Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Autor: (c)2002 Tom

Devon (a D/s), jak jsem ho viděl podruhé

Tento článek je pokračováním článku z letošního dubna - kde najdete spoustu informací, které zde již nebudu opakovat, ale bez kterých tuto stručnou reportáž nemůžete pochopit. Pokud nebudete číst dál, třeba jste ani nečetli původní reportáž, tak poselství tohoto článku zní: komercionalizace bdsm dokáže zabít i vztah/organizaci/komunitu, která byla skoro dokonalá.

Říkal jsem si, že ani žádnou reportáž psát nebudu. Ovšem již při pobytu v Anglii mi přišlo pár mailů "jak se máš, co tam děláš, jak si užíváš" a protože jsou pro mě čtenáři mých stránek důležití, a taky protože vím, že mi ještě pár dotazů bude položeno (na srazech apod.), a hlavně protože vím, že většina lidí, kteří by se zeptat chtěli, si nenajdou čas napsat mail a položit dotaz, řekl jsem si: proč ne. Stručně popíšu, jak vše proběhlo.

Již před začátkem své letošní třetí cesty do Anglie (druhé za Jayne a andrií) jsem měl smíšené pocity. Psali jsme si maily, které vyznívaly, jako že se holky na můj příjezd těší, ale poslední měsíc jejich nadšení nějak ochablo. Začaly psát věci jako "kdyby sis někoho po L našel a nemohl přijet, tak to pochopíme" atd. Říkal jsem si, čím to asi může být, a dodnes to nevím jistě, ale některá z mých tušení jsem si na místě ověřil...

Původní plán: odletět ve čtvrtek 19.8. do Londýna, pokračovat busem do Exeteru, zapojit se do pracovního procesu (práce v dílně, úprava kočáru pro dva koně, aby byl funkční na sobotní SM Pride), dělat si ve volných chvilkách svou práci (překlady), v sobotu se zúčastnit SM Pride, v neděli pokračovat v práci v dílně (holky měly objednávku na sulku - začaly je nabízet přes internet), v pondělí a úterý být sám doma a dělat co bude potřeba + svou práci, od středy do pátku makat v lese (viz minulá reportáž), v sobotu a neděli pomáhat jako stájník na ponyplay akci, kterou holky pořádají. V pondělí 30.8. se vrátit domů.

Nečekal jsem žádné bdsm ve vztahu ke mně, na SM Pride jsem neměl být jako poník, ale měl jsem jet ponyho Silver Sparkse (na holkách naprosto nezávisle). Během dalšího týdne bych fungoval stejně jako minule s tím, že bylo předem jasné, že když teď holky každý víkend pořádají akci pro platící subíky-poníky, těžko se dočkám opakování toho, co se dělo letos v dubnu (kdy jsem byl v domácnosti číslo 4 po Jayne, jejich společné kočce a andrii). O druhém víkendu byla má role rovněž jasná - stájník, náznaky bdsm z mé strany jen ve vztahu k platícím účastníkům akce.

Jak to ve skutečnosti dopadlo: 4 dny z týdne před odletem jsem strávil na poloakčním ponyplay/přechodu Slovenského rudohoří. Tak tak jsem se stihl vrátit v sobotu večer abych uvítal Imobila a další dva účastníky jeho akční minipárty (podrobnosti zde). Imobil mě pozval na utajené otevření OMStirových prostor pod Starou Poštou. To se mělo konat ve středu. Takže jsem před odletem zažil bdsm nejakčnější týden mého života (nepočítaje stejně intenzivní týdny s L, které rozhodně neberu jako samozřejmost, ale přeci jen akce ve více lidech skrývá více možností nečekaných zvratů než stabilní vztah).

I když to nebylo v propozicích zmiňovaného otevření akčního klubu, ve středu jsem se v Praze převlékl do jediného akčního oblečení, které jsem měl sbalené v kufru do Anglie, tj. jezdeckých holínek, černých kalhot a trika, doplnil to jezdeckou přilbou a bičíkem, a vydal se přes Prahu na místo setkání s Imobilem (nároží pod Národním divadlem, ale tato fotka byla focena na stanici metra Anděl). Chtěl jsem si vyzkoušet reakce kolemjdoucích a hlavně porovnat je s reakcemi lidí v Londýně, abych tu jen nebásnil o tom, co je v Anglii lepší. Ony totiž reakce byly v obou případech spíš příznivé :-) Někteří lidé dělali, že nic nevidí, jiní možná nic neviděli, někteří se bavili (viděl jsem pár úsměvů ve stylu "z Chuchle sem je to dost daleko, ne?"), ale divně se na mě dívaly jen vyloženě sociální případy, kterým z očí čišelo "Komunismus na něj, buď budeme mít holinky, přilby a bičíky všichni, nebo nikdo".

Podzemní prostory na Staré Poště nelze popsat, jsou skvělé, musí se vidět. Náladu 15 přítomných podle mě kazilo to, co vždy - všichni v běžném oblečení, organizační zmatek, většina lidí čekala akci, ale nikdo nebyl ochoten začít. Imobil se se mnou šeptem radil, že to tak nenechá, a odjel si pro partnerku, která je "mírná exhibicionistka" :-) Já ho ujistil, že při návratu už něco uvidí. Začali jsme si s ostatními povídat, a stačilo pár náznaků, a už koloval můj bičík, někdo vytáhl gumové důtky, já dál chodil podél stěn a "testoval" pevnost v nich instalovaných závěsů, a za hodinu už na nich visely subinky. Ono stačí dominantům trochu naznačit, vyhecovat je, a hned máte akci. Stačí podat bičík, hrát si s provazem, dělat uzly a točit z něj oprátky, a lidi se nechají strhnout. Dominanti, kteří si nejsou tak jistí, zda se do něčeho "na veřejnosti" pustí, uvítají každou radu, třeba vtípek, na jehož základě mohou svou subinku vytáhnout za ruce ke stropu, nebo jiný, který jim připomene, že pokud to "na veřejnosti" zatím nezkoušeli, bude jim i subince lépe, pokud bude mít na očích pásku.

Kromě výše uvedeného "dominantního" působení (nechci být příliš konkrétní - bavili jsme se v Anglii o tom, proč jsou muži dominanti vnímání okolím negativně, vyhazování z práce, protože "bijí svou ženu" apod. - naopak muž submisiv v práci problémy mít nebude) jsem si prožil tři submisivní role. Bylo přítomno několik dominantních/switch dívek, z nichž jedna mi dala zabrat v krátké slovní scénce, druhá mi uštědřila výprask přes natažené ruce a hřbety dlaní gumovými důtkami (v místnosti bylo celých 10 minut překvapivé ticho), a třetí si poprvé v životě vyzkoušela jízdu na koni (na mých ramenou). K těm důtkám: začalo to diskusí o tom, že mám posunutý práh bolesti. Přes to, že jsme si o tom povídali, byly první rány, jak to říct, velmi něžné. Opět jsem si ověřil, že při fyzických "trestech", které přijímám v submisivní roli, dělám dominanta sám sobě. Nelíbí se mi, když někdo trest pasivně strpí, "přežije". Poznávám své tělo, poznávám bolest, přetvářím ji. Sleduji reakce dominanta, první zvednutí koutků úst po prvních deseti ranách, nevěřící úsměv poté, co přitvrdí jak nejvíc může, a já stále vypadám že se vznáším v extázi. Po třiceti ranách plným švihem si domina stoupá dál ode mne, aby do ran mohla zapojit celou ruku i rameno. Někde okolo padesáté rány je už místnost naprosto tichá a všichni se do nás vpíjejí očima. Skutečná extáze přichází až poté - tělo je zaplaveno adrenalinem, mysl je zaplavena vděčností za to, že někdo dokáže scénku zintenzivňovat a táhnout dál, i když já sám bych ji (kdybych držel v ruce důtky) už asi ukončil. Při třech stech ranách přestávám počítat a o něco později scénka končí (chápu, že i dominu už musí bolet ruce).

Ve slabém osvětlení sálu není vidět, že mi z jednoho nehtového lůžka teče krev, což je dobře, protože se nikdo nevyděsí a já mohu o chvíli později navázat rozhovor s další dívkou, kterou přesvědčím k tomu (ach ty dominy :-), aby se nebála a projela se na mně. Nebyla to jen samotná projížďka (zhruba 15 minutová bez sesedání, prvních 10 minut trávíme ve vedlejší místnosti nácvikem ovládání pouhým stiskem kolen, další 3 minuty "tančíme" před ostatními - bez slovních povelů vykonávám obraty tak, jak si je jezdkyně přeje, za což mi později děkuje jako za skvělý zážitek, já odpovídám, že jsem nikdy takhle netančil a že i když si myslí, že o ponyplay neví tolik co já, stejně mě hodně naučila. Nakonec jedeme zpět do vedlejší místnosti, ještě chvíli krokujeme, a končíme). Bylo to krásné, myslím, že podnětné i pro ostatní, a to nepočítám ten skvělý pomalý rozjezd celé scénky i krátkou dohru poté u stolu).

Imobil si svázal svou partnerku do sítě, která pokrývá celou hlavu, já si hraju s jeho nožem (ještě mám po tom stopy), pak svázanou subinku chvíli společně děsíme, pak ji nožem ohrožuje jen Imobil a já pro něj dělám pár fotek. Pár lidí ještě svazuje pár dalších lidí, celou dobu se skvěle povídá, nevím, kolika dalších tichých scének jsem si nevšiml. Před půlnocí končíme.

Ve čtvrtek sedám do letadla, odlétám do Londýna, pokračuji busem do Exeteru, na nádraží mi jdou naproti Jayne a andria, obě vypadají notně unaveně, později se ukazuje, že andria je nemocná, nebo spíš zničená po nepřetržité 48hodinové scénce, kterou obě prožily v "klasické anglické" škole Miss Prim (u Sira Guye v Herefordu). Dojíždíme k nim domů, andria jde spát, dávám se do práce v dílně, celkem se bavím. Upravuji již zmíněný kočár a po půlnoci, jak je v Anglii (možná i v Čechách, ale ne u mě) obvyklé, jdu spát.

V pátek si dělám své překlady, asi tři hodiny řežu a svářím klece (ne na lidi, ale na počítače, pro Jayne do práce). Jedeme koupit materiál na výrobu překážek pro parkur (budou potřeba příští sobotu a neděli). Večer nakládáme Land Rover (možná další důvod, proč byly holky nervózní a potřebovaly peníze - koupily si velké terénní auto, na které podle vlastních slov až tak úplně nemají) a odjíždíme do Londýna. Povídáme si s pár dalšími známými - u jedněch spíme, další tam spí s námi. Skvělý večer.

V sobotu ráno kolem deváté projíždíme Londýnem, který opět vidím ve zcela jiném světle - po několika krátkých návštěvách ho znát nemohu, ale po večeru stráveném s Londýňany na jeho předměstí si připadám jako bych byl doma - poznávám bez mapy, kudy jedeme, vím, kam zahnout a co uvidím za zatáčkou. Skvělý pocit. Projíždíme kolem Parlamentu na Whitehall, kolem Downing Street, míjíme odbočku do ulice Whitehall Place, odkud má pochod SM Pride vyjít, otáčíme se na Trafalgar Square a konečně zastavujeme u chodníku ve Whitehall Place. Nikdo v dohledu Vykládám auto a začínám si říkat, že by byla sranda, kdybychom ten pochod šli sami. O půl hodiny později stojí kočár na chodníku. Kolem zatím žádní policajti a žádní turisté, ani žádní devianti (kromě nás), takže nezbývá než čekat.

Okolo desáté příjíždí Sir Guy, vykládám sulky z jeho přívěsu, montuji je a pak mu pomáhám změnit běžný automobilový přívěs v "klubový autobus" - tak totiž tento kočár pro zápřah 6-10 koní na minulém PetWeeku nazval jeden z přítomných, když vyprskl smíchy nad jeho vzhledem. Na obrázku vidíte vlevo zmiňovaný přívěs, uprostřed sulky Sira Guye, a úplně dole oj Jayndriina kočáru pro dva koně.

Začínají se objevovat další devianti, přijíždí první z mnoha policejních vozů a to je signál pro turisty procházející po Whitehallu, aby zahnuli do Whitehall Place a z druhé strany chodníku (nikdo nepřišel mezi nás) nás začali upřeně pozorovat. Nevšiml jsem si žádné nepřátelské reakce - viděl jsem spíš zvědavé nebo pobavené úsměvy. Policisté byli většinou rezervovaní až neutrální, ale dost z nich přišlo až k nám a občas se na něco někoho zeptali - že by naši přívrženci? :-)

Odcházím v jezdeckém oblečení do nejbližšího McDonalda na WC. Mohu porovnat reakce kolemjdoucích s reakcemi lidí v Praze. Opět nic drsného, více zaražených pohledů, ale to bylo nejspíš tím, že jsem v jezdecké přilbě vypadal jako typický anglický bobík. Nebo že by to bylo tím, že nejbližší dostihové závodiště je od centra Londýna dál než Chuchle od Anděla?

Před jedenáctou pomáhám zapřahat andrii a freddyho do kočáru. Je na nás soustředěna dost velká pozornost ostatních, protože kočár je skutečně nádherný (a vsadím se taky, že proto, že a+f jsou jediní skoro nazí poníci na celé akci). Na obrázku na sobě zrovna nemají deky, ale měli je s sebou - inu, komercionalizace má dobré i špatné stránky - dobré je, že se projeví i přílivem peněz, které můžete utratit za vybavení - ne každý si prostřihne v dece otvor pro koňskou hlavu a přišije upevňovací pásky, ale pokud to uděláte, vypadá "zaparkovaný" poník v ohlávce skutečně realisticky.

Podle původního plánu jsem měl jet v sulce Sira Guye ponyho Silver Sparkse, ale jedna domina s nedávno zlomenou nohou dostala přednost a vezla se ona. Sir Guy nicméně nezklamal a nabídl mi v mailu, který jsem četl až v Anglii, že mohu dělat štolbu a brzdaře na jeho "club busu". On sám tak bude moci přeparkovat auta několika dalších účastníků ze začátku pochodu na konec pochodu - dal mi velkou důvěru tím, že mi svěřil péči o 4 koně a blaho dominy (Zak), která měla při SM Pride v rukou opratě. Což mu také říkám při zapřahání koní. Samo zapřahání pomocí řetězů mezi postroji a vozem bylo hodně zajímavé - ponyplay bez vybavení je skvělá a zajímavá, ale ponyplay v tomto měřítku je zase o něčem jiném. Mnohem realističtější, víc podobná tomu, co by se dělalo se skutečnými koňmi (jsem zase u toho, že pro mě bdsm nerovná se sex).

Před jedenáctou už je na místě dost deviantů, turistů a policistů na to, aby se mohlo začít. Usedám na kozlík, Zak za mnou chystá opratě. Ze svého místa mám skvělý výhled na zadky koní a do stran, což by pro řízení jasně nestačilo. Je vidět, že Sir Guy už s "autobusem" něco najezdil a že opora pro stojícího kočího je dobrá věc. (To, že mi Zak při prvním zatažení rezavé brzdy, která nebrzdí a pak se najednou zasekne, málem přepadne na hlavu, je jiná věc :-) Nakonec Sir Guy mě upozorňoval, že brzda nefunguje jak má). Průvod se dává do pohybu a prochází kolem nás, přichází policista, který se mě ptá "Ale vy máte jet na druhou stranu, ne?" (Sir Guy zaparkoval přívěs tak, že mířil směrem od Whitehallu.) Odpovídám mu "Doufám, že i pojedeme", on se směje, odchází, Zak povzbuzuje koně, vyjíždíme, na další křižovatce se otáčíme (zvedám se z kozlíku, beru levého předního koně na voďák a otáčím ho - pomáhám Zak s manévrem) a zapojujeme na konec průvodu.

Pocit při vjezdu na Trafalgarské náměsti se nedá popsat. Celá vnější strana náměstí (na obrázku levá, není vidět) je přecpaná turisty - někteří nevěřícně zírají, někteří nás povzbuzují, většina (Japonců :-) zuřivě fotí a filmuje. Uprostřed horní strany náměstí náhle padá oj vozu na zem. Zastavujeme, vyskakuji, opravuji zápřah a pokračujeme v cestě.

Na konci průvodu zní třikrát "hurá" Metropolitní policii za její podporu (ano, zní to jak z pionýrského tábora, ale bylo to upřímné). Účastníci se rozcházejí. Pomáhám vypřahat, Sir Guy děkuje, že mohl v klidu během pochodu zařídit spoustu dalších věcí, já děkuji za zkušenost s tak velkým spřežením, vracím se k Jayne a andrii, demontuji kočár. Míříme o pár bloků dál do South Place Ethical Society, což je nejstarší diskusní klub v Anglii, zasvěcený už dvě stě let šíření nových myšlenek (jak příhodné), kde se koná série seminářů o bdsm, prodejní výstava ve stylu LFF (viz minulá reportáž), na pódiu v hlavní místnosti a ve dvou vedlejších místnostech se chystá vybavení pro večerní párty (sponzor: Roissy Workshops, výrobce SM "nábytku do mučíren"). Mimochodem, starobylé prostory s lavicemi se jmény Sigmunda Freuda, Aldouse Huxleyho a dalších velikánů, kteří zde přednášeli, byly zážitkem samy o sobě.

Andria přednáší pro asi 50 lidí skvělý hodinový úvod do ponyplay (večer předtím jsme měli brainstorming a dávali na papír, co by mělo zaznít - hlavní zásluhu na tom, že jí pár lidí poté řeklo, že pro ně byla nejlepším bodem celého odpoledne, má ale samozřejmě ona, protože řeč prokládala dobrými vtípky, udržovala kontakt s publikem, a v neposlední řadě se celé odpoledne po SPES pohybovala v obleku dámy z předminulého století - na postavu v černém, s kloboukem, závojem přes obličej, kočárovým bičem v ruce (pokud jsem ho zrovna nenesl já, jda půl kroku za ní :-) s obvodem pasu 50 cm byl dost dobrý pohled.

Prohlížím si výstavu, kupuji si nějaká trička, nekupuji si tekutý latex ani nic jiného. Neúčastním se dalších přednášek, protože půlku odpoledne zařizuji věci pro Jayne a andrii a druhou půlku odpoledne už jen sleduji, jak jsou nejzajímavější přednášky (electric play, CBT, piss+enema play, psych. scenes) přecpány lidmi, takže se na ně nelze dostat.

Nezůstáváme na večerní párty, andria ještě pořád není OK, vracíme se do Exeteru. Dělám si nějaké překlady, v pondělí vyrábím překážky pro parkur (snížená kvalita fotky je dána tím, že jsem v Exeteru při rychlém balení zapomněl kabel k digitálu, takže jsem fotku musel doma přefotit z televize druhým digitálem) a v úterý pokračuji v práci se svářečkou, pilou, rozbruskou a železem.

Ve středu ráno jsem z místního PC smazal antivirový software, který bránil spuštění jakéhokoli programu, například připojení k internetu. Tedy, myslel jsem, že software deaktivuji (dalo se, ale nepomohlo to), pak že ho odinstaluji (nedalo se, Windows neměly žádnou odinstalovávací informaci), tak jsem nakonec smazal instalační adresář s tím, že ho lze kdykoli vytáhnout z koše (Windows se normálně zeptaly, zda chci soubory vyhodit do koše).

Když Jayne ráno (v 11 hodin) vylezla z postele, neměla radost. Marně jsem jí vysvětloval, že jsem virus na počítač nedostal já (protože mi chodí jen rtf soubory a jen od jednoho člověka, navíc SirC je nový virus a v Čechách tento týden ne tolik rozšířený jako v Anglii), že ráno skutečně nešlo připojení k internetu, které jsem potřeboval k odeslání práce, marně jsem vysvětloval, že PC nebylo odvirované, jak mi Jayne tvrdila (že tím strávila půl noci - chápal jsem její rozhořčení, ale PC bylo zavirované dál - stačilo se podívat do Registry a všimnout si, že klíč pro operaci Exploreru Open mířil na SirC.exe). Bylo jasné, že osud mého dalšího pobytu je na vážkách. Co na tom, že můj dosavadní pobyt byl proti dubnu dost ledový (žádné privátní párty, žádné náznaky - a že jsem se snažil si nějakých všimnout - ani kočce se holky nevěnovaly tak jako minule) - přesto jsem se bavil prací v dílně a užil si SM Pride, i když v osekané formě (a ne moji vinou). To bylo ovšem nic proti tomu, co přišlo. Byl jsem vyzván, zda s nimi chci jet do lesa nebo zůstat doma. Odpověděl jsem, že pokud jsem něco pokazil, rád to prací odčiním, a pokud mám odjet, odjedu. Bylo mi řečeno, že se zase tolik nestalo. Jenže to nebyla pravda. Teplota už teď nebyla na nule, byla hodně pod nulou. Přijeli jsme do lesa, začal jsem vozit štěrk, Jayne mi řekla, ať si dám chvíli pauzu, já si lehl na trávu, s druhým kolečkem štěrku přijela andria, pustila se do mně, že provokuji, že jsou zaneprázdněné, že je zdržuji, že to dělám schválně... Bylo jasné, že v situaci, kdy mi předem napsaly, zda si svůj příjezd "z důvodů na mé straně" nechci rozmyslet, nebylo dobré k nim vůbec jezdit. Škoda toho, vidět, že komerční provozování bdsm se notně podepsalo na jejich vztahu - přezíravý vztah k submisivním mužům, kterých podle vlastních slov mají každý víkend půl tuctu, a hlavně, bohužel, nefungující komunikace mezi nimi.

Řekl jsem co nejslušněji, že podle mě nemá cenu v Exeteru dál zůstávat, což holky potvrdily, domluvil jsem se s nimi, kdy budou chtít skončit s prací (v pět odpoledne), a vydal se na pěší výlet po okolí. Ušel tři míle do nejbližší vesnice, po cestě obdivoval chalupy s doškovými střechami, ve vesnici si sedl před kostel z 14. století, přečetl si informace ze života místní komunity (náboženské), a o půl páté se vydal zpět k lesu.

Pomohl jsem naložit další dřevo koupené na výrobu dalších překážek, na dálničním odpočívadle jsme naložili další dva subíky (aha, tak takhle to bylo), a nechal se odvézt do Exeteru. Sbalil si kufr a po šesté opouštěl dům. Bylo mi vyhověno - holky zkusily zavolat na British Airways, ale prý to nikdo nebral, takže jsem nevěděl, zda a kdy si budu moci přebookovat letenku. Věděl jsem, že z Heathrow letí BA do Prahy v 18.15, takže bylo jasné, že poletím nejdříve zítra večer. Moje postel už byla obsazená (sic!), takže jsem nemohl zůstat přes noc, jen jsem se nechal odvézt na nádraží, odkud (holky to věděly) poslední autobus ujel v 18.05.

Měl jsem hodně lehký kufr, takže jsem si mohl zajít ke katedrále (je skutečně nádherná), nakoupit si jídlo na noc a vrátit se na nádraží. Notebook jsem měl s sebou, nespolehl jsem se na místní PC a dobře jsem udělal - měl jsem s sebou neodeslané překlady a měl jsem se čím zabavit. Využil jsem ho při cestě na místo i cestou zpátky. Aspoň mi ty hodiny rychleji ubíhaly. Další autobus do Londýna jel 2.15. Naplánoval jsem si, co budu celou noc dělat - do 22.00 jsem si četl dvoje noviny - Mirror a News of the World zhruba odpovídají našemu Blesku, který nečtu, ale jako trénink v hovorové angličtině to ušlo. Na Exeter padla tma, pustil jsem si práci, ale za hodinu a půl v notebooku došla baterie. Nicméně mě pěkně zahřál, přeci jen v letních věcech před půlnocí není člověku až takové teplo. Po půlnoci jsem zkoušel spát, což se skoro povedlo, ve 2.15 přijel autobus, ale s lístkem na pondělí 30.8. jsem musel doufat v náhodu, že bude volné jedno místo. Nebylo. Další autobus jel ve 4.45. Na celém nádraží nebyla žádná zásuvka 220 V, takže jsem musel zkusit usnout, nic jiného se dělat nedalo. Ve 4.45 jsem se dostal do dalšího autobusu a v 8.45 byl na letišti Heathrow.

Tam už šlo vše hladce. Za 54 GBP mi přebookovali letenku z pondělí na čtvrtek, 18.15. Našel jsem u jedněch dveří zásuvku pro napájení notebooku (mám s tím jisté zkušenosti :-), na letišti hledejte zásuvky 220 V v místech, kde jsou koberce, které se musí luxovat, např. u vstupních dveří. Další zásuvky najdete u vstupu na WC.) Vrazil jsem do ní klíč (další tip - anglické zásuvky vypadají úplně jinak než naše, ale pokud do horního otvoru cokoli vrazíte, odkryje se záklopka na spodních dvou otvorech, a s trochou násilí do nich dostanete běžnou evropskou zástrčku) a připojil notebook. Dalších 6 hodin jsem pracoval, dokud mi jeden z lidí vcházejících a vycházejících prakticky nepřetržitě do dveří, u kterých jsem seděl, neřekl (slušně), že bych mohl přijít k úrazu a ať si sednu jinam.

To už byl skoro čas podat zavazadla a projít kontrolou. Zvedl jsem se a rozloučil se s Anglií (zapomněl jsem napsat, že na rozdíl od minulé reportáže ani výtah mi tentokrát neřekl na rozloučenou "The door is now closing"). Prošel jsem k bráně 26, další prací si skoro vybil baterku v notebooku, pak ho dal na čtvrt hodiny nabíjet k WC, abych mohl pracovat ještě v letadle a nemyslel na to, jak akce dopadla, a nakonec sedl do letadla. V Praze dostal pár příjemných SMS, dojel domů, stáhl si poštu, zjistil, že v Čechách na mě nezapomněli :-), odpověděl co nejpovzbudivěji na příchozí maily, začal se chystat na další dny a další akce, a tím mé vyprávění končí.

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče