Londýn, jak jsme ho viděli

Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Následující text je poměrně dlouhou reportáží z naší návštěvy Londýna ve dnech 03.02. - 06.02.2001. Dočtete se, co jsme viděli a zažili, pokud budete chtít, můžete se v něčem inspirovat - od tipu, kde bydlet a kam zajít, až po to, jak založit a provozovat SM klub.

S příchodem jarních prázdnin konečně nazrál čas na návštěvu Londýna, kterou jsem plánoval již od svého návratu z tohoto města loni v září. Týden, který jsem tam strávil, mi hodně dal - město je nádherné, i když svým způsobem - časté mrholení střídané lijákem rozhodně nenadchne každého, ale k Londýnu patří. Stejně jako značné procento Indů, Čínanů a dalších přistěhovalců, kteří po uvolnění imigračních zákonů v šedesátých letech město zaplavili. Setkáte se s nimi hned po příletu, u přepážek, kde ve funkci imigračních úředníků rozhodují o tom, zda vás do země vpustí (kontrola je ale jen formální a pokud nemáte na zádech batoh a na nohou roztrhané tenisky, určitě projdete). Další miliony přistěhovalců korzují v ulicích, obsluhují vás v restauracích a hotelích, řídí autobusy a metro, prostě na první pohled dělají všechnu práci. Zajímavé je, že černí a žlutí nechodí do SM klubů, ale to těžce předbíhám. Zpět k prvním dojmům, kterými Londýn zapůsobí na přijíždějícího turistu - obrovské město, které nikdy nespí (provoz na ulicích je ve čtyři ráno hustý, i když ne jako ve čtyři odpoledne). Kilometry mohutných budov z bílého nebo žlutého kamene. Široké hlavní třídy. Nápisy "look left" (rozhlédněte se vlevo) na všech přechodech pro chodce - určitě každoročně zachrání spoustu životů turistů, kteří nejsou zvyklí na to, že auta jezdí po silnících vlevo. Přirozená slušnost Angličanů - pokud vyjdete z turisty hojně navštěvovaného středu města, vidíte všude to samé - nikdo nepřechází na červenou, do autobusu se nastupuje předními dveřmi, kulturně a ne ve čtyřstupech jako u nás. Neteče přitom krev.

Mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho, ale nechystám se psát cestopis. Shrnu předchozí odstavec tím, že návštěvu Londýna rozhodně doporučuji každému, kdo chce poznat jinou kulturu a má pár dní času - pokud chcete jen obejít památky, stačí vám tři dny, pokud je chcete i projít, počítejte s týdnem, a pokud chcete město skutečně poznat, nejspíš ani 14 dní není dost.

Jak jsem již psal, měl jsem loni na podzim možnost v Londýně pobýt týden a líbilo se mi tam. Proto jsem na letošní jarní prázdniny naplánoval předvalentýnský výlet. Malého jsme nechali u babičky, což omezilo délku pobytu na místě na tři dny. Protože jsme po návštěvě posledního srazu BDSM v Argentě dospěli k závěru, že veřejné párty pořádané v Čechách nejsou nic pro nás (odrazující prostředí, nejasno v tom, co přítomní od akce čekají, přítomnost čumilů, kecalů, fotografů), chtěli jsme při návštěvě Londýna kromě prohlídky města navštívit i některé SM akce. Díky sledování britských konferencí o bdsm jsem měl poměrně přesnou představu, jak vypadají SM párty pořádané v Londýně, a ta představa přesně odpovídala tomu, co bych od SM párty čekal - prostředí dokonale odpovídající duchu akce, zajištění zábavy pro ty, kdo chtějí jen posedět, a bezpečí pro ty, kdo chtějí na veřejnosti dělat to, co jinak denně dělají doma. Jeli jsme do Anglie s pocitem, že naše očekávání je možná maximalistické, a připravovali se na to, že realita může přinést nějaké zádrhele (problémy s cestou, ubytováním, pobytem v cizím prostředí, jazyková bariéra) - o to krásnější bylo, že se akce naprosto dokonale vydařila a naše představy se zcela dokonale naplnily. Ale to už zase předbíhám.

V termínu naší možné návštěvy se v Londýně konaly čtyři velké SM akce - Indecent Exposure, což je fetišistický "spíš pokecový" sraz, kam přijde zhruba 500 lidí. Vstup je zdarma a jak mi popsal jeden z těch, kdo nám umožnili návštěvu dalších dvou akcí, duch akce by se dal popsat takto: "quite a few non players" (tedy "převažují neakční jedinci"). Indecent Exposure je tedy spíš možnost obléci se do laku, latexu či exotičtějších materiálů (na dále popisovaném LFF jsme viděli např. laminátové krunýře s ostny a spoustu dalších věcí), dát si pivo, pokecat se známými a rozejít se. Indecent Exposure se koná v pátek a tuto akci bychom stihli, ale fetišistické oblečení není naše parketa a rozhodli jsme se tedy tuto akci "vypustit". Proč narušovat požitek těm, kteří jasně řeknou, že je to "fetiš" akce, když bychom nemohli přispět k jejímu zdaru? Proč lézt na akci, která pro nás není určena? Ano, takovéto úvahy jsou možné jen proto, že hned v dalších dvou dnech se konaly jiné akce přesně odpovídající tomu, co chceme... V pátek jsme si tedy, stále v Čechách, mohli ráno jet koupit sedlo, cestou zpátky se stavit na dvou z našich jízdáren (popíšu dále), zastřílet si a v pohodě se zabalit, a pak vyjet směr Praha (kde jsme se ubytovali v penziónu, jehož vnitřní vybavení nás vyprovokovalo k dlouhé bondážové scénce - ale to už zase předbíhám).

V sobotu se konala The Gate, což je párty pouze pro členy. Koná se v The Fringe, baru v centru Londýna. Majitelem je Master Keith - neviděl jsem moc SM kazet, ale Master Keith je ten človíček s copem a tmavými brýlemi, který točil sérii British Pain (a jiné). Až na místě jsme zjistili, že to je TEN Master Keith - bylo to dost zajímavé setkání (popíšu níže). Rovněž v sobotu se konal TheCouplesClub, což je uzavřený klub pouze pro páry - typický swingers večírek. Po našich nedávných zkušenostech z této oblasti si dávám velký pozor na to, abych v tomto směru netlačil věci příliš rychle dopředu. (To, že jsem na závěr The Gate následoval L do vyvýšené klece, kde si to nechala udělat, je jiná kapitola, a jak jsem rád, že jsem to zažil, tak jsem rád, že to bylo na její a ne můj popud). TheCouplesClub jsme tedy rovněž "vypustili" ve prospěch návštěvy The Gate. Ve stejném klubu jako sobotní TheCouplesClub se totiž v neděli konala párty Club Domina, a na tu jsme šli :-)

V neděli se od 11.00 do 18.00 konal London Fetish Fair, což je veřejně přístupná akce, na které se lidé scházejí, prohlížejí si na stáncích vystavené zboží, inspirují se nebo nakupují, a pak se někteří z nich seberou a odejdou do jedné z hospod v okolí, kde pokračují "kecacím" srazem - takhle to dělají lidé z několika britských konferencí. My si jen prošli stánky a pak pokračovali v prohlídce Londýna. LFF podrobněji popíšu níže. Nedělní večer jsme pak strávili v klubu Oasis, dějišti výše popisované sobotní párty TheCouplesClub (swingers), nedělní párty Club Domina (FemDom/malesub), a kromě toho ještě dvou dalších akcí konaných v pátek (fetiš) a ve středu (TV).

Rána, dopoledne a odpoledne soboty, neděle a pondělí jsme kromě deviantních akcí věnovali prohlídce města, ale o té se podrobněji rozepisovat nebudu - každý den jsme ujeli metrem a autobusy asi 20 km a ušli dobrých 10 km... z nohou jsme měli puding, ale stálo to za to.

V pátek ráno jsme vydýchávali následky čvrteční večerní scénky - L se mi odměnila za výprask, který dostala předtím (nejspíš nebyl dost intenzívní :-) a za to, že jsem s ní piloval poslušnost (psí drezůra), tím, že si střihla dominu a pustila se do mě svým nejoblíbenějším způsobem - drápy. Krev při tom většinou neteče, ale hluboká masáž svalů se druhý den zpravidla projevuje tupým tahem namožených částí těla. V pátek ráno po odvozu malého do školky jsme měli 4 hodiny jen pro sebe - po obědě jsme ho chtěli vyzvednout, abychom s ním před odletem ještě nějakou dobu pobyli. Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek přišly inzertní noviny a v nich inzerát "prodám vojenské sedlo za 3000, kompletní uzdu za 500", byl náš program na páteční dopoledne jasný - ve čtvrtek večer jsem zavolal a zjistil, že uzda už je pryč (hodila by se jako stylová dekorace do stáje ve sklepě, jinak by byla nepoužitelná - naštěstí máme hezkou ohlávku na lidského koně, včetně udidla, a v Londýně jsme ji dokázali improvizovat z provazu, ale to předbíhám), sedlo je ještě k mání, a navíc by byly k mání i jezdecké boty. Čekala nás cesta do sousedního města, k sedláři, kterého občas míjíme, u něhož jsme zatím nebyli, a u něhož bylo sedlo a boty z inzerátu v komisním prodeji.

Když už jsme měli čas na sebe, a jeli autem mimo město, nebylo možno nenaložit sulku a postroj, protože krásný den přímo sváděl k projížďce venku (jízda na oválu 500 m od domu je príma, ale změna je život - těšili jsme se na naše další jízdárny, které teď v zimě příliš nevyužíváme). Dojeli jsme k sedláři, zjistili, že sedlo vypadá celkem zachovale (fotky budou časem, nejdřív musím zrealizovat kopyta na L zadní nohy a prodloužení rukou rovněž s kopyty - čímž vzniknou nohy přední - to je zatím hudba budoucnosti) a že jej nelze nekoupit. Dostali jsme i sedlovou deku, notně používanou. Boty mi byly o půl čísla malé, což byla velká škoda, protože na rozdíl od většiny jezdeckých bot bych do těchto pohodlně dostal lýtka. Nedalo se nic dělat, boty jsem u sedláře musel nechat.

Cestou zpátky jsme se zastavili na zámku, kde vznikaly fotografie série Vyjížďka se sulkou. Jak jsme zjistili, zámecká zahrada je v zimě zamčená a nepřístupná. To nám nezabránilo v procházce v zápřahu kolem zdi obklopující zahradu, a když jsme na druhé straně zahrady zjistili, že i tam je zamčeno, nezbylo než nasednout a cestu zpět k autu absolvovat v sulce. Alespoň se to tak zpočátku zdálo, že to zvládneme. Po prvních 150 metrech se k nám zezadu začalo bližit auto, které nejspíš mířilo do jedné z chalup u cesty, po které jsme jeli. Zajel jsem ke straně silnice, vzal kobylku a přitiskl ji k sobě, takže z auta nemohla být vidět ohlávka, a když auto přejelo, už jsem do sulky nenastoupil, protože mi nějaká předtucha řekla, že za 50 m vzdáleným rohem zámecké zahrady nejspíš narazíme na nějakého nevinného chodce. Ohlávku jsem ovšem L nechal, když jsem ji řídil otěžemi a nechal jí táhnout prázdnou sulku, byli jsme daleko míň nápadní a skrytí její hlavy do mých dlaní a třeba i sundání ohlávky by bylo věcí několika sekund.

Nespletl jsem se. Když jsme dojeli k rohu a zahnuli doprava, spatřil jsem asi 100 m před námi paní venčící psa. Neblížila se k nám kdoví jak rychle, byla spousta času. Zastavil jsem, pochválil kobylku za to, že při míjení auta jen zrudla a nesplašila se, podrbal ji, pohladil, chvíli konejšil a než se k nám paní přiblížila, ohlávku jsem sundal, schoval, dovolil L chytit oje sulky do rukou, a L teď už vypadala daleko obyčejněji, jako dívka táhnoucí zvláštní, ale nijak provokativní vozík. Za pár minut jsme byli zpátky u auta, sulku jsem rozmontoval, naložil, a už jsme vyráželi na druhou venkovní jízdárnu.

Druhá jízdárna je použitelná i za nepříznivého počasí, protože se jedná o střelnici s krytými stavy. Pronájem celé střelnice na celý den není finančně nedostupný (resp. pronajímáte si jeden střelecký stav na celý den, a když vyberete správný den a hodinu, můžete celou střelnici využívat k čemu chcete). Vzhledem k tomu, že se mi správce při předávání klíčů omlouval, že je nemocný (musel jsem k němu do domu a chvíli čekat, než vylezl z postele, nedostal jsem klíče hned jako obvykle), bylo jasné, že ten nás rušit nebude. A vzhledem k mlze právě se zvedající z okolních lesů a faktu, že byl pátek ráno, byly vyhlídky na nerušenou hodinku na jízdárně přímo skvělé.

Nařídil jsem L vystoupit z auta, otočit se, počkat, promluvil k ní jako ke kobylce (omlouvám se za to, že tento text nepíšu jako povídku, v žádných textech na mých stránkách nepíšu o našich psích, pony a jiných jménech, mají pro nás silný emotivní význam a nikdo se je nedoví). Nasadil jsem ohlávku, utáhl postroj, který jsem na první jízdárně nesundal, smontoval sulku, zapřáhl a vyjel. Cesta mezi lesem na jedné a potokem na druhé straně byla opravdu nádherná. Sněhu nebylo tolik, aby se sulka bořila, pro oba to byla příjemná jízda. Díky tomu, že v tuto hodinu nehrozil příjezd dalších střelců, jsme nebyli tlačeni časem. Slunce roztrhalo mlhu a bylo jasné, že dnes se nebudeme muset uchýlit pod střechu. Tím víc prostoru pro otáčky a manévry jsme měli. Došlo i na pár fotek - bylo potřeba dofotit film, který byl v klasickém fotoaparátu od Vánoc, a na kterém je kromě jiného zachycena naše společná bondáž v igelitu, kterou během své návštěvy u nás spáchal IMOBIL - to ale odbíhám. Když se L po asi půl hodině zpotila, vypřáhl jsem, vzhledem k panujícímu mrazu ji nevyhřebelcoval, ale jen jí přitulil, poděkoval za krásný zážitek a pak rozmontoval a uložil sulku, vytáhl zbraně, načež jsme asi 20 minut stříleli, tulili se k sobě, užívali si (na sex nedošlo, byli jsme dostatečně uspokojení z rána).

Dojeli jsme domů, vyzvedli malého, blbli s ním, dobalili pár posledních věcí (SM pomůcek jsem sbalil tašku - nechtěl jsem brát všechno, to by se do kufru nevešlo nic jiného, a hlavně - nebylo jasné, jak podrobná je kontrola zavazadel na letišti - nechtěl jsem o věci přijít - v Británii je SM jako takové nelegální a ani souhlas obou aktérů vás nezachrání před zásahem policie, pokud na vás vtrhne - jako že do pár klubů ročně vtrhne a dělá problémy - jak to organizátoři řeší, popíšu níže), naobědvali se, zajeli k babičce, vrátili se domů a vyjeli na Prahu. Ubytování jsem zorganizoval v penzionu poblíž letiště. Po menší cross-country vložce (ulíce Na Padesátníku a K padesátníku jsou od sebe asi kilometr vzdáleny - z autobusu MHD jsme vystoupili na jedné, penzion byl na druhé, za svitu hvězd jsme se 20 minut po zmrzlé oranici přesouvali z nesprávné na správnou adresu) jsme našli penzion, ubytovali se, na pokoji objevili trámy pod stropem a ačkoli jsme bývali měli spát, abychom ráno stihli letadlo, nedokázali jsme než začít další scénku - začala nenápadně, přitáhl jsem si L blíž, chvíli jsme se hladili, šeptali si, pak jsem ji stlačil do kleku, dostala na tělo nejdřív podprsenku z provazů, pak diamantový postroj, přitom se dozvěděla, že se má těšit na závěs k trámům pod stropem.. .ne kompletní, nevěděl jsem, jak jsou trámy spojeny a co unesou, ale přidání dalších provazů na tělo - ohnutí nohou v kolenou jako při svázání do kozelce - možné bylo, a opření svázané subinky o takto svázané nohy a zachycení za ruce k trámům se také vydařilo. V této poloze její svázané tělo přímo vybízelo k laskání, lechtání, štípání, hlazení důtkami... Nářez bičíkem (miluje ho) dostala po odvázání od trámů a převalení nejdřív na břicho a pak na záda. (V poloze na zádech byla odhalena větší část těla, ale nohy byly svázány hodně pevně, a ležet na nich - dlouho to vydržet nemohla).

Po rozvázání došlo i na něžné mazlení a pak na víc.... nakonec jsme ukojeni usnuli - nejspíš už byla sobota.

Ráno nás vzbudila recepční. Jak nám sdělila, máme počkat na recepci, ne na objednané taxi, ale na jejího přítele, který nás odveze na letiště - sama zaspala a nestihla taxi objednat. Nebo jen byla moc hodná (v Čechách nečekaně příjemná služba, takový odvoz na letiště) a nechtěla, abychom jí platili... nevím, každopádně jsme jim oběma byli vděčni. Na letišti jsme byli hodinu a půl před odletem. V duty free shopu jsme koupili dva kartony cigaret pro človíčka, který zařídil pozvání do nedělního klubu (do mailu napsal "jsem Skot a vždycky hledám způsoby jak ušetřit - v duty free koupíte karton More za 20USD zatímco v Londýně stojí 40GBP - pokud můžete, přivezte mi dva kartony, pokud ne, nic se neděje, řeknu si dalšímu návštěvníkovi").

Letadlo nemělo zpoždění, nastoupili jsme a odrazili ze stojánky včas, ale pak nás o půl hodiny zdrželo odmrazování, a tak z Ruzyně odstartovali se zpozděním 45 minut. I tak jsme již v půl jedenácté londýnského času sedli na Stanstedu. Celní prohlídka se nekonala, imigrační měl jen jednu otázku, bez problémů nás pustil. Kufr se neztratil. Čekala nás jízda vlakem do centra a metrem do hotelu. Vlaky jsou v Británii snad nejdražší na světě, 40 km cesta státní železnicí stojí 13GBP na osobu. Zato jsou vlaky čisté, jezdí rychle a včas. Londýnské metro je čisté, jen to, že je přes sto let staré, je znát na úzkých chodbičkách a absenci eskalátorů - v podzemí procházíte skutečným labyrintem. Jet v centru metrem jednu stanici nemá cenu, v podzemí nachodíte víc kilometrů, než kdybyste šli po povrchu.

Hotel, který mi doporučil další z lidí, kteří pomohli zorganizovat pozvání, tentokrát na sobotní párty, byl v samém centru Londýna, naproti Parlamentu, poblíž stanice Waterloo (metro, autobusy a terminál EuroStar - rychlovlaky pod tunelem LaManche), přímo pod obřím ruským kolem (London Eye), v budově County Hall, o jeden vchod od Dalího výstavy, kterou jsem navštívil loni na podzim a odnesl si odtamtud kromě úžasného zážitku z vystavených děl ještě citát, který přidávám k podpisu svých e-mailových zpráv ("Beauty is but the conscious sum of all our perversions" - tedy Krása není nic jiného, než když si uvědomíme všechny své úchylky). Na výstavu jsem rád zašel ještě jednou, tentokrát s L, na závěr našeho pobytu, v pondělí. A šel bych zas.

Ubytovali jsme se na dvě fáze - neměl jsem rezervaci, žádný z 323 pokojů není volný, ale určitě dnes někdo odjede - pokoje se uvolní až po poledni. Dostal jsem papírek s číslem rezervace, zeptal se, zda mohu na místě nechat kufr (svěřil jej černému strážci úschovny a protože jsme byli v Anglii, naprosto jsem se spolehl, že za svůj lísteček obdržím kufr v pořádku - což se také stalo) a vyrazili jsme na prohlídku města. Prošli jsme nejprve kousek centra, vrátili se okolo jedné na hotel, skutečně se ubytovali, a pak znovu vyrazili na procházku - prošli jsme prakticky celé centrum, do hotelu dorazili po šesti hodinách, už za tmy, po cestě kolem Parlamentu, návštěvě Westminster Abbey (stojí za vstupné 10 GBP na osobu, je to úžasná stavba - uvnitř není jediné místo, kde by nebyla buď úžasná gotika, nebo náhrobky slavných osobnosít - jsou nad vámi, před vámi, šlapete po nich...), cestě St. James parkem k Buckingham Palace, po okraji Hyde Parku, po Piccadily na Piccadily Circus, na Leicester Square, návštěvě National Portrait Gallery, přes Trafalgar Square. Soho, China Town, Strand, Tower a Tower Bridge nás čekaly druhý den, teď už jsme měli dost.

Večer jsme se chystali na The Gate. Klub je otevřen podobně jako jiné londýnské kluby v sobotu od 23.00 do 05.00. Nejsme noční živočichové, takže jsme zkoušeli před klubem trošku si zdřímnout, což se podařilo. (Pomohla horká koupel po návratu na pokoj, lehká spankingová scénka a na závěr na zklidnění něco sexu.). Po probuzení kolem 22.00 jsem z kufru vytáhl již sbalenou tašku se SM věcmi, pod oblečení jsme si vzali to málo, co z fetišistického oblečení máme (já v podstatě jen černé pánské body, což je pro Angličany normální spodní prádlo, a L krajkové body, punčochy, rukavice nad lokty - ty se ale hodí spíš k černým samodržících punčochám a z těch se zabalila jen jedna, takže rukavice zůstaly na pokoji). Klub jsme našli a pak přišla pecka mezi oči.

Ne že by to, co jsem zatím popisoval, nebylo skvělé, ale The Gate přesně splnil naše představy. Začalo to správnou směsí napětí, zda se dostaneme dovnitř. Klub je pouze pro členy a jejich hosty, což byl náš případ, neboť jsem přímo oslovil majitele, za něhož odpověděl velmi komunikativní a vstřícný človíček, který kromě toho, že poslal pozvání (napsal "Váš web je obdivuhodný. Podle vašich zálib a zkušeností bych řekl, že The Gate je pro vás to pravé. Dodržujeme přísný dress code, ale u lidí se zámoří uděláme vyjímku, pokud přijdete v černém.") ještě dokázal poradit s ubytováním. Klub se zvenku ničím neliší od domů v sousedství. Je označen názvem baru a pokud se nekoná párty, funguje přízemí jako normální bar. (Věci z přízemí jsou přeneseny do patra.) Vchod je zakryt labyrintem z černé deky, což v zimě ani v Čechách není v hospodách příliš neobvyklé. První, co nás udeřilo do očí, bylo to, že již u vchodu procházeli nebo postávali všichni přítomní ve fetišistickém oblečení. Přišli jsme do klubu mezi prvními, ale ti, kdo již byli na místě, nejspíš přišli ve fetišistickém už z domu, jen shodili pláště. Dost dobrý začátek, žádné oťukávání, rozjezd, čekání, nuda... okamžitě jsme cítili, že v tomto prostředí nejspíš nehrozí "ohlašování zlatých hřebů" a "komentáře" přihlížejících, pokud se pustíme do scénky - dojem byl naprosto skvělý - přesně tak jsme si to představovali. Obrátili jsme se ke stolku se seznamem pozvaných - v The Gate i v Club Domina to vypadalo stejně - u vchodu postává majitel nebo jiná důvěryhodná osoba, zdraví příchozí, nejspíš by si poradil s vyhozením těch, co pozváni nebyli (to jsme prakticky neověřovali). Seznam pozvaných je svatý a kdo na něm není, nemá šanci. (Jistě jsou výjimky u lidí, kteří jsou ve scéně velmi známí a u nichž je jistě, že průběh akce nenaruší - rozhodně ale nestačí TVRDIT TO o sobě - musí to o vás VĚDĚT majitel klubu.) Tady přišel další veselý moment - kdepak jsem toho člověka už viděl? L mi šeptá do ucha - to je Master Keith, z té kazety.... nevěřím jí, ale později se přesvědčuji, že má pravdu. Registrujeme se, platíme vstupné 12 GBP na osobu (není to moc, když uvážite, že to je cena pěti piv v klubovém baru nebo sedmi v supermarketu - v Anglii vás v klubu neokrádají tím, že by servírovali nápoje za dvojnásobek běžné ceny). S pocitem, že snad ani není možné, aby vše proběhlo tak hladce (během večera nenastává žádný problém s konzumací, zjišťováním, co a zda jsme zaplatili - jak skvělý pocit proti Praze), se rozhlížíme po přízemí klubu - v rudém osvětlení postávají a posedávají skupinky, z nichž je těžké odtrhnout oko. Poměr žen a mužů je 1:1. Za barem se rozprostírá sál asi 4x12 metrů, se zrcadly na stěnách (nad rantlem na odkládání nápojů, který běží podél všech tří stěn). Jako v každém anglickém pubu je židlí pomálu, lidé spíš stojí, přecházejí, než aby seděli (to je běžné i v ne-SM barech, je to prostě zvyk. Nicméně bavíme-li se o SM párty, podporuje to akci). My ale míříme nahoru, po schodech, k šatně. Odkládáme kabáty, nacházíme podobný bar jako dole a zhruba stejně velkou místnost. Zatímco dole byly dva ondřejské kříže a kláda na ruce a krk umístěná na stojanu ve výši ramen, v horní místnosti je plátno, na které projektor promítá běžné a SM porno (zvuk je VYPNUT, takže kdo se nechce dívat, není rušen), pod ním ondřejský kříž, na druhé straně místnosti traverza s řetězovým zvedákem (závěsná pouta mám v tašce, ale protože pod zvedákem jsou dva stoly a nějaké židle, není možno jej až do konce večera použít, protože tam je stále obsazeno - činím závěr, že zavěšování do prostoru nedělá jen tak každý, a smiřuji se s tím, že si najdu jinou zábavu). V místnosti je ještě klasický kříž, dále veliké otočné kolo, na které se můžete nechat připoutat a pak otočit do libovolné polohy, trestná lavice a po chvíli rozkoukávání detekuji i rám k připoutání u něhož máte k připoutanému tělu přístup z obou stran. Zajímavým prvkem je i malá místnost oddělená futry bez dveří, v níž jsou dva stolky, lavice a velká postel potažená rudou kůži. Převlékáme se v ní, protože tam zatím nikdo není - během večera někteří přítomní místnost využijí. My to rozjedeme na jiné zajímavé matraci, která se nachází v kleci nad hlavami publika. Celkový dojem z místnosti umocňují kamenné zdi (poklepem zjišťuji, že se jedná o plastový výlisek, ale vypadá velmi věrohodně a zajímavé je i to, že na něm nenacházím jediné propálené místo - jak bych po dvou letech provozu klubu čekal v Čechách.), rudé osvětlení, a samozřejmě to, že při našem příchodu bylo v místnosti asi 10 lidí, a každou minutu přibude pět až deset dalších - později během večera se ptám našeho hostitele a dozvídám se, že na každou akci chodí asi 200 lidí, 180 z nich jsou stálí členové a 20 jsou jejich hosté, kteří jsou tu poprvé. Na to, jak malý je celý prostor, je to hodně velká návštěvnost. Na druhou stranu nálada je skvělá a jak se zdá, vůbec nikomu nevadí, že maximální vzdálenost mezi těly přítomných je tak půl metru - často mnohem menší.

Sedáme si k malému stolku se dvěma židlemi a jdu k baru pro víno. Podle nálepky rakouská láhev, vůbec není špatné. V místnosti je asi 20 lidí, pár skupinek si povídá a dva, jak později zjištujeme, switchové, se zvedají a jdou ke kříži. Místností neustále obchází břichatý pán v říze majordoma a je jasné, že dohlíží na pořádek - aby se neničil klub a nebyli obtěžování ti, kdo o to nestojí. Nepřeháním, když teď napíšu, že se mi svírá hrdlo tím, že mohu být přítomen v takovém prostředí. To, co jsme zatím viděli, v nás obou probouzí šílenou chuť dát si po zbytek večera scénku - ne kvůli ostatním, ne pro ně, ale pro sebe - s tím, že bude skutečně veřejná, že jsme "mezi svými", že zažijeme něco, co doma ne. Špatně se vysvětluje, proč se tady tak nešikovně snažim zdůraznit, co jsme cítili - proč kladu takový důraz na to, že jsme tak moc chtěli přispět k tomu, co se dělo kolem.

Sahám do tašky, kladu před L na stůl obojek, a když sklání oči a pak i naklání hlavu k obojku, je mi jasné, že to cítí stejně jako já (o skvělém dojmu z bezprostředního chování ostatních přítomných jsme si chvíli povídali, i o chuti zjistit, zda citlivé publikum dokáže prožitek z naší scénky pro nás zintenzívnit) a tak jí nechávám těšit se na nasazení obojku, vytahuji z tašky ještě skalpely, svíčku, zápalky, černý igelitový pytel (lze použít jako prostěradlo nebo ubrus, rozměr 2x1 m), pletená lana, a nechávám na L působit pocit, že nevyhnutelně přijde okamžik nasazení obojku a pak už budu pánem já. Trpělivě čeká, nerozhlíží se kolem a už teď se chová, jako by obojek měla - ví, jak daleko ve spouště věcí zajdu, zná hranice, které nepřekročím. Nemá strach z toho, co zatím vidí na stole. Těší se.

Pár, který vstal a šel ke kříži, se rozdělil na "hořejšek" a "dolejšek". Žena dostává roubík, je přivázána ke kříži a zpracovávána něžnými dotyky - zatím přes latexové prádlo. To ale L nevidí, protože je k nim zády. Nasazuji jí obojek a otáčím její židli v úhlu 45 stupňů ke zdi. Mám k ní tak lepší přístup a vážu jí nohy k nohám židle, pak přitahuji k opěradlu celé tělo. Provaz poté pevně zauzluji uprostřed zad (za opěradlem židle) a pak jím přitáhnu k opěradlu její hrdlo. Když hlavu zakloní, provaz ji nebude škrtit, ale takový záklon není příliš pohodlný. Když hlavu dá do polohy, kdy to jejímu odhalenému krku v obojku tak sluší, ucítí tlak provazu. Předklonit hlavu nemůže. Nad její nohy posouvám stolek, takže jí mohu svázat ruce, položit je na desku stolu a provaz od svázaných zápěstí vést přes desku stolu dopředu a přivázat k noze stolu (stůl má jednu nohu uprostřed, jinak bych provaz vedl doprostřed krátké smyčky mezi předníma nohama stolu). L se už teď roztřese, přivírá oči a ztrácí se do jiného světa. Nebýt přivázaná k židli, kdo ví, zda by nespadla. Hladím jí po rukou a bocích. "Hořejšek" u kříže za námi sahá po bičíku. Při každé ráně sebou L malinko trhne. Ví, že se dnes výprasku dočká, ale už teď je vidět, co může veřejná scénka znamenat pro ty, kdo se jí přímo neúčastní, ale třeba mají jen tu svou v těsné blízkosti.

Podsouvám pod její svázané ruce složený igelitový ubrus, abych svíčkou nepokapal černý látkový ubrus, který patří klubu. Majordomus, který stál přímo nade mnou, když jsem L svazoval (mlčel a nedíval se mi na ruce ani do očí, ale prostě tam byl - třeba proto, že nás neznal a chtěl zabránit tomu, aby k nám příliš blízko nepřišel někdo jiný a nemontoval se nám do scénky? nebo si jen všiml kostelní svíce a chtěl něco říct, kdybych jí zapálil přímo nad stolkem?) se opět blíží a sleduje mě, jak zapaluji svíci, vidí, že nemůže dojít k pokapání stolu a vidí, že svící stavím do prázdného popelníku, takže opět odchází. Přejíždím L po rukou nehty a poslouchám její steny. Svíčky si všimla a vím, že už se nemůže dočkat kapek vosku, ovšem tempo určuji já. Uvědomuji si zajímavou věc - pokud někdo nepřijde přímo k nám, nevnímám nic z toho, co se kolem nás děje. Skvělý pocit bezpečí, který s L sdílíme, kromě jiného znamená, že nezáleží na tom, zda se na nás někdo dívá. Ve stylovém prostředí, které nám perfektně sedí, ačkoli ho neznáme, jsme ponořeni jeden do druhého snad ještě víc, než v naší domácí mučirně.

Pár za jejími zády končí s výpraskem, objímá se a zůstává chvíli tak. Já začínám L zásobovat voskem. Nejdřív přejíždím plamenem kolem jejích obnažených paží, ramen, stehen, pak na ní vosk kapu. Nespěchám. Občas si kápnu vosk na ruku a nanesu jí ho do jamky mezi klíčními kostmi. Koutkem oka občas zahlédnu něčí pohled obrácený přímo na nás. Nikdo nic nekomentuje. Těsně před tím, než svíčku zhasnu, udělá pár od kříže tři kroky naším směrem. Oba se drží za ruce a zastaví se těsně u jejího boku (v místnosti za těch 15 minut, co jsem ji přivázal, přibylo dalších snad 50 lidí - už se nemíjejí, ale při přecházení po místnosti se proplětají). Chvíli se dívají a pak muž ke své partnerce pronese "What do you think?" (Co tomu říkáš?). Odpovědí jsou dvě stručné věty: "Kind of fireplay. Interesting." (Taková hra s ohněm. Zajímavé!"). Nezvedám k nim oči a nezvu je k vyzkoušení, společné scénce, ničemu. Dál si užívám toho, že si L užívá. Zháším svíčku, opět L hladím, šeptám jí do ucha, jak skvěle se drží, ona ke mně naklání hlavu a děkuje mi tím. Nedokáže nic říct. Beru do ruky skalpel a pomalu z ní seškrabávám vosk. L ani po pěti minutách nezačíná ucukávat, jako jindy - je jasné, že se propadla hloub, než obvykle.

Nechávám jí ještě chvíli přivázanou, děkuji jí za zážitek a nabízím víno, ze kterého zatím sotva upila. Pak jí odvazuji, propouštím naší rituální frází, L padá na kolena, líbá mi nohu a tím děkuje, já stěhuji stůl a židle, sedáme si bok po boku, sledujeme dění v místnosti. Na trestné lavici dostává nějaký maník řádně do těla. Domina ho zpracovává od ledvin po kolena bičíkem, důtkami a nakonec rákoskou. Často ho obejde, skloní se k jeho hlavě a něco si povídají. Není to naposledy, co máme možnost sledovat takto volněji vedenou scénku a já si začínám říkat, že BDSM jako hra, čísté tělesné SM bez propracované DS složky taky není špatná věc. Okolostojící si povídají v rámci skupinek nebo sledují akci. Nikdo do scénky nezasahuje. Na rámu v zadní části místnosti je přivázaná snad šedesátiletá paní a dostává něžný výprask lehkými důtkami. Ti dva si stejně jako pár u "našeho" kříže během večera několikrát vymění role a obsazují bondážní rám prakticky natrvalo. Ke kříži si další domina vede otroka - ten jde po čtyřech, je přivázán a opět střídavě zpracováván po celém těle, s přestávkami vyplněnými špitánim si do ucha. Zajímavé. Všímám si, že v rohu místnosti je cedule, upozorňující na to, že použití "nábytku" je na vlastní nebezpečí - vzpomínám na to, jak jsem několika lidem uvažujícím o založení SM klubu řekl, že při akci u mě doma, kde by byli lidé, které neznám, předejdu problémům a pozdějším pokusům o vydírání (není to moje teorie, víc lidí mě upozornilo: "co budeš dělat, když si někdo po akci vzpomene, že by tě mohl napráskat, že se mu stalo něco, co nechtěl, nebo někdo spadne z kříže a zlomí si ruku?") tím, že každý všechno dělá na vlastní nebezpečí. Ale to odbíhám.

Vypadá, to že na křížích a lavicích bude celý večer nabito. Později se ukazuje, že tomu tak skutečně je. Zanechávám L na místě a jdu hledat našeho hostitele. Dojdu až dolů, ke vchodu, a ptám se po něm. Jsem odkázán na Keitha, který stojí v rohu "předsíně". Chvíli se bavíme, vysvětluji mu, jak a odkud jsem se na párty dostal, on si ze mě dělá legraci, resp. suchým anglickým humorem komentuje, jak vypadám (tak, jak jsem, ne přímo bourám stanovený dress code, ale v porovnání s ostatními musím rozhodně vypadat jako v "civilu"). Vychází najevo, že náš hostitel pro něj dělá spoustu věcí, třeba se mu stará o web, takže jdeme zpět do patra a pak pokračujeme po schodech dveřmi s nápisem PRIVATE ještě o patro výš, kde Master Keith se svou partnerkou a otrokyní Annou bydlí. Po našem hostileli není ani vidu ani slechu (Master Keith naoko proklíná, že se se mnou musel táhnout do schodů "teď tady byl" - fakt je, že obrazovka počítače svítí, ale ten, koho hledáme, u ní nesedí. Keith ještě nahlíží do ložnice, ani tam nikoho nenachází, takže jdeme zpátky dolů, mísíme se s davem a nakonec nacházíme, koho hledáme. Kupuji našemu hostiteli Budvar, představuji ho L, které je na oplátku představen jeho doprovod, Catherine, tedy transvestita, který chválí oblečení L a na oplátku je jí pocháválen (vše tlumočím, ač se nestačím divit - osobně mi TV moc nesedělo, dokud jsem nezačal překládat Zápisky Aišy, kde se tato tematika objevila, a nezačal si psát s jejich autorem, který je takto orientován (na okraj dodám, že pokud se v červenci vydáme do Los Angeles, máme s ním navštívit pár soukromých párty, což by mohlo být velmi zajímavé. Původně jsem ale chtěl psát o tom, že jsem nečekal nic jiného, než že se L s nikým nebude chtít bavit, že třeba ani nenajde odvahu k veřejné scénce v těsné blízkosti tolika lidí. Natož k mazlení a sexu, ale to předbíhám. Každopádně to, že si popovídala s Catherine, bylo dobré znamení.).

Dopíjíme pivo, přičemž se našeho hostitele ptám, jak takový klub vznikl a jak se udržuje v chodu. Když stručně shrnu jeho odpovědi: klub funguje 7 let, v těchto prostorách dva roky. Důvodem občasného stěhování je postupný nárůst počtu členů. Začalo se ve 20 lidech, kteří se všichni znali a měli stejnou představu o tom, co chtějí. Jeden známý teď zakládá klub ve Skotsku, kde prakticky žádná SM scéna neexistuje, a zatím se mu daří, protože dodržuje stejný osvědčený postup - "kecací srazy" jsou první fází, kterou projde jen menšina z těch, kteří navštěvují "akční párty". Organizace "pokeců" není skutečně o nic náročnější, než na internetu ohlásit, že se např. každý pátek v té a té hospodě mohou sejít ti, kdo si chtějí o bdsm povídat. Přijít tam, i pokud nikdo jiný nepřijde - lidé časem začnou chodit. Tak může vzniknout "zdravé jádro" a vyvinout se něco víc, ale také nemusí. V době internetu lze přejít rovnou do druhé fáze. Pokud už mají přítomní chuť nosit obojky a povídat si skutečně o všem, není to v hospodách možné a je nutno založit klub "akční", protože jen akční jedinci dokáží zaplatit jeho existenci - tedy pronájem prostor, kam veřejnost nesmí, kde barmaní neotáčejí oči v sloup apod.

Protože provoz každého klubu (tj. čehokoliv většího, než je párty u mě doma) stojí peníze, je nutno vyfiltrovat lidi, kteří jen mluví o tom, že by rádi na sraz. Je nutno vyloučit ty, kteří se přijdou jen napít piva - tj. stanovit nějaké vstupné - a stanovit dress code (který platí pro všechny, pokud se majitel na základě toho, co VÍ o příchozím, nerozhodne vpustit ho dovnitř "pouze" v černém apod.) První jde ruku v ruce s druhým - pokud se platí vstupné, je z čeho financovat vybavení, bez kterého si tolik nepohrajete. Základem jsou samozřejmě vlastní prostory, protože stanovené vstupné odpovídá vstupu na běžnou diskotéku - místo placeného DJ se lidi baví sami a z vybraného vstupného se financuje vybavení klubu. Pokud se nestanovi dress code, budou neakční jedinci upřeně zírat na scénky, protože nic jiného ke koukání uvnitř nebude, a to otráví ty, kteří se do scének dají. Nikdo nikoho do ničeho nenutí, pokud si někdo ovšem chce "jen povídat", může tak činit v běžné hospodě na "kecacím srazu", což podstatně zvýší procento "akčních" jedinců na akčním srazu a tak lze dosáhnout skutečně neuvěřitelné atmosféry.

V každém klubu se lidé baví sami - přijdou s partnerem, nebo osloví některého z přítomných. Podle mého letmého pozorování chodí na párty dost stálých párů, ale zahlédnete i osamocené vlky s důtkami nebo svazkem lan za pasem (jednoho jsem si všiml, na začátku akce pomalu chodil místností, po druhé ráno už na velkém otáčecím kole obtáčel smyčky okolo subinky - oba se zdá se skvěle bavili). Viděl jsem i jak se do sebe pustily dvě ženské, které předtím nejspíš patřily ke dvěma různým párům, nebo jedna byla z páru, druhá přišla sama... Na pořádek dohlíží služba, která se stejně jako pořadatel "obětuje" a nezapojuje se do scének, jen dohlíží na to, aby se nikdo nechoval nepřístojně (poškozování vybavení, otravování ostatních). Nejspíš i proto se na srazy nebojí chodit samotné ženy, když ví, že se při jakémkoli problému mohou obrátit na pořadatele. (Navíc jsem v nejedné konferenci četl: "pokud se chcete akce zúčastnit jako samotná žena a chcete na místo dorazit v doprovodu další ženy nebo páru, obraťte se mailem na...".)

Poděkovali jsme hostiteli za pozvání a jeho čas, on odkvačil jinam, a my se zase věnovali sami sobě. L ještě stihla jeden dotaz - trénuje trochu s bičem a stihla se zeptat, proč nikdo nepoužívá kožený jednopramenný bič - přeložil jsem dotaz našemu hostiteli, včetně mého upřesnění, že vím, že L jde o to mě trochu vyprovokovat, a že je jasné, že při takovéhl koncentraci lidí by ani krátký 90cm bič nebyl příliš dobře použitelný, a že jsem ho právě proto nechal doma. Náš hostitel s ďábelským úsměvem prohlásil, že až se klub trochu vyprázdní, přinese mi od Keitha zeshora nějaký pěkný kousek. Teď měla L důvod se bát, i když jsem si říkal (a nespletl se), že do pěti do rána asi L nevydrží. Zpět k reálu - na L očích bylo vidět, že by už ráda vstala od stolu. Neměl jsem s sebou vodítko, ale zimprovizoval jsem ho z provazu, nasadil jí na ruce a nohy pouta (ze stejné sady vlastní výroby jako obojek viz rubrika Domácí dílna), a vyrazil s ní v závěsu kolem baru do dolní místnosti. Pár skupinek lidí si tam povídalo, několik jich u rozestavěného "nábytku" hladilo, řezalo atd. do svých partnerů, některé páry se objímaly a olizovaly, prostě všehochuť.

Vrátili jsme se nahoru a protože jedna z našich židlí už byla obsazena, usadil jsem L na tu volnou a připravil si z tašky důtky. Nechal jsem jí kleknout si, sedl si na její místo a všem na očích jí začal hladit, což si jako exhibicionistka rozhodně užila. Pak jsem si jí posadil na klín a pokračoval. Sledovali jsme, jak se lidé střídají na trestné lavici, u křížů, chodí po čtyřech, klečí Pánům/Paním u nohou atd. atd., prostě dělají, co je baví. Akce se vůbec nezastavovala, začal jsem mít dojem, že se pro nás ani neuvolní místo na kříži - jak jsem měl možnost sledovat, byla rezervace "nábytku" řešena velmi pružně dohodou přímo na místě - zatímco Pán vyplácel u kříže svou otrokyni, přišla k němu domina s otrokem u nohy, zastavila se metr za nimi, a když spustil důtky k pasu, oslovila ho stručným: "Excuse me. Going down?" (S dovolením, už končíte?"). Dostala nejspíš kladnou odpověď, protože během minuty už její otrok dostával do těla. Za nějakých deset minut došlo i na nás. Aćkoli jsem předchozím dotazem zjistil, že plná nahota v klubu nevadí, nešel jsem s exhibicionismem až tak daleko a nechal její záda zahalená. Nějakou chvíli si nebyla jistá, jak moc ji odhalím, ale nakonec dostala bičíkem a důtkami na holou, a na jehly do kůže na zádech nedošlo (ač jsem je měl s sebou).

Po zbytek večera jsme se různě tulili a hladili, sledovali, jak ostatní gradují své scénky - s ohledem na množství lidí v místnosti nešlo sledovat, kdo si užívá na první pohled "neviditelné" D/s, protože všude kolem běžely SM scénky. Občasný ryk bouřlivého orgasmu z místnosti s postelí vyvažovalo rytmické vrzání klece nad našimi hlavami - neozývalo se stále, ale párkrát jsem je zaslechl. Zajímavý byl neúnavný switch pár u bondážního rámu, který si s převazováním provazů a hlazením (po těle a časem i v těle) vyhrál skutečně dobré dvě hodiny. Opět bylo skvělé vidět, že to, co dělali, nebylo důvodem k zastavování se a shlukování davu, natož pak k hlasitým komentářům - inu, když jsou v publiku praktikující jedinci a ne jen ti, kdo o bdsm jen sní, je to poznat... Zajímavá rozhodně byla scénka, kde muž připoutaný na ono otáčecí kolo dostával do těla různými pomůckami a nejspíš se měl ovládat, protože když se neovládl, druhá z domin mu nepříjemně potrápila ptáka buď rukavicí s drápy nebo zataháním na tenkou šňůrku přidržovanou k předkožce zubatými svorkami. Zajímavý byl pro mě pocit, když mě na WC jeden transvestita, který už se převlékal a chystal odejít domů, požádal o odemknutí obojku - nemohl si na něj dosáhnout, to jsem si myslel původně, ovšem samotnému se mi tak klepaly ruce, že se mi zámek po odemknutí podařilo třikrát zacvaknout, než jsem ho z obojku vytáhl... Zajímavé bylo i to, že než L začala (po třetí hodině ráno) zívat, vytáhla mě po žebříku do oné klece s matrací, a zajímavý byl pocit, který jsem měl, když jsme se tam tak na očích všech a přitom mimo jejich dosah začali milovat... Překvapilo mě, když jeden z přítomných vylezl na žebřík vedoucí do klecle, chvíli se díval, načež slezl dolů a za minutu se objevil se svojí partnerkou... místa tam nakonec bylo dost.

Akci jsme opustili přibližně o půl čtvrté. Odcházeli jsme s pocitem, že tak skvělé prostředí a lidé je přesně to, co v Čechách alespoň nám zoufale chybí. S pocitem štěstí nad tím, že jsme se mohli zúčastnit a snad i přispět k atmosféře. S novými, neuvěřitelnými zážitky, které se těžko popisují. Na hotelu jsme se ještě jednou tím nejkrásnějším způsobem prolnuli a stuleni jeden do druhého usnuli.

Ráno nás uvítalo hustým deštěm. Jak jsem psal výše, obešli jsme Soho, které už dávno není tím, co bývalo. Bordely už jsou většinou pozavírané. Sexshopy jsou jen o něco lépe vybavené než ty naše, nabídka SM pomůcek je malinko širší, ceny proti ČR vyloženě lidové - abych byl konkrétní, o něco nižší než u nás, a to v oficiálním přepočtu. Vezmete-li v úvahu, že reálná kupní síla Britů odpovídá kurzu 1 GPB = 10 Kč, pak výbava pro devianty přijde v Británii pětkrát levněji než v Čechách. Nemluvě o šířce výběru. Zajímavé je rovněž to, že britské sexshopy prodávají spoustu vyloženě samizdatových publikací věnovaných neobvyklejším praktikám nebo časopisů, které obvyklé deviace (bondáž, piss apod.) zpracovávají daleko ostřeji a příměji, než běžné pornočasopisy. Přitom tyto samizdaty, jak jim říkám, očividně vycházejí z něčí laserové tiskárny a pak projdou kopírkou, jsou svázány po přeložení formátu A3 na A4 dvěma sponkami ve hřbetu a takto se prodávají. Že by inspirace pro ty, kdo nechtějí založit vlastní web na téma bdsm, nebo chtějí oslovit i ty, kdo přístup i internetu nemají?

Cestou přes čínskou čtvrť jsme prošli kolem několika hospůdek a navštívili čínský obchod, kde vždy, když jsme v zahraničí, kupujeme kokosové mléko v konzervě - vynikající lahůdka, mohu jen doporučit. Ale to odbíhám od deviantního tématu reportáže. Abych to zkrátil, v 11.00 už jsme stáli kousek od stanice London Bridge, kde se každou první sobotu v měsíci koná London Fetish Fair. Prodejní výstava SM pomůcek, oblečení, časopisů... možnost pokecu s jejich autory/výrobci a také prostor pro setkávání přívrženců z bdsm konferencí, kteří mohou po návštěvě LFF zajít na pivo do jedné z okolních hospod, jak už jsem psal. My byli na místě těsně před oficiálním zahájením a jako první věci jsme si všimli nápisů "Sold out. Advance booking only." (Vyprodáno. Vstup jen na lístky z předplatného.) Jak se naštěstí ukázalo, šlo o plakáty jiné akce, nejspíš nějakého trance/house festivalu. Z východu tunelu (akce se koná v ponurém prostředí temných neupravených skladů, do nichž se vchází z tunelu - podchodu pod železniční tratí) se trousily kymácející se postavy, a proti jejich proudu jsme drze prošli dovnitř (neotočíme se přeci kvůli nějakému nápisu, když jsme přijeli z takové dálky - než to vzdám, někoho se zeptám, jak to je s tím "vyprodáno". Prošli jsme postupně třemi sály a několika chodbami - po zemi se válelo spousty pankáčů a jiného odpadu, plechovek, krabic, lidé spali v hromadách hadrů a pořadatelé likvidovali stánky s občerstvením. Všude prakticky úplná tma. V posledním sále jsme narazili na dvě věci - za prvé konečně pořádné osvětlení, za druhé na četu uklízející aparaturu. Bylo jasné, že plakáty oznamující "vyprodáno" se týkaly nějakého festivalu, a ne chystaného LFF. Cestou k východu jsme v labyrintu temných chodeb odbočili k prosvítajícímu světlu a v sousedním skladišti narazili na prodejce SM pomůcek, kteří právě rozbalovali krám. Byli jsme na místě.

V celém areálu jsem napočítal asi 40 stánků. Povětšinou latex, lak, kůže, bičíky, rákosky, důtky, dále stánek OWK (s jejich časopisy a obojky a jinými výstupy rukodělné činnosti tamějších otroků). Když mluvím o OWK, jsou po světě dost známí - v The Gate se při vyjednávání pozvánky zmínili, že už "tu měli lidi z Čech a z OWK". Nejvíc se mi líbily laminátové korzety a krunýře na tělo s ostny, některé důtky s ocelovou rukojetí, L padlo oko na nerezové okovy vyložené rudým filcem - nerezu mám dost, času na jejich realizaci míň... Dojemný byl mužík v obleku bankéře a s příslušným kufříkem, který si vybíral dámské šaty. Na tomtéž stánku měly lodičky a vysoké boty v číslech 6-11, což bylo rozhodně pozoruhodné. Ceny opět lidové, 100 GBP za lakové nebo latexové kozačky nad kolena mi nepřišlo moc, když uvážíte, že je měli ve spoustě provedení a velikostí. Viděl jsem zajímavé nafukovací latexové masky a roubíky, které byly k vidění "v akci" v obou klubech. Dost bylo výrobků z kůže, ohlávek, bičíků, našly se i korzety, bylo na co koukat.

Po necelé hodině jsme akci opustili a vydali se na prohlídku Tower Bridge, Toweru a nakonec zajeli rychlodráhou do Docklands. Dali si oběd a po prohlídce Greenwiche se vrátili na pokoj. Párty Club Domina začínala v osm a končila o půlnoci, opět přesně tak, jak je zvykem i v ne-SM klubech (byla neděle, proto tak brzká zavírací hodina). Stejně jako předchozího večera jsme podle adresy klub bez problémů našli, vešli dovnitř, získali členství (Club Domina je jak plyne z názvu otevřen i samotným mužům, kteří mohou využít služeb přítomné dominy - během večera byla v permanenci a zdálo se, že se nenudí, ale dobře baví, ještě popíšu). Jako pár jsme nemuseli platit vstupné, ovšem klubová karta (membership) opravňující ke vstupu na všechny další akce (nejen nedělní Club Domina) nás přišla na 10GBP na osobu, tedy prakticky totéž, co předchozího dne v The Gate. Odměnou bylo i zde stylové prostředí, přítomnost lidí "naší krve", normální ceny nápojů a dokonale zvládnutá organizace. A příslib toho, že po otevření dalšího klubu stejnými organizátory letos v létě budeme moci navštivit i ten - se třemi mučirnami, větším parketem, barem, lepším salónkem...

Vzhledem k zaměření této noci jsem se držel zpátky a nehnal se hned do akce. Navíc Oasis je mnohem menší klub než The Fringe, s bondážním rámem, trestnou lavicí a dále už jen malým salónkem s videoprojekcí a nad schody z hlavního parketu ještě se salónkem s pohodlnými klubovkami - přemítal jsem o tom, jak to tu asi vypadalo o den dřív, v sobotu, na swingers party. Ke konci večera jsem zjistil, že právě onen salónek s pohodlnými křesly a sedačkami bylo místo, kde se nejspíš odehrává ten "grupáč".

Bondážní rám a lavici obsadily dvě dominy - jedna z nich ta "residentní", tj. ta, kvůli které se to celé jmenuje Club Domina. Mezi přítomnými bylo hodně samotných mužů. Většina z nich se snažila projít rukama oné dominy, nevím, podle jakého klíče vybírala, ale rozhodně se nevěnovala všem. Přítomní samotní pánové se také snažili získat přízeň samotných dam, které se vyskytovaly mezi přítomnými a jak jsem později viděl, občas si nějaká některého vzala do práce. Pak tam byli další páry jako my, tj. switchové, kteří se přizpůsobili akci a ženy se tak věnovaly vodění, mučení a "podrobování si" svých partnerů. Nikam jsme nespěchali, ale když jsem nakonec vytáhl obojek, na rozdíl od předchozího večera L zareagovala bojovně. Zmocnila se bičíku a zabubnovala mi s ním o prsa. Vrátil jsem obojek do tašky a byl rád, že nebudeme příliš vyčuhovat z řady - skutečně jsem věděl jen tolik, že páry, kde muž je dominantní, jsou vítány (z dotazu u organizátorů), ale nikdo se tam tak neprojevoval. Ještě, že jsme switchové.

Nakonec mě L pěkně zmasila holýma rukama. Vzhledem k tomu, že mezi přítomnými převládali nadržení chlapi, jsme byli středem pozornosti, už když mě L poplácávala po těle a nohách, nemluvě už o tom, když jsem nakonec dostal pár facek. To bylo snad i zdrojem pár překvapených pohledů. "Odprošoval" jsem L za svůj pokus "zesubit" jí tím, že jsem jí hladil a olizoval prsty na rukách. Jak jsem po asi deseti minutách zjistil, na podlahu mě poslat nechtěla, zdála se jí špinavá. Když se ale vedle nás posadil pár oblečený v latexu, a Paní svého otroka poslala k zemi, nechala si sundat lodičku, načež jí otrok začal olizovat pěkně jeden prst po druhém, a ona se mezitím bavila s dalším mužem, bylo vidět, že jen co se L osmělí (jak už jsem psal, prostředí nebylo tak vyvážené, přítomnost tolika samotných mužů a poměrně hlasitá hudba dost rušily), dojde i u nás na tuto naši oblíbenou disciplínu. Vedle sedící pár se po nějaké chvíli začal věnovat sám sobě - Paní ukončila rozhovor a začala svého otroka hladit po hlavě. Užívala si, co jí dělá, a když potěšil každičký záhyb jejích nohou, vstala, odvedla si ho k baru, kde si pak nějakou dobu povídali. Přitom bylo vidět, jak postupně přepínají do normálu, jak jí on chytá kolem ramen, pak jí vede k parketu, odkud sledovali scénky ostatních - nespletl jsem se, byli to switchové jako my a přizpůsobili se duchu akce. Takové detaily byly milou protíváhou neustávajících nářezů na trestné lavici a bondážním rámu - i když jako předchozího večera byly tyto scénky ze strany domin prokládány častými dotazy a špitáním si do ouška s připoutanými "oběťmi".

Stejně jako předchozí večera L projevila neklamnou intuici a ukázala mi člověka, který nám zařídil pozvání. Dotazem u služby u dveří (majitelka podniku, její muž dělal barmana) jsem zjistil, že to je skutečně on. Chvíli jsme si povídali o klubu, o našich zážitcích z předchozího večera, o atmosféře a lidech přítomných na místě - i zde platilo, že se většina přítomných zná, i když zde bylo primární zaměření klubu na swingers... tomu odpovídal daleko menší důraz na bdsm. Jak jsem později viděl, v horním salónku se někteří přítomní věnovali genitálnímu sexu bez náznaku bdsm... to už nebyla tak úplně naše parketa. Náš hostitel nás upozornil na to, že jeden z přítomných, který celý večer chodil s pletací jehlicí napříč zasunutou v penisu, je trošku mešuge, a že to vypadá, že za chvíli přijde na řadu u místní dominy - že se máme přesunout k parketu, abychom dobře viděli. Nevěděli jsme, co tím přesně myslí, ale přešli jsme na druhý konec sálu - dotyčný skutečně s krabice, kterou nosil stále s sebou, vytáhl něco jako svářečskou rukavici, posetou hřeby. Po několika minutách bylo na podlaze pod trestnou lavicí pár loužiček krve a když mu domina rukavici vrátila, nevěděli jsme, zda se nám to, co jsme viděli, nezdálo. Inu, práh bolesti je u každého někde jinde.

Vrátili jsme se na místo a já si ještě několikrát užil L chuti do scénky - jako by odplaty za včerejšek. Kromě drápů a zubů přišla na řadu i rákoska a vosk - shrnu to jen tím, že se nám to oběma líbilo, ale nebyli jsme nadšení. Buď jsme nebyli stejně ohromení přátelskostí prostředí, nebo bylo mezi přítomnými příliš znát, že by si také "dali říct": každopádně tak silný pocit přílivu energie z okolí jsme neměli. Nejspíš to bylo tím druhým, protože když jsem donesl k baru prázdné láhve texaského piva a vrátil se s plechovkami holandského, popsala mi L, jak odrážela chlápka, který se s ní chtěl sblížit - podotýkám, že jsem byl k L otočen zády asi 30 sekund. Večer se přesto vydařil - opět se bylo na co dívat, opět se člověk nemusel bát zásahu ostatních přítomných do scénky... a od té vedle sedící dominy jsem naopak "slíznul" úsměv, když jsem se o L tak hezky staral, krmil ji... (zapomněl jsem napsat, že na večírku bylo servírováno občerstvení, sýr, chřupky, loupáky, croissanty, bonboniéry - to nebylo špatné na akci, která je pro akční jedince, pokud přijdou v páru, bez vstupného, nemyslíte?).

Stejně jako cestou na místo jsme (dokonce autobusem s tímtéž řidičem) bez problémů za 20 minut přejeli třetinu Londýna - kdepak Praha a jiná česká velkoměsta s intervalem MHD půl hodiny a koncem provozu před půlnocí - Londýn přejedete pomocí MHD ve dne v noci, většinu dne jsou intervaly mezi autobusy do 10 minut, často jedou tři autobusy stejné linky za sebou). Přes probíhající stávku v metru prostě veřejné služby fungovaly přesně tak, jak měly - spolehlivost a držení slova je prostě anglická národní vlastnost - teď zjišťuji, že si nechci stěžovat na nefunkční městskou dopravu v Čechách, ale že opět dávám průchod své nespokojenosti nad tím, že se párty v Argentě nemohla držet dohodnutého programu - dávám průchod svému podivu nad tím, že sraz ohlášený v Anglii jako akční je akční, zatímco v Praze... darmo mluvit.

Z deviantního hlediska jsme měli volný den. Užili jsme si poslední den prohlídky města, na hotelu večer L ještě zkusila vyrovnat své skóre z neděle (nejspíš měla pocit, že mi proti mému sobotnímu řádění dala v neděli málo do těla) - zajezdila si na mně, i když ohlávku jsme museli uvázat z provazu, westernovou - celkem se povedla, stejně jako celá scénka. Po večerní procházce čínskou čtvrtí a večeři tamtéž nás čekal poslední nocleh v hotelu a ráno cesta domů.

Prohlídka Londýna i z nedeviantního hlediska stojí za to. Pokud chcete navštívit SM párty, zažijete za víkend v Londýně to, co v Čechách za měsíc (narážím na večírky konané v pěti či deseti lidech nebo kolem domin - díky za ně). Pro nás osobně byly scénky před takovým obecenstvem úžasně silné - nechybí nám každý den, ale možnost je realizovat byla skvělá. Ač to možná bude znít divně od lidí, kteří praktikují vlastně denně, pohled na tolik lidí, kteří se věnovali tomu, co my, ještě posílil chuť pořádně poznat, co v každém z nás je - jakoby jsme potřebovali posílit přesvědčení, že nejsme žádní "úchylové", ale úplně normální. Vidět na vlastní oči, že večírky skutečně fungují na základě dodržování pravidel, které uvádí třeba SSBB FAQ, bylo uklidňující. Mluvit s lidmi, kteří dokázali takový klub rozjet, bylo také skvělé - potvrdili mi, že dlouhodobě se udrží jen spolek lidí, kteří mají společnou (stejnou) představu, že akční srazy jsou dostatečně nosná myšlenka, že princip rozjetí takového klubu z kroužku původních nadšenců, kde každý zná každého, je v pořádku, že princip vstupu pouze na pozvání člena je ten pravý, který zabrání v přístupu těm, kteří akce narušují (nemluvím o seznamech těch, kdo nejsou vpuštěni, protože vůči nim někdo má námitky, jak jsem mohl opakovaně číst podobné návrhy na bdsm.cz nebo na Mageu

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče