Pánovým kanadám. Voněly hlínou a vojenským leštidlem. Vděčně je políbila.

Znovu opojná vůně. Tentokrát velmi blízko nosu. Zavírá oči, chce si tohle překvapení opravdu vychutnat. V duchu zkouší hádat, co to asi bude. Pán zapíná přezku ve vlasech. Neví, tápe, zkouší otevřít oči, aby se podívala. Vidí jen tmu.Vzápětí je uchopena za ruce a postavena „na zadní“. Usilovně spolupracuje. Trvá to okamžik, ale jí to připadá jako věčnost. Je tak neohrabaná!

Chladný dotyk, zvuk utahované matičky, chřestění řetězu. Rozkračuje se doširoka. Řetěz pne, cítí ho. Tisíckrát silněji vnímá i ten sebemenší pohyb. Jakoby se jí zdokonalily všechny smysly, když teď nevidí. Totéž s druhou nohou. Pod tělem si uvědomuje dřevo. Silný hranol dřeva. Trošku škrábe. Nasává jeho vůni, snaží se odhadnout jakou barvou je natřen. Pravá, levá ruka. Zkouší, zda se může pohnout. Chřestění řetězů. Připomíná jí zvláštní vzdálenou hudbu. Zkouší to znova a znova. Připadá si jako zesilovač, je plná řetězové hudby. Souzní s ní, vibruje v ní, rozplývá se v ní.

První rány téměř necítí. Probouzí ji až silné štípání již notně zarudlého pozadí. Diví se, že necítí bolest. Předpokládala, že to bude bolet, mučivě, nevydržitelně bolet. A zatím jí vyrazilo dech teplo. Pouze příjemné teplo, štípavý dotek, svištící zvuk dopadající pleskot a svrbění kůže. Ráda by se podrbala. Ještě, že nemůže. Nic tak vzrušujícího dosud nezažila. Uvědomuje si své hlasité vzdychání. Vyráží naproti každé ráně, přijímá ji, vpíjí se do ní, mírně zasykne. Přeje si, aby to nikdy neskončilo.

Čtyřicet devět, padesát…vděčně líbá důtky, loučí se s nimi dlouhým pohledem, který dokonale pohlcuje škraboška. Pomalu ji sundává z kříže. Poděkuje za trest políbením Pánovy boty. S hlavou skloněnou setrvá u jeho nohou snad o trošku déle, než by bylo zapotřebí. Chce svému Pánovi vyjádřit vděčnost. Oba to vědí. Je poslána nahoru. Po čtyřech upaluje po schodech.

Bum, prásk. V zámku zachrastil klíč. Ležela nehybně, jakoby spala. Její mysl však byla dokonale vzhůru. Teď spadnou s rachotem boty na zem. Jejich dopad vrátí ozvěna. Téměř současně se prohne kovový věšák. Mírné prohnutí a tiché zapraskání pod tíhou zimní bundy. Proč jen stále nosí tak plné kapsy? Ráno se musí podívat, jestli je zas nemá roztržené. Vrznou první, pak druhé dveře.

„Zase čučíš na televizi, ty můro!“

„Už jdu spát“, tiše špitne.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče