Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
Autor: (c)2002 moje L
Následující text je pohledem L na naší návštěvu Dánska ve dnech 28.03.02. - 01.04.2002.Ačkoli já svou reportáž zařadil do Fotogalerie, konkrétně jako 11. díl, píšu v ní o plánování a pozadí akce, kterou jsme navštívili, ze svého pohledu, zatímco L v následujícím textu píše o svých pocitech. Stejně jako v reportáži z Londýna zatím sledujete přesně stejný úvod - a mohu pokračovat - i teď jsem chtěl vědět, co se jí líbilo a co ne, a překvapilo mě, jak se rozepsala, a jak přesně se shoduje s mým popisem, i když jsme oba vynechali spousty detailů (to by reportáže byly pětkrát delší).
Odlišnost: tentokrát nám oběma reportáže psané "tím druhým" daly snad ještě více o tom,jak co viděl partner. Bylo to příjemně poučné - dozvěděl jsem se například o pár dalších nejoblíbenějších praktikách L :-) (z aktivní i pasivní stránky) a také jsme si vysvětlili některé mylné dojmy o druhém - např. já se neexiboval se sulkou u silnice, jak je vidět v textu, exhibicionista nejsem, naopak vím, že na PetWeeku byly hrátky na straně farmy u silnice zakázány, kvůli podstatně silnějšímu prázdninovému provozu... Taky mě (spíš nepříjemně) překvapilo, kolikrát jsem chválen za podle mého banality (orientace ve velkoměstech, parkování...) Ale už nebudu zdržovat, pusťte se do čtení, pokud chcete porovnat naše názory na "akční prázdniny".
Čtvrtek 28. března 2002
Šest ráno - v tuhle nelidskou hodinu vstávám pouze pokud není zbytí. Dnes ale vstávám ráda, těším se. Je božské mít volno, zvláště pokud Vás čeká krásný výlet. A ten náš se jistě vydaří. Snídaně, zabalení posledních pár zapomenutých věcí....... Snad jsou opravdu poslední.
Vyrážíme. Pořád se zdráhám uvěřit tomu, že to není jen sen. Cesta ubíhá pohodově, povídáme, ukazujeme si různé zajímavosti, pochvalujeme si jízdu i zvláštnosti krajiny, posloucháme hudbu. S občasnými zastávkami dorážíme k večeru do Hamburku. Nevím, jak to Tom dělá, ale jeho orientační „čuch“ je naprosto bezvadný. Parkujeme, jako už tolikrát, přímo v historickém jádru. Bezmezným obdivem smekám.:-)
Rozsedění a zkoprnělí se soukáme z auta, abychom se v příštím okamžiku změnili v poznání chtivé turisty. Vyzbrojeni průvodcem vyrážíme obdivovat Hamburk. Prohlížíme si celnici, zdáli nakukujeme k starému přístavu, navštěvujeme několik kostelů. Brouzdáme se uličkami nasávajíce se soumrakem pomalu nastupující večerní náladu i zvuky města. Postojíme nad zbytky chrámu sv. Nikolaje. Výstava umístěná v jeho podzemí by jistě stála za zhlédnutí, shodujeme se. Je však už příliš pozdě. Pomalu se dobrouzdáme k nádherné a obrovské radnici, pečlivě si ji prohlédneme. Pak zamíříme zpátky k autu.
Po sedmé vyrážíme k dánské hranici, poslední kilometr německého území necháváme za sebou těsně před devátou. Po celodenním putování jsme docela unavení. Stavíme na prvním odpočivadle, uléháme ke spánku.
Pátek 30. března 2002
Vstáváme opět poměrně brzy. Tomík s prvním ranním paprskem a já po dlouhém přemlouvání. Inu, Bobkovi se z vyhřátého klobouku prostě nechce......:-) No, vždyť už jdu......
Po několika minutách, potřebných k ranní hygieně i k přemístění batohů a různého nepořádku z jedné strany auta na stranu druhou (zadní), vyjíždíme. Od Aarhusu nás dělí necelá stovka kilometrů.
Opět bezvadné parkování - inu, kdo umí, ten umí..... Vydáváme se na prohlídku. Město je opuštěné, vyspává. Nemohu uvěřit, že si vyšlapuji ulicemi druhého největšího města Dánského království. Historické budovy, mimochodem povětšinou nádherné cihlové stavby se tu střídají s moderními domy s výlohami plnými luxusního zboží. To by naši památkáři čubrněli! Jediné, co mi trochu vadí je spousta nepořádku na chodnících. Zřejmě se Dánové včera opravdu rozšoupli. Cestou zpátky k autu už potkáváme první uklízeče, asi to tu s tím pořádkem nebude až tak zlé. V duchu se omlouvám Dánům i Dánsku, okukuji mohutný cihlový chrám.
Loučíme se s Aarhusem pohledem na přístav plný nákladních jeřábů a lodí. Začíná se mi rozléhat podivné šimrání v oblasti žaludku. Jestlipak to nebude tím, že následuje konečná zastávka - farma. Jaké to tam asi bude? Mám se spíš těšit nebo bát? Vzrušení z neznáma je ještě umocněno zjištěním, že jsme přesný popis cesty zapomněli doma. Jestlipak tam vůbec trefíme?
Tom však ani tentokrát nezklamal. Ačkoliv byly po cestě dvě vesnice s velmi podobným názvem; po krátké prohlídce té první(s překrásným venkovským zámečkem) zkušeně zamířil k té následující. Se slovy - „nerad bych tu tři dny jezdil dokola“, „ty názvy se mi všechny zdají povědomé“ projížděl druhou vesnicí. Mylně mě udržoval v napětí, že nedojedeme. Zarytě jsem mlčela a jen jsem se modlila, aby si nevzpomněl, kdo byl odpovědný za sbalení všech našich věcí. Já vím, ty instrukce jsem prostě nemusela zapomenout.:-)
Projeli jsme vesnicí až k odbočce, která se posléze změnila v polní cestu. Zhruba pět minut jsme po ní drkotali, abychom se vynořili přímo před „onou“farmou. Prostě dokonalý scénář. :-) Nebo že by ne?
Hned na první pohled mě překvapilo, jak je farma maličká. Po shlédnutí fotek z Peetweeku jsem si ji představovala dvojnásobně velikou, o přilehlých pozemcích ani nemluvě. Zarazilo mě také, že stojí přímo u cesty a není obehnána ani betonovou zdí, ani ostnatým drátem, ba ani plotem. Jediné, co připomínalo, že budova bude přeci jen soukromá, byla stará, dřevěná, rozpadlá a neustále otevřená vrata. Něco podobného by se u nás nemohlo stát!
Přestože bylo již půl desáté, farma působí opuštěným, ospalým dojmem. Vcházíme do dílny, necháváme se odvést do sousední jídelny. Vítáme se s prvními lidmi, také jinak než je zvykem u nás, objetím. Chvíli sedíme, povídáme, popíjíme kávu. Začínáme se ptát po práci. Posléze, tedy spíše poté, co poslední dva spáči vstanou, i nějakou dostáváme. Máme vystěhovat z jedné budovy postele, rozebrat je a celou budovu uklidit. Úplná pohůdka, za dvě hodiny máme téměř hotovo. Tomík mě provádí farmou - musím říci, že tu mají opravdu zajímavá „zákoutí“ (školu, polní lazaret s nezbytným vybavením, rotundu, kobku, stáje, výslechovou místnůstku, vězení i kobku a poměrně velikou, jemným bílým pískem pokrytou mučírnu se skvělým vybavením).
Pochutnáváme si na obídku. Obcházíme stůl a ochutnáváme, mlsáme až se skoro nemůžeme pohnout. Všechno chutná jinak, ale opravdu výtečně. Po obědě už s námi šijí všichni čerti;práce žádná, okolo zelená travička a opravdu slunečné, teplé jaro. Tom vytahuje sulku a zapřahá. Poprvé po roční odmlce. „Budu to ještě vůbec umět?“ bleskne mi hlavou. Nezodpovězená otázka zapadá kamsi do nenávratna. Koňové přeci nemyslí :-)
Všechno jde ráz na ráz. Úsporné, obratné pohyby. Nasazuje a zapíná mi pás, lehce svazuje kopyta, následuje ohlávka a nakonec sulka. Tom si bere do ruky povoznický bič – nasedá a vyrážíme. Snažím se soustředit na pokyny, opakujeme – doprava, doleva, krok, otočka na místě, klus.... Po několika málo povelech mě přechází tréma. Uvolňuji se, začínám se radovat – „nezapomněla jsem“. Vychutnávám si každičké našlápnutí, frkám, ržám. Objedeme několik koleček kolem dvou, z celkem tří, stavení farmy. Tom se občas zastaví, poplácá a pochválí koně. Na závěr přijde páska přes oči a jízda poslepu. Vyrážím, chvilku mi to jde, pak úplně ztratím orientaci a začnu se motat. Zastavíme, zkoušíme to znovu, je to o trošku lepší, ale stále žádná sláva.
Neposlušnej kůň – následuje pár ran bičem. Jsou trošku ostřejší, nebo že bych už odvykla? Poskakuji, ržám... Po páté ráně se mi na okamžik zatmí, sesouvám se k zemi....Vstávám, Tom mě odstrojuje, chválí....Oběma nám v očích přeskakují jiskřičky, smějeme se, tulíme se a povídáme si.
Vracíme se zpátky k ostatním, dopíjejí poobědovou kávu. Práce téměř žádná. Tomík iniciativně opravuje železnou klec, já usedám s pletením a kávou k němu. Po chvilce sváření, kdy jsem nejen já měla možnost obdivovat a kochat se pohledem na šikovného mužského, se nám Tom postaral o "malou krvavou“ mezihru. I já jsem se díky ní přesvědčila, že brousit železnou tyčku, kterou držíte v ruce, je nebezpečné.Může to vyjít, ale doma to raději nezkoušejte.:-)Tomíkovi ujela rozbruska, a tak na místo železa brousil zlomek vteřiny vlastní prst. Ukazováček přežil, krve bylo požehnaně. Improvizujeme první pomoc. Tom se brání, ale není mu to nic platné. I přes jeho protesty polévám okolí rány ajatinem, překrývám ji rychloobvazem a leukoplastí.
Tomík se vrací zpět k práci. Netrvá dlouho a ani on „nemá do čeho píchnout“. Chvilku povídáme a poté odcházíme na zevrubnější prohlídku mučírny. Situace se mi náhle vymyká z rukou. Ne, že by to bylo nepříjemné.:-) Mám možnost vyzkoušet si některé z lahůdek umístěných v této místnosti. Téměř okamžitě jsem připevněna, naštěstí oblečená, ke koze. Vychutnávám její příjemnou ostrost i tlak na citlivé partie. Následuje sladká odměna ve formě několika ran přes pozadí – nejprve rukou, důtkami, nakonec provazovým bičem.
Náhle mě Tomík budí, osvobozuje,přikazuje mi, abych se svlékla. První došlápnutí do jemňoulinkého, bílého písku – chladivý, hladký a hebký dotek. Vylézám do velkého kusu kůže upevněného několika řetězy ke stropu. Hmmm, to ale bylo božské pohoupáníčko.:-) Když mi oči překryla černá páska, propadla jsem se kamsi mimo svět i sebe.:-) Nevím, jak dlouho jsem byla houpána, ani co se dělo dál. Jisté je jen to, že když nastal čas, nemohla jsem se „nějak“ probudit. Téměř nic se nedělo a mě přes to, nebo právě proto(nevím) zaplavil pocit obrovské vděčnosti, sounáležitosti, štěstí. Usmáli jsme se na sebe. Následoval náš rituálek a přitulení.
Dívali jsme se sobě do očí, dotýkali se, tulili se tvářemi i tělem, ale já jsem nějak nedokázala, vlastně ani teď nedokážu říct, co všechno cítím. Nevím, jestli se to ostatním také stává, ale já nedokážu své pocity pojmenovat, ač se o to velmi snažím. Prostě to nejde. Připadá mi, že když chci skutečnost pochytat do slov, je to jako kdybych chytala překrásného a vzácného ptáka. Dlouho se za ním s klecí plahočím, přemýšlím, kterak jej mám dohonit a vlákat do klece, nakonec se mi to podaří, ale nějak to není ono. Pták v kleci vypadá schlíple, nevábně a poněkud nepatřičně. I mé pocity, zachytím –li je slovy, rozpliznou se, tedy v tom horším případě. V tom lepším se mi zdaří ze sebe cosi smysluplně znějícího vymáčknout. Je to a zároveň není ono. Něco tomu vždy schází. Některé prožitky jsou prostě slovy nepopsatelné. Nebo že bych přeci jen byla z Neumětel?:-)
Odpoledne se pomalu přehouplo k večeru. Vyhříváme se v posledních slunečních paprscích, odpočíváme, lelkujeme. Přichází čas na přesun dovnitř domu. Rozpalujeme kamna, v jídelně i v mučírně; trošku pracujeme: Tomík na překladech, já na pletení svetru. Občas se jeden z nás zvedne, aby nakrmil oheň, jindy se oba proběhneme ven pro nová polínka. Okolo šesté se všichni probouzí z odpoledního spánku. Jak jsme zjistili, v Dánsku se umírněně pracuje, hodně jí a spí, mnohem více a otevřeněji než u nás povídá. První k nám přichází kuchař, teprve později večer se nad sklenkou výtečného vína dovíme, že je baronem a do nedávné doby byl i politikem. Povídáme nad šálkem silné kávy. Nezdrží se s námi dlouho, brzy chvátá do kuchyně, aby připravil tu nejlahodnější velikonoční pochoutku, kterou jsem kdy jedla: Jehněčí plněné špenátem s brokolicí a bezvadnými ve smetanové omáčce zapékanými bramborami.
Ještě hodinku pracujeme, pak pomáháme s přípravou stolu. Dva z brigádníků odjíždějí před večeří; zbývá nás tu šest. Stůl je připraven a my chvilku váháme, zda se převléci do slavnostnějšího oděvu či nikoliv. Nakonec volíme zlatou střední cestu a oblékáme se do čistého civilního oblečení (jak je u nás zvykem celí do černého). Brzy je zřejmé, že naše volba byla správná. Dokonce jsme mohli zvolit ještě slavnostnější oblečení. Všichni přicházejí nejen skvěle naladěni, ale i patřičně oděni. Já jen tupě zírám, odkud se najednou vylouply bílé košile, motýlci....
Před jídlem si připíjíme na setkání i na Velikonoce. Jsme rádi, že nás napadlo vzít s sebou dvě láhve vína. Všichni se tváří, že jim chutná, dokonce se ujišťují, zdali je skutečně z českých hroznů. V Dánsku se vínu příliš nedaří, a tak jsou Dánové odkázáni na konzumaci vín zahraničních, převážně francouzských. Pochutnáváme si, popíjíme a povídáme. Několikráte jsme vyzváni, abychom si přidali jídlo. Mezinárodní konflikt je před vypuknutím;my prostě netušili, že ten kdo si v Dánsku nepřidá je nezdvořák, který říká hostiteli, že mu nechutná. Prostě jsme si hned napoprvé naložili takové porce, které nás úplně zasytily. Nakonec vše končí přeci jenom smírem. Všichni se smějí tomu, že naše oči by chtěly, ale žaludky už nemohou. Za všeobecného veselí si nás dobírají, že my Češi jsme hned se vším hotoví:i s prací, i s jídlem.
Teprve teď si uvědomuji, že mají vlastně úplnou pravdu. My Češi jsme skutečně neskonale hloupí, když stále někam spěcháme. Dobrovolně ztrácíme cenné okamžiky života, které ačkoli prožíváme jdou kamsi mimo nás. Dánové přistupují ke všemu z rozvahou. Pracuje se pomaleji, stoluje se déle. Není to o jídle, spíše o postoji k životu, o umění vychutnat si letící čas, o chuti budovat a udržovat vztahy s lidmi, mít na ně čas a dokázat si s nimi popovídat beze spěchu a bez očí přilepených k hodinkám. V neposlední řadě to bude i o úctě ke člověku.
Dojedli jsme, nikdo neběží ke dřezu umýt nádobí, každý si nechává talíř před sebou. Sedíme, povídáme, užíváme večerní pohody. Někteří si průběžně přidávají a domlsávají se. Moc krásný zvyk. Byla bych ráda, kdybychom si jej v podobě jakéhosi “dárečku“ odvezli s sebou domů. Nu, snad se nám to podaří.
Nevím, zdali to způsobilo vypité víno, či snad chuť pokoušet a provokovat, Tomův jazýček sklouzává do břitšího tónu. Trousí mírně neuctivé poznámky, kterým naštěstí nikdo nerozumí. Začínám mu špitat do ouška, zarývám mu nehty do dlaní. Tváří se velmi potěšeně. Posílám ho do auta pro hračky, vzdalujeme se do nádherně vytopené mučírny.
Sotva se za námi zavřou dveře, propadáme se do „svého světa“. Jako by lidé za zdí neexistovali, mizí farma i čas. Jsme jen ty a já. Vydávám povel – „Svléknout!“Vůbec se nebráníš, neprotestuješ. V minutě přede mnou stojíš zcela nahý. Nezapomněls ani na ponožky. Jsi perfektní, jako vždy. Pokorně na mě hledíš, možná ve skrytu duše čekáš na pochvalu. Ne, že by sis ji nezasloužil. Dočkáš se. Teď je ale ještě příliš brzy.
Připínám ti obojek. Klečíš a čekáš, co se bude dít. Vytahuji z tašky rákosku. Pomalu s ní píchám do hromady svršků, které jsi ze sebe tak chvatně svlékl, posléze vytahuji jeden z nich. Dávám ti ho před oči, ptám se cože to má být. Klopíš zrak, neodpovídáš. Je ti zcela jasné, co bude následovat. Já si to ale neodpustím; nahlas ti všechno vysvětlím znovu. To víš: Opakování matka moudrosti.:-)
Na povel vstáváš. Pomalu si tě vedu po jemném a chladivém písku ke kládě. Zavírám tě do ní. Vím, je to přes obojek velmi nepohodlné, asi budeš mít krk rudý jako rak, ale mě se v obojku líbíš. Určitě to pro mě vydržíš rád, viď.
Nastavuji zrcadlo, aby ses lépe viděl. Pak ti trošku rovnám pozadí a nohy. Nezapomenu je pohladit, poplácat i trošku promnout. Beru do ruky gumové důtky, hladím tě s nimi, občas šlehnu. Přibývá ran. Důtky střídá bičík, nejprv opět lechtá a hladí, aby za chvilku mohl příjemně pálit a štípat. Nakonec, coby sladkou tečku, za výpraskem, si pohraju s tebou a s bičem. První dvě rány jdou do vzduchu, co nejblíže tvým rukám. Třetí, o mnoho jemnější, dopadá na zadek. Mírně se prohneš, ale nevydáš ani hlásku. Znovu – jedna rána do vzduchu, dvě švihnutí konečkem do stehen. Stále mlčíš jako partyzán.:-)
Rány dopadají stále častěji a jsou stále silnější a silnější. Už jen výjimečně pramen biče rozčísne vzduch. Začínáš si přikřikovat. Pečlivě sleduji tvou bezmocnou hlavu, zdali neuvidím domluvenou stopku. Stále nepřichází. Mocně se prohýbáš v kříži, mírně ti cupitají nohy, jakoby se chtěly vyhnout následující ráně. Jenže nevědí, odkud přijde. Na zrůžovělém pozadí se objevují tmavší čáry. Vypadá to, že nadešel čas skončit. Přidám dvě silnější rány, pak tě spíš už jen „lechtám“ konečkem biče. Přistupuji k tobě, opět tě poplácávám, hladím. Uvolňuji tě z dřevěného sevření, i ty jakoby jsi v něm zdřevěněl. Protahuješ se, zatínáš a znovu povoluješ pěsti. Chválím tě. Držels ses statečně, potěšils mě.
Vím, že to se mnou nemáš lehké.Výprasky zrovna nemusíš, zato já je miluji, na obou stranách;tedy spíše ty jemnější. O to více si vážím toho, že se znovu a znovu necháváš mnou „masit“. Děkuješ mi. I já cítím vděčnost, žes mi dovolil prožít tuhle krásnou chvíli. Ještě stále v obojku se oblékáš, pak mi pomáháš do šatů i vysokých(šněrovacích) bot. Tkaničky se motají, vůbec se nechtějí nechat protáhnout příliš úzkými očky. Bojuješ. Za chvíli ti pomůžu a zavážu si boty sama. Sundávám ti obojek, uklízím jej zpátky do tašky, kterou necháváme v místnosti. Jako bychom tušili, že se sem ještě dnes večer vrátíme.
Vcházíme zpět do jídelny. Jak to vypadá, ostatní se tu také nenudí. Nelze si nepovšimnout další, „pěkně rozjeté“ scénky. Obloukem obcházíme, nechceme rušit. Sedáme si zpět ke stolu k osamělému kuchaři - baronovi. Opět povídáme, tedy spíše Tom povídá, já jen naslouchám. (Angličtině ztěží rozumím, německy tu nikdo nemluví. )Tu a tam ho kousnu do ouška, či zaryju podpatek do ruky či do nohy. Po zhruba dvaceti minutách se k nám přidávají zbylí (tři) právě si dohravší. Dopíjíme víno, objevují se první šálky s kávou. Najednou nám připadá kout u dveří příliš chladný, přesedáme si k ohni. Ještě chvilku sedíme. Někteří začínají usínat. Divím se sama sobě, že k nim nepatřím. Obvykle nepřežiji ve stavu bdělých desátou, teď se už blíží jedenáctá.
Situace se opět otáčí. Nyní ležím zase já na Tomových kolenou, nechávám si přede všemi, drbat oblečená záda i krk. Mírně mě dusí, propadám se....Skoro přeslechnu povel: „Vstaň a běž dolů.“ Mátožně, s mírně přiblblým:-) úsměvem se zvedám. Přede dveřmi se zastavuji. Tom ještě dokončí myšlenku, pak mě následuje. Otevírá dveře. Teď se zase svlékám já, po všech tlapkách si vyšlapuji k lavici. Uléhám. Stojí blízko kamen, sálá z ní horko.
Tom mě hladí, špitá mi do ucha. Netrvá dlouho než se mi po zádech rozběhnou prameny důtek. Zlehýnka hladí, chladí, tancují. Tomova ruka se mezi nimi proplétá, dotýká se, laská. Ucítím první lehkou ránu, celá se rozklepu. Nevnímám kolik jich přichází. Jsem mimo tělo. Jen s sebou škubu, vibruji. Dokonce si téměř ani nevšimnu, že někdo prochází okolo a vchází do jídelny. Tom mě zlehýnka budí, tulíme se. Při oblékání si povídáme.
Vracíme se ke značně prořídlé společnosti, kromě nás vydrželi být vzhůru pouze dva človíčkové. Těšíme své žaludky pořádným hrnkem kávy. Prohodíme ještě pár vět; všichni se těsně po dvanácté rozcházíme na kutě. V jídelně necháváme svítit do rána, další ze zvláštních dánských zvyklostí. Nevím, zdali je tu tak laciná elektrická energie, ale svítí se všude (na záchodě, v kuchyni, před domem i v nepoužívaných sprchách) a stále. Inu, kdo šetří tu nemá za tři, jak praví přísloví, ale za pět.:-)
Sobota 30. března 2002
Asi okolo šesté ke mě do snu doléhá lehké šramocení. Nevěnuji mu pozornost, otáčím se na druhý bok a slastně chrupu dál. Teprve po hodině se probouzím, trochu mě překvapí, že Tomík už vstal, zřejmě jsem si pěkně přispala.
Pomalu a líně se šourám z postele. Pojednou mi začne být divné, že tu nikde nevidím své oblečení. Chvíli přemýšlím, kde mi včera mohlo „odpadnout“. Nic mě nenapadá. Že by mi ho Tom schoval? Nahlížím pod postel, do regálů.Nikde nic. Nikde nic. Najednou mi svítá. Včerejší oblečení skončilo v tašce s hračkami, šaty ležely na stole. Obojí je pryč. Chvíli váhám, zdali v pokoji, pečlivě schovaná, nepočkám, dokud mě Tom nepřijde vzbudit, což by také mohlo trvat i několik hodin. Osměluji se, jen v krátké černé bundě a botách se vydávám Toma hledat. Ve skrytu duše doufám, že jsou ostatní ještě v peleších. Asi to s tím exibicionismem nebude tak zlé.:-)
Docela se mi ulevilo, když jsem nikým nespatřena, dorazila do jídelny a našla tam Toma. Jaké štěstí, že se nebyl projít po přilehlých polích! Zírá na mě nechápavě a zároveň trochu potěšeně. Chválí můj oděv, je jen zklamán tím, že to není záměr, ale nutnost. Za chvíli se chechtáme oba na celé kolo. Utíkám se obléci k autu. Uchystáme si snídani, sedíme a povídáme. Náhle si mě Tom odvádí od nedopitého hrnečku.
Dnes je v mučírně o poznání chladněji. Bez oděvu je tu tak trošku zima. Tom mě vede, jak jinak než po čtyřech, do kůže. Brr, ten písek ale dneska studí. Vysílám mírně prosebný pohled: „Myslíš to vážně, pane?“ Povel je skutečně nekompromisní. Před kůží vztyk, sednout si do ní. Tom mi upevňuje nohy do třmenů. Přikrývá mi páskou oči. Mírně se mnou pohupuje, příjemně mě hladí. Hmmm, to je naprosto božskéé! Začíná mě štípat prsty, lechtat důtkami na břiše i na prsou. Moc se mi to líbí, za což mě Tom chválí. Jen, aby si nevšimnul, jak se dmu pýchou.:-) Od prasknutí mě zachránily první horké kapičky vosku. Je to zvláštní těšení se: slyšet škrtnout sirku, cítit rozpouštějící se vosk, vědět, že brzy dopadne první „sladká“ kapička, jen vůbec netušit a ani nemoci odhadnout, kam dopadne.
Možná jich bylo 10, snad 15 kapek. Tom sfoukává svíčku. Co na mě chystá teď? Mozek pracuje na plné obrátky, snaží se uhodnout, co přijde; horečnatě se těší. Mnohem zřetelněji vnímá každý pohyb, každičký i sebemenší šramot. Dnes je ale ticho. Úplné, hrobové ticho.
Že, by? Ne, to není možné! Ale ano, drápky. Pomalu a pozorně ze mě seškrabávají jednu voskovou tečku po druhé. Je to tak intenzivní a zároveň vytrvalé škrábání, že to nevydržím a chechtám se na celé kolo. Když jsou všechna vosková znaménka dole, sundáváš mi pásku z očí, uvolňuješ nohy z řemenů. Sesouvám se na zem a se smíchem ti děkuji.
Odcházím se k lavici se obléci. Pokukuješ po mě. Z vysmátých čertíků, hrajících v mých očích, ti musí být jasné, že sotva obléknu poslední svršek, se proti tobě vše dobré obrátí.:-)
Přesto vypadáš trochu překvapeně, když popadnu ležící řetěz a zacvaknu ti jej okolo krku. Ochotně se svlékáš. Vím, jaká je tu dnes zima. I když se snažíš nedat na sobě nic znát, okamžitě se ti ježí všechny chlupy. Budu na tebe hodná. Nenechám tě promrznout na kost, ale to ty ještě nevíš. Navlékám ti pouta. Za ruce a krk tě upevňuji ke kříži. Pěkně nakrátko. Jednak vím, že máš bezmoc rád, a potom, co kdyby tě přeci jen napadlo odejít, než vyndám vše potřebné z tašky.
Konečně mám vše připraveno ne lavici, zhruba dva kroky od kříže. Začínám tě hladit;mručíš. Přecházím ke škrábání zad. Vím, to máš hrozně moc rád. Různě se kroutíš, prohýbáš a natáčíš. Přichází hlazení a mírné poplácávání bičíkem, které je vystřídáno lehounkými dopady konečku biče. Hladím tě po zrůžovělé kůži; už zase mručíš. Zkouším teplotu tvých rukou. Jsou docela studené. Musím si pospíšit. Zkrápím tvá záda tu kapičkami, tu pramínky vosku. Při každém dopadu se prohneš, občas zasyčíš. Když máš záda jako dalmatin, sfouknu svíčku. Chvilku počkám, dokud knot nezčerná, pak ti jej přitisknu na bok. Svíčka je dosud nepříjemně horká, ale nespálí tě. Natáhnu se pro nůž a brutálně z tebe vosk odrbu. Uhýbáš, přesto pokračuji dál. Spoutaného si tě pohladím, přitisknu se k tobě. Víš, že budeme končit. Uvolňuji ti ruce i krk; rozepínám pouta, snímám z krku řetěz. Teď se zase ty vrháš k mým nohám.
Rychle se oblékáš. Chvátáme si uvařit něco teplého. Brzy do jídelny přicházejí první „ospalci“. Během snídaně zjišťujeme, že tu budeme část dne téměř sami; tedy pouze my a správce. Rychle se ptáme po práci. S barvou zatím nikdo nepřijel, bílení se odkládá. Máme jen posbírat větve a shrabat listí ze zahrady. Za hodinku máme polovinu práce za sebou, loučíme se se všemi přítomnými. Vrháme se zpět do práce. Netrvá dlouho a máme hotovo. Ještě vše odnosíme v koších na hromadu. Blíží se poledne. Než přijedou noví „brigádníci“ si jdeme zařádit.
Sluníčko venku pálí, fouká jen mírný vítr. farma je opuštěná;vše láká k výcviku bez oděvu. Tom si připravuje vše potřebné na auto. Nasazuje ohlávku, upevňuje pás, ruce i sulku. Spolu s věrným kamarádem – povoznickým bičem – nasedá. Trénujeme krok i klus, ovládání pomocí otěží. Páska se dnes nekoná. Jen na okamžik dostávám povel, abych zavřela oči. Po několika čestných kolečkách okolo farmy (Tom si vychutnává zejména část okruhu sousedícího se silnicí) zatáčíme k právě uhrabané zahradě. Po prvním větším hrbolu, na kterém ho málem vyklopím, mě Tom vypřahá. Řídí mě povely z chůze. Uprostřed zahrady mě přivazuje k dřevěné konstrukci. Už zase jsem zvědavá, co se bude dít. Taky mám náladu lumpačit a zlobit. Otáčím hlavou na všechny strany. Když se ubezpečím,že se nic neděje, začnu frkat a vyhazovat. Tom mě okřikne. Ačkoliv jeho hlas zní rozzlobeně, vím, že se uvnitř směje se mnou. Riskuji a ještě jednou neposlechnu. Vzápětí jsem odvázána a vysazena na dřevěnou konstrukci. Roztahuje mi kolena od sebe. Vypadá to, že jsem si „vysloužila“ příjemný výprask do nejcitlivějších míst. Poté jsem odměněna ještě sladším mlsáním.:-)
Příjemně zahřátí objíždíme poslední kolečko. Během našeho „ponění“ dorazilo auto. Nově dorazivší (celkem dva) usedli ven s kávou a svačinou. Nevím, jestli se koně stydí, asi ne; já byla rudá až po kořínky vlasů, i když mezi nimi a námi stála dvě auta. Odstrojení a oblékání proběhlo tentokrát opravdu velmi rychle. Přivítali jsme se a opět povídali a povídali. Jiní lidé, jiná témata, jen velmi příjemná nálada a pohoda zůstávala stále stejná. Dozvěděli jsme se, že z malování sešlo, neboť se členové vedení špatně domluvili. I v Dánsku občas levá ruka neví, co vyvádí ta pravá.:-)
Dostáváme náhradní práci – máme přemýt nádobí v jídelně (vše pro 50 strávníků) a vytřít police. Ještě, že jsme dostali k dispozici šikovného pomocníka – myčku na nádobí jménem „Ken“. Netuší, jak se dnes odpoledne zapotí a já s ním. :-)Tak tohle vypadalo na mnoho hodin práce. Začínáme. Po chvíli jsme seznámeni s tím, že jeden z brigádníků, vlastně jedna – Susan – muž cítící se být ženou a čekající na operativní změnu pohlaví, ještě nedorazila a zbylí dva přítomní ji pojedou vyzvednout do nejbližšího města. Takže opět osamíme. Tahle zpráva nás opravdu potěšila, oba jsme věděli, že čas, na který osamíme, nestrávíme u nádobí. O hodinu a pět myček později jsme skutečně zůstali sami. Sluníčko nás zase vytáhlo ven, jeli jsme se zase projet. Nejprve jsem, zapřažená do sulky, si zopakovala různé povely já. Pak jsme se opět vyměnili. Vylezla jsem koníkovi na hřbet. Musím říci, že se při mých kilogramech držel více než obdivuhodně. Pomalu jsme začali zkoušet základní povely.
Prudce odfukuješ, pohazuješ hlavou. Je vidět, že máš radost. Škubnu opratěmi; svižně vyrážíš vpřed. „Prr, zpomal“, prudce jimi cuknu zpět. Líbí se mi tvé nadšení, ale vážně nevím, nevím, zdali nespadnu. Jdeme krokem, vpravo, vlevo, vpřed, obrátka namístě a znova. Po dvou kolečkách okolo jednoho ze stavení se cítím jistěji. Ty určitě také. Sesedám. Chválím tě. Opravdu skvělý výkon. Domlouváme se. Ještě chceš pokračovat. Druhé nasedání je kratší a o mnoho obratnější. Zkoušíme klus, běžíš docela rychle. Stále mě překvapuješ. Neskrývám nadšení, chválím tě poplácáním na šíji. Za rohem stavení ti poroučím zavřít oči. Pásku radši nenasazuji, nemáme natrénováno. Mohl by sis pěkně natlouct. Přece tě nedám do salámu.:-) Jdeš božsky. Máš radost, chvíli zkoušíš vysoký krok, pak začínáš tropit pěkné vylomeniny. Poskakuješ, snažíš se mě přimáčknout ke zdi a shodit. Mírně tě hubuji, ale jen na oko. Oba to víme, že mě těší, když ti mohu trochu dát na pamětnou. Po pěti ranách jsi krotký jako beránek a následuješ mě na zadní louku. Teď si dáme slalom se zavřenýma očima. Držíš se skvěle. Naposledy nasedám, objíždíme stavení. Vypřahám, trochu se pomazlíme. Alou zpátky do práce!
Zhruba za čtvrthodinku přijíždí auto. Přerušujeme práci, opět se seznamujeme, povídáme. Odcházíme pracovat, ale po chvilce jsme voláni. Nabízejí nám, abychom si vybrali z hromady lodiček ty, které se nám líbí a padnou nám. Nejprve si říkáme, že špatně slyšíme. Když nám vše ještě jednou zopakují, jdeme se, jako ve snách, podívat. Tohle by se nám v Čechách nemohlo stát, honí se nám, jako už po několikáté, oběma hlavou.
Dorazili jsme do místnosti. Na zemi leží asi dvacet párů lodiček. Hned mi padly do oka ty největší z nich. Zvažuji, zdali jsou dosti veliké, zda by Tomovi byly. Vždycky jsem si z něj chtěla udělat „služtičku“. Ne za odměnu, ale spíše za trest. Připadá mi to totiž krásně ponižující. Služebná bez bot – to zkrátka není ono! A Tom má naneštěstí obrovské nohy. Desítka s vysokým podpatkem je v Čechách k nesehnání. Vím, o čem mluvím.:-)
Podávám je Tomovi, zdráhá se. Prý je nepotřebuje, neumí v nich chodit, zláme si nohy ....... Když se chlapi vymlouvají, opravdu to stojí za to. Dnes to ale neukecáš, holoubku. Beztak jen provokuješ a koleduješ si o rozkaz. Tak tady ho máš: „Sezout!“ Po očku na mě pokukuješ. Váháš: myslí to vážně, nebo ne. Zdráhavě a velmi pomalu se sezouváš. Trochu tě popoženu. Pomáhám ti do lodičky. Po celou dobu máš hlavu skloněnou – že by ses skutečně styděl? Boty padnou jako ulité. Jsem nadšena, ty asi moc ne. Tahle malá exhibice ti nebyla příjemná, dokonce ti vehnala červeň do tváří. Rychle si nazouváš své boty, uvolňuješ se. Směješ se a pomáháš mi zkoušet. Vybírám si také jeden pár krásných, úplně nových, lakovek na jehlovém podpatku. Horlivě děkujeme;vracíme se k práci – já k mytí nádobí, ty k překladům.
Okolo šesté máme hotovo, všechno nádobí se jen blýská. Tom uklízí počítač, sedáme ke kamnům, chvíli koukáme do plamenů, popíjíme čaj a kávu. Před sedmou přichází zbylé osazenstvo, další tři lidičky. Dva z nich se loučí, zůstáváme až do zítřejšího odjezdu se Susan sami.
Společně připravujeme stůl k večeři, spolu s Berntem (tedy celkem čtyři) se dáváme do jídla. Dnes poprvé mi připadá jídelna opuštěná. Je přeci jen určena zhruba padesáti lidem. Čtyři jsou docela málo. Nacpeme nádobí do Kena, uvaříme další várku kávy. Okolo půl deváté se Bernt loučí, odchází do svého domečku poblíž farmy, na kutě.
My, coby tři mušketýři, zůstáváme u kamen a povídáme o všem možném: třeba o dánské SM scéně, o největších klubech a dění v nich, o Peetweeku, o organizaci a zmatcích v ní...... Chvilku s Tomem uvažujeme, že zmizíme za dvířky, máme velkou chuť se do sebe pustit. Nakonec se dohodneme, že přeci jen zůstaneme. Kdybychom zmizeli, bylo by to k naší společnici přinejmenším nezdvořilé. Budeme se těšit na zítřejší ráno, Susan ráda spí, zatímco my vstáváme okolo šesté.Večer si zpříjemňujeme slovními hříčkami, několika povely, kterých však Tomík nechce uposlechnout. Nemusí mě dvakrát pobízet, abych ho začala krotit. Koušu, škrábu, lechtám; příliš to nezabírá. A tak nakonec Tomovi usedám na obličej, trošku si poskáču a mírně ho přidusím. Spát odcházíme krátce po jedenácté. Do Spálova upadáme téměř ihned; práce i hrátky nás dokonale zmohly.:-)
Neděle 31. března 2002
Tomík vstává, mimochodem jako vždy velmi brzy, dnes před šestou. Ví, že mě v tuhle nekřesťanskou hodinu může probudit pouze jedním způsobem, neskonale příjemným.:-) O půl sedmé vylézáme z vyhřátého pelíšku, přesouváme se do jídelny. Tom roztápí kamna, já chystám snídani. Snídáme, povídáme si, tulíme se. Zatímco cpu Kena nádobím, Tom stěhuje kamna na plyn z jídelny do mučírny, staví je co nejblíže písečné části, zapaluje je. Necháváme je, ať se chvíli snaží alespoň trochu vyhřát okolní vzduch. V mučírně je dnes třeskutá zima. Dáváme si ještě jeden šálek kávy.
Dopíjím poslední doušek, vysílám tě do auta pro hračky i foťák. Přicházíš; dokud můžeš ještě mluvit, nechávám tě ho zprovoznit. Zjistit v průběhu scénky, že ve foťáku nejsou baterky, nebo, že jinak „zlobí“, to opravdu nemusím. Nejsem technický typ, závadu opravit neumím, pro baterky, či pro kartu se mi většinou běžet nechce; a tak z focení většinou sejde. Ty bys ale chtěl nějaké pěkné, památeční obrázky, viď. Vkládáš nabité baterky i novou kartu, kontroluješ, zdali je vše v pořádku. I s taškou tě vysílám ke dveřím. Chvíli tě před nimi nechám stát, jen co si v nemocniční části vypůjčím jednu roztomilou maličkost. Hotovo. Scházíme po schodech dolů. Ráda bych věděla, co se ti honí hlavou. Pátrám, ale z výrazů tvé tváře ani gest nepřečtu nic.
„Svléknout!“ – tentokrát si dáváš pozor kam ti co odpadne, že by se ti včerejší výprask nelíbil?:-) Ne, spíš chceš být dokonalý. Ukazuješ, že se rychle učíš ze svých chyb, to se mi líbí. Moc dobře víš, že když budu mít chuť.... výprasku se ti dostane.:-) Dnes zatím nevím, kam až nás naše hrátky zavedou. Stojím, sleduji tě a vychutnávám si každý tvůj pohyb. Ve vzduchu je cítit nejistota. Vzrušuje mě si s tebou pohrávat. Jsi moje myš a já si tě ulovím. Když mě nebudeš moc zlobit, vyjdeš z toho bez úhony. Nebo že by ne?:-)
Chválím tě. Nasazuji obojek, přesouváš se na čtyři, viditelně potěšen. Půjdeme se trochu projít. Zas taková pohůdka to není, kolena i ruce trochu zebou, lepí se na ně písek. A to ještě netušíš, co tě čeká.-) Procvičujeme povely – Jedna; kleknout, dvě; na kolena, tři; lehnout. Chvilku zaváháš, do ledového písku se ti zrovna moc nechce. Nakonec s mírným zasyčením uléháš. Mírně tě hubuji, za odměnu se teď musíš v písku vyválet. Nyní se už bez zaváhání otáčíš na záda a zpět na břicho. „Ani se nehni!“ Přejíždím ti zvolna a zlehka špičkou podpatku po zádech i po obou půlkách. Občas trochu přitlačím, sem tam kopnu.
Dost legrace, zpátky k výcviku. Naše tři polohy procvičíme ještě několikrát. Trochu se projdeme. Není to moc příjemné, ani tobě ani mě. Podpatky, i přestože mají deset centimetrů zapadají celé do písku, nabírám si do bot i vrchem. Asi to chtělo sportovnější obutí.:-) Začínáš se třást zimou. Na dvě. Čekáš, zatímco já zavěšuji rozporku na ruce na řetěz s kladkou. Pouta mají trochu zvláštní zapínání. Beze slov se domlouváme, jak tě do nich uvězníme. Konečně hotovo. Hladím tě.... Když se tak na tebe dívám, něco tomu chybí... Chvilku přemýšlím. Sundávám ti obojek, nahrazuji ho řetězem a karabinou upevňuji k řetězu hornímu. Na nožky ti obouvám nové botky. Vytahuji řetěz s rozporkou za pomocí navijáku s klikou a řehtačkou o něco výš; lodičky tě přece jen prodloužily. Tak, teď se ti stojí ještě pohodlně , ale zároveň musíš být napjatý jak struna.
Zkontroluji tě ze vzdálenosti několika kroků. Sluší ti to. Chválím tě nahlas. Nasazuji ti černou pásku. Stoupnu si blízko tebe. Cítíš mě, mou vůni i dech.....nemůžeš se dotknout. Stojíme tu chvíli vedle sebe. Jsi napatý, cítíš, že něco přijde, těšíš se, čekáš ...... nevíš na co. Tenhle okamžik zbožňuji a tak si ho patřičně vychutnávám.
Začínám tě hladit, štípat, sem tam tě kousnu. Přejíždím ti po celém těle, minutu, tři, pět.....Začínáš se chvět. Nevím, zdali ti není zima. Kontroluji, jak máš teplé ruce. Zdají se být v pořádku. Pokračuji dál. Poodstoupím, nechám ti pár vteřin úplného klidu, abys o to více vnímal podněty, které teprve přijdou.
Začnu do tebe strkat. Nejdříve jemně, pak větší a větší silou. Musíš přešlapovat, aby ses udržel na nohou. Je to dost náročné. Zvládáš vyrovnávat opravdu skvěle. Odmění tě. Zvedám nohu. Přikládám ti lodičku jemně na tělo, posléze došlapuji; bořím ti podpatek do měkkého masa na břiše. Začínáš být slyšet. Neřekla bych, že by to bylo bolestí. Na závěr do tebe opět párkrát kopnu. Nechám se unést, jsem nepolepšitelná.:-)¨Přesto ale dávám pozor, abych tě nesrazila k zemi, ublížil by sis. Syčíš jako hádě, vím, bolí to.Ale mě to dělá táák dobře. Možná jsem zbabělec, ale takový spoutaný, bezmocný chlap si přímo říká o pár šťouchanců podpatkem.:-) Zatmívá se mi před očima, je to příliš vzrušující. Opojný pocit moci nad tebou mi úplně ohlupuje mozek, nejraději bych pokračovala dál a dál..... Ale musím toho nechat. Ublížila bych ti a to rozhodně nechci.
Na okamžik se vzdaluji, upozorňuji tě, abys rozhodně nikam neodcházel.:-) Srandičky, srandičky. Párkrát se zhluboka nadechnu, střízlivím. Vezmu do ruky svíčku. Blízko tvého ouška škrtnu sirkou, zapálím ji, a přemísťuji ji před tvůj nos. Nechám tě párkrát nasát její vůni. Dobře víš, co přijde. Nejprve tě ohřívám, zvolna tě objíždím plamínkem svíčky, tak abys vnímal jen příjemné teplo. Pak ji přiblížím ještě blíž. Snažíš se mírně uhýbat, ve vzduchu voní seškvařené chloupky. Svíčka se vzdaluje, ale jen proto aby se přiblížila v jiné podobě.
Dávám svíčku dostatečně vysoko, abych ti nezpůsobila puchýře. Máš citlivou kůži. Jedna kapka na ruku, druhá těsně pod pravou bradavku. Pramínek vosku doprostřed břicha. Kapky dopadají se železnou pravidelností. Občas jsou vystřídány pramínkem vosku. Úplný voskový déšť. Zprvu uhýbáš, občas zasykneš, pak je chvíli ticho. Následuje tichoulinké vzdychání. Ráda slyším, že si to taky užíváš. Sfoukávám svíčku, tak aby tě vůně hasnoucího knotu polechtala v nose. Přikládám ti svíčku, dostatečně zchladlou, na pupík. Mírně se lekneš, ucukneš.
Opět se vzdaluji, jen proto abych se opět vrátila...s bičem. Hladím tě jeho konečkem tu i tady. práskám do vzduchu, trochu přitvrzuji. Otáčím si tě. Stojíš zády ke mě. Přeci jen bych tě nerada zranila na nejcitlivějších partiích.:-) Jedna rána střídá druhou. Čtyři lehčí, jedna pořádná. Občas se prohneš, zasyčíš, přešlápneš. Po třiceti ranách si párkrát prásknu do vzduchu, pak ti bičem obemknu boky. Chválím tě.
A co přijde teď? Stojíš. Čekáš. Nevíš. Beru do ruky pečlivě vymytého bažanta. Poroučím, aby ses vyprázdnil. Ruce máš stále spoutány. Jak krásně pokořující. Samozřejmě ti stanovím odměnu: za každou kapku mimo deset ostrých ran bičem. Prekérní situace. Jsi naprosto odkázán na to, zdali se budu chtít nebo ne? Kolikpak ran tě asi potká? Krčíš rameny, jako že to nepůjde. Počkám si, času máme dost. Po chvíli se ti daří. Za svou příkladnou snahu jsi odměněn. Ani kapka mimo.:-)
Uvolňuji ti ruce i krk z rozporky. Po slepu si tě odvádím k naší oblíbené kůži na řetězech. Usedáš, následně do ní uléháš.....Hmmm, po slepu, dost dobrý výkon. Nohy, ještě stále obuté v lodičkách, ti vkládám do třmenů. Chvilku tě pohupuji, pak houpu jen tebou z boku na bok. Párkrát si do tebe opřu nožku podpatkem. Pohladím tě koženými důtkami. Zapálím na tobě pár kalíšků svíček. Nesmíš se ani hnout, pokud se nechceš polít, nebo snad dokonce spálit. Mírně pohupuji kůží. Svíčky, které se po tobě pohybují jednu po druhé přesouvám nahoru. Postupně je zhasínám. Vyliji vosk, sfouknu a přiložím dnem nahoru na tvé bříško.
Druhou rukou tě hladím a pohupuju. Už se opravdu chvěješ zimou. Po uhašení poslední svíčky tě pomalu probouzím. Odepínám pásku, uvolňuji ti nohy, pomáhám ti seškrábat vosk i vstát z kůže...Ach jo, už zase končíme.:-) oblékáš se , uklízíme po sobě, vracíme se zpátky do jídelny. Bernt i Susan nacházíme u stolu. Bernt si vychutnává kávu, Susan snídá. Práce ani dnes není mnoho, spíše poskrovnu. Přestěhovat postel, vysát a uklidit nemocniční i školní koutek. Dáváme se do práce, ve třech máme za hodinku hotovo. Uklízíme navíc stoly i židle v jídelně. Během práce si domlouváme scénku ve třech, sice to není moje parketa, posléze však svoluji. Zkusím si to, a přesvědčím se, zda je to jen mou psychologickou averzí, nebo zda se mi scénky ve více lidech skutečně nelíbí. Susan si zase zkusí, jaké to je být koněm, je to její fantazie, prý to ještě nezkoušela - táhnout sulku. Nejprve si ale poblázníme trochu spolu. Zapřahám Toma do sulky. Poslouchá bezvadně. Jen je divočejší, asi nedostatkem pohybu na čerstvém vzduchu. Do jedné ze zatáček vjíždí rychleji, čímž mě málem vyklopí. Objedeme farmu ještě několikrát, pak koníčka odstrojuji. Mezitím si Susan zjistila a zajistila spoj domů.
Přichází, slavnostně převlečená do minisukně a bílého trička. S sebou přináší kompletní vybavení. Chvíli s Tomem diskutují, vysvětluje jí povely. Pak se mě Tomík pokouší osedlat. Utíkám, Tom chytá provaz, pokouší se mě chytit. Nahazuje mi provaz okolo pasu. Přetahujem se, chvíli bojuji, ale nakonec podléhám. I když se ze všech sil snažím utéci, Tom si mě přitahuje zpět. Koneckonců je to chlap a má větší sílu.... Nyní se už pokorně nechám zapřáhnout. Pak zapřahá Susan; mírně improvizuje, chybí jedny otěže. Zastoupí je šňůra na prádlo. Konečně je i Susan připravena. Vyrážíme. Zprvu táhneme každá na jinou stranu. Je to zvláštní; v otěžích je nulový tah a tak pouze odhaduji, kam mám táhnout.
Dáváme si několik koleček. Samozřejmě nechybí ani exibice u silnice; naštěstí po ní nikdo nejede :-) Jsme mnohokrát chváleny. Trošku zlobíme, následuje výprask. Dojíždíme k autu, tom nás odstrojuje. Oběma nám děkuje. Ztrácím se. Musím to vydýchat. Zaplavuje mě divný pocit. Nejsem stádní zvíře. Příště opravdu ne. Nevím, čím to je, ale nedokážu se takhle odvázat, ostatní, byť by to byl pouze jediný člověk, mi vadí. Možná, že se stydím... A navíc ta angličtina....Jakobych byla v zápřahu navíc... Po půlhodince jsem opět OK.
Obědváme. Naposledy pouštím Kena. Já si nalévám odpolední kávu a usedám s knížkou relaxovat ven. Tom odváží Susan na autobus. Po hodině se vrací. Balíme poslední zbytky našich věcí, loučíme se s Berntem a vyjíždíme domů. Je nám tak trochu smutno, neradi se loučíme a tady nám bylo opravdu skvěle. Cítíme, že se nám bude stýskat a jsme rádi za každý zážitek i vzpomínku, kterou si odvážíme domů.
Brzy odpoledne, po prohlídce dánskými celníky v příhraničním pásmu , naposledy máváme Dánsku.
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče