Autor: (c) 2002 Tom

Devon (a D/s), jak jsem ho viděl

Tento článek si nebude na nic hrát. Úvod k němu najdete zde (tento odkaz umisťuji pro skeptiky, kteří by si mysleli, že jsem si následující text třeba vymyslel).Článek je napsán ve stejném stylu jako má reportáž z letošního února, kdy jsme (ještě spolu s L) navštívili Londýn (v reportáži jsem popsal prakticky hodinu po hodině, co jsme ty 4 dny dělali. Popsal jsem, co jsme viděli, navštívili, jaké pocity jsme měli - na památkách i v SM klubech). V celé reportáži jsem nešetřil poznámkami na téma, proč anglická SM scéna vypadá tak, jak vypadá, a česká... no, jinak. Článek není doprovázen fotografiemi, ty si nechávám na harddisku. Není na nich jenom můj ksicht, ale i další tváře. Po návratu domů jsem fotky stáhl z digitálu a bez rozmazání tváří poslal do Anglie, nechystám se je ale zveřejňovat u sebe - podobně jako na akčních párty v Londýně, kde jsem radši vůbec nefotil, cítím příliš velkou vděčnost za to, čeho jsem mohl být součástí, než abych šířil fotky všem, kteří se k nim náhodou proklikají mými stránkami.

Nyní vám předkládám napůl cestopis, napůl reportáž z 12 dnů které jsem (bez L, ta žije jinde) strávil napůl v lesích Devonu a napůl v domácnosti dvou partnerek žijících ve výlučném (pokud jde „patření jeden druhému“ a o sex) lesbickém 24/7 D/s vztahu. Popíšu vše tak, jak se to dělo. Budu odbíhat dopředu a dozadu, otravovat vás svými poznámkami a závěry, ale někteří z vás mi napsali, že se jim má minulá reportáž právě pro to líbila - pro syrovost popisu lidí, pocitů, okolí.

Na začátek musím uvést, že L dál miluji, L od prvního dne, co odešla, tvrdí, že se chce ke mně vrátit, ovšem není to zdaleka první její odchod a tolikrát opakované pokusy o nový začátek vždy selhaly. Proto jsem mohl po návratu z Anglie napsat následující odpověď na jeden email (zazněl v něm dotaz, jak to, že jsem schopný udělat radikální řez a rozejít se s L. Odpověděl jsem, že je to trochu jinak - odešla L, jako už tolikrát. Jediné, co je jinak, je, že teď už byly problémy tak vážné a malý tak trpěl, že ji prostě nemůžu nechat se vrátit):

Neni to tak tezke, jak pises nize. Opakuji, po 11 letech bych
cekal utrpeni, a casto trpim, ale po 7 letech obcasnych rozchodu
a v poslednich 5 letech par L-ych odchodech z domu uz trpim
mene, nez by nezasveceny pozorovatel cekal.

Pokud jde o bdsm (a nejen o bdsm), myslím, že jsme se s L dostali hodně daleko a prakticky nehrozí, abych někdy našel partnera, se kterými si budu tak rozumět, jako s L během těch 11 let (můžu se plést, nevím, jak to chodí, nikdy jsem jiného partnera neměl). To ovšem neznamená, že není možné a krásné vybudovat vztah, který jsem měl možnost spoluprožívat v Anglii. Přesto, že na mě v mučírně doma zírají L rozstříhané důtky, které jsem pro ni vyrobil a v hlavě mi stále zní věty „doufám, že sis užil“ (tu L použila před více než rokem a na zmínku o ní tehdy Harius odpověděl „Ta věta má devastující silu atomového výbuchu. Kdybych ji slyšel, bylo by po důvěře.“) nebo „Robert byl lepší, úplně se třásl, když se mě dotýkal“ (tu podobně komentoval Terrier „nesnesl bych to, nikdy bych to neodpustil“ - L ji pronesla po večeru s dalším párem - co na tom, že jsem L předvedl, že náš sexuální život může rázem vypadat úplně jinak, přesně tak, jak si ho představuje - hovořím o změně z jednoho orgasmu po dvou-třech hodinách milování, jak to měla L ráda po prvních 10 let, na dva orgasmy během 20 minut - každodenně po další rok. Samozřejmě ne všechny dny byly stejné, ale převažovalo to, co popisuji). Ale zpět k Anglii.

Vše začalo vlastně už loni v létě, kdy jsem pro své stránky přeložil několik dost netradičních povídek, které napsala andria, submisivní z partnerek (jak se dočtete dále, během těch 12 dní - jak mi napsala - si „úžasně a velmi příjemným způsobem rozšířila zkušenosti s tím, jak být dominou“). andria (dále a.) svolila s překladem povídek a vystavením na mých stránkách. Pak jsme si občas napsali a když jsem se dozvěděl, že se holky chystají koupit kus lesa a vybudovat tam pony farmu (tj. přístupovou cestu do hloubi lesa, trasy pro sulky, drezúrní kruh, napajedla, ohniště, kus volného prostoru pro kempování, parkoviště pro auta - abych zmínil jen to, s čím jsem tam těch 12 dní pomáhal), navrhl jsem jim, že přijedu a pomůžu. Odpověď byla v podobně nevěřícím duchu, jako když tady v Čechách navrhnu akční sraz - „to bys vážně přijel?“. Odpověděl jsem, že svou nabídku myslím vážně, a jak se ukázalo později, jsem dostatečně spolehlivý na to, abych přijel (zatímco z anglických dobrovolníků, kteří slíbili pomoc ve stejném termínu, se dostavila slabá třetina. Ale to předbíhám).

Holky měly představu, že vybudováním bezpečného prostředí (bez přístupu veřejnosti) a poskytnutím pár základních položek vybavení, které ne každý má doma (lesní pěšiny, sulky, postroje atd. k zapůjčení), vytvoří něco podobného, jako má Sir Guy v Herefordu (největší postava ponyplay scény v Anglii - pravidelně spoluorganizuje desítky akcí, mimo jiné SM Pride - pochod příznivců SM centrálním Londýnem - na letošním nesmím chybět - nechali byste si ujít příležitost zazávodit si se sulkou na Whitehallu, v samém srdci Londýna? Já ne). Samois Wood (podle Příběhu O) se tedy má stát místem, které si budete moci pronajmout, pokud máte partnera, nebo zde uspořádat zde jakoukoli akci pro uzavřenou společnost, nebo se nechat do ponyplay „zaučit“ - dobrovolníci, se kterými jsem se setkal, byli ve všech třech případech naprostými nováčky v ponyplay, přesto přijeli, něco si odpracovali a pak se do nich holky pustily. Nikdo nikomu nic nedlužil, každý něco získal... Holky rozšířily letáky o svém plánu právě přes Sira Guye, jehož klub má asi 4000 členů (ne všichni jsou aktivní, mé členství v Clubu Domina z letošního února má číslo 1559 a v klubu bylo jen asi 50 lidí - ne všichni chodí na všechny akce, a hlavně, ne všichni jsou schopni nebo ochotni přizpůsobit se představám organizátorů a stálých hostů o charakteru akce, takže časem buď přestanou chodit, nebo o členství přijdou, přičemž membership card s číslem jim zůstane - jen jim už není nic platná). Zpět k tématu odstavce - výsledkem rozeslání letáků je, že během měsíce měly holky v kalendáři rezervace na všechny víkendy až do konce září. Samois Wood poslouží privátním akcím, bude místem, kde noví poníci poprvé poznají chuť udidla, bude se zde konat „lov“ (se subíky jako jeleny, dominanty jako lovci, subíky jako jejich psy, dominanty na koních - subících, s digitálními fotoaparáty místo pušek atd. atd.).

Na přelomu roku začala, po 18 měsících shánění pozemku, který by byl v rozumné vzdálenosti, kam se dá často jezdit autem, a hlavně bez „public rights of way“ (v Anglii skoro každý pozemek někomu patří, a součástí anglického nepsaného práva počínajícího 12. stoletím je systém, který zaručuje různě rozsáhlé právo průchodu cizím pozemkem - např. některé cesty přes soukromý pozemek může používat každý, některé jen lovci na koních při lovu, jinde zas majitel kolem hranice pozemku musí vytyčit cestu, po které lze pozemek obejít a je ještě spousta dalších možností), skutečná jednání o koupi. V únoru to vypadalo, že v březnu si holky vezmou týden volna z práce a vyhlásí „volunteer week“, tj. kdo bude chtít pomoci, přijede, kdo bude chtít jako formu odměny zkusit ponyplay, bude mít možnost (přes toto jasné ohlášení holkám během doby, co jsem tam byl, volalo a mailovalo víc než jen pár chlapíků s tím, že tedy přijedou pomoci, pokud to bude tak dvě hodiny scénka typu „nucené práce“ pod stálým dozorem domin, a že by pak na konec nepohrdli pár hodinami ponyplay. Tito jedinci by se těžce spletli, pokud by přijeli - většinu času jsme všichni tři tvrdě makali, i když dva dny s dobrovolníky končily hodinou a půl ponyplay (pro ně, ne pro mě, já už si svou odměnu nesl v sobě). S epidemií kulhavky a slintavky nebylo jasné, zda se vůbec bude moci do lesa dojet (přes pozemek jiného vlastníka), a nakonec se „volunteer week“ konal 9. - 13. 4. V té době už jsem byl měsíc sám, takže na dotaz a., zda „to L nebude vadit? Kdyby to z jakéhokoli důvodu byl pro tebe problém, přijet, tak to pochopíme a nejezdi“, jsem mohl odpovědět jen, že věčným problémům (které začaly před 10 lety, a jejichž četnost rostla od „hysterický záchvat jednou za dva měsíce“ po „občas vyčerpáním přerušenou snahu o naprosté zničení čehokoliv, co ještě zbylo“) už je snad definitivní konec, a že rozhodně přijedu.

Když jsem se 27.3. dozvěděl finální datum, rozhodl jsem se odletěl už v pátek před začátkem akce, a vrátit se o Velikonočním pondělí na konci prodlouženého víkendu po skončení akce. Holky souhlasily. Objednal jsem si přes internet letenku do Londýna, lístek na autobus do Exeteru (dalších 300 km, město leží téměř na pobřeží v jihozápadním cípu Anglie), 30. 3. si letenku v Praze vyzvedl a ve čtvrtek 5. 4. večer si sbalil kufr. Ten den mi holky poslaly email, že se v pátek chystají do Bristolu (100 km) na akční párty, a zda nebudu po cestě unavený, zda bych se zúčastnil. Navíc jsem s xxx (víš, kdo jsi, díky za setkání, povídání i přespání!) mailem dojednal, že až se budu 16. 4. ve 21.00 vracet, přespím v Praze. Na vybalení pomůcek v pondělí v Praze nedošlo - ani nemělo, chtěli jsme si popovídat a já přespat - jenže v Anglii ano, a navíc už jsem se víckrát než jednou dostal do situace, kdy se mě na cestách někdo zeptal, jak přesně jsem vyráběl některou z pomůcek v Domácí dílně, a z mailů bylo jasné, že kromě xxx budou holky taky zvědavé, a proto jsem si sbalil půlku mučírny s sebou. Kufr tak měl 25 kg, což je mírně přes limit povolený British Airways (povolují 23 kg místo obvyklých 18 kg), ale jak nad tím uvažuji, s tím na letišti nikdy nejsou problémy. (Ani s převážením půlky mučírny nejsou problémy, stačí vše, co vezete, hodit do kufru, který dáváte do check-inu, ne do příručního zavazadla. Věřte, kdyby se měly počítat všechny takto naložené kufry, bylo by jich na každém letišti každý den pár desítek, ne-li pár set. Obsluha rentgenu už toho viděla...)

Neletěl jsem do Anglie zkoušet SM, to nemám zapotřebí. Rozhodně ne přebíjet vztah s L, to bych si moc nepomohl (nebo by pro vás bylo praktické navázat vztah s někým, kdo je jednak striktně monogamní, druhak má odlišnou sexuální orientaci, a za třetí žije 1500 km od vás?). Očekával jsem, že prožít týden s někým, kdo dva roky žije v 24/7 D/s, bude zážitkem samo o sobě (a že to zážitek byl!). Očekával jsem ponor do prostředí a mezi lidi, kterých si vážím, kteří jsou mi sympatičtí (pokud nevidíte jen fasádu, vnější tvář, jsou mi Angličané neuvěřitelně sympatičtí svou upřímností a úctou k tradici, právu a pravdě, která je s Čechy neporovnatelná - samozřejmě všude se najdou výjimky). Nakonec jsem zažil spoustu SM, ale to, co mě dostalo nejvíc, byl právě ten každodenní život prostoupený D/s, kterého si okolí prakticky nevšímalo. Já cítil každou jemnou nuanci jako ránu mezi oči, a můžu vám říct, že jsem často nechápal, jak silné emoce to ve mě vyvolává, co všechno ve mě bylo pohřbeno a jak nečekaně se to mnohokrát projevilo.

6. 4. jsem ráno v 6.00 vyjel z města N (cenzura 2010), kde bydlím, do Prahy, vyzvedl z opravy digitální fotoaparát, dojel na Ruzyni a celou cestu, z mě ne zcela pochopitelného důvodu (předtucha věcí příštích? normálně nemám rád náhlé změny, ale tentokrát jsem se cítil skvěle), ve mně každá zatáčka otvírající nový pohled z autobusu vyvolala ne zrovna záchvat, ale rozhodně zachvění štěstí. Asi to souvisí s tím, že jsem dříve x hodin denně pracoval, zbytek času věnoval L a malému (to samozřejmě taky vyvolávalo pocity štěstí, ale bohužel L usilovně pracovala na tom, aby jich bylo co nejméně), a vlastně žádný čas nevěnoval sám sobě. To se teď mělo změnit a ta změna byla hodně cítit.

Letadlo British Airways z Ruzyně odstartovalo přesně na čas a v Londýně bylo o pět minut dříve než byl plánovaný čas příletu. Kufr se neztratil, příruční zavazadlo jsem v kabině nezapomněl. Imigrační úřednice byla netradičně běloška, a nejspíš vzhledem k tomu, že jsem cestoval sám, mě podrobila pětiminutovému výslechu (chyběl bodový reflektor namířený do obličeje, na ten došlo o dva dny později a pak ještě několikrát). Při některých mých odpovědích mě překvapilo, jak překvapená byla - nic jsem netajil, a odpověď typu „Ptáte se na adresu, kde budu bydlet? Já znám jen e-mailovou adresu, víc nic.“ asi není slyšet tak často. Na autobusovém nádraží letiště Heathrow (je hrozně malinké, snad jen 20 x 50 metrů) jsem si vyzvedl lístky na autobus. Při objednávání lístků jsem nechtěl riskovat, že mi autobus kvůli zpoždění letadla ujede, takže jsem si nechal na přestup 2,5 hodiny času. Sedl jsem si na lavičku a za hodinu a půl přečetl 150 stránkovou knížku, kterou jsem měl s sebou (Randal Silvis :An Occassional Hell - „občasné nebo náhodné peklo“ - jak trefný titul pro mou situaci s L asi před půl rokem, pak už se to jen zhoršovalo).

Zbývala hodina, kterou nešlo než strávit pozorováním cvrkotu kolem a dýcháním londýnského smogu. Slunce bylo v mracích, překvapivě nepršelo (z Čech jsem si odvezl pěkné počasí - jaro přišlo až po půli března, po dobu mého pobytu v Anglii u nás doma sněžilo a první hezký den byl až 16. 4., kdy jsem se vrátil do Prahy. Naopak Anglie zažila nejdeštivější zimu v historii a první hezký den byl 7. 4., kdy jsem se probudil v Exeteru. Náhody neexistují.). Když přijel autobus, lidé se začali řadit do fronty a já se s vědomím, že mám rezervované místo a všichni přede mnou mávají stejnými lístky, jako mám, zařadil na její konec. Když se konec fronty (tj. já) dostal k autobusu, řidič suše oznámil, že pár lístků prodal jiným cestujícím a že mám smůlu. Což byla prekérní situace, neboť holky mě čekaly, dojet dalším autobusem jsem nechtěl, protože jsem jim nechtěl zkazit účast na párty, a tak nezbývalo než něco vymyslet - ano, vlastně to bylo velmi jednoduché. Párty se konala v Bristolu, což je o 100 km blíže k Londýnu než Exeter. Pojede do 30 minut nějaký vhodný autobus (při průměrných intervalech dálkových autobusů 3 hodiny)? Náhody neexistují - jel. Přebookoval jsem si lístek na cestu tam na Bristol (musím pochválit pracovnice přepážky National Expressu, které vše vyřídily naprosto hladce a bez poplatků), zpáteční lístek rezervovaný na cestu z Exeteru si nechal, a nastoupil. Tedy tak jednoduché to nebylo. Na autobusy jsem měl ten den smůlu - autobus do Bristolu byl přistaven skoro o půl hodiny později.

Když se autobus objevil, začala obřadní ceremonie v podání operátora dálkových autobusových linek v Británii, firmy National Express. Z autobusu vystoupí řidič, odněkud vyběhne pomocník, zaměstnanec autobusového nádraží, který má nakládat zavazadla cestujících. Skutečně to ale začne dělat až tak po 20 minutách. Do té doby se neděje nic, cestující dál disciplinovaně (na nádraží nejsou hadovité bariéry udržující pořádek, ty jsou jen na letišti před imigrační kontrolou s nápisem „non-EU nationals“) stojí v jednostupu (neberou autobus útokem). Nakonec po půl hodině všichni sedí v autobusu a ten se rozjíždí. Řidič začíná drmolit cosi, čemu nerozumím, ale už asi po půl minutě se autobusem rozléhá chichot a pár Angličanů a Angličanek začíná otevřeně trousit poznámky na téma „kde toho řidiče vykopali, to snad není možný“ - vše s úsměvem, suchý anglický (nepřeložitelný) humor. Servírka se začíná cestujících ptát, co si budou přát - čaj, kávu, zákusky? Na můj dotaz, zda řidič říkal něco důležitého, co bych měl vědět, servírka odpovídá, že jen říkal, kudy se pojede, že bude nabízeno občerstvení a nebude se nikde stavět, protože všechny autobusy jsou vybaveny toaletami. Odpovídám, že toto omezené množství informací jsem pochytal, ale že řidič mluvil poměrně dlouho a proto jsem se domníval, že třeba... Servírka odpovídá, že nejsem sám, kdo zbytku nerozuměl. Ptám se jí, zda se dá čaj zaplatit kartou - bohužel nedá. Děkuji jí a z mobilu volám holkám, že místo 18.15 v Exeteru budu 19.00 v Bristolu. Vysvětluji stručně, jak se to celé zamotalo. Ptají se, zda jsem v pořádku, ujišťuji je, že ano, a že kromě nemožnosti převléci se a vybalit před párty kufr mi situace zcela vyhovuje, a že se těším na setkání. Čtu jim z jízdenky ulici, kde vystoupím, a a. slibuje, že tam budou, i když až o půl osmé. Nevadí mi, odpovídám, počkám, nežeňte se.

Za oknem se míhá (oproti horám, kde žiji, ne tak oproti okolí Prahy) plochá, a hlavně neuvěřitelně krásně zelená krajina. Londýn opouštíme po dálnici M4 prakticky během deseti minut, protože letiště Heathrow leží na jeho okraji ve směru, kterým potřebuji jet. Zbývající dvě hodiny vnímám náruč krajiny, mírně se vlnící a zvedající po obou stranách dálnice, stáda ovcí s černými hlavami (nemohu ještě vědět, že Jayne - dominantní z holek, dále J., bude mít takový batoh, který budeme nosit stále s sebou, a že skoro pořád bude něco, klíče, peníze, mobil „in the sheep“ - „sáhni pro to do ovce“ :-) - nemluvě o tom, jaké signály vlajkové abecedy bude tento batoh mávající rukama a nohama vydávat při rychlosti 70 mil za hodinu, až si to pokalíme po dálnici na motorkách - to bylo k popukání, ale museli byste to vidět.)

Bristol je obrovské město, s velkým přístavem, překladišti, tisíci typických anglických dvojdomků roztroušených po délce snad 20 km podél dálnice před středem města, který je naopak překvapivě sevřen do spleti klikatých uliček a kde by mnoho betonových šedých domů sneslo porovnání s naší architekturou „východního bloku“ (tj. ošklivou). Vystupuji na nádraží a kromě žebráka, který mě oslovuje, a kterému bez penny v kapse nemohu příliš pomoci, se naopak já ptám neuvěřitelně hezké slečny, které se každý na něco ptá, zda je v Bristolu více než jedno autobusové nádraží - potřebuji přece vědět, zda nebudu já čekat na jednom a holky na druhém. Dozvídám se, že dálkové autobusy staví jen zde. Děkuji, navlékám si kabát s kožichem uvnitř a stepuji okolo kufru. Pomalu se stmívá a na rohu nádraží se objevuje andriina vytáhlá postava. Vřele ji vítám, jsem veden k autu, zdravím J., jedeme zaparkovat do mnohapatrové garáže (vzpomínám na nedávno mnou přeložený záznam skutečné scénky Unesena neznámým), jdeme do centra na pizzu do restaurace, jejíž interiér prozrazuje, že se jednalo o bankovní pobočku - strop ve výši 6 metrů, štuková výzdoba, nádherné lustry... Cestou si vybírám z bankomatu hotovost (50 liber, na večeři pro tři a spropitné, které se sice dá zaplatit kartou, ale pak obsluha ze spropitného nic neuvidí, jde na účet restaurace). Jsem ale J. výslovně upozorněn, že dnes večer jsem hostem a ať mě nenapadne platit. (Budu hostem dalších 12 nádherných dní, ale k tomu se teprve dostanu.)

Povídáme si, vše jde překvapivě hladce. J. je rezervovanější, a. je roztomilá. Všímám si (ne poprvé, ale v luxusní restauraci je to přeci jen nápadnější), jaké pohledy a. občas vrhá na J., jakým tónem něco říká nebo se někdy ptá na něco pro normální lidi naprosto běžného, jak ji J. občas pohledem nebo dotykem v úrovni pasu nebo na hlavě pochválí, jak se a. v ten okamžik rozzáří... Opouštíme restauraci, vracíme se k autu a během 10 minut stojíme před domem, který vypadá přesně stejně, jako všechny v okolí, jako domy, kde jsme se zúčastnili ještě s L před dvěma měsíci dvou akčních párty. Vstupujeme, J. platí nějakých 8 liber na osobu, žádná kontrola totožnosti se nekoná - všichni se dobře znají osobně. Vstupuji jako host členů klubu v jejich doprovodu, neprokazuji se proto žádným dokladem. Zdravím hostitele a procházím do typické předsíně anglického domu - všechny tři pokoje v přízemí jsou otevřeny, dveře do kuchyně přivřené, schody do patra volně přístupné, nikdo u nich nestojí. V přízemí je v největším pokoji taneční sálek s UV osvětlením, maskami a příšerkami natřenými UV barvou na stěnách. Okna do ulice jsou z vnitřní strany opatřena okenicemi z černě překližky. Pokud se nekoná akce, nejspíš je to netradiční obývací pokoj. V druhé půlce místnosti jsou dvě kanape a čtyři křesla. Velký stůl, na kterém se během večera objeví občerstvení. Lednička plná nápojů, kde si každý může vzít, co chce. Atmosféra typického anglického klubu, jak jen se dá v omezených podmínkách u někoho doma realizovat.

Dům se plní pomalu. Asi 6 lidí si povídá, odcházíme z místnosti. Druhá místnost je v rudé barvě, s velkou postelí, oky v podlaze, stěnách, stropě. Pár detailů (jen jedna prázdná skříň) naznačuje, že při normálním provozu se nejspíš jedná o ložnici pro hosty. Třetí místnost je jednoduchý obývací pokoj s místem na sezení, nikdo v něm není.

Stoupáme po schodech do patra, potkáváme další lidi v tematickém oblečení. Obojky nejsou vystavovány okolí, ale submisivové jsou za ně drženi svými Pány/Paními i když jdeme nahoru, i když se za 10 minut vracíme dolů. Jedna z ložnic v patře má zavřené dveře a přes ně jsou vidět dvě postavy. Vsadím se, že dveře nejsou zamčeny. Jako žádné jiné v domě - panuje zde naprostá důvěra. Stoupáme do druhého patra, vlastně podkroví. Místnost 6x4 metry je vyplněna kříži, lavicemi, klecí... oka a provazy na trámech nabízejí spoustu možností. Nikdo zde zatím není, bavíme se o tom, v čem je jiný kříž, který jsem si postavil, zatím se nedozvídám, v čem je jiná klec, kterou mají holky ve své mučírně - s tou se seznámím později. Zatím neříkám, že mám v kufru závěsná pouta, která by a., jak se zmiňuje při pohledu na jednoduchý kladkostroj visící pod stopem, strašně ráda vyzkoušela.

Jdeme dolů, a. se svléká do korzetu. Nic si nenavléká, protože černý podvazkový pás a punčochy už má na sobě, černý (jindy plátěný bílý, je pohodlnější) korzet nosí trvale a široký kožený obojek prakticky pořád (v práci ne, ale okolo krku má svařenou tenkou ocelovou obruč, ta se nikdy nesundává). S výškou něco přes 180 cm a obvodem pasu menším než 55 cm vypadá impozantně. Je vidět jedno velmi krásné tetování. S J. si sedáme na okraj parketu a a. si sedá Paní k nohám. Na nic si nehraje - až do konce svého pobytu ji neuvidím ani jednou sedět doma na nábytku - kromě dvou slavnostnějších večeří s lahvemi vína, které jsem dovezl, kdy ji to Paní dovolí. Vždy buď stojí a pořád něco dělá (nejen všechny domácí práce) nebo sedí na zemi, v obýváku u televize pak na velikém polštáři (pod kterým je schován hák ukotvený v podlaze a metr řetězu).

a. vrhá na Paní prosebné a roztoužené pohledy, ta si ji nejdřív jakoby nevšímá, zdá se mi, že přemýšlí, jak celou situaci postavit vůči mě, pak ale J. s pohledem upřeným na mě pronáší k a. pár poznámek na téma, zda by si a. nechala líbit scénku nahoře v podkroví (ta kýve, že by si ji velmi nechala líbit!). Nemohu než odpovědět, že se naprosto necítím jistý tím, kam bych mohl nebo nemohl zajít, a že nechci nic na začátku pokazit. J. začíná a. velmi něžně hladit po těle, a. se rychle rozplývá a už zde s námi možná ani není. J. se na mě dívá. Naznačuji rukama za andriiným krkem jemné pohlazení. J. přikývne. Opatrně se dotýkám andriiných zad a ta se propadá ještě hloub. Nevěřím tomu, co zažívám, nedokážu to popsat. Když a. zkroutím jemně, ale pevně ruce za záda, když ji J. začne dráždit bradavky protknuté piercingem, když... nedá se popsat, jak se cítím. Po deseti minutách J. objímá a. a ta se během dalších asi 3 minut vrací do reality. Další minutu se na sebe jen díváme. Pro mě to byl zázrak.

Odcházíme po schodech do patra, tam se holky zastavují u skupinky lidí a chvíli si s nimi povídají. Stoupáme do podkroví a tam už se na kříži, bondážním rámu a lavici dějí věci. Vracím se v duchu k tomu, jak intenzívně jsme L prožívali náš první akční klub v Londýně. Atmosféra zde není tak nabitá, protože přeci jen místo 80 lidí je jich v místnosti osm, ale je se na co dívat. Všímám si, že úplný okraj místnosti pod skloněnou střechou je oddělen sítěmi, za kterými sedí možná 10 diváků. Jsou prostorově velmi dobře odděleni od těch, kteří si hrají. Je to asi jediná možnost, jak předejít tomu, co se dělo na srazech v Praze, kde jen málo přítomných akčních jedinců dokázalo překonat nepříznivý vliv toho, že se při jakémkoli náznaku na ně upřel pohled „jé teď něco uvidím“ asi 20 párů očí z okolí.

J. se mě ptá, zda mi a. může vrátit to, co zažila dole. Souhlasím, svlékám si košili a když mi přes oči zezadu přejíždí dlaň, zavírám je. Holky z předchozích mailů vědí, že nemám žádné limity - někdy je to hloupé, protože ostatní je většinou mají a já tak působím dojmem, že je do něčeho tlačím - na druhou stranu si dokáži užívat i velmi jemné praktiky. Vím tedy jen to, že vědí, se může dít cokoli - mlčím a nechávám se unášet. Jsem veden k jednomu ze sloupů, připoután provazy a v hlavě mám úžasný zmatek. Přijel jsem sem pracovat, pomoci holkám s pony farmou a sobě odpomoci od bolestí kloubů způsobených prací s počítačem, a teď se najednou děje něco, co jsem nedoufal, že ještě někdy zažiji. Doteky bříšek prstů, nehtů a pak i bičíku a nakonec pět minut pohupování v kleci - zkuste to někdy sami, víc nedokážu napsat.

Další dvě hodiny si povídáme s dalšími lidmi v dolní místnosti s parketem. Hodně lidí přišlo v latexu a kůži, ale ne všichni. Černé oblečení dominuje (až na mou košili - nemohl jsem se převléknout). Okolo postávají, posedávají nebo klečí další hosté. Lidé přicházejí, odcházejí, využívají plný stůl občerstvení. Dozvídám se, kdo jak kdy kde s kým co a jak dlouho - vše je věcné, nikdo se nesnaží nikoho ohromit, spíš kdo chce, dozví se tak, co je možné, co funguje, co ne, na jaký dobrý nápad kdo přišel atd. atd. Samozřejmě jde řeč i o věcech se SM nesouvisejících, ale jen okrajově. Stejně jako v minulé reportáží - ideální způsob, jak naprostým nováčkům přiblížit, co je SM, je vzít je do klubu, kde si mohou promluvit o tom, jak na to (ne o tom, jak vykecávat na internetu), a hodně věcí hned vidět (nebo zkusit) v praxi.

Je po půlnoci, okolo jedné se zvedáme a vyrážíme směr Exeter. Hvězdy zalévají krajinu mihotavým svitem, s láskou vzpomínám na mých uplynulých 11 let s L a snažím se urovnat si v hlavě to, že jsem poprvé zažil dotek, scénku s někým jiným. Dojíždíme k domu, zdravím se s kočkou, kterou holky mají, táhnu své věci do patra, dostávám ložnici o rozměru asi 2x3 metry, přesnou repliku viktoriánského pokoje pro služebnictvo, děkuji za skvělý večer a padám do peřin. (K viktoriánskému pokoji - po celou dobu se snažím situaci zlehčovat vtipkováním na nejrůznější témata, nechci se propadnout a stát se součástí jejich života, přesto se to stane a ač na rozdíl od a., která se bojí bolesti, plamenů, jehel, ostrých předmětů..., někdy schválně zlobím a provokuji, přesto se později stanu domácím otrokem, číslem 4 - musím vysvětlit: 1. je J., 2. je kočka, 3. je a., čestnou 4. jsem si vysloužil dva dny před koncem pobytu).

Probouzí mě slunce, scházím po schodech do kuchyně, a protože vstávám nelidsky brzo (jak mi asi pátý den s nevěřícím výrazem řekla a., když mě pokaždé našla dole, když tam šla splnit svou první ranní povinnost - uvařit J. kávu a přinést do postele - dvakrát ale vstala J. dřív, a. byla své povinnosti v polospánku zbavena a mohla spát dál - to pro ty z vás, co si myslí, že 24/7 D/s nemůže fungovat skutečně STÁLE), mám spoustu času k přemýšlení, pozorování panoramatu Exeteru s okna v obýváku, a mazlení se s kočkou (kocoura jsem nechal u své máti, aby se mi o něj starala, zatímco budu pryč).

Sobota. Dnes se nebude pracovat - místní motorkáři sdružení v MAG (Motorcycle Action Group) pořádají okružní jízdu po dětských domovech, následování dodávkou plnou čokoládových velikonočních vajíček, na které se složili. Jedna z mnoha příležitostí ukázat veřejnosti, že motorkáři již dávno nejsou mladiství výtržníci, ale že kromě politických kroků (lobování v Parlamentu proti zákonům omezujícím možnost jezdit na motorkách na určitá místa, snahy vlády o znepřístupnění motoškol mladistvým, snahy pojišťoven vydělat na pojistném s odvoláním na to, že motorek je stále méně a stále dražších, proto musí být drahé i povinné ručení) dělají i užitečnou charitativní činnost (kromě toho se na srazu ukáže, že věkový průměr členů je asi 40 let a skvěle se s nimi povídá). Dostávám staré kožené oblečení, které mi skoro padne, podle J. vypadám jako rozený biker (to si nemyslím, ale neberu jí to), vytahujeme z garáže andriina Triumpha 900 cc a Jayniinu Kawasaki Z650, další dvě motorky necháváme uvnitř, usedám za a. na tandem a vyrážíme. Sraz na parkovišti za městem - na místě je již zmiňovaná dodávka a řada asi 10 motorek. Během 20 minut se tvoří druhá řada dalších 15 motorek. Povídáme, fotograf místních novin a spousta přítomných dělají fotky, povídá se hlavně o motorkách. Vyjíždíme v průvodu roztaženém po délce 200 metrů, míříme k prvnímu dětskému domovu. Neúčastním se předání dárků, asi 10 minut čekám venku. Pořád si máme o čem povídat. Další místo určení je v sousední vesnici. Na motorce jsem naposled seděl před 7 lety, ale okamžitě ožívají staré instinkty a vynořují se dávno zapadlé vzpomínky na cesty, které jsme během několika let podnikli s L po Čechách. Cestou na třetí místo určení na dálnici motor Kawasaki slábne, ztrácí výkon, jako bych ráno holkám neříkal, že jsem měl starou ČZ 150 z roku 1952 a kvůli rezaté nádrži každých 20 km rozebíral karburátor a čistil sítka... Přesně totéž teď potkalo J. Po několika zastávkách na krajnici dálnice se loučíme s ostatními motorkáři, kteří litují, že se nedostaneme na asi 50 km vzdálené místo většího srazu, kde bude asi 500 motorek, a na dálničním odpočivadle čekáme na příjezd servisního auta. Divím se, že si holky nespravují takové drobnosti samy, ale jak ještě uvidím, poruchy na cestách svěřují asistenční službě, kterou mají tak jako tak předplacenou v ceně pojištění, a nemusí s sebou vůbec vozit nářadí.

Obědváme v restauraci Little Chef, platím oběd (andria nejí, takže si dávám závazek, že holky pozvu na večeři na závěr pobytu), přijíždí servisní vůz, sundávám z Kawasaki nádrž, servisák rozmontovává palivový filtr, zjišťuje, že se přes zimu zevnitř nádrže oloupal jakýsi lak (vzpomínám, jak mi někdo radil, ať rezatou nádrž nalakuji - tenkrát jsem vřele odmítl), čistíme spolu filtry, kecáme o tom, jak často a co kde spravuje, holky stojí stranou a povídají si. Montuji nádrž zpátky, bavím se tím, co dělám, servisák se baví mým nadšením. Zatímco J. tankuje plnou, se servisákem domlouvám, že za námi pojede a pokud nepojedem pomaleji než 70 mil za hodinu, je vše OK a on se po 20 km odpojí a vrátí se na základnu. Servisák klape do počítače sledujícího neustále polohu všech servisních aut příslušné údaje, směje se a loučí se se mnou. Usedám za a. a pomalu dojíždíme zpět do Exeteru. Na plácku za univerzitou mi a. půjčuje Triumpha, já s rukama v rukavicích o číslo menších a naprosto ztuhlých zdvořile odmítám s tím, že se na tu váhu necítím, a. se směje, že je to hračka, já souhlasím, že bych litoval, kdybych to nezkusil, ptám se, zda je jednička dolů nebo nahoru, odjíždím v dál, brzdím, otáčím se, a. se směje, bohužel nevybírám zatáčku a skoro v nulové rychlosti si pokládám motorku na pravou holeň, což jak za chvíli zjišťuji byl dobrý nápad, neboť se odřel jen výfuk, a to zespodu, kde to není vidět. Netroufám si odhadnout, co by stálo přestříkání celého pravého boku. Moje noha brzo zaroste. a. se teď netváří vlídně, ale přibíhá a ptá se mě, zda jsem OK. Několikrát se omlouvám a až za dva dny se dozvídám, že mě skutečně chtěla zabít, ale rozhodla se to neudělat. Tu motorku nikdo předtím na zem nepoložil. Trestem za mou chybu mi byl pravý ukazováček, který zůstal přimáčknutý k obrubníku koncem řidítek a i přes sevření poddimenzovanou rukavicí nabobtnal vmžiku na dvojnásobek objemu. Bolet začal za 10 minut, za 30 minut ale nervy odumřely, maso zbělelo a bylo po bolesti. O nehet přijdu zhruba za měsíc, 75% plochy nehtového lůžka je vyplněno tekutinou, která během práce v lese ve slunečních paprscích krásně oranžově zářila a při návratu z Anglie začala černat - jako by odrážela mou náladu. Ale to jsem odběhl. Odpoledne se vrhám s holkami do dílny, opakuji celý postup s rozmontováním mašiny, tentokrát sám, a. řeže a štípe palety na kousky vhodné do kamen, J. dohlíží na to, co děláme. Ačkoli si to ještě neuvědomuji, už jsem součástí toho všeho (D/s). J. nás posílá do domu, z půdy (kde jednou bude další, větší mučírna - před dvěma lety jsem si na stránkách, které holky vytvořily těsně poté, co se poznaly, přečetl, co kde v jejich domě bude - vidím, že něco se uskutečnilo přesně tak, jak chtěly, něco je mírně jinak, něco se teprve stane...) snášíme novou nádrž v jiné barvě i odpovídající postranní panely, z Kawasaki Z650 děláme během půl hodiny KZ650.

Pomáhám a. se štípáním dřeva, J. odchází vyřídit emaily, a. uklízí dílnu a já si v domě v obýváku čtu knížku. Píšu další SMS a potvrzuji jednomu ze svých zákazníků, že mám přístup k PC a Internetu, že se mi podařilo nainstalovat české prostředí systému (na PC, ne na vedle stojícím IRIS Indigu) a že budu moci udělat nějaké překlady, které mi pošle. Za 16 hodin, které během pobytu strávím překladem, si vydělám na cestu a útratu na místě, a taky mám změnu od práce v lese a hlavně mám s sebou kousek staré reality - přesto se ke konci pobytu ztrácím v realitě nové.

Večer vybaluji kufr a odnáším věci do mučírny, kde je házím na hromadu v koutě. Holky jsou mírně zvědavé, co jsem s sebou přivezl, a a. dostává za pár mírných prohřešků, kterých se dopustila během dne, ale spíš jako něžné pohlazení, několik ran mými důtkami (z ruky J., aby si to z vás čtenářů někdo špatně nevyložil)1. (Důtky se a. moc se jí líbí, většinu pomůcek si dělaly samy, ale nic podobného jako kočku s koženými pletenými prameny nemají - a. má při scénkách, kde jde o fyzické dráždění, na rozdíl od toho, v čem stále žijí, a kde je její životní rolí potěšit Paní, tj. vyhnout se trestu, ráda pompu, atmosféru, trochu divadla.). Obdivuji vybavení mučírny - rám se sítí, na kterém můžete být připoutáni, klec, oltář, který může sloužit jako bondážní lavice, magické symboly na zdech, a překvapivý kontrast reflektorů, laserů, mašiny na kouř, hudební aparatury - holky občas dělají DJ, kromě spousty dalších věcí).

Opět ráno, nedělní, a. v kuchyni vaří pro Paní kávu, připravuji si snídani, po necelé půlhodině dům ožívá, snídáme, nakládáme přívěsný vozík pytli štěrku a nářadím a vyrážíme na Samois Wood.

Cesta okrajem Exeteru zabere sotva dvě minuty, překonáváme vrchol kopce se samoobsluhou, kde budu dvakrát na nákupu, otáčím se a zadním oknem auta vnímám panoráma města z jiného úhlu, vidím věže několika kostelů a dvě mohutné věže Exeterské katedrály, a už ostrou levou zatáčkou opouštíme město, míjíme jednu z mnoha farem s koňmi, odkud je často vidět vyjíždět jezdce (speciální dopravní značky upozorňují na častou přítomnost koní na krajnici), a napojujeme se na dálnici M5 směr jih. Po asi 25 km z dálnice sjíždíme a cestou mezi poli a farmami dojíždíme k pozemku, který holky zakoupily. Opět ta samá zelená mírně zvlněná krajina kolem, dnes prozářená sluncem. Holky mají radost, protože jak záhy zjišťuji, les je po deštivé zimě naprosto blátivý a místy zapadáme po kotníky do bahna. Bude-li svítit slunce, terén se rychle zlepší. Parkujeme auto na kraji lesa, kde čeká 7 tun jemného a hrubého štěrku složených v plastových pytlích. Vypadá to jako obrovské množství materiálu, ale za další tři dny složím průměrně 6 tun kamení denně, takže holky budou muset přiobjednat další dvě várky. Z toho množství postavíme něco přes 100 metrů přístupové cesty, ale to je teď, v neděli, zatím budoucnost. Jdeme obhlédnout situaci. Kolem je ničím nerušené ticho, jen občas na 200 m vzdálené silnici prohučí auto nebo traktor. Vcházíme do velmi hustého lesa, po asi 30 m míjíme přenosnou toaletu, opouštíme cestu, která pokračuje dál a po asi dalších 20 m mizí v mlází - tato cesta se nebude používat, naopak se osadí stromy, protože po ní přes les občas projíždí jezdci na koních, nezvyklí na to, že místní úřady tento les prodaly holkám, které naprosto nestojí o to, aby někdo pozoroval, co uprostřed lesa vzniká. Vydáváme se doleva, po přístupové cestě, která je rozbahněná, alespoň jak si myslím - bahna mám pod kotníky. Jak zjistím za chvíli, jsou i místa, kde jde bahno do bot horem, takže přístupová cesta není až v tak špatném stavu. Po asi 80 metrech se opouštíme i tuto cestu (její další pokračování opět osadíme stromy) a dáváme se doprava, překonáváme potok, v jehož okolí je bahna po kotníky, a vcházíme na Queens Drive, stezku královen, kde se jednou budou prohánět závodní sulky, bude zde nejspíš start a cíl dostihu, dost místa pro diváky, a bude to jediné místo, kde bude cesta tak široká , že se budou jezdci moci předjet. Na dolním konci palouku pozítří vybagrujeme rybník, do kterého budou padat ti závodníci, kteří nevyberou ostrou levou zatáčku.

Širokým obloukem z dolního konce Queens Drive přes les a dvě nepříliš široké stezky (během dalšího týdne je rozšíříme a upravíme terén pro sulky) se vracíme na palouk nad horním koncem Queens Drive, kde budeme ještě dnes stavět ohniště pro barbeque. Viděl jsem malou část, asi pětinu, celého pozemku, ale vidím, že v kombinaci s nadšením J. a a. pro věc to je místo, kde se budou dít zajímavé věci. Večer uvidím mapu, ze které je patrné, kde bude drezúrní kruh, parkoviště, že na vzdáleném konci pozemku je starý vrt, v němž možná bude pitná voda, a že na nejzazším konci pozemku je stará bažantnice s pár rozpadlými oploceními a boudami (po rekonstrukci dost dobré ubytovací zařízení pro poníky i psy - možná, že některý z návštěvníků bude chtít být bažant, kdo ví, vyloučit se to nedá :-).

Po zbytek dne střídavě vyspravujeme přístupovou cestu na vstupu do lesa a brodíme se bahnem (směrem k budovanému ohništi) se štěrkem, pískem, cementem a betonovými deskami. Mám skvělý pocit, že něco (a jak se nad tím zamýšlím, tak z toho, že pro někoho) dělám. Obaleni bahnem si dáváme pauzu na oběd a já poprvé v životě obědvám libru zeleninového salátu. Během odpoledne spotřebovávám všech 6 tun kamení. Večer se vracíme do Exeteru. Okolo večeře si povídáme, píšu a přes internet odesílám další SMS do Čech.

„Dneska jsme se pet hodin brodili bahnem v lese (holky maji
pozemek, ktery pres zimu a jaro radne promokl). Presazovali jsme stromy,
sazeli nove, staveli ploty, betonovali ohniste atd. Pod plachtou hluboko v lese
staly dve sulky (na ponyplay). Jedna z nich potrebovala vymenit kola (za kola
s vetsi nosnosti), u druhe jsem si vsiml prazdneho kola - usel vzduch.
Odpoledne jsem v dilne rezal osy z prvni sulky, vyrabel nove a J. je navarila
(to bylo jedine, k cemu me nechtela pustit). Na druhou stranu si holky u motorek
nemeni duse, takze vymena duse u kola z druhe sulky zbyla na me.

Jsem rad, ze jste si v mezich moznosti uzili vikend, bud rada za tech 8 hodin.
Ja tu pozoruji D/s vztah a ackoli se jedna o drobne detaily, jsem unesen. Vysvetlim:
L jsem napsal - ‚je to znat ve spouste detailu, kterych si vsimam a uzivam si je,
ANIZ bych byl jakkoli zapojen. Uz jsme si o tom parkrat povidali, ze obcas maji
navstevu nebo zname a ti si toho vetsinou nevsimnou - pisu o tom proto, ze se
tady mohu jasne presvedcit o tom, jak muze D/s fungovat bez prehaneni, hrani
a hlavne bez toho, aby se veci braly zpet. Jak muze fungovat na verejnosti, jak
muze fungovat v praci, v beznem zivote. Cele je to jen o tom chtit tvorit, ne borit.
Pak je mozne cokoli‘.“

Pak jdeme do mučírny, do které se vstupuje hned druhými dveřmi vpravo v předsíni za domovními dveřmi. Snad jako za odměnu (protože miluji psychické D/s i fyzické pocity z SM) je tentokrát vyzkoušeno pár jejich nástrojů na mně. Stále mám zmatek v tom, co se se mnou děje, ale poddávám se momentu.

Vracíme se do obýváku a poprvé ochutnávám jednu z whisek s nezapamatovatelnými názvy v keltštině, které během pobytu ještě ochutnám. Jsem rád, že jsem holkám přivezl českou čokoládu (milují ji) a víno (to miluju já a tak doufám, že dovedu vybrat kvalitní) a na letišti místo tabáku, který jsem chtěl přivézt jejich přátelům motorkářům, a který v duty-free shopu neměli, koupil láhev RX (na české poměry slušného bourbonu - i když nepředstírám, že bych silným alkoholům nějak rozuměl). Kdybych přivezl „nejlepší skotskou whisky“ prodávanou v Čechách, připadal bych si jako blbec - jednosladové skotské jsou naprosto jiné (tím myslím nebetyčně lepší). Holky objely na motorkách Skotsko a přivezly si pár vzorků :-)

Při balení kufru jsem si vzpomněl na zahraničního stážistu, kterého jsme kdysi hostili doma, a který nám uvařil své národní jídlo. Řekl jsem si, že holky překvapím, a zabalil na cestu těsto na langoše. Teď holkám oznamuji, že udělám večeři, ony se překvapeně a zvědavě ptají, co to bude, já vysvětluji a dávám se do práce. Sklízím velmi příznivý ohlas.

V pondělí celý den makáme v lese jak čerti, ráno čekáme na objednaný minibagr, J. nakonec odjíždí pár km zpět směrem k půjčovně, odkud byl rezervován, my s a. stojíme u brány na pozemek a vyhlížíme, kdo přijede dřív - zda J. nebo náklaďák s bagrem. Nic se neděje, nakonec zcela vážně navrhuji, že bychom se měli vydat k lesu (200 m od brány na pozemek), protože pak bagr určitě přijede. Vyjde to dokonale, po 100 m chůze od brány se otáčíme a vidíme náklaďák profrčet kolem - J. nejspíš zavolala řidiči, že ho u brány čekáme, a on, nevida nás, projel kolem. a. s vážnou tváří říká, že si to od J. vypijem. J. není drsný dominant (většinu času není drsná, zato je stále dominantní), ale má přirozenou autoritu. To, co říká a., mě nenapadne zpochybňovat. Uvědomuji si, jak hluboko už jsem se propadl do reálného života těch dvou... S provinilými pohledy se vracíme k bráně a povídáme si, načež asi za 10 min. přijede J. a za ní náklaďák. J. nás nesprdla. Nechává si od a. vysvětlit ovládání bagru a vysmátá na něj sedá. Nakládám do lžíce bagru barel nafty a dvě menší lžíce a J. nahazuje motor. Dojíždí k lesu. Tam chvíli diskutují o tom, jak přesně dělat přístupovou cestu - zda shrnout vrchní vrstvu bahna a dostat se na tvrdší podklad, nebo rovnou začít hloubit půl metru hlubokou rýhu a klást do ní drenážní trubky (dvě role po 100 metrech jsou složeny hned na kraji lesa). Tento nesoulad zapříčiní za necelou hodinu vážný problém, ale jeho průběh a řešení teprve popíšu. Máme jen jedno kolečko na vožení štěrku, takže zpevňuji začátek přístupové cesty a zatím J. bagrem zkouší stahovat vrchní vrstvu bahna. a. (submisivní) má pochybnosti, a bez emocí a urážek se je J. (dominantní) snaží vysvětlit. Vozím štěrk po prvních 20 m cesty a jsem prakticky stále v doslechu. J. stále ještě nenarazila na pevný podklad - samé bahno. J. nakonec uznává, že a. měla nejspíš pravdu. Sedám do bagru, vracím terén do původního stavu a začínám hloubit rýhu pro drenážní trubku. Holky mě vystřídaly u kolečka a lopaty. Za půl hodiny se objevují dva známí, kteří pracují na stavbách, jeden z nich sedá na bagr a o dost zručněji než já začíná zahlazovat mnou vyhloubenou rýhu, protože J. se s druhým z nich bavila o tom, jak ráno začala s budováním cesty, a on jako profík odpovídá, že jediný způsob, jak vytvořit slušnou cestu, je shrnout horního půl metru terénu, jámu založit štěrkem a vyplnit směsí hrubého štěrku a písku. Bagrista během chvíle zahází to, co jsem vykopal. a. se znovu ozývá s naprosto přesným postřehem, že na tolik materiálu prostě nemají peníze. Druhý z profíků se rozzlobí, že mu nikdo nebude vyprávět, jak se má dělat cesta. Já při pohledu na to, jak se to vyvíjí, vzpomínám na totálně zbytečné hádky s L, pak má už a. slzy na krajíčku, ptá se J., zda se může vzdálit, odchází ven z lesa, projít se do polí. Opatrně J. říkám, že a. má pravdu s finanční náročností vybagrování a pak zasypání metr široké a půl metru hluboké cesty (tomu odpovídá tak asi 5 tun kamení na metr cesty, do konce týdne spotřebujeme na zasypání 130 metrů rýh 18 tun kamení a i to je víc, než si holky představovaly, že si mohou dovolit zaplatit). J. je konečně zviklaná a zázračně se jí daří (že by další projev dominance?) omluvit se bagristům za chybu, kterou udělala, když si neuvědomila, kolik materiálu mají k dispozici. Nakonec se kope stejná rýha, jako jsem dělal na začátku. Maníci za den a půl vyryjí přes 250 metrů struh. Bagr se místo v pátek ráno do půjčovny vrací v úterý večer. Holkám se tedy vyplatilo najmout na řízení bagru profíky, protože tak celkově zaplatily méně, a i tak jsme si s bagrem mohli všichni 3 pohrát.

Za půl hodiny se a. vrací, obě si všímají, jak zkroušeně se tvářím, omlouvají se mi, já se jim snažím vysvětlit, že bagrista postupoval při hádce podobně citlivě jako L (náhlý nečekaný výbuch zuřivosti), a to že mě ničí. Obě si ještě jednou bez emocí promluví o tom, proč problém vznikl, jak se mezitím vyřešil, propuknou v pláč, objímají se a za pět minut (bez hádky!) je po problému. Nedokážu než si to vrýt do paměti a být neskonale vděčný za to, že jsem mohl vidět, že takhle se problémy řeší, ne tak, jak se doma neřešily.

S jedním kolečkem a lopatou začínám vozit štěrk a zasypávat rýhu, do které holky kladou drenážní trubku obalenou geotextilií. Den uběhne jako voda. Okolní pole skýtají v přestávkách při nakládání kolečka úchvatný pohled. Hlavou se mi honí melodie z 40. let s textem začínajícím „I’ve grown accustomed to the place“ (Jak jsem si jen zvykl na to místo...) Co na tom, že píseň končí slovy „„I’ve grown accustomed to her face“ (Jak jsem si jen zvykl na její tvář...).

Večer máme sílu jen na vyzvednutí večeře v take-away jídelně a zhltnutí našich porcí v kuchyni (jsme ještě nepřevlečení, obalení bahnem). Ráno snídáme a okamžitě odjíždíme do lesa. Trávíme den přesně jako včera. Na místě ráno nacházíme hromadu 10.6 tun štěrku, kterou iniciativně zajistil jeden z bagristů (není nad to mít správné známé). Večer z ní zbývá asi třetina.

Na středu se přihlásili nějací dobrovolníci (vlastně jsem se ani neptal, zda se nakonec dostavili - ve světle pozdějších zkušeností a taky toho, že jsem ve čtvrtek neviděl podstatný pokrok proti úterku, se nejspíš nedostavili, ale holky mi to neřekly). Vzal jsem si tedy „den volna“, udělal nějaké překlady a večer holkám nachystal smažený sýr (dělali jsme si při jejich ranním odjezdu napůl legraci, že večeře musí být na stole, a teplá, v okamžiku, kdy se holky objeví ve dveřích, ale když jsem navrhl, že to klidně splním, pokud mi cestou z lesa pošlou SMS, se smíchem odmítly). Otevřel jsem jednu z lahví vína, které jsem přivezl, a. dostala povolení sedět na židli, a večeře opět velmi chutnala :-)

K tomu sezení na židli - psal jsem na toto téma jednu SMS:

„K tve SMS - D/s funguje, a funguje jen kdyz funguje normalni vztah. Pokud
jde o prozivani - porad si vsimam drobnych naznaku (zvlastni gesto, posunek,
pohled...) kdyz jsme mezi lidmi a pak kdyz jsme v lese nebo doma, mam
samozrejme moznost sledovat i otevrene projevy D/s (oslovovani, prosby o dovoleni,
dekovani za to, ze a. muze neco udelat atd.). D/s je ve vsem a vsude - priklad: jeste
jsem nevidel, ze by a. doma sedela na gauci. Tam sedi jen J. Nebo tohle - a. si mi
stezovala, ze PRED navstevami ji J. NEnechava jist z kocici misky...“

Po zbytek večera vyrábíme pony postroje - holky mají dost specializovaných nástrojů, se kterými je radost pracovat, a velké zásoby různých kůží. Hodně se přitom naučím - jedním slovem paráda.

Ve čtvrtek jsem se vrátil k hromadě štěrku, kterou jsem donakládal na kolečka dvěma dobrovolníkům, které jsme ráno naložili na dálničním odpočivadle. Pozdě večer se bavíme o zkušenostech z prožitého dne a já navrhuji, že ti, co touží po otrockých pracích (a. má v truhle s pomůckami v mučírně krásnou kouli na řetězu, kterou jsem taky vyzkoušel), by mohli být voženi na místo s páskou přes oči a v okovech. Holky kontrují tím, že příští rok už budou platící zákazníky - lidi, kteří chtějí ponyplay vyzkoušet s jejich asistencí (poník celý den ve stálé péči jedné nebo druhé z holek) vozit na místo v přívěsu pro přepravu koní. Není nad skutečné nadšení pro věc!

Hoši po půl dni práce, při kterém jim holky (makaly v kuse 4 dny a dnes dělají jen občas a lehčí práce) v jezdeckých oblecích a jezdeckých holinkách dělaly „dozor“ a hlavně pomyšlení a pokoukání, budou ostrojeni a zapřaženi do sulek. Ještě musím poznamenat, že oba nikdy předtím ponyplay nedělali. Mladší z nich, D., je stydlivý a mlčí (kromě snahy navázat hovor s a.), se starším kecáme prakticky celý den - ptá se mě na OWK. Odpovídám, že mám jen jednu osobní zkušenost, kdy mě nechtěli nechat napsat reportáž z jejich zámku - uznávám, že po jejich zkušenostech s českým tiskem nejspíš mají dobrý důvod bránit se publicitě - a zbytek vím jen z doslechu. Mé poznámky o tom, že návštěva v OWK nejspíš neproběhne podle jeho scénáře :-), R. odmítá jako propagandu konkurence :-) Smějeme se tomu a pokračujeme v práci.

Připravuji sulky a pomáhám vyrábět provazové ohlávky poté, co se hochům kožené ohlávky na hlavu nevejdou. Pak holky berou poníky na lonž, běhají s nimi po lese, učí je základní povely tahem otěží, vysvětlují jim, že poníci neumějí anglicky, a pokud uslyší „otoč se o 180 stupňů“, nečeká se, že to pochopí a udělají, zato na povely „krok“, „klus“ nebo „prrr“ musí reagovat bezchybně. Pak usedají do sulek a projíždějí pěšiny, které jsme předtím vyčistili od klestí.

Večer píšu SMS:

„Odpoledne holky osedlaly (tedy spis zaprahly do voziku) dva pritomne chlapiky,
ja se dival. Byl to zazitek, ti chlapici delali ponyplay poprve :-)“

Další den mám mít opět volno, ale jdu makat, protože tuším, že jeden z maníků se neobjeví (ten stydlivější, na všechny dotazy, jak se mu ponyplay líbila, odpovídal, že to bylo „jiné“ - představoval si něco bližšího pojetí klasických domin, tresty, ne pochvalu za to, co dělal dobře - ovšem ponyplay musí být taková, co nejpodobnější péči a výchově klasického koně - tam se taky nedá spoléhat jen na tresty. Snad pro tuto snad až „něžnost“ má ponyplay rádo tolik dívek - alespoň v Anglii, jak jsem si měl možnost ověřit). Večer dělám bramboráky a sklízím potřetí úspěch.

V pátek večer po dni stráveném prací přijíždí Sir Guy, hodiny si povídáme. Shrnuji to druhý den ráno a večer dvěma SMSkami:

„ Ptala ses - sir Guy je spravny chlapik, je zenaty (ne s Trixie, se kterou sem prijel,
a kterou dnes bude prohanet po lese zaprazenou do sulky). Vcera se dlouho povidalo,
sir Guy ma spoustu napadu na BDSM akce vetsiho rozsahu - napr. "hon" - par lidi bude
delat jeleny a schovavat se, par lidi lovce, par lidi jejich lovecke psy, misto pusek se
budes snazit korist vyfotit digitalnim fotakem z co nejvetsi blizkosti :-) Mohla by to byt
skvela zabava.“

„Jsem rad, ze se muzete uzivat :-) Sir Guy odjel vcera vecer, cely den s nami stravil
v lese, ale Trixie si zapomnela postroj, a protoze nema rada cizi postroje, ponyplay si
neuzila (tim myslim to, ze ani nezacli). I tak to byl super den, trhali jsme ze zeme parezy
a tak... Pokud jde o bdsm, za posledni dva dny jsem se o holkach dozvedel spoustu veci,
o tom, jak dokonale jsou jejich zivoty s bdsm propojeny. Zkus si predstavit, ze te nekdo
pusti do sveho zivota, nic pred tebou netaji - nedokazu to popsat, jedine, co dokazu rict,
ze se obcas rozbrecim z toho, jak krasne to tady je.“

Brečím i z jiných věcí - z L-ych SMS, které nebudu uvádět, ale uvedu pár svých odpovědí na ně. Nechcete-li se v tom nimrat (doporučuji), následující stránku přeskočte. SMS jdou v pořadí od nejnovější k nejstarší, takže byste je měli číst zdola nahoru. Za šesti odstavci pokračuje text reportáže.

„Doufam, ze ses ted nenastvala, protoze si uvedomuji, ze nenapisu vsechno, co si
myslim (ono to do SMS moc nejde). Tak tedy - ani jednou jsem na tebe nemyslel
negativne, casto je mi lito, jak to s nami dopadlo, stale se snazim vam drzet palce.
Jsem rad, ze jsme byli v kontaktu pres SMS. To, ze tve SMS byly nekdy destruktivni,
je fakt, se kterym se neda nic delat - jsou stejne, jako ty (to NENI negativni poznamka).
Mati jsem 1x volal, protoze nema mobil, aby mohla prijimat SMS a uznej, nedat ji vedet,
co se mnou je, by bylo hodne nefer. Naprosto uprimne - nedokazu rict, ze bych se tesil
na navrat do prazdneho domu, ale jsem realista. Zitra na shledanou.“

„Ahoj, mate se? Doufam, ze na vas vitr moc nefici a slunko se obcas ukaze :-) Tady
bylo rano osklivo, sli jsme do dilny a ja rezal, prodluzoval a svarel sulky pro Sira Guye
(ktery prijel predevcirem a vcera odjel). Odpoledne jsme stravili u more, v lazenskem
mestecku, a cesta zpatky byla nadherny zazitek - po uzkych silnickach po vrchovine,
s poniky na pastvinach. Nadhera. Z me neznameho duvodu brecim stale casteji - nejspis
nad tim, jak krasne to holkam funguje, ceho vseho jsem byl svedkem. Neda se to popsat,
musi se to zazit. Ta jistota, kterou jedna v druhe maji - kdyz ji samy nezpochybnuji.“

„Tvou SMS jsem dostal. Je smutne, ze zas mluvis za dva, ze zas vydiras, ze klades
ultimata typu "dostanu SMS do 8, nebo ti na nas nezalezi" - tady je o hodinu mene, jeste
se spi. A dal - chces sama rozhodovat o tom, co si ja myslim, a na cem mi zalezi? To
prehanis. Tvou SMS jsem pochopil spravne - jsi zoufala a nechtelas napsat vec, kterou uz
nikdy nevezmes zpatky - "Neverim ze ti na nas zalezi. Sbohem." Ta veta v te tve SMS nic
neznamena, ale bohuzel uz jsi mi ji tymiz nebo jinymi slovy sdelila uz tolikrat, ze neni nutne,
abys ji opakovala, a ja se prave proto nijak nebranim uverit tomu, ze tve "Sbohem" je
uprimne.“

„Vcera jsem posilal SMS - posilam znovu: ‚Diky za SMS o tom, jak valcite. Myslim na
vas a drzim palce, jestli to pomaha, to nevim. Bylo skvele cist, ze se X a vlastne i ty pratelite,
nesedite doma. Dnes jsem opet makal v lese, jen pul dne, protoze jsem mel mit puvodne
volno. Jeden manik se neobjevil, takze jsem makal misto nej. Odpoledne holky osedlaly
(tedy spis zaprahly do voziku) dva pritomne chlapiky, ja se dival. Byl to zazitek, ti chlapici
delali ponyplay poprve :-) Vubec meli spoustu otazek, ja pri praci odpovidal - anglictinu
rozvijim, co se da.‘“

„Takze mir do pristi valky? :-) Nechci se vracet k minulosti, to, ze neco pripomenu, ti
pamet nezlepsi. Vis prece, ze jsem psal, jak na vas myslim a tesim se, a pak jsi mela depku
- treba to byla nahoda, ale treba to bylo tim samym, co zpusobovalo problemy driv - ze
cim vic se staram, tim min musis delat a tim vetsi problem mas. No, necham toho. Pomalu
se mi to tu krati, prehouplo se to do druhe poloviny. Nepotrva dlouhu a budu doma. Verim,
ze dokazeme i pak delat nejake spolecne akce. To je ovsem maximum, navrat do minulosti
skutecne nehrozi (ptala ses).“

„K tve stupidni SMS plne obvineni - nepsal jsem, protoze uz mi nezbylo o cem psat.
Kdyz jsem se ptal jak to zvladate, melas zrovna depku. Kdyz jsem se ptal, co delate,
nechtelas psat. Kdyz jsem psal o tom, co delam, nejdriv se ti to libilo, pak ne. Takze je
to stejne jako vzdycky - schvalne a zcela sama si zablokujes jakoukoli moznost kontaktu.
Neni ani reci o tom, ze bych se nastval, a pokud te to zajima, holky se vratily az ted, po
devate. Cely den jsem tu byl sam a vubec to nebyl spatny den. Je smutne, ze pises
"optimisticke" SMS a na zaver dne se ukaze, zes myslela na to, co, s kym a kde pacham
za "nepravosti". Zbylo jeste neco o cem bych mohl psat? Myslim, ze ne. Ted ti ode me
nebudou chodit zadne SMS a muzes si zacit rikat, kdes udelala chybu.“

„Takt? Muzes mi vysvetlit, proc jsi rano uznala, ze se ti mnohokrat stalo, ze jsem nakupoval
a varil, a proc ted najednou depkaris, nechces nic slyset, a stezujes si na netaktnost? Je
to skvrnama na slunci, vecerem, nebo cim? Jedine co zcela jiste vim - mnou to neni. Ja ti
nemusim psat zadne SMS, pokud to pro tebe bude lepsi. Staci, kdyz napises, ze zadne
dostavat nechces. Proc tohle pisu? Jak mam vedet, jestli zitra ti bude nebo nebude vadit,
kdyz napisu, ze jsem se v lese dival skrz vetve na oblohu? Proc se mohu s lidmi normalne
bavit, mohu posilat SMS, dostavat skvele odpovedi a jen s tebou to nejde? Pokud odpovis,
ze s nimi jsem 11 let nezil, tak zijes v MINULOSTI a novy zacatek hrozi dost tezko.“

Ufff. Zpět k událostem pátečního večera.

Ochutnávám velmi zajímavou whisky, kterou Sir Guy dovezl. Málem jsem zapomněl napsat, že před jeho příjezdem si ze mě holky (celý den pro přítomné dobrovolníky opět v roli domin) dělaly legraci, říkaly, že mě převléknou za transku (což není můj obor, ale protože nemám limity, nebránil bych se tomu). Nakonec končím ve vlastních poutech (bez obojku) na andriině polštáři v obýváku, připoután řetězem k zemi. Tak vítám hosty. Celý večer si a. hraje s články toho řetězu a občas mě hladí bičíkem po obličeji. Začínám na tom být závislý. Něco se ve mně láme a druhý den zapřažený do pony postroje při trhání pařezů ze země kopyty zvedám řetěz a cinkám jím, kdykoli se a. přiblíží. Všichni přítomní se úžasně baví. Ale to předbíhám.

V sobotu se maká už jen docela málo, došlo poslední kamení, cesta je hotová až za potok, přes který a. zbudovala most, J. ráno instaluje žlab, do kterého mi v časném odpoledni dává vodu a obilné vločky (po dopoledni stráveném naposledy tvrdou prací dostávám v poledne postroj a už neuvažuju o tom, jestli je to správné nebo ne, prostě to je a stejně jako 5 hodin v roli minulý večer je to nádherné). Jako správný pony si během chvilky, co jsem bez dozoru (v postroji, ohlávce s udidlem a s rukama spoutanýma za zády) připoután k napajedlu a spásám oběd, zlepšuji stravu krádeží skvělé sušenky položené v sáčku mezi lahvemi s vodou na druhém konci napajedla. S ponyplay mám nějaké zkušenosti a holky si musí zvyknout na poníky, kteří se skutečně chovají jako poníci :-)

Předem jsem řekl, že jízda po lese pro mě bude zajímavá, jen pokud potěší holky, že bych rád zkusil překonat rekord trati (a. dělá v zápřahu na hrbolaté lesní cestě 11 mil za hodinu, což je 18 km/h) a jízdu mezi stromy s páskou přes oči s řízením jen povely otěží. Holky si mě nevěřícně prohlížejí, ale pak to riskují :-) a zkoušejí. Vozík jsem táhl jen jednou, L na mi jezdila na ramenou a sulku jsem stavěl proto, že mě L neunesla. Místo toho mě mohla vozit. Jízda po lese tedy bude náročná, ale já mám rád obtížné úkoly. a. se mě ptá, zda nevadí, když mě nejdřív projede Sir Guy, který chce vyzkoušet jejich vozík. Nemám s tím žádný problém, ale asi je to nezvyklé, když se mě všichni tři ptají dvakrát, zda mi to „fakt vůbec nevadí“. Pak nasedá J. a vyvážím ji na horní konec Queens Drive. Tryskem vyrážíme dolů. Táhnout sulku v tomto terénu, přes hrboly nebo bahnem, je velmi namáhavé a nezvyklé. Vracíme se na drezúrní kruh uprostřed lesa. Nasedá a., vracíme se na Queens Drive a při prvním průjezdu (svém druhém pokusu v životě) jsem pochválen za dosažení rychlosti 8.5 míle za hodinu (R. včera udělal 8, ale a. mi den po návratu napsala, že se na Samois Wood v úterý vrátili a že dokázala uběhnout svých 11!). V lese na rovnějším úseku dosahuji maxima 9.2 míle za hodinu - samozřejmě mám ohromnou radost z čirého pohybu v přírodě, z dokonalého sladění s jezdkyní i z radosti ostatních.

Tři hodiny v roli byly zajímavé. Všichni se mně chovají jako k poníkovi, já k nim podobně realisticky. Pomáhá, že jezdím na skutečných koních a trochu znám jejich zvyky. Zkoušíme vozík se štěrkem, který se dá připojit k sulce, zkoušíme hrábě připojené k sulce určené k čištění pěšin od plazivého trní... Na závěr trháme ze země pařezy - realismus zápřahu je maximální, způsob pobízení rovněž - všichni se úžasně bavíme.

Odpoledne trávím v roli mladšího, andrii podřízeného služebného, který dělá domácí práce pod jejím dohledem. Kromě jiného myju boty, zatímco a. myje podlahu v předsíni, a nechtě je při položení pustím, což na podlahu nahodí vrstvu bláta z podrážek. J. schází po schodech do předsíně, všímá si toho, a. bere velmi obřadně (ovšem já vím, že si na nic nehraje) jako starší z domácího služebnictva (s vyšším postavením) vinu na sebe. Večer dostává a. v mučírně do těla za tento a jiné prohřešky. Na svůj trest si mám vybrat dva ze svých nástrojů k dvěma, které už a. vybrala, protože se jí moc líbí - devítiocasá kočka s pletenými koženými prameny a kožený bič. Vybírám závěsná pouta, která se zkoušela v neděli - a. zjistila, že přes své nadšení pro zavěšování v poutech nedokáže vydržet. „Po 10 sekundách jsou nepohodlná a do minuty bych použila stopku“ - to já se v nich asi 20 minut houpal. Jako druhý nástroj vybírám skalpel a jehly - je to jediné, co holky v mučírně nemají. Předem říkám, že je samozřejmě nemusí použít, ale pokud to nikdy nedělaly, mají teď dobrovolníka a možnost to zkusit. Obě poznamenávají, že jsem neuvěřitelně důvěřivý a měl bych být při setkávání s lidmi opatrnější, já odpovídám, že je znám přes mail dva roky a už druhý den jsme si četli myšlenky (to dělám hodně lidem, málokdy to ale funguje na obě strany), takže pro mě není problém se jim naprosto otevřít a vydat.

Pouta nejsou nakonec použita, ale dostávám synchronizovaný výprask bičíkem a rákoskou, pak jsem v kleci s bodovým reflektorem namontovaným nad dveřmi mučírny a přes celou místnost mi namířeným do obličeje (zajímavý pocit vědět, že se kolem vás něco děje, ale nevědět co, být zaplaven světlem, ale nic nevidět). Začátek scénky je pomalý, zní hudba, stojím před bondážním rámem s rukama rozpaženýma, bez opory pět minut. Na CD přehrávači vidím, že nařízených pět minut už dávno uplynulo, šest, sedm... Když mi ruce začínají klesat únavou, ozývá se z reproduktorů hlas J. a nařizuje mi dát ruce výš. Dalších pět minut. Už předtím jsem byl napomenut, že si broukám s hudbou - v mučírně jsou mikrofony, z jejichž signálu se odečítá hudba přehrávaná v reproduktorech, takže je slyšet každý sebeslabší zvuk vydaný submisivem. Dokonale chápu to, o čem psala a. v jedné ze svých povídek - „Studené oko kamery nedává najevo žádné emoce. Přesto vím, že o patro výš může u monitoru sedět má Paní a právě teď se na mě dívat. Někdy dlouhé desítky minut vyloženě přehrávám, pro kameru, a přitom třeba u monitoru nikdo není.“

Po deseti minutách mě ruce vyřízené týdnem práce nechtějí poslouchat. Není to tak hrozné, jako situace, o které psala a. (v další ze svých u mě nepublikovaných povídek) - „ve chvíli, kdy se každá vteřina zdá jako hodina, čas naprosto ztrácí význam“ - ale bolí to. Hodně. Ve dveřích rachotí klíč, vchází a., nevěřícně si mě prohlíží, že mám ruce ještě nahoře, pak se objevuje J., zaslechne to, a zpraží mě, že zas tak dobré to nebylo. Vidím ale, jak se na mě dívá, a mám dobrý pocit (i z toho, že můžu dát ruce dolů - nebýt jedním z mých fetišů sebeovládání, asi bych toho po první minutě dávno nechal).

V neděli chceme jet do přímořských lázní. Dopoledne prší, holky se omlouvají, že se jim v tomhle počasí ven nechce. Uklidňuji je, rád strávím dopoledne v dílně úpravami vozíků Sira Guye - nechal nám je tu na provedení úprav, na které nemá nástroje. Zato holky mají vybavenou dílnu, dělají vlastní sulky, lepší. Shrnuji to do SMS:

„Vcera rano jsem rezal, svarel a upravoval pony voziky Sira Guye (nechal je tady,
potreboval je rozsirit, protoze jeho puvodni konstrukce je dost uzka - aby ne, kdyz je
z voziku pouzivanych na letisti k rozvazeni bomb k letadlum :-) Sir Guy bydli v Herefordu,
coz je zakladna RAF a SAS). Pak jsme jeli k mori, cestou zpet uzkymi cestickami pres
dartmoorskou vrchovinu, nadherna krajina, vecer jsem holky vzal na veceri a ted uz nezbyva
nez balit a tesit se na 27.7., kdy se v Londyne kona SM Pride - pochod privrzencu bdsm
centrem mesta. Nesmim chybet :-)“

Nenapsal jsem, že ráno a. sešla po schodech v bílém županu, sedla si na gauč (to jistě předem projednala s J.), a nechala si servírovat snídani. Při každém mém návratu do obýváku se o něco poodhalila (na sobě měla stejný černý korzet, punčochy, podvazky a lodičky, jako minule - dojem dominy narušoval jen stále nošený široký černý kožený obojek). Dojem snovosti a nereálnosti doplňovaly paprsky ranního slunce a panorama města za jejími zády, a taky kočka - a. si po scénce dělala legraci, že musela vypadat jako zlí bossové z filmů z Jamesem Bondem - ti taky vždycky šéfovali z křesla, s předoucí kočkou po boku :-) To, co jsme dělali odpoledne, jsem už uvedl výše. Stále častěji mě přepadá pocit, že se nechci vrátit do prázdného bytu, ale jsem realista a vím, že nic jiného nezbývá (pracovat bych v Anglii mohl stejně jako doma, přes internet, jen možnost vidět se s L a X by mi chyběla).

SMS je příliš stručná na to, abych uvedl, jak krásné je Devonské pobřeží, jaké fotky jsme pořídili na pláži (J. fotila, jak mi a. sedí na ramenou, pak jsem se dal do kroku, holky nevěřily, že bych a. donesl až k 2 km vzdálenému autu, ale já si tím byl jist. Důchodkyně, kterých bylo městečko plné, nás komentovaly poznámkami jako „aha, pan Svalouš“. Nakonec jsem a. musel nechat sesednout, protože stejně jako L brzy začala slábnout v kolenou blížícím se orgasmem (vím, jak vysunout kohoutek - krční obratel - aby pohupování na mém hřbetě bylo ženě VELMI příjemné). Měl jsem trochu provinilý pocit, že jsem a. nevaroval, na druhou stranu byla druhý člověk v životě, kterého jsem takhle nesl, takže jsem si nemohl být jistý tím, co se stane.

Zpět jsme se vraceli přes Dartmoorskou vrchovinu, s poníky volně se pasoucími, s úzkými cestičkami (lanes) vroubenými živými ploty (hedges), širokými jen na jedno auto. V typickém anglickém stylu se řidiči ukázněně vyhýbali na odpočivadlech roztroušených podél cesty každých 250 metrů - kdepak, tohle by v Čechách nefungovalo. Dozvídám se některé velmi intimní detaily z života obou partnerek (každé zvlášť i potom jako páru) spojené s touto krajinou. Nikdy bych nevěřil, jak hluboko se navzájem otevřeme, ale víc k tomu nemohu a nechci říct.

Večer zažívám ještě jednu scénku, která končí tím, že se poprvé od začátku pobytu všichni tři obejmeme a beze slov si tak pár minut děkujeme za to, co jsme spolu prožili. Nechávám a. v mučírně ony důtky, je to jeden z mála kusů vybavení, které jsem koupil (naše první SM pomůcka s L). Nevím zda je dobrý nápad nemít je doma, nebo si koupit jiné (nejspíš si je stejně nikdy nekoupím), ale to je teď zbytečné řešit. a. mě posílá za J., protože není oprávněna sama přijímat dary. J. si z a. střílí, že ze mě ty důtky vymámila, ale souhlasí. Odjíždí do města nakoupit nějaké železo na výrobu sulek a vrací se s dárkem pro mě. Při večeři mi a. dává dobrou radu do života, která mě drží mnohem dál od zhroucení, než jsem před cestou do Anglie po odchodu L byl, a kterou si nechám pro sebe. Druhý den s hrdlem naprosto staženým odjíždím z Exeteru (musím poznamenat, že scéna s půlhodinovým rituálem nástupu do autobusu se přesně opakovala i zde), řidič mě rozveseluje tím, že cestujícím oznamuje, že není z firmy National Express a „vítám vás na palubě. Jak jste si všimli, nástup se v typickém stylu společnosti National Express trochu protáhl, takže vyrážíme s menším zpožděním, ale podle toho, že cestou sem nebyla na dálnici zácpa, bychom měli být na letišti Heathrow včas“. Pomáhám z kabátu starší paní, která, jak během tří hodin cesty zjišťuji, letí do Singapuru. Vzpomínám si na píseň Deep Purple „Letěl jsem zrovna do Salt Lake City, palubní vstupenku jsem měl na sedadla 3AB, bylo mi mizerně a potřeboval jsem si sednout k oknu, ale tam seděla Mitzi Dupree...“ Na Heathrow pomáhám dámě do kabátu, přeje mi štastný zbytek cesty, loučím se, vystupuji z autobusu, včas odevzdávám kufr a otírám z tváře slzy, které mi vyhrkly, když mi výtah vezoucí mě z autobusového nádraží na letiště uhlazeným ženským hlasem oznámil „Dveře se zavírají“ - pochopil jsem to symbolicky, zavřely se dveře mezi zázrakem a všedním životem, který je tak odlišný od zázraku, a přitom pokud se sejdou dva lidé, kteří vědí, co chtějí, dělí je od zázraku tak málo...

Na toto téma dostávám SMS:

„Ahoj Tome, s K. jsme si precetli tve SMS - mas bezva terapii na to, co jsi nechal doma
a dobre rozvijeni vseho, co mas s sebou :) v sobe. Bude reportaz?“

Vypínám mobil, procházím pasovou kontrolou, vcházím jako první do letadla, které se zdá obrovské, je tak tiché. Za chvíli se zaplní. Přede mnou sedí pár, kde má chlapík nejspíš strašně nízké ego - nad hlavou mu z police na zavazadla visí poutko jeho příruční taštičky, a on žádá letušku, ať mu tašku podá. Ta se usměje a vyhoví mu. Za chvíli se chlapík s pohledem na svou partnerku koutkem úst, přes rameno, opět ozve, ať mu letuška dá kabelku zpátky. Dívám se na ni, když okolo mě prochází, a vrtím hlavou. Letuška se usmívá. Žádný z těch tří nejspíš BDSM nikdy nepochopí (letuška by se svým stoickým klidem a sebeovládáním v D/s vztahu žít mohla, ten pár rozhodně ne), přitom právě tenhle druh dominance a submisivity, tak častý v běžném životě, který jsem právě viděl, je nesmyslný, zneužívající a naprosto nenormální (nebo mezi normálními lidmi normální?).

Letadlo zakrouží nad Londýnem, píchne mraky nad Kanálem, roztáhne křídla nad záplavou bílých oblaků skrývajících Zemi v neproniknutelném příkrovu. Začínám uvažovat o tom, zda najdu sílu k napsání reportáže, o které se zmiňovala citovaná SMS.

Slunce zapadá, po oblacích se rozlévá rudá záře, pak se objevují první stíny a letadlo začíná klesat. Museli jsme přeletět české hranice - jak symbolické to všechno je. Nahoře nad mraky ještě nějakou dobu bude zářit slunce, dole je už tma. Kapitán za dvě minuty potvrzuje, že jsem se nespletl - do Prahy zbývá 70 km a do přistání 10 minut letu. Letadlo se naklání na křídlo a bílé světlo na konci křídla zazáří vysoko mezi hvězdami, které se právě začínají objevovat na obloze. Pak se ztratí v hustých mracích. Vracím se k myšlenkám k L, přemítám, proč už nás nečeká společná budoucnost, a opět v slzách si zpívám píseň the Gathering -Shrink (Ztrácím se) z alba Nighttime Birds (Noční ptáci). Nejdřív pomalou část: „Víš, jaké to je, cítit tu zoufalou potřebu natáhnout ruku a dotknout se tě, držet tě? Pomalu vysychám....“ „Srážím se a zmenšuji, až se úplně ztratím, nic ze mě nezbyde. Sakra, proč to muselo takhle skončit?“ „Srdce se mi rve z těla a pádí k tobě, ale to všechno je k ničemu, protože jsi mne opustil.“(originál zpívá žena). Po prvních dvou slovech se nedokážu udržet a pak už se jen snažím nepřivolat slzami pozornost okolí. Po dobu asi minuty, kdy v originále zní pomalá temná muzika, bojuji se slzami. Ne zcela úspěšně. Hlavou mi stejně jako v původní písni zní opakování druhé a třetí z výše uvedených vět.

Druhý den píšu holkám mail, ve kterém jim děkuji za to, co jsem mohl zažít, a když ho odesílám, přichází mi mail od nich, který má stejný počet odstavců, a každý z odstavců těch dvou mailů položených vedle sebe odpovídá odstavci ve druhém mailu. Náhody neexistují.

Víc už skutečně nenapíšu. TOPlist